Stát si sám není schopen tyto potřebné hodnoty opatřit, neboť vůbec neplynou z jeho podstaty a z jeho funkce. Musí je dostat odjinud darem, protože je nezbytně potřebuje ke své existenci. Klademe si tedy otázku, co je to za hodnoty, bez nichž se stát nemůže obejít? Tuto otázku také položila evropská poslankyně Roithová při jednom svém politickém projevu, aniž by se jí dostalo odpovědi. Předkládáme namátkově vybrané některé křesťanské a obecně lidské hodnoty, které sice v našem, pluralitním demokratickém státu postrádáme, které my sami musíme našemu státu dodat, aby se mohl nazývat právním státem. Jinak by byl státem jen defektním.

Individuální a běžné ctnosti a hodnoty v rodině a u jednotlivců

Autorita rodičů: Autoritou a jejím spřaženým průvodcem, mocí, se zabýval vážně filosof Maritain, který dospěl k závěru, že obě tyto hodnoty existují spolu pohromadě, jsou na sebe vázány a předpokládají trvalou a nezbytnou návaznost na sebe. Máme-li vlastnit nějako moc, je nezbytné, aby tato moc byla spojena a harmonicky vyrovnána s naší autoritou. Samotná moc bez autority je pouhé násilí, tlak, donucování, vyvolávající na straně druhé osoby nelibost, nesouhlas, nespokojenost a často i nepřátelství a protitlak. Nezřídka dochází na straně potlačovaného ke ztrátě svobody, k ujařmení, k zotročení, k totalitarismu a diktatuře. Z druhé strany však nestačí ani pouhá autorita bez moci, neboť není schopna nic prosadit, není-li u druhých osob nezbytný respekt a ochota podřídit se a uposlechnout danou autoritu. Položíme-li si otázku, odkud se bere tato autorita, shledáme, že vyplývá z příslušné osobnosti, z její dokonalosti, charakteru, příkladného chování a života. Danost autority se nedá naučit, napodobit, předstírat a nalhávat. Prostě musí vyplynout z dokonalosti vzorného života, případně i úspěšného a druhými konstatovaného. Autorita rodičů je předpokladem řádného chodu rodiny. Děti musí respektovat autoritu a moc rodičů a tento jejich respekt je také zárukou jejich poslušnosti a úspěšné výchovy a vzdělávání a v konečném stadiu také k vytvoření dokonalého lidského jedince a občana. Autorita a moc jsou tedy danosti nutné k řádnému chodu rodiny.
Obětavost: Pro funkci rodiny je existence obětavosti takovou samozřejmou hodnotou a ctností, bez níž by rodina byla v praxi nemyslitelná. Uvážíme-li jen, kolik obětavosti je potřebí k vychování a vzdělání dítěte, kolik jeho rodiče musí vynaložit obětavosti a sil, než dítě dospěje do zletilosti, vynaložení sil, které představují nejen hodiny, nýbrž dny, týdny, měsíce a léta. A z druhé strany, kolik obětavosti pak dítě musí splácet svým přestárlým a churavým rodičům. Rodinný život představuje nesmírnou dlouhodobou a trvalou obětavost. A kde se rodiče naučí této obětavosti? Mohou ji odkoukat v celé přírodě pozorováním jiných živých tvorů, ale tato obětavost představuje něco více než jen napodobení živé přírody, jejím předpokladem je nesmírné přinášení obětí a zříkání se životního pohodlí a zábav, odříkání se cestování a výletů, je spojeno se vzdáváním se toho příjemného ve prospěch tvorů budoucnosti, často provázené i nezdarem, nevděkem, rizikem. Obětavost je tedy lidská hodnota a ctnost, vycházející z lidské přirozenosti a mající svůj základ v etice a morálce, je tedy mravní ctností, která je zprostředkována mravní normou a existuje v opoře rozumu o tuto ctnost.
Starostlivost: V rodinách se také setkáváme s další ctností a hodnotou: se starostlivostí. Kdyby této nebylo, nikdy bychom nedocílili v lidstvu následnost, rození, dospívání, vychovávání a vzdělávání potomstva. Jde o postoj rodičů dávat přednost potřebám jejich dětí před svými jinými zájmy a o soustředění se na plnění povinnosti rodičů o potřeby narození dalších rodinných příslušníků a jejich rozvoj. Rodiče sice při pozorování živé přírody a života zvířat mají před sebou příklady tvorby životního procesu kreace, avšak základním postulátem Písma je norma daná shůry: množte se, abyste se ztotožnili s Božím plánem naplnění světa a životního prostoru. I když tedy rodiče spatřují ve světě analogické dění jako ve svém rodinném prostředí, přece je jim jejich postup vyznačen shůry a zevně mravní a etickou normou podle Bohem daného světového řádu a konformně s ním a s jejich svědomím. Rodičovská starostlivost a obětavost jim pak ukazuje v jednotlivých životních situacích, jak v souladu s Boží vůlí a jeho přikázáním postupovat. Pojem hodnoty a ctnosti je pak naplněn obsahem starostlivosti, tj. vytrvalé a hluboké péče o rodinu, její hospodaření, její členy a potomstvo, ale i péče doplněné starostí o všechny s mateřskou a otcovskou láskou.  