Systémová chyba, institucionalizované selhání, politická odpovědnost a případné jejich důsledky

     Systémová chyba představuje takový stav vedení veřejných záležitostí, kdy se zavede takový politický postup pro veřejnou správu státu, kdy tato praxe se prokáže jako nevhodná pro její užití. Dejme tomu, že v nějakém státě je dovoleno v policejním vyšetřování používat proti vyslýchaným hrubého násilí, což je samozřejmě v rozporu s trestním řízením, je nedovolené, dokonce trestné. Dosažené výsledky takového vyšetřování musí být nutně bezcenné, irelevantní.
K systémové chybě došlo také tehdy, když se zavedli zprostředkovatelé pro nákup zbraní pro stát a také když nedošlo ke konkurenčnímu řízení při určení dodavatele zbraní.
     K institucionálnímu selhání dochází tehdy, když nějaká jednající instituce nedosahuje kladných výsledků a dopouští se případně negativních postupů nebo dokonce porušení své odpovědnosti. Můžeme třeba uvésti v našem právním řádu stav, kdy ministerstvo spravedlnosti jakožto orgán exekutivní moci je nadřazeno státnímu zastupitelství, která má blíže k orgánům justiční správy a kdy ministr spravedlnosti může odvolávat podle platného zákona i Nejvyššího státního zástupce, což je vyloženě proti staletým poznatkům o dělbě státní moci v zájmu zdravého a harmonického právního stavu země. Náprava této závady je stále na programu našeho státního zřízení. Válka dvou států je také příkladem institucionálního selhání obou států.
     V této souvislosti můžeme uvésti i politickou odpovědnost, o níž jsme již jednali dříve a která má svou spojitost s uvedenými dvěma příklady.
     Tyto tři příklady jsou právní problematikou, která se vyskytuje často na pořadu politického jednání, totiž při úvaze, zda konkrétní politik, ministr, poslanec, člen politické strany, policista, státní zástupce, soudce nebo úředník a hospodářský činitel je odpovědný za svůj právní postup při jednání ve věcech veřejných. A poněvadž přednesená věc je velice složitá, zjednoduší si ji tázající se osoba na jednoduchou otázku: Je dotyčný delikvent trestněprávně odpovědný nebo jen politicky odpovědný? V prvém případě jej předáme, nebudou-li tu jiné důvody, policii, státnímu zastupitelství a soudu, V druhém případě údajný delikvent je beztrestný, porušil jen politickou odpovědnost, věc je tím vyřešena, zůstává dále ve své funkci, ledaže by toho chtěla nějak využít opoziční strana.    
Problematika případu je však složitější a žádá si větší pozornosti. Zabývejme se nyní postupně o uvedených třech kategoriích případů.

