Koaliční tvorba sjednocování vůle poslanecké sněmovny a vlády naší země způsobuje dlouhé dohadování překážející urychlenému dosažení konsensu mezi jednotlivými politickými stranami, ohrožuje možnost dohody v důsledku mnoha malých politických stran. Věci by se odpomohlo, kdyby poslanecká sněmovna byla převedena na systém většinové volby a na zavedení takového systému, jaký existuje v USA, kde se ve vládě střídají pouze dvě hlavní politické strany, které znemožňují, aby bylo třeba uchylovat se k vytváření koalice vládních stran. Vítězná vládní strana by vždy dosahovala nadpoloviční většiny hlasů a poslanců a kdy nesplní-li vládní strana své programy, voliči schválené, je vyměněna na příštím volebním období druhou většinovou politickou stranou, které voliči dali svou důvěru a která má možnost nerušeně během dalšího období rozhodovat o plnění svého programu. Je nesporné, že takovýto systém dvou střídajících se stran má svůj význam pro stabilitu vlády ve státě po dobu celého funkčního období. Snižuje se nebezpečí nutnosti uskutečnění mimořádných voleb nebo nastolení úřednické vlády, která by překlenula případné krizové období vládní jednoty. Co říci k takovému řešení?  
     V našem státě máme dvoukomorový systém tvorby legislativní vůle, poslaneckou sněmovnu a senát. Dvoukomorový systém má oproti jednomu sněmu jisté výhody i jisté nevýhody. Výhodou jednokomorového systému je jeho pružnost v urychleném projednávání zákonů, neboť nedochází k dvojímu projednávání jedné a téže věci ve dvou komorách, takže tento systém je také levnější. Nevýhodou jeho je, že odhlasování jednotlivého zákona není podrobeno kritice senátorů druhé komory, dochází k jednostrannému posouzení věci a tato jednostrannost je ještě posílena existencí jediné politické strany, která dosáhne ve volbách při většinovém systému vítězství v nadpolovičním počtu hlasů. Poněvadž jsou známy a používány volební systémy poměrného zastoupení a většinového systému, které oba mají své výhody, ale i nevýhody, řeší naše ústava tuto otázku tak, že pro poslaneckou sněmovnu je určen systém poměrného zastoupení, zatímco senát je volen systémem většinovým. Tím je využito nejen výhod obou systémů, ale i paralyzování jejich nevýhod, podmínky volby do senátu jsou přísnější co do věku pasivního volebního práva a navíc funkční období obou komor se liší svou délkou, u senátu je delší funkční období.
     Nahlédneme-li do Právnického slovníku, zjistíme, že podle poměrného volebního systému procentní poměr počtu získaných mandátů ve sboru pro volební stranu v zásadě odpovídá procentnímu poměru (proporci) počtu hlasů získaných ve volbách. Tato zásada je však změněna uzavíracími klausulemi a přerozdělením mandátů v druhém skrutiniu. V ČR je podle tohoto volebního systému volena poslanecká sněmovna v počtu 200 poslanců.
     Většinový volební systém vychází z principu, že v každém volebním obvodě se volí jeden zástupce a k jeho zvolení musí být dosaženo většiny voličů. Podle volebního zákonodárství stačí buď prostá (relativní) většina, nebo je vyžadována absolutní většina (nad 50%); není-li jí dosaženo v prvním kole, koná se kolo druhé, do kterého postupují jen dva nejúspěšnější kandidáti. Většinový volební systém je založen na zásadě „Vítěz bere vše“. V ČR se většinový systém absolutní většiny uplatňuje pro volby do senátu parlamentu ČR v počtu 81 senátorů.
     Skrutinium – sčítání hlasů ve volbách. Zejména proporcionální volební systém vyžaduje v druhém skrutiniu rozdělit mandáty za hlasy voličů pro určitou kandidátní listinu, které po prvním skrutiniu přebývají nad násobek volebního čísla celým číslem. V ČR jsou známy první a druhé skrutinium při volbách do poslanecké sněmovny.  
