Konservatismus podle Nisbeta a Oxfordských slovníků

Předmluva: Nisbet konstatuje, že konservatismus se liší od ostatních ideologií v tom, že zatímco prvky aktivismu a reformátorství tvoří součást každé skutečné ideologie, u konservatismu postrádáme tyto prvky v jeho základě. Jako vymezení ideologie podává Nisbet tuto svou definici: „Ideologie je jakákoliv přijatelná koherentní soustava mravních, ekonomických, kulturních a sociálních idejí majících pevný vztah k politice a k politické moci; specifičtěji je pak ideologie mocenská základna, která má této soustavě idejí dopomoci k vítězství.“ Všimněme si skutečnosti, že charakteristickým a podstatným bodem každé ideologie je její přijatelnost, koherentnost, kontinuita a konzistence soustavy idejí, které musí být ze své podstaty důsledné, logické a trvalé, aby vůbec opravňovaly existenci příslušné ideologie. Všechny ideologie jsou aktivistické, činné a vedou k určitému cíli, k určitému reformátorství. U ideologie konservatismu však toto aktivistické a reformátorské zaměření nespatřujeme, třebaže konservatismus splňuje požadavek koherentnosti a vymezenosti idejí. Pociťujeme se poněkud bezradní, máme-li z rozhodnutí konservativních politiků a činitelů vyvodit tuto ideologii. Politici se neobejdou bez ideologie, neměli by však podle Nisbeta nikdy podceňovat osobní motivaci, pokušení moci, touhu potlačit oponenta, případně se mu chtít pomstít. Také tyto osobní motivy hrají význačnou roli v oblasti politiky a k nim musí přihlížet i sám konservatismus. 
     Nisbet odkazuje na Eliota a Demanta a konstatuje, že „nás povaha praktické politiky nutí čerpat z odlišné vrstvy zdrojů – z vrstvy ´předpolitiky´ . Podle Eliota jde o ´vrstvu, do níž musí každé zdravé politické myšlení zapustit své kořeny a z níž musí čerpat svou výživu.´ Tuto vrstvu vytváří během mimořádně dlouhého časového údobí škála lidí – společenští kritikové, političtí filosofové, esejisté, ba i samotní vysoce praktičtí politikové“. Podle Eliota existuje „celé spektrum typů mezi myšlenkou a akcí“, na jehož jednom pólu je čirá kontemplace a na opačném pólu systém politických direktiv; mezi oběma extrémy leží sféra ´předpolitiky´. Nisbet uvádí, že jeho záměrem a hlavním zájmem je zabývat se právě uvedenou „předpolitikou“ moderního konservatismu. Rozdíl mezi vědou a ideologií spatřuje v tom, že „vědy mají neustálou snahu překonávat své zakladatele, ideologie však nikoli.“ Ve vědách každý vědec překonává svého předchůdce, staví ho za stoupence „dřívějšího názoru“, věda má svou dočasnou platnost, ideologie je nadčasová, trvalá.
Zdroje konservatismu: Podle Nisbeta konservatismus se stal součástí politických debat kolem roku 1830 a opíral se o dílo Edmunda Burkeho „Reflections on the Revolution in France“ z roku 1790, které se také stalo předmětem studia konservativců Bonalda, de Maistre a Tocquevilla, kteří všichni konstatovali důležitost feudalismu a dalších historicky vyvinutých struktur – patriarchální rodiny, místního společenství, církve, cechu a regionu – které pod centralizujícím a individualizujícím vlivem filosofie přirozeného práva během sedmnáctého a osmnáctého století téměř vymizely z evropského politického myšlení a byly nahrazeny myšlením filosofů Hobbese, Locka a Rousseaua. Západ byl zachvácen proudem zvaným  Aufklärung, což podle Nisbeta nebylo v jádru nic jiného než antiosvícenství. Tím vehementněji se filosofové a historikové na universitách (pochopitelně bez výjimky nábožensky orientovaných) dovolávali tradic, které po více než tisíc let zaručovaly životaschopnost Evropy. Kromě církve existovala po celé Evropě historická města a cechy, jež se šířícím se kosmopolitismem obracely ve vzrůstající míře ke svým vlastním dějinám, světcům, hrdinským postavám, správním systémům a řemeslnému umu. Pojmy konservativní a konservatismus sice začaly být na Západě aplikovány až po roce 1830, ale jejich podstata v tomto případě existovala již daleko dříve.
