Společenství a společnost: „Společenství a společnost jsou eticko – společenské skutečnosti v pravdě lidské, a ne pouze biologické. Ale společenství je více dílem přirozenosti a je úžeji spjato s biologickým řádem. Společnost je více dílem rozumu a je těsněji spjata s rozumovými a duchovními schopnostmi člověka. Neshodují se, pokud jde o jejich společenskou podstatu a vnitřní charakter, jakož i o sféry jejich realizace“.
    Maritain dále pokračuje, že si musíme uvědomit, že společenský život vždy sdružuje lidi pro určitý materiální či duchovní objekt. Tímto objektem je ve společenství nějaký fakt, který předchází určení lidského rozumu a vůle a který působí nezávisle na nich: vytváří nevědomou společnou psyché, psychologické struktury a společné cítění, společné mravy. Naproti tomu, podle Maritaina, ve společnosti je tímto objektem nějaký úkol, který má být splněn, neboli cíl, jehož se má dosáhnout. Ten závisí na určeních lidského rozumu a vůle a dříve než on je tu činnost rozumu jednotlivců (jejich rozhodnutí nebo alespoň souhlas). V případě společnosti se tak explicitně vynořuje objektivní a rozumový prvek společenského života a ujímá se řídící úlohy. Společností jsou např. obchodní firma, odborový svaz, vědecké sdružení a politická společnost, společenstvím jsou regionální, etnické, jazykové skupiny a společenské třídy. Kmen, klan jsou společenství, jež připravují a ohlašují příchod politické společnosti. Společenství je produktem instinktu a dědičnosti v daných okolnostech a v daném historickém rámci, společnost je produktem rozumu a mravní síly, kdysi nazývané „ctností“ Ve společenství procházejí společenské vztahy z daných situací a z daného historického prostředí, ve společnosti má prvenství osobní vědomí, společenská skupina je vytvářena lidmi a společenské vztahy pocházejí z určité ideje, z určité iniciativy, z dobrovolného rozhodování lidských osob.
Maritain uvádí: „I v přirozených společnostech, jako je společnost rodinná a společnost politická – to znamená ve společnostech, které nutně vyžaduje i spontánně naznačuje přirozenost – společnost vposledku vyrůstá z lidské svobody. I ve společenstvích – na příklad regionálních nebo profesních, která vznikají kolem nějaké dílčí společnosti, jako je průmyslový nebo obchodní podnik, vyrůstá společenství z přirozenosti, totiž z reakce a adaptace lidské přirozenosti na dané historické prostředí nebo na přirozenou situaci lidské existence. Ve společenství pochází společenský tlak z faktorů, jež v člověku vyvolávají typy chování, jejichž průběh probíhá v determinismu přírody. Ve společnosti vychází společenský tlak ze zákona neboli z racionálních ustanovení nebo z určité představy společného cíle. Dovolává se osobního svědomí a osobní svobody, jež mají být poslušné zákona svobodně. Společnost vždy dává vzniknout – buď uvnitř sebe nebo kolem sebe – společenstvím a pospolitému cítění. Společenství se nikdy nemůže přeměnit ve společnost, třebaže může být přirozenou půdou, z níž vzejde nějaká organizace ve formě společnosti, začne-li se v ní uplatňovat rozum. Nejlépe a nejsnadněji pochopíme rozdíl mezi společenstvím a společností, když si vzpomeneme na fotbalový klub Slavia a na skupinu slávistických „fanoušků.“. Klub Slavia má své stanovy, své hřiště, své funkcionáře, svůj majetek, své hráče. V tomto smyslu je Slavia organizací a společností. Naproti tomu slávističtí fandové tvoří společenství přátel, stoupenců a podporovatelů slávistických hráčů, obdivovatelů klubových hráčů, jezdi s nimi na zájezdy, podporuje slávistické hráče při hře svou účastí a svými projevy, drží jim palce, jsou schopni vyvolávat proslávistické bitky a podporovat svou účastí a přátelskými projevy při zápasech, pociťují velkou přízeň a náklonnost k slávistickým hráčům, jsou ochotni se dopouštět i trestných činů z lásky a přízně ke svým hráčům. Tito fandové tedy naplňují skutkovou podstatu společenství.  
