Setkání Sdružení křesťanských seniorů v Praze navštívil v lednu 2020 emeritní plzeňský biskup František Radkovský. Nový HLAS jej požádal o rozhovor.
 

• Jak často se setkáváte se seniory?

 Velmi často, několikrát týdně. Jako prezident Diecézní charity Plzeň navštěvuji její různá zařízení, především domovy seniorů. Zde s nimi zpívám s kytarou písně, které oni znají a mají rádi, a přitom se jim snažím říct slovo duchovního povzbuzení. Mojí výhodou je, že je mi osmdesát, a jsem tedy jeden z nich. Své zkušenosti s Bohem jim mohu říkat jako návod na šťastné a spokojené stáří i pro ně.
 

• Jsou čeští senioři jiní než před 30 lety? A liší se něčím věřící senioři od hledajících či nevěřících?
Srovnání se situací před 30 lety ukazuje, že dnes se už lidé nebojí mluvit o náboženských věcech, jako tomu bylo v období komunismu, i když otázku své víry a duchovní orientace většinou neradi prezentují veřejně. Na druhou stranu dnešní generace seniorů prožila většinu života právě v ateistickém období, které na nich zanechalo hluboké stopy. Proto, aspoň v našem hodně sekularizovaném regionu, není mnoho seniorů věřících. Nebo jsou věřící, ale nepraktikující. Těch praktikujících není mnoho, jsou to ale lidé, kteří si svou víru v období totality obhájili a museli kvůli ní snášet i různé těžkosti. S nimi jsme v období totality spolupracovali a byli nám velkou pomocí. A jsou i dnes, když mají dobrý vliv na mladší generace.
 

• Jak se proměňují vztahy v rodinách? 

To nejsem schopen odhadnout. Domnívám se ale, že ti, kteří mohou, vytrvale pomáhají, aby rodiče těchto vnoučat mohli jít do práce, protože mají často půjčky, které musejí splácet.
 

• „Společnost stárne.“ „Skoro půlka důchodců volí Babiše.“ „V příštích desetiletích hrozí pozdější odchod do důchodu.“ „Zdravotní péče o seniory je stále dražší.“ V politických souvislostech se o starší generaci nemluví moc hezky. Co na to říkáte? 

Bohužel všechny zmíněné argumenty jsou pravdivé. Příčina ovšem není jen ve starší generaci, ale v celé společnosti. Je třeba, aby mladá generace měla víc dětí. Je třeba vytvořit dobrý systém spoření na stáří, aby lidé spořili z vlastni iniciativy a nespoléhali jen na státní důchody. Zdravotní péče je stále dražší, protože lékařská technika je stále dokonalejší, a tím i dražší, ale je ne etické tvrdit, že senioři nemají na tuto léčbu nárok. To by bylo nelidské. Je třeba hledat i lepší způsoby financování zdravotní péče, a to pro všechny generace.
 

• Jakou roli podle Vás hrají senioři v životě obcí a měst, církevních společenství a spolků? 

Zkušenost mi říká, že stářím se vlastnosti, ať už povahové nebo získané (sebe)výchovou, petrifikují. Lidé už nemají schopnost se příliš měnit. Kdo tedy byl celý život dobrý, je i ve stáří, a kdo byl protiva, zůstane jím i ve stáří. S těmi dobrými je výhodné spolupracovat a těm nedobrým se vyhnout.
 

• Jaký největší dluh máme vůči našim seniorům?
Mladší generace často nebere seniory dost vážně a myslí si, že jejich názory jsou příliš zastaralé a primitivní, protože pokrok, aspoň ve vědě a technice, jde rychle kupředu a mnozí staří s ním nestíhají držet krok. Přitom ti mladí ale zapomínají (nebo zatím nepochopili), že život je víc než věda a technika, kterými se nedají nahradit mezilidské vztahy, přestože jsou mnohem důležitější a pro šťastný život zcela podstatné. A to jsem nezmínil zkušenost a moudrost mnohých seniorů, od kterých je výhodné se učit a nemuset tak znovu získávat zkušenosti, často bolestně a namáhavě získané starší generací.
 

• Co Vám jako osmdesátníkovi dává a bere Váš věk? 

Bere mi pohyblivost, někdy i dostatek energie. Snažím se tomu příliš nepodléhat, jinak bych velice rychle zestárnul a stal se zcela nepotřebným. Jsem rád, že mám dost starostí a práce: jako prezident Diecézní charity Plzeň i v zastupování a výpomoci při bohoslužbách kněžím, kterým povinnosti stále přibývají. Strávím hodně času i vyřizováním mnoha mailů. Vyšší věk mi dává milost těšit se na setkání s naším Pánem a Spasitelem po smrti. Na smrt se člověk normálně netěší, aspoň pokud nemá velké trápení, které jeho život dělá nesnesitelným, ale na setkání s Pánem se mohu těšit vždycky. Jen jde o to, abych neskončil od Něho vzdálen a nemusel náročně a bolestně dozrávat v očistci.