     Politické strany hájí zájmy svých voličů a těchto zájmů je ve státě velmi mnoho. Toto hájení zájmů voličstva je v naprostém pořádku a srovnává se také s pluralistickým charakterem státu. Proti různorodým zájmům však stojí veřejný, obecný zájem, obecné dobro, obecné blaho, které vždy má prioritu před ostatními individuálními zájmy. Mnohdy je nesprávně chápán pojem obecného dobra. Toto nikdy a v žádném případě nepředstavuje úhrn všech individuálních zájmů, dober, jejich součet, nýbrž představuje dobro, které je všem lidem společné, dobro nejen materiální, nýbrž i duchovní, spirituální, dokonce i dobro transcendentální přesahující meze pozemskosti a sahající i do nadpřirozena. Nejen vedení každého státu a každé společnosti, ale i zaměření každé politické strany musí vésti ve své politice k tomuto obecnému dobru. Každý poslanec a senátor při vážení programu své strany a požadavku svých voličů musí dávat tomuto obecnému dobru přednost před jakýmikoli jinými zájmy, dojde-li k jejich střetu. Politický činitel je vázán na takovéto upřednostnění ve svém svědomí. Přitom nelze popírat voličovy osobní zájmy, vtělené do stranického programu a konformní s ním a z toho plyne i pluralita existujících politických stran. V zájmu dosažení společenského konsensu v demokratickém státě se připouští, aby 5%ní doložkou nebyla umožněna účast ve vládě a v parlamentě takovým stranám, které tohoto limitu nedosahují. Jinak by totiž nebylo vůbec možné dosáhnout potřebné dohody k vládě a k legislativnímu určování občanských práv a povinností, neboť by nebylo možno zajistit potřebnou jednotu pro obecné dobro.
     Bývá-li demokratická pluralitní a svobodná vláda ztotožňována s diskusí, odpovídá toto ztotožnění skutečnosti a lidským zkušenostem. Je-li obhajování voličských zájmů ve smyslu stranických programů povinností politických stran, je to podmíněno i nutností přistupovat při střetech zájmů na kompromisy, politické ústupky a netrvat striktně na prosazení vlastních stranických zájmů. Bez potřebné diskuse a kompromisů by se totiž nikdy nemohlo dosáhnout jednoty myšlení a rozhodování. Dojde-li k vyhraněnému střetu zájmů jednotlivých politických stran, musí každá ze stran slevit v něčem na prosazení svých programů a přispět tak svým kompromisem k potřebnému konsensu.
     Přejděme nyní k otázce prosazení většinového volebního systému do ústavního zřízení poslanecké komory. Jak již bylo řečeno, jak volební systém poměrného zastoupení, tak i systém většinové volby mají své výhody a nevýhody a nelze jednoznačně stanovit, který systém je výhodnější. Při poměrném zastoupení se přiřkne politické straně nárok na tolik poslanců, kolik v propočtu připadne poslaneckých míst na počet dosažených hlasů ve volbách příslušné politické strany. Překoná-li politická strana požadovaný 5%ní limit ve volbách, dostane se do parlamentu a má možnost i vytvořením koalice politických stran dostat se do vlády země, třebaže by na ni připadl jen jediný poslanec. Z hlediska spravedlnosti je tento způsob přijatelný a odpovídá plně principu plurality. Jde-li o takovou malou politickou stranu, může tato ovšem v koalici jen s obtížemi prosadit své vlastní zájmy, neboť není schopna je v diskusi koalice prosadit. Takováto strana si musí být vědoma toho, že pro nepatrnou váhu svého postavení jí nezbývá než smířit se se svým postavením. Může být uspokojena už tím, že její hlas má také svou platnost v rozhodování, jinak by byla odkázána na postavení mimovládní, opoziční. Je běžnou skutečností v politické diskusi, že dostane-li se taková malá strana do vládní koalice, že i její hlas bude ohodnocován v koalici více, než jak by příslušelo počtu poslanců této malé strany. Koalice totiž někdy musí počítat i s jedním poslancem navíc, aby dosáhla vítězství pro vládní funkci a musí ocenit i přínos jediného poslaneckého hlasu větší měrou,  než jak by