Proto nebude na škodu věnovat svou pozornost tomuto filosofickému velikánu. Budeme vycházet z jeho vlastních děl „Rozprava o metodě, jak správně vésti rozum a hledati pravdu ve vědách“ a „Principy filosofie“, všimneme si kritických rozborů a děl filosofů zabývajících se Descartem z pera Jacquese Maritaina („Tři reformátoři: Luther – Descartes – Rousseau), Henriho Lefebvre (Descartes), Hanse Künga („Existiert Gott?) a „Doslovu“ Jana Patočky k „Rozpravě o metodě“ a nakonec se pokusíme shrnout dosažená fakta a skutečnosti v jakémsi závěru a zhodnocení. Sit venia verbo!
René Descartes: Rozprava o metodě, jak správně vésti rozum a hledati pravdu ve vědách a Principy filosofie
Descartes si stanovil pro postup zkoumání filosofického poznání apriorně zásady, kterých se hodlal striktně držet. První byla „nepřijímati nikdy žádnou věc za pravdivou, kterou by nepoznal s evidencí jako pravdivou“, tj. chtěl se vyvarovat všeliké ukvapenosti a zaujatosti. Zároveň hodlal zahrnovat do svých soudů jen to, o čemž neměl nejmenších pochybností a co se mu jevilo jasně a zřetelně. Druhá zásada spočívala v rozdělení každé z otázek, „jež by přezkoumával, na tolik částí, jak je jen možno a žádoucno, aby byly lépe rozřešeny“. Třetí zásadou bylo „vésti v náležitém pořádku své myšlenky, počínaje předměty nejjednoduššími a nejsnáze poznatelnými a stoupaje povlovně jakoby se stupně na stupeň až k znalosti nejsložitějších a předpokládaje dokonce řád i mezi těmi, jež přirozeně po sobě nenásledují.. Čtvrtou a poslední zásadou bylo „činiti všude tak úplné výčty a tak obecné přehledy, aby byl zabezpečen, že nic neopominul.“
Descartes tedy začíná své zkoumání akademickou skepsí a pochybností a tím také s velkou opatrností nechce přijímat za pravdivé a dané něco, co by nebylo dostatečně prověřeno a osvědčeno, aby se tak vyhnul předem přijímání vadných a klamných premis, jež by se mu staly podkladem pro konečné závěry syllogismů. Jak však uvidíme dále, nezůstalo u něho jen u této apriorní akademické skepse a pochybnosti, nýbrž dospěl ke skepsi mnohem důslednější a hlubší.
Druhá Descartem uvedená zásada představuje moderní analytickou metodu rozdělování složité skutečnosti na její jednotlivé, třebas i omezené a vypreparované složky, které lze v mnohých případech lépe poznat v jejich odpoutanosti od složitého celku. Takováto analytická metoda má nesporně své velké přednosti pro zkoumání ve vědách technických, přírodovědných a lékařských a má v těchto oborech vždy velké uplatnění. Jest však třeba uvážiti, jaká je její oprávněnost v různých jiných oborech lidské činnosti a lidského poznávání.
Třetí Descartova zásada: Počínat ve svém zkoumání předměty nejjednoduššími a od nich přecházet k předmětům složitějším a předpokládat dokonce řád mezi těmi věcmi a skutečnostmi, které bezprostředně po sobě nenásledují, na první pohled vede k určitému oprávnění držet se jí, avšak nemůže platit za všech okolností a ve všech zkoumaných případech. Patočka právem ve své poznámce v souvislosti s předpokládaným řádem i mezi věcmi, které spolu bezprostředně na sebe nenavazují, upozorňuje na to, že se to může týkat řešení otázek umělých, např. hádanek a jiných problémů, jež závisejí na lidské konvenci, kdy předpokládat nějaký řád mezi těmito věcmi může se stát i problematické.
Čtvrtá Descartova zásada, totiž činit všude úplné výčty a obecné přehledy, aby se zabezpečilo, že nebude nic opomenuto, je jistě samozřejmou zásadou uplatňovanou ve vědeckém poznání.
Descartova snaha omezit se pouze na tyto čtyři zásady při zkoumání lidského poznání s poukazem na to, že příliš mnoho zákonů v lidské společnosti „bývá často omluvou neřestem, takže stát je mnohem lépe řízen, má-li jen velmi málo zákonů, jež jsou velice přísně zachovávány: tak jsem se domníval, že místo onoho velkého počtu předpisů, z nichž je složena logika, budu míti dosti na čtyřech, jen rozhodnu-li se pevně a na stálo, že se od nich ani jednou neodchýlím“ nás přivádí k otázce, zda tato jeho snaha má vždy a všude plné oprávnění.
Descartes, který byl také matematikem a dokonce se stal autorem analytické geometrie, učinil matematické vědy nosným pilířem svého filosofického bádání. Shledal totiž ve své praxi, že to jsou především tito vědci, kteří dospívají k nejnesnadnějším avšak vždy velmi úspěšným závěrům, jsou schopni nalézti mezi všemi ostatními vědci a hledači pravdy určité důkazy, jasné a evidentní důvody, což ho přivádělo k tomu, opříti celé své filosofické myšlení především o matematické metody a o rozum a učinit si z nich základní pilíře svého myšlení a filosofování.
Descartes vytvořil si také prozatímní morálku, aby nezůstal nerozhodný ve svých činech, zatím co by ho rozum nutil k nerozhodnosti a aby žil co možno nejšťastněji, kterážto morálka by se skládala ze čtyř zásad:
Jeho první zásadou bylo být poslušný zákonů a zvyků své země, zůstat věrný svému náboženství, jehož se držel od svého dětství, řídit se ve všech jiných věcech názory nejumírněnějšími a co nejvíce vzdálenými od výstřednosti, jimiž by se řídili všichni ti nejrozumnější, s nimiž sdílel život.
Jeho druhou morální zásadou bylo býti co možno nejpevnější a nejrozhodnější ve svých činech a následovati stejně vytrvale nejpochybnější mínění, jakmile se k tomu rozhodl, než kdyby byla nejjistější. A poněvadž často nejsme schopni si získati názory nejsprávnější, máme sledovat mínění nejpravděpodobnější.
Třetí jeho zásadou bylo, aby „se snažil přemáhati spíše sebe než osud a měniti spíše své myšlenky, takže, když jsme byli jednali, jak nejlépe jsme dovedli, vzhledem k věcem, jež jsou mimo nás, vše, v čem nemáme úspěchu, je pro nás naprosto nemožné.“
Konečně na závěr této morálky Descartes sestavil přehled různých zaměstnání, kterých se lidé ujímají a rozhodl se setrvati při svém povolání, tj. užívati celého života k pěstování rozumu a k hledání pravdy v souhlase se svou metodou. „Neboť ježto nám každému Bůh dal trochu osvícenosti, abychom rozeznali pravdivé od klamného, nebyl bych se domníval, že se smím spokojiti míněními jiných ani na okamžik, až bude toho čas…Ujistiv se takto těmito zásadami a ponechav je stranou spolu s pravdami náboženskými, jež byly vždy na prvním místě v mé víře, usoudil jsem, že je mi volno, abych opustil všechny své ostatní názory.“
Poněvadž Descartes je příliš strohý v těchto svých čtyřech morálních zásadách, nemůžeme z jeho citací odhadnout, zda tyto čtyři zásady vytvářejí celek jeho morálních názorů či zda uznává ještě jiné morální normy. Patočka však zastává ve své poznámce názor, že to „definitivní morálka, která by vskutku byla vyvozena karteziánskou metodou, není.“ Pak by ovšem Descartovo pojetí morálky bylo příliš úzké, řídilo by se míněním nejrozumnějších, názorů nejpravděpodobnějších.
