Skutečnost je však taková, že se s ním setkáme i v dobách pozdějších, dokonce i v současnosti. Svou pozornost nejprve věnujeme citátům a parafrázím z různých naučných slovníků, pak se dotkneme díla Erika Voegelina „Nová věda o politice“, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, který erudovaně a odpovědně předkládá gnosticismus od jeho původu i k následkům a ve třetí kapitole se pokusím vyslovit závěr v této věci.

Gnosticismus v různých naučných slovnících

Ottova encyklopedie: Gnosticismus je chronologicky první pokus filosofického pojímání a vysvětlení křesťanství z konce I.a II. století po Kr.. Je to filosofický eklekticismus, jenž od II. stol. po Kr. připravoval splynutí a spodobení filosofické spekulace s prvky různých náboženství tehdy známých, zvláště pak nauka novopythagorská a novoplatónská byla mu namnoze původem a přípravou. Jméno samo (gnóze = poznání) je původu křesťanského a označuje hlubší porozumění tajemství písem svatých. V té době tam vystupovaly školy a sekty, které si činily nárok, že hlouběji a dokonaleji křesťanství a pravdu pochopily. Myslitelé tito sami zvali se gnostikoi nespokojujíce se pouhou vírou, ale osobujíce si poznání vyšší. Podobá se to křesťanské mythologii.

Encyclopaedia Universalis France:  Termín znamená poznání, gnosis. Přesněji znamená poznání, které se vztahuje na Boha a na božské reality, a které se představuje nikoli jako získané vědění, nýbrž jako vnitřní odhalení umožňující uchopit tajemství a mystéria a vedoucí ke spáse. Fenomén gnóze je přítomen u všech velkých náboženství, ale i u astrologie, magie, okultismu a iluminismu. Ve své hluboké realitě vede k moudrosti a mystice. Je současně vědou i poznáním a moudrostí. Transformuje člověka v jeho totalitě. Mluvíme-li o moderním člověku, Jung ukázal důležitost fascinace působené světem nevědomým a rozvojem esoterických věd. Srovnává naši dobu s prvním stoletím křesťanským. Poněvadž Bůh je pro mnohé mrtev se ztrátou toho posvěceného, je možno, že vztah mezi božským a lidským, opouštěje poslušnost k magisteriu, bere na sebe novou dimenzi: dimenzi niternosti a hloubky, kde vanutím Ducha sv. se rodí nové poznání. Gnóze je křesťanská hereze. Fenomén gnostický nikdy nevyhasl, objevuje se sporadicky, zvláště během západního středověku. Gnóze vládne v I. a II. století po Kr., ale i v hnutích XII. a XIII. století jako kacířství   nebo Mysterium Magnum Jakoba Boehme (mluví o tom Nikolas Berdiaev). Ať jsou jakékoli formulace a její rozsah, gnóze není indiferentní k ekonomickému a sociálnímu kontextu, v němž se projevuje. Představuje se často jako reakce vzhledem k rozložení nějaké formy civilizace v prvních stoletích křesťanství vůči modifikacím státu a církve během období středověku. Nejistota, obava, které vyvolá, neklid budoucnosti před zhroucením starých forem, vytvářejí příznivé klíma rozvoje gnóze, vztažené na věčné pravdy, které čas a historie neuměly načít. Gnóze spočívá na dualismu: vědění a nevědění, dobra a zla, ducha a těla, světla a temnoty, boha dobra a boha zla. Všechny tyto dvojice jsou v gnózi proti sobě způsobem více méně radikálním. Člověk je zajatcem svého těla a světa. Svět je špatný, nemá nikde světla. Jen duše představuje zdroj světla. Nevědomost představuje zlo. Bůh je nehybný, identický se sebou. Nedá se o něm nic říci. Je jmenovaný jen mlčením. Nemá moc nad zlým světem, ovládaným bohem světla a boha.  Bůh tvůrce – demiurg, idealistický božský princip, který utváří svět.

