Ale přesto existují desítky politiků, kteří se mohou vyslovovat ve svých politických projevech v takové míře o podobném nesmyslu, jakým je „nulová tolerance“. Jsou to lidé, kteří po vzoru starého filosofa René Descarda se pohybují v oblasti politické matematiky a spatřují v toleranci celou plejádu stupňů, od těch nejvyšších až po ty maličké, dokonce infinitesimálně maličké, přece však neopouštějící sféru tolerance. Politici, kteří mají menší sklon k matematizování, hovoří místo o nulové toleranci o jsoucnu ze světa zvířeny, o „kočkopsu“, podobném nesmyslu. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že „kočkopes“ je míněn jen alegoricky, zatímco „nulová tolerance“ je považována za realitu. Pusťme se tedy do úvahy o tomto tématu.

Nulová tolerance a jevy jí blízké

     Otázkou tolerance a jejím vymezením jsme se již kdysi zabývali a připojíme ji i jako přílohu k této úvaze. Konstatovali jsme tehdy, že sama tolerance je v lidském soužití a společenství nezbytná, napomáhá k vytváření harmonických vztahů mezi lidmi, je však nezbytné uvážit, jaké jsou meze námi poskytované tolerance a být si vědom toho, že tolerancí trpím a chápu nějaký cizí názor, neznamená však nikterak, že s ním souhlasím a že je to také můj vlastní názor.
     Česká republika je charakterizována jako pluralitní demokracie. Nahlédneme-li do cizojazyčného slovníku, zjistíme, že pojmem „pluralismus“ chápeme směr, podle něhož je vše složeno z většího nebo menšího množství samostatných, odlišných principů, svébytných a izolovaných podstat (na rozdíl od „monismu“) a v politickém smyslu je to systém s více politickými stranami, kde žádná z nich nemá ústavně zakotvenou vedoucí úlohu a každá se může o tuto úlohu ucházet. Pluralitní demokracie se tak liší od svého opaku (totalitního systému vlády jedné strany.)
     Nulová tolerance je tedy onen fiktivní bod předělu, kde končí větší či menší netolerance a začíná větší či menší tolerance. Je to tedy předěl, který nemá ani kladnou ani zápornou hodnotu tolerance a tento pomyslný bod je jen eufemismem, jímž se jeden politik či politická strana vyhýbá trapné nebo nepříjemné skutečnosti, říci druhému po pravdě, s čím musí počítat. Je to varování před nastolením negativního vztahu, zjemněná vyhrůžka, ztráta naděje na lepší vztah. Věnujme však svou pozornost našemu vlastnímu státu a všimněme si, jaký stav tolerance u nás existuje v praxi a zvláště které jsou to jevy a skutečnosti, jež mají co do činění s tolerancí a vykazují určitou defektnost.
     Ve starověku a středověku existovala u nás dvě početná společenství, stát a církev, která si nárokovala svou identitu a svou suverenitu v tehdejším, slova smyslu. Byla si vědoma toho, že každá společnost musí vycházet z toho, že ke své existenci nutně potřebuje jak autoritu, tak i moc, obě nezbytně a považovala se za soběstačné a dokonalé společenství a dokonalou společnost. Občas se vzájemně sporovala o svůj primát, např. ve známém boji o investituru, ale svých prerogativ nejvyšší moci světské a duchovní, své mocí a autority, se držela. Vládní moci formou diktatury se odříkala, ale nesporně představovala formu autoritativní mocnosti.
     Nad naším evropským světem se přehnaly věky, přešel vzestup a pád důrazu myšlení anglických empiriků na „zkušenost“ a smyslové poznání, zanikla sláva přestavitele rozumového poznání prosazovaného René Descartem, který se stal takovým mezníkem v novověké filosofii, moderní doba se smiřuje vedle těchto forem poznání i s respektem vůči poznání intuitivnímu, dospělé lidstvo uvažuje i o mezích přiznaných míře svobody a principu obecného dobra a blaha, který splňuje kritérium pro stanovení obecné meze jak pro svobodu, tak i pro míru přiznané tolerance. Je zajímavé, že jakkoli tento princip obecného dobra a blaha přijímá zcela církev katolická v encyklice Benedikta XVI. „Caritas in Virtrute“ a i nový občanský zákoník České republiky, přece se vyskytují někteří filosofičtí odpůrci křesťanství, kteří jeho platnost popírají.