Ve čtvrté části „Rozpravy“ se nacházejí Descartovy důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, čili základy metafyziky. Descartes opíral svou skepsi a pochybnost při hledání pravdy o skutečnost, že naše smysly nás někdy klamou a nepodávají nám věc takovou, jaká je, že se často klameme i v nejjednodušších věcech geometrie, odvrhl jako klamné všechny své dřívější důvody, které pokládal za důkazy, uvědomoval si, že často můžeme míti ve bdění stejné myšlenky, jaké máme ve spánku. Uvědomoval si však, že i když je přesvědčen o všem, že je klamné, přesto pozoroval, že pravda: „myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že všechny nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřásti, soudil jsem, že ji mohu přijmouti bez obavy za první zásadu filosofie, již jsem hledal. Potom zkoumaje pozorně, co jsem, a vida, že si mohu sice představovat, že nemám těla a že není světa ani místa, kde bych byl, avšak že si proto nemohu představovati, že vůbec nejsem; a že naopak z toho již, že mám v úmyslu pochybovati o pravdě ostatních věcí, následuje docela evidentně a velice jistě, že jsem; kdežto že, kdybych toliko přestal mysliti, i kdyby všechno ostatní, co jsem si kdy představoval, bylo pravdivé, neměl bych důvodu věřiti, že jsem existoval: z toho jsem poznal, že jsem substance, jejíž všechna podstata čili přirozenost je toliko myšlení, a jež ke své existenci nepotřebuje žádného místa ani nezávisí na žádné hmotné věci. Takže toto Já, tj. duše, kterou jsem tím, čím jsem, je naprosto rozdílná od těla, ba lze ji snáze poznati než tělo, a i kdyby ho nebylo, byla by tím, čím jest.“ Descartes tedy usoudil, že lze vzíti za obecné pravidlo, „že věci, jež chápeme velice jasně a zřetelně, jsou všecky pravdivé; že je však jenom jistá nesnáz v tom, správně rozeznati, které jsou ty, jež chápeme zřetelně.“
Descartes však začal uvažovat při nedokonalosti lidské bytosti o tom, co stálo za tím, že začal mysliti na něco dokonalejšího, než je sám, a poznal, že to musela být „nějaká bytost vpravdě dokonalejší podstaty.“ Když totiž konstatoval věci mimo sebe, jako nebe, zemi, světlo a množství jiných, buď se mohl domnívati, že pocházejí z jeho dokonalosti a jsou závislé na jeho podstatě, pokud tato podstata má určitou dokonalost, anebo nejsou-li pravdivé, že je má z nicoty. Musel proto předpokládat, že není možné míti ideu bytosti dokonalejší než lidské, pokud pod touto ideou neexistuje něco skutečného, reálného, dokonalejšího. Tak se dostal k předpokladu reality Boha, a to nikoli ve smyslu středověké ontologické hierarchie, nýbrž na základě ontologického dualismu, jak o tom hovoří Patočka ve své poznámce. Je totiž „protismyslné, aby dokonalejší bylo následkem méně dokonalého a závislé na něm, jako je nemyslitelné, že z ničeho pochází něco a člověk ideu Boha vyvodil sám ze sebe sama.“ Proto tato idea musela být vložena do člověka bytostí, která je dokonalejší než člověk sám a tato bytost také má v sobě všechny dokonalosti. Descartes byl přesvědčen, že na této dokonalejší bytosti závisí a má od ní vše, co má. Kdyby totiž byl tak dokonalý, že by měl od sebe vše to, co mu poskytla dokonalejší bytost, byl by také sám nekonečný, věčný, neměnný, vševědoucí, všemohoucí jako Bůh.
Descartes si byl také vědom, že má mimo to představy mnohých smyslových a tělesných věcí, o nichž si mohl myslit, že je má pouze v jakémsi snu a že vše, co vidí, je klamné, přestože tyto ideje jsou v jeho mysli. Tím si však také uvědomoval, že existují-li ve světě nějaké hmotné věci, nějaká tělesa, nějací duchové nebo bytosti ne zcela dokonalé, musí jejich jsoucnost záviset na Bohu, na jeho moci, nemohou bez něho ani existovat. Uvedl: „A vraceje se ke zkoumání ideje, již jsem měl o dokonalé Bytosti, shledal jsem, že je její existence v ní zahrnuta, jako je zahrnuto v ideji trojúhelníka, že jeho tři úhly se rovnají dvěma pravým, anebo v ideji koule, že všechny její body jsou stejně vzdáleny od středu, nebo ještě s větší zřejmostí; a že proto je alespoň stejně jisto, že Bůh, jenž je onou dokonalou Bytostí, jest nebo existuje, jako může být jistý jakýkoli geometrický důkaz.“
Descartes pokračuje, že co není představitelné, zdá se nepochopitelné. To je zřejmé i z toho, že filosofové trvají na zásadě, že nic není v intelektu, co by nebylo napřed ve smyslech, kde ovšem nemohly nikdy být ideje boha a duše. Vždycky to musí být naše rozumové chápání, které nás vede k tomu, že je tu spojitost Boží s těmito idejemi. A pokračuje: „Konečně jsou-li ještě lidé, nepřesvědčení dostatečně o existenci Boha a své duše důvody, jež jsem uvedl, rád bych, aby zvěděli, že všechny ostatní věci, o nichž jsou snad podle svého zdání lépe přesvědčeni, jako že mají tělo a že existují hvězdy a země a podobné věci, jsou méně jisté… Neboť především již to, co jsem dříve vyslovil jako pravidlo, že totiž věci, které velice jasně a velmi zřetelně chápeme, jsou všechny pravdivé, je podepřeno toliko tím, že Bůh jest čili existuje, že je dokonalou bytostí, a že vše, co je v nás, vychází od něho. Z čehož vyplývá, že naše ideje nebo poznatky, jsouce reálnými věcmi a vycházejíce od Boha, ve všem, v čem jsou jasné a zřetelné, nemohou po této stránce nebýti pravdivé. Takže, máme-li dosti často i takové ideje, jež obsahují nesprávnosti, může to býti jen u těch, jež mají něco zmateného a temného, ježto v tomto směru pocházejí z nicoty, tj. že jsou v nás tak zmatené toliko proto, že nejsme naprosto dokonalí. A je zřejmé, že je stejně nesmyslné, že by klamnost nebo nedokonalost vycházela od Boha, jako je nesmyslné, že pravdivost nebo dokonalost pochází z nicoty. Avšak kdybychom nevěděli, že vše, co je v nás reálného a pravdivého, vychází z dokonalé a nekonečné Bytosti, tu i kdyby naše ideje byly jakkoli jasné a zřetelné, neměli bychom žádného důvodu, jenž by nám zaručoval, že by měly zároveň dokonalost, býti pravdivé… Neboť konečně, nechť spíme anebo bdíme, nikdy se nemáme dáti přesvědčiti ničím jiným než evidencí svého rozumu. A je důležité, že pravím svého rozumu, a nikoli své obrazotvornosti ani svých smyslů. Rozum nám diktuje, že všechny naše ideje a postřehy musí míti nějaký podklad pravdivosti, neboť by nebylo možno, aby Bůh, jenž je sama dokonalost a pravdivost, byl je jinak v nás vložil.“