A tato láska je integrální součástí starostlivosti, bez níž by starostlivost byla defektní. Starostlivost je tak opřena o mravní normu, která přichází do nitra rodiny zvnějšku, jako obsahová náplň Božského řádu stanoveného pro svět a lidskou společnost, aby tak lidské životy dosáhly jisté harmonie a konformity s celým společenstvím. Starostlivost se tak stává jakýmsi tmelem společenství jednotlivých rodin a jedinců zabudovaným do přirozenosti každého člena lidského společenství, přestože do nich vchází zevně jako norma Božího řádu v lidské společnosti.
Poctivost: Existence lidské rodiny by byla zabudována na vratkých nohou, kdyby nebyla založena na obecném požadavku poctivosti jednotlivých členů rodiny. Je to opět hodnota a mravní ctnost, která vyplývá z Božího řádu a přichází zvnějšku do rodiny. Je úkolem rodičů, aby tuto ctnost vštěpovali svým dětem do duše a umožnili jim tak stát se v dospělosti platnými, uznávanými a spolehlivými členy lidského společenství. Zde mají rodiče vážnou odpovědnost, aby vychovali ze svých potomků odpovědné členy hospodářského a finančního světa společenství. Uvedená hodnota se usídlí v nitru vychovávaných a vzdělávaných dětí, dostane se do jejich přirozenosti a stane se jim něčím samozřejmým, co jim dopomůže vyrovnávat se a orientovat se s potřebami rázu finančního a hospodářského. Uplatnění této ctnosti v rodině se objeví ve zvýšené míře, když jde o rodinu s vícero dětmi, mezi kterými musí tato ctnost zakotvit, aby jejich společný život byl vůbec možný.
Poslušnost: Máme před sebou pojmovou hodnotu a ctnost, která má oporu v morálním a etickém řádu a jejíž prosazování a uplatňování zvláště mezi dětmi
má takovou důležitost. V rodině rodiče musí se denně vypořádávat s požadavkem na uplatnění této ctnosti, neboť do jaké míry si děti osvojí tuto odpovědnost poslušnosti, s tím větší jistotou budou schopné ve svém dospělém životě reagovat na denní potřeby a tlaky, kterým jako dospělí budou muset dennodenně čelit. Tato hodnota váže na sebe určitou vytrvalost a neústupnost na straně rodičů, aby zvládli někdy často negativní vztah dětí k této povinnosti. A nutností je, aby se děti smířily s touto svou povinností a podřídily se v konečné fázi požadavkům rodičů, neboť na tom záleží výsledný vývoj jejich výchovy a vzdělávání. Děti ve své nedospělosti někdy nemohou ani dobře chápat potřebu a dosah poslušnosti a záleží jen na rodičích, jakou formou se jim podaří je o této povinnosti přesvědčit.
Spravedlnost: Spravedlnost je hodnota a ctnost, která má významnou roli v životě lidské společnosti. Přestože zaujímá přední místo v řadě náboženských i občanských ctností, je s podivem, že vlivem Comtova positivismu a Nietzscheho popírání závažnosti této ctnosti a hodnotě se nepřisuzuje taková míra důležitosti, jakou zasluhuje. Právní positivismus totiž z výsledku soudních rozhodnutí odstranil charakter spravedlnosti a spokojil se jen s charakterem pravosti.
Opatrnost x pozornost; starostlivost x pečlivost; odvaha x odvážlivost, hazard, ztřeštěnost: Dotkněme se ještě jedné zvláštnosti: hovoříme-li o hodnotách, musíme dát pozor, neboť ne každý pojem kvality musí představovat hodnotu, hodnotový pojem. Tak např. „opatrnost“ je hodnotou, nikoli však „pozornost“, která zdánlivě se hodnotě podobá, charakter pojmu hodnoty však nemá. Stejně „starostlivost“ je hodnotou, „pečlivost“ nikoli. Podobně „odvaha“ je hodnotou, „odvážlivost“, „hazard“, „ztřeštěnost“ nikoli.