     Podle Nisbeta Burke označil za hlavního strůjce Francouzské revoluce Rousseaua, ale byli tu i jiní předcházející autoři této revoluce, kteří společně s Rousseauem šířili neodolatelné fantazie o volnosti, rovnosti a absolutní spravedlnosti. Rousseau v zájmu nastolení čisté obecné vůle a v zájmu absolutní autonomie jednotlivce zavrhl tradiční společenské skupiny, cechy, kláštery, sdružení všeho druhu, ty byly buď zlikvidovány nebo podřízeny státu, byla potlačena aristokracie, revoluční moc postihla patriarchální rodinu, manželství, zavedeny byly zákonné důvody pro rozvody, zničeny jakékoli vazby mezi nároky na vlastnictví majetku a organizacemi pospolitého charakteru typu rodiny, církve, cechu, kláštera. Došlo k úsilí Národního shromáždění, Národního konventu a Výboru pro bezpečnost k individualizaci společnosti a k racionalizaci měnového systému, vah a měr, vlastnictví, vzdělání, náboženství, řízení státu, ukončení platnosti řeholních a náboženských slibů, k znárodnění církve, k přísaze věrnosti, k dechristianizaci Francie, k vytvoření civilního náboženství. Podle Nisbeta a Palmera Robespierre prohlásil: „Opírá-li se vláda lidu v době míru o ctnost, v době revoluce se opírá o ctnost a teror; ctnost bez teroru je bezmocná; teror bez ctnosti je vražděním“. Burke naléhal na okamžité zahájení „kontrarevoluce“, boje proti „jakobinismu“. Přesně týž postup zachovali konservativci i v Rusku po odstranění carské vlády a nastolení leninismu. V Evropě se zrodil individualismus, došlo k revoluci průmyslové, přesídlování obyvatelstva, v Anglii k náboženskému hnutí Johna Wesleye a k metodismu, k utilitaristické filosofii Jeremyho Benthama.
Dogmatika konservatismu. Historie a tradice: Podle Nisbeta základem konservativní politiky je její názor na úlohu dějin. „Historie redukovaná na své nejpodstatnější elementy není ničím jiným než zkušeností a právě důvěra konservativců ve zkušenost oproti abstrakci jakož i v deduktivní myšlení v oblasti lidských vztahů je zdrojem jejich důvěry v dějiny. Podle Burka tedy zjevně přítomnost nemůže svobodně přetvořit společenskou strukturu podle libosti či na popud ´inovačního ducha´, jak se úporně snažilo dokazovat mnoho racionalistických myslitelů. Není pravda, že legitimita státu závisí výlučně na nevysloveném konsensu neboli na nepřetržité obnově společenského kontraktu, po níž volal Rousseau. Tato legitimita je plodem historie a tradicí sahajících mnohem dále než k omezeným zdrojům, které má k dispozici jedna jediná generace. Podle názoru Burka, de Maistra, Savignyho  a dalších konservativců se historie neprojevuje lineárně či chronologicky, nýbrž přetrváváním struktur, komunit, zvyků a předsudků z jedné generace na druhou. Vpravdě historická metoda nespočívá v neustálém nahlížení do minulých dob, tím méně v narativním podání příběhů. Spočívá v takovém studiu přítomnosti, které zviditelňuje vše, co přítomnost obsahuje, tedy doslova nekonečně rozmanité formy chování a myšlení, jimž nelze plně porozumět bez pochopení jejich vazeb na minulost. Konzervativci trvale akcentují konkrétní podobu zkušenosti a historie.“ Podle tvrzení Nisbeta, který reprodukuje Burkeho, z konservativního hlediska lze společenské realitě nejlépe porozumět uplatněním historického přístupu. Nebudeme schopni pochopit, kde jsme, natož kam jdeme, pokud nepochopíme, kde jsme byli dosud. Tak lze zformulovat neochvějné stanovisko konzervativní filosofie dějin. Historická metoda sloužila konservativcům i proti Benthamovu utilitarismu. Ale i když se konservativci vyslovovali ve prospěch historie, nepřijímali vždy absolutně názor historie, nýbrž jejich filosofie tradicionalismu byla selektivní. Bránili se tomu, pojímat změnu samu o sobě.
Předsudek a rozum: Podle Nisbeta Burke chápe „předsudek“ jako destilát veškerého pojetí vědění, porozumění i cítění; v tomto se konservatismus hluboce liší od myšlení Francouzské revoluce a od francouzského osvícenství. Francouzské osvícenství nadřadilo všemu ostatnímu  čistý rozum a přísnou dedukci, které nacházíme v geometrii a vyzdvihlo individuální hledán í pravdy nade vše, co bylo zakotveno v tradici a zkušenosti. Revolucionářům stačilo prohlásit, že určitá věc „odporuje přírodě a protiřečí rozumu“, aby ji navždy vykázali ze života společnosti. Burke však odmítal geometrický způsob uvažování a vycházel také z pocitů, emocí a z dlouhé zkušenosti jako z čisté logiky. Pro něho předsudek obsahuje svou vlastní vnitřní moudrost, která zastiňuje intelekt. Předsudek „je okamžitě použitelný ve chvíli krize; prvotně směřuje mysl k hluboce zakořeněné moudrosti a ctnosti a v okamžiku rozhodování neponechává člověka v bezradnosti a nedovoluje, aby propadl skepsi, zmatku a nerozhodnosti“. Podle Nisbeta Burke se domnívá, že skrze předsudek krystalizuje v mysli jedince autorita a moudrost obsažená v tradici. Právě tento druh moudrosti filosofové přirozeného práva v čele s francouzskými philosophes s oblibou prezentovali jako pouhou pověrčivost. Burkův „předsudek“ byl myšlen jako protiklad gnosticismu – nemoci, jíž podlehli západní intelektuálové a jejímuž vysledování od primitivního křesťanství přes renesanční humanisty, osvícenské racionalisty až k dnešním marxistickým socialistům a freudistům věnoval dlouhou část svého života Burkův pokračovatel, významný konservativec dvacátého století, Eric Voegelin. Burkovi se příčila již samotná idea gnose a představa, že by jedině intelektuální elita měla oprávnění k jejímu vyjádření a interpretaci. V tomto jediném ohledu lze konstatovat nepochybnou příbuznost mezi ním a Rousseauem, autorem Všeobecné vůle. Rozdíl však existuje. Po Burkovi užíval slova již málokdo, stalo se však základem po vytvoření trvalého odkazu, který vedl ke konečné porážce povrchního racionalismu, na jehož počátku stáli teoretikové přirozeného práva doby osvícenství a jemuž posléze vtiskl utilitaristickou podobu Bentham a jeho následovníci. Podle Nisbeta Burke i ostatní konservativci se přesvědčili, že téměř veškerá vůle vzdorovat, o níž se běžně tvrdívalo, že pramení z vnitřního uvědomění přirozených práv nebo z vnitřních svobodomyslných instinktů, ve skutečnosti pramení z předsudků týkajících se náboženství, vlastnictví, národní autonomie a hluboce zažitých rolí v rámci společenského řádu. Ne abstraktní práva, ale tyto předsudky představují pravou motivační sílu v zápase národů za svobodu, jehož si tolik vážíme.“
Autorita a moc: Podle Burkeho v podání Nisbeta autorita je vedle majetku jedním ze dvou ústředních pojmů konservativní filosofie. Tím však není zamýšleno vyřadit svobodu z konservativních hodnot. Řád a autorita má v Burkově pojetí svobody prvořadé postavení, ne pouze „svoboda existující spolu s řádem a ctností, nýbrž svoboda spojená s řádem“, svoboda , která nemůže existovat bez řádu a ctností, jako svoboda, která má klást meze lidským vášním a citům. Podle Burka se škola přirozeného práva dopouštěla osudové chyby tím, že přehlížela mocnou autoritu ztělesňovanou tradicemi a společenskými zvyklostmi. Rousseau i další autoři se zabývali svobodou pouze z hlediska nároku jedince a státu. To však podle Burka a ostatních konservativců znamenalo ignorovat nároky takových entit, jako je rodina, církev, místní společenství, cech a další instituce, z nichž každá představuje určitou strukturu autorit a vyžaduje značný stupeň autonomie – tedy společné svobody – aby mohla plnit svou nezbytnou funkci. Burke trval na tom, že problém svobody je neoddělitelně spjat s tripolárním uspořádáním autorit, jedincem, státem, ale také institucemi, které představují prostředkující entity. Konservativní teorie v sobě obsahuje organický prvek feudalismu. Stát by se měl omezit jen na své vlastní úkoly, na vše, co náleží po právu moci veřejné, na veřejný klid, veřejnou bezpečnost, veřejný pořádek a veřejný majetek. Laissez-faire a decentralizace jsou pro Burkeho nedotknutelné, autorita  - tedy i svoboda nebo autonomie pokrevního společenství, rodiny, pravomoci církve, aristokracie – jsou pro stát nedotknutelné, jsou prezentovány pluralisticky. Stát nesmí nikdy omezit práva a autonomii důležitých společenských skupin a vrstev. „Je svatou povinností politického státu zdržet se v maximální míře jakýchkoli zásahů do ekonomických, sociálních a morálních záležitostí; a naopak: dělat vše možné pro posílení funkcí rodiny, sousedských společenství a dobrovolných kooperativních asociací.“ Názor na despotismus demokracie dominoval úvahám o demokracii v konservativním myšlení už od dob Burkových. Burke napsal: „Dokonalá demokracie je tou nejnemravnější věcí na světě. A protože nejnemravnější, tedy i nejopovážlivější ve vztahu ke společenskému řádu a jeho neodmyslitelným autoritám a autonomiím“. Stejně úzká spřízněnost spojuje demokracii s rozkvětem a nivelizací válečnictví. Fuller, Dawson, Churchill i další konservativci poukázali na to, že v éře feudalismu byla válka omezena téměř ve všech svých aspektech: technologií, počtem zúčastněných, rytířskými kodexy, limitovaností smluvních či jiných závazků k armádní službě i církevními klatbami. Naproti tomu v předvečer druhé světové války lidstvo bylo ochotno válčit, zabíjet, usmrcovat po tisících. Burke byl přesvědčen, že „jedním z důsledků specificky revoluční formy nihilismu bylo odspolečenštění lidských bytostí a atomizace obyvatelstva způsobená destruktivním vlivem tohoto nihilismu na tradiční společenské vazby. Idea mas se v devatenáctém století široce rozvinula a značně rozšířila. Ve výrazné podobě se objevuje u Tocquevilla, který spatřoval jedno z velkých nebezpečí pro demokracii v tom, že demokracie zplodí v prvé řadě právě masy (tím že klade důraz na většinu a tím, že prosazuje rovnostářské hodnoty, jejichž působení směřuje k nivelizaci obyvatelstva) a bude na masách stále závislejší, což povede k plebiscitní diktatuře.“