Doslov Jana Patočky k Descartově Rozpravě o metodě
Patočka uvádí, že Descartovým vědeckým cílem je naprostá jistota dosaženého poznání. Typem pochopitelnosti se mu stala matematika se svým principem dedukce. „Maximum dedukovatelnosti je pro Descarta maximem pochopitelnosti. To je význam „geometrické metody“, kterou Descartes zavedl v celé filosofii, tj. ve všech oborech vědění. Neboť věda jest pouze jedna jediná, a čím se vědění více blíží dokonalosti, tím se více sjednocuje v jediném systému principů a dedukcí. Tento ideál, který v celku s různými spíše taktickými odchylkami ovládal moderní vědu až do 19. století, je tedy Descartovo dílo“. Patočka zde hovoří o Descartově „deduktivismu“, o tom, že dedukovat se dá vždy jen do určité míry, že „dedukce“ je posléze založena na „intuici“, na intuici nekonečnosti Boží, že Bůh se stává Descartovi klíčem ke světu, že teprve pravdivost Boží otevírá jistotu světa, že Descartes obměnil scholastický pojem Boha. Descartes zasáhl tedy i do metafyziky svou konstruktivní tendencí, třebaže jeho metafyzika se liší od Aristotelovy. Zatímco Aristoteles se ptá po struktuře bytí každého jsoucna i jsoucna vůbec a toto jeho hledisko vede jeho zkoumání stále, Descartes se ptá pouze po odvoditelnosti a původu každé jednotlivé věci cestou jednoty své metody.
Patočka dále konstatuje, že Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět, svět rozpolcený, na jedné straně naši spirituální bytost, primárně uzavřenou sama do sebe, na druhé straně svět věcí chápaný čistě rozumově a geometricky, bez kvalit, bez vnitřních sil. Před Descartem neexistoval přísný dualismus duše a těla, který pronikl do celého našeho vědomí. Patočka vidí v tomto rozpolceném světě dneška náš dnešní problém ve filosofii a vědě a Descartes nastínil cestu evropského myšlení pro celá následující staletí. Byl geniálním filosofem, ale přecenil matematiku a přírodovědu. Tolik Patočka.
Jacques Maritain: Traja reformatori, Luther – Descartes – Rousseau
Maritain přistupuje ke kritice Descartova myšlení zajímavým způsobem. Vychází z toho, že Descartes se dopustil „hříchu andělismu“, když totiž jeho myšlení a poznávání přirovnal ke způsobu, jakým myslí a poznávají andělé jakožto bytosti nehmotné a uplatňující jen svou stránku duševní, stránku své mysli. Maritain vyzdvihuje u andělského myšlení a poznávání tři stránky: poznávání intuitivní, ideje vrozené a nezávislé od věcí. Takovéto intuitivní myšlení spojené s dedukcí představuje „vědění naráz“, spojující principy s následkem.
Descartes, který jistě byl stoupencem racionalismu, neuznával rozum, „znásilňoval“ jeho přirozenost a odmítal normální podmínky rozumové činnosti. Snažil se o takové soustředění zřejmosti, které vedlo k tomu pochopit celý řetězec závěrů principy v jedné intuici. Vycházel prakticky z ontologického důkazu jsoucnosti Boží a pohotová a přímá argumentace se mu spojovala s jednoduchým intuitivním pohledem. Vidění a usuzování probíhalo naráz, nebylo tu kausálního nexu mezi principem a následkem, nýbrž následek byl obsažen v samotném principu. Přece však existuje podle Maritaina rozdíl mezi Descartem a andělem. „Andělský rozum se neskládá z klamných intuicí jako chápání kartesiánské, nýbrž je již od svého původu intuitivní.“ Descartova lidská bytost „tvrdí a usuzuje z ochablosti svobodné vůle, z vytržení, za které je odpovědná jeho vůle sama, dokonce taková jako svobodná, za hranicí toho, co zjistí jasně a zřetelně.“ Filosof bude požadovat „takové kritérium jistoty, které nám bude postačovat každou chvíli dohlížet nad okruhem našich představ, nechtíc nás skutečně oklamat, abychom se vyhnuli omylu. Kritérium jasných myšlenek nás má učit umění neomylnosti, nahlížet do sebe, oddělit tmavé od jasného, nejasné od zřejmého a souhlasit jen s jasným a zřejmým tak, aby bylo právě tak v naší svobodné vůli nezmýlit se při spekulování a nehřešit vůbec při konání“.
Descartes odmítal minulost, poněvadž tato nás nutila k vnitřní závislosti. Stejně jako andělské ideje jsou vrozené a nepocházejí od věcí jako naše abstraktní ideje, Descartovy ideje jsou do člověka vlité od počátku, pocházejí od Boha, nikoli od věcí. Descartes odmítá také skutečnost akcidentů odlišných od podstaty. Lidská duše je odloučena od těla, nemá zde důvodu spojení s tělem, dostala od Boha přímo svou operativní dokonalost.
Podle Maritaina Descartova lidská věda musí být jen jedna, není specifické rozličnosti věd. Dochází ke znivelizování duchovních věcí a k vylučování všeho, co není matematicky zřejmé. V přirozeném řádu nejsou vlastnosti věcí, habity, zdravý rozum je dostatečný na vše, což vede ke zmaterializování vědy, vše je intuitivní nebo vrozené, na věcech nezávislé. „Proto tyto myšlenky jsou na rozdíl od našich abstraktních myšlenek všeobecné nikoli skrze objekt, nýbrž jen skrze prostředek.“
Descartovo poznání závisí jen na Božím vědění, nikoli na věcech, z nichž netěží své myšlenky. Descartův rozum je zcela závislý na Bohu, na jeho autoritě, protože Bůh nemůže lhát a klamat, jeho pravdomluvnost je dokonalá. Také z této božské pravdomluvnosti čerpáme svou jistotu o existenci světa a hmotných věcech. Descartovo rozumové poznání je přirozeným zjevením, naše ideje se opírají o Boha, nikoli o věci světa. Jestliže pro tomistickou filosofii měl takovou důležitost všeobecný předmět mysli, abstraktní quidditas, Descartes tento názor zcela opustil i s celou tradiční ontologií stejně jako existenci, potřebu a realitu smyslového poznání.
