Důvodem je to, že tento pojem, pojatý ve svém autentickém smyslu a v perspektivě vlastní vědecké oblasti, do níž náleží (oblast politické filosofie), je vnitřně klamný a nutně nás zavede na scestí, budeme li ho užívat pod záminkou, že byl přijímán příliš obecně a příliš dlouho, abychom ho mohli odmítnout, a nebudeme-li chtít vidět mylné konotace, s nimiž je neoddělitelně spojen.
Suverénní vládce podle pojetí Jeana Bodina (1530-1596): Jean Bodin je právem považován za autora moderního pojmu suverenity. Suverenita je podle něho absolutní a trvalou mocí státu. Tato moc je trvalá, na celý život, na rozdíl od moci dočasné, která je poskytována pouze správcům, úředníkům, komisařům nebo regentům s tím, že jde pouze o moc zastupovat vedení lidu a že jim může být zastupitelská moc kdykoli odňata. Lid se však může zřeknout své suverénní moci a jakoby darem ji předat natrvalo vybrané vladařské osobě, která se stává místo lidu suverénem státu. Toto přijetí suverénní moci je pak absolutní a trvalé. Suverénní vládce je oddělen od lidu, stává se mocenským subjektem, vládnoucím poslušnostnímu subjektu, lidu a občanům, vydává svá vlastní a závazné příkazy a rozhodnutí, nemusí skládat své účty nikomu kromě Bohu, je odpovědný také jedině Bohu. Suverenita není omezena ani v moci, ani v rozsahu a v čase. Pozemská suverenita se podobá suverenitě Boží, jejímž je obrazem.
    Prvotním omylem takovéto suverenity je skutečnost, že takovýto suverénní vládce už není částí lidu, nýbrž je od lidu oddělen, stává se od lidu odděleným a transcendentním celkem a subjektem, existujícím nad lidem. Jestliže v dřívějším lenním zřízení nejvyšší lenní pán spočíval na vrcholu této lidské pyramidy, suverén byl nad tímto vrcholem, oddělen od povinnostního subjektu, lidu., vládl lidu shora a nad celou společností.
    Omyl a klam v takto chápané suverenitě teoretiků spočíval v tom, že věděli podle přirozeného práva, že lid má právo vládnout sám sobě, avšak „úvahu o tomto právu nahradili úvahou o moci lidu tvořícího stát. Věděli, že autoritu, kterou vládce má, dostává od lidu. Ale opomíjeli pojem zastupování, vicariance, který zdůrazňovali středověcí autoři a nahradili ho pojmem materiálního přenosu a donace, darování. Jinými slovy, diskutovali o tomto problému z hlediska hmotných statků, a ne z hlediska práv, které někdo má ze své povahy nebo účasti. Vlastní-li někdo nějaké materiální dobro, nemůže ho vlastnit někdo jiný, můžeme mluvit jen o přenesení nebo darování. Ale někdo může vlastnit nějaké právo jako náležející jeho přirozenosti a druhý je může vlastnit jako něco, na čem má účast. Bůh má na základě své esence právo vládnout; lid má toto právo jednak účastí na Božím právu, jednak na základě své esence, pokud je o lidské právo. ´Zástupci´ neboli představitelé lidu mají toto právo (mají ho skutečně), ale pouze účastí na právu lidu. Tedy i v případě monarchie (nikoli však absolutní monarchie) by se mělo říci, že právo vládce – jakožto ´zástupce´ (množství) neboli vyslance lidu – je samo právo lidu, na němž vládce získal účast na základě důvěry lidu, a že toto právo stále existuje v lidu a že nebylo lidu vůbec odňato a přeneseno na vládce. Vládce by se měl vidět na vrcholku (a ne nad vrcholkem) politické struktury jako část představující celek (a ne jako oddělený celek) a jako osoba, které bylo svěřeno poslání vykonávat nejvyšší autoritu ve společnosti a která má tuto svou autoritu zástupně jako účast (v tomto případě maximálně) na právu, jež má přirozeně lid. Takový vládce – jehož idea se v lidských dějinách nikdy nerealizovala, leda snad do určité míry v případě svatého Ludvíka – by byl oddělený od lidu co do existenciálního stavu požadovaného výkonem práva vládnout. Ale nebyl by oddělený od lidu co do držení tohoto práva – naopak! -, neboť by ho měl zástupně a účastí. Byl by odpověden lidu, Byl by králem, ne však králem absolutním, vládcem, ne však vládcem, suverénním.“
