Názory Johannesa Rösera na církevní a politickou krizi

     Röser vychází z přesvědčení, že Evropa získala své prvenství v současném světě svou zvědavostí, která ji poháněla k tomu, aby si kladla otázky o existenci lidstva, jeho životní náplně a cílů, kterých usiluje dosáhnout. Ve svém článku uvádí: „Evropa byla zvědavá. To vytvořilo její přítomnou sílu. To dynamizovalo její budoucnost. Evropa byla vedle ekonomického projektu zároveň projektem politickým, kulturním, náboženským. V dobách náboženského úpadku a spirituálního odcizení, který je vyražen zvlášť v kdysi „křesťanském Západu“, stává se tento projekt tím tíživějším získat si onen pokrokový tlak. Neboť zvědavost na to druhé vychází podstatně od velké zvědavosti na to zcela jiné, to velké neznámé: na hádanku života a mysteria toho Božského. Transcendovat skrze transcendenci. To je odjakživa evropský vlastní a nejmocnější kapitál. Duchovní idea tvořila krystalizační jádro své tvořivé síly. Nemysleme, že je to dnes již vyřízeno. Evropa zůstane Evropou a novou Evropou se stane, když její nevyčerpatelná zvědavost se ze včerejška stane za změněných podmínek velkou zvědavostí také zítřka.“
     Dalším velkým východiskem pro Rösera je jeho tvrzení, že krize Evropské unie se podobá krizi církve. Podle něho v církvi i v Evropě „existují dokonce spodní základní vztahy mezi lhostejným provincialismem. Velké sjednocovací vize z doby minulé odplynuly. Vášně pro velké ideje a budoucnost to mají těžké v dobách globálního vystřízlivění.“
     Röser pokračuje tvrzením, že Německo a Francie po staletých sporech se ve svém myšlení k sobě přiblížily, až na to, že svou původní kulturu nahradily pošetilou kulturou charakterizovanou hospodářstvím a hospodařením, přičemž pole působnosti je přenecháno především, dokonce i výlučně, ekonomům. Dnes takový vážný a uznávaný projev nějakého světového odborníka ve věcech ekonomických a finančních nabývá hodnoty vládního prohlášení a politického dosahu, takže nás to přesvědčuje o tom, že „politika se právě vzdala tam, kde musela mocně obhajovat svůj primát. V této háklivé situaci ani neexistuje nějaký intelektuální ´Manifest pro Evropu´. Domnělá duchovní elita, která se jinak tak ráda důležitě, dokonce ´talkshow důležitě´, tlačí do popředí, se objevila v mlčení. Přirozeně nacházejí se ekonomické úvahy v popředí. Je vytýkán nedostatek vedení“.
     Do popředí se dostávají evropští skeptici, kteří se odvracejí od evropské ideje.  Budou-li ustupovat od integrace, opustí-li „požadavky bezpečnostně politické, ekologické a demografické výzvy, změnu klimatu, problémy prostředí a pohyby migrace, pak pro globální problémy nestačí racionální řešení. Z druhé strany jsou potrestáni voliči. Nedostatek odvahy k osvícenské politické tvorbě vůle národa produkoval nebezpečné účinky změny. Odvrátí-li se obyvatelstvo ve státech Evropské unie značněji od integrace, potom to nebude moci politická třída ignorovat. Neboť nyní chceme volby vyhrát. To je něco zcela jiného než nízká volební účast při evropských volbách, na které jsou sice vznášeny stížnosti, ale nakonec se to ignoruje.“
     Röser výslovně uvádí: „Politika přináší moc. Evropa nevyvinula žádný skutečný nárok na panování. To je jejím jádrovým problémem. Panování nezní dobře, je ďábelské. Přece žádná instituce nemůže přežít, když nebojuje o moc, autoritu, vliv, přesvědčovací sílu. To platí pro politická, kulturní i církevní zřízení. Nikoli slabá politika appeasementu, nýbrž silná mocenská politika převedla do chodu sjednocovací proces po druhé světové válce. Moc se nevytvářela předně jako v imperialistických státních systémech staré Ev ropy – na hlavních pušky, - nýbrž na duchovním názoru. Po fyzické jakož i psychické katastrofální válce jsme potřebovali správný obrat a nábožensko-mravní obnovení, moc musí být uvolněna a moc nad mocí prosazena. Hospodářství bývalo služkou politiky, nikoli naopak jako dnes. Velký cíl: dorozumění národů, usmíření, důvěra, mír, svoboda, demokracie, blaho, lidská práva. Všechno mělo sloužit nejprve ekonomicky této reálné utopii, která zpočátku se jevila mnohým jako iluze. Fungovalo to, jak víme, po 65 let míru a dokonce k překonání studené války. Morální vyzbrojení se podařilo přes všechno militaristické vyzbrojování. Už nikdy válku! Takový způsob moci je míněn.“
     Röser se opírá o historika Waltera Laqueura a jeho slova v časopise Merkur: „Evropa si zvykla na blažený stav… Odkud pochází víra, že moc a mocenská politika už nejsou důležité? Je to naivita nebo racionalizace vlastní slabosti? Nebo je to druh apatie, slabost vůle, která může padnout na jednotlivce a také i na národy? Nebo je to slabost sebedůvěry, víry v hodnoty, které kdysi se zdály nezcizitelné?…Jak bude Evropa vyhlížet v deseti nebo dvaceti letech?.. Bude Evropa jedním z nejdůležitějších politických a kulturních center světa?..Nebude muset potlačit hlas, bude-li řeč o demokracii a lidských právech, o redukovaném stavu Evropy odpovídající světu? Jedná se přitom o nevyhnutelný vývoj předání pochodně civilizace na Východ? Je Asie hospodářsky účinnější než Evropa – jen hospodářsky? Není také konec morální autority Evropy? Co může Evropu probudit z její letargie?“
     Podobně podle Rösera volá Jürgen Habermas v časopise „Zeit“ po energickém posílení jakož i prohloubení politické moci Evropy, zvláště parlamentů. „Přednost politiky před hospodářstvím musí být nově vybojována. Finanční krize rozšířená na krizi států připomíná chybu narození nedokončené politické unie, která zůstala stát na půli cesty. V hospodářském prostoru kontinentální výměry a obrovského počtu obyvatelstva vznikl společný trh s částečnou společnou měnou, aniž by byly zřízeny  na evropské  rovině kompetence, s nimiž  by mohly být účinně koordinovány hospodářské politiky členských států. V globalizovaném světě musí se všichni učit vztáhnout perspektivu jiných na svou vlastní, aniž by se stahovaly na egocentrické smíšení z esthetizace a užitečné optimizace.“
     Konečně Röser se odvolává na dřívějšího prezidenta komise Evropské unie Jacquese Delorsa, otce EURA a na jeho zdůraznění, že je důležité, aby se Evropa oprostila od své historické zapomnětlivosti, starala se o historické vědomí, neopustila skutečnost antického, židovského a křesťanského základu evropské civilizace.
     Potud tedy zkrácený Röserův článek v citacích a parafrázích. 

