Kořeny a vlivy myšlenkových soustav na vzniku liberalismu

     S pojmem liberalismu se setkáváme poprvé jako s bojovým heslem radikálního křídla španělských cortesů r. 1812 a dále nalézáme jeho recepci na vídeňském kongresu jako označení ideálů francouzské revoluce. Jeho počátky však spatřujeme již v renesanci, v osvícenství, v kritice tradicionalismu, v novověkém individualismu a racionalismu. Jednotlivé vlivy citujeme a parafrázujeme z naučných slovníků.
Renesance: Vznikla u italských humanistů v „quattrocentu“ a „cinquecentu“ a představuje to známé v duševním, uměleckém životě mnoha evropských národů, především ve středověké Itálii, jako hnutí, které se odvracelo od názorů a forem středověkých a přiklonilo se k názorům a formám novým, obrozeným. Renesance radikálně popírala křesťanskou tradici a byla kritickou reakcí na dřívější národní minulost, kulturní evolucí a zastáncem nových myšlenek individualismu, tradicionalismu a reformace. Mezi renesancí a katolicismem vzplane ideový boj, aby posléze humanismus se stal spojencem katolicismu, katolicismu zesvětštěného. Myslitelé a umělci se odpoutávají od scholastiky a dialektiky a ve značné míře se přiklánějí k racionalismu. V renesanci se mění podstatně celý světový a mravní názor, názor na Boha tím ustupuje do pozadí. Na otřesení víry u inteligence doplácí mravnost, která klesá. Dochází k vzestupu individualismu a renesanční liberalismus a kriticismus se stává stále negativnějším. Z občana se stává poddaný a proti katolicismu římskému postupuje reformace, která je později vystřídána katolickou protireformací.
Reformace: Hledaná náprava církve katolické v 15. a 16. století usiluje o nápravu mravní, o odstranění vadného stavu v celkovém rázu organizace a správy církevní, po níž volají katoličtí a protestantští myslitelé. Je uznávána jedině autorita Písma sv., potřeba vzdělání a úpravy náboženských poměrů, obce církevně-občanské. Vliv reformace se projevuje v individualismu a liberalismu hospodářského směru.
Individualismus: Představuje snahu udržet individuum nebo jedince jako takového proti kolektivu, hromadě, obecnosti. V etice stojí individualismus proti altruismu a sebezáporu, proti determinismu, popírajícímu určovat sebe podle motivů. Individualismus je nekompromisní, bezohledný, přesto se však liší od ostřejšího egoismu, jemuž se ve zdůraznění osobního „já“ značně podobá. V sociologii stojí individualismus proti kolektivismu a všemocnosti státu, v národním hospodářství individualismus vychází z volné konkurence ve směně a výrobě, oponuje vměšování se státu do dění hospodářského. Zamítá se záměrnost regulující a organizující veřejnou moc a přirozený řád je spatřován ve svobodné lidské společnosti. Individualismus se staví proti všemu učení, že jednotlivci jsou podřízenou součástí různých společenských celků, státu, národa, církve atd. a že zájmy společenstevních složek jsou nadřazeny zvláštním prospěchům a důležitosti jednotlivců. Princip individualistický i kolektivistický ovšem představuje axiom, nepochopitelné a neprokazatelné východisko společenských teorií. Individualismus je „conditio sine qua non“ liberalismu.
Racionalismus: Znamená všechny věci chápat a poznávat rozumově a rozumem také podkládat těmto výkladům platnost. Je proti jakémukoli tmářství a zkoumá veškeré věci přísně kriticky, a to i ve smyslu subjektivním. Opírá se o osvícenství, o osvětu a osvícenost a bez tohoto postoje by ani nebyl pochopitelný liberalismus. Dějiny liberalismu jsou zároveň dějinami racionalismu a osvícenství. Význam racionalismu se projevuje v jeho zápase se supernaturalismem, racionalismus se staví proti hotovým naukám dogmaticky předkládaným, proti veškeré mystičnosti a myšlenkové neujasněnosti, ke které se lidé tak často a s takovou zálibou utíkají. Pokud se týče věcí nadsmyslných, racionalismus takové připouští jen potud, pokud se dají vysvětlit rozumově. Proto racionalismus se rozchází s teologií a se světem náboženských představ, nebo se utíká do oblasti rozumového náboženství, rozumové a „přirozené“ teologie. Pro důkazy o existenci Boží si opatřuje důkazy rozumové a oponuje naukám o zjevení. Nepokládá zkušenost za poznání spolehlivé a obecně nutné a nedbání empirie a výlučné spolehnutí se na rozum jej přivádí k nastolení racionální vědy i duševědy, k nastolení metafyziky racionalistických směrů, k racionální kosmologii i racionální teologii. Obecně lze říci, že podle racionalismu je možno stvořit nutnou a všeobecnou závaznost jen apriorními úkony rozumovými. Racionalismus je proto základním kamenem celé ideové stavby liberalismu.