Gnosticismus křesťanský: Gnózi lze definovat jako poznání spásy, které má za předmět tajemství božského světa a nebeských bytostí a které je určeno odhalit samotným iniciovaným tajemství jejich původu a prostředky, jak je dosáhnout a tak jim opatřit jistotu spásy, ať je tato dosažena či nikoli spoluprací mezi božskou milostí a lidskou svobodou. Abychom se vyhnuli zmatku nebo nepřesnosti, reservujeme termín „gnóze“ tomu typu náboženského poznání a termín „gnosticismus“ použijeme jen k označení náboženského hnutí velmi zvláštního celku sekt nebo křesťanských škol, které během prvních století křesťanství měly společně jistou koncepci gnóze, která byla odmítnuta ortodoxní křesťanskou církví. . Vlastní gnosticismus odlišuje charakteristicky stvoření a vykoupení; smyslový svět je stvořen nebo aspoň zcela ovládán mocnostmi buď zlými nebol omezenými, mezi nimiž hraje velkou roli Bůh Starého zákona. Tento demiurg neví nebo nechce vědět o existenci transcendentního Boha, který je pramenem spirituálního světa. Lidské duše, které vlastní „gnózi“, emanují od tohoto nejvyššího Boha, mají podstatu duchovní a jsou zajatci smyslového světa. Transcendentní Bůh poslal Spasitele, Krista, aby vrátil vyvolené duše, přivedl je  do jejich původu.

Jaroslav Matoušek: „Gnóze čili Tajné učení náboženské posledních století pohanských a prvních křesťanských“. Herrmann a synové 1994: Gnóze znamená poznání. Vyšší stupeň náboženského vědomí je dosažen, když si zjedná platnosti poznání, že všechny skutky lidské, jejichž podnětem je buď bázeň před trestem nebo naděje v budoucí odměnu, pro běžné určení člověka jsou bezcenné, že nejvyšším cílem života lidského není uspokojení egoismu, nýbrž že cíl ten záleží v překonání egoismu a že právě v tomto překonání egoismu naše pravá božská podstata proniká naší individualitou jako slupkou. Naše spása záleží nikoli v určitém konání nebo opomenutí, nýbrž má základ v úplném přetvoření celého přirozeného člověka… Spása ani není možná mravním polepšením, nýbrž jen poznánim. Dále absolutní dualismus dobra a zla ovládá gnózi. Na těchto dvou pilířích spočívá gnóze. Gnóze je poznání cesty ke spáse… Je zjev doby helenistické a náleží ke zjevům tzv. synkretismu. Vzájemný styk všech kultů náboženských své doby způsobil, že se jednotlivé představy náboženské navzájem modifikovaly, připodobnily, ano, částečně i ztotožnily… Gnóze je
 Náboženství mysterijní a protiastrální. Obyčejně se uvádějí tři třídy lidských duší učení gnostického: 1. Nejníže stojí „hylikové“, nevnímající věci duchovní, zachovávající se jako bezduchá hmota. 2. Prostřední třídu tvoří „psychikové“ a 3. nejvýše stojí pneumatikové (pneuma = duch), kteří jsou vnímaví pro věci duchovní a zralí pro gnózi. Hylíkové nemohou být spaseni, pneumatikové nepotřebují pak žádné vlastní spásy, jsouce podle své vlastní přirozenosti příbuzní s říší nebeskou. Naopak potřebují spásy psychikové, jimiž nejsou nikdo jiný, než katoličtí křesťané.   

Voegelinův moderní postoj ke gnosticismu
      
Výraz „odbožštění“ státu a lidské společnosti po zániku pohanského polyteismu a po nástupu křesťanství se stal pro Voegelina východiskem jak pro jeho koncepci „civilního náboženství“, tak i pro jeho moderní koncepci „gnosticismu“. Toto vystřídání dvou základních směrů náboženství v Evropě, námi podávané v přímých citacích a parafrázích Voegelinova díla „Nová věda o politice“, pro něho představovalo historický proces, kdy zanikla kultura polyteismu a lidská existence byla uspořádána na základě zkušenosti „lidského údělu směřujícího skrze milost udílenou svět transcendujícím Bohem k věčnému životu v blaženém patření na něj.“ Opětovným zbožštěním bude chápán nikoli  návrat zpět do polyteistická kultury v řecko-římském smyslu, což bylo za změněných podmínek nemožné, označování moderních masových hnutí jako pohanská je také nemyslitelné. „Moderní opětovné zbožštění má své kořeny spíše v křesťanství samotném a vychází z těch jeho složek, které obecná církev potlačovala jako kacířské…Západní křesťanská společnost se tak artikulovala do řádu duchovního a časného, přičemž papež a císař byli jejich nejvyššími representanty jak v existenciálním, tak i transcendentním smyslu. Z této společnosti s jejím etablovaným systémem symbolů se vynořuje typicky moderní problémy reprezentace spojené s opětovným vzkříšením eschatologie říše.“ (Eschatologie je část křesťanské věrouky, jednající o posledních věcech člověka a světa, tj, o Bohu, o smrti, Posledním soudu, o nebi a věčném zavržení).