 
Národ: Maritain uvádí: „Národ je společenství, nikoli společnost. Národ je jedno z nejdůležitějších společenství, jež zplodil civilizovaný život. V moderní době existuje napětí a konflikt mezi národem a jiným lidským společenstvím základního významu, totiž sociální třídou. Ale dynamika národa se fakticky projevila jako mocnější, protože je hlouběji zakořeněna v přirozenosti. Národ není skutečnost biologická jako rasa, nýbrž eticko-společenská: lidské společenství založené na faktu zrození a rodového původu, avšak se všemi morálními konotacemi těchto slov: zrození k rozumovému životu a k činnostem civilizace, rodový původ zahrnující rodové tradice, společenské a právní zvyklosti, kulturní dědictví, společné ideje a mravy, historické vzpomínky, společné utrpení, požadavky, naděje, předsudky a resentimenty. Etnické společenství můžeme obecně definovat jako společenství typických způsobů cítění, které má kořeny ve fyzické půdě společného původu a v morální půdě dějin.“ Podle Maritaina etnické společenství se stává národem, když tato faktická situace vstoupí do oblasti vědomí, když si etnická skupina uvědomí fakt, že tvoří společenství typických způsobů cítění, že má svou vlastní jednotu, dějiny, vazbu na minulost, svou vlastní individualitu a vůli vytvářet jedno bytí. Samo o sobě je to normální bytí, ale nakonec zplodilo nacionalismus, pravděpodobně tím způsobem, že smísilo pojem národa a státu. Národ má či měl určitou půdu, určitou zemi, může mít určitý jazyk, ale to neznamená, že každý národ má mít svůj stát.
    Ale národ není společností. Podle Maritaina národ se nezabývá věcmi politického řádu. Je jako všechna ostatní společenství „akefální“ Má elitu a střediska vlivu, ale nemá ani hlavu ani právní organizaci. Má vášně a sny, ale nemá společné dobro (bonum commune), formální normy a řád. Proto se národní společenství nemůže přeformovat v politickou společnost, ale toto společenství se může stát příznivou formou pro politickou společnost. Avšak politická společnost náleží do vyššího řádu. Z historie zjišťujeme, že národ byl vytržen ze svého bytostného řádu v průběhu 19. století a stal se pozemským božstvem, jehož absolutní egoismus je posvátný a užíval politické moci k rozvracení veškerého pevného řádu mezi národy.

Politická společnost: Maritain uvádí: „Poltická společnost a stát patří – na rozdíl od národa -  do řádu společnosti, dokonce společnosti v její nejvyšší neboli ,dokonalé´ formě. V moderní době se oba termíny užívají jako synonyma, ,stát´  má tendenci vytlačit ,politickou společnost´. Avšak chceme-li se vyhnout vážným nedorozuměním, musíme stát a politickou společnost přísně rozlišovat. Nepatří do dvou různých kategorií, liší se, jako se liší část od celku. Politická společnost je celek. Stát je část, dominantní část tohoto celku. Politická společnost, kterou vyžaduje přirozenost a realizuje rozum, je nejdokonalejší ze všech časných společností. Je to skutečnost konkrétně a zcela lidská, jež směřuje ke konkrétně a zcela lidskému dobru. Je dílem rozumu, zrodila se z temného úsilí rozumu, který se vyprostí z instinktu, a bytostně implikuje rozumový řád. Není však čistým rozumem, jako jím není sám člověk. Politický útvar je z masa a krve, má instinkty, vášně, reflexy, dynamiku a nevědomé psychologické struktury – a toto vše se podřizuje, někdy přinuceno zákonem, vedení určité ideje a rozumových rozhodnutí. První podmínkou existence politické společnosti je spravedlnost, ale její vlastní oživující formou je přátelství. Směřuje ke skutečně lidské a svobodně realizované jednotě. Žije z oddanosti lidských osob a z jejich sebeobětování. Osoby jsou ochotny nasadit pro politickou společnost svou existenci, svůj majetek a svou čest. Občanské cítění tvoří tato ochota k oddanosti a k vzájemné lásce a smysl pro spravedlnost a zákon.“ K politické společnosti přistupuje zděděná společná zkušenost a morální a rozumové instinkty, jež vytvářejí jakousi empirickou a praktickou moudrost. Politická společnost zahrnuje do své vyšší jednoty také rodinné skupiny, jejichž život rodinný, ekonomický, kulturní, výchova a vzdělání mají pro existenci a prosperitu politické společnosti stejný význam jako život politický a naplňují tak prvek pluralismu. Společné dobro není pouze souhrn výhod a veřejných služeb, které předpokládá organizace společného života, ale i rozumný daňový systém, silnou vojenskou moc, soubor spravedlivých zákonů, dobrých zvyklostí a moudrých institucí. Všechny tyto věci jsou sdělitelné a dostávají se ke všem členům společnosti.  

