Bere-li se však legitimace pro argumentaci pro dosažení nápravy v postavení minulých skupin obyvatelstva, dochází tím ke změně paradigmatu politické a právní filosofie. Nevychází se tedy již ze smluvního vztahu poškozených lidí jakožto členů právního a politického individualismu, z principu kontraktualismu, nýbrž legitimace argumentu na nápravu dřívějšího stavu spočívá na nespravedlnosti vůči členům těchto poškozovaných menšinových skupin. Principem nápravy se proto stává „political correctness“, tj. potřeba odškodnit tyto menšinové skupiny. A hlavním pojmem se stává na mnoha universitách v USA propagovaná inclusive language, v sobě zahrnující výraz, kdy se doporučuje a prosazuje říkat místo „men“ ve smyslu lidé „men and  women“, aby se ženám neukřivdilo, nebo „he and she“, případně „the humans“. V tomto smyslu by „political correctness“ nebyla na závadu a můžeme pozorovat, že tato označení se od té doby ve světě ujala. Stejně je radno neužívat pojmů diskriminujících jako „negři“ místo doporučených „Afroameričanech“, vystříhat se označení homosexuálů, lesbiček apod., což uvedené lidské skupiny pociťují jako urážející. Pokud tato umírněná jazyková náhrada nepřekračuje meze ohrožení svobody projevu, nelze se pojmu „political correctness“ bránit.
     Touto problematikou se filosoficky a eticky zabýval filosof Paul Ricoeur, který upozornil na to, že navrhovaná náprava má své důsledky a těžkosti. Dochází k něčemu mnohem závažnějšímu: mnoho institucí vyhlašuje tak zvanou affirmative action, potvrzující kladnou činnost. „V případě, že se o místo ucházejí dva kandidáti a oba vyhovují podmínkám odpovídajícím klasické politické a právní filosofie, administrativa si osobuje právo upřednostnit ženu před mužem, černocha před bělochem, Hispánce před Anglosasem apod., a to proto, že skupině, ke které uvažovaní jedinci přísluší, někdo v minulosti ublížil.        
Když se tato politika začala provádět, za spíše mlčenlivého souhlasu společenství, kterého s to týkalo, bylo snad možné v tom vidět výraz korektivní spravedlnosti, dodatek k abstraktně rovnostářské distributivní spravedlnosti. Ovšem ještě neodbytněji než v případě inclusive language se tu vnucuje obava, aby takováto preferenční politika nakonec docela nepopřela princip rovnosti šancí, uplatňovaný při kvalifikačních zkouškách, v nichž se utkávají jednotlivci sami za sebe a uspívají nebo neuspívají podle toho, jaký v tu chvíli předvedli výkon. Dvě filosofie se zde svářejí a kompromis mezi nimi není vyargumentován. Hodí se v této souvislosti připomenout J. Rawlsovu tezi, že první princip spravedlnosti, totiž rovnost občanů před zákonem, má doslova prioritu vůči druhému principu, který požaduje, aby při nerovném rozdílení převažoval zákon  maximizace minority, jinak řečeno požaduje se ochrana těch slabších. Znamená to, pokud dáme za pravdu Rawlsovi, který setrvává v linii právního individualismu a kontraktualismu, že sociální politika, usilující o nápravu minulých nespravedlností, nesmí porušit princip přítomné rovnosti před zákonem. Jenže právě to political correctness dělá. Neblahé důsledky political correctness přímo bijí do očí tam, kde se zakazuje mluvit určitým způsobem o určitých věcech; v tu chvíli je ohrožena sama svoboda projevu, tato nezbytná podmínka svobodné diskuse; tady se political correctness převrací v jakýsi maccarthismus naruby. Před našima očima tak vyvstává podivný paradox, totiž proměna libertářských ideálů, hlásaných radikály sedmdesátých let, v represivní pudy.“

Paul Ricoeur je křesťanský filosof, světově známý, J. Rawls je vynikající americký filosof, zabývající se otázkou spravedlnosti, kterou také definoval, individualismus je princip a ideologie stavějící zájem jednotlivce nad zájem společnosti, kontraktualismus je smluvní právní vztah jednotlivců usilujících o pracovní uplatnění. Právně etické stanovisko Paula Ricoeura lze aplikovat na Romy, homosexuály, Židy a negry.

Josef Plocek