Jaké je české stanovisko k Röserovu článku? 
    
     Zamyslíme-li se nad Röserovým článkem, zjišťujeme tyto základní a podstatné prvky, na jejichž základě je obsah článku postaven. Jsou to: zvědavost Evropy, která je podkladem vyspělosti evropské kultury a civilizace, krize Evropy je totožná s krizí církve, evropské myšlení přeneseno do vlády ekonomů a ekonomie, evropští skeptici proti integraci Evropy, slabá politika appeasementu proti nové mocenské evropské politice, poválečný blažený stav Evropy, Habermas a Delors radí a konstatují. Proberme kriticky po řadě tyto jednotlivé myšlenkové prvky.

Zvědavost Evropy:  Vycházíme-li z myšlení malého dítěte, shledáváme že otázka zvědavosti u něho hraje zcela význačnou úlohu. Jeho otázky: co je to?“ co je „tento stůl“? Toto a jiné jsou základní otázky, z  jejichž zodpovědění vyplývá dětské dospívání. Jiné i podobné otázky si kladou dospělí lidé z jednotlivých oborů lidské činnosti a tato lidská zvídavost se stala předpokladem a podmínkou lidského pokroku v Evropě. Hloubání o těchto zvídavých otázkách vedlo k primátu Evropy v kultuře a civilizaci, nebýt těchto a podobných otázek, nebyla by tu ona technická a i duševní a duchovní vyspělost evropského lidstva. Ne všechny národy si kladly takovéto otázky a jejich členové nedospěli k takové výši vzdělanosti jako Evropané. A proto taková zvídavost je „conditio sine qua non“ pro evropský primát nad jiným světem. Má tedy Röser v tomto náhledu na zvídavost pravdu.