    Voegelin nás uvádí do pojmu gnozeologie osobou a dílem Joachima z Fiore, který se rozešel s Augustinovým pojetím křesťanské společnosti a ke svému výkladu použil symbol trojice. Podle něho dějiny lidstva zahrnují tři období odpovídající třem osobám Svaté trojice: věk rozvíjející život laika, kontemplativní život kněze a věk třetí představující dokonalý duchovní život mnicha. Druhý věk Syna dosáhne svého konce kolem roku 1260, třetí věk bude trvat až do konce světa. Vůdcem prvého věku byl Abrahám, druhého věku Kristus a Joachim předpovídal, že někdy kolem roku 1260 se objeví Dux  e Babylone jako vůdce třetího věku. Gnostický prorok nebo (v pozdějších stádiích sekularizace) gnostický intelektuál se tak stává příslušníkem moderní civilizace počínajíc Joachimem. Čtvrtým symbolem v pořadí je bratrství autonomních osob. Podle Joachima má třetí věk skrze nové sestoupení Ducha svatého, k němuž v něm dojde, transformovat lidi v příslušníky nové říše, a to bez svátostného zprostředkování milosti. Církev také ve třetím věku přestane existovat, neboť lidé dosáhnou charismatických darů, potřebných k dokonalému životu, bez udělování svátostí a bez potřeby institucionální autority. Tuto ideu podle Voegelina můžeme nalézt v nejrůznějších stupních ryzosti u středověkých a renesančních sekt i v puritánských církvích svatých.
    Voegelin pro zajímavost uvádí, že také v Německu spatřujeme tyto tři věky. První věk končil roku 1806, druhý věk Bismarkovy říše r. 1918 a Das Dritte Reich měl trvat věčně. Podobná idea se naskytuje v ruském Třetím Římu.
    Voegelin uvádí: „V joachimovské imanentizaci leží kořeny teoretického problému, který se nikdy neobjevil ani v klasickém starověku, ani ve starém západním křesťanství, totiž problém eidosu dějin. Problém eidosu dějin vzniká tudíž teprve v okamžiku, kdy se imanentizuje křesťanské transcendentní naplnění: Taková imanentistická hypostáze eschatonu je však teoretickým klamem“. Zde se musíme zastavit u základních Voegelinových pojmů, bez nichž text by byl nepochopitelný.
    Pojem „eidos“ nebývá překládán a znamená asi „idea“, „pojem“, „význam“… Jestliže jsme již uvedli o „eschatologii“, že je to část věrouky o posledních věcech člověka a světa, pak pojem „eschaton“ představuje substantivum označující obsah eschatologie, její náplň, tedy existenci Boha, smrt, Poslední soud a spasení či zavržení člověka… Slovník cizích slov uvádí, že „imanentní“ znamená „takový, který vyplývá ze své vlastní podstaty, tkvící v samé podstatě něčeho“; „imanentismus“ znamená omezující poznání na zkušenost, která je přísně vzato možná jen v oblasti našeho vědomí; „imanentistický“ znamená vycházející převážně nebo výhradně z toho, co je „imanentní“, považující to za východisko, základ zkoumání, kritiky apod., ve smyslu Voegelina to znamená „zbavený své božské podstaty“, čili „odbožštěný“,  „odbožněný“, „pozemský“ „zbavený transcendence“ a v tomto smyslu je také třeba chápat sloveso „imanentizovat“ a substantivum „imanentizace“. Podle slovníku cizích slov „hypostáze“znamená „povýšení na samostatně existující objekt něčeho, co je ve skutečnosti pouze vlastností nebo vztahem“. V tom případě je třeba Voegelinova slova : „imanentistická hypostáze eschatonu“ chápat jako přisouzení posledním věcem člověka charakter jakéhosi odbožštěného výčnělku či přírůstku představujícího v gnosticismu podstatu, obsah eschatologie jakožto části křesťanské věrouky. Vraťme se však zpět po tomto exkursu k Voegelinovi, který uvádí: „Tok dějin jako celek není předmětem zkušenosti. Dějiny žádný eidos nemají, protože jejich běh jde do neznámé budoucnosti. Význam dějin je proto iluzí a tento iluzorní eidos je vytvořen tak, že se se symbolem víry nakládá, jako by šlo o tvrzení týkající se předmětu imanentní zkušenosti. V křesťanském symbolismu lze tudíž rozlišit na jedné straně pohyb – jeho teleologickou složku – a na straně druhé pak stav, kterému se připisuje nejvyšší hodnota – jeho složku axiologickou. Pokus o konstruování eidosu dějin vede ke klamné imanentizaci křesťanského eschatonu. Máme se tedy domnívat, že myslitelé, kteří se mu oddávali, nebyli dostatečně inteligentní na to, aby do něj pronikli? Pro odpověď nemusíme chodit daleko, vždyť nejistota je přece samou podstatou křesťanství. Pocit jistoty ve světě plném pohanských bohů se vytratil spolu s těmito bohy. Je-li však svět odbožštěn, zůstává komunikace se svět transcendujícím Bohem omezena jen na křehké pouto víry ve smyslu Pavlova Listu židům (11;1: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme“), tedy