Maritain uvádí: „Cogito – mysl sama pro sebe nepoznává svou vlastní existenci pomocí empirického konstatování, nýbrž bezprostředním pochopením našeho podstatného fondu v činnosti inteligence, opřené o případ důkazu Boha pomocí jeho ideje. Kartesiánské poznání postupuje od Boha k věcem…, poznává apriorně všechno“ Je to nezávislost kartesiánského rozumu od věcí, oddělení rozumu od smyslů, pohrdání tělem v poznávacím díle.
Zatímco pro sv. Tomáše bylo základem bytí, vzaté všeobecně, pronikající do všech věcí, naproti tomu pro Descarta jako důsledek jeho ineismu „nachází v sobě pluralitu myšlenek, zcela hotových, které se nedají zjednodušit, vyřešit, každá z nich je jasná sama od sebe, každý je předmětem prvé intuice… Nivelizující kartesiánská analýza jen rozbíjí vnitřní jednotu bytí, ničí originalitu a surově převádí všechno ke společným prvkům, které si vyvolila za jednoduché principy. Porozumět znamená od nynějška oddělit; být srozumitelným znamená být zkontrolovatelným matematicky… Kartesiánská zřejmost měla nahradit prakticky pravdu, odměřenou na bytosti, lehkostí a ohybností myšlenek… Kartesiánský dogmatismus stane se agnosticismem…“
A Maritain pokračuje: „Kartesiánská reforma je tedy nejen při zrodu proudu iluzí a pověstí, které sama zvedá bezprostřední jasností na nás po dvou a půl stoletích; že z velké části odpovídá za nesmírnou nicotu moderního světa a za ten podivný stav, v jakém vidíme lidstvo dnes… Descartes nakonec rozvrátil řád lidského poznání a utvořil z metafyziky úvod k mechanice, medicině a morálce, ze kterých budeme od nynějška trhat ovoce vědění. Ve vyšším pořádku poznání kartesiánská reforma podala nevyléčitelnou stabilitu věci ducha a k mravnímu postoji a oddává se pominutelným hodnotám. Věda se aplikuje jen na poznání hmoty a na vědu „par excellence“ se většina moderních myslitelů dívá jako na museální předmět. Dává přednost matematice jevů před teologií, vědě před moudrostí. Descartův andělismus je jen nejhlubší duchovní a metafyzický záměr jeho mysli. Descartův dualismus, který vytváří z člověka proti zbytečným úsilím udržet starobylou znalost podstatné jednoty lidské složeniny úplnou duchovní substanci absolutně nesrozumitelně spojenou s rozsáhlou a též úplnou substancí, existující a žijící bez duše. V pořádku bytí je jen tlumočením nauky, která v řádu poznání připisuje lidské duši funkci čistého ducha… Descartes je u kolébky individualistického pojetí lidské přirozenosti. Jeho racionalistický naturismus hlásá také svým způsobem naturismus záporné výchovy. Od nynějška je lidská přirozenost zcela nahá jako čistý duch, rozum v přirozeném stavu, bez vnější pomoci lidské zkušenosti, bez vnitřní zkušenosti habitů a ctností.“ Potud Maritain.
Henri Lefebvre: Descartes
Autor ve Druhé kapitole nadepsané Kartézská kontradikce se zabývá shrnutím části Descartovy Rozpravy a charakterizuje tuto část jako a) Rozbití toho konkrétního a komplexního, tj. provedení „analýzy“, b) Převedení toho konkrétního na jednodušší „prvky“, tj. abstraktnější, tedy prvořadé v řádu zkoumání, c) Rekonstruování toho reálného počínajíc těmito prvky. Descartes má snahu ospravedlnit tuto svou metodu, založenou na přirozenosti a řádu poznání, celek opřít o matematické myšlení a vycházet ze skepse, z pochyb.
Descartes vychází především z prožitého a prověřeného pochybování, které má nejprve charakter pochybování metodického s praktickou podporou provizorní morálky, přecházejícího však brzy do pochybování hyperbolického, hlubokého a podstatného. Pochybuje o mravech a názorech, o danostech smyslových, dokonce o vlastním těle a matematických danostech, o obsahu svého vědomí a svědomí, o svém porozumění a inteligenci. Je autorem toho, že oddělí poznávající subjekt od objektu. Lefebvre záměrně cituje Descarta z Rozpravy: „Zkoumaje pozorně to, co jsem a vida, že mohu předstírat, že nemám žádné tělo a že neexistuje nějaký svět ani nějaké místo, kde jsem…, poznal jsem z toho, že jsem substancí, jejíž celá esence nebo přirozenost je jen myslit a snad nepotřebuje žádné místo a nezávisí na žádné věci materiální; takže toto já, tj. duše, skrze kterou jsem, čím jsem, je zcela odlišná od těla a je mnohem snáze pochopitelná než tělo“. Descartes se takto dostal do fikce a poněvadž poznávání předpokládá nějaký objekt poznávání, hledal a nalezl tento objekt v dokonalém bytí, v Bohu. Dostal se tak do metafyziky, do transcendence v Bohu, do idealismu. Zároveň na své cestě za poznáním a s ohledem na pochybnost popřel smyslové kvality, bělobu, teplo, zimu, spolu se všemi kvalitami scholastické interpretace. Zbyl mu jen prostor jako předmět vědy, res extensa, věc hmatatelná. Lefebrve praví: „ Bytí v prostoru přestala být považována ve své rozličnosti, ve své heterogenitě. Namísto materie prostor; namísto prostoru pozorovanému nebo představovanému linie nebo figury; namísto figur čísla, vztahy, algebraické rovnice.
Podle Lefebvra Descartes chyboval v tom, že „smísil přísný problém teoretického a metodický počátek vědy – a počátek absolutní metafyziky, abstraktní, logický element – a druh esence a existence uzavřené v myslícím já, ,semeno pravdy´, ,prostou přirozenost´… Svět se vytratil, neboť abstrakce – kvantita, prostor pojímaný odděleně – místo aby byla nahlížena funkčně, tj. podle dialektické funkce v aktivitě poznání, byla Descartem pojímána metafyzicky, jako absolutní realita… Kartesiánská teorie prostoru není jen paradoxní, je velmi přesně ,kontradiktorická´. Z jedné strany kartesiánský prostor se redukuje na prostou myšlenku. Ve skutečnosti smyslová kvalita padá. Nahrazuje ji kvantita, oponující a od kvality odlišná, jako představitel světa… Otázka, zda Descartes byl idealista či materialista, se dá obtížně zodpovědět. Stojí zde proti sobě res extensa a res cogitans… Descartův materialismus je metafyzický.