Co znamená suverenita. Hobbesův smrtelný bůh: Maritain uvádí, že pojem suverenity nabyl konkrétní podoby, když v Evropě vznikla absolutní monarchie.  Ve středověku neexistoval žádný takový pojem jako suverenita. Ve zřízení lenním tu byli lenní páni, jejichž vedoucím byl suzerén mezi suzerény, nikoli suverén. Lenní páni nabývali svá vlastní práva a své vlastní moci. Pojem suveréna se rodil podle názoru Jeana Bodina. Existoval sice pojem božského práva králů. Titul král se stával dědičným, lid se s tím spokojoval a král nabýval přirozené a nezadatelné právo na nejvyšší moc. Maritain to vystihuje slovy, že „toto přirozené a nezadatelné právo na nejvyšší moc bylo jedině v osobě krále, týkalo se sice politické společnosti, ale bylo na ní nezávislé, a tedy moc krále byla nejvyšší nejen jako nejvyšší moc existující v nejvyšší části politické společnosti, ale také oddělené od ní. Král tedy vládl nad svými poddanými shora a shora také pečoval o jejich společné dobro.  Byl slavnostním, dokonalým politickým obrazem Boha. A ke každému omezení transcendentní moci a nezávislosti krále mohlo dojít pouze se svobodným a milostivým dovolením (ve skutečnosti nejčastěji pod vlivem nějakého nátlaku), jež král udělil té či oné části masy, která se nacházela pod ním. Taková byla idea a takový byl záměr, pro nějž se razil pojem suverenita.“
    Suverenita podle názoru Maritaina znamenala dvě věci: „1. právo na nejvyšší nezávislost a na nejvyšší moc, jež je přirozeným a nezadatelným právem; 2. právo na nezávislost a moc, jež jsou ve své vlastní sféře nejvyšší absolutně neboli transcendentně, a ne relativně  neboli jakožto náležející nejvyšší části celku. Jinými slovy: nezávislost vládce vůči celku, jemuž vládne a jeho moc nad tímto celkem jsou nejvyšší odděleně od celku. Jeho nezávislost a jeho moc nejsou pouze nejvyšší ve vztahu ke všem ostatním částem politického celku jakožto jsoucí na vrcholu nebo nejvyšší části tohoto celku, nejvyšší, tj.  absolutně jsou nad daným celkem. Suverenita je absolutní a nedělitelná vlastnost, na níž nelze participovat a jež nepřipouští stupně a náleží vládci nezávisle na politickém celku jakožto právo vlastní jeho osobě. To je ona autentická suverenita, kterou měli podle svého přesvědčení absolutní králové Pojem této suverenity se stal dědictvím absolutních států a její plný význam se ukázal v hegelovském státě – a už před Hegelem v Hobbesově smrtelném bohu.  
    Maritain navazuje na Hobbese a reprodukuje jeho výklad o vzniku společenské smlouvy v podobě Leviathana, nazvaného „smrtelným bohem“. Konstatuje, že lidstvo si hledá nějakou záruku bezpečnosti před vnitřním a vnějším nebezpečím a vidí jedinou cestu v tom, že všichni lidé se dohodnou na tom, že veškerou svou sílu a moc svěří jedinému muži (nebo skupině mužů), který by všechny jednotlivé vůle svedl ve vůli jedinou, tj. ustanoví jediného muže nebo skupinu mužů, kteří jim budou vládnout, zastupovat je a zajišťovat jejich bezpečnost, rozhodovací moc bude spočívat na tomto jediném muži či sboru. Obecný lid se v této dohodě vzdá svých nároků na vlastní rozhodování a podřídí se rozhodnutím takového zástupce, podřídí tomuto zástupci svou vůli a své mínění. To je více než souhlas, více než svornost. Je to skutečná jednota všech, sjednocení v jedné a téže osobě smlouvou všech se všemi. Leviathan ve smyslu této společenské smlouvy bude vládnout lidu, případně i na lid vyvíjet tlak a hrozbu. Nositelem této vůle bude vladař, suverén, s absolutní a svrchovanou mocí. Všichni ostatní jsou vedle něho poddanými, poslušnostním a podřízeným subjektem.      