„Systémová chyba“: Uvedli jsme si dva konkrétní případy systémové chyby z naší veřejnoprávní praxe, totiž umožnění policejním vyšetřovatelům používat hrubého násilí při vyšetřování delikventů z trestných činů (tento stav se ovšem po listopadu 1989 značně zlepšil) a nákupy různých zbraní prostřednictvím přijatých zprostředkovatelů nákupů spolu s umístěním státní zakázky u určitých dodavatelů zbraní.
     Použití hrubého násilí při policejním vyšetřování delikventů bylo odjakživa často zneužíváno, neboť vyšetřovaná osoba používala všech možných výmluv a lží, aby se jí podařilo dosáhnout odvrátit podezření z trestného činu. U některých deliktů je totiž velmi obtížné policii opatřit dostatečně pádné důkazy a nezřídka prokázání trestného činu závisí na přímém přiznání pachatele. Je tomu tak zvláště u trestných činů korupce, kde trestněprávně postižitelný je jak poskytovatel úplatku, tak i jeho příjemce. V řadě případů se tito dva pachatelé trestného činu dohodnou a prohlásí, že nešlo o úplatek, nýbrž o zápůjčku peněžního obnosu a jsou oba obvinění zproštěni.
     Je samozřejmé, že státní činitelé nemohou přiznat, že hrubému násilí při vyšetřování nebyly kladeny žádné překážky, když trestní kodex a kodex etický mluví o jasném opaku, a tak násilné vyšetřování se ze strany státního vedení „pouze“ trpí, pokyn k němu se podává jen ústním projevem a takovou formou, aby váha tohoto postupu nepadla na nadřízené vedení. Všimněme si i toho, že vysoký policejní činitel na otázku, zda ze strany policie dochází ke krytí pachatelů, ubezpečuje, že nadřízený orgán nic takového nečiní a že odpovědnost delikventa spadá výlučně jen na něho jako ojedinělý případ. A dojde-li snad k nějakému postihování policejních vyšetřovatelů, vedení policie a jiné složky bezpečnosti spíše svého policistu kryje. Někdy se o to postará státní zastupitelství nebo i soud a trestný čin je zamlčen. Za stavu organizovaného zločinu je to ve státě umožněno, když celý systém státní moci je jedinou organizovanou „mafií“. Když policejní vedení svého provinilého člena odvolá z funkce, postará se o to, aby dostal nějakou lukrativní „trafiku“ jako odměnu za poskytnuté služby státu. Komunistický režim v této věci to vystihoval slovy: „viníka vykopnout výše“.
     Druhý uvedený případ je možno charakterizovat takto: Po listopadu 1989 se náš komunistický stát měnil na pluralitní demokracii a poněvadž byl  nedostatek podnikatelských odborníků pro nákupy v cizině, usoudilo se, že vytvořením zprostředkovatelských expertů se tato potíž odstraní. Bylo třeba nějak upravit způsob nakupování důležitých statků v cizině (zbraně pro armádu). Zároveň se řešil způsob zadávání státních zakázek, aby stát dostával výkony dodavatelů levně a urychleně, na základě soutěžících dodavatelů a tento způsob byl spojen se zprostředkovateli. Zprvu se zdálo takovéto řešení výhodné, ale brzy se zjistilo, že tento způsob vede zprostředkovatele a příslušné řešitele státních nabídek k vysokým korupcím, že zprostředkovatelé pobírají korupční provize, že vysoké, dokonce miliardové korupce, se dostávají do rukou politických činitelů a negativní stav dospěl do takové míry, že o nakupovaných statcích nerozhodovali státní činitelé a vysocí vojenští představitelé, že zprostředkovatelé spolu s výrobci prodávaných statků sami určovali výši, množství a cenu kupovaných statků a stanovovali vadné podmínky kupní dohody. V mnoha případech náš stát vůbec nepotřeboval kupované statky a jejich množství, což sloužilo jen ke zvýšení provizí a úplatků. Občané státu na tyto postupy doplatili ve svých daních jako daňoví poplatníci. Ke stejným koncům dospělo zadávání státních objednávek bez dostatečné soutěže na straně dodavatelů statků a prací a občané v daních uhradili nesmírné ceny a korupce za předražené stavební dodávky dálnic a staveb.
     Uvedené systémové chyby byly zjištěny, jsou však předmětem státního a obchodního tajemství, hovoří se jen o vině neznámých pachatelů, avšak nebyla z toho vyvozena žádná náprava a v korupčním stavu se dále pokračovalo a pokračuje.

Institucionální selhání: Dalo by se toho dost napsat o tomto tématu, neboť stát je institucí, stejně jako církev, ministerstvo, politická strana atd. Omezíme se proto jen na to nejpodstatnější.
     Jak je známo, náš stát se řadí mezi pluralitní demokracie a tak mnozí lidé se domnívají, že jsou-li ve státě obsaženy jeho organizační složky: parlament, moc zákonodárná, exekutivní a judiciální s dalšími vedlejšími orgány, existuje-li v něm právo většiny a kritika opozice, že tím se již zcela vypořádávají všechny podstatné předpoklady existence státu. To je však omyl. Uvedené složky jsou sice pro charakter demokratického státu nezbytné, ale stát potřebuje ke své existenei ještě další podstatné částky, bez nichž jeho demokratičnost by byla defektní. Mezi těmito dalšími podmínkami je např. vládnoucí demokratický duch, odpovědnost, tolerance, respektování členů státní společnosti, zachovávání morálky a etiky, kladný vztah k nestátním a neziskovým společenstvím, schopnost kompromisu a politické diskuse a mnohé jiné. Přitom některé tyto složky si stát sám může zabezpečit na základě své přirozenosti, v mnohých jiných je však odkázán na přispění a pomoc zvnějšku a shůry.
     A ještě něco stát potřebuje. Lidstvo za své tisícileté existence se přesvědčilo, jak to lidská historie potvrzuje, že jsou třeba dvě základní entity, totiž „autorita“ a „moc“, bez nichž se žádná existence a vláda státu neobejde a které vytvářejí onu základní „conditio sine qua non“ pro jakékoli lidské více či méně organizované a spravované společenství včetně církví, spolků, úřadů, organizací aj. Státní diktatury se domnívaly, že k jejich existenci stačí pouhá moc bez autority, pouhá vojenská síla a zkrachovaly v podobě totalitarismu. Je však na velkém omylu stát, církev a jakákoli lidská organizace, že se obejde bez potřebné moci s jedinou uznávanou autoritou. Přitom obě tyto entity musí být ve svém vzájemném vztahu harmonicky vyvážené a přiměřené.
     Jestliže tedy v praxi se ex post uvažuje o tom, jak a proč došlo k institucionálnímu selhání v našem politickém a společenském styku a životě, pak nestačí jen stále rokovat o selhání příslušných institucí a je třeba poctivě přiznat, že celá naše společnost, politicky a hospodářsky organizovaná, ale i prostý neangažovaný a veřejnému dění a politice se odmítající lid svou indiferentností a dokonce i leností má podíl na tom, že jako mlčící, umlčené, nevyspělé a dokonce i nedospělé stádo lidských tvorů nechá sebou vládnout těmi „mocnými“ a vychytralými strůjci zla.