     Liberalismus by však nebyl i myslitelný bez svého podkladu osvětového, osvícenského, stavícího se proti dogmatům a tradici. Osvícenství je racionalistické, jeho východiskem je skepse. Osvícenství představuje kult rozumu, pěstění a uctívání rozumu, odmítá uznávat autoritu poznatků nabytých jinak než zkoumáním.
     Uvedené ideové složky tvoří základ podstaty liberalismu, který byl na nich vybudován a koncipován a který by byl bez těchto ideových předpokladů nemyslitelný. Proto také při chápání pojmu liberalismu se nám automaticky vybaví uvedené ideové složky, které jsou v něm uloženy a tvoří jeho ideový podklad.

Citace a parafráze výkladu pojmu liberalismu ve slovnících

     V anglickém naučném slovníku je liberalismus definován jako „víra, filosofie a hnutí určené svobodě jako metoda a politika vlády, jako organizační princip ve společnosti a jako životní cesta pro jednotlivce a společenství.“ Zabývejme se nejprve aspektem jednotlivce a všimněme si, co pro něho znamená myšlení v duchu liberálním.
     Křesťanství svým postojem k lidské důstojnosti osobnosti jakožto individua a náboženským posvěcením této důstojnosti zapůsobilo svým názorem také na liberalismus. Pro liberalismus je základním pojmem svoboda, a to nikoli absolutní, nýbrž maximální, svoboda jedince myslit, věřit, vyslovovat a diskutovat názory, vstupovat do zaměstnání a kupovat a prodávat statky, jakož i brát účast na veřejném životě. Liberalismus má snahu organizovat svobodu sociálně a domýšlet implikace svého základního postoje. Pro něj je maximální svoboda jedince věcí samozřejmou, nediskutovatelnou. Anglický slovník zastává názor, že Thomas Jefferson vytvořil z liberalismu opravdové náboženství. Práva byla universální, abstraktní a absolutní, poněvadž byla založena na přirozenosti lidské a na přirozeném právu. V důsledku toho se i Bůh stal Bohem přírody, přirozenosti a náboženství bylo zevšeobecněno v deismu, tak zřeďujíc tvrdosti jistoty zjeveného náboženství a prosazujíc toleranci vůči rozličným formám, jimiž Boží přirozenost mohla být uctívána. Renesance, vědecká revoluce, chod techniky, stoupající úroveň, to vše přispělo k růstu racionalismu v myšlení, k postojům a sekularizaci víry. Osa lidské starosti se posunula od světa posmrtného ke zdejšímu a od toho, co bylo podáno v tradicích minulosti, k tomu, co mohlo být dosaženo lidmi přítomnosti a budoucnosti. Lidé místo o hříchu začali mluvit o ideji pokroku, místo predestinace zachytili pohled vize lidské dokonalosti. Testem institucí se stala otázka nikoli, zda byly ve službě Boží, nýbrž zda přinášely štěstí člověku. Liberalističtí myslitelé tvrdí, že člověk je nadán rozumem a dobrem a že jedině jej kazí a zotročuje institucionální rámec, v němž se zrodil. Nepřítelem byl zvyk, tradice a instituce. Špatné byly také církev, feudální řád, aristokratické třídy, dynastický stát, výchovný systém a censura.