víry jakožto podstaty věcí, v něž doufáme, a důkazu věcí, jež nevidíme. Ontologicky ovšem nelze podstatu věcí, v něž doufáme, nalézt někde jinde, a také gnozeologicky není žádného důkazu věcí, které nevíme, než opět tato víra. Člověk se nemůže uchýlit sám k sobě v absolutním smyslu; kdyby se o něco takového pokusil, velmi rychle by zjistil, že se řítí do propasti vlastního zoufalství a nicotnosti. Bude se tedy muset uchýlit do něčeho, co je mu blízké. Takové alternativní zkušenosti byly přítomné v gnózi, jež křesťanství doprovázela od samého počátku. V této době představovala gnóze živoucí náboženskou kulturu, k níž se lidé mohli uchýlit. Lidé, kteří do takových zkušeností upadají, zbožšťují sami sebe tím, že víru v křesťanském smyslu nahrazují podstatně masivnějšími způsoby účasti v božství ve formě gnóze. Gnostická spekulace přemohla nejistotu víry ústupem od transcendence a také tím, že člověka spolu s vnitrosvětskou škálou jeho činnosti nadala významem eschatologického naplnění. Gnosticismus tak navázal na oblast Comta a Nietzscheho.“     
    K hlubší vlně gnostické aktivity, dokonce ke gnostické revoluci v souvislosti s hnutím puritánů v Anglii, došlo v průběhu XVI. století. Tato doba přispěla ke studiu gnosticismu existencí Richarda Hookera, vynikajícího pozorovatele gnóze a puritánského hnutí. Podává o tom zprávu Voegelin. „Z Hookerova kontextu se zdá, že termín ´věc´ („cause“) byl v politice používán teprve od nedávna a že tuto mocnou zbraň gnostických revolucionářů pravděpodobně vynalezli právě puritáni. Aby svou „věc“ podpořil, bude si její zastánce ´tehdy, když ho může poslouchat celé množství lidí´, libovat v ostré kritice společenských nešvarů a zejména v chování příslušníků vyšších tříd. Časté opakování takového veřejného představení postupně vyvolá mezi posluchači dojem, že mluvčí musí být dozajista člověkem vzácné osobní integrity, horlivosti a svatosti, neboť jen ten, kdo sám je nadobyčej dobrý, může být zlem tak hluboce pohoršen. Následujícím krokem bude snaha zaměřit všechnu zlobu veřejnosti na etablovanou vládu. Tohoto úkolu se lze psychologicky zhostit nejlépe tak, že se veškerá špatnost a zkaženost, která je na světě přirozeně kvůli lidské nedokonalosti, přisoudí činům nebo nečinnosti vlády. Tím, že všechno zlo přisoudí jediné konkrétní instituci, prokáže navíc mluvčí svou moudrost tváří v tvář zástupům lidí, kteří by na takové spojení sami a nikdy nepomysleli, a zároveň jim ukáže, na co je třeba zaútočit, má-li být zlo jednou provždy smeteno z povrchu zemského.“ Promlouvá-li takto puritán, člověk dobré a zbožné vůle, jeho tvrzení zapůsobí. Portrét puritána, kterého zde máme před sebou, je výsledkem střetu mezi gnosticismem na straně jedné a klasickou a křesťanskou tradicí reprezentovanou Hookerem na straně druhé. Takto projevená biblická kamufláž, doložená citáty z Písma, nemá nic společného s náboženstvím. Z rozporu mezi chaosem a tradicí vzešla první technika gnosticismu, totiž systematická formulace nového učení biblickými pojmy, jak to předvedl Kalvín ve svých Ustanoveních. Pro podobnou gnostickou naukovou literaturu si Voegelin vypůjčil název „korán“. Mezi tuto literaturu koránu lze zařadit díla francouzských encyklopedistů, díla Comtova a Marxova. Iniciovaní stoupenci gnóze ji přijímají za pomoci osobní autocensury a respektování zákazu a nedbání děl opačného smýšlení. Především byly tabuizovány spisy křesťanských filosofů a moralistů. Gnostický revolucionář vykládá přechod k novému myšlení jako událost vyžadující jeho vojenské spolupráce. Cílem gnostické revoluce je proměnit lidskou přirozenost a vytvořit proměněnou společnost. K tomu dopomáhal i Hobbesův spis „Leviathan, který se stal jakýmsi ústavním zákonem s gnostickým zaměřením. Hobbes si byl vědom toho, že v zemi je nutno zavést „civilní náboženství“ a tomu odpovídající obecně závazný společenský řád. Takovémuto gnostickému řádu neodpovídá dřívější „civitas Dei“ v dějinách a existence církve. Sektářská hnutí získávala na síle a počtu. Za tohoto stavu církev postupovala proti kacířům spolu se státem, neboť i státu mentalita kacířů a jejich bojovný duch nevyhovoval. Hobbesova snaha o zmrazení dějin ve věčně trvající ústavu odpovídala gnostické třetí a konečné formě státního společenství. Problémem bylo zbavit lidstvo transcendentního uvažování, které náleží do lidské přirozenosti. Hobbesova snaha o uskutečnění civilního náboženství odpovídala touze gnostiků po dosažení své definitivní třetí říše vlády.   