Svoboda a rovnost: Pro Burkeho v podání Nisbeta žádný princip nemá pro konservativní filosofii podstatnějšího významu než princip zásadní neslučitelnosti svobody a rovnosti. Tato neslučitelnost pramení z toho, že obě hodnoty mají zcela protichůdný smysl a účel. Trvalým smyslem svobody je ochrana individuálního a rodinného vlastnictví jakožto souhrnu materiálních a nemateriálních stránek života. Smyslem rovnosti je způsob přerozdělování a vyrovnávání nestejně rozdělených materiálních a nemateriálních hodnot daného společenství. Poněvadž lidé jsou od svého zrození nestejně obdařeni osobními schopnostmi, je třeba na základě rovnosti nějak tuto nerovnost odstranit přerozdělováním. Jednotlivec se musí nutně vzdát svého vlastnictví ve prospěch absolutizovaného společenství. Avšak absolutizovaná svoboda toto vyrovnání vylučuje. Proto konservativní obrana skupin před absolutizmem implicitně obsahuje pluralismus, který se stal dominantní koncepcí devatenáctého století. S tím však nesouhlasí liberálové. Konservativní stanovisko nejvýmluvněji zformuloval Tocqueville. Zdůrazněním rodiny, církve, místního společenství a dalších podobných skupin postupuje konservatismus ve své opozici k liberalismu. Podle mínění konservatistů však většina forem rovnosti – nebo spíše mechanismů dosažení rovnosti - s výjimkou onoho druhu právní a ústavní rovnosti, které dosáhla Anglie v sedmnáctém století, - ohrožuje svobody jednotlivců i skupin. Zde zaznívá slavný výrok Burkův: „Ti, kteří se snaží o nivelizaci, nikdy nedosáhnou rovnosti.“ Proti ničemu nebojovali konservativci ve svém sporu s liberalisty a socialisty tak energicky a zaníceně jako proti jejich snaze prosadit zákony, které by uvolnily pevnou vazbu mezi rodinou a majetkem – zdaněním nebo jakoukoliv formou přerozdělování. Hayek formuluje podle Nisbeta konservativní stanovisko pregnantně: „Připustit tuto věc znamená pouze uvědomit si, že příslušnost k určité rodině tvoří součást osobnosti jednotlivce, že společnost se skládá stejně tak z rodin jako z jednotlivců a že předávání civilizačního dědictví v rámci rodiny je stejně důležitým prostředkem v lidském zápase o lepší úděl příznivých fyzických vlastností“.
Vlastnictví a život: Burke podle Nisbeta považoval útok jakobínů na majetek občanů za stejné zlo jako všechny zásahy proti křesťanství, monarchii a aristokracii. Burkova obrana spolkového vlastnictví v podmínkách ancien régime, majetku, který patřil velkým církevním i světským institucím, mezi něž patřily kláštery, university a dobročinné ústavy, vystihuje podstatu konservativního myšlení. Podle Burkeho v římském právu podstatou pojmu familia je majetek, jak nemovitý, tak movitý, součástí v dědičném vlastnictví patria potestas, podle zákona o rodinném vlastnictví. Po celou dobu trvání římské republiky byla veškerá individuální práva ne snad přímo potlačována jako spíše neznáma a vymykala se tudíž jakékoli představivosti. Burke i Tocqueville konstatují, že zánik prvorozenectví a fideikomissu (typ odkazu, kde dědic něco plnil třetí osobě po zůstavitelově smrti jako mravní povinnost, později jako povinnost právní) a jejich nahrazení „rovnoměrnou dělbou majetku“ mohlo mít jen jediný důsledek: „těsná vazba mezi rodinným cítěním a zachováním otcovských statků je zničena; majetek přestává reprezentovat rodinu“. Dobročinnost Burke považuje za závazek církve, rodiny i celé vesnice či sousedského společenství, nikoli státu a vlády. Churchill podle Nisbeta napsal: „Nemůže být sebemenších pochyb o tom, že socialismus je neoddělitelně spjat s totalitarismem a se servilním zbožňováním státu“. Filosofie konservatismu vždy neústupně a nekompromisně hájila nedotknutelnost majetku.
Náboženství a morálka: Nisbet uvádí, že konservatismus se ode všech významných politických ideologií odlišuje důrazem, který klade na úlohu církve a židovskokřesťanské morálky. Všichni raní konservativci (především Burke) sledovali s hrůzou jakobínské údery proti církvi ve Francii. Stejně velký význam přisuzovali konservativci instituci státního náboženství. Náboženství se stalo věcí veřejnou a institucionální pro konservativce, něčím, na co musí loyálně reagovat a co mít v úctě, co pro ně znamenalo být pilířem státu a společnosti. Náboženství se však pro ně nestalo propracovanou doktrínou, totálním prožitkem a zkušeností. Státní církev však pro ně byla jakousi výjimkou. Jednak je obdařila jistou posvátností důležité vládní funkce, jednak působila jako kontrola státní moci a jako korektiv všech aktů „absolutistické moci“ státu. Církev je tedy institucí stejně jako vláda, společenský řád a lid. Každá z těchto společenských složek omezuje ostatní složky, ovšem ve stejné míře jako i ty ostatní. Konservativci byli přesvědčeni, že lidské bytosti, které se dostanou z vlivu náboženství a církví, často propadají zmatku a ztrácejí rovnováhu. Nisbet sdílí Chestertonův výrok, že „nebezpečí ztráty víry v Boha nespočívá v tom, že by pak člověk nevěřil v nic, ale že pak věří v cokoliv“. Konservativci by asi chápali náboženství ve smyslu občanského náboženství, které slouží jak k náboženským, tak i k občanským účelům.                             
