Mezi tyto moudré muže nesporně patří Friedrich August Hayek svým dílem „Kontrarevoluce vědy“ – „Studie o zneužívání rozumu“  uveřejněném v Liberálním institutu, Praha,1995 a papež Benedikt XVI. svou encyklikou „Caritas in Virtute“, o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě, vydanou Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním Vydří roku 2009. Nebude na škodu trochu se nad dnešním myšlením lidí v naší republice, ale i v celém světě, zamyslit a kritiku obou autorit posoudit.

Vraťme se v krátkosti do naší historie lidské kultury a civilizace

     Naše české myšlení od svých počátků bylo ovlivněno civilizací a kulturou staré řecké antiky a židovství. Slovník cizích slov vymezuje pojem civilizace jako „lidská pospolitost na vývojovém stupni charakterizovaném technickým vzestupem i duchovní vyspělostí“. Za kulturu tento slovník považuje „souhrn hmotných a duchovních hodnot vytvořených lidstvem a charakterizujících historicky dosažený stupeň ve vývoji společnosti“. Duchovní kultura je pak „souborem výsledků činnosti lidské společnosti v oblasti vědy a umění, případně společenského života vůbec v určité historické epoše“.
     Na tento antický a židovský základ byla napojena kultura křesťanská, takže tyto tři fenomény v této podobě trvaly až do doby velkých filosofů  a přírodovědců počínajíc Galileem v 16.-18. století, kdy v 19. století nové přírodní vědy zcela ovládly a překonaly dřívější středověké myšlení. Vliv přírodních věd nebyl však jediným, který během uvedených století ovládl evropské myšlení, bylo to z jedné strany působení Descartovo s jeho zdůrazňováním podílu matematiky a rozumu na myšlení a poznání, byli tu osvícenci a empiristé angličtí Locke, Hume a Berkely a francouzští Montesquieu a Voltaire, kteří v poznání spatřovali hlavně stránku smyslovou, byl tu současník encyklopedistů a  materialistů Rousseau, přišel Kant se svým tvrzením, že nepoznáváme vlastní věc, nýbrž jen její „jev“, t.j její působení na naši mysl, nastoupilo období německé romantiky Fichteho, Schellinga a Hegela, nastoupilo působivé období Comtova, Benthamova, Millova a  Spencerova  positivismu s přínosem Darwinova evolucionismu, Marxova materialismu, Nietzschova nihilismu, antikřesťanství a antiintelektualismu.Všechny tyto vlivy se podílely nejen na myšlení uvedené doby, ale i na tom, co se projevilo jako jejich dědictví v době pozdější    
     Jestliže malé dítě si klade otázku, „co to je“ a „proč to je“, která pro dobu jeho nedospělosti je pro ně důležitá, lidstvo uvedených století opustí otázku o původu a budoucnosti věcí a světa a omezí se jen na to, „jakým způsobem“ dospěje ke svému cíli a účelu jednostranného materiálního a konsumního uspokojení. Můžeme se divit, že a proč moderní doba klade větší důraz na potřebu toho „mít“ než na to „být“, jak to často slýcháváme vyslovené z úst rozumných a přemýšlivých lidí? Můžeme být překvapeni tvrzením F. A. Hayeka, že jsme zaměnili myšlení rozumové a integrální za jeho opak v myšlení čistě technickém, technologickém, že mluví o „scientinismu“ a „scientistických předsudcích“, že „věda neustále odkazuje, že ´fakta´ jsou odlišná od ´pouhého jevu´ , že se učíme považovat za podobné nebo nepodobné nikoli prostě to, co samo o sobě vypadá, zvučí, voní atd. jako podobné nebo nepodobné, nýbrž to, co se pravidelně projevuje ve stejném prostorovém a časovém kontextu, že zjišťujeme, že o stejné konstelaci simultánních smyslových vjemů se může prokázat, že pochází z rozdílných ´faktů´, nebo naopak, že rozdílné kombinace smyslových kvalit mohou reprezentovat stejný ´fakt´ . Můžeme se divit ještě za dnešního stavu myšlení, že dřívějším ´idejím´ přináležela „určitá transcendentální a metafyzická reálnost´“ a že vymizely Aristotelovy pojmy metafyzické ontologie: substance, esence, atributů a quiditas Tomáše Akvínského? Po uvážení všech těch uvedených vlivů minulých století nás to nemůže překvapit.

