Odpovědnost je obecně v souvislosti s nějakou nadřízenou autoritou, ať je touto autoritou Bůh, právní norma a státní společenství, společenská norma správného jednání vůči jednotlivcům či kolektivům a pod. Stejně jako existuje spojitost a spřaženost normy a povinnosti, existuje stejná spojitost odpovědnosti a poslušnosti vůči mravní či právní normě či jejího nositele a autority osobnosti, práva a společenského správného soužití.

Odpovědnost v právu trestním

     Nahlédneme-li do trestního zákona či jeho komentáře k jejich vymezení trestního činu a zavinění, setkáváme se s tímto právním ustanovením a obsahem:
„§ 4: trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b)
věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.“ Komentář trestního kodexu nás pak seznámí s tím, že prvá část tohoto právního ustanovení představuje úmysl přímý a druhá část stanovení nám vymezuje úmysl nepřímý, eventuální.
„§ 5: Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“ Komentář trestního kodexu pak uvádí, že na rozdíl od úmyslného zavinění pachatel nechce při zavinění z nedbalosti způsobit
 následek nebezpečný pro společnost ani s jeho způsobením nesouhlasí. Jde opět o zavinění přímé a eventuální.
     Komentář trestního kodexu pak uvádí, že zavinění je obsahem jak úmyslného, tak i nedbalostního trestného činu, dolózního i kulpózního činu ve smyslu „dolus“ a „culpa“ V případech, kde na straně pachatele je jen lhostejný vztah k výsledku jeho trestné činnosti, není dolózním činem. Lhostejnost není srozumění a tedy formou pravého či eventuálního úmyslu. Omyl pachatele in objecto či in persona za trestné činy vraždy nebo krádeže nevylučují zavinění za vraždu či krádež, i když třeba jen ve stadiu pokusu. Pohnutka je někdy skutečností přitěžující, někdy polehčující. U nedbalosti lišíme její formu vědomou a nevědomou. Při nevědomé nedbalosti trestní zákon zakládá odpovědnost na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, povinnosti a možnosti předvídat se doplňují a musí být dány současně. Trestnými jsou i příprava k trestnému činu a pokus o jeho spáchání a podléhají stejnému trestu jako dokonaný čin, ledaže by pachatel dobrovolně upustil od jeho přípravy či pokusu.
Pro posouzení trestného činu je náležité i přihlížet ke stáří a psychickému stavu pachatele. Pro zajímavost uveďme, že v anglickém právu trestným činem bylo i nepřistoupení k pomoci cizí lodi, která volá o pomoc, což představovalo případ povinné aktivity nezúčastněného činitele. V našem právu by to bylo také nepřispění řidiče cizího vozidla k pomoci havarovanému vozidlu a jeho zraněnému řidiči či osazenstvu. Tolik krátce o stránce trestněprávní a individuální právní odpovědnosti.

Politická odpovědnost

     Marně pátráme v internetu po vymezení pojmu politické odpovědnosti, třebaže se s tímto pojmem setkáváme denně ve zprávách o politickém dění v naší zemi. Nezbývá nám proto než se pokusit sami o vysvětlení tohoto faktu.  Není sporu o tom, že tento pojem má souvislost s veřejným politickým a společenským děním v lidské společnosti, státem, s otázkami občanského a správního práva, občanské etiky, demokracie, sociální spravedlnosti, evropské integrace, vlastenectví, zahraniční politiky, národnímu zájmu a odpovědnosti za něj, obecné morálky a společnosti, odpovědnosti příslušné autoritě, ať je jí norma či osoba, obecně řečeno se všemi právními, společenskými institucemi, orgány a autoritami. Politickou odpovědnost můžeme chápat ve smyslu obecném a širokém jako požadavek týkající se právní stránky všech těchto uvedených oblastí a v tom případě se bude týkat i oblasti trestněprávního obsahu, o němž jsme krátce pojednali v předchozí kapitole. Poněvadž však v obecné mluvě se vyskytuje v jakési užší podobě, odlišné od trestně právních důsledků, pokusme se oddělit politickou odpovědnost od oné širší formy a zabývat se jí samostatně. Vyjděme z denního příkladu, kdy politická odpovědnost není považována za trestní delikt, podléhající policii, soudu a postupu trestně právnímu.
     Dejme tomu, že podřízený pracovník nějakého ministra se dopustí určitého trestného činu, pro nějž je vyslýchán policií, spadá do pravomoci státních zástupců a soudů, je odsouzen k příslušnému trestu na svobodě a uvržen do vězení nebo odsouzen k zaplacení určité částky podle výše trestu na svobodě nebo majetkové sankci. Lidská společnost, případně zastoupená příslušnými vládními činiteli, se však nechce uspokojit jen takovýmto postupem a požaduje i postihnutí nadřízeného uvedeného delikventa, neboť spatřuje i u něho stejné pochybení. Kdyby tento nadřízený pachatele odpovídal za stejný trestný čin jako jeho podřízený, musel by podléhat stejné trestněprávní sankci jako jeho podřízený, musel by být souzen trestněprávně, odsouzen podle stejné či podobné trestněprávní sankce, třebaže případně za delikt podřízeného neodpovídá a jeho vlastní odsouzení a trestní postih by porušoval hodnotu a princip spravedlnosti. Lidská společnost však kogentně vyžaduje exemplární potrestání nadřízené osoby, třebaže jen formou zbavení nadřízeného postavení, případně propuštění z práce. Lidská společnost přistupuje k tomuto propuštění nadřízené osoby jako k sankci, neboť podle jejího mínění tento nadřízený odpovídá ve své funkci za omyly a defekty svých podřízených. Takovýto požadavek se stává jakousi trestní normou, třebaže toto propuštění nadřízené osoby není nikde normativně specifikováno a vyplývá případně jen ze zvykového postupu. Co k tomu říci? 
     Dejme tomu, že nadřízená osoba znala dobře svého podřízeného, který se dopustil deliktu, znala jeho nedostatky a nedobré návyky, zná dobře pracovní prostředí, které pracujícím umožňuje i zločinné jednání a ponechává takovéto pracovníky v jejich postaveních a pracovních začleněních, čímž jim umožňuje dopouštět se majetkových a jiných deliktů. Takováto nadřízená osoba nesporně odpovídá částečně za zavinění na vzniku deliktu podřízené osoby, může dokonce se dopouštět trestněprávnímu provinění jako normě zneužití pravomoci veřejného činitele a podléhat trestněprávnímu postihu. Každopádně když takováto nadřízená osoba se dopouští z nedbalosti a liknavosti takového zavinění, že ponechává svého podřízeného v této funkci, i když ví o jeho postoji a schopnostech dobrých a nedobrých, nese nesporně určitou míru zavinění za delikt svého podřízeného a je v zájmu principu spravedlnosti, když tato nadřízená osoba je zbavena své vedoucí funkce. Může být propuštěna z funkce, neboť zavinění na ní spočívá, zavinění ponecháním nevhodného pracovníka v jeho funkci a umožněním mu páchat delikty. Samozřejmě nenese odpovědnost za vlastní delikt podřízené osoby. 
     Jestliže však nadřízené osobě nelze vytknout nějaké nedostatky v jeho postoji k podřízenému pracovníku a nedá se mu vytýkat, že by nějak zavinil přímo či nepřímo delikt podřízeného, který by sám zavinil svou liknavostí a nedostatkem dohledu na pracovníky a přílišnou benevolencí vůči podřízenému delikventu, pak by bylo proti principu spravedlnosti postihovat ho pro provinění jeho podřízeného pracovníka, na kterém nenese žádné zavinění a odpovědnost. Nedá-li se mu vytýkat žádné zanedbání povinnosti, nemá navyklé a stereotypní postihování nadřízených činitelů za delikty jim podřízených oporu v žádné právní či mravní normě a takovéto postihování nadřízené osoby musíme považovat za nespravedlivé a za akt a postup protiprávní. Není-li tu ani právní ani mravní povinnosti nadřízené osoby, v níž by se dalo spatřovat nějaké zavinění, nelze takovou osobu, třebas jejím propuštěním a zbavením funkce, trestat. Mluvit zde o zvykovém postupu je nesmyslné a porušuje řád spravedlnosti. Je proto takovéto navyklé považování zavinění nadřízené osoby za indicii politické odpovědnosti za zavinění deliktu podřízeného pracovníka bez bližšího šetření a zkoumání za mylné a je třeba hodnotit uvážlivě.