Stát: Maritain uvádí: „Politická společnost není totéž co stát. Stát je pouze částí politické společnosti a jeho úkolem je zabývat se specializovanými částmi zájmu politické společnosti. Je specializovaným objektem ve věci společné prosperity, veřejného pořádku a správy veřejných záležitostí. Stát nepředstavuje jediný člověk nebo skupina lidí, nýbrž soubor institucí, které vytvářejí společně řídící mechanismus na vrcholu lidské a politické skutečnosti a využívají k tomu lidské mozky a energii. Vytváří sice jakousi neosobní a racionální nadstavbu politické společnosti, vážící se na zákon a na systém obecných právních pravidel, v žádném případě však není nad politickou společností, nýbrž jen jako její specializovaná část, jen jako část vyššího celku. Funkce vykonávané státem jsou ve službách politické společnosti a nikoli naopak, jsou nástrojem politické společnosti. Stát je podřízen politické společnosti a má nejvyšší autoritu nikoli ve svém vlastním jménu a zájmu, nýbrž na základě a v zájmu obecného blaha. Toto je politické pojetí státu.
    V praxi se však můžeme u pojmu státu setkávat podle Maritaina s pojetím despotickým, „substancialistickým“, „absolutistickým“. Podle tohoto pojetí stát je nad politickou společností nebo se ji snaží vyřadit z funkce, a ve smyslu tohoto pojetí má stát nejvyšší moc na základě svého „vlastního přirozeného a nezcizitelného práva a pro svůj vlastní zájem. V této podobě stát směřuje k tomu snažit se překročit své přirozené meze a hranice, má tendenci k stálému růstu, k nejvyšší zákonné byrokratické samovládě. Opouští své přirozené poslání být prostředkem a usiluje o dosažení cíle. Maritain uvádí: „Ti, kteří se specializují na záležitosti celku, mají sklon považovat se za celek. Generální štáby mají tendenci pokládat se za celou armádu, církevní autority za celou církev, stát za celou politickou společnost. Stát má zároveň sklon přidělovat sám sobě určité zvláštní společné dobro, zvláštní zachovávání sebe sama a svůj vlastní růst, odlišné jak od veřejného blaha a pořádku, jež jsou bezprostředním cílem státu, tak od společného dobra, jež jsou nejvyšším cílem. Všechny tyto nešťastné jevy jsou jen „přirozené“ výstřelky a nešvary.“
    Avšak podle Maritaina vývoj substancialistické či absolutistické teorie státu má vážnější dosah. Samo slovo stát se objevuje teprve v průběhu moderních dějin, třebaže jeho pojem se implicitně vyskytl v pojmu antické městské obce, polis a v římské říši. Maritain uvádí, že „autorita císaře ve středověku a poté autorita absolutního krále v klasickém období moderních dějin sestupovala na politickou společnost shůry a stavěla se nad ni. Politická autorita byla po dlouhá staletí výsadou vyšší ,sociální rasy´, jež měla právo – podle jejího přesvědčení vrozené a dané bezprostředně Bohem a nezcizitelně – vykonávat svrchovanou moc a vládnout, mravně vést politickou společnost. Suverenita v autentickém smyslu toho slova totiž implikuje nejen držení nejvyšší moci a právo na tuto moc, ale také přirozené a nezcizitelné právo na nejvyšší moc, která se chápe jako nejvyšší odděleně od subjektů a nad nimi.“ Francouzská revoluce podržela pojetí státu jako celku sobě, ale přenesla je z krále na národ, neprávem ztotožněný s politickou společností. Tak došlo ke ztotožnění národa, politické společnosti a státu.