     Ottův naučný slovník uvádí ve své definici, že „liberalismus znamená v mluvě parlamentní politický proud, směřující k uplatnění svobodomyslných zásad v celém životě veřejném“ a v Dodatku tohoto slovníku nalézáme definici: „Liberalismus je výrazem pro všechna hnutí tzv. svobodomyslná, tj. taková, která zdůrazňují požadavek svobody v různých úsecích sociálního dění (svoboda hospodářská, politická, kulturní atd). Přesnějšího vymezení se pojmu liberalismu dostalo jednak v politice, jednak v národním hospodářství, ale i zde prošel vývojem, který různě poznamenal jeho smysl“. Tento pojem zobecněl v Anglii, kde byl stavěn proti konservatismu. Liberalismus byl zakořeněn v novodobých myšlenkách individualismu a navazuje na renesanci a reformaci (zejména kalvinismus). Je kladen důraz na autonomii lidského rozumu, na individuální interpretaci a kritiku náboženské tradice a tradičních útvarů a vazeb sociálních. Východiskem jsou přirozená práva (podávaná Francouzskou revolucí) a učení o společenské smlouvě ve formulaci Rousseauově. Jde zde tedy o ideologické myšlenky o svrchovanosti individua vůči společnosti a o svrchovanosti společnosti vůči tradičním nárokům, teokraticky a stavovsky zdůvodňovaným, kteréžto myšlenky vnesly do samých počátků „demokracie“ určitá napětí a pronikly i do samotného liberalismu. Byla ražena zásada, čím méně bude společnost a stát zasahovat do individuálního konání a společenských vztahů, tím jejich průběh bude přirozenější a uspokojivější. Liberalismus, zvláště v ekonomické sféře, se opíral o staré fyziokratické heslo anglických radikálů „laissez passer, laissez faire, le monde va de lui-meme“. V původním liberalismu existoval rozdíl mezi libertářskou demokracií anglickou a rovnostářskou demokracií francouzskou. Probíhal boj proti dogmatismu, především církevnímu, byla požadována náboženská svoboda a svoboda myšlení, zvláště vědeckého. Náboženská tolerance se projevovala laicizací celého veřejného života, náboženství se stávalo čistě soukromou věcí jednotlivců, kteří o ně ztráceli zájem. V kontinentálním liberalismu byl prosazován požadavek svobody a rovnosti a objevovaly se myšlenky nacionalistické, podřízenost občana státu a národu, chápány idealisticky a mysticky. Národní společenství stálo proti volné soutěži kulturních a politických směrů.
     Masarykův slovník naučný považuje liberalismus za „smýšlení usilující o individuální svobodu v celé oblasti společenského života, zvláště pro určitý směr hospodářský a politický, ale i v morálce a filosofii dějin“. Pojem liberalismu je upřesňován v pojmu liberalismu politického, hospodářského, kulturního, teologického i jinak specifikovaného a řazeného. Masarykův slovník konstatuje, že psychologickým základem liberalismu je individualismus a jeho hybnou silou je „rozpor mezi principem svobody a principem autority. Jeho prvky se objevují v původním křesťanství (např. v odporu proti židovskému dogmatismu, později v odporu proti fanatismu islamu), v naturalismu a racionalismu renesance a reformace, v celé moderní filosofii a osvícenství“. Liberalismus oponuje absolutismu vlády a církve, autokracii a teokracii, směřuje k zesvětštění státu a společnosti, k přirozenému právu a svobodě víry, mravů, vědy a škol. Masaryk dále uvádí, že ráz tehdejšího liberalismu je dán osvícenstvím v 18. století i deistickým a racionalistickým prvkem, snahou o jednotu lidstva, o světoobčanství a kosmopolitismus. Původní forma
liberalismu se stává oportunistickou a tolerantní, konzervativní a klerikální (les catholiques libéraux). „Masaryk vyšel z liberalismu, ale kritizoval jeho úpadek, zejména po stránce mravní, tj. pokračující etickou náboženskou lhostejnost liberalismu, jeho podceňování teorie, pojmovou nejasnost, nesociálnost, aklerikalismus, oportunismus“, jak uvádí Masarykův slovník.
     Meyers Neues Lexikon považuje liberalismus za občanské hnutí, vzniklé v boji proti feudálnímu absolutismu, zaměřenému na zřízení hospodářské a politické moci buržoasie. Program liberalismu se opíral o osvícenství a jím formulované principy přirozeného práva, společenské smlouvy a rozdělení moci, požadoval neomezený parlamentarismus, rozšíření volebního práva, svobodu tisku, shromažďování, víry a svědomí, právní jistotu, formální rovnost a ústavní stát. V oblasti hospodářské zastával neomezenou svobodu výroby a obchodu, kapitálu a nezasahování státu do hospodářství.
