V mnoha státech byly již uvolněny ze státních prostředků miliardové subvence pro udržení chodu bank, z nichž si již četní občané odčerpávali své vklady z obavy, že o ně přijdou. Mnoho postižených bank již přestalo pokračovat ve své bankovní činnosti, neboť nemělo dostatečné množství hotovostí pro potřebu bankovních operací. Dnes již jsou známé příčiny této krize a světové hromadné sdělovací prostředky v nesčetných relacích
podávaly lidstvu své informace. V naší zemi se touto problematikou zabýval v Lidových novinách Nikola Hořejš, v Monitoru Pavel Bratínka a v Perspektivách Tomáš Ježek. Názory a stanoviska jednotlivých představitelů budou podány v přímých citacích a parafrázích.

Stanovisko Nikoly Hořejše

Autor článku si klade otázku, zda krize pramenila z nákupní horečky, z chamtivosti Wall Streetu, z deregulace trhů nebo snad z tlaku na levné bydlení pro chudé vrstvy? Jde o ekonomickou bublinu nebo o úplný krach neoliberalismu a kapitalismu?
Odpověď první: chamtivost: Hořejš uvádí, že americký bankéř Bitner se zabýval hypotékami již čtrnáct let a poskytoval také peněžní půjčky nazývané „subprime“, tj. půjčky nedostatečně vypůjčovatelem doložené a odůvodněné, přičemž šlo o rodinné příslušníky muže a ženu málo majetné. V první době nebyl pojem „subprime“ nikterak negativní a špatný a jeho podoba se stala slovem sprostým teprve během času. Oba manželé, odkázaní jen na své zaměstnání a pracovní výdělky, zatoužili vybudovat si vlastní domov a domek a zažádali si o půjčku. Když v roce 1980 povolil americký bankovní dohled hypotéky s charakterem „subprime“ a vyšším rizikem za zvýšenou úrokovou míru, sporadické splátky obou manželů za vypůjčené peníze se staly pro ně zhoršením jejich postavení. Navíc manželka z důvodu nemoci přišla o zaměstnání, takže bylo vyloučeno, aby se jim podařilo realizovat svou touhu po postavení domku. Zbyly jim jen dluhy a rozestavěný domek, o který přišli. A poněvadž tehdy v Americe existovalo mnoho milionů takových žadatelů o stavební půjčku, kteří přišli o své půjčky i o touhu po vlastní stavbě, americké hospodářství se stalo krizovým. Při zabavování rozestavěného domku zkrachovalých manželů si bankéř Bitner kladl otázku, zda se sám někde nedopustil nějaké chyby, ale byl přesvědčen, že nikoli, že zkrachovalí manželé splňovali požadavky poskytnutí půjčky, třebas málo kryté. Půjčku od Bittnera koupil i nový investor, který také považoval půjčku za v míře přijatelnou.
V roce 1993 byl subprime  trh na svém vrcholu jako nejvýdělečnější podnikání ve prospěch chudých vrstev. Existovalo mnoho volného kapitálu, nízká cena peněz, nasycený trh s kvalitními hypotékami, což vedlo k výbuchu. „Chamtiví dealeři překrucovali fakt o spolehlivosti svých klientů: a jen třicet procent hypoték bylo uzavřeno správně, jak odhaduje Hořejš. Několik firem kvůli podvodům skončilo u soudu. Do výnosné hry se dále zapojili stavitelé, odhadci, banky a podvodníci. Od obchodníků s hypotékami obratem kupovali úvěry za vysokou prémii investiční bankéři, jako například zkrachovala banka Lehman Brothers. Obratem je smíchané a nasekané (odborně řečeno „sekuritizované“ ) prodávali na kapitálových trzích jako kvalitní investiční produkty.
Bitner nemá žádnou pochybnost o tom, kde leží hlavní vina: drobné podvody by nikdy nezapůsobily finanční tsunami, nebýt vidiny ohromných tisků na Wall Street. Bittner je zastáncem pragmatického vysvětlení krize. Ukazuje prstem na ty, kteří rezignovali na jakoukoliv kontrolu trhu. Přestože první subprime krize nastala už v roce 1997(a zapleten byl i Lehman Brothers), ministerstvo financí a komise pro cenné papíry zavíraly oči a Alan Greenspan dál zásoboval trhy levným kapitálem.
Odpověď druhá: víra. Hořejš uvádí: Robert J. Schiller, ekonom z Yale a autor knihy „Řešení subprime“ odhaluje, že zamrznutí finančního systému bude mít na společnost revoluční dopady a obnovení důvěry v ekonomiku může trvat až deset let. Současnou krizi považuje za „historický bod zvratu“ a „první dějství dlouhé kapitoly z komplexní tragédie“, která může dát vznik podobně radikálním reformám jako rok 1929). Je to příležitost, jak se zbavit „tržní psychologie“ (například pocitu, že ceny realit musí růst, přestože podle ekonomických teorií by měly klesat) a dát do pohybu celkovou reformu kapitalismu, která ovšem spočívá na lepším, regulovanějším obchodování, nikoliv na zavření trhů. Přestože Schiller nešetří kritikou, zastává rozšířený přístup, že teorie volného trhu je správná, ale konkrétní provedení selhalo. Ne všichni jsou ale ochotni tuto víru dál propagovat. Ve své poslední knize Nové paradigma finančních trhů finančník a filantrop George Soros útočí i na samu víru, že volný trh může teoreticky fungovat. Přestože rukopis Soros dokončil na jaře, před vypadnutím největších kostlivců z bankovních trezorů, apokalyptické rozměry problémů dobře odhadl. Současnou situaci Soros ještě před velkými otřesy nazval  „superbublinou“ a správně předpověděl ohromné výkupné, které vlády ve světě  musí investovat do nemocných bankovních rozpočtů. Super bublinu podle něho působila naprostá neschopnost trhy regulovat, ´pokud nebyli schopni odhadnout riziko´, píše o těch, kteří mají dohlížet na trhy, ´neměli dovolit investorům, aby ho podstoupili. Modelování rizika banky založily
na předpokladu, že systém je stabilní. Ale v rozporu s tím, čemu věří zastánci naprosto volného trhu, stabilita musí být udržována zásahem úřadů.´
Odpověď třetí: konspirace: Hořejš uvádí: Politolog Zakaria v časopise Newsweek nedávno prorokoval, že recese probere Američany z jejich úvěrového opojení a opráší výraz ´utahování opasků´. Američané si podle něj uvědomí, že je třeba znovu začít něco vyrábět, nikoliv jen konzumovat. Mnoho amerických ekonomů se domnívá, že šoky otevrou cestu reformě směřující k lepší funkci systému. Ale běžní Američané ztratili důvěru v reformu kapitalismu a mají dokonce i obavu o existenci kapitalismu. Kleinová nesdílí Millerovo nadšení pro reformu kapitalismu. Varuje před reformami, tvrdí, že šoky, krize a katastrofy slouží kapitalismu a svobodnému trhu k další expanzi. Známý ekonom Joseph Stieglitz souhlasí se stanoviskem Kleinové. Její teorie hraničí mezi kvalifikovanými reportážemi a konspirační teorií.    

