Ateismus

Ateismus pro některé lidi přestavuje odmítání víry v existenci Boha a božstev. Jiní považují ateismus za víru svého druhu, za přesvědčení, že neexistuje žádný Bůh či bohové nebo nadpřirozená bytost obecně, spíše je to tedy jakýsi „antiteismus“, stav bez náboženské víry, stav neprokázanosti existence Boha nebo bohů. Zahrnuje i agnosticismus, skepticismus, positivismus, některá neteistická náboženství (budhismus), sakrálno, něco svatého a nadpřirozeného. Ateismus se vyskytuje ve formě explicitní a positivní, racionalistické, radikálně scientické (názorová orientace konce 19. století a začátku 20. století, blízká positivismu) a logické, ale i ve formě implicitní, negativní, pragmatické (zaměřené na lidský prospěch a účelnost), nominalistické (nominalismus v 11. – 14. století je učení popírající samostatnou existenci obecných pojmů, jsou jen pouhými jmény a výtvory našeho myšlení), agnostické. Antropocentrický ateismus (považuje Boha za pouhý produkt lidské mysli), mravní ateismus (je založen na důvěře v lidské schopnosti, popírá Desatero, podle anglické katolické encyklopedie člověk sice v Boha věří, ale způsobem života to popírá). Podle deismu Bůh sice stvořil svět, ale nezasahuje do něj, podle panteismu Bůh je přítomen všude, je totožný s vesmírem, s přírodními zákony, podle sekularismu existuje oddělení církve a státu, ale i věřící může být stoupencem sekularismu, podle laicisismu existuje oddělení církve a státu, morální hodnoty mají být prodiskutovány a určovány autoritativně, v době osvícenství byl ateismus šířen a tolerován, neboť má mnoho společného s osvícenstvím, positivismus je syntézou poznatků speciálních věd, odmítá se spekulace, omezuje poznání na empiricko-logickou úroveň. Jako důkaz o neexistenci Boha je skutečnost, že je to entita nedostatečně definovaná, pro racionální ateismus stačí, že víra není dost racionální a proti ní existují racionální důvody.
    Církev katolická opustila kauzální a teleologický důkaz jsoucnosti Boží proto, že tyto důkazy transcendují do posmrtného života a nemohou prokázat jsoucnost Božské nadsvětové bytosti.
    V Německu popírá Boha každý šestý člověk, ale „vyšší bytost“ každý dvacátýšestý. Je to „praktický ateismus“, člověk věří ve „vyšší bytosti“, ale způsobem života to vyvrací. Od počátku 80. let různé formy religiozity, pověry, okultismu jsou dokladem, že „něco chybí“. Věda a technika jsou v krizi. Vedle relativně malé skupiny přesvědčených idealistických ateistů existují velké skupiny spíše lhostejných ateistů. Rahner je nazývá „ustaranými ateisty“, nevědí nic o Bohu. Marx a Feuerbach uvádějí jako důkaz o neexistenci Boha „vědecké a psychologické důvody“, důvody z lásky ke světu (materiální bída a nouze lidí), důvody lásky (Paul Sartre): „Existuje-li Bůh, pak člověk není nic“, „Čím více náboženský člověk je, tím méně je náboženský“. Časté tvrzení ateistů: „Existuje-li Bůh, jak se může dívat na zlo ve světě“.
    Ateismus byl ve středověké křesťanské Evropě téměř nemyslitelný. Teprve Francouzská revoluce (1789) pozvedla ateismus do podoby politicky významného přesvědčení. Podle agentury STEM se v České republice počet ateistů včetně agnostiků a skeptiků v dlouhodobém horizontu nemění a pohybuje se kolem 63%, počet nevěřících převyšuje počet věřících. Ale mnoho lidí věří na „temné síly“, vyznavače duchů, UFO, pohanských kultů aj. „Podle Tomáše Halíka existují lidé „věřící a věřící jinak“, existují „něcisté“ uznávající „něco nad nimi“. A poněvadž člověk je nevyléčitelně náboženský od své přirozenosti, je mu vlastní „sektářská mentalita“, vytváří si náboženství ze sportu, politiky, přičemž média začnou hrát jakousi pseudonáboženskou roli. Tolik obsah internetu.

Agnosticismus

    Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoli boha, se nedá ani prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženské a metafyzické tvrzení.