    Maritain nyní za tohoto stavu vystupuje s tímto stanoviskem: Ani politická společnost, ani stát nejsou suverénní a vychází z těchto předpokladů. Má-li mít politická společnost právo na plnou autonomii, to se týká jednak věcí vnitřních (vůči sobě), jednak věcí vnějších (vůči ostatním společenským organizacím). Podle Maritaina plná vnitřní autonomie politické společnosti znamená, že si vládne s relativně nejvyšší nezávislostí, než je nezávislost kterékoli z částí, jež ji tvoří), takže žádná z jejích částí, když se zmocní vlády, nemůže nahradit celek a omezovat jeho svobodu jednání. Plná vnitřní autonomie politické společnosti také znamená, že si sama vládne s relativně nejvyšší mocí (neboli s větší mocí, než je moc kterékoli z částí, jež ji tvoří), takže žádná z jejích částí nemůže, když nahrazuje celek, omezovat nejvyšší moc vládních orgánů, jimiž si celek vládne.    
    Plná vnější autonomie podle Maritaina znamená, že má relativně nejvyšší nezávislost vůči mezinárodnímu společenství, tj. nezávislost, kterou mezinárodní společenství – dokud zůstává pouze morální a neexistuje ještě jako politická společnost, a proto ještě nemá vlastní politickou nezávislost – nemá ani právo, ani moc činit se závazně menší, než je nezávislost mezinárodního společenství samého. Každá politická společnost, dokud se nezačlení do vyšší a
širší politické společnosti, tedy nemá nad sebou na zemi žádnou moc, kterou by mohla být nucena poslouchat. Plná vnější autonomie politické společnosti také znamená, že může navenek uplatňovat svou nejvyšší moc tím, že vede válku s jinou politickou společností.
    Maritain dále konstatuje, že právo politické společnosti na plnou autonomii vyplývá z toho, že jde o politickou společnost povahy dokonalé, společnosti, která je soběstačná. Maritain však zastává názor, že „politické společnosti svůj charakter úplné autonomie fakticky ztrácejí v tom smyslu, že si uchovávají právo na plnou autonomii jen jako určitý pozůstatek, a také proto, že ještě nejsou začleněny do širší společnosti, která je skutečně ´dokonalá´ neboli soběstačná. Když takováto politická společnost vstoupí do nějaké širší politické společnosti, třeba do federální politické společnosti, vzdává se tím v každém případě svého práva na plnou autonomii, třebaže si zachovává de facto i de iure omezenou autonomii, a to jak vnější, tak i vnitřní. Jestliže nyní řeknu, že právo politické společnosti na plnou autonomii je právo přirozené a dokonce právo nezadatelné, chci tím říci, že nikdo nemá právo zbavovat politickou společnost tohoto práva násilím. Nikterak však tím nechci říci, že by sama tato plná nezávislost byla nezadatelná a že by se politická společnost nemohla svého práva na plnou autonomii svobodně vzdát, jestliže pozná, že už není ´dokonalou´ a soběstačnou společností, a jestliže souhlasí se vstupem do širší politické společnosti. Můžeme říci, že plná autonomie politické společnosti implikuje první prvek, který je vlastní autentické suverenitě, totiž přirozené a – v tomto smyslu – nezadatelné právo na nejvyšší nezávislost a na nejvyšší moc. Vůbec však neimplikuje druhý prvek. Je totiž jasné, že politická společnost si sama nevládne odděleně od sebe samé a z pozice nad sebou. Jinými slovy, její nezávislost a její nejvyšší moc jsou nejvyšší pouze relativně neboli ve srovnání s něčím jiným (jako náležející tomuto celku, a ne jeho částem nebo neorganizovanému společenství ostatních celků). Tedy pokud jde o druhý prvek, který je vlastní autentické suverenitě, totiž o absolutně a transcendentně nejvyšší stupeň nezávislosti a moci, které jsou v autentické suverenitě nejvyšší odděleně od celku, jemuž vládce vládne, a nad tímto celkem (a které ve vnější sféře působí, že sama možnost vyšší a širší politické společnosti sama o sobě odporuje povaze suverénního vládce) – tento druhý prvek vlastní autentické suverenitě zřejmě nemá s pojmem plné autonomie politické společnosti nic společné ho“.