RC  Monitor. Č. 4, 26. 2. 2009:  Pavel Bratínka: „Krize kapitalismu“

    Bratínka uvádí, že banky v USA půjčují každému zájemci na nákup a postavení domu, a to v masivním měřítku. První půjčovatelé peněz nenesou žádné riziko. Mohli se uspokojit zabavením rozestavěného domu či domu dokončeného. Půjčovali také cizí peníze. Došlo k nafouklé peněžní bublině. V důsledku této politiky rostl objem peněz. Byla však prolomena hranice únosnosti: Hypotéky se staly ztrátovými. Poklesla cena a nabídka rozestavěných a dokončených domů, pokles dosahoval 40%-50%, mnohdy se tyto objekty staly neprodejnými. Vývoj poklesu by nebyl tak dramatický, neboť v prvé řadě postihoval jen hypoteční banky, akcionáře bank, státní finanční instituce, krátkodobě státní rozpočet. Peníze by se jen posunuly od hypotečních bank a daňových poplatníků k bývalým vlastníkům domů a stavebním firmám.
    Nákaza se však šířila. Ohroženy byly obchodní banky nakupující dlužní úpisy a deriváty, investiční společnosti, pojišťovny. Nákaza daňových hypoték se posunula i do ciziny, kde bohatí podnikatelé ruští, arabští a čínští, případně jejich vlády kupovaly cenově pokleslé cenné papíry. Na finanční ztrátě se podíleli akcionáři bank, odebíráním svých vkladů u bank („run na banky“), pokles finančních obchodů a podnikání vůbec.
    Bratínka své stanovisko na příčiny krize shrnuje vlastními slovy takto: „Štědré půjčky (dary) chudým, ale financování penězi lidí, kteří o tom vůbec nevěděli a slepota těch, kdo se měli o tyto peníze pečlivě starat. A samozřejmě populismus politiků, kteří to mohli včas přerušit, ale přišli by o popularitu“.
Potud Bratínka
     