    Podle Voegelina tedy Hobbes rozpoznal, že kořenem všech obtíží, které trápily anglický stát v době puritánské krize, je nedostatek theologia civilis a že reprezentovat pravdu duše v křesťanském smyslu je funkcí církve, nikoli občanské společnosti. Když však více církví bojuje mezi sebou o kontrolu veřejného řádu a žádná z nich nezvítězí, důsledkem takové situace je, že budou všechny církve odsunuty do postavení soukromých sdružení uvnitř dané společnosti. Křesťanství hned od počátku vytvořilo ono vakuum odbožštěné přirozené sféry politické existence. V konkrétní situaci pozdní římské říše a počátku západních politických společností toto vakuum nezpůsobilo žádné potíže, neboť nebyl nikterak narušen mýtus říše následkem konsolidace národních státních útvarů a křesťanství ve svém přednostním postavení mohlo zaujmout místo občanské teologie. Církev však takto nemohla dlouho fungovat, neboť se to příčilo jejímu duchovnímu poslání a bránil jí v tom vzestup civilních povolání ve veřejnosti. A tak imanentizace křesťanského eschatonu umožnila gnosticismu angažovat se jako civilní náboženství. Potíž však byla v tom, že snahou gnosticismu nebylo jen vyplnit vzniklé vakuum, nýbrž usilovali o likvidaci samotné církev a o zrušení křesťanství. Vzestup moci a vlivu gnosticismu znamenal pokles života náboženství a zničení pravdy duše. A existence gnosticismu nemohla tak rychle vyřadit náboženství ze života lidské společnosti. Gnosticismus vyvolával dvojí nebezpečí: Jednak ohrožoval křesťanskou pravdu duše, jednak vnášel do křesťanské společnosti klam imanentizace křesťanského eschatonu, tj. ovlivňoval lidskou společnost klamem. Voegelin uvádí: „Gnostický klam rozbíjí zejména nejstarší moudrost lidstva týkající se rytmu růstu a úpadku, které jsou osudem všech věcí pod sluncem. Co jednou začne být, bude mít jednou také svůj konec a tajemství tohoto proudu je neproniknutelné. Jsou to dva základní principy ovládající existenci. Gnostická spekulace eidosu dějin však tyto principy nejen ignoruje, nýbrž převrací je v jejich pravý opak. Idea konečné říše totiž předpokládá společnost, která sice začne být, avšak konec nikdy mít nebude, a tajemství proudu bytí je vyřešeno skrze spekulativní poznání jeho cíle. Gnosticismus tak vyprodukoval principy, jež jsou svým způsobem v otevřeném protikladu k principům existence. Do té míry, nakolik tyto principy určují masám věřících obraz skutečnosti, vytvořil gnosticismus snový svět, jenž v motivaci postojů a činností gnostických mas a jejich reprezentantů představuje společenskou sílu prvořadé důležitosti. Fenomén snového světa založeného na přesně daných principech vyžaduje vysvětlení. Kdyby tento jev neměl kořeny v nějakém základním zkušenostním puzení, sotva by bylo možné, aby se v dějinách tak masově rozšířil. Gnosticismus jako protiexistenciální snový svět snad lépe pochopíme, pohlédneme-li na něj jako na krajní vyjádření zkušenosti, jež je univerzálně lidská, totiž zkušenost hrůzy z existence a touhy jí uniknout. Když společnost jednou existuje, svůj řád nutně interpretuje jako součást transcendentního řádu bytí. Sebeinterpretace společnosti jako zrcadla kosmického řádu je však zároveň součástí samotné společenské skutečnosti. Upořádaná společnost je tak spolu se svým vlastním sebeporozuměním jakoby jen vlnou v proudu bytí; aischylovská polis se svou pořádající