     Maritain dále konstatuje, že stát je částí a výkonným orgánem politické společnosti, a proto nemá ani nejvyšší nezávislost ve vztahu k celku, ani moc nad celkem, ani sobě vlastní právo na takovou nezávislost a ve vztahu k celku, ani moc nad celkem, ani sobě vlastní právo na takovou nezávislost a na takovou moc. Jeho moc a jeho nezávislost jsou nejvyšší pouze ve vztahu k ostatním částem politické společnosti podřízeným jeho zákonům a jeho správě.  A právo na takovou relativně nejvyšší nezávislost a na takovou relativně nejvyšší moc má stát od politické společnosti na základě ústavy jakožto základní struktury, kterou politická společnost dala. A výkon tohoto práva státem podléhá kontrole politické společnosti. Také v oblasti vnější aktivity má stát ve vztahu k mezinárodnímu společenství právo na nejvyšší nezávislost (která je, jak jsme viděli u politické společnosti, nejvyšší pouze komparativně a lze se jí vzdát) a může také vykonávat nejvyšší moc tím, že vede válku s jiným státem, jedině jako představitel politické společnosti a pod její kontrolou. Z toho pro Maritaina plyne, že státu nelze žádným způsobem přisuzovat ani první, ani druhý prvek vlastní autentické suverenitě: ani přirozené a nezadatelné právo na nejvyšší nezávislost a na nejvyšší moc (první prvek), ani absolutně a transcendentně nejvyšší stupeň této nezávislosti a této moci (druhý prvek), které jsou v autentické suverenitě nejvyšší odděleně od celku, jemuž vládce vládne, a nad tímto celkem (a které ve vnější sféře působí, že sama možnost vyšší a širší společnosti sama o sobě odporuje povaze suverénního vládce). Stát není a nikdy
nebyl autenticky suverénní.     
Ani lid. Rousseauův suverénní stát: Maritain ve své části o Rousseauovi uvádí, že pojem suverenity, pojatý ve svém vlastním a autentickém smyslu, přísluší politické společnosti, jen pokud jde o první ze dvou prvků, z nichž se skládá, a vůbec nepřísluší stále samozřejmě za možné užívat termínu suverenita v nevlastním smyslu a označovat jím pouze buď přirozené právo politické společnosti na plnou autonomii, nebo právo státu – které dostává od politické společnosti – na nezávislost a na moc, jež jsou nejvyšší v poměru k ostatním částem a mocenským orgánům společnosti či v poměru k vnějším vztahům mezi státy. Ale při tomto užívání slova suverenita se vystavujeme nebezpečí velkých zmatků, protože tento termín stále nejasně navozuje svůj původní autentický smysl. A snadno zapomeneme, že žádný člověk ani lidská instituce nemá na základě své přirozenosti právo vládnout lidem. Právo na moc má v politické společnosti člověk nebo lidská instituce, jen pokud je tento člověk nebo instituce v politice částí ve službách společnému dobru, částí, která toto právo dostala – v určitých mezích – od lidu, vykonává své základní právo vládnout sám sobě.