Agnosticismus je někdy používán k označení zpochybňujícího či skeptického postoje, zvláště k náboženským otázkám. V jistém smyslu se v případě agnosticismu nejedná ani tak o světonázor či přesvědčení, jako spíše o určitý druh metodického přístupu k rozporům a vztahům mezi vírou (zvl. náboženskou) a věděním (ve smyslu prokazatelného poznání). Termín agnostik začal razit poprvé Thomas Henry Huxley, (1825-1895), slavný anglický biolog a propagátor darwinismu, v roce 1876, jeho podstatou se zabýval již od roku 1860. Způsob agnostického uvažování se však objevuje v průběhu celé historie filosofického myšlení, např. u řeckých filosofů Prótagora z Abdéry (481-410): „O bozích nelze vědět, ani že jsou, ani jakou mají podobu“, Pyrrha a Karneada či ve švédské literatuře a dalších. Díky Huxleyho aktivitě při prosazování termínu ho převzalo mnoho myslitelů a přestože pro Huxleyho byl agnosticismus metodou, jak pohlížet na vědecká a  náboženská tvrzení „zvenčí“, je dnes chápán často jako „přechodový most“, střední či „váhavá pozice“  mezi teismem  a ateismem. Huxley v projevu v anglické metafyzické společnosti, v němž popsal svou filosofii, odmítající jakoukoli možnost duchovních či mystických poznání; dřívější autority křesťanské církve totiž slova gnósis používaly ve smyslu „duchovní poznání“. Agnosticismus nelze ovšem plést dohromady s náboženskými postoji, vymezujícími se proti starověkým náboženským herezím, jako byl třeba gnosticismus: Huxley používal termín v mnohem širším a markantnějším smyslu, chápal ho nikoli jako víru či poznání, ale jako metodu skeptického základního výzkumu „přinášejícího důkazy“. Za základní a výchozí bychom měli brát definici otce termínu Thomase Henryho Huxleyho. Agnosticismus je totiž ostře napadán jak teisty, tak ateisty. Huxley totiž v r. 1889 uvedl: „Agnosticismus není ve skutečnosti vyznání, ale metoda, jejíž podstata spočívá v důsledné aplikaci jediného principu.“ Podle Huxleyeho je agnosticismus důslednou aplikací principu, který lze vyjádřit 1. positivně „ve věcech myšlení následujte vlastní rozum až tam, kam vás zavede, bez ohledu na cokoli jiného, 2. negativně: „ve věcech myšlení neberte za jisté ty úsudky, jež nejsou či nemohou být prokázány“. Huckley na jedné straně prohlásil“ „Dbám, abych učil své touhy podřizovat se faktům, nikoliv abych fakta nutil být v souladu s mými touhami. Stůjte před fakty jako malé dítě, buďte připraveni vzdát se jakéhokoli apriorního názoru, následujte přírodu, ať vás vede kamkoli, k jakýmkoli propastem. Jinak nepoznáte nic.“ Na druhé straně prohlásil: „Stvoření v běžném slova smyslu je docela dobře představitelné. Nevidím nic problematického na představě, že v nějakých dávných dobách tento vesmír neexistoval a že začal existovat (…) v důsledku vědomého rozhodnutí nějaké Prehistorické bytosti. Tzv. apriorní argumenty (…) zpochybňující možnost stvořitelských činů mi připadají zbavené jakéhokoliv racionálního základu“.
