Maritain probíral nejprve základní otázku o vztahu „autority“ a „moci“ a uvádí:           
„Postavme nejprve dvě definice. Nazveme „autoritou“ právo řídit a rozkazovat, býti autoritě nasloucháno a býti jí jinými poslušen; a „mocí“ sílu, kterou disponujeme a pomocí níž můžeme donutit druhého, aby naslouchal nebo byl poslušen. Tato distinkce mezi auctoritas a potestas nemá být zatlačena až do systematického odloučení… Veškerá autorita od té doby, co se dotýká společenského života, vyžaduje, aby byla doplněna (jakýmkoli způsobem, který není nutně právním) mocí, bez čehož riskuje, že bude marná a neúčinná mezi lidmi. Veškerá moc, která není výrazem autority, je nespravedlivá. Prakticky je tedy normální, že slovo autorita implikuje moc a že slovo moc implikuje autoritu. Odloučit moc a autoritu znamená odloučit sílu a spravedlnost.“
     Máme zde tedy dva pojmy, bez nichž je demokracie sama nemyslitelná a bez nichž by nám nebyla pochopitelná i suverenita státu vnější a vnitřní, vztah jedince ke státu a společnosti a mnoho jiných základních pojmů státovědy, politiky, veřejného dění apod.
     Maritain se zabývá pak jedním typem demokracie a uvádí:
“Demokracie pojímaná způsobem Rousseaua potlačuje autoritu a ponechává si moc. Je to typ demokracie, který převládl již půldruhého století v ideologii národů západních; můžeme ji nazvat demokracií liberální nebo buržoasní nebo demokracií anarchisticko-maskovanou. Jejím kořenem je jí vlastní a klamná interpretace principu: “že každé individuum se rodí svobodné”, chápané nikoli ve smyslu – pravdivém, že každý člověk se rodí pro svobodu, nýbrž ve smyslu - zřejmě falešném – že každý člověk se rodí ve vlastnictví a požívání svobody.”
     Každé individuum je sice nadáno svobodnou vůlí, toto však nemá na mysli Rousseauova koncepce, že každé individuum “se rodí” “svobodné”, kde se myslí na svobodu nezávislosti, které by požíval každý člověk již právem svého zrození. Rousseau totiž podle Maritaina se zaměřuje na takový výklad, že člověk se rodí svobodně a jeho důstojnost vyžaduje, aby poslouchal jen sám sebe. Maritain tuto myšlenku rozvádí dále slovy:
“…dialektika této demokracie vede k formuli Společenská smlouva: Nalézti formu sdružen,…skrze které každý se sdružuje se všemi a přece je poslušen sám sebe a zůstává stejně svoboden jako dříve”; a odtud tato smlouva vede k mythu “obecné vůle”, v níž vůle každého se zrušuje a znovu mysticky obživuje; k mythu zákona vyjadřujícího počet, nikoli rozum a spravedlnost; k mythu autority uvažované nejen jako pocházející z množství, nýbrž jako vytvářející vlastní a nezcizitelný atribut množství a z toho nakonec vede k totalitní diktatuře”.     
     Zastavme se poněkud u uvedených mythů. Mythem obecné vůle je třeba rozumět obecnou vůli občanů, kteří v případě voleb přenášejí svým rozhodnutím svou moc na zvoleného poslance či jiného svého zástupce, který jejich svrchovanou moc přejímá na delší či kratší funkční období parlamentu či jiného zastupujícího orgánu jako jejich zástupce, aby po proběhnutí funkčního období se rozhodující vůle mysticky opět vrátila do osoby občana a voliče. Mythus zákona vyjadřujícího počet nám představuje v ústavě státu zakotvené pravidlo rozhodování, kde se vychází z prosté či kvalifikované většiny počtu hlasů připadajících na jednotlivé volené kandidáty či na rozhodování v parlamentu a jiných státních orgánech. 