Politická odpovědnost: Již v jiné souvislosti jsme uvedli, že dostane-li se vedení veřejných věcí a politických záležitostí do potíží, ihned se objeví otázka, kdo je za tento stav odpovědný. Strana opoziční útoky nevybíravými napadá stranu vládní, že se dopustila postupu, který je při nejmenším škodlivý pro stát, že je třeba uvážit, zda se nejedná o trestný čin, za který je vládní strana odpovědná. Vládní strana naopak prokazuje, že se nejedná o žádný trestný čin a že strana opozice ve svých útocích na stranu vládní se přidržuje jen svého negativistického napadání činnosti vlády. Je třeba konstatovat, že tyto vzájemné úzkoprsé hádky vlády a opozice se často opakují a jsou průvodním zjevem nekvalitní demokracie. Nakonec vzájemné útoky vyústí do otázky, zda v daném případě se jedná o trestný čin porušením odpovědnosti či zda jde jen o porušení „politické“ odpovědnost, která není trestná. Pohledem prima facie se dá odvodit, že ve skutečnosti jde o neracionální postup obou stran. Vzniká dojem, že existuje jen pojem trestné odpovědnosti, řešitelné soudem, a odpovědnosti politické, která není trestná. Tento závěr však postrádá hlubší opodstatnění a věc neodpovědně zjednodušuje. Musíme vycházet z vyššího počtu odpovědností za současného stavu podmínek.
     Existuje trestněprávně založená odpovědnost, opírající se o trestní kodex, spojená s daným trestem vůči pachateli, existuje mravní odpovědnost, podložená etickým kodexem, soudně beztrestná, podléhající jen Božímu soudu při posledním soudu, existují profesní odpovědnosti otce rodiny, učitele, lékaře, výrobce statků a zboží, prostě nekonečný počet odpovědností, které někdy mohou být trestány soudem, jindy jen mravním kodexem, někdy negativním kvalifikováním porušitele odpovědnosti a jeho ztrátou autority a důvěry na trhu statků a práce. Existuje-li takový počet odpovědností, je také samozřejmé, že porušení odpovědnosti bude různě kvalifikováno a postihováno lidským společenstvím. Těch negativních odsudků porušení kterékoli odpovědnosti, ale i zproštění a prominutí pachateli, je takové množství, že se nedá vyslovit krátký odsudek údajného pachatele a jednotlivého případu. Poznamenejme jen, že slavná filosofka a historička Hanah Arendtová na základě své zkušenosti usoudila, že dokud lidé věřili v posmrtný život a v Poslední soud, méně se dopouštěli páchání nepravostí.
     Máme-li tedy nějak ukončit položenou otázku a problematiku, musíme opustit zjednodušené chápání jen porušení trestního kodexu pro zločin a jednoznačného zproštění jen „politické odpovědnosti“. Věc by se musela podrobně prošetřit (a nikoli jen „zamést pod koberec) a lidské politické společenství by mohlo bez zbytečného rokování zbavit se nevhodného provinilého politika čistě demokraticky v nejbližších volbách. K tomu přece je demokracie určena.

Transformace a privatizace v ČR po listopadu 1989: Jestliže se nyní budeme zabývat v jednotlivých případech výčtem systémových chyb, institucionálních selhání a politických neodpovědností, musíme si uvědomit, že se bude jednat jen o demonstrativní výčet, nikoli o výčet taxativní, takže, těch chyb bylo ve skutečnosti mnohem více.