     Naučný slovník Der Grosse Herder uvádí, že „liberalismus obsahuje od 18. století všechny nastupující snahy v oblasti duševní, politické a hospodářské, kterým šlo původně o osvobození jednotlivých osobností od historických předaných vazeb reprezentovaných politickými a církevními institucemi…V prvé řadě liberalismus, namáhaný v zajištění osobní svobody skrze vyhlášení obecných lidských práv, v právní rovnosti a v zajištění práva skrze ústavní zastoupení lidu, odvolával se na nauku o společenské smlouvě vycházející z přirozeného práva osvícenství (Rousseau) proti státním a společenským formám vzešlým z historie a nyní státně a společensky zpevněným. Tato opozice, vzešlá z francouzské revoluce, proti vší tradici, jakož i snaha uskutečňovat novou výstavbu státu a společnosti skrze konstrukci chápanou rozumem, byla rozhodující pro celý liberalismus…Německý liberalismus: v důvěře na souběh pokroku vědeckého poznání a morálního pokroku se domníval také, že může nahradit dalekosáhlou víru zjevenou dogmaticky neurčitou religiozitou a vážně míněnou morálkou“. Herderův slovník dále hovoří o krizi liberalismu po první světové válce a vysvětluje ji takto: „Buržoazie ztratila válkou předpoklady své kultury, zároveň však také duchovní sebevědomí. V Anglii liberální strana ustoupila do pozadí ve prospěch labouristů a ztratila na svém významu. Liberalismus se vyvíjí z proniknutí státních a společenských forem k církvi a k historické tradici. Jeho síla spočívala na kritice, na schopnosti distancování se od relativizujícího myšlení, kterým doložil slabiny dogmatických a institucionálních pozic.“
     Encyclopaedia Britannica hovoří o úpadku liberalismu ve druhé polovině 20. století a uvádí: „V té době liberalismus směřoval více k odpovědné svobodě než k anarchismu. Opouštěl relativismus a pragmatismus, které existovaly v historickém liberalismu. Vracel se k náboženské víře, k rovnosti. Zdůrazňoval ekonomickou a sociální stránku, jejich starost o regulaci a kontrolu, oslabil demokracii. Přesto liberalismus nezanikl“. Zabýval se také teologickým liberalismem, který je formou náboženského myšlení, který klade důraz na náboženský výzkum na bazi normy spíše než na autoritě tradice.
     Německý Staats Lexikon se zabývá liberalismem přítomnosti, hovoří o jeho oslabené formě a uvádí: „Přivádí to k problému, zda liberalismus v takových snahách není přece jen fenoménem odpovídajícím určité době. Zda ve světle dějinného vývoje a ve spojení s politickým a kulturně politickým, jakož i stranicko-politickým liberalismem za nyní již zcela odlišných vztahů budeme moci kdy říci, že se sice jedná o konstitutivní a charakteristické dědictví pro západní svět, ale přece se zatím na vývoji podílelo tolik a tak rozdílných potomků, takže se nejedná o jednotu.“
     Lexicon Universal Encyclopedia uvádí: „Nový řád liberální – vycházející z osvícenství – postavil do středu lidské bytosti spíše než Boha. Lidé, se svou racionální myslí, by mohli chápat všechny věci a mohli by zlepšit sebe a společnost systematickou a rozumovou činností. Liberální postavení je nepřátelské královským, aristokratickým a církevním prerogativům. Podporuje se svoboda, přirozené právo, staví se proti tradici. Jeho poznatky uspíšily americkou a francouzskou revoluci.“
     The World Book Encyclopedia takto vymezuje rozdíl mezi liberalismem a konzervatismem: „Liberalismus je politická a ekonomická filosofie, která zdůrazňuje svobodu, rovnost, vhodnou příležitost. Konzervatismus z druhé strany zdůrazňuje řád, tradici, soukromé vlastnictví. Liberálové obecně dávali přednost zřejmě rychlejší sociální změně než konzervativci. Liberalismus je matoucí pojem, protože jeho význam a důraz se během let značně změnily… Liberálové dnes dávají přednost vládním regulacím v hospodářství v obecném zájmu, podporují méně svobodu proti omezení a nátlaku a kloní se ke svobodě vhodné příležitosti. Souhlasí s vládním programem na podporu zajištění státní pomoci lidskému utrpení, nezaměstnanosti, zajištění občanstva, neboť podle jejich názoru je povinnost státu toto zajišťovat. Mnozí bývalí liberálové dnes smýšlejí konzervativně.“

Závěr zatím uvedeného liberalismu

     Věnovali jsme svou pozornost citacím a parafrázím naučných slovníků o liberalismu a svůj pohled zvláště zaměřujeme na markantní rozdíl mezi staršími slovníky a anglickými a americkými slovníky pojednávajícími o současnosti liberalismu. Z těchto západních slovníků je patrné, že podstata pojmu liberalismu se značně v posledním století změnila a existují dokonce moderní znalci liberalismu, kteří neztotožňují starý a nový liberalismus. Při nejmenším staví proti liberalismu konservatismus a tzv. „komunitarismus“, které se tak hluboce liší, že nový směr již má málo společného se starým liberalismem a oba pojmy nelze vůbec ztotožňovat. Co tedy představuje liberalismus?

Josef Plocek