Druhy agnosticismu: 1. Silný agnosticismus: „Rozumný člověk je povinen odmítnout řešení otázky Boží existence. Silný (nebo též striktní, přísný, tvrdý, uzavřený, positivní nebo absolutní) agnosticismus v zásadě popírá jakoukoli možnost poznání Boha, bohů nebo jiné nejzazší jsoucnosti, protože jakoukoliv osobní zkušenost je možno potvrdit nebo vyvrátit zase jinou další subjektivní zkušeností“.  2. Slabý agnosticismus: „rozumný člověk nevidí důvod, proč by se otázka Boží existence neměla řešit, i když ji zatím za vyřešenou nepovažuje.“
Slabý (nebo také empirický, mírný, měkký, otevřený, negativní nebo dočasný) agnosticismus připouští, že otázka existence nebo neexistence Boha dosud nebyla zodpovězena, ale že je teoreticky ověřitelná, pokud se objeví další důkazy. České pojetí agnosticismu je možno vyjádřit jako filosofický názor, který tvrdí, že je to existence čehokoli, co nelze poznat zkušeností, tak třeba Boha nemůžeme ani dokázat ani vyvrátit, v kteréžto definici se Češi drží předchůdce agnosticismu Davida Huma. Ottův naučný slovník definuje agnosticismus ve smyslu dalšího předchůdce agnosticismu, Augusta Comta, jako přesvědčení o nepoznatelnosti Boha, celku světa, duševního principu, prvních příčin a posledních účelů a jako nemožnost rozřešit vlastní záhadu hmoty, ducha, prostoru, času síly a pohybu. Tomáš Halík a někteří agnostici definují agnosticismus jako „vágní náboženství“, jako něco“nad námi“, někteří skeptici odmítají ztotožňování agnosticismu se skepticismem nebo dogmatismem.
David Hume (1711-1776), skotský filosof a myslitel, považuje smysluplné poznatky o vesmíru za pochybné, neuspokojující poznání skutečnosti zkušeností, tj. poznání předmětů, které neexistují mimo vědomí. Odmítá velkou část metafyziky jako nevědeckou, popírá průkaznost zázraků a autoritu Bible, odmítá motivy odměny a trestu v křesťanské morálce, požaduje po vědě, aby se zabývala jen věcmi, které jsou evidentní, neboť jejich skutečnost je prokazována jen nutnou lidskou zkušeností. Immanuel Kant (1724-1804) zdůrazňoval autonomii člověka a transcendentalismu nezávislosti vědění ve „světě pro nás“,
rozlišoval „věc o sobě“ a „věc našeho poznání, tvrdil, že pojem času a prostoru je založen na lidském vědomí a postrádá vlastní realitu, že „věc o sobě“ a její podstatu nemůžeme poznat a poznáváme jen, jak se nám jeví. Auguste Comte, (1798-1857), filosof a zakladatel positivismu, tvrdil, že člověk je jen poznávající subjekt a není nikterak aktivní v poznávání faktů, které krátce přijímá. Přejímá ze soudobé přírodovědy antiteologičnost a antimetafyzičnost a resignuje na poznání po tzv. prvních a posledních příčinách. Nakonec omezuje poznání na to, co je poznatelné z hlediska empirické přírodovědy a odmítá spekulativní metafyziku a metafyzické otázky. Bertrand Russell (1872-1970) je považován za klasika agnosticismu. Vznáší námitky proti možnosti Boží existence a má morální výhrady proti křesťanskému učení. Odmítá evolucionismus. Třebaže se považoval za ateistu, přesto později ve své přednášce připouští ne-antropomorfní pojetí Boha. Jeho definice agnosticismu zní: „Agnostik si myslí, že je nemožné poznat pravdu o věcech, které jsou pro křesťana důležité, jako je Bůh či příští život. A ne-li naprosto nemožné, pak zcela jistě nemožné v naší době.“ Připouští však možnosti změny přesvědčení na základě průkazného zážitku.
    Kritiku proti agnosticismu vznášejí jak teisté, tak i ateisté. Agnosticismus je názor na možnost poznatelnosti Boha, na to, zda můžeme nebo nemůžeme s jistotou vědět, zda existuje nebo ne. Naproti tomu ateismus je postoj k víře v Boha  -  je to absence této víry. Agnosticismus a ateismus jsou proto postoje k různým, i když podobným věcem a nelze tedy říci, že agnostik je něco mezi ateistou a teistou. Agnostikem může být umírněný teista (jsem si vědom, že vědět nemohu, ale věřím, že Bůh neexistuje) a značná část ateistů jsou agnostici (vědět nemohu, ale existence Boha se mi jeví jako spíš méně pravděpodobná, rozhodně v něj aktivně nevěřím). „Pravověrní“ teisté nejsou agnostici  - mají pocit, že s jistotou vědí, že Bůh existuje. Zajímavé je, že jen naprosté minimum
ateistů, pokud vůbec nějací, by své stanovisko formulovalo takto striktně v obráceném gardu (vím, že žádný Bůh neexistuje). Potud internet.