     Česká republika byla jako dědictví po komunistickém režimu státem, který byl podroben tzv. „šokové terapii“ pro 97%-100% národního produktu, který byl zcela ve vlastnictví státu a byl spravován veřejným právem. Převod tohoto stavu privatizací na právo soukromé byl vysoce odborný počin, opírající se o bezpodmínečnou právní oporu. Tuto oporu zanedbal strůjce transformace a privatizace ministr financí, který uvažoval čistě ekonomicky, neuvažoval právně, neboť právo přímo podceňoval a měl snahu co nejdříve změnu uskutečnit. A jestliže zprvu upozorňoval na to, že bude třeba občanům utáhnout si opasek a žít šetrně, brzy již na tento příkaz zapomněl a ubezpečoval, že jsme již předsevzatý úkol splnili a musíme jej jen „dolaďovat“. Tím se stalo, že při stávající plné zaměstnanosti jsme žili v neshodě se svým cílem. Je třeba také podotknout, že předcházející režim vyškolil právníky převážně pro veřejné právo a méně pro právo soukromé. Klaus i občané žili v přesvědčení, že splnění úkolu spěchá a že „hora ruit“. A tak se stalo, že národní hospodářství státu žilo ještě ve stavu veřejného práva, podniků ve vlastnictví státu a bylo náhle přeneseno do práva soukromého, vlastnictví soukromého, což mělo své důsledky. Tato skutečnost změn jasně vyplývá z díla Tomáše Ježka „Zrození ze zkumavky“ a z článku Vinzenze von Hollého „Transformace a privatizace v Čechách“. Jestliže podle zákona o velké privatizaci, stojícího na veřejném právu, Fond národního majetku ručil novým nabyvatelům fondových majetků za jejich podílové vlastnictví a správci jednotlivých podílových fondů byli pouze správci tohoto podílového vlastnictví, nastolením obchodného zákona tito správci se rázem stali soukromými vlastníky příslušných akcií nové akciové společnosti podle Obchodního zákona. Když dřívější správce fondového podílového majetku odkoupil od některých vlastníků jejich podíly a vložil navíc do nové akciové společnosti určitou vyšší částku, např. 100.000 korun, jedním rázem se stal majorátním vlastníkem s největším podílem akcií v nové společnosti a tím také suverénním rozhodčím o hospodaření nové společnosti. Vytvořil-li pak novou dceřinnou akciovou společnost, stal se jejím vlastníkem nebo ji dal do vlastnictví svým příbuzným nebo spřáteleným osobám, tak mohl klidně „tunelovat“ původní akciovou společnost ve prospěch své dceřinné společnosti, prodávat své dceřinné akciové společnosti, tedy sobě, ze společnosti tunelované drahé statky a cenné papíry za lacinou cenu a naopak prodávat ze své dceřinné společnosti tunelované společnosti draze. Když takto postupoval opakovaně, nakonec původní podílovou a pak akciovou společnost úplně vytuneloval a zlikvidoval, přičemž veškerý její majetek převedl na svou dceřinou společnost. Ke svému cíli mohl také dospět jinými cestami a prostředky, např. „technikou smluvních pokut“, „mnohaletou splatností kupní ceny“, „obchodováním s akciemi za cenu pro fond nevýhodnou, „technikou antedatovaných smluv, „fakturací fiktivních služeb“, „zapůjčením cenných papírů, „prodejem bezcenných věcí“ aj. 

     Jak uvádí Ježek ve svém díle, ministr financí Klaus byl na nebezpečí nedostatku právního obsahu smlouvy č. 248/1992 Sb. upozorněn dopisem dne 17. února 1992, toto varování před nebezpečím nebylo vyslyšeno a k nápravě došlo až zákonem z 1. července 1996, když již bylo vytunelováno na 50 miliard korun a tím skončil tento „podvod století“ a ožebračení tisíců občanů. A v tomto případě šlo o „systémovou chybu“, kde k nápravě nedošlo a stovky poškozených žalobců u soudů skončily se zamítnutím jejich žalob, neboť tyto krádeže se staly v důsledku nedostatku právního postupu platné „lege artis“.