  Perspektivy č. 18. Tomáš Ježek: „Finanční krize – co se vlastně stalo?“

    Ježek počíná svou úvahu o americké krizi slovy, že úvěr nemá sloužit tomu, aby člověk dlouhodobě žil na dluh, nad poměry, co je nezdravé a neudržitelné. Tato krize vzešla z porušování základních hodnot svobodné společnosti, ze ztráty odpovědnosti za své činy a z nedodržování pravidla správného chování. Selhala spořivost a střídmost. Politika státu takovým lidem umožňovala přehazovat své vlastní chyby na jiného. Riziko bankovního podnikání spočívá v morálním hazardu: spoléhat se na pomoc státu, který nenechá padnout příliš velké banky. V USA Clintonova vláda vedla banky k sociální pomoci chudým, kteří touží po vlastním domu. Docházelo k úvěrům „subprime“, nedostatečně podloženým a rizikovým, které byly dodatečně „sekuritizovány“, promíchány s úvěry bezvadnými a schopnými dalších obchodních akcí. Tyto dlužní úpisy, deriváty, byly prodávány do celého světa.
Banky poskytují úvěry jednak ze svých vlastních peněz, jednak z peněz svých akcionářů a z peněz vypůjčených. Obchodní úvěrová agenda bank spočívá v tom, že v souhlase s právními a finančními pravidly půjčují vlastní i cizí peníze s podmínkou, že si ponechají 8% úvěrové hodnoty ve své bance uložené pro případ, že by došlo k nějakým potížím ve splátkách úvěru a k jeho závadě. Podle běžné bankovní praxe toto procento v normálních případech je zcela dostatečné na krytí závad. V neřídkých případech se stává, že toto bankovní krytí vadným úvěrům nestačí a s tím banka musí počítat a své krytí zvýšit. Banky také mají zákonnou možnost podle právních a ekonomických státních pravidel požadovat u „subprime“ úvěrů vyšší úrokovou míru splátek.
    Poněvadž akciová banka, která je ve vlastnictví akcionářů, kteří pak pobírají z výnosu dividendy, je těmito akcionáři tlačena k tomu, aby prosperovala a vyplácela vysoké dividendy. Toho banka může dosáhnout jen obtížně tak, že nedodržuje pečlivě podmínky zákonného krytí a přehání svou soutěživost. Tak nadprůměrné zisky a nedodržování potřebné míry předpisů vede k bankovním poruchám, k „run“ akcionářů na  banky a vybírání vkladů akcionáři banky, banka se stává insolventní, nemůže z nedostatku volných peněz pokračovat ve své činnosti a k nedobytnosti pohledávek.
    Ježek uvádí tři obranné mechanismy bank: za prvé sebekontrola bankéřů, jejich morální zábrany a pocit odpovědnosti za svěřený majetek, za druhé seberegulace komunity bankéřů (v této souvislosti Ježek seznamuje s původem slova „bankrot“: v Itálii  bankéři měli na tržišti své dřevěné lavice, které byly jakýmsi reprezentantem charakteru a kvality bankéře. Pokud se tento bankéř dopustil něčeho, co odporovalo jeho kvalifikaci v bankovních obchodech, ostatní bankéři takto na veřejnosti vyloučili tohoto bankéře rozbitím lavice – „banco rotto“ - ze svého společenství); za třetí regulace České státní banky, spočívající v zakotvení regulace – formulace a legislativní zákon, dozor nad dodržováním pravidel a vynucováním podmínky k uskutečnění úvěru, udělení bankovní licence, vybavení banky vlastním kapitálem a povinnost doplňovat povinnou peněžní rezervu podle rizikovosti úvěru. Základním předpokladem pro poskytování úvěrů je morální profil bankéře. Potud Ježek.   