Díké je ostrovem v moři démonického neřádu jen s potížemi udržujícími sebe samu existencí. Srozumitelný je přitom pouze řád existující společnosti, jeho vlastní existence už rozumem uchopitelná není. Proto je rozumné domnívat se, že v rámci každé společnosti existuje v tom či onom stupni intenzity sklon dále rozšířit význam řádu společnosti i na skutečnosti její existence. Tak např. gnózí ovlivnění lidé po dobytí Říma r. 410, spojeném s velkými útrapami, se domnívali, že je konec světa, tj. konec oné třetí a poslední etapy říše, ve smyslu učení gnóze. Takový posun od rozpoložení mysli charakterizovaného stavem určité apatie, kdy se existence přijímá prostě jako samozřejmost, k principu vymezuje nový rámec chování. Gnostická zasněnost neoslabuje občanskou zodpovědnost či připravenost v případě nutnosti bojovat, což je patrné na aktivním a statečném hnutí anglických puritánů. V XVI. století byl snový svět ještě terminologicky oddělen od světa skutečného křesťanským symbolismem dvou světů a lidé dosud rozlišovali svět snový a skutečný. S radikální imanentizací snového světa však snový svět splynul terminologicky se světem skutečným. V klasické křesťanské etice bývá jako první z morálních ctností jmenována sofia, prudentia jakož i sama conditio humana. V gnostickém snovém světě je naopak základním principem nerozpoznání skutečností. V důsledku toho jsou pak v gnostickém snovém světě takové druhy činnosti, které by ve světě skutečném byly vzhledem ke svým skutečným následkům považovány za morálně šílené a zlé, naopak přijímány jako morální, neboť původně měly mít zcela jiné následky. Avšak propast mezi zamýšlenými a skutečnými důsledky nebude připsána na vrub gnosticismu, nýbrž nemravnosti příslušných osob, které se jich dopustili. Tak např. mír bude považován za dočasný řád společenských vztahů, válka a politika budou chápány jako snaha o rovnováhu existenciálních sil. Může dojít i k řetězci válek.“
    Podle Voegelina existují tři možné varianty imanentizace, totiž teleologická, axiologická a aktivistická, z nichž nejvážnější důsledky má gnostická varianta aktivistická. Uvnitř každé vlny gnostického hnutí mají pokrokářská a utopistická varianta v politice sklon vytvářet pravé křídlo s tím, že velký díl konečné dokonalosti ponechávají až na postupném vývoji a zaměřují se spíše na kompromisní řešení protikladu mezi tím, čeho je skutečně dosaženo a ideálem, který vyznávají. Aktivistická varianta je nejhorší, neboť v politice gnosticismu má sklon vytvářet levé křídlo a uchylovat se k násilným akcím, jejichž cílem je úplné uskutečnění dokonalé říše, a to cestou komunismu, ke kterému podle názoru gnosticismu je západní společnost zralá. Voegelin však tento názor vyvrací poukazem na to, že na západě Evropy komunistické nebezpečí samo svou vlastní silou neuspělo, že ve východní Evropě existoval tlak Sovětského svazu, že rozpínavost Sovětského svazu nemá nic společného s komunismem. Voegelin to rozvádí takto: „Otázka komunistického nebezpečí se tak ukazuje být součástí širšího problému, totiž západní paralýzy a sklonu vést sebedestruktivní politiku, jehož příčinou je gnostický sen. Západní gnostické společnosti se nacházejí ve stavu intelektuální a emocionální paralýzy a žádná fundamentální kritika levicového gnosticismu není možná bez toho, aby byl zároveň smeten i gnosticismus pravicový.