        „Pokud jde o lid, zřejmě se v něm nenalézá druhý prvek vlastní autentické suverenitě, totiž absolutně a transcendentně nejvyšší stupeň nezávislosti a moci, které jsou v autentické suverenitě nejvyšší odděleně od celku, nad nímž vládce vládne, a nad tím celkem. Je tomu stejně jako v politické společnosti. O lidu stejně jako o politické společnosti bychom tedy měli raději říkat, že má přirozené nezadatelné právo na plnou autonomii, tj. na nezávislost a moc, které jsou komparativně nejvyšší v poměru ke všem částem celku tvořeného lidmi    a které mají tento celek vytvořit a uvést do chodu. V předešlé kapitole jsme řekli, že by bylo absurdní vidět lid jako vládnoucí sobě odděleně od sebe sama a v postavení nad sebou. Takovou nesmyslnou ideu nicméně nacházíme v jádru Společenské smlouvy Jeana-Jacqueasa Rousseaua. Setkáváme se tu s mýtem Obecné vůle, což není prostá většinová vůle, nýbrž nejvyšší a nedělitelná monadická Vůle („monáda“ = označení pro základní, nejjednodušší, dále nedělitelné částečky bytí, jakési substanciální formy, odtud adj. monadický), jež vyplývá z lidu jako jedinečná entita a ´je vždy správná´ . Tento mýtus obecné vůle přenášel na lid oddělenou a transcendentní moc absolutního krále a přitom tuto moc ponechával oddělenou a transcendentní, takže lid, který se stal jediným suverénním vládcem, měl mystickou činností Obecné vůle oddělenou, absolutní a transcendentní moc – moc shůry – sám nad sebou jako množstvím individuí. Jak říká Rousseau, společenská smlouva dává politické společnosti absolutní moc nad všemi jejími členy a tato moc, řízená Obecnou vůlí, se nazývá suverenita. Suverenita je jen výkon Obecné vůle, a proto se nemůže nikdy zcizit, a suverénní vládce, který je jen kolektivní bytostí, může být zastupován jen sebou samým. Nejvyšší autorita se nemůže ani modifikovat, ani zcizit, omezovat ji znamená ji zničit. Suverénní moc nepotřebuje vůči poddaným žádnou záruku.. Suverénní vládce již tím, že je, je vždy tím, čím má být“.
        Maritain ještě přičinil v souvislosti s Rousseauem tyto připomínky:
 Rousseau nebyl demokrat a poškodil demokratický vývoj tím, že jej infikoval suverenitou a tím naklonil demokracii k totalitě. Místo aby odstranil moc suverenity, vystupňoval moc suverenity, zabsolutnil ji a daroval lidu. Rousseau považoval za nutné, aby „každý občan byl dokonale nezávislý na všech druhých občanech a nesmírně závislý na obci, neboť jen moc státu tvoří svobodu jejich členů“…Vlivem učení Rousseaua bylo, že se za Francouzské revoluce zdálo evidentní, že suverenita lidu, absolutní, monadická a transcendentní jako každá suverenita je neslučitelná s jakoukoli autonomií zvláštních útvarů nebo skupin občanů ve státě. Ve státě smějí být jen dílčí společnosti.. Vlivem suverenity bylo, že demokratičtí delegáti lidu byli pokládáni za pouhé nástroje nemající žádné právo vládnout. „Není třeba dodávat, že vůle lidu není suverénní v tom (chybném) smyslu, že všechno, co se líbí lidu, má platnost zákona. Platí-li přirozený zákon, nespravedlivý zákon, i kdyby vyjadřoval vůli lidu, není zákonem…Suverenita vyžadovala, aby žádné rozhodnutí smrtelného boha a žádný zákon vydaný Obecnou vůlí nemohl být odmítán ve jménu spravedlnosti individuálním svědomím. Zákon nemusel být spravedlivý, aby měl platnost zákona. Spravedlivé je to, co slouží zájmům suverénního vládce.  
        Maritain na závěr končí svou úvahu slovy: „Je třeba uvážit tři implikace suverenity: Předně pokud jde o vnější suverenitu: ´Suverénní´ stát – každý jednotlivý suverénní stát - je podle práva nad společenstvím národů a má vůči tomuto společenství absolutní nezávislost. Z toho plyne, že nelze logicky myslet žádný mezinárodní zákon zavazující státy. Tato absolutní nezávislost je mimoto nezadatelná v tom smyslu, že není možné se jí vzdát, protože suverénní stát je na základě svého pojmu monadickou entitou, jež nemůže přestat být suverénní, aniž přestane být státem. Z toho plyne, že dokud si státy budou počínat ve shodě se svou domnělou suverenitou, nemůže nastat den, kdy by se mohly vzdát své nejvyšší nezávislosti a vstoupit do širší politické společnosti neboli do společnosti světové.