Kritika nedostatků u „subprime“ úvěrů

    Koncem minulého století zvýšil se značně v USA počet chudých žadatelů o stavební úvěry na postavení rodinných domků. Tato snaha chudých občanů vlastnit rodinný domek byla také podporována tehdejší vládou za presidenta Clintona, která se s takovou podporou prostých občanů obrátila na veřejné sdělovací prostředky, které se ujaly této celonárodní touhy občanů po vlastním, domku svými relacemi v tisku, rozhlase a televizi svou hluboce sociální podporou. Americká vláda sice prováděla svými prostředky dostatečnou kontrolu úvěrového podnikání, ale v zájmu přispět svou pomocí svému občanstvu umožnila zákonem chudým lidem obdržení úvěru na stavbu tím, že byly zmírněny k dosažení tohoto účelu podmínky pro poskytování úvěru typu „subprime“. Tyto úvěry však byly umožněny za vyšší úrokovou míru splátek.
    Jak je známo, žadatel o úvěr musí předložit poskytovateli úvěrů ocenění svého materiálního postavení. Chudí žadatelé neměli žádné úspory a byli odkázáni jen na své zaměstnanecké mzdy. Tak benevolence bankéřů a vystavitelů dokladů o majetkových poměrech se tak staly svou výší prvním defektem žádosti o úvěr. Nemoc žadatele nebo jeho ztráta zaměstnání však znamenaly konec jeho snu o postavení nebo zakoupení rodinného domku, protože neměl peníze na splácení svého dlužního úpisu. Pokud však nesplácel dluh, neměl ani jiné výdaje v souvislosti s úvěrem, jeho domek, dokončený či rozestavěný, mu propadl, ale byl postaven za peníze z úvěru, nikoli za peníze vlastní, takže takový dlužník z toho vyšel poměrně dobře a bez větší ztráty.
    Hůře na tom byl bankéř, který poskytl žadateli úvěr, pokud nedostal žádnou splátku a mohl se finančně hojit jen na rozestavěném či dostavěném domku. Poněvadž v té době takovýchto případů byly tisíce, klesly ceny domků o 40-50%, někdy i o celých 100 % a staly se neprodejnými. Takový bankéř nesl celou tíhu výše úvěru, měl v ruce dlužní úpis dlužníka, který byl insolventní a neprodejný hotový či nedostavěný domek.
    Ale postavení valné většiny takovýchto bankéřů plnou ztrátu úvěru, neneslo, neboť držitel dlužního úpisu v rámci svého podnikání hned prodal dlužní úpis novému zájemci za plnou výši úvěru, takže tím byl zcela odškodněn. Nejhůře na tom byl ten poslední držitel dlužního úpisu a možná vlastník bezcenného domku, kterému se nedostalo žádné odškodnění, ať to byl nějaký bankéř či makléř, který utrpěl bankrot.
    Uvažujme nyní, jaký byl osud „subprime“ dlužních úpisů. Jejich aktuální cena závisela na nabídce a poptávce finančního trhu na tom, zda byly považovány za plnohodnotné cenné papíry či nikoli. A zde přicházíme ke skutečnosti, že tyto cenné papíry, deriváty, dlužní úpisy byly „sekuritizovány“, tj. smíchány se všemi na trhu dostupnými cennými papíry a kupovány příliš důvěřivými zájemci případně v plné výši ceny, poněvadž mnohý zájemce ani neměl potuchu o tom, že by se jednalo o „subprime“ úvěr či pohledávku. A tak se stalo, že finanční trh byl zcela zaneřáděn v Americe, ale i v daleké cizině, Rusku, na Dálném východě apod., bezcennými cennými papíry a že došlo nejen ke krizi americké, ale i světové, globální. Kdo tedy nese vinu na této krizi, jejíž podstatu ani ekonomové zprvu neznali, nevěděli, co se to děje ve finančním světě, v čem je chyba. Sami ekonomové zprvu mysli-li, že přece jednali podle svých ekonomických poznatků, lege artis“, nenesou vinu na krizi, měli jen zájem o své obchody, své akcionáře, o pomoc chudým, je to konec kapitalismu, konec důvěry ve svobodné podnikání, prosperitu? Kdo zavinil tuto Americkou krizi, to by byl četný seznam větších či menších pachatelů, počínajíc touhou občanů po vlastním domku a podvodným vyhodnocením znalce o majetkových poměrech žadatele o úvěr a souhlasem žadatele s tímto posudkem. Aniž bychom nechávali všechny případné viníky stranou, omezme se jen na tři z nich, kteří podle našeho míněni se podílejí nejvíce na vzniku krize. Jsou to neblahý zvyk Američanů žíti nad poměry spoléháním se nikoli na střídmou šetrnost, nýbrž na využití reklamy výrobních a obchodních agitátorů a omezením se na půjčky a úvěry. Dále nesou vinu lidé ekonomického charakteru, jejichž myšlení se pohybuje jen a jen v mezích technického uvažování a které Hayek nazývá lidmi výlučně technického uvažování, tzv. „inženýrského myšlení.“ Tito lidé se opírají výlučně o naučené poznatky a zkušenosti technického charakteru. To mně připomíná slova mého přítele a učitele, profesora Václava Chytila, žáka a přítele Engliše a Weyera na brněnské právnické fakultě a později spolupracovníka guvernéra Engliše v Národní bance, kde Engliš dával přednost právníkům před ekonomy, poněvadž byl přesvědčen o tom, že tu potřebnou matematickou disciplinu se právník v oboru ekonomiky naučí, zatímco ekonom nikdy nebude schopen myslit v oblasti práv, filosofie a v domýšlení důsledků věci. A konečně jako třetího a hlavního viníka za Americkou finanční krizi považuji, stejně jako bývalý ministr Ježek, nedostatek morálního zakotvení u příslušných politických a ekonomických činitelú v Americe, ale i v našem českém životě. Kdyby tito vedoucí ekonomové brali v úvahu morální dimenzi lidského života, nikdy by nebyli tak bezradní, v čem spočívá Americká krize. Omlouvám se za tuto svou vyslovenou „profession de foi“.

Josef Plocek