Demokracie se musí rozhodnout na nějakém počtu a čísle, které bude potřebné ke schválení projednávané věci a demokracie nemá jiné možnosti než přijmout určitý počet odevzdaných nebo projevených hlasů, aby vůbec bylo možno učinit nějaké rozhodnutí prosté či kvalifikované většiny. Potíž spočívající v tomto číselném vyjádření nachází se v tom, že se nemůže brát ohled na kvalitu jednotlivých hlasů, nýbrž se vychází z mythu počtu, že mezi hlasy je absolutní rovnost a, co je na věci nejhorší, že výsledné rozhodnutí vycházející z tohoto počtu se považuje za dosažení pravdy, za dosažení absolutní jistoty rozhodnutí. Ve skutečnosti totiž pravdu naopak může mít jen menšina, která byla v hlasování poražena. Demokracie ovšem může ve své ústavě stanovit, že vůle většiny má být korigována vůlí menšiny, k níž je třeba přihlédnout, neboť mythus zákona vyjadřujícího počet nemusí vždy znamenat rozhodnutí rozumu a spravedlnosti. Pokud se týče posledního mythu, Maritain vychází z toho, že autorita nejen plyne z udaného počtu, nýbrž sama se dokonce stává atributem, případkem počtu. Tím se však podle tohoto autora dostáváme k totalitní diktatuře. Autor to vyjadřuje slovy:
  „Prohlásit, že autorita spočívá v množství jako ve svém vlastním subjektu a bez moci z něho vyjít, aby existovala v takových odpovědných lidech, to je kousek eskamotáže určené k tomu dovolit neodpovědným mechanismům vykonávat moc nad lidmi a nemít nad nimi autoritu. Takto moc (moc státu) maskuje anarchii. Ale poněvadž vše to, co rozbíjí přirozenost, taková moc směřuje do nekonečna. Obracejíce všechnu svou pozornost na otázku původu moci a ujištěny ideou, že v demokratickém režimu moc státu vychází z lidu, moderní demokracie nejen schvalují státu všechny usurpace moci, nýbrž směřují k těmto usurpacím. Takto nevyhnutelnou dialektikou, pokud není objeven nový základní princip, demokracie liberálně buržoasního typu plodí svůj opak, totalitní stát. Zhroucení autority a principu autority ve prospěch moci bez autority, bez základu práva a bez mezí, se dokonává v totalitním státu“.
     Maritain zde zdůrazňuje, že společné vědomí politické strany, které bylo mnohdy ztotožňováno samo ve státě, v rase nebo v národu a jejich biologické určení se stávalo pravidlem dobra a zla, pravdy a klamu. Potud Maritainovo vysvětlení koncepce demokracie anarchisticko-maskované, odpovídající našim běžným liberálním a buržoasním demokraciím v našem slova smyslu.
     Autor jde dále ve svém zkoumání forem demokracie a přichází k tomu paradoxu, že diktátorský protidemokratismus je současně plodem a zničením anarchisticko-maskovaného demokratismu. Dřívější pokrytectví starých teoretiků absolutismu spočívající v tom, že se hledělo k tomu, aby síla se jevila spravedlivou, došlo k pohrdání se spravedlností a s mocí bez jiné autority. Na jedné straně stát aspiroval na to nechat k tomu jít celý sociální a politický život pod autoritu práva a podrobovat úctě a lásce lidskou osobnost, avšak nakonec skončil v praktické negaci práva a lidské důstojnosti. Došlo k novému typu demokracie a Maritain uvádí:
 „Myslím zde na demokracii, která potlačujíc autoritu by také potlačovala moc a kterou bychom mohli nazvat anarchisticko-ryzí; veškerá moc a veškerá autorita vykonávaná člověkem na člověku a společenstvím na svých částech, jsouc považována jako opak spravedlnosti. Domnívám se, že tento typ demokracie hrál a ještě hraje z titulu utopie pozadí větší roli ve formách socialistických.“
     Můžeme se domnívat, že tento typ demokracie anarchisticko-ryzí můžeme ztotožnit se samou anarchií a Maritain tento typ považuje za kapitální omyl. Z demokracie a politického humanismu nám úplně vymizela jak autorita, tak dokonce moc. Vše bylo nahrazeno bezvládím, bezprávností, nemorálností, nepořádkem aj. Na této tak pronikavé změně, kterou vyvolal typ demokracie liberální i typ anarchisticko-ryzí, je zajímavé to, že se jimi sledovala dobrá věc, původně spravedlnost a právo, respekt k lidské důstojnosti, což se však vlivem falešných koncepcí a premis dostalo do opačného stavu. Maritain proti oběma typům demokracie staví kladný třetí typ, jejž označuje jako organickou demokracii.