Některé důsledky a vyhlídky konservatismu: Nisbet uvádí: Řada slov společenské tradice, zvyků, institucí, lidu, společenství, rodiny, příbuzenství, vesnice, farnosti, společenské třídy, města, církve atd., která byla ve středověku v Evropě v běžném užívání, ozývala se i ve století devatenáctém. Tím podávala důkaz, že jsou to tyto entity, které tvoří běžný život, skutečnými subjekty skutečné vědy a nikoli abstraktní a atomizovaní jedinci. Individualismus v devatenáctém století nezanikl, o čemž svědčí podle Nisbeta silný vliv utilitarismu a psychologie instinktů. Nyní však se dostala do středu pozornosti lidská společnost a kultura, které byly považovány za rozhodující sílu utvářející chování jednotlivce. Comte považoval za svůj největší úspěch to, že zredukoval veškeré síly pokroku ve společnosti na síly rovnováhy a nerovnováhy, v jejichž působení spatřoval jediný zákon řádu a pokroku. Podle názoru Nisbeta tento názor byl v devatenáctém a dvacátém století prakticky kanonizován. Převaha konservativních idejí projevila se hlavně v sociologii. Burkovské ideje organické struktury a růstu se prosazovaly ve sféře práva a teorie vlády hlavně zásluhou intelektuálů. Tocqueville tvrdí, že třída intelektuálů vystřídala třídu šlechty. Podle Nisbeta spodní vrstvy konservatismu pronikly do politického pluralismu, do výtvarného umění, literatury i samotného života. „Poslední a nepochybně též nejpůsobivější důkaz o vlivu konservatismu na myšlení devatenáctého a dvacátého století lze spatřovat v tom, jaký osud  potkal ideu pokroku. Pověra pokroku zapustila své pevné kořeny. V duchovním smyslu se pokrok stal v mnoha ohledech pravým ekvivalentem Prozřetelnosti.“ Konservatismus ztělesňuje inverzi pokroku (přesněji řečeno liberálně radikálního pojetí pokroku). Konservatisté soudí, že technologie, demokracie, individualismus, romantismus, rovnost a další narušují a podkopávají slušnost a morálku, jsou předzvěstí masovosti a despotismu, „který je v lidech hluboce zakořeněn a v širokém měřítku odcizují jednotlivce přirozeným zdrojům jejich identity a vzájemné sounáležitosti. Konservativci počátku devatenáctého století – aniž by antické Řecko a Řím zavrhovali – se nicméně obrátili ke středověku a k jeho gotickým motivům.“
     Mezi novodobé konservativce náleží v Británii Margaret Tchatcherová, v USA  Ronald Reagan. Nisbet spatřuje „v Reaganově zvolení úspěšné završení třicet let trvajícího procesu budování konservativní struktury; struktury, která svým charakterem nebyla pouze politická, nýbrž i kulturní a intelektuální, a která postupně zahrnula do svých řad prominentní intelektuály včetně žurnalistů, jejichž články četl celý národ a jimiž byl celý národ ovlivňován; její součástí se stala konservativní střediska a konservativní ústavy, které byly dlouho známy pouze liberálům a jen výjimečně i konservativcům. Byla zde reálně existující konservativní síť. Co však bylo zřejmě nejdůležitější: samotné slovo konservativní se stalo všeobecně přijímaným symbolem v politickém jazyce doby.“
Oxfordský Slovník Světové Politiky: Oxfordský slovník uvádí, že konservatismus byl skutečně časově omezenou nebo aktuální ideologií, vzniklou a definovanou různými významy v rozdílných souvislostech. Konservatismus nepůsobil jednoduše proti násilným změnám, otřásajícím státním zřízením, ale proti všeobecné síle moderního myšlení, které soustavně inspiruje touhu změnit sociální život, neboť věda a technologie rozšiřuje okruh lidské moci. Osvěta a technologie nikdy nemohou dohromady změnit lidské podmínky nebo zastavit vědomí minulosti. Konservatismus se nesnažil konservovat jednotlivé instituce, nýbrž spíše lidské přednosti, sociální užitek starých institucí a starších způsobů života.
     Oxfordský slovník uvádí, že tři témata konservativního myšlení jsou závažná: Odpor k utopickému myšlení, respekt k tradicím a jejich pokračování jako ztělesnění spíše „latentní moudrosti“ a snaží se chránit tradiční představu o rodině, tradiční smysl vlasteneckých povinností, náboženských a morálních tradic, které se hůře udržují v liberálním seskupení, jež redukuje veškeré závazky pouze na oblast volby. Konservatismus sestává, většinou v samém základě na myšlence, že většina hodnotových základů života ztrácí značnou část své síly a významu, když se týká pouze soukromé nebo osobní volby. Moderní život však stojí na jiných základech, čímž konservatismus ztrácí na svém postavení, avšak konservatismus odpovídá trvání lidských zájmů.         
Oxfordský slovník „Concise Dictionary of  Politics“: Tento slovník uvádí, že konservatismus „v obecných termínech je politická filosofie, která aspiruje na zachování toho, co je považováno za nejlepší zřízení společnosti a oponuje radikální změně. Avšak je snadnější umístit konservatismus do historického rámce, než specifikovat konservativní víru.“  Slovník dále konstatuje, že konservatismus může pojmout ideologicky mnohé různé podoby a v té souvislosti, jak se zdá, slovník nespatřuje dostatečnou kontinuitu, konsistenci a homogenitu v jednotlivých jeho názorech.