Hodnoty přiznané státu

     V předchozí kapitole jsme se zabývali pojmovými hodnotami a rodinnými ctnostmi, které existují v rodinách a směřují k tomu upravit vztahy rodičů a dětí k dosažení dobrého hospodaření rodiny a k nastolení zdravé a zdárné výchovy a vzdělání dětí. V této kapitole si pak všimneme toho, k čemu směřuje téma naší úvahy, totiž zkoumání těch hodnot a ctností, které stát potřebuje ke své existenci, které si však nemůže sám vytvořit, které mu musí být dodány zvnějšku a kde stát je odkázán na společnost, resp. určitá etická společenství, aby mu tyto hodnoty přiřkla a přiznala. Uvedeme opět ty hodnoty, které se již vyskytly v rodinách.
Autorita státu: Existence státu závisí na dvou předpokladech souvisejících se státním společenstvím. Stát totiž nezbytně potřebuje být respektován svými občany, poslušnými a plnícími své občanské povinnosti. Aby však občané pohlíželi na stát jako na autoritu a na vlastníka moci, stát si sám ze svého postavení představitele legislativní moci může vydobýt svou donucovací moc a pomocí zákonů a nařízení donutit občany k poslušnosti, nemůže se však sám prohlásit za autoritu, kterou budou občané respektovat dobrovolně a spontánně. Stát se musí chovat ve svých úkonech tak, aby občané sami mu tuto autoritu přiřkli a přiznali a aby ho také za autoritu považovali. Stát tedy si musí na občanech tuto autoritu vydobýt svými postoji a postupy v rámci řízení státu. Veřejná aktivita státu se sice stává předpokladem přiznání autority ze strany občanů, stát se může chovat jakkoli sebevědomě a panovačně, je však na přiznání autority odkázán na hodnocení a posouzení svých občanů. A jak už bylo řečeno dříve, oba základní prvky státu, jeho autorita a moc, jsou tak vzájemně zpřaženy, že ani existence samotné autority ani moci nevede k žádoucímu výsledku, který je jen výsledkem hodnocení občanů zevně státu.
Obětavost: Také charakter obětavosti státu je tomuto přiznán a přiřknut ze strany občanů na základě posouzení kvality jeho veřejných projevů. Za panování suverénních francouzských monarchií, králů a panovníků ve stoletích 13.-18., kdy panovník žil nad poměry, utrácel na svém dvoře na různých zábavách a radovánkách se svými spolustolovníky, konkubínami a přáteli ten finanční kapitál, který byl určen k hospodaření státu a o nějž byli občané připraveni, kdy panovník v četných dobyvatelských válkách připustil ztrátu mnoha tisíců svých vojáků, aniž by sám na bojišti vystavil svůj život v oběť, kdy tedy nešetřil životy svých občanů a naopak nekladl na oltář vlasti riziko ztráty vlastního života, jistě nepovažovali jejich občané tyto vládce za obětavé. Tehdejší státy se nemohly nazývat obětavými, neboť tento charakter by jim musel být přiznán zevně od druhých a nikoli být si přivlastňován monarchiemi samými. Aktuální obsah vlády těchto panovníků nemohl se stát předpokladem pro kladné ohodnocení státu tehdejší lidské společnosti a nemohl být považován za obětavý.
Starostlivost: Stejně vláda uvedených francouzských monarchií nemohla být považována za starostlivou a takovýto charakter nemohl být těmto monarchiím přiznán a přiřčen. Panovníkům, kteří nesplňovali takovouto hodnotu spojenou s pojmem starostlivý, nedostalo se tohoto ohodnocení zevně od občanstva státu a panovníci nemohli si toto označení nějak vydobýt svou mocí a ze své podstaty a přirozenosti a byli opět závislí na hodnocení svých podřízených. Jejich obsahová náplň vládních úkonů opět nesplňovala nárok na takovéto označení a ohodnocení, které přicházelo z jejich vnějšku.
Poctivost: Poctivým můžeme nazvat takový stát, který věrně plní své úkoly a povinnosti, své závazky vůči jiným entitám, který se do důsledku řídí právní zásadou „pacta sunt servanda,“ který nezůstává dlužným svým občanům a svým věřitelům ve své správě státního zřízení, který dává každému to, co mu patří i v ohledu státní správy, který věrně plní a hradí mandátorní výdaje daňové, neupírá náklad na péči o nemohoucí, přestárlé a nemocné. Řádné plnění všech těchto povinností státem může se stát předpokladem, že občané takovémuto
státu přiřknou tuto pojmovou hodnotu poctivosti, stát sám však si ji nemůže přičítat a musí vyčkat, zda občanstvo jeho charakter takto ohodnotí a kvalifikuje.
Poslušnost: Podobně poslušným může být nazván stát, který plní své právní a finanční povinnosti vůči svým občanům, případně vůči jiným státům. Sám stát si tento charakter nemůže přivlastňovat sám od sebe, nemůže se sám tak nazývat, neboť musí čekat na hodnocení svých občanů, jiných subjektů či jiných států, které mu tento charakter přiznají. Toto označení musí přijít zevně státu, od někoho jiného, stát sám si je nemůže přivlastnit nebo nárokovat, je odkázán na to, zda se mu tato hodnota někým jiným a od státu odlišným přizná.
Spravedlnost: Pojem spravedlnosti a spravedlivý nelze chápat omezeně jen na jednotlivé fyzické osoby, nýbrž i skupina lidí, stát sám může být označen za spravedlivého. Toto označení si však nemůže sám od sebe přidělit, nýbrž je plně závislý na zevnějšku, zda jej někdo jiný bude považovat za spravedlivého. Toto zevnější ohodnocení bude záviset na tom, zda stát bude splňovat určité předpoklady, se kterými bude toto ohodnocení ve spojení. Těmito vnějšími momenty, směrodatnými pro přiznání charakteru státu jako spravedlivého, může být dodržování povinnosti principu „pacta sunt servanda“, řádné plnění distributivní spravedlnosti ve veřejných daních, spravedlivý charakter soudních a arbitrárních rozhodnutí aj. Opět ohodnocení nebude vycházet ze státu samého, nýbrž mu bude muset být přiznáno z vnějšku.