odpovídalo váze tohoto hlasu v poslanecké sněmovně. Samozřejmě pokud koalice disponuje většími politickými stranami s větším počtem poslaneckých mandátů, zvýší to i jejich váhu v koalici. Volební systém poměrného zastoupení po této stránce je proto spravedlivější a splňuje více pluralitní princip, neboť poskytuje politické straně hájící zájmy svého voličstva, až na 5%ní doložku, tolik moci, kolik odpovídá početně jejímu úspěchu ve volbách. Další výhodou tohoto systému je větší míra svobody, neboť voliči dávají přednost i malé politické straně, jsou svobodnější ve svém rozhodování a uplatňování svých individuálních zájmů. Nevýhodou systému poměrného zastoupení je okolnost, že do parlamentu se dostane více politických stran, což vede ke ztížení dosahování politického konsensu, neboť se musí brát ohled na větší počet uplatňovaných zájmů a stran. Toto ztížení rozhodování se projeví jak uvnitř jednání politické koalice, zastoupené ve vládě a v parlamentu, tak i v poslanecké sněmovně, případně vládě samé. Rozhodování si vyžádá delší jednací lhůty parlamentu a vlády, větší ochoty ke kompromisu a k politickým ústupkům.   
     Systém většinové volby, kde dochází k volbě osobností, má svou výhodu v tom, že potřebného konsensu se dosáhne snáze v kratší době, že se při jeho použití vyloučí negativní jevy patového postavení, případně nutnosti utéci se k mimořádným volbám. Většinová volba představuje i takový stav, že, teoreticky vzato, vítězná strana dosáhne svého vítězství třeba jen za cenu jediného volebního hlasu. Je tedy většinový volební systém příznivější nejen pro tvorbu konsensu, ale i pro stabilitu většinové vlády a parlamentu. Je to však za cenu snížení principu plurality zájmů a politických stran, snížení spravedlnosti a volební etiky, snížení svobody voličstva. Příliš spravedlivé a svobodné nemůže být, když vítězná strana či koalice dosáhne jen o nemnoho hlasů více než poražená strana nebo strany a když tak značný počet občanů se musí podřizovat po dobu funkčního volebního období rozhodování vítězné strany nebo koalice a to i v případě, že v době funkčního volebního období dojde ke změně veřejného mínění, kdy vládní strana a koalice neplní své povinnosti vůči svému programu a svým voličům, nemá již plnou důvěru veškerého občanstva a nelze ani vyvolat úspěšné hlasování o důvěře vlády a parlamentu ani hledat pomoc v mimořádných volbách. V takovém případě jde o markantní a flagrantní nesvobodu většiny občanstva a o naprostou nespravedlnost v uspokojování zájmů většiny obyvatelstva. Vítězná strana nebo koalice zůstává suverénně u vlády a může s arogancí a s poukazem na předchozí volby totalitně postupovat proti zájmům a snahám nevládních politických stran a jejich případně nově převažujícího voličstva. Za daného poměru stran a hlasů v parlamentu nemá naději na úspěch hlasování o nedůvěře vládě, neboť původní zastoupení členů parlamentu nemůže být donuceno přehlasováním k odstoupení. V takovém případě je již překročena zdravá mez pluralitní demokracie a nacházíme se ve stavu netolerance a dokonce samotné totality a centralismu.
     Vraťme se nyní po tomto teoretickém exkursu k pokusům v našem státě ke změně ústavního zákona v tom smyslu, že i pro poslaneckou sněmovnu bude uzákoněn volební většinový systém, že v případě volebního zákona se prosadí změna počtu volebních obvodů tak, aby dosažené změny umožnily odstranění ingerence malých politických stran a přepočty volebních výsledků ve prospěch velkých stran a že se umožní v zemi vláda dvou velkých politických stran, které se budou stereotypně střídat ve vládě a v moci v souhlase s jejich volebním úspěchem, přičemž vládní strana vždy umožní přenechání určité míry vedoucích míst ve státě straně poražené. Obě vedoucí politické strany si tak natrvalo rozdělí vládu a moc a vyřadí tím také natrvalo jakýkoli vliv menších politických stran.