     Chceme-li se dotknout posledních dvaceti let historie našeho státu, nelze opominout zmínky těchto defektů a nedostatků naší domácí politiky, které se příčí obsahu jevů blízkých tolerance. Již dříve jsme poukázali na učení filosofa Montesquieua v 18. století, který si uvědomoval vadnost přemíry moci státu a prosazoval takovou vyváženost jednotlivých státních složek, parlamentu, vlády, soudů a jiných mocenských orgánů státní, které musí „hlídat a omezovat jedna druhou“, aby nedošlo ke zneužití nadměrné moci jedné složky nad druhou ve státě porušením obecného dobra. Jestliže v posledních dvaceti letech historie naší ČR došlo k prolínání korupce a organizovaného zločinu do celého našeho mocenského a vládního zřízení, do státu, vlády, parlamentu, soudnictví, státních zastupitelství, policejních orgánů a politických stran, pak to bylo především naduření politické moci politických stran, které vytvořilo v naší dnešní praxi neovladatelný a neuspořádaný stav, který se vymyká běžné praxi vedení veřejných věcí.
     K tomuto konečnému stavu korupce a proniknutí organizovaného zločinu do celé státní soustavy dojde obvykle takto: politici ve státě mají eminentní zájem na tom dosáhnout velké finanční částky pro potřebu určité politické strany, třeba zastoupené ve vládě či v politické straně a využije k tomu právní praxe, kdy např. ve věcech vojenských nákupů, letadel, obrněných vozů atd. v cizině jsou kompetentní určití zprostředkovatelé vojenských dodávek. Těm je pak adresována státní poptávka ke zprostředkování dodávky. Zprostředkovatel se ujme této dodávky, dohodne se se stranou poptávky o předmětu koupě, do konečné ceny objednávky zahrne svou vlastní provizi za zprostředkování a zároveň i výši korumpované částky pro zadavatele objednávky. Objednávka je uspokojena, přičemž o čím větší obnos koupě se jedná, tím větší je také provize zprostředkovatele a strany zadavatele. Zprostředkovatel má i možnost jednání o koupi s výrobcem, dohodnout se s ním o výši dodávky a jiných podmínkách, čili o další korupci mezi výrobcem a zprostředkovatelem.  Výrobce, zprostředkovatel i zadavatel objednávky jsou uspokojeni, a to k velké škodě státu, na kterou doplatí občané státu ve svých daních. Mnohokráte v minulosti v našem státě došlo k tomu, že zprostředkovatel měl úplnou volnost k projednání zadané objednávky a stát kupoval i takové vojenské předměty, které vůbec nepotřeboval a fakticky ani na nich neměl zájem. Na takto uskutečněné zakázce se pak na straně zadavatele podílelo i více politických a právních činitelů státu, případně i jeho úředníků. Vysoké korupce pak končily jako propagační billboardy politických stran a navržených politiků, ať pro ně volby byly úspěšné či nikoli.
     A jak se podíleli různí političtí státní činitelé na těchto korupcích? Jakékoli vyšetřování zločinu zůstalo bez odezvy. Případné policejní vyšetřování, pokud k němu došlo, buď zastavil policejní orgán sám z důvodu, že ke zločinu nedošlo nebo trestný čin je neprokazatelný z nedostatku důkazů. Nebo bývalo zastaveno příslušným státním zastupitelstvím nebo na podnět exekutivy, ať už ministerstvem spravedlnosti jako nadřazeným orgánem státního zastupitelství nebo ministerstvem vnitra jako nadřízeným orgánem policie. Pokud došlo i k případu, že se věc ocitla u soudu, soud vynesl zprošťující rozsudek nebo zastavil řízení pro nedostatek důkazů a neprokazatelnost trestného činu a nezřídka ukončil věc tím, že se vůbec nejednalo o korupci a prokázala se podle tvrzení zažalovaných stran jen forma peněžní zápůjčky. Toto byla obvyklá obrana obou zažalovaných stran, které obě by byly trestné z korupce. To je příklad české spravedlnosti, kde v důsledku tzv. „opoziční smlouvy“, uzavřené v roce Klausem a Zemanem, bylo volné pole pro „hospodářskou a finanční mafii“.
     Na závěr jen podotkněme, že náš stav přemíry moci politických stran končí v tom, že poslanci a politici nejsou ochotni souhlasit a projednávat návrhy svých oponentů, dávají přednost vlastní prestiži a nadutosti, znásilňují náš stát, že naši politici opomíjejí svou povinnost postupovat v duchu etiky a morálky, že poslanci zapomínají, že tolerance představuje mravní hodnotu a že existují ještě jiné hodnoty, na něž se nebere zřetel, že náš dnešní právní stav je pln populismu, lži, podvodu, volebních příslibů, takže politické jednáni a tolerance na to zle doplácí.
 

Josef Plocek