     Je pochopitelné, že Maritainova koncepce „organické demokracie“, což je jeho vlastní slovní označení, se liší od předcházejících v těch negativních dimenzích, které byly uvedeny dříve. Prvotní změna tedy spočívá v tom, že zatímco předchozí formy potlačovaly autoritu a přidržovaly se jen moci (demokracie anarchisticko-maskovaná) nebo dokonce autoritu i moc (demokracie anarchisticko-ryzí), organická demokracie ponechává těmto prvkům plné rozvinutí. Požaduje tedy, aby demokracie stavěla kategoricky na plné autoritě a moci státu a ve státě a společnosti. Přitom primárním prvkem je autorita, bez níž není demokracie vůbec myslitelná a která má také přednostní pořadí před mocí. Autorita i moc musí vycházet z lidu a být také vykonávány z jeho strany a s ním. Organická demokracie tak chápe, že moc donucovací není substancí autority, nýbrž pouze jejím atributem, „jehož potřebuje, aby byla účinná mezi lidmi, ať vzhledem k nedospělcům nebo k antisociálním elementům“. Tato skutečnost a potřeba je zcela odůvodněna, neboť je nepředstavitelný stát, který by neměl donucovací moc a který by tak nemohl vůbec prosadit své kroky řízení, jež podniká. A jestliže je nepředstavitelná autorita bez moci, jde o to, aby i autorita byla v čase stále a stále dobývána. Autorita i moc musí být něco trvalého, něco stále přítomného v demokracii, co je stále nenahraditelné. Přitom je skutečností, že existence stálé autority a moci se nedocílí nějakou deklarací principů, nýbrž stálým usilováním.
     Jestliže předcházející dvě demokracie vycházely z vadného pojetí výkladu svobody a zastávaly názor, že člověk se rodí svobodným, organická demokracie je si vědoma toho, že člověk má sice svobodnou vůli, avšak o svou svobodu musí stále bojovat a musí si ji vydobývat stálým osobním přičiněním. Maritain ovšem počítá s tím, že „přirozená svoboda takto chápaná je historickým konkrétním ideálem, který vyžaduje, aby se chopil všech svých dimenzí v historii, výchovy lidstva trvající ještě hodně staletí.“      
Jedno je však u Maritaina nezbytné pro uskutečnění organické demokracie: 
 „Po pravdě řečeno pokládám to za nepochopitelné bezpovznesení, které přirozenost a časové civilizace přijímají, ve svém vlastním řádu, od energií křesťanského kvasu. Copak nám Bergson neříká ve své formuli, která vyžaduje, aby byla dobře pochopena, že demokracie je ´svou essencí evangelická´… Takto tendence k atheismu, inherentní demokracii anarchistického typu, se jeví jako jedna z absurdit, kterými se demokracie sama ničí, zatímco v řádu politickém… její vnitřní dialektika ji táhne na základě podobné absurdity k diktatuře, která je její vlastní negací. Z hlediska křesťanské filosofie … znamená, že hierarchické diferenciace uvnitř sociální totality jsou vyžadovány právě její přirozeností a že z druhé strany, poněvadž lidé jsou všichni rovni svou essencí, tento požadavek politické totality, že totiž jeden je nadřazen druhému, aby je to vedlo ke společnému dílu, může založit v poslední analýze opravdové právo býti poslušen  jen když se na přirozenost samu pohlíží ne jako na prostou sbírku fenoménů, ale jako na dílo a participaci vytvořenou nejvyšším přikazujícím Zákonem, ´oprávněným v sobě samém´, poněvadž je identický s absolutním Dobrem… Autorita vycházejíc z lidu pochází především z Boha a v Bohu má bezprostřední základ své hodnoty pro svědomí a ze své morální výkonnosti“.
     Podle názoru Maritaina je tedy nepředstavitelné, že by bylo možno dosáhnout opravdové demokracie bez respektování křesťanského ducha v lidstvu a bez přiklonění se k přirozenému právu. Maritain proto také opírá poslušnost věřících k zákonům o jejich výchozí morální postoj a z tohoto křesťanského postoje také vyplývá loyalita věřících občanů ke státu a představeným státu a společnosti. Konečně tento autor se dovolává toho, že je třeba vyloučit paternalistickou vládu a že organická demokracie je demokracií personalistní, sledující 
obecné dobro lidu a státu, ve smyslu přirozenosti člověka a demokracie pluralistní. Potud Maritain.