     Když při volbách v roce 1998 dosáhla ČSSD prvenství a ODS se musela uspokojit jen s druhým místem ve státě, utvořily obě strany tzv. „opoziční smlouvu“ a dohodly se na úmyslu prostřednictvím změn ústavy upravit si svou další existenci a moc ve státě bez ohledu na pluralitu, spravedlnost a principy etiky. Tato opoziční smlouva se stala volebním podvodem na voličích, totalitním postupem a postupem sui generis. Ve skutečnosti šlo o koaliční dohodu, která však pro obě strany představovala kompromis, při kterém obě strany si přenechávaly maximum výhod a dosažení pevné pozice v parlamentě, aniž by otevřeně připustily před veřejností a před svými voliči, že jde ve skutečnosti o koaliční dohodu. Součet jejich poslaneckých mandátů značně překročil počet absolutní většiny, takže svou dohodou si obě strany vytvořily trvalou prevalenci v parlamentě, takže mohly velmi snadno „převálcovat“ všechny ostatní politické strany. Stalo se to ovšem za cenu zřejmého podvodu vůči svým voličům a porušením principu odpovědnosti za svou politiku. Ani jedna ze stran nemohla plnit svůj politický program, přijatý a schválený jejím voličstvem, ale také ani jedna z obou stran svou odpovědnost za vládu před občany země. Obě strany se vzájemně tolerovaly a podílely na výhodách vládní moci, třebaže ČSSD mohla vládnout jen s pomocí ODS a s její tolerancí a ODS za souhlasu ČSSD se mohla podílet na mnoha různých výhodách a na moci, aniž by přiznávala svou odpovědnost za vládu a nebyla jen zastoupena na přímé vládě země. Obě strany sice svorně tvrdily, že k takovéto vzájemné dohodě a shodě přikročily jen proto, že nebylo jiné řešení pro politickou stabilitu ve státě. Toto tvrzení však neodpovídalo skutečnosti. Obě strany přistoupily na své řešení, aniž by byly vyčerpány všechny možnosti povolební diskuse a aniž by případně se přikročilo k ustavení „úřednické vlády“.  Úřednická vláda by byla v takovém případě menším zlem než uvedená „opoziční smlouva“. Jestliže naše země má bohaté zkušenosti s komunistickou jednobarevnou vládou jedné strany, kamuflované existencí tzv. Národní fronty, pak „opoziční smlouva“ de facto představovala jen jinou formu vlády jedné strany a nikterak nemohla vytvářet stav vládní strany a její opozice. Bylo by odpovědnější, kdyby ODS volila, třebas přes nesouhlas svých voličů, normální koalici s ČSSD, byl by takový stav otevřenější a normálnější, neboť ve světě dochází i k takovýmto koalicím stran pravých a levých. ODS se nechce nikterak přiznat ke své odpovědnosti za vládu v našem státě a ani nechce přiznat svůj podvod, jehož se dopustila svou „mobilizací“ a svým verbálním náznakem nesouhlasu a opozicí vůči ČSSD. Obě strany místo diskuse a demokracie se uchýlily k podvodu na svých voličích a je s podivem, že jim to jejich voliči dovolili a přistoupili na uvedené řešení. Obě strany ovšem nyní tvrdí, že se v roce 1998 jednalo o východisko z nouze v zájmu politické stability země a případného bezvládí. Ve skutečnosti šlo o jasný podvod na občanstvu a na snahu o podržení maxima výhod pro oba kontrahenty. Místo politické diskuse nastoupil amorální politický „handl“, spojený s vládou totality.