Krize Evroy je totožná s krizí církve: Röser má plnou pravdu, že jak v Evropě, tak i v církvi existují spodní základní vztahy mezi lhostejným provincialismem.S touto kritickou výtkou jsme se již často setkávali u obou společenstev. Mohli jsme pozorovat  sjednocovací vize obou společenských skupin v době minulé a jsme svědky toho, že všechny tyto pokusy o sjednocení byly neúspěšné ve větší čí menší míře. Röser má pravdu i v tom, že v těžkých dobách globálního vystřízlivění to je málo přístupné pro vášně pro velké ideje a budoucnost. Doba plné globalizace a smyslu pro celky je totiž příhodnější pro existenci vášní pro velké ideje a budoucnost, což chybí v době společenské atomizace a roztříštění.

Myšlení Evropy přeneseno do sféry ekonomie a do kompetence ekonomů:  Moderní poválečné době je často a právem vytýkáno, že své univerzální myšlení opustila ve prospěch výlučného postavení ekonomie jako věd všech věd a katexochén výhradného panství ekonomů. Vzpomeňme jen, že moderní doba je charakterizována svým příklonem ke spotřební společnosti, k materialismu, ke lpění na spotřebních a technických statcích a ke spotřební společnosti, ke „carpe diem“, k zábavě a materiálnímu blahobytu, zatímco otázky duševna a duchovna jsou většinou lidu odmítány a opovrhovány  Lidstvo odmítá nejen náboženství, transcendenci a metafyzické myšlení, ale i veškeré duchovno, zamyšlení nad smyslem života, nad existencí smrti, posledních věcí člověka, nad posmrtným životem a nad existencí Boha. To nám však připomíná i slova filosofa a myslitele Hayeka, který odsuzuje a kritizuje expressis verbis ekonomické myšlení „inženýrské“, které ztratilo svůj charakter celkovosti a omezilo se jen na chudá fakta materiální podstaty postrádající ve smyslu učení Comta a Nietzscheho jakékoli uznání hodnot a ctností. V této souvislosti můžeme podotknout, že i taková americká a světová finanční krize je výplodem této „inženýrské ingerence“ do oblasti ekonomického myšlení a konání. Musíme proto Röserovi dát v jeho názorech plně za pravdu.

Evropští skeptici a integrace do EU: Vznáší-li Evropa nárok, že chce spolupůsobit při nastolování globálních řešení, zakládá se tento nárok na pokroku hospodářské integrace Evropy. Evropští pozorovatelé však potvrzují opačné trendy. Je již pryč ona doba, kdy se uvažovalo o tom, že účast v EU bude mít charakter dvojrychlostní a že některé státy budou mít přednostní postavení v rychlejším postupu integrace než jiné. V důsledku rozšíření EU na Východ však od tohoto postupu bylo upuštěno a objevila se vrstva skeptiků. Doplatili na to voliči. „Odvrátí-li se obyvatelstvo ve státech Evropské unie značněji od integrace, potom to nebude moci politická třída ignorovat. Je tu přece snaha volby vyhrát, o to jde politickým stranám. Pokud dochází ke snížení politické účasti voličů ve volbách, to je věcí vedlejší. Politické strany to sice neuspokojuje, ale nakonec se s tím smíří. Dochází-li však k těmto stavům ve více členských státech EU, pak by se mohla debata o finalitě EU změnit jinak než v minulosti – nešlo by jen o prohloubení, nýbrž o úpadek EU“. Také v tomto musíme dát Röserovi za pravdu.
     Nyní přicházíme snad k tomu nejdůležitějšímu, o čem Röser hovoří a co představuje největší zásah do dřívějšího stavu.

