Je historicky doloženo, jak a kdy liberalismus vznikl, jaké byly jeho kořeny, jaké vlivy na něj působily a i nadále působí, jaké podstatné změny obsah tohoto pojmu prodělal.
     Je skutečností, že liberalismus od konce 19. století ztrácel svou vyhraněnost a zanikal a že opět ve druhé polovině minulého století obživl a představil se jako něco jiného než ve své původní podobě. Z toho můžeme vyvodit, že během svého času tento fenomén ztrácel svou „raison d´etre“, kterou znovu nabyl, ale v nové podobě. Pak však dnešní liberalismus není tím, čím, byl na počátku, je něčím jiným. Je pak možno hovořit u liberalismu o nějakém podstatném znaku, obecném a trvalém, když přímo jeho pojmové znaky se změnily? Vezměme např. kritický postoj původního liberalismu k tradici a tradicionalismu. Jestliže tento postoj byl původně zcela negativní, musíme konstatovat, že současný liberalismus není tak vyhraněně odmítavý vůči tradici a že někteří liberálové dokonce staví na existenci a funkci tradice (viz např. Hayek). Uvědoměme si, že prvotní liberalismus důsledně trval na svém tvrdém hesle „laissez passer, laissez faire, le monde va de lui-meme“, které později opustili, třebaže mnozí neoliberálové i dnes přesvědčují, že toto heslo neopustili. Ale i stěžejní pilíře původního liberalismu, kterými byly individualismus a racionalismus, ztratily hodně na své původní vyhraněné podobě a jsou dnes přijímány s určitou výhradou. Kde je to přesvědčení o všemohoucnosti rozumového poznání, absolutnosti individualismu a racionalismu, které dříve byly takovou oporou liberalismu? Exklusivitu racionalismu popírá empirismus, intuitivní poznání, metafyzický přístup k otázkám transcendentna, výlučnost individualismu, kolektivismus, realismus, kritický postoj k morální autonomii?
     Všimněme si jiné věci. Liberalismus byl provázen od svého počátku vlivy teritoriálními. Existoval anglosaský liberalismus, liberalismus kontinentální, pojetí angloamerické a kontinentální evropské, která se týkala základních pojmových znaků liberalismu, existoval liberalismus rakouský se snahami centralizačními a germanizačními, existovala strana mladočeská, zaměřená svobodomyslně a liberálně, v Čechách také poznamenala podobu evropských liberalistů. Tento nacionalismus však stál v rozporu s principem rovnosti, tak podstatným pro liberalismus. Z toho vyplývá, že již v samotném liberalismu existovaly síly, které omezovaly jeho podstatný prvek.
     Při uvažování o liberalismu jsme narazili na skutečnost, že nejen v době jeho úpadku, ale i později opouštěli mnozí liberálové řady liberalismu, aby se začlenili mezi konzervativce a dokonce aby vytvořili nový směr komunitarismu, který je vůči liberalismu velmi kritický. Dále však někteří liberálové přejali prvky myšlení konzervativního, aniž by přestali být liberály, dokonce se někteří vrátili k původnímu myšlení s tradicí aristotelsko-tomistickou a stali se komunitaristy.
     Ale i nynější stoupenci liberalismu se nedrží jen jeho původních základních prvků a věnují se hledání nových cest, např. průzkumu negativní a pozitivní svobody (Berlin), nového vymezení pojmu spravedlnosti (John Rawls), nebo uvažování o možnostech zásahu státu do sféry hospodářství a politiky (Machlup), přestože původní liberálové nepřipouštěli zásahy státu do ekonomiky.
     Vraťme se však do oblasti původního liberalismu a zamysleme se nad těmi kořeny liberalismu, které tvořily jeho základní předpoklady, dokonce někdy i bezpodmínečnou podmínku pro jeho existenci a vznik a byly uvedeny v prvé části této úvahy. Byla to myšlení renesance, reformace, individualismu, racionalismu, osvícenství, sekularismu, která podléhala v době vzniku liberalismu vážné kritice ze strany křesťanství a církve po svůj negativní charakter a byla proto také katolíky spolu s liberalismem odmítána. 