Lefebvre v kapitole o Descartově metafyzice připomíná rozdíl mezi pochybou metodickou a hyperbolickou. Zatímco metodická pochybnost je ve II. části Rozpravy a vychází z toho, že je třeba kritizovat interpretace, zničit rodinné dojmy, suspendovat svůj úsudek, nespěchat s pochopením, spadá hyperbolická pochybnost do IV. části Rozpravy a ruší nejen všechny přijaté předsudky a omyly, nýbrž tyto i u získaného vědění, u historie, u světa, u veškeré zkušenosti z tradice, u všeho, kromě myšlení, které myslí, že myslí. Takto vede hyperbolická pochybnost od vědy k metafyzice a Descartes je odpovědný za zmatek mezi „počátkem“ nebo „řádem“ vědy a metafyzickým „principem“ nebo „intuicí“. Descartes podle Lefebvre sice rozlišuje slovně pochybnost metodickou a hyperbolickou, ve skutečnosti je však směšuje. Přijímá ontologický argument Boží existence a Vševědoucí a Všemohoucí Bůh se mu stává garantem pravdivého vědění a poznání. Lefebvre uvádí: „Descartova věc, ,která myslí´ , zahrnuje dvě různé determinace: determinaci věci, bytí a determinaci myšlení, subjektu. Ontologický argument Descartův a existence Boží předpokládá ten zmatek a nemá smyslu. Kartesiánský argument tedy předpokládá především metafyzické oddělení objektu a subjektu, objektivního a subjektivního aspektu aktivity – a potom po tomto libovolném oddělení smíšení mezi dvěma termíny a dvěma sériemi determinací. .. Descartes tedy se domnívá nalézti v sobě Boha, svého Boha. Bůh je dobrý a pravdivý, a proto věda je pravdivá, tedy smysly se nemýlí, svět existuje, je třeba postupovat přes Boha. Bůh je vším. Nemůžeme pochybovat o vážnosti Boha. A Descartes vychází z této metafyziky.“ Tolik Lefebvre.
Hans Küng: Existiert Gott?
Hans Küng ve svém obsáhlém díle věnuje přes sto stránek filosofii Descarta, provádí její rozbor a kritiku. Je proto vhodné věnovat pozornost jeho závěrům, jež podáme ve formě parafrází:
Descartes spatřoval v matematice, v geometrii klíčové ideje své nové filosofie, v převedení všech věd na matematiku, a to bez ohledu na dřívější filosofické a teologické tradice a školy, na státní a církevní autority. To se týkalo i morálky a mravů. Chtěl začít znovu prověřovat všechny dřívější poznatky novou metodou. Zpochybnil vše dřívější a uznané dřívějšími autoritami, což mělo vésti a dosud vede k znesváření filosofie a teologie, vědy a víry, filosofů a přírodovědců a církve. Stavěl se na stranu Galilea, ale nechtěl si znepřátelit inkvizici. U něho a v jeho učitelích pramení propast mezi církví a moderní kulturou. Začal pochybovat o všem dosavadním. Smyslové poznání shledával nespolehlivé. Člověk může pochybovat o všem, nikoliv však o tom, že přemýšlí a existuje. Nejistota se může týkat všeho, nikoli však toho, že tělo a tělesnost existuje, že má svou extenzi, kvantitu, velikost, počet, místo a čas. Vše nás může klamat, s výjimkou Boha, jehož dobrota to nepřipouští a jenž je pravda sama. Boží jistota je zárukou lidské jistoty. Mohu pochybovat o všem, ale nikoli o tom, že existuji. „Cogito, ergo sum.“ I kdyby mne Bůh klamal, mám jistotu, že jsem, že myslím a myslím-li, prokazuje to mou existenci.
Existence Boží je pro Descarta prokázána jednak kauzálně, jednak ontologicky z ideje Boží existence. Mám-li jistotu, že idea Bůh existuje ve mně, tato idea nevznikla mnou samým, nýbrž mně ji předal sám Bůh; je to vrozená idea, vlitá do mé duše. Poznávám jasně a zřetelně, že Bůh je bytost nejdokonalejší a že k jeho dokonalosti nutně náleží i jeho existence. Bůh mne nemůže v tom klamat, poněvadž by se to příčilo jeho dobrotě. Klamání a podvod jsou projevem nedokonalosti a slabosti. Boží existence vyplývá z ontologického důkazu a Boží pojem neplyne ze světa: věda a víra jsou od sebe ostře odděleny. V materiální oblasti musí být Bůh chápán jako první příčina všeho pohybu. Existuje dualita lidské duše a lidského těla. Lidská duše je evidentní a snadno poznatelná, nelze o její existenci v důsledku Cogito pochybovat. Jinak je to s lidským tělem, mohu pochybovat i o jeho existenci, ale jeho existenci mně zaručuje Bůh. Bůh je mně důkazem i o světě, přírodě, o věcech. Materiální věci jsou určeny svou extenzí, svým počtem, svou kvantitou, nikoli však svými kvalitami. Bůh ve své pravdivosti a dobrotě je také garantem mého rozumu, mého myšlení.
Podle Künga na Descarta se odvolává nejen racionalismus, psychologismus a především idealismus pravice, nýbrž také empirismus, mechanismus i materialismus na levici. Epochálním obratem, vyvolaným Descartem, je přechod z theocentrismu do anthropocentrismu. Středověká jistota Boží se přenesla do jistoty člověka, třebas v opoře v Bohu. Začíná přednostní postavení subjektu oproti objektu, východisko od člověka, od subjektu, jeho svobody, rozumu a jistoty, a tím k první autonomii vědy založené filosoficky, k přednosti vědomí před bytím, osobní svobody před kosmickým řádem, imanentního kladení otázek před transcendentním. S tím začíná moderní filosofická antropologie jakož i samostatná teorie poznání, nauka o metodě a vědě, svůj význam a prvenství opouštějí i filosofické disciplíny středověku, především metafyzika. Descartes nechtěl být náboženským reformátorem. Jsou-li přesvědčeni někteří z jeho interpretů racionalistické, pozitivistické a novokantovské provenience, že Descartes byl primárně fyzik a nikoli metafyzik, novější interpreti v něm spatřují prvotně metafyzika a zcela nábožensky orientovaného člověka. Byl křesťanem, i když nikoli horlivým, nezastával nějakou křesťanskou filosofii, nechtěl však náboženství odstranit, nechtěl si Církev znepřátelit, třebaže se klonil ke Galileovi. Základy víry podle jeho názoru se mají opřít o primát rozumu, o intuici a dedukci. Kloní se k Bohu filosofů a nikoli k Bohu Otci a Ježíši Kristu, k Bohu Abrahama, Izáka a Jakuba.