    Maritain uvádí: „Bylo zachováno i pojetí suverenity (jakožto přirozeného či vrozeného a nezcizitelného práva na transcendující moc), ale bylo přeneseno z krále na národ. Zároveň vlivem voluntaristické teorie práva a politické společnosti – filosofie 18. století se snažila tuto teorii zachovat - nabyl i stát atributů osoby (domněle morální osoby) a byl přetvořen v subjekt práva, takže atribut absolutní suverenity, přisuzovaný národu, musel být nezbytně požadován a vykonáván státem.“ Vlivem Hobbesova Leviathana pojem politické společnosti se dostává na vyšší stupeň abstrakce a symbolického významu a v ideji státu se vědomí politické společnosti pozvedává k úplněji individualizované ideji sebe samé, „Tu vše zůstává v řádu symbolu a znaku. Avšak v absolutistickém pojetí státu byl tento symbol přetvořen v realitu, byl hypostazován. Podle tohoto pojetí je stát metafyzická monáda, osoba. Je celek sám pro sebe, dokonce politický celek na nejvyšším stupni jednoty a individuality.“
    Maritain uvádí: „Když bylo toto pojetí státu uplatňováno v lidských dějinách, dovedlo demokracie k nesnesitelným rozporům ve vnitřní politice a zejména v mezinárodním životě. Ve skutečnosti vůbec nepatří k autentickým principům demokracie, nepatří ani k její pravé inspiraci, ani k její pravé filosofii, nýbrž pochází z apokryfního ideologického dědictví, jež na demokracii parazitovalo. Je třeba zdůraznit toto: pro dnešní demokracie je nejnaléhavějším úkolem rozvíjet sociální spravedlnost, zlepšovat organizaci světové ekonomiky a bránit sebe samé před totalitními hrozbami přicházejícími zvnějšku a před šířením totality ve světě. Sledování těchto cílů však s sebou nevyhnutelně ponese nebezpečí, že příliš mnoho funkcí společenského života bude kontrolováno shora státem. A my budeme nuceni toto nebezpečí přijímat, pokud se náš stát znovu nepostaví na pravé autentické a demokratické základy a pokud politická společnost neobnoví své vlastní struktury a vědomí sama sebe tak, aby lid byl účinněji vybaven pro svobodný život a aby se stát stal opravdu nástrojem ve službách společného dobra všech. Jedině pak stát dosáhne své pravé důstojnosti, která nezáleží v moci a vážnosti, ale ve spravedlnosti“.

Lid: Maritain uvádí: „Řekl jsem, že lid není suverénní v pravém slova smyslu. Neboť autentický pojem suverenity se týká moci a nezávislosti, které jsou nejvyšší odděleně od celku a nad celkem, jemuž suverén vládne. A moc a nezávislost lidu nepochybně nejsou nejvyšší odděleně od lidu a nad ním. O lidu stejně jako o politické společnosti je třeba říci nikoli to, že je suverénní, ale že má přirozené právo na plnou autonomii neboli právo, aby vládl sám sobě.
    Lid toto právo vykonává, když stanoví psanou nebo nepsanou ústavu politické společnosti nebo když se v nepříliš velké politické skutečnosti shromažďuje, aby prosadil nějaký zákon nebo učinil nějaké rozhodnutí, nebo když volí své představitele. A toto právo mu stále zůstává. Na základě tohoto práva přenáší právo, vydává zákony a právo vládnout na ty, kteří jsou ustanoveni, aby se starali o společné dobro. Když tyto jednotlivce takto vybavuje na určitou dobu a v určité míře autoritou, pak lid samotným výkonem práva na self-governement ve stejné míře omezuje další užívání tohoto práva, ale nikterak neruší a ani neoslabuje jeho držení. Lidské osoby vybavené výkonnou mocí jsou vládnoucím (v nejpřísnějším smyslu slova ,vládnout´ ) orgánem ve státě, protože lid je v politické společnosti ustanovil zástupci celku. To není nikterak v rozporu s mým závěrem, že pro demokratický režim není nejsprávnějším výrazem ,suverenita lidu´, nýbrž Lincolnův výrok:  ´Vláda lidu, skrze lid a pro lid´. To znamená, že lidu vládnou osoby, které sám zvolil a jimž svěřil právo vydávat příkazy a rozhodovat v určitých funkcích a po určitou dobu a nad jejichž vedením si ponechává pravidelnou kontrolu, především prostřednictvím svých představitelů a takto zřízených shromáždění.