     Poté, co jsme se zabývali otázkou demokracie, jak na ni nahlíží Maritain, přičemž jsme se dotýkali jen těch nejpodstatnějších stránek demokracie, věnujme nyní svou pozornost našemu tématu ve smyslu shora uvedených závěrů.
     Uvažujeme-li o našem typu demokracie, který u nás byl nastolen po listopadu 1989, musíme přiznat, že distinkce mezi auctoritas a potestas nejen že byla zatlačena do systematického odloučení, že však autorita byla potlačena do té míry, že jsme ji jaksi ze své mysli úplně vypustili. Důkazem toho je skutečnost, že důvěra našeho občanstva ve stát, legislativu, exekutivu a soudnictví, je velmi nízká. A není-li tu důvěra, nelze mluvit ani o autoritě státu, vlády, parlamentu a soudů. Zamysleme se jen nad častými hlášeními povolaných pracovníků výzkumu společnosti o preferencích našich orgánů a institucí. Shledáváme, že procento důvěry k těmto státním činitelům je velmi nízké. Jak by tedy mohly tyto instituce mít autoritu, když naši občané přijímají jejich činnost a projevy s takovými výhradami? Z této skutečnosti vyplývají však neblahé důsledky, že není-li naše moc výrazem autority, pak nutně je nespravedlivá.
     Pokud se týče otázky, zda u nás dobře chápeme svobodu v pravém slova smyslu, pak asi budeme musit přiznat, že naše myšlení se zastavuje spíše na tom, že se rodíme jako svobodní a nikoli že se rodíme pro svobodu. Je nám totiž zcela běžné vycházet ze stanoviska, že kdysi někdo se rodil jako otrok nebo jako osoba s omezenými lidskými a občanskými právy, zatímco dnes se rodíme jako svobodní lidé, nikoli jako zrození pro svobodu, pro usilování o svobodu, o boj za svobodu. Podle závěru Maritaina v tom však spočívá důležitý moment vedoucí k tomu, že se dostáváme do totality a necháme v zemi působit neodpovědné mechanismy vykonávat moc nad lidmi a nemít nad nimi autoritu. 
     Ale je tu další významná okolnost, která nás přivádí do totality. Je to skutečnost, že v naší zemi opravdu žijeme pod vlivem mythu počtu jakožto rozhodujícího činitele pro formaci veřejné vůle a jejího zakotvení. Demokracie musí vycházet ze základního pravidla, že obecnou vůli představuje vůle většiny a že tedy i ve volbách je třeba se tohoto způsobu hodnocení ujmout. Poněvadž však víme, že většina neznamená automaticky pravdu a správnost, máme po způsobu jiných demokratických států i ve své ústavě založeno pravidlo, že většina musí brát ohled na menšinu. Bohužel to se u nás neděje. Snad vlivem positivismu a přesněji právního positivismu vycházíme z předpokladu, že to, co je přijato legislativou a uzákoněno, je nejen platné, nýbrž i správné a pravdivé. A to je náš základní omyl, který má další důsledky v tom, že to legální považujeme také za morální a etické. Platí u nás zásada, že občanu je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno. Tato zásada však, třebas nevědomky, vyřazuje z našeho hodnocení hledisko etické a měla by být spíše chápána v tom smyslu, že můžeme konat to, co není výslovně zakázáno zákonem, přirozeným právem, Hayekovým spontánním řádem, morálními normami, zvyky a obyčeji atd.. V době předposledních voleb byl v parlamentě projednáván volební zákon, který je v rozporu nejen s obecným míněním, ale i s naší ústavou. Má sloužit k tomu, aby bylo snadnější v naší zemi dospět k obecnému souhlasu v politických záležitostech a nemuselo se dbát na názory a vlivy mínění menšin. Jestliže Masaryk charakterizoval politiku jako diskusi, snažíme se tuto diskusi z naší politiky odstranit a hledat řešení každé politické problematiky ve shora uvedeném mythu počtu. Tímto svým omylem se však dostáváme přímo do totality a zapomínáme na to, že za komunistického režimu v nedávné minulosti jsme právě na tuto totalitu a vládu jedné politické strany těžce dopláceli. Je sice pravdou, že odstraněním vlivu menšin a menšinových názorů snadněji dospějeme ke konsensu, byl by to však konsens nadiktovaný v podstatě vládnoucí menšinou, a proto nespravedlivý a pro zdravou politiku nepřijatelný. Kdo by nesl odpovědnost za to, že v naší zemi se nastolila totalita, nesvobodný duch a vláda vlivné menšiny. Chceme hřešit na to, že máme několikaleté funkční období zvoleného parlamentu a že na tuto dobu odstraníme hlas svobodného občanstva a voličů, kteří po celou tuto dobu budou se musit smiřovat s tím, že bude jednáno proti jejich vůli a zájmům? Copak naši vedoucí politici nevidí a neslyší, co jim napovídá varovný a vyčítavý hlas preferencí?  Proč neodstoupí sporující se politici, aby umožnili svým klidnějším a soudnějším nástupcům dosáhnout požadovaného politického konsensu?