    Voegelin se vrací na závěr své kapitoly o konci modernity k Hobbesovi, který odhalil povahu gnosticismu, pokusil se nabídnout jako řešení svou vlastní teorii reprezentace a hrál takovou významnou roli v otázce „občanského náboženství“ a uvádí: „Existenci anglické národní společnosti v sedmnáctém století evidentně hrozilo nebezpečí, že bude zničena gnostickými revolucionáři – právě tak, jako dnes totéž nebezpečí podle všeho ohrožuje v daleko větším měřítku existenci západní společnosti jako celku. Hobbes se pokusil s tímto nebezpečím vyrovnat tak, že zkonstruoval občanskou teologii, s jejíž pomocí učinil řád existující společnosti pravdou, kterou tato společnost reprezentuje, a vedle této pravdy už žádná jiná pravda nesměla být vyznávána. Proti gnostikům, kteří nechtěli, aby společnost vůbec existovala, nebude-li její řád reprezentovat určitý typ pravdy, trval Hobbes na tom, že každý řád je přijatelný, zajišťuje-li existenci společnosti. Aby však toto své pojetí učinil obecně platným, musel Hobbes přijít také s novou představou o člověku. Hobbes tak proti gnostické imanentizaci eschatonu ohrožující existenci postavil radikální imanenci existence popírající eschaton. Aby mohl Hobbes svou pozici hájit proti všem zápasícím církvím a sektám, musel vždy rozhodně popírat, že by byl jejich zápal inspirován skutečným hledáním pravdy, jakkoli pomýleným. Zápas, který vedly, musel být v pojmech imanentní existence vykládán jen jako něčím neomezené vyjádření jejich touhy po moci a jejich vyznávanou starost o věci a náboženství bylo zapotřebí odhalit jako pouhou masku existenciální chtivosti. Hobbes demaskoval libido dominandi ukrývající se pod pláštíkem náboženského zápalu a reformátorského idealismu…Hobbes v religiozitě puritánských gnostiků naprosto správně diagnostikoval koruptivní prvek vášně. Nevykládal však vášeň jako zdroj zkaženosti v životě ducha, nýbrž naopak chápal život ducha jako krajnost existenciální vášně. Aristotelova etika vychází z účelu činů a řád lidského života pak zkoumá na základě zaměření všech lidských činů k nejvyššímu účelu, k summum bonum, naproti tomu Hobbes trvá na tom, že není žádného summum bonum, jak se o něm mluví v knihách starých morálních filosofů“. Potud Voegelin.   

Důsledky přeměny polyteismu na monoteismus

Odbožštění: Za existence polyteismu v Římě a Řecku byla uctívána celá řada pohanských bohů a bůžků obyvatelstvem země. Lidé se na ně obraceli ve všech svých potřebách a potížích, existovaly úcty jednotlivých bohů ve formě slavností a na tento styk s bohy byli lidí zvyklí. Vztah věřících byl k bohům tak čilý, že na vlastní kult bohů navazovaly i jiné styky věřících, kteří za různých slavnostních okolností komunikovali s nějakým božstvem. Vzpomeňme jen, že dokonce mnozí panovníci se nazývali bohy a vystupovali v této funkci a požadovali příslušné pocty od občanů. Vždyť i taková tradiční a všemi zúčastňovaná Olympiáda nebylo jen sportovním kolbištěm sportovců, nýbrž i určitou formou úcty k bohům a obecnou náboženskou a společenskou událostí. Když pak monoteismus vystřídal pohanství, v němž věřící komunikovali s Bohem jen cestou víry, odpadly všechny formy dřívějšího kontaktu obyvatelstva s božstvem v denním životě Tento odpad od komunikace pohanů s bohy vyžadoval, aby se našla nějaká náhrada této ztráty a vytvořila by stav nového zbožštění a vyplnění vzniklé mezery. Tuto potřebu „civilního náboženství“ zcela pochopil jak Hobbes vytvořením svého „Leviathana, tak i Rousseau svou koncepcí státního náboženství. Tato skutečnost má velký význam pro civilní náboženství i pro aktivitu a růst gnosticismu.

Eidos: Voegelin se velmi zabývá pojmem „eidosu“, který se stal pro gnostiky tak význačným pojmem, aniž by toto slovo nějak vysvětloval a definoval (v souvislosti hovoří o „významu“, aniž by tento výraz považoval za definici eidosu.) Je známo, že pojem eidosu ve filosofických dílech nebývá nijak překládán, filosofové by jej převáděli do slov „idea“ nebo „pojem“, náhradní výraz „smysl“ nepovažují za vhodný. V této souvislosti nás napadá, jak Maasaryk a Pekař bojovali o význam slova „smysl českého národa“, jak Masaryk se klonil k náboženskému smyslu, zatímco Pekař se musel nechat přemlouvat, aby se v tomto sporu nějak vyjádřil a ve svém díle „O smyslu českých dějin“ se přikláněl ke smyslu český“.