    Pokud jde o sám pojem lidu, je třeba říci, že moderní pojem lidu má dlouhou historii a že vznikl splynutím mnoha nejrůznějších významů. Ale zůstaňme u politického významu tohoto slova: lid je množství lidských osob, které se ve vzájemném přátelství spojují pod spravedlivými zákony pro společné dobro své lidské existence a vytvářejí politickou společnost. Pojem politické společnosti znamená celek (pojatý ve své jednotě) tvořený lidem. Pojem lidu znamená organicky spojené členy, kteří tvoří politickou společnost. Tedy to, co jsme řekli o politické společnosti a národu a nebo o politické společnosti a státu, platí také o lidu a národu nebo lidu a státu. Ale lid se skládá z lidských osob, jež nejen tvoří politickou společnost, ale každá má duchovní duši a nadčasové určení, a proto je pojem lidu nejvyšší a nejvznešenější ze základních pojmů, které zde analyzujeme. Lid je sama substance, svobodná a živoucí substance politické společnosti. Lid není pro stát, stát je pro lid.
    Konečně bych chtěl říci, že pro lid je stát zvláště nezbytný proto, že stát je orgán specializovaný na péči o celek, normálně tedy brání a chrání lid, jeho práva a rozvoj proti egoismu a partikularismu skupin nebo privilegovaných vrstev. Ve staré Francii se lid a král o sebe s větším či menším pochopením opírali v boji proti nadvládě feudálních pánů či šlechty. V moderní době spolu lid a stát obdobným způsobem držely v zápase o sociální spravedlnost. Když je však tento normální proces narušen absolutismem totalitního státu, který ze sebe dělá nejvyšší pravidlo dobra a zla, vede k porobě lidu a ke zkáze jeho nejvyšších hodnot. Tento proces je také narušen a ohrožen, když se lid nechá řídit státem, který se nezbavil ani představy své domnělé suverenity, ani nedostatků, jimiž takticky trpí sama politická společnost. A konečně, chceme-li udržet a zefektivnit proces sociálního vzestupu podporovaný státem a zároveň obnovit stát v jeho pravé podobě, je nutné, aby mnohé funkce dnes vykonávané státem byly rozděleny mezi různé autonomní orgány pluralitní politické společnosti – buď po fázi státního kapitalismu, nebo státního socialismu, nebo – jak bychom si přáli – již v průběhu současného vývoje. Je také nezbytné, aby lid měl vůli a prostředky ke kontrole, kterou má vykonávat nad státem.“

Splňuje náš stát Maritainovy podmínky a předpoklady?

    Maritain ve svém citovaném díle obrací svou pozornost k sociologickým a právním jevům, rozlišení pojmu společnost a společenství a konstatuje, že v naší moderní společnosti přistupujeme dosti laxně k vymezení a rozlišení těchto dvou běžných fenoménů, takže v praxi je dokonce směšujeme a splývají nám v jednu skutečnost. A přitom je toto směšování hrubým porušením přesnosti. Tak se dopouštíme toho omylu, že např. považujeme stát, národ, politickou společnost a lid za něco totožného, třebaže obsahově se všechny tyto pojmy podstatně liší. Je sice pravdou, že společenství i společnost představují lidskou skutečnost etického a biologického charakteru, i když tato převaha biologie náleží především pojmu společenství. Společenství má blíže úzkou spojitost s přirozeností, kterou jsme svým zrozením podědili, zatím co společnost zahrnuje do svého pojmového obsahu především rozumové a duchovní schopnosti člověka. Pro rozlišení společenství a společnosti nám poslouží, když se zamyslíme nad tím, že lidé se sdružují ve svém životě pro určitý objekt. Pro společenství je tímto objektem pouhý fakt, pouhá skutečnost našeho zrození, která nás zařadila do společenství, zrození, které předcházelo naše následné projevy rozumového charakteru, fakt nabytí nějaké společné psyché, psychologické struktury společného cítění, společných mravů a přirozené zaměřenosti, spřízněnosti a příslušnosti s lidmi stejného citového zaujetí. Vychází-li společenství z určité skutečnosti myšlenkového a morálního dědictví daného zrozením, společnost místo toho bazíruje na určitém úkolu, cíli a účelu, který zde stojí před člověkem a vede ho k jeho realizaci. Podstatu rozdílu společenství a společnosti lépe pochopíme, když si pod společenství zařadíme jako příklad oblast regionální, etnické, jazykové skupiny a společenské třídy a pod pojem společnosti