Stará politika appeasementu na rozdíl od nové mocenské politiky; politika přináší moc:

Röser uvádí: „Evropa nevyvinula žádný skutečný nárok na panování. To je jejím jádrovým problémem. ´Panování´ nezní dobře, je ďábelské. Přece žádná instituce nemůže přežít, když nebojuje o moc, autoritu, vliv, přesvědčovací sílu. To platí pro politická, kulturní i církevní zřízení. Nikoli slabá politika appeasementu, nýbrž silná mocenská politika převedla do chodu sjednocovací proces po druhé světové válce.“ Jestliže v bývalých imperialistických státních systémech staré Evropy moc byla přenesena válkou a násilím, v pozdější době byla přenesena duchovním názorem. Po skončení druhé světové totální války mohlo dojít k obratu jen cestou nábožensko-morálního obnovení, válečná a silová moc měla být uvolněna a nahrazena a prosazena novou, morálně fundovanou mocí, která by starou násilnou moc paralyzovala. Jestliže „dřívější hospodářství bylo služkou politiky“, dnes je tomu naopak. Velkým cílem mělo být: dorozumění národů, usmíření, důvěra, mír, svoboda, demokracie, blaho, lidská práva. „Ale všechno mělo sloužit nejprve ekonomicky této reálné utopii, která zpočátku se jevila mnohým jako iluze. Fungovala více než 65 let a překonala i studenou válku. Došlo i k morálnímu vyzbrojení, třebaže se v tu dobu vyzbrojovalo i militaristicky.“   
    Zastavme se trochu u uvedených skutečností. Musíme dát za pravdu Röserovi, když prohlašuje, že společenské organizace – a to včetně i církve – potřebují se udržet na životě a nemohou postupovat slabošskou cestou appeasementu, nýbrž musí přistoupit v době, - jak tomu bylo po druhé světové válce – i k mocenské politice. Bez mocenské politiky nelze se zbavit zlořádů předchozích válek, které znamenají silný pokles morálního stavu lidských společenství při nerespektování morálních norem  O stav míru je třeba stále usilovat a stále o něj bojovat, jinak stát a společnosti, tedy i církevní, nevybředne z poklesu mravní úrovně. Vzpomeňme jen na slova Goethova Fausta, která ve volném překladu tvrdí asi toto: „Jen ten jest hoden svobody a žití, kdo rve se o ně den co den!“. Nestačí trpně snášet defekty plynoucí z předešlé vadné doby, je třeba proti těmto defektům postavit silnou moc, třebaže mravní a odpovídající Božím zákonům. Proti zlé moci musí nastoupit moc dobrá, účinná a nezbytná. To platí pro všechna lidská společenství a tedy i pro společenství církve. Takováto autorita a moc po druhé světové válce nebyla uplatněna a v tomto ohledu pochybila všechna lidská společenství včetně společenství církve. Proto nutno dát plně za pravdu Röserovi, když cituje slova historika Waltera Laqueura z časopisu „Merkur“ , jež jsme již uvedli. 

Habermas a Delors:

Jürgen Habermas, významný filosof,  rovněž podporoval stanovisko Rösera, když volal po energickém posílení a prohloubení politické moci Evropy, zvláště parlamentů, když prohlašoval, že je třeba preferovat  politiku před hospodářstvím, když tvrdil, že v globalizovaném světě musí se lidé učit ztotožnit svou vlastní perspektivu s perspektivou cizí. Podobně Delors se hlásí k dědictví antiky, židovství a křesťanství v moderní kultuře a civilizaci a zdůrazňuje vliv křesťanského universalismu na evropské myšlení.

Závěr – zdůraznění postavení moci vedle hospodářství a politiky:

Uvažujeme-li o slovech Rösera, že „původně hospodářství bylo služkou politiky a dnes je tomu naopak“ musíme se zamyslit nad dnešním stavem v naší zemi, kde se vychází z toho, že jak politika, tak i hospodářství představují určitou moc obou v existujícím našem propojení naší politické a finanční situace, kdy politickými stranami, politickými a finačními představiteli je vzájemně dávána přednost splynutí obou mocí, kdy došlo k proniknutí obou do celého našeho státního společenství, a to s neblahými důsledky.
 

Josef Plocek