Pokus o zhodnocení významu konservatismu

     Vycházíme-li ze skutečnosti, že konservatismus patří mezi tři nejvýznamnější ideologie 19. století, které hýbaly světem a politickým myšlením lidstva, pak je třeba hned na začátku naší úvahy si uvědomit tuto skutečnost a přiznat konservatismu náležitou pozornost ke studiu. Když si dále uvědomíme, že myšlení Descartovo a jeho následovníků znamenalo určitý mezník v historii novověkého myšlení, které kladlo velký důraz na novodobé výdobytky přírodních věd, na velkou roli, kterou s úspěchem propůjčovali novověcí myslitelé matematické vědě a zvláště řešení filosofické problematiky „modo geometrico“, čehož byli konservativci uchráněni, pak se nám zesílí potřeba zabývat se jejich myšlením. A konečně když přihlédneme k tomu, že silný vliv na evropské myšlení měly zvláště ideologie osvícenství a  racionalismu ve svých raných podobách a ve svých důsledcích, pak jsou tu dostatečné důvody k tomu učinit konservatismus za plně odůvodněný předmět své úvahy .
     Novověký důraz na úspěších přírodních věd a zvláště na „geometrickém způsobu“ uvažování a na nekritickém výkladu osvícenství a racionalismu a jejich zabsolutnění, zvláště na tom slepém zabsolutnění, vedle jejich nesporných kladů a zásluh, přinesl své některé negativní důsledky, na něž doplácí i dnes naše společnost. Oč šlo a oč ještě dnes jde?
     Novověká věda se zhlížela v úspěších přírodních věd a „geometrického způsobu“ uvažování a tvoření závěrů a považovala matematické myšlení a tvoření závěrů za vrchol přesnosti a správnosti a absolutizování výkladu osvícenství a racionalismu narušilo a odstranilo určité složky a instituce v naší lidské společnosti, jako filosofickou disciplínu metafyziky, víru, náboženství jako složku kultury a civilizace, jako základní předpoklad smyslu lidského života. Zatímco např. ideologie liberalismu a otázka podstaty svobody tím byly krutě postiženy, ideologii konservatismu to nepostihlo. Tolik jen na okraj.
     Vzhledem k tomu, že Nisbet ve své knize zvolil určité rozdělení problematiky, své vyjádření k jednotlivým částem uskutečníme také ve stejném členění.
Historie a tradice: Dá se do značné míry souhlasit s postojem Burkeho k historii a tradici. Poznatky historie skutečně představují pro nás určitou skutečnost, která pro nás může znamenat poučení, budeme-li jednotlivá historická fakta pojímat selektivně a shledáme-li, že v nich bude určitá analogie s fakty novější doby. Oponují-li iracionalističtí myslitelé tomuto postupu odkazem na „popud inovačního ducha“, pak by bylo jejich úkolem jimi navrhovanou změnu nějak blíže zdůvodnit. Tvrdí-li Rousseau, že jím koncipovaná „Společenská smlouva“ se zakládá na konsensu občanstva a že představuje doloženou „legitimitu“, pak to neodpovídá skutečnosti, neboť jde o pouhou fikci. Přiklání-li se Burke k principu „tradice“ a protistrana tento princip kategoricky odmítá, pak dáme s ohledem na nabyté zkušenosti spíše přednost Burkemu v jeho postoji k principu tradice. Je-li navrhována nějaká novota, nevyzkoušená a ve svých důsledcích neznámá, pak příklon k tradici může být rozumově odůvodněn nebo případně představuje cestu menšího zla. Pokud Burke vyslovuje svůj nesouhlas se zhoubným postojem „utilitarismu“ Jeremy Benthama, musíme souhlasit s Burkem, neboť považovat utilitarismus za základ morálky s jeho kritériem užitku je mylné.
Předsudek a rozum: Koncipoval-li Burke svůj „předsudek“ jako destilát veškerého pojetí vědění, porozumění i cítění a toto pojetí stavěl proti učení Francouzské revoluce o vzkvétajícím francouzském osvícenství, které prosazovalo individuální hledání pravdy za pomoci čistého rozumu, přísné dedukce a „geometrického způsobu myšlení“ a uvážíme-li revoluční zlořády uvedené revoluce, pak bychom se asi přiklonili po bližším vysvětlení a pochopení pojmu „předsudek“ ke stanovisku Burkeho. „Geometrický způsob uvažování“ v jeho obecném užívání odmítl již známý filosof Vico o sto let dříve v tom smyslu, že jeho použití je v oblasti lidských záležitostí maximálně limitováno. Vyžaduje-li Burke pro lidské bytosti jako potřebu myšlení nejen čistou logiku, ale i dlouhou zkušenost, dobré pocity a emoce, zakořeněnou moudrost a ctnosti, pak bychom asi dali přednost jemu. Hodnotí-li Burke utopické myšlení negativně, jak to konstatuje Oxfordský slovník, pak to dává asi do souvislosti s gnósí a s gnosticismem, se kterým se podrobně vypořádal známý filosof a právník Eric Voeglin, čelný konservativec, v díle „Nová věda o politice.“ Burke si všiml, že myšlení politického racionalisty přirozeně tíhne k jakémusi vnitřnímu imperialismu. V tom má nepochybně pravdu, neboť je skutečností, že stát, oproti politické společnosti, usurpuje pro sebe k její škodě stále více a více moci, k čemu dospěl již Maritain.