Zprostředkovatelé nákupů: Po skončení komunistického režimu bylo třeba řešit otázku nákupu potřebných statků koupí v cizině i na domácí půdě. Jednalo se především o vojenský materiál obstarávaný od zahraničních výrobců a dodavatelů, různých přístrojů, zvláště lékařských nástrojů a přístrojů, zahraničních léků a výrobků farmaceutického průmyslu, ale i o domácí zařizování výstavby domů, dálnic apod. Náš stát však jako dědic dřívějšího režimu nebyl vybaven v dostatečné míře takovými odborníky pro navazování styků s cizími organizacemi v cizí řeči a s vyspělým obchodním managementem, a proto se objevil návrh, že by měli být zřízeni odborní zprostředkovatelé, kteří by ovládali jednotlivé průmyslové a profesní okruhy, např. zbrojní, lékařský, farmaceutický, výstavby dálnic a státních stavebních objektů, schopní uzavírat v cizině i doma potřebné smlouvy podle požadavků jednotlivých politických, ekonomických a profesionálních představitelů. Tito zprostředkovatelé by přinesli státu více prospěchu než málo odborní vedoucí úředníci jednotlivých sektorů. Myšlenka dobrá, ale nepočítalo se v ní s podvodnými lidmi jak mezi zprostředkovateli, tak i na straně zadavatelů státních objednávek, s jejich podvodnickým faktorem.

     A tak profesionální znalost a podvodný záměr skončil v tom, že tito zprostředkovatelé se dohovořili s dodavateli nakupovaných statků, jakož i s domácími představiteli a zadavateli objednávek, do ceny dodávek byly započítány nejen provize zprostředkovatelů, ale i jejich úplatky a úplatky domácích činitelů, politiků, představitelů politických stran, vedoucích úředníků podílejících se na zprostředkování statků. Na konec byla uzavřena hospodářská smlouva, která byla vybudována na základě zájmu dodavatele zboží, zprostředkovatele i domácích činitelů. Došlo k dodávkám „gripenů“, „Pandurů“, „padáků“, „letadel CASA“, k výstavbě předražených dálnic a stavebních objektů aj., přičemž o výši ceny a množství předmětů dodávky rozhodoval zprostředkovatel, nikoli přímý státní zájem, dodávky ani neodpovídaly potřebám příslušných státních sektorů. Došlo k realizaci objednávek k úplné spokojenosti dodavatele, zprostředkovatele a domácího podílníka na vzniklé korupci, kterou však uhradili občané státu ve svých daních. Tak skončila tato „systémová chyba“, aniž by kdo byl poháněn k odpovědnosti a aniž by její trend byl zastaven.

Zadávání státních objednávek: Stát normativně nařídil, aby státní objednávky byly směrovány na dodavatele, kteří přidělení objednávky vydobudou cestou soutěže, aby dodávka byla nejen kvalitní, ale i cenově přiměřená, aby soutěže se zúčastnilo více dodavatelů, aby případně podmínky dodávky vypracoval určený zprostředkovatel. Alokace objednávek byla tedy určena kogentně a ponechávala ojedinělé výjimky jen v případech velké naléhavosti. Avšak političtí činitelé státu, ministr či vedení některé politické strany, případně i zprostředkovatel, nebyli ochotni sejít ze své vyšlapané cesty směřující k získání korupce a neuposlechli nařízení vedení státu, takže z jejich podnětu byla objednávka umístěna u dodavatele, který byl za určitou protislužbu (zvýhodnění podmínek dodávky) ochoten podílet se na cestě korupce. Stejně jako v předešlém bodě, i zde hrál roli podvoduschopný lidský faktor. Poněvadž však mělo se postupovat formou soutěže, často docházelo k tomu, že většina soutěžících dodavatelů se domluvila mezi sebou, odstoupila od své nabídky, počítala s tím, že v příštím případě se dostane i na ni a tak v „soutěži“ zvítězila nabídka málo výhodná, cenově nepříznivá pro stát. Zlo tedy i zde dopadlo na občany státu, daňové poplatníky, kteří nesli ze svého korupcí zvýšenou úhradu dodávky. Máme tu tedy opět jasný případ „systémové chyby“, peněžního podvodu.

Korupční jednání ministra financí Václava Klause (ODS) a premiéra Miloše Zemana (ČSSD), „Sarajevský atentát“ a intolerance Jana Rumla. Dne 23. října 1997 abdikoval zahraniční ministr a místopředseda ODS Josef Zielenec z důvodu, že za daného stavu ve vládě není slyšen jeho hlas, je opomíjena jeho funkce ve vládě a nemůže proto nésti odpovědnost. Na tuto abdikaci navázala resignace členů ODA a vlády Ivana Pilipa a Jana Rumla. V tu dobu byl Klaus nepřítomen, byl služebně v Sarajevu a označil postup členů vlády názvem „Sarajevský atentát“. Následujícího dne podali demisi členové vlády KDU-ČSL a ODA a vláda padla. Nabídku Klausovu na vytvoření koalice odmítl za ODA Ruml, čehož později litoval jako své chyby. Klausovi bylo namítáno, že uvedl jako sponzory ODS dva muže, z nichž jeden vůbec neexistoval a druhý byl nemajetný a nemohl být sponzorem ODS. Zemanovi byla vytýkána kauza Bamberk, kde se snažil opatřit nějaký kompromitující materiál proti ODS a ODA. Tím přicházíme k velkému zlomu v české politice.