Technické, „inženýrské“ myšlení

     Přistoupíme-li k výzkumu technického a ekonomického myšlení, a jak o něm filosof a právník Hayek říká, k myšlení „inženýrskému“ ve svém spise „Kontrarevoluce vědy“, „Studie o zneužívání rozumu“ a k „myšlení technického pokroku“, jak o něm hovoří nová encyklika Benedikta XVI. „Caritas in Virtute“, budeme se věnovat těmto dvěma autorům  Poté přejdeme k úvaze o dalších zdrojích ekonomického myšlení. Oba autory citujeme a parafrázujeme.
     Hayekův názor na ekonomické myšlení se objevuje ve stati „inženýři a plánovači“ cit. díla. Hayek uvádí, že vliv ideálu vědomého řízení společenských jevů se nejsilněji pociťuje v oblasti ekonomie. Dnešní popularita „ekonomického plánování“ se dá přímo odvodit z obecného rozšíření scientistických idejí. Jelikož se scientistické ideály v této oblasti projevují v těch specifických podobách, které získaly v rukou představitelů aplikované vědy, a především inženýrů, bude vhodné spojit analýzu tohoto vlivu s určitým zkoumáním inženýrských ideálů. Uvidíme, že vliv jejich technologického přístupu neboli inženýrského hlediska na běžné názory, na problémy společenské organizace, je daleko větší, než se obecně bere na vědomí. Většina schémat celkového přetvoření společnosti, od různých utopií až k modernímu socialismu, nese skutečně charakteristické rysy tohoto vlivu. Snaha o aplikaci inženýrských technik na řešení společenských problémů se stala v poslední době velice zřejmou, „politické inženýrství“ a „sociální inženýrství“ se staly módními slogany, které jsou pro projev dnešní generace jako její zvláštní záliba ve vědomí řízení.
     Hayek uvádí, že se při svém zkoumání musíme opřít o několik výrazných znaků specifických problémů, které znamenají pro inženýra jeho denní profesionální zkušenost a ovlivňují jej. „Je známo, že typické úkoly inženýra vykazují samy o sobě určitou úplnost, celistvost a spolehlivost. Inženýr se zabývá určitým cílem, který je pro něho směrodatný, že za tím účelem shromáždí a bude disponovat předem v mysli přijatou určitou danou zásobou prostředků a procesů. Toto vědomí cíle a účelu představuje pro inženýra předem v jeho mysli pohotový a nejcharakterističtější rys jeho postupu, od kterého se nebude odchylovat a nebude mít toho ani potřebu se ho zříkat. Neboť pro něj znamená zkušenostní jistotu. Tento postup je již uložen v mysli inženýra a zůstává mu věren, neboť je zkušeností ověřený. Tento svůj projekt totiž již detailně propracoval a zpracoval, je seznámen s jeho důsledky, zvládl již mnohokrát toto své téma. Ovšem toto znamená, že pro inženýra se otevírá tento konkrétní malý svět ve všech svých relevantních aspektech jako normální a jeho postup je čistě rutinní, neboť je založen jen na známých a ověřených kvantitách. Vzhledem ke své profesní kvalifikaci se omezuje jen na své zkušenosti, nepřihlíží k nějakým vedlejším vztahům a momentům, jeho postup mu leží jaksi hotově a bezpečně na dlani. Zvládl specifičnost svého záměru, žije ve svém separátním světě, osvojil si využití technik a obecných pravidel. Jeho opora v poznání objektivních faktů a pravidel odpovídá jeho rozumové a zkušenostní předchozí průpravě, fakta jsou ověřena objektivními vlastnostmi věcí a zažitými časovými a místními okolnostmi, takže jsou v souhlase s jeho zkušeností. Jeho sebejistota se opírá o dostupné typické situace definované na podkladě objektivních faktů a nikterak ho to nenutí, aby v daném případě si dále ověřoval, zda všechna aktuální fakta odpovídají všem z dřívější doby dostupným záznamům v jeho mysli. Vychází ze své zkušenosti a ze specifických daností dřívější doby a místa a spoléhá se na to, že dřívější předpoklady a podmínky i nyní jsou relevantní pro uskutečnění nynějšího aktuálního úkolu a postupu. Neuvědomuje si, že změna času a místa by mohla být v nesouhlasu s aktuálním faktem a s případnou změnou konkrétní lidské situace. Zapomíná, že realizátor aktuálního procesu musí brát v úvahu i tyto možnosti změn faktů, podmínek a předpokladů.