Autorita a moc: Řád a autorita představují dva z ústředních pojmů konservatismu. Burke k nim řadil i svobodu, která však bez nich nemůže existovat. Tyto tři principy v lidském životě měly klást meze lidským vášním a citům. Burke vytýkal Rousseauovi, že se zabýval otázkou svobody pouze z hlediska nároku jedince a státu, při čemž opomíjel takové důležité entity, jak je rodina, církev, místní společenství, cech a další instituce. Přitom konservatismus nezapomínal na existenci feudalismu, kterou považoval ke zdraví národa a státu za nezbytnou. I když ponecháme stranou Burkovu preferenci feudalismu, cechů a stavů, které v důsledku pokročilosti a dospělosti lidstva se staly obsoletní a byly lidskou společností z aktivity vypuštěny, musíme zcela souhlasit s Burkem v jeho postoji k autoritě a moci. Vzpomeňme, že i sám velký filosof Maritain kladl nemenší důraz na tyto dva prvky. Maritain konstatoval, že každá spořádaná vláda musí udržovat správný harmonický a vyrovnaný vztah mezi autoritou a mocí, jejich oboustrannou existencí, neboť vláda autority bez moci je příliš slabá, vláda moci bez autority pak krutá, diktátorská a autoritativní.
     Musíme také souhlasit s Burkem, když stát svou aktivitu neomezí výlučně na tu činnost, která mu přísluší v jeho kompetenci, tj. právní stav, péče o spravedlnost, o obecné blaho občanů a když ve svém zájmu usurpuje svou účast a moc v takových oblastech a úsecích, které jsou přiřčeny politické společnosti, rodinám, specifickým korporacím a organizacím. Na tuto usurpaci aktivity státu ve sférách, které nepatří do pracovní náplně státu, již mnohokrát poukazoval již Maritain a upozorňoval na vadnost takového překračování pravomoci státu.
     I když máme určité výhrady k učení, že Bůh svěřil část své suverenity lidu, budeme spolu s Maritainem souhlasit s Burkem v tom, že nejvyšším suverénním vládcem je sám Bůh a některé jednotlivé složky a instituce lidské mají svěřenu vysokou míru autonomie ve své sféře poslání, jak např. církve, rodiny, některá pokrevní společenství, charity, geografické a ekonomické entity aj. Tato vysoká míra autonomie přísluší jim a nikoliv státu. Princip plurality respektujeme spolu s Burkem a ještě jej doplňujeme principem subsidiarity, kterou Burke ještě v dnešní její formě neznal.
     Souhlasíme s Burkem, že je povinností politického státu zdržet se v maximální možné míře zásahů do ekonomických, sociálních a morálních záležitostí a naopak dělat vše možné k posílení funkcí rodiny, sousedských společenství a dobrovolných kooperativních asociací.
     Ve všech těchto uvedených oblastech a funkcích dáváme konservatismu za pravdu.
Svoboda a rovnost: Dáváme za pravdu Burkovi a konservatismu v tom, že žádný princip nemá pro konservativní filosofii podstatnějšího významu než princip zásadní a naprosté neslučitelnosti svobody a rovnosti. Na tuto potíž již
upozorňovalo více moralistů a etiků. Umožníme-li v lidské společnosti určité skupině maximalizovat svou svobodu na úkor rovnosti pro druhé, rozevrou se ve prospěch svobodných ekonomické pomyslné nůžky tím více, čím více bude převažovat maximalizovaná svoboda bohatých nad minimalizovanou rovností chudých. Z bohatých se stanou mocní vlastníci movitých a nemovitých statků, začnou zneužívat své mocenské postavení, začnou zbavovat svobody chudáky, majetková nerovnost povede chudé k tomu, aby nejdříve kritikou hospodářské nerovnosti dosáhli nápravy ve svůj prospěch, nespokojenost ochuzených vyvolá hospodářské třenice mezi bohatými a chudými, což ve vyhraněné míře povede k rozpadu státního společenství, k revoluci a rozpadu státu a lidské společnosti. Jestliže posílením hospodářské rovnosti a přerozdělováním majetkových hodnot, možná i v zájmu spravedlnosti pro chudé, přeženu míru rovnosti, vyvolám na straně pracovitých členů společenství oslabení jejich touhy po majetkových výhodách, zhorší se tím hospodářské postavení celého společenství, dojde ke stavu nezdravého rovnostářství a přemíře přerozdělování pro chudé a ochuzení svobody pracovitých, celé společenství upadá, země chudne a výsledkem může být také hospodářský propad státu. Rovnostářstvím privilegovaní zleniví a pracovití ztratí pracovní elán, hospodářská harmonie je porušena a stane se to i za cenu poklesu spravedlnosti.