Skepticismus

    Pojem skepticismu pochází z řeckého slova „skeptomai“, „pochybuji“ a je blízký agnosticismu a nihilismu. Běžněji se užívá označení skeptik pro osoby, které 1. mají nedůvěřivý postoj nebo smýšlení o lidech nebo specifikovaných věcech, 2. tvrdí, že pravdivé poznání je nemožné, 3. všechno soustavně kriticky posuzují.
Filosofický skepticismus: Rozsah filosofického skepticismu je od pochybnosti a možnosti filosofického řešení až po agnosticismus a nihilismus. Přitom nihilismus neuznává a popírá všechny společenské a mravní hodnoty, ontologický skepticismus popírá možnost poznání pravdy. Antičtí skeptici se shodují v názoru, že poznání je možné jen díky apriorním předpokladům, které nelze odvodit ze smyslové zkušenosti, a proto je třeba jeho pravdivost neustále ověřovat. V klasické filosofii odkazuje skepticismus na osobnostní rysy školy „skeptikoi“, filosofů, o kterých se říkalo, „že nic netvrdí, ale že se jen domnívají“ Skepticismus zastává názor, že je třeba se vyvarovat postulátu konečné pravdy. Dějiny filosofie nemají k dispozici žádné systematické záznamy antických skeptiků, kteří je po sobě nezanechali.
Vědecký skepticismus: V moderní době se ve vědeckých kruzích používá pojem skepticismus (též vědecký nebo racionální skepticismus) pro kritické zkoumání jakýchkoli tvrzení, kterými se věda zabývá, což je vlastně odmítání přijímání apriorních poznatků a předpokladů. Základní myšlenkou racionálního skepticismu je, že pokud se neprokáže opak, nelze u jakýchkoli tvrzení nebo teorií předpokládat pravdivost. Dále racionální skepticismus požaduje, aby byla každá teorie skutečně vědecká, tj. aby měla některé důležité atributy (‚např. verifikovatelnost, falzifikovatelnost, vnitřní konsistenci, shodu s pozorováním): na veřejnosti je racionální skepticismus prezentován zejména při zkoumání pseudovědeckých a nevědeckých teorii. Vzpomeňme např. na „metodickou skepsi“ René Descarta.
Náboženský skepticismus: Zaměřuje se na pochybnosti týkající se víry, např. existence božských stvoření nebo zázraků. Náboženští skeptici nemusí být nutně ateisty nebo agnostiky.
Pseudoskepticismus popisuje myšlení, které se zdá být skeptické, ale skeptické není. Pseudoskeptici jsou osoby, jejichž názory jsou spíše negativní než agnostické, a přesto se považují za skeptiky. Pseudoskeptici jsou proto spíše lidé jako „bez víry“, než „nevěřící“.
Skepticismus Davida Huma (1711-1776): Prosazujeme-li empirismus (smyslová zkušenost) nebo racionalismus jednostranně, objevují se jejich slabé stránky.
Empirismus musí předpokládat, že naše poznání je odkázáno pouze na smyslové údaje, na poznání pomocí našich pěti smyslů. Racionalismus musí vycházet z předpokladu existence vrozených idejí. Výsledkem naší empirie je imprese – jejími kopiemi jsou naše ideje. Vědecké poznání se může soustředit buď na práci s idejemi, např. na matematiku (pravdy získané touto cestou jsou trvalé, obecně platné) nebo se může pokoušet o výklad reality jako zdroje impresí – to činí fyzika a empirické vědy. Hume poukazuje na to, že empirické vědy jsou ve svých východiscích odkázány na empirii. Jejich závěry proto nemohou mít všeobecnou platnost. Veškeré závěry, které činí, jsou výsledkem indukce – jsou tedy ve skutečnosti vědami, tedy mohou činit obecné závěry. (Indukce je typ úsudku a metoda zkoumání, kdy na základě pozorování jednotlivých případů vyvozujeme závěr, tedy je to postup od zvláštního k obecnému, na rozdíl od dedukce, která vyvozuje, dedukuje jednotlivé z obecného).