promítneme obchodní firmu, odborový svaz, vědecké sdružení a politickou stranu. Krátce řečeno společenství je produktem instinktu a dědičnosti v daných okolnostech a v daném historickém rámci, společnost je produkt rozumu a mravní síly, které staří filosofové řadili pod „ctnost“, jak praví Maritain. Pojmy kmen a klan jsou společenstvím, které už navozuj příchod politické společnosti. Obsahem společenství jsou společenské vztahy, které vycházejí z daných životních situací a z daného historického prostředí a jsou nám dány jako dědictví dané lidem. Způsoby kolektivního cítění a nevědomá kolektivní psyché převažují nad osobním vědomím a pociťujeme se jako produkt společenské skupiny. Naproti tomu ve společnosti stojí na přednostním místě naše osobní vědomí, společenská skupina je utvářena z dobrovolných rozhodnutí nás samých a pochází z určité ideje, z určité naší iniciativy. V přirozených společnostech rodinných a politických vyrůstá společnost z lidské svobody. Společenství se nemůže přeměnit ve společnost, třebaže může existovat jako přirozená půda, z níž vznikne společnost, začne-li se v ní uplatňovat rozum při sledování nějakého úkolu, cíle a účelu. Cílevědomá a účelová zaměřenost může tak vésti k ambivalenci společenství a společnosti, např. když členové národa přikročí k utvoření obchodního podniku nebo politické strany. 
Národ: Maritain nás v předchozí části této úvahy dostatečně seznámil s tím, že národ je společenství a nikoli společnost, že národ se liší od dalšího společenství, od sociální třídy, že národ ve své míře biologického prvku své podstaty není roven biologické rase, která byla v podstatě nacismu, nebyl ani zcela roven italskému fašismu, takže není třeba v této interpretaci pojem národa nějak opakovat. Ale všimněme si jiné otázky. totiž historického negativizování národa v tzv, nacionalismu. K tomuto negativnímu pojetí národa a jeho hypostazování nacionální ideologie došlo v 19. století, kdy při poklesu víry a náboženství se takto škodlivý nacionalismus stal náhražkou náboženství a základem obecného zla. Došlo k tomu i proto, že obecné státoprávní myšlení nabylo přesvědčení, že jednotlivé národní celky mají nárok na přisouzení a vytvoření charakteru státu, neboť stejně jako stát má ve svém vínku teritorium, je takto teritoriem také vybaven národ. V uvedeném století začaly vznikat národní a národnostní státy a základy vzniku příštích válek. Tak ztotožnění společenství a společnosti, tj. ztotožnění národa a státu, vyvolalo i v naší zemi neblahé důsledky. Jednak z nepochopení přípustnosti pojmu Československa jako jednoho českého a slovenského národa, což Slováci popírali, i když státní ústavu v tomto smyslu popírali, s ohledem na dřívější existenci silné menšiny maďarské, Čechům samým pak toto ztotožnění jednoho národa v podobě dvou entit, Čechů a Slováků, dopomohlo k vytvoření jednoho jediného státu za existence silné menšiny německých občanů v oblasti Sudet. Kdyby v roce 1919 byl znám a pochopen závažný význam pojmů společenství a společnosti jakož i společenství a státu, nemohlo by dojít ke státoprávnímu omylu národního či národnostního státu Československo. Tolik na okraj otázky národa.
Politická společnost: Politická společnost a stát patří – na rozdíl od národa – do řádu společnosti, dokonce nejvyšší a „dokonalé“ společnosti. Rozdíl mezi společností a státem spočívá pouze v pojmovém rozdílu „celek“ a „část“. Politická společnosti je tedy celkem, stát je částí, přičemž občané tvoří jak politickou společnost, tak i stát. Maritain v předchozím dostatečně vymezil obsah obou pojmů. Do vyšší politické společnosti náleží i národní společenství i všichni členové života rodinného, ekonomického, kulturního a politického. Základními prvky politického společenství jsou obecný prospěch všech občanů, obecný řád zákona, společné dobro, soubor spravedlivých zákonů. Obecně lze říci, že politická společnost bývá v praxi směšována jak s národním a národnostním státem, se státem i s lidem, je ji však třeba přísně vymezovat jak od národa, tak od státu a lidu. Avšak pojem politické společnosti byl v praxi mylně snižován oproti státu a omylem byl také se státem ztotožňován, jako by byla nadřazována část celku.