Descartes se věnoval matematice a geometrii, fyzice, vycházel z objevů Koperníka, Keplera a Galilea. Tento svět je materií a materia musí být chápána jako něco samostatného. Nikoli však jako v aristotelsko-scholastické filosofii nebo také jako v panthezující renesanční filosofii, nýbrž jako v nové fyzice, strukturované podle vlastních přísných zákonů, které jsou jasně kvantitativními a tím matematicky poznatelnými, čistě mechanistickými zákony. Materie je extenzivní materie, rozsažná substance (res extensa) v opaku k vědomí, k myšlení v nejširším smyslu, k myslící substanci (res cogitans). Tělo je res extensa, duše je res cogitans. Ale rozlišení mezi extensivní substancí a myslící substancí muselo mít vážné důsledky pro vztah těla a duše a pro vztah subjektu a objektu. Tělo a duše jsou od sebe absolutně odlišeny, odděleny a nemají žádné jedinečné společné určení. Jen vnějškově jsou koordinovány od Stvořitele k zachování života: spojeny, nikoli jednotné. Dualismus mezi myslící substancí (lidským duchem) a extenzivní substancí (svět těla) získává rozhodující význam pro novodobé porozumění skutečnosti ve schematu – subjekt – objekt. Subjekt jako čisté myšlení ztrácí, když překonává smyslový názor, také zkušenost a odcizuje se přirozenosti. Přichází k propasti razící moderní myšlení mezi sebepochopením a pochopením světa, existence a přírody, nepřirozenému výkladu ducha, k odcizení přírodní vědy a duševní vědy. Otázkou je, zda pojem pravdy vůbec lze stavět na základě matematického závěru. Descartes chyboval tím, že při svém sledování jasnosti a zřetelnosti vycházel z naivního, statického pojetí subjektu a objektu a opomíjel jejich dějinnou dynamiku. Nejen ve filosofii a teologii nalezl dnešní racionalismus v nejnovější době své meze, což platí i o primátu matematiky ve vědách.
Oba Descartovy důkazy jsoucnosti Boží, ontologický a kauzální, moderní doba přijímá kriticky. Je také otázkou, což namítali již současníci Descartovi, zda důkaz jsoucnosti Boží s odvoláním na jasné a zřetelné obstojí a zda nespočívá na kruhovém závěru. Tolik Küng.
Závěr
Pokusme se nyní učinit z dřívějších statí závěr a dotknout se těch nejdůležitějších skutečností Descartovy filosofie:
Descartes si stanovil pro postup zkoumání filosofického poznání apriorní zásady, které se mu měly stát jakýmsi normativním vodítkem pro jeho filosofické zamyšlení. První zásadou bylo, že nebude přijímati žádnou věc za pravdivou, kterou by nepoznal s evidencí jako pravdivou. Byl ochoten přiznávat za pravdivé pouze to, o čem neměl nejmenších pochybností a co se mu jevilo jasně a zřetelně. Jeho pochybování tedy představuje akademickou skepsi a neochotu přijímat za pravdivé to, co si sám řádně neověřil a neprověřil. Takovouto akademickou skepsí se musí řídit každý, kdo se věnuje práci na vědách v různých oborech lidské činnosti a lidského poznávání. Ve II. části Rozpravy nacházíme pochybu metodickou, která podle Lefebvra představuje kritiku interpretací a odstranění rodinných dojmů, suspensi vlastního úsudku a trpělivost v práci poznávání. Jak však vidíme v části IV. Rozpravy, nezastavil se Decartes u této metodické skepse a pochybnosti, nýbrž ji prohloubil v pochybnosti hyperbolické, která nejen ruší všechny přijaté omyly a předsudky, nýbrž podrobuje pochybám i všechno dosud získané vědění, skutečnosti a zkušenosti historické, světové, tradiční. Jedná se tedy u něho o nadměrné a přehnané pochybnosti a skepsi a je ponechán volný prostor pouze základní jeho představě, že člověk myslí a toto myšlení mu prokazuje i existenci jeho bytí. Kam by spělo lidské myšlení, kdyby se řídilo zásadou hyperbolické pochybnosti a skepse! Descartes prostě překročil meze svobodného myšlení.
Jestliže Descartes ve druhé zásadě spočívající v rozdělení každé otázky na maximální počet částí, aby danou otázku lépe rozřešil, narážíme u něho na praktikování metody analýzy, jak touto metodou postupuje velká řada jednotlivých věd, chemie, fyzika, biologie, lékařství a jiné. Úspěchy těchto věd nám dokazují, že analytická metoda má své oprávnění. Není však jedinou použitelnou metodou, neboť v mnohých ohledech může vésti k takové atomizaci dané skutečnosti, která tuto skutečnost zpochybní. Tedy i v tomto ohledu byly Descartem překročeny zdravé meze zásady analytické metody a není divu, že se Descartes tohoto omylu dopustil, když jeho duch myšlení byl veskrze analytický a projevil se v jeho autorství analytické geometrie. Proto musíme dáti za pravdu Maritainovi, který spojuje nivelizující kartesiánskou analýzu s rozbíjením vnitřní jednoty bytí, s ničením originality a se surovým převáděním všeho ke společným prvkům. Podle Descarta porozumět znamená oddělit, srozumitelnost je spojována se zkontrolovatelností cestou matematických metod, kartesiánský dogmatismu se stává agnosticismem.
Třetí Descartova zásada postupu poznávání od věcí nejjednodušších ke složitějším, od nejsnáze poznatelných k méně zřetelným a pochopitelným se zdá být přijatelnou, je to cesta analytická, nedá se však použít u veškeré problematiky lidského myšlení. A jakékoliv její zabsolutňování by bylo rovněž překročením zdravých mezí myšlení.
Descartes vyznává ve své Rozpravě své přesvědčení, že především vědci zabývající se matematikou a geometrií dospívají ke kladným výsledkům bádání a dovedou mezi všemi ostatními vědci a hledači pravdy nalézti závažné důkazy, jasné a evidentní důvody. Proto učinil matematickou metodu a rozum základem svého filosofického bádání. Patočka v tomto ohledu potvrzuje, že Descartes na cestě za jistotou dosaženého poznání přijal za typ pochopitelnosti matematiku a princip dedukce. Maritain spatřuje jako negativní stránku Descartova myšlení upřednostňování matematiky na úkor teologie, vědy na úkor moudrosti. Také Küng vidí nedostatek Descartova myšlení v převedení všech věd na matematiku, a to bez ohledu na dřívější filosofické a teologické tradice a školy, na státní a církevní autoritu, což se týkalo i morálky a mravů.
Jsme poněkud na rozpacích, máme-li se vyjádřit o Descartově stanovisku k morálce a mravním normám. Descartes sice uvádí, že si vytvořil také prozatímní morálku, aby měl určitou oporu pro své činy a postupy a aby byl dosti rozhodný i v takových případech, kdy jeho rozum ve svém nedostatku ho nutí k nerozhodnosti. Tato prozatímní morálka mu garantovala i co nejšťastnější život. Vytvářelo ji čtvero zásad: Především si Descartes ukládal za povinnost býti poslušný zákonů a zvyků své země, zůstat věrný náboženství od dětství zastávané, řídit se ve všech jiných věcech názory nejumírněnějšími, zcela nevýstředními, zastávanými všemi rozumnými lidmi. Jako druhou zásadu si uložil být nejpevnější a nejrozhodnější a následovat stejně vytrvale nejpochybnější mínění, ke kterému se jednou rozhodl, „než kdyby bylo nejjistější.“ A poněvadž často nejsme schopni si získati názory nejsprávnější, máme sledovat mínění nejpravděpodobnější. Třetí jeho zásadou bylo přemáhati spíše sebe než osud a měnit spíše své myšlenky než osud a jednáme-li co nejlépe, je vzhledem k věcem, jež jsou mimo nás, vše, v čem nemáme úspěch, pro nás naprosto nemožné. Konečně čtvrtou zásadou jeho morálky byla úvaha o možných povoláních a o tom, že považuje za svůj úkol zabývat se filosofií.