     Hospodářští moralisté a etici při takovéto poruše harmonického vztahu svobody a rovnosti budou hovořit o kritériu relacionality, kterého musí být dbáno. Potíž je v tom, že pro vážení poměru svobody a rovnosti nemůžeme použít aritmetický či geometrický průměr a že je třeba hledat optimální řešení zdravé politiky. Je vidět, že konservatismus si je vědom uvedených potíží, když konstatuje, že „rovnost se v konservativní tradici netěší o nic větší popularitě než liberální pojetí individuální svobody. Společenská diferenciace, hierarchie a funkční konsensus – nikoli konsensus mechanický – jsou pro svobodu stejně nepostradatelné jako pro řád. To je v kostce celá konservativní filosofie svobody a rovnosti…Podle mínění konservativců však většina forem rovnosti – nebo spíše mechanismů dosažení rovnosti – s výjimkou onoho druhu právní a ústavní rovnosti, jíž jako první dosáhla v sedmnáctém století Anglie, ohrožuje svobody jednotlivců i skupin; svobody neoddělitelně spjaté s přirozeně existující diferenciací, mnohotvárností a s rozmanitými příležitostmi, jež si tak často berou na mušku nivelizátoři…Konservativci si již záhy uvědomili nivelizující, egalitářský potenciál zákona, tj. formálního, zákonného práva.“
Vlastnictví a život: Nepřekvapuje nás postoj Burkův k otázce vlastnictví, spolkového vlastnictví v podmínkách ancien régime: majetku, který patřil fakticky i podle historické tradice velkým církevním i světským institucím, mezi něž patří kláštery, university a dobročinné ústavy. Jestliže jakobínští vládci považovali korporativní vlastnictví za neexistující, neboť podle nich nárok na vlastnictví mohou mít pouze jednotlivci, Burke v tomto s nimi nemohl souhlasit. A máme i pochopení pro stanovisko Tocquevilliho, že zánikem prvorozenectví a fideikomissu „majetek přestává reprezentovat rodinu“. V tomto směru postoj konservatismu na obranu majetku byl záslužným proti změnám v myšlení Francouzsko revoluce.
Náboženství a morálka: Důraz konservatismu na úlohu církve a židovskokřesťanské morálky je plně oprávněný. Je sice pravdou, že Burke a jeho konservatismus chápe pojem církve ve smyslu církve anglikánské, státní církve, čímž se liší od nás kontinentálních věřících, kde církev katolická a i další církve nemají postavení církví státních, avšak postoj Burkeho ve své obecnosti je platný pro církve a náboženské společnosti a organizace a odpovídá pravdě a potřebám lidské společnosti. Náboženství ve své podstatě patří k podstatným znakům každé civilizace a kultury, představuje samo o sobě i ve svých institucích důležitý pilíř každého státu, neodmyslitelný institucionální a občanský aspekt tradiční i moderní lidské společnosti, je pravdivý i známý výrok Chestertonův týkající se víry, neboť i moderní doba nám dosvědčuje, že chybí-li lidské společnosti pravá víra, společnost si nejprve hledá nějakou náhražku, ať už rázu fundamentalistického a gnostického, nacionalistického, náboženství „ateistického“ a končí ve stadiu, že člověk bez víry je ochoten věřit cokoliv a v cokoliv. V této souvislosti můžeme podotknout, že v běžném životě hovoříme o tom, že něco víme, avšak naše vědění je ve skutečnosti a většinou vírou, která je skryta v našem vyjádření, vím, jsem přesvědčen o tom a o tom. Přitom si ani neuvědomujeme, že zaměňujeme víru za vědění.
Závěr: Stará Anglie byla v 17.-19.století kolébkou politických stran, existovaly tam „toryové“, strana vyjadřující hlavně zájmy vysoké šlechty a duchovenstva,  později přejmenovaní na „konservativce“, a „whigové“, později přejmenovaní na „liberály“. Tyto politické strany byly druhu tzv. „ideových“ stran, nesených určitou ideou, „ideologií“ „konservativní“ a „ideologií „liberální“. Vedle ideových stran existovaly později strany „účelové“, nesené nějakým účelem a konkrétním zájmem, např. strany zemědělské, agrární, živnostenské aj. Dáváme přednost stranám ideovým, neboť ty vedle nějakého konkrétního účelu jsou zabudovány na bázi nějaké ideje a člověk, když vstupuje do politické strany, přichází i do myšlenkové oblasti lidí sobě blízkých. Bohužel 20. století dává přednost materiálním a pragmatickým stranám a dnes převládají strany úzce účelové.
     V 19. století existovaly nejen v Anglii, ale i na kontinentě tři velké ideové strany, strana konservativní nesená ideologií konservatismu, strana liberální nesená ideologií liberalismu a strana socialistická nesená ideologií socialismu. Tyto strany existují dodnes. Kterou si vybrat?
     Nejvíce negativních prvků ideových a faktických má strana socialistická, konečně jsme to poznali na sobě za komunistického režimu. O něco vhodnější je strana liberální, ale i ona, přestože dnes o tom ani moc neví a neví ani, kam má směřovat a několikrát již měla zaniknout, mně nevyhovuje. Zbývá strana konservativní, jejíž odraz nacházím v křesťanské KDU-ČSL. Obsah shora
uvedené úvahy prozradí, proč se přikláním ke straně konservativní. Budiž mně prominuta na závěr tato má krátká „profession de foi.“

Josef Plocek