“ Hayek končí svou úvahu tím, že „centrální ekonomické plánování není ničím jiným, než právě takovou aplikací inženýrských principů na společenský celek, aplikací založenou na předpokladu, že takováto úplná koncentrace veškerých relevantních poznatků je možná.“ 
     Věnujme nyní svou pozornost slovům encykliky Benedikta  XVI.. která se týkají stejné problematiky, která v přímých citacích zní: „Problém rozvoje je spjat s technologickým pokrokem. Technika je v tomto ohledu součástí úkolu obdělávat a chránit zemi. Rozvoj technologií může svádět k myšlence, že si technika vystačí sama, když si člověk klade pouze otázku jak, ale bez povšimnutí ponechává mnohá proč, jež jsou popudem pro jeho jednání. Technika se tak jeví jako ambivalentní. Vzniká z lidské tvořivosti jako nástroj osobní svobody, oné svobody, která chce odhlížet od omezení, jež v sobě věci mají. Proces globalizace by mohl ideologie nahradit technikou: ona sama se stává ideologickou mocí a tak vystavuje lidstvo nebezpečí, že zůstane uzavřeno uvnitř určitého a priori, z něhož by nemohlo vyjít a setkat se s bytím a s pravdou. Kdyby k tomu došlo, pak bychom všichni jednotlivé situace v našem životě poznávali, vyhodnocovali a rozhodovali uvnitř technokratického kulturního horizontu, do nějž bychom strukturálně patřili, a nenašli bychom nikdy jiný smysl než ten, který jsme vytvořili sami. Tato představa dnes vyvolává silnou technicistní mentalitu, která klade rovnítko mezi tím, co je pravda, a tím, co je proveditelné. Je-li však jediným kritériem pravdy efektivita a užitečnost, rozvoj je tím automaticky popírán. Pravý rozvoj totiž spočívá primárně v konání. Klíčem k rozvoji je rozum, který je schopen myslet technicky a zároveň chápat plně lidský smysl jednání člověka v horizontu celistvého smyslu bytí lidské osoby. Lidská svoboda je však ve vlastním smyslu sama sebou jen tehdy, pokud na okouzlení technikou odpovídá rozhodnutími, jež jsou plodem morální odpovědnosti. Možnost, že se technická mentalita odchýlí od původního humanistického proudu, je dnes patrná ve fenoménu technizace rozvoje míru. Rozvoj národů je často považován za záležitost finančního inženýrství, otevření trhů, zrušení cel, investic do výroby či institucionálních reforem – vposled tedy za čistě technický problém. Všechny tyto oblasti jsou nanejvýš důležité, ale je zapotřebí se ptát, proč technická rozhodnutí fungují zatím jen relativně. Rozvoj nebude nikdy plně zaručen tržními nebo mezinárodněpolitickými silami, jež jsou do určité míry automatické a neosobní. Rozvoj není možný bez poctivých lidí, bez ekonomů a politiků, kteří ve svém svědomí naléhavě pociťují požadavky společného dobra. Nezbytná je jak profesní kompetence, tak mravní integrita. Získá-li navrch technika, dochází k záměně účelu za prostředky: za jediné kritérium své činnosti pak podnikatel považuje maximalizaci zisku, politik upevnění své moci, vědec výsledky svého zkoumání. A tak za sítí ekonomických, finančních či technických vztahů často