Descartes si byl vědom, že si vytváří jen prozatímní morálku a že nechce řešit morální normativitu jako takovou. Přesto však budí pozornost, zda i takováto provizorní morálka, ražená pouze k potřebě filosofování, obstojí a zda není příliš defektní. Chápeme-li správně jeho zásadu, pak Descartes trval na svém mravním mínění, ke kterému dospěl, i když toto nebylo nejjistější, pak by nás toto stanovisko poněkud překvapovalo. Ve třetí zásadě, vede-li naše jednání k neúspěchu, míní Descartes zřejmě případy morálky, kdy máme jednat mravně a ponechávat stranou odpovědnost za výsledek jednání. Ale poněkud nás překvapuje u Descarta při nemožnosti získat nejsprávnější názory volit mínění nejpravděpodobnější a mínění nejvíce vzdálené od výstřednosti a zastávané nejrozumnějšími lidmi, a to nikoli proto, že musíme-li nějak jednat a nemáme-li dostatečnou oporu v mravních normách, musíme volit cestu těchto zásad, ale překvapuje nás takovéto stanovisko u muže, který si tak zakládal na mínění jasném a zřetelném, ověřeném a pravdivém. Celkem můžeme říci, že Descartes buďto nebyl tak přísný ve svém postoji filosofa, jednal-li s ohledem na morálku, anebo jednal s nedostatečnou oporou v morálním řádu nebo i ve svědomí.
I když pro filosofii má velký význam celá Descartova Rozprava, přece těžiště jeho učení se nachází ve čtvrté části Rozpravy, kde se nacházejí důkazy o jsoucnosti Boha a lidské duše, čili to, co vytváří základy celého Descartova učení. Descartes opírá svou skepsi a pochybnosti při hledání pravdy o tu skutečnost, že nás naše lidské smysly často klamou, nepodávají nám věc takovou, jaká je, že se mnohdy klameme i v matematice, geometrii, přestože tam je naše poznání nejdokonalejší. Descartes odvrhl jako klamné všechny své dřívější důvody, převzaté od dětství z tradice, které lidé obvykle pokládají za důkazy, byl si vědom toho, že často můžeme míti ve bdění stejné myšlenky a představy, jaké se nacházejí i ve spánku. Uvědomoval si jasně však jednu věc: můžeme při hledání pravdy a vysvětlení věcí považovat vše za klamné, ale přesto zůstává v nás jistá skutečnost o tom, že přemýšlíme a z ní vyplývající pravda, že existujeme. Vyjádřil to slavnou větou: „Cogito, ergo sum“. Tuto skutečnost vlastní existence nemohou mu vyvrátit žádné sebevýstřednější předpoklady skeptiků, a proto se rozhodl přijmout tuto zásadu za první, kterou kdy nalezl. Mohl o sobě uvažovat i tak, že nemá tělo, že neexistuje ani svět ani místo, v němž by se nalézal, ale nemohl vyvrátit skutečnost, že přemýšlí a že tedy existuje. Z druhé strany kdyby přestal myslit a představovat si, že vše, co vidí, je pravdivé, třebaže i to mohlo pravdivé býti, nemohl by si tím prokázat svou existenci. Z těchto skutečností nutně vyvodil poznání, že existuje jako substance, jejíž celá podstata čili přirozenost je pouze myšlení, které nezávisí na žádném místě ani na žádné hmotné věci. Z toho ovšem nutně plyne dále, tato duše, toto Já, kterým jsem tím, čím jsem, je naprosto rozdílné od těla. I kdyby těla nebylo, byla by sama duše tím, čím je. Z toho také usoudil, že lze přijmout obecné pravidlo, že věci, které chápeme jasně a zřetelně, jsou všechny pravdivé, třebaže je nesnadné správně rozeznati, které jsou to ty, jež chápeme jasně a zřetelně.
Descartes uvažoval však dále o svém lidském poznání a poznávání a uvědomil si, že má ve svém nitru ideu Boha, kterou si sám od sebe nemohl utvořit, která nemohla také vzejít nějakým smyslovým poznáváním a vyvodil z této ideje Boží nutnou existenci Boží jakožto bytosti všemohoucí a vševědoucí, nejvýše dokonalé a nemohoucí ve své dokonalosti ani člověka klamat a podvádět. Existuje-li v nás idea Boha nejvýše dokonalého, patří k této dokonalosti i jeho existence. Jde o „ontologický důkaz jsoucnosti Boží“, který v 11. století prvně koncipoval „otec scholastiky“ Anselm z Canterbury (1033-1109), přičemž není známo, zda Descartes tento důkaz poznal přímo ze spisu jeho autora. Tento důkaz vyvozuje z pouhého pojmu Boha i Boží existenci, poněvadž to, co si nemůžeme myslit většího, nemůže existovat jen v rozumu; i kdyby to bylo v rozumu, větší věc by byla ve skutečnosti. Nejdokonalejší bytost nemůže býti jen v naší mysli, nýbrž musí nutně existovat i skutečně, do ideje Boha všemohoucího a nejvýš dokonalého je nutně zahrnuta i jeho existence, stejně jako v ideji trojúhelníka je obsažena skutečnost, že jeho tři úhly se rovnají dvěma pravým. Pro Descarta je ovšem vedle ontologického důkazu Božího přijatelný i „kauzální důkaz“ jeho jsoucnosti, neboť on sám vložil od naší duše svou ideu, sami jsme to nemohli učinit.