Opoziční smlouva a tajné usnesení č. 513: Dne 9. července 1998 byla uzavřena mezi ODS a ČSSD tzv. „Opoziční smlouva“, někdy také nazývaná Smlouva o pozicích ODS a ČSSD ve státě, jejíž oficiální název zněl „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“. Podle této smlouvy opoziční strana má právo zastávat místa vedoucích kontrolních orgánů Poslanecké sněmovny (Komise pro BIS, Komise pro kontrolu Vojenského obranného zpravodajství, předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny a presidenta NKÚ. Ve skutečnosti si však obě strany ODS a ČSSD rozdělily místa ve všech orgánech, kam mohl stát někoho jmenovat. Zároveň se obě strany zavázaly, že žádná z nich nevyvolá v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních množností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny a pokud by takový návrh vzešel ze strany jiných politických subjektů, nepodpoří jej.

     Vládu měla vytvořit ČSSD a ještě před získáním důvěry v Poslanecké sněmovně dne 5. srpna 1998 přijala Zemanova vláda tajné usnesení č. 513, podle něhož se měly projednat návrhy na nové personální obsazení funkcí ve statutárních a kontrolních orgánech, organizacích a obchodních společnostech se státní účastí. Měli být kontrolováni všichni zástupci státu. Postup byl rychlý a ČSSD dosadila své lidi do Ostravsko-karvinských dolů, do České pojišťovny, České konsolidační agentury, Českého Telekomu, do Čezu, Fondu národního majetku, Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Rady České televize, Rady Českého rozhlasu, Dozorčí rady Českých drah, firmy Savak, Unipetrolu,.

Sokolovské uhelné, Pozemkového fondu, Státního zemědělského intervenčního fondu, Podpůrného garančního fondu, Nejvyššího kontrolního úřadu, Čepra, Všeobecné a zdravotní pojišťovny, řady nemocnic, tajných služeb, okresních úřadů, Komerční banky, Českých aerolinií, České pošty aj. Kromě těchto státních institucí dostaly se pod moc ČSSD i četné jiné organizace a podniky. Přitom pracovníci ODS zůstali na svých místech a nebyli vyměněni. A na korupce Klause se zapomnělo, stejně jako na Bamberk.  Z citovaných organizací a ústředních úřadů je patrné, že ČSSD se stala všemocným pánem ve státě s tichým souhlasem Klausovým, který se také na těchto mocích podílel.

     Podepsáním „opoziční smlouvy“ a „tajného usnesení č. 513“ došlo fakticky k utvoření státu o jedné politické straně a k likvidaci politické opozice jakožto hlavního předpokladu pluralitní demokracie. Ztratila se klíčová kritická a hlídací funkce opoziční strany s její mírou odpovědnosti. Klaus se mohl vymlouvat, že je opozicí a že proto nemusí odpovídat za praxi vlády ČSSD, Zeman mohl vyvracet svou jedinou odpovědnost za vládu, když ODS fakticky svým souhlasem s vládou nese také odpovědnost za politický a hospodářský stav země.

     Dne 26. ledna 2000 došlo ze strany ODS a ČSSD k určitému upřesnění opoziční smlouvy podpisem „tolerančního patentu.“ Na to naléhal především Zeman, který si toužebně přál nějakou formou omezit vliv malých politických stran ve státě, ODS opět ze své strany měla přijmout některé požadavky ČSSD. Toleranční patent obsahoval Dohodu o státním rozpočtu na rok 2000 a o rozpočtovém výhledu, Dohodu o základních parametrech změny volebního systému, Dohodu o přípravě České republiky na vstup do EU, Dohodu o základních parametrech změny volebního systému, Dohodu o významném vymezení věcných podmínek tolerance menšinové vlády a Dohodu o komunikaci parlamentních klubů.