    Poněvadž tedy nemáme od Voegelina přesné vyjádření o eidosu, musíme se spokojit s popisem dané skutečnosti. Podle Voegelina gnostici zakládají své tvrzení na tom, že lidské dějiny lze chápat jako běh pouze tři období, tří dějinných sfér, kdy třetí období je konečné, je v učení gnóze pevně určeno a konec třetího období představuje také konec světa. Toto je jejich nezvratný postoj o eidosu dějin lidstva. Naproti tomu Voegelin uvádí, že takovéto stanovisko odporuje zcela lidské zkušenosti a skutečnosti, neboť v lidských dějinách vše začíná, pokračuje a končí, přičemž konec jedné epochy je začátkem epochy druhé, takže lidsky chápaný dějinný běh je jedním tokem, který stále pokračuje a jeho konec bude totožný s koncem světa. Není tedy skutečností, jak tvrdí gnostici, že by v lidstvu existovala jen tři období, při čemž konec třetího období by byl konec světa. Voegeline zcela popírá, že by v běhu dějin existoval nějaký eidos ve smyslu gnostiků. Kdykoliv nastane ve světě nějaká taková vážná situace silně poškozující lidské životy, jako třeba stav Říma roku 410 po Kr., gnostičtí stoupenci tento stav považují za konec světa, konec třetí dějinné epochy ve smyslu eidosu.

Imanentistická hypostáze eschatonu jako gnostický klam: Voegelin takto charakterizuje gnostický klam a kamufláž jen několika cizími slovy a ve formě velmi zhuštěné, což je třeba vysvětlit srozumitelněji. Jak již bylo řečeno, pojem eschatologie ve smyslu křesťanském znamená poslední věci člověka a světa, tj. Boha, smrt, Poslední soud, věčnou spásu a věčné zavržení atd. Tyto prvky křesťan považuje za skutečné, rozumově pochopitelné a dosažitelné cestou víry. Eschaton je pak v tomto smyslu obsah těchto prvků vyslovený jediným pojmem. Gnostik také přijímá eschatologii a eschaton, ale jen v jeho odbožštěné“ podobě, a proto Voegelin praví, že je to eschaton klamný a jen kamufláž. Proto Voegelin označuje gnostický eschaton za jakési „cizí těleso“, představující eschaton, které je jakoby jakási napodobenina pravého eschatonu v našem vědomí, je to jakási „hypostáze“, jako cizí objekt, povýšený na samostatný objekt. Pro lékaře je pojem hypostaze znám jako jakýsi nádor, jakýsi výčnělek, přírůstek, napojený na normální tkáň lidského těla. Snad po tomto vysvětlení stane se Voegelinův výraz pochopitelný.

Snový svět: Podle Voegelina gnostik si vytváří pro sebe a svou potřebu „snový svět“, odlišný od ostatního světa skutečného. Tímto snovým světem je pro něho ona třetí a poslední etapa života světa, přičemž konec této etapy je současně koncem světa. V tomto ohledu je gnostik v rozporu s obecným míněním lidstva, které vychází z toho, že vše, co existuje, má také svůj konec, což platí obecně a odpovídá to lidské zkušenosti. Pro gnostika existují jen ony tři etapy dějin, jak to předpověděl Joachim z Fiore a jak také gnostický nacismus hovořil o trvalé Třetí říši. Gnostická víra ve „snový“ svět podle Voegelina nese vinu na tom, že gnostik nepovažuje mnohé zločiny a hříchy za mravní a trestněprávní defekt. Válka a politika jsou jen prostředky, jak uvésti svět do přijatelného stavu a odstranit ve světě zlo, krádež a podvod je pro něho jen náprava vedoucí ke spravedlnosti.          
         
Názor Hobbesova Leviathana: U Hobbese nacházíme také některé gnostické prvky, ale jeho Leviathan jako forma „civilního náboženství“ v mnohém postupuje proti gnostikům tím, že naopak považuje obsah svého učení za vyřazení gnóze z funkce, neboť názory Hobbesovy svým Leviathanem měly vytvořit ve státě pořádek proti gnostickým revolucionářům a mnohým sektám a Voegelin to působení Hobbese vyjadřuje slovy: „Narušování západní civilizace gnosticismem je pomalý proces trvající už přes tisíc let. Různé západní politické společnosti se přitom k tomuto pomalému procesu stavějí různým způsobem v závislosti na tom, kdy se odehrály jejich národní revoluce. Došlo-li totiž k takové revoluci poměrně brzy, byla ještě jejím nositelem méně radikální vlna gnosticismu a odpor sil tradice byl přitom účinnější. Nastala-li však revoluce teprve v pozdějších fázích, stala se už jejím nositelem vlna radikálnější a prostředí tradice bylo v té době navíc narušeno obecným postupem modernity hlouběji“.  
    Uvedenou úvahu o gnosticismu můžeme proto uzavřít tak, že gnosticismus je v příkrém rozporu s křesťanským náboženstvím.

Plocek Josef