Závěr

     Uvedené příklady jsou dokladem toho, že stát, jak již bylo řečeno, postrádá ve svém bytí a své přirozenosti určité hodnoty a danosti, které si sám vlastními silami nemůže vydobýt a je odkázán, zda a jak bude opatřen někým jiným v tomto svém nedostatku. V předešlé kapitole jsme se namátkově zmínili
o těchto chybějících hodnotách, bez nichž se stát nemůže obejít ve své existenci a které musí dostat od nějakého jiného subjektu, ať tímto subjektem a dárcem je samo obyvatelstvo státu nebo ať nějaký jiný subjekt, náboženská organizace,   
jiné duchovní společenství, nějaká nadnárodní entita eticky a morálně fundovaná.
     Stát má svou právní stránku, svou moc zákonodárnou, svou moc výkonnou a juristickou. Existuje státní právní řád, konstitucionalismus, ústavní soud dohlíží na to, aby právní zákony, nařízení a všechny ostatní státní předpisy a direktivy, které slouží k státnímu vedení lidské společnosti, fungovaly dobře. Stát může předložit občanstvu základní ústavní zákon, který specifikuje to nejpodstatnější z právních norem, vede k řádnému právnímu chodu státního společenství a ke zdravé státosprávě. Avšak k dokonalému státnímu uspořádání to nestačí. Politici, zvláště politické strany, se nemohou shodnout na zaměření státu, dochází k rozmíškám, hádkám, dokonce i rvačkám politiků, ve státním zřízení to nějak „skřípe“, když užijeme tohoto nejslabšího výrazu. Stát může nadiktovat politikům nějakou „abecedu slušného chování“, ale to vše nestačí. Dokud v lidské společnosti bylo uznáváno, že právo, morálka a etika mají mnoho společného a sobě blízkého, tyto potíže se ve vedení státu tak nevyskytovaly. Ale když přišla „věda“ na to, že „nelze nějak směšovat právo a morálku“, právní i morální stav ve státě se zhoršil. Dnešní stát, jak již bylo řečeno, je po stránce tohoto politického zdraví a harmonické společnosti nějak špatně, došlo u dnešního deficitního státu k jeho zhoršeným podmínkám existence, kdy stát si nemůže sám ze svých sil a ze své přirozenosti a podstaty opatřit to, co mu chybí. Určité hodnoty, nezbytně nutné k jeho existenci, které se mu nedostávají, u nichž je odkázán na pomoc někoho jiného a musí se spokojit, když mu je někým jiným darováno to, co sám nemá a nemůže vůbec mít za dnešního stavu věcí. Tímto dárcem chybějící hodnoty může být samo lidské společenství, ale i takové společnosti, které se vůbec do značné míry ve věcích morálky a etiky vyznají, které dodání takovýchto hodnot mohou státu v jeho deficitu zabezpečit, jako jsou církve a náboženské společnosti, takovýto přínos chybějících hodnot státu mohou zprostředkovat i křesťanské politické strany, pokud stát uzná jejich cíle, snahy a jejich program.
     Shora uvedené myšlenky Maritainovy o vztahu autority a moci ve státě a o chybějících hodnotách státu stojí za uvážení a umožní nám také pochopení dnešních potíží defektního státu, který je bezradný.

Josef Plocek