     V renesanci v 15. a 16 století vmyslilo se lidstvo do postoje pohanského řeckého myšlení, do staré antické kultury, usilovalo o její obrodu, ponechávajíc stranou myšlení křesťanského věku s jeho morálními názory a uměním. V době reformace ocitlo se v protestu proti pochybením křesťanského lidu, která v přesvědčení o své pravdě a morálce kritizovalo a oddělilo se od současného stavu. V názorech o individualistický směr životní zapomnělo lidstvo na antropologickou skutečnost bytosti člověka, jak příklonem k absolutizaci individualistického postoje a v opomenutí společenské lidské podstaty a přirozenosti porušilo ve velké míře harmonii a zdraví lidského společenství. Přímo omráčeno filosofickým zdůrazňováním rozumové funkce v racionalismu zanevřelo na lidskou zkušenost v empirické oblasti, na intuici a na vyváženost rozumu, citu, morálního stavu lidského společenství. Přehnaný příklon k modernímu privilegovanému osvícenství a tvrzené determinaci vzrůstu sekularismu odváděl lidstvo od stávající uznávání nutnost respektu církevních institucí- Všechny tyto pochybené a pochybné kroky odvedly lidské společenství od pravé životní cesty.
     Nesmím však zapomenout, že tato pochybení resultovala z maximalisace a absolutizace uvedených hodnotových postojů a z jejich nevyváženosti. V této souvislosti musíme připomenout, že mnohdy křesťanské církve se zalekly náhlých a nečekaných hodnotových změn a zvratů ve společnosti, jednaly příliš urychleně a nevšimly si, že tyto nové hodnotové přínosy přinášejí také určitá dobra pro lidstvo. Vzpomeňme, jen, že např. katolická církev se bránila nástupu snah o nastolení a zřízení demokratického systému a opožďovala se v přijetí účinných reformačních snah. Připomeňme si také přísné, nesmířlivé a přehnané, značně bezbřehé stanovisko „Syllabu“ Pia IX., málo tolerantního a dnes již zapomenutého. Přesto však církevní odsouzení starého a původního liberalismu bylo zcela oprávněné. Ale co můžeme a máme říci dnes o postoji katolíků k modernímu liberalismu?
     A tak na otázku, co je liberalismus, můžeme po pravdě odpovědět, že víme, čím byl klasický a původní liberalismus, že však si již nemůžeme být jisti po tolika jeho změnách a proměnách v tom, zda víme, co je dnešní liberalismus a je otázkou, zda také dnešní liberalista nám potvrdí, čím liberalismus objektivně je. Nechceme-li volit cestu některých bývalých liberálů, abychom odsoudili sám tento pojem, musíme po úvaze prohlásit, že je a bude vždy třeba, aby osoba hlásícím k liberalismu otevřeně vyslovila, v čem sama vidí podstatu tohoto fenoménu a jak odůvodňuje své setrvávání v jeho řadách. Bez této „profession de foi“ dnešního liberála bychom nevěděli, jak se domluvit a pochopit. Naše odpověď na otázku, zda se máme dívat na dnešní liberalismus pozitivně či negativně, bude konsekventní se zněním předcházející statě této úvahy. Postoj starého liberalismu vůči Katolické církvi byl krajně netolerantní, dokonce někdy i útočný a nepřátelský. Nemohlo být řádné jednoty mezi církví a těmi složkami naší společnosti, které otevřeně hlásaly klasický liberalismus a jejž považovaly za svůj základ.
     Historie však šla dále, klasický liberalismus byl opuštěn, stával se tolerantnějším vůči jedincům a společenstvím jiného smýšlení, původní nekompromisní postoj liberalismu ke Katolické církvi a Katolické církve k němu se oslaboval a vzájemné poměry se upravovaly. Církev však i nadále zůstává ve svých encyklikách opatrná k vyřčení nějakého zásadního stanoviska. Setrvává na vyčkávací pozici a svůj vztah k liberalismu nikterak nespecifikovala, takže tento vztah není možno charakterizovat ani jako pozitivní či negativní.
     Vycházíme-li však ze stavu, že vyhraněný individualismus a racionalismus nenávratně vymizel a patří již minulosti, že s mnohými názory dnešních liberalistů lze katolíkovi souhlasit, že dřívější liberalistické myšlení opustilo svou útočnost a neústupnost vůči církvi, katolickému myšlení a celému křesťanství. Narážíme zde však na tu potíž, že ve skutečnosti nevíme, jaký je stav dnešního liberalismu, že neznáme jeho skutečnou podstatu a obsahovou náplň, že dokonce ani sami mnozí liberálové si nejsou jisti, čemu věří a co zastávají.
     Za tohoto stavu neznalosti nelze vyslovit konečné stanovisko vztahu katolíka k modernímu liberalismu a je třeba vždy ad hoc učinit si svůj závěr poté, co si v tom kterém případě zjistíme, co konkrétní liberál činí základem svého liberálního myšlení. Na tomto vyčkávacím a opatrném postoji nemůže být nic podivného a mimořádného, když uvážíme, že i dnešní věda je v úsudcích o pravdě opatrná a nespokojí se jen principem „verifikace“, nýbrž jej nahrazuje principem „falzifikace“.
 

Josef Plocek