     Vraťme se nyní k úvaze Václava Klause o našem právním systému dvou velkých politických stran, které budou existovat na našem, politickém poli a budou ovládat veškeré politické dění v parlamentu a ve vládě naší země. Podle tohoto plánu tyto politické strany zajistí, že bude potlačena moc veškerých ostatních politických stran, ať už se postarají o jejich úplné odstranění z politického dění nebo ať „převálcují“ malé strany takovým způsobem, že se stanou právně irelevantními a zcela bezmocnými. Náš státoprávní systém je konstituován na principech parlamentní pluralitní demokracie, svobody, vládních a opozičních stran, volebního systému podle zásad poměrného zastoupení v poslanecké sněmovně a podle zásad většinového systému v senátě. Opozice jakožto politická menšina musí být vládní stranou respektována ve smyslu čl. 6 Ústavního zákona, který praví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“ Jak vypadá ve světle těchto principů Klausův plán dvou politických stran střídajících se podle výsledku volebních preferencí ve své funkci v parlamentu a ve vládě?
     Za předpokladu plánu dvou velkých politických stran ve státě, v němž ještě existují další menší strany, a v případě většinového volebního systému, kdyby bylo třeba i pro poslaneckou sněmovnu přerozdělit nově volební obvody tak, aby každý obvod představoval jen volbu jednoho poslance, by došlo ke konečnému volebnímu rozhodnutí buď již v prvém kole voleb, nejvýše by bylo rozhodnuto ve druhém kole o vítězi a poraženém mezi oběma velkými stranami, kdy by jedna z nich překročila 50% voličských preferencí. Za tohoto stavu a na základě oboustranné dohody by mohlo dojít k menšinové vládě jedné strany s tichou podporou druhé strany, anebo by došlo přímo ke koalici obou stran. Obě eventuality by byly možné, neboť v praxi jsou celkem známy případy, kdy se spojují v koalici levé a pravé politické strany. Stalo by se tak však nejen s omezením zájmů voličů obou stran, nedodržením stranických programů obou stran, omezením zájmů ostatních stran a občanů, kteří by nebyli účastni uzavřené koalice, snížením svobody, popularity a demokracie všech, omezením nových myšlenek a nových politiků i sympatizantů, avšak i omezením nového ducha ve státě, zatuchlostí politiky, indiferencí voličů, abstencí voličů ve volbách a netečností voličů. Stát by se ve skutečnosti proměnil na vládu jedné strany, třebas představované tichou či otevřenou koalicí. Dostavila by se arogance a sebejistota představitelů obou stran, kteří by nemuseli mít žádnou obavu ze ztráty důvěry, nebezpečí mimořádných voleb, zavládla by totalita, centralismus, monokracie, autokracie a autoritativní vláda jako za diktatury, došlo by ke ztrátě odpovědnosti představitelů obou stran a k jejich přesvědčení o jejich neomylnosti a dokonce o jejich pravdě. Nebyla by u většiny občanů vůle dostavit se k volbám, občané by resignovali na svou politickou angažovanost a na svůj projev politické vůle. Vládnoucí koalice by dosahovala svých cílů pohodlně, bezproblémově, jednostranně, bez diskusí a stranických kontroverzí. Jedním slovem došlo by ke vzniku a vládě totalitního režimu a k trvalé ztrátě toho nejvyššího, co stát a jeho občané potřebují, totiž ke ztrátě obecného dobra a blaha občanů, ke stagnaci, netečnosti obyvatel, korupci a zločinnosti.  Došlo by k nerespektování morálky a práva, nedbání ekologie, hlasu církví a neziskových organizací, k prospěchářství obou smluvních stran, ke zneužití jejich přemíry moci.
     Z uvedeného tedy nezvratně a logicky vyplývá, že projekt Klausova řešení je sice možný, avšak přivádí takové podstatné nedostatky a vady, že by na to doplatila snaha po dosažení obecného dobra a blaha. Důsledky „opoziční smlouvy“ jsou toho dokladem.

Josef Plocek