Stát: Maritain v své předchozí části vymezil pojem státu a není třeba tento pojem nějak vymezovat. Naprostým omylem je považovat stát, jak se v praxi často stává, za nejvyšší součást politické společnosti, jako by stál nad ostatními orgány či kolektivními částmi společnostmi, neboť část nemůže stát výše než celek a politická společnost je celkem. Maritain tak vychází z „politického“, „instrumentálního“ pojetí státu. V běžné státní praxi však došlo k tomu, že na stát se nahlíží jako na formu „despotickou“, „substancialistickou“, „absolutistickou“. Podle této teorie je stát subjektem práva, „morální a právnickou osobou“, co do formy představuje vrchol společnosti, celek, pohltil do sebe politickou společnost a má nejvyšší moc na základě na základě svého vlastního přirozeného a nezcizitelného práva. Toto pojetí je však zcestné. Co je velké a mocné, podle přesvědčení Maritaina a v souhlase se skutečností a zkušeností, trvale se pokouší instinktivně překročit své hranice a meze. „Moc má tendenci růst, mocenský stroj se chce neustále rozpínat. Nejvyšší zákonná a správní mašinérie tíhne k byrokratické samovládě. Chtěla by se pokládat ne za prostředek, ale za cíl. Ti, kteří se specializují na záležitosti celku, mají sklon považovat se za celek. Generální štáby mají tendenci pokládat se za celou armádu, církevní autority za celou církev, stát za celou politickou společnost. Stát má zároveň sklon přidělovat sám sobě určité zvláštní společné dobro, zvláštní zachovávání sebe sama a svůj vlastní růst, odlišné jak od veřejného blaha a veřejného pořádku, jež jsou bezprostředním cílem státu, tak od společného dobra, jež je jeho nejvyšším cílem. Všechny tyto nešťastné jevy jsou jen „přirozené“ výstřelky a nešvary“.
    Podle Maritaina Francouzská revoluce podržela pojetí státu jako celku sobě, ale přenesla je z krále na národ, neprávem ztotožněný s politickou společností. Tak došlo ke ztotožnění národa, politické společnosti a státu.
To však mělo neblahé a nedozírné důsledky na chápání suverenity, dříve vrcholné královské a nyní národní a posléze státní moci. Toto se projevilo jako nebezpečné pro nastupující demokracii a pro důsledky despotického či absolutistického státu v moderní době. Tuto otázku však budeme muset řešit až v souvislosti s problematikou suverenity, kterou se budeme zabývat příště.
Lid: Maritain konstatuje, že pojem lidu měl dlouhou historii svého obsahu a pro moderní dobu se spokojuje s vymezením, že lid je množství lidských osob, které se ve vzájemném přátelství spojují svou existencí pod spravedlivými zákony pro své společné dobro a vytvářejí tak politickou společnost. Maritain také v souvislosti s „lidem“ uvádí: „Ale lid se skládá z lidských osob, jež nejen tvoří politickou společnost, ale každá má duchovní duši a nadčasové určení, a proto je pojem lidu nejvyšší a nejvznešenější ze základních pojmů, které zde
analyzujeme. Lid je sama substance, svobodná a živoucí substance politické společnosti.“  Buď tedy „politická společnost“ a „lid“ mají identický charakter, jsou synonymy jedné a téže skutečnosti, které lze používat promiscue, pak asi autor úvahy měl toto konstatovat, anebo se pojmové znaky obou pojmů liší, a pak autor měl pečlivěji vymezit jejich rozdíl. Každopádně Maritain správně vymezil rozdílné pojmy „společenství“ a „společnost“a správně upozornil na zmatky a omyly, kterých se praxe dopouští směšováním těchto pojmů  jakož i pojmů „národ“, „politická společnost“ a „stát“.

Josef Plocek