Vraťme se však k dalšímu postupu Descarta v otázce poznání. Jestliže lidskou substanci pro něho představovala jen duše člověka, entita nezvratně nepochybná, pak tomu nebylo stejně u světa, u věcí a materiálních statků. Smyslům se nedá plně věřit, neboť mohou klamat, Descartes dokonce pochyboval o existenci svého těla, ale i o vnějším světě, věcech, u nichž postrádal dostatečnou jasnost a zřetelnost poznání. Mohl si o nich myslit i jako o něčem existujícím ve snu, přestože jsou jakožto ideje obsahem jeho mysli. A nyní použil existenci Boží jakožto „deus ex machina“ na vysvětlení a prokázání reality a pravdivosti těchto věcí. Existují-li ve světě nějaké hmotné věci, nějaká tělesa, nějací duchové nebo bytosti ne zcela dokonalé, musí jejich jsoucnost záviset jedině od Boha, na jeho moci, nemohou bez něho existovat. Máme-li ve své mysli pojmy a představy věcí, světa, pak tyto ideje do nás rovněž vložil nejvýš dokonalý a pravdomluvný Bůh. Vždycky to musí býti naše rozumové chápání, které nám prokazuje Boží spojitost s těmito věcmi. Pochybují-li lidé o existenci Boží, musí si uvědomit, že všechno to ostatní, o čem vůbec nepochybují, tělo, svět, věci atd., je méně jisté. Neboť to, že jsou pravdivé všechny věci, které jasně a velmi zřetelně chápeme, „je podepřeno toliko tím, že Bůh jestčili existuje, že je dokonalou bytostí a že vše, co je v nás, vychází od něho“. Tyto ideje a poznatky, jsouce reálnými věcmi a vycházejíce od Boha, „ve všem, v čem jsou jasné a zřetelné, nemohou po této stránce nebýti pravdivé… Avšak kdybychom nevěděli, že vše, co je v nás reálného a pravdivého, vychází z dokonalé a nekonečné Bytosti, tu i kdyby naše ideje byly jakkoli jasné a zřetelné, neměli bychom žádného důvodu, jenž by nám zaručoval, že by měly zároveň dokonalost býti pravdivé… Neboť konečně, nechť spíme nebo bdíme, nikdy se nemáme dáti přesvědčiti něčím jiným než evidencí svého rozumu. A je důležité, že pravíme rozumu, a nikoli své obrazotvornosti ani svých smyslů. Rozum nám diktuje, že všechny naše ideje a postřehy musí míti nějaký podklad pravdivosti, neboť by nebylo možno, aby Bůh, jenž je sama dokonalost a pravdivost, byl by je jinak do nás vložil.“ Tak i Maritain tvrdí, že Descartovo poznání závisí na Božím vědění, nikoli na věcech, z nichž netěží své myšlenky. A tak z Boží pravdomluvnosti čerpáme svou jistotu o existenci světa a hmotných věcí. Descartovo rozumové poznání je podle Maritaina přirozeným zjevením, naše ideje se opírají o Boha, nikoli o věci světa. Jestliže pro tomistickou filosofii měl takovou důležitost všeobecný předmět mysli, abstraktní quidditas, Descartes tento názor zcela opustil i s celou tradiční ontologií, stejně jako existenci, potřebu a realitu smyslového poznání. Maritain uvádí, že „Cogito – mysl sama pro sebe nepoznává svou vlastní existenci pomocí empirického konstatování, nýbrž bezprostředně pochopením našeho podstatného fondu v činnosti inteligence, opřené o případ důkazu Boha pomocí jeho ideje. Kartesiánské poznání postupuje od Boha k věcem…, poznává apriorně všechno. Je to nezávislost kartesiánského rozumu od věcí, oddělení rozumu od smyslů, pohrdání tělem v poznávacím díle.“
Věnujme nyní svou pozornost otázce Descartovu pojetí vztahu těla a duše, věci a hmotnosti. Descartes je autorem rozpolcení lidské duše a lidského těla, autorem této duality. Lidská duše je zcela evidentní a snadno poznatelná, nelze o ní pochybovat, nikoli však tělo, které je od duše odděleno. Mohu pochybovat o existenci svého těla, avšak jeho existenci mně zaručuje Bůh. Bůh mně je důkazem i o světě, přírodě, o věcech. Přitom materiální věci jsou určeny svou extenzí, svou rozsažností, svým počtem, svou kvantitou, nikoli však svými kvalitami. Jestliže s ohledem na uplatňovanou zásadu matematiky ve vědě a vědění dochází u Descarta ke znivelizování duchovních věcí a k vylučování všeho, co není matematicky zřejmé, u věcí nám chybí jejich vlastnosti, habity, zdravý rozum je dostatečný na vše, což vede ke zmaterializování vědy. Vše je dedukovatelné, intuitivní, vrozené a do subjektu vlité, na věcech nezávislé. Proto Lefebvre praví, že Descartes nese vinu na oddělení subjektu od objektu a na tom, že se jeho filosofie dostává do fikce, že poněvadž poznávání potřebuje nutně objekt, tímto objektem se Descartovi stává Bůh, což Lefebvre jako stoupenec marxismu kvalifikuje jako únik do metafyziky, do transcendence v Bohu a do idealismu. Poněvadž Descartes popřel smyslové kvality, bělobu, teplo, zimu spolu se všemi kvalitami scholastické provenience a interpretace, musel se spokojit jen s prostorem jako předmětem vědy, res extensa, věcí rozsažnou. Pro Descarta „bytí v prostoru přestala být považována ve své rozličnosti, ve své heterogenitě. Namísto materie prostor, namísto prostoru pozorovanému nebo představovanému linie nebo figury, namísto figur čísla, vztahy, algebraické rovnice…Svět se vytratil, neboť abstrakce – kvantita, prostor pojímaný odděleně – místo aby byla nahlížena funkčně, tj. podle dialektické funkce v aktivitě poznání, byla Descartem pojímána metafyzicky, jako absolutní realita… Ve skutečnosti smyslová kvalita padá. Nahrazuje ji kvantita, oponující a od kvality odlišná, jako představitel světa… Otázka, zda Descartes byl idealista či materialista, se dá obtížně zodpovědět. Stojí proti sobě res extensa a res cogitans. Descartův materialismus je metafyzický.“
Zajímavý přístup Maritaina ke kritice Descarta spočívá v tom, že Descartes se dopustil „hříchu andělismu“, když jeho myšlení a poznávání se podobá myšlení a poznávání andělů, bytostí nehmotných, majících jen stránku duševní, stránku své mysli. Takovéto myšlení je charakterizováno výlučným poznáváním intuitivním, vrozenými idejemi a nezávislými od věcí. Jde o myšlení racionalistické a zároveň „znásilňující“ rozum. Je to odmítání minulosti, která nás nutí k vnitřní závislosti.
Můžeme proto na závěr souhlasit s Maritainem v tom, že „kartesiánská reforma je při zrodu iluzí, že z velké části odpovídá za nicotu moderního světa a stavu dnešního světa.“ S Patočkou pak v jeho tvrzení: Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět, svět rozpolcený, na jedné straně naši spirituální bytost, primárně uzavřenou samu do sebe, na druhé straně svět chápaný čistě rozumově a geometricky, bez kvalit, bez vnitřních sil. Před Descartem neexistoval přísný dualismus duše a těla, který pronikl do celého našeho vědomí.“ Patočka vidí v tomto rozpolceném světě dneška náš dnešní problém ve filosofii a vědě a Descartes nastínil cestu evropského myšlení pro celá následující staletí. Byl geniálním filosofem, ale přecenil matematiku a přírodovědu. Chtěl přetvořit filosofii v univerzální matematiku, ve vědu, ve které je všechno získáno přísnou dedukcí z nejjednodušších základních pojmů. Vzorem je mu skutečnost, že úhly v trojúhelníku dosahují 180°.
Zamýšlíme-li se nad nedostatky dnešního současného myšlení, pročtení a pochopení uvedených stránek o filosofii Descarta, tohoto velkého a hlubokého myslitele přechodu středověku a novověku, nám vysvětlí, že deficit našeho myšlení má svůj základ ve fikci, která se zrodila v hlavě tohoto zlomového myslitele a že sklízíme jen dědictví a vliv dávné předchozí doby.
Josef Plocek