       Za druhé pokud jde o vnitřní suverenitu: ´Suverénní stát´ má moc, která není relativně nejvyšší  - protože fakticky musí být něco na vrcholu a rozhodovat s konečnou platností -, nýbrž absolutně nejvyšší, jak je to nutné u monadického celku, vloženého shora na politickou společnost nebo ji v sobě zahrnujícího. A tato absolutní moc suverénního státu nad politikou společností či nad lidem se uplatňuje tím nesporněji, že stát je pokládán za politickou společnost nebo za personifikaci lidu. Což lid, když poslouchá stát, neposlouchá sám sebe?  Proto je pluralitní idea nejen přehlížena, ale principiálně odmítána. Požaduje se centralismus, ne pluralismus. Jestliže suverénní státy orgánům a asociacím zrozeným ze svobody přiznají s nechutí sebemenší stupeň autonomie, stane se to za cenu zjevného rozporu. Vnitřní logikou pojmu suverenity směřují k totalitarismu.         
      Za třetí má ´suverénní stát´ nejvyšší moc, za jejíž výkon nenese odpovědnost. Pojem neodpovědnosti suverénního vládce by nebylo možno myslet, kdyby se netýkal něčeho odděleně a transcendentně nejvyššího. Jak píše Robet Lansing, ´moci konat všechno a nebýt nikomu odpovědný´ je vlastní Boží suverenitě. Pokud jde o lidskou suverenitu, ´lze ji definovat jako možnost konat na zemi všechno – v mezích lidských možností – a nebýt nikomu odpovědný.´ To je jistě atribut, který je s to uspokojit všechna přání zbožštěných vladařů, despotů a císařů ze starých časů v jejich nejmenších ambicích. V moderní době byl tento atribut přisuzován státu pod klamnou záminkou, že stát je zosobněný lid a že lid může konat všechno a není nikomu odpovědný. Ale fakticky byla neodpovědná moc osobního suverénního vládce přenesena na takzvanou právnickou osobu státu. Tak do státu pronikl princip, který je přímo opakem principu, podle něhož je lid konečným soudcem činnosti své vlády a demokratické státy se tak dostaly do vážného rozporu. Stát byl v každém případě suverénní; podle principu neodpovědnosti se tedy musel vytrvale snažit unikat dohledu a lidu. Pokud suverénní stát měl v tomto úsilí úspěch, neodpovědnost za nejvyšší rozhodnutí, která zavazuje politickou společnost, má jasný smysl. Znamená, že za rozhodnutí, která stát učinil ve jménu suverenity lidu, zaplatí lid. Jak se u nás říká: ´Vždycky to totiž zaplatí lidi.´ Jde-li o nejvyšší osoby a orgány – stát, ministry, výbory, komise, generální štáby, guvernéry, zákonodárce, experty, rady, nemluvě o inteligenci a spisovatelích, teoreticích, vědeckých utopistech, znalcích, profesorech a novinářích - , jejich účty se platí neštěstím lidu. Inteligence nemá poslání od lidu, není odpovědná lidu, leda morálně. Ale stát je odpovědný. Stát, všechny jeho vládní orgány a vládní zaměstnanci jsou odpovědni lidu. Což lid nemá právo kontrolovat stát? Je-li však stát odpovědný a podřízený kontrole lidu, jak může být suverénní?  Jaká by to byla suverenita, kdyby byla podřízená kontrole a musela skládat účty? Je jasné, že stát není suverénní.“ Potud Maritain, jehož stanovisko odpovídá skutečnosti a zkušenosti a je i pro nás přijatelné. A proto Václav Klaus a další jeho stoupenci, kteří tak vehementně brání naši českou suverenitu, by si měli uvědomit, že hájí věc nesmyslnou, problém, kterému nerozumí.   

Plocek Josef