     Přicházíme k dalšímu závažnému momentu pro dosažení potřebné a přijatelné formy demokracie. Náležíme do Evropy, která má ve svém vínku křesťanského ducha a to tedy znamená, která žije vírou a ve víře. Musíme bohužel konstatovat, že co do religiosity se nacházíme nejen v Evropě, ale i v celém světě na takovém místě, které neodpovídá našemu duchovnímu dědictví a našim předpokladům. Nejde o to, že v naší zemi bychom byli ve své většině atheisty, je to však s námi horší, že jsme nábožensky indiferentní a lhostejně procházíme ulicemi našich měst kolem sakrálních staveb, které nám odkázali naši křesťanští předchůdci a nechápeme, že nevrátíme-li se k víře svých předků, marně budeme usilovat o vytvoření pravé demokracie, ať ji nazveme po Maritainovi organickou či jinak. Je to potvrzeno i takovým politickým myslitelem, jako byl Lord Acton, máme-li věřit Maritainovu citátu: „O této autentické formě demokracie by se mohlo říci to, co řekl  jednoho dne Lord Acton o Whigs (předchůdců liberálů v Anglii): „To není ďábel, to je Tomáš Aquinský, který byl prvním Whigem“.. A víme, co Whigové představovali pro vznik anglické demokracie.
     Jestliže křesťanství znamená tolik pro původ demokracie, je nutno zdůraznit i tu okolnost, co znamená křesťanské náboženství pro udržení a prosperitu demokracie. Zapomíná se na to, že věřící křesťané již ze svého náboženského postoje a ducha, ze svého příklonu k přirozenému právu, drží prvenství ve své loyalitě  vůči státu, třebas defektnímu. Křesťan vyžaduje, aby autorita státu a ve státě byla spravedlivou, poněvadž jinak by zákon neměl základ autority a nevázal by ve svědomí. Avšak i v tom případě špatný zákon váže křesťana, „... když je tu jiný důvod, vnější a relevantní pro vyšší spravedlnost: poněvadž v tomto případě neuposlechnutím zákona by lidskému společenství vzešlo větší zlo“. Kde jinde u občana bychom nalezli takový příkaz loyality vůči státu a jeho vedení než u věřícího křesťana?
     Shrneme-li tedy vše, co je uvedeno v tomto našem zamyšlení o demokratické formě, můžeme konstatovat: Forma naší demokracie je nedokonalá. Nejen že nedáváme přednost autoritě před mocí, jak bychom měli, ale potlačujeme a opomíjíme autoritu vůbec a přidržujeme se jen moci. Tím se spokojujeme s liberální a buržoasní formou demokracie, nebo jak praví Maritain, s demokracií anarchisticko-maskovanou. Prosazujeme-li jen moc bez autority, kráčíme tím k totalitě. Defekty protiprávnosti, korupce a tunelářství, neúčinnost soudnictví a orgánů bezpečnosti nasvědčují tomu, že i moc je u nás oslabena a že naše demokracie se přiklání typu demokracie anarchisticko-ryzí. A pravé demokracie nedosáhneme, pokud se nevrátíme ke křesťanskému duchu a k dědictví po předcích.

Plocek Josef