    Při úvaze o skepsi často se musíme zabývat kauzalitou, příčinností a nutností jakož i determinismem, vývojem přírody a společnosti podléhajícím nutnosti objektivních zákonů, v níž náhoda tvoří jen dílčí, případně nepoznanou výchylku, mající ovšem skrytou příčinu. Indeterminismus je přesvědčen, že neexistuje žádná nutnost nebo že člověk není schopen zákonitosti vývoje vypozorovávat. Dění v přírodě a společnosti je věcí náhody, nepředvídané pravděpodobnosti apod. Fatalismus jako extrémní případ determinismu tvrdí, že vše jme podřízeno osudu. Voluntarismus považuje příčiny a výsledky dění v přírodě či společnosti za projev vůle vyšší bytosti nebo objektivizované vůle jako psychického či biologického principu. Opakem skepticismu je dogmatismus. Tolik internet.

Relativismus

    Relativismus je podmíněné stanovisko, názor odmítající objektivně
pravdivé poznání, názor v neobecně platné zásady, pravidla a normy, ve veškeré poznání.  A pravidla považuje za podmíněná, relativní. Opakem je absolutismus. Relativismus poznání je teorie, která hájí, že je nemožné dodělat se pravdy absolutní, že nikdy nestřetne se s bytím – myšlení a bytí že stojí v protivě dualistické. Důvod pro toto tvrzení jest, že v poznání ono „prius“ jsou představy, rozuměj stavy subjektivní a nikoli věci.
    Pokud relativismus říká, že poznání (soud, hodnocení) je relativní a tedy závislé na dalších okolnostech, neříká tím, že by nebylo možné. Poznání, soudy, hodnocení – pokud berou na tyto okolnosti ohled – jsou možné a platné. Relativismus – na rozdíl od agnosticismu a solipsismu – tedy připouští platnost, pravdivost, morální hodnotu, i když jako závislou. To je důležité pro kulturní relativismus, přesvědčení, že lidské kultury podstatně ovlivňují naše vnímání, hodnocení i jednání. Různé kultury mohou tedy hodnotit různě, nicméně pokud se příslušníci téže kultury ve svých soudech shodují, platí pro ně společně nějaké kritérium správnosti atd.
Epistemologický relativismus: Smyslové poznání ještě závisí na osvětlení, na poloze pozorovatele nebo na měřítku. Například napjatou ocelovou strunu vidíme jako téměř ideální přímku, při náležitém zvětšení ji vidíme jako válcovité těleso, jako molekuly a atomy železa a uhlíku.
Jazykový relativismus je teorie amerických antropologů 20. století o tom, že zkušenosti různých struktur nejsou navzájem vůbec souměřitelné ani převoditelné.
Historický relativismus: S prohlubováním historických znalostí a historického povědomí od 19. století se jasně ukázalo, že nejen jazyk a kultura, ale i velmi zásadní lidské názory, postoje a hodnocení se v průběhu dějin měnily a mění – v moderní době ještě rychleji.
Morální relativismus je názor, že mravní hodnocení stejného jednání v různých dobách nebo společnostech se mezi sebou liší.
Relativismus a subjektivismus: Relativismus je gnoseologické stanovisko absolutizující relativnost a proměnlivost obsahu poznání. Relativnost, relativita je něco jiného než relativismus. Relativita, relativnost se obecně přijímá. Co je relativní, není na věky, co je absolutní, je úplné, dokonalé, věčné. Kdežto relativismus relativitu absolutizuje, popírá absolutno. Vše je relativní, nic není na věky.
Gnoseologie, noetika, noetická teorie poznání: Relativismus je skeptická teorie omezující možnost poznání na vztahy, relace, ve kterých jsou k sobě navzájem, samy o sobě však nepoznatelné. Poznatelné jsou pouze relace. Relativismus absolutizuje ontologicky (metafyzicky: metafyzika = ontologie, nauka či věda o jsoucnu, o podstatě jsoucna) proměnlivost věcí a jevů, popírá jejich vlastní relativní stabilitu a kontinuální, nepřetržitý souvislý vývoj. Relativismus nepoznává objektivní pravdu, na subjektu nezávislou. Tato teorie je tedy dokladem pro subjektivistický světonázor a opět: subjektivistický je něco jiného než subjektivní. Podle subjektivismu, jestliže neexistuje na člověku nezávisle pravda, závisí poznání a bytí na člověku. Prótagoras tvrdil, že člověk je mírou všech věcí jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou a zdůrazňoval tak relativitu poznání. 