Odpovědnost a poslušnost morální

     Musíme považovat za skutečnost, že existuje jak kodex individuálních vymezení hříšnosti a mravní odpovědnosti za činy a skutky jednající proti vůli  Boží, jednotlivým bližním, lidské společnosti a státní autoritě (morální a etické normy katechismu) a Codexu iuris canonici katolické církve, případně i jiných církevních společností, tak i soubor mravních norem upravujících etické vztahy kolektivních společenských celků vůči jednotlivcům a organizovaným celkům navzájem. Existují také soubory nenáboženských entit pravidel správného a slušného chování, i když tyto soubory nebudou příliš početné a obsáhlé, upravující vztahy různých celků k celkům jiným (např. státům a společenským skupinám). V této souvislosti si všimněme, že různá slova mohou mít dva i více obsahových významů, takže např. slovo „otec“ může vyjadřovat osobu vymezující rodinný vztah, ale i vztah právní (viz latinské „pater familias“), slovo bratr má význam nejen v rodinném smyslu, ale i jako člen nějaké politické organizace. Pokud morální odpovědnost a poslušnost chybí u některých mezilidských vztahů a není s nimi počítáno v jejich pojmovém vymezení, stává se to ke škodě lidského spolužití a soudržnosti.

Chybějící trestněprávní odpovědnost a poslušnost v právu

     V právní oblasti někdy narážíme na potíž, že sice trestní zákoník se zabývá vyjmenováním deliktů povinnostních subjektů, pokud jsou jimi fyzické osoby, postrádá však patřičné vymezení pro povinnostní subjekty, pokud jsou jimi organizace, tzv. právnické osoby, spolky, státy, různé komunity a pod. Neexistuje morální řád, ale i trestněprávní normy, pro kolektivní skupiny, upravující odpovědnost a poslušnost takovýchto kolektivních entit. Vždyť i organizace, stát a jakákoliv hospodářská a jiná kolektivita se může dopouštět mnoha trestných činů, upravených pro individuální subjekty, podvodů, lží, nepravd, obelhávání, ale i majetkových deliktů, vědomých poškozování občanů, úplatků, přemrštěných daňových požadavků, které však trestně právně nelze postihovat proti kolektivnímu subjektu jen proto, že neexistuje žádná trestně právní norma týkající se těchto porušení spravedlnosti. Stát může trestněprávně trestat zavinění jen jednotlivého zaměstnance tohoto kolektivu, když se mu podaří prokázat jeho zavinění, odpovědnost, úmysl a nedbalost, anebo se uteče k řešení, kdy se kolektivnímu subjektu podaří prokázat náhradu škody nebo jiného pochybení podle obchodního práva a kodexu. Poněvadž tento nedostatek právní úpravy pro postihování deliktů kolektivních subjektů je obecně znám, utíká se stát k tomuto obchodněprávními řešení. Na uvedené věci je podivné to, že postrádáme trestněprávní odpovědnost právnických osob, třebaže vymezujeme právnickou osobu jako subjekt práv a povinností.

Josef Plocek