Josef Ratzinger ve své knize „Úvod do křesťanství“ uvádí tyto dvě příhody:
Ratzinger cituje Martina Bubera o dilematu lidského bytí: „Jeden osvícenec, velmi učený muž, který se doslechl o rabínu Berdičevovi, vyhledal ho, aby také s ním, jak byl zvyklý, vedl disputaci a kazil zaostalé důvody pro pravdu jeho víry. Když vstoupil do jizby zadákovy, spatřil ho chodit sem a tam v oduševnělém zamyšlení s nějakou knihou v ruce. Nevšímal si příchozího. Konečně zůstal stát, podíval se na něho a pravil: ,Ale snad je to přece pravda´.
Učenec marně sbíral své sebevědomí – třásla se mu kolena, tak hrozný byl pohled na zadika, tak hrozné bylo slyšet jeho výrok. Ale rabbi Levi Jizchak se obrátil nyní zela k němu a oslovil ho mírně: ,Můj synu, velikost tory, s níž ses přel, promarnila na tobě svá slova, smál ses tomu, když jsi přišel. Nemohla
ti položit na stůl Boha a jeho říši a také já to nemohu. Ale, můj synu, snad je to pravda.´ Osvícenec nabídl svou vnitřní sílu v odpověď, ale toto hrozné ,snad´, které mu vícekrát zaznělo, zlomilo jeho odpor. Zde je, jak se domnívám, - v cizím oděvu – velmi precizně popsána situace člověka, před otázkou na Boha. Nikdo nemůže druhému položit na stůl Boha a jeho říši, tak ani sám sobě věřící. Ale jak velice se může tím cítit ospravedlněn nevěřící, zůstává mu nepříjemnost toho ,snad je to přece pravda.´ To ,snad ´ je neodlučitelné popření, kterému nemůže uniknout, v němž také on musí v odmítnutí zakusit nezbytnost víry. Jinak vyjádřeno: Věřící jakož i nevěřící se podílejí, každý svým způsobem, na pochybách a víře, pokud se neskrývají sami před sebou a před pravdou svého bytí. Nikdo nemůže uniknout zcela své pochybnosti, nikdo zcela víře; pro jednoho to bude víra proti pochybnosti, pro druhého skrze pochybnost a ve formě pochybnosti. Základní podoba lidského osudu je jen v této nekonečné rivalitě pochyb a víry, popření a jistoty moci nalézti konečnou platnost svého bytí.“
Ve druhém příběhu uvádí Ratzinger, jak v kterémsi italském městě se připravoval ubytovaný cirkus na večerní představení a šaškovsky oblečený klaun si pomalovával svou tvář barvami. V místě náhle vypukl požár a majitel cirkusu vyzval klauna, aby bez meškání běžel do vedlejší vesnice zavolat o pomoc. Udýchaný klaun zvěstoval překvapeným vesničanům neradostnou zprávu a žádal je o urychlenou pomoc. Ale čím naléhavěji podával svou prosbu, shromáždění vesničané v něm spatřovali jen převlečeného klauna, který přichází zvát na večerní představení, vesele se mu smáli a jejich veselí a ocenění klaunových šaškovských projevů vyvrcholilo klaunovým zoufalým pláčem. Pro posluchače takovéto doprošování se pomoci končilo v ocenění mimořádných klaunových schopností, nikdo nešel hasit k sousedům požár a mnoho budov lehlo popelem. Ratzinger tímto příběhem naznačuje, že pravda se může skrývat i pod klaunovým oblečením a jeho pomalovaným obličejem a pravda může být skryta i v podobě neuvěřitelných novozákonních podobenství a zázraků.
Obě uvedené příhody nutí k vážnému zamyšlení.
Josef Plocek