přetrvává nepochopení, strádání a nespravedlnosti. Proud technických poznatků stále roste, ale těží z toho jen ti, kdo tyto poznatky vlastní, zatímco skutečná situace národů, které žijí mimo tento proud a jakoby stále v jeho stínu, zůstává nezměněna: nemají reálnou šanci na emancipaci…S technickým rozvojem je spojen rostoucí vliv hromadných sdělovacích prostředků. Jsou v dobrém i ve zlém natolik součástí dnešního života, že se zdá být opravdu absurdní postoj těch, kdo trvají na její neutralitě, a odvozují z ní požadavek autonomie vzhledem k jakékoli morálce týkající se lidských osob. Ve shodě s tím, co si žádá správný přístup k jakékoli globalizaci a rozvoji, je třeba smysl a účel médií hledat na antropologickém základě: mohou se stát faktorem humanizace nejen proto, že díky technologickému rozvoji nabízejí větší komunikační a informační možnosti, ale především proto, že – pokud jsou řízeny a organizovány ve světle obrazu člověka a společného dobra - odrážejí opravdu univerzální hodnoty“
   
     V této souvislosti si připomeňme, že tak velký původce národního hospodářství jako vědy, jako byl Adam Smith (1723-1790), vydal své dílo „Theorie mravní“ roku 1759, zatímco jeho stěžejní politické a národohospodářské dílo „Pojednání o podstatě a původu bohatství“ teprve roku 1776, takže měl pro své ekonomické myšlení průpravu a základ v morálce. Tím si také vysvětlíme postoj ministra a guvernéra Národní banky Karla Engliše, že dával ve své praxi přednost širšímu vzdělání právníků před ekonomy, neboť zastával názor, že širší a hlubší vzdělanost právníka má přednost před užší průpravou myšlení čistě ekonomického, které si i právník může získat v potřebné míře. Proto pojem národní hospodářství“, vycházející z etiky a opřený ve svém základu o filosofii, rozumovost, plnou zkušenost a moudrost, je značně vzdálen technické ekonomii.   

„Inženýrské myšlení“ v různých profesích: Věnujme nyní svou pozornost vlivu ekonomického myšlení v některých profesích, kde se tento projevuje nevhodným způsobem.
     Zamysleme se třeba na oblast zdravotnictví a profese lékaře. Jestliže v dávných dobách se lékař při svém zákroku a své diagnóze nemocného musel spolehnout jen a jen na vlastní vyšetření nemocného, na jeho pocity, stížnosti, bolesti, nemohoucnosti a případně na informace o smrti jeho předků, dnešní lékař pošle hned svého pacienta na rozsáhlá speciální vyšetření odborníky vybavenými množstvím potřebných dokonalých přístrojů, takže vlastní vyšetřující lékař nemusí pacienta ani vyšetřovat, může se naprosto spolehnout na jeho předcházející odborná předvyšetření, která mu jasně označí pacientovu diagnózu a lékařův konečný závěr se nebude lišit od přístrojově ověřených dat. Toto je však jen jeden z aspektů lékařovy dnešní praxe. Moderní lékař sportovce vrcholového sportu neléčí a neodstraňuje bolest a nemohoucnost, nýbrž s pomocí chemiků ve zdravotnictví hledá a nalézá vhodný medikament, který zkvalitní sportovcovo svalstvo a posílí při dopingu jeho vytrvalost. Jiný lékař se věnuje nikoli léčení, nýbrž vyhledávání a nalézání pomocí celého zdravotnického a farmakologického průmyslu a pokusů na zvířatech vhodný lék pro lidstvo. Také lékař spolupracující s biologem se nevěnuje léčení, nýbrž náplň jeho lékařské praxe vyplňuje jen a jen práce na zkoumání lidské buňky, jejím životě či nedostatku. Lékař patholog také neléčí a neuzdravuje, nýbrž provádí pitvu na mrtvém těle mrtvého jedince, tj. čistě tělesné zkoumání, zda u mrtvého šlo o přirozenou smrt