     Podepsáním „opoziční smlouvy“ došlo k hlubokému zlomu politické situace naší země, která se zásadním způsobem oddělila od klasické demokracie. Byl to odklon od svobody, příklon k autokracii, totalitě a k autoritativní vládě, k utiskování bezmocných občanů vládou moci bez autority, ke smazáním dosavadních korupčních deliktů, avšak k takovému prohloubení všech negativních znaků vlády, že stav našeho státu byl charakterizován hromadnými sdělovacími prostředky, zvláště investigativní žurnalistikou, jako „prorůstání organizovaného zločinu a korupce do státního zřízení“. Tento fenomén zlomu politické situace se nám stal tak závažným, protože je velmi složitý, dotýká se všech složek státního života a přivádí lidstvo do úvahy, jaká je mez mezi právem a bezprávím, co je možnost považovat za věc „lege artis“ a co nikoli a vypořádat se myšlenkově s celým tímto jevem by představovalo napsat o něm celou knihu. Zlo podvodu a lži proniklo do celého našeho života, do všech jeho orgánových a organizačních složek, narušilo celou strukturu veřejného dění a politiky. Dříve jsme měli co činit s agresivním podvodníkem jako jedincem zla a mohli jsme se dopouštět systémových chyb v jeho potírání. Tento individuální podvodník působil proti duchu dobra a obecného blaha a jeho vliv bylo možno likvidovat. Za stavu pronikání a proniknutí organizovaného zločinu a korupce do státního zřízení znamená jeho proniknutí do politiky, hospodářství a veřejného dění, do parlamentu, moci legislativní, exekutivní a judiciální, do struktury státních zastupitelství, politických stran, policie a bezpečnostních orgánů, do celého veřejného života. A tímto proniknutím zla se tyto složky společnosti stávají poplatné také tomuto zlu a bezpráví. Tyto složky hlásají boj proti korupci a přitom korupce využívají ve svůj prospěch. Bojují mezi sebou o svou moc a postavení spojené s výhodami a místo boje s korupcí se zabývají převážně informacemi k likvidování poltického oponenta. Ministr vnitra Gross si k tomuto cíli vytvořil zvláštní vyšetřující orgán, nazvaný Mlýn, který měl tajné poslání, známé jen jeho členům a jeho zakladateli, poslání sloužící k potírání politických oponentů a k hledání politických důkazů proti nim. Jestliže „kmotr“ podsvětí František Mrázek a s kauzou „krakatice“ byl vyšetřován bezpečnostními orgány pro získávání a neplacení půjček z Investiční a poštovní banky, byl obviňován z podvodných styků se Šloufem a s politickými činiteli, od této banky si vypůjčovaly i ODS a ČSSD a svými zásahy omezovaly možnost vyšetřování „kmotra“ Mrázka, jemuž byly kladeny za vinu také desetinásobné vraždy nepohodlných lidí. Není možno uvádět všechny skutečnosti na doklad zločinů umožněných uzavřením „opoziční smlouvy“, ale můžeme se s nimi seznámit z děl Erika Táberyho, „Vládneme, nerušit. Opoziční smlouva a její dědictví“ a Jaroslava Kmenty, „Kmotr Mrázek“ a ze zpráv hromadných sdělovacích prostředků z doby posledních dvou desetiletí, zvláště z prací investigativních žurnalistů týdeníku Respekt. Ve světle těchto důkazů jeví se nám náš obraz našeho státu jakožto země s prorůstáním organizovaného zločinu a korupce do státní a policejní správy s naprostým selháním odpovědnosti veřejných činitelů takto v heslovitém podání:

     Protikorupční jednotka pod vedením Evžena Šírka šetřila zločiny „kmotra“ Mrázka ze spisu „Krakatice“, Šírek byl křivě obviněn z úniku tajných informací, odvolán policejním presidentem Kolářem v r. 2000. Podobně politické vedení naložilo s jeho nástupcem Jiřím Kubicem a dalšími detektivy útvaru. Šéf vyšetřování Karel Tichý odešel od policie v rámci výměny kádrů nového ministra vnitra Ivana Langra, který s Vlastimilem Tlustým tajně podporoval Nomuru. Ze spisu Krakatice se ztratilo 1600 stránek vyšetřovacích spisů, za což je nutno vinit vedoucí politické činitele. Státní zástupce Dolejší nese odpovědnost za útěk Radovana Krejčího, který údajně měl ve své vile zpřístupnit směnku na 60 milionú korun, předaných ministru Stanislavu Grossovi jako úplatek pro ČSSD, což tento popírá. Politické vedení státu zametá pod koberec aféru Biolíh, Čepro, Mrázek. Klaus se marně pokouší o odvolání Ivy Brožové z Nejvyššího soudu a obvinuje soudy, že se pokoušejí nastolit ve státě „soudcokracii“. „Kmotr“ Mrázek, který si stále půjčoval vysoké částky peněz z banky, nikdy nesplácel úroky a nesplácel ani půjčku, plnil úlohu lobbisty a byl ve stálém styku s orgány policie a politiky, přestože o něm vyšetřovací orgány věděly, že je podvodníkem a zločincem, nikdy nebyl obžalován a naopak ovládal řadu politiků, kteří nad ním drželi ochrannou ruku. Každý politik, který s ním byl ve styku, věděl o tom, že je v těžkém podezření asi třiceti nájemných vražd, které policie nikdy nevyšetřovala a z velké části je potvrzovala jako „sebevraždy“. Nešlo u něho o žádné tajemství spisů zpravodajských služeb, a přesto Mrázek ovládal tyto služby svou mocí. Členy Mrázkova podsvětí byli známí podvodníci Radovan Krejčí, Tomáš Pitr a Jaroslav Starka, vedle řady čelných českých politiků. Přitom tyto politiky ještě dnes, po smrti Mrázka, spatřujeme denně na obrazovce televize. Policejní pracovníci, kteří šetřili Mrázkovy zločiny, byli propouštěni z funkce. Státní zástupkyně Kozubová, která se zabývala šetřením Mrázkovy zločinnosti, zemřela týden po pádu ze schodiště, údajně v „opilosti, třebaže byla abstinentkou. Asi měsíc poté „spáchal sebevraždu“ detektiv Tomáš Beneš, který navrhoval vazbu Mrázkovu. Další dva policisté, kteří na případu Mrázka pracovali, byli obviněni z korupce, později zbaveni podezření a odešli od policie. Mrázkův případ pak vystřídal asi šest státních zástupců, aby jej v roce 2006 soud vrátil k došetření.

     V roce 2007 v naší zemi přišly na přetřes miliardové korupce předražených stovek dálničních kilometrů, zakázky na „gripeny“, „Pandury“, vytunelování Investiční a poštovní banky, kausa Nomura, kteroužto firmu do naší země přivedli Vlastimil Tlustý a Miroslav Kalousek, obchodní podnikání firmy ČEZ, ukládání a praní špinavých peněz ve Švýcarsku, korupce na ministerstvu dopravy. V rolce 2010 se objevila kauza Nejvyššího kontrolního úřadu, machinace se zadáváním zakázek pro Český statistický úřad, korupce týkající se státních lesů, kauza transportních letounů CASA, současný případ Martina Bartáka atd.

     Jak již bylo řečeno, charakteristickým rysem působení vlivu „opoziční smlouvy“ bylo institucionální selhání odpovědnosti, často propletené i systémovou chybou, ale celostátní selhání všech složek odpovědnosti státního zřízení ve všech jeho institucích, především právních, ale i politických a ekonomických. Všechny tyto složky ve své snaze dosáhnout svého cíle, majetku a moci, bez ohledu na svou odpovědnost, právo a etiku, a to za každou cenu a porušením spravedlnosti. Hovoříme-li o institucionálním selhání odpovědnosti, pak tím míníme, že selhala celá instituce a nikoli jen jednotlivec nebo jednotlivý člen instituce. Tak institucí byli např. členové policie nebo parlamentu, poslanci a senátoři. Policisté třeba se dopouštěli úplatkářství, když na dálnici podvodně vybírali na řidičích pokuty za dopravní přestupky a poslanci vydírali jako instituce svou institucionální imunitu. Ale institucí je také politická strana, která se podílela na korupcích institucionálně sama nebo jako koalice vládních stran, přitom korupce přecházela z politických důvodů napříč stranickým spektrem.

     Ale koaliční porušení institucionální se vyskytlo, když policie šetřila konkrétní korupci a šetření zastavili politici, státní zastupitelství nebo dokonce soud. Když ministr vnitra zjistil, že policie vyšetřuje nějakou korupci, která by postihla jeho politickou stranu nebo i jeho samotného, šetrně „naznačil“ vyšetřujícímu orgánu, že vyšetřovaná kauza nemá naději na úspěšný soud a příslušný policista „pochopil, že buď zastaví vyšetřování nebo půjde od válu, což při jeho vysoké mzdě nebude maličkost.“ Proto všichni vedoucí policisté a vyšetřovatelé útvaru vyšetřování žili pod touto obrovskou hrozbou ztráty mzdy, což dokazují i četné případy odvolaných policistů i jejich odchody z funkce.

Josef Plocek