Relativismus versus aristotelismus: Relativismus je v přímém rozporu s Aristotélem. Podle Aristotela objektivní pravda existuje. Skutečnost je všechno, co existuje nezávisle na nás, kolem nás a my sami k tomu patříme. Mimochodem: tuto definici převzal marxismus za svou s tím rozdílem, že slůvko „skutečnost“ nahradil slůvkem „hmota“. Přijme-li člověk relativismus a subjektivismus, hrozí mu, přijme-li to důsledně, že se octne v neřešitelném rozporu se světem a sám se sebou. Na jedné straně platí, že každý má svou
pravdu. To vypadá velmi svobodomyslně a demokraticky. Je to však pouze optický klam a demagogická výměna slůvek. Každý má svůj názor – to zní úplně jinak. Má-li však každý nejen svůj názor, ale také svou pravdu, má tedy nárok na svá vlastní pravidla hry, na svůj vlastní řád, principy, systém. Z toho plyne pěstní právo, konfrontace, likvidace všech, diktatura.
Subjektivita a subjektivismus: Subjektivitou rozumíme implicitu subjektu s objektem, objekt je zahrnut v subjektu; u člověka jeho nitro jako soubor dispozic pro působení navenek.    
Ideologie subjektivismu a relativismu: Subjektivismus a relativismus můžeme označit za ideologie, nikoli orientace filosofické, nýbrž ideologické. A tedy za nepřijatelné; ať by se jednalo o ideologii křesťanskou, islámskou a jakoukoliv.
Každá ideologie je ve svých důsledcích vražedná, proti životu.
Kulturní relativismus: Jeho jádrem je předpoklad, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými entitami. Z toho důvodu je třeba posuzovat každou kulturu pouze v jejím vlastním kontextu, v souvislosti jejích vlastních hodnot, idejí, tradic a norem. Je totiž zřejmé, že mnoho prvků, které jsou v souladu s hodnotami a obyčeji kultur jako jejich součásti, nevyhovuje jiným kulturám, normám a zvykům. Opačnou pozici – tedy posuzování odlišných kultur jiných a odlišných třeba od kultury evropské – označujeme jako etnocentrismus. Dějiny lidstva nejsou unilineární – mající stejný zrod a průběh. Nelze vycházet z toho, že některé kultury jsou opožděné a je třeba urychlit jejich vývoj, je nutno připustit, že mají jiný původ a jiný průběh a cíl. Vzhledem ke skutečnosti, že kulturní relativismus nabízí perspektivu, v níž je možné nahlížet jiné kultury s patřičnou úctou, respektem a tolerancí, vytváří teoretické podloží téměř všech koncepcí multikulturalismu.
Bělohradský od liberalismu přes relativismus k nenávisti: Bělohradského politický a morální relativismus vedl od kapitalistického liberalismu k neomarxismu a k nepřátelství vůči západní civilizaci. Hodnotový relativismus je pro něho a svobodu zhoubný. Relativismus je neslučitelný se svobodou, která je založena na nedotknutelnosti osob, na vnitřní hodnotě a důstojnosti každého člověka. Pro relativismus neexistuje objektivní pravda ohledně platného dobra a vládcové vládnou podle svých relativních „pravd“.
Etický relativismus obhajuje tezi, podle níž není nic jednoduše morálně dobré nebo špatné, nýbrž vše je morálně správné jen pro osobu, společnost, morální tradici, epochu nebo nějaký étos. Neexistují žádné univerzálně platné morální soudy. Etickým relativismem je etický konvencionalismus, dohoda lidí o etickém postupu. 
Pragmatismus: Pravda je to, co má praktickou hodnotu a užitečnost. A užitečnost má to, co vyhovuje subjektivním zájmům jednotlivce, nic není pravda, všechno je relativní, nikdy nenajdeme úplnou pravdu. 

Závěr

    Uvedené poznatky byly čerpány z internetu, naučných slovníků a denních zpráv hromadných sdělovacích prostředků a byly podány v přímých citacích a parafrázích. Jsou dány k dispozici zájemcům pro jejich orientaci v právním dění naší dnešní politické praxe, zvláště těm z občanů, kteří nejsou s touto praxí a úrovní uspokojeni a mají výhrady k nedostatku ideové náplně politických stran. Za tyto současné vady našeho politického stavu neodpovídá jen personální složka veřejných činitelů, ale i etický stav a nedostatek pravdy v české společnosti. A právě tato úvaha má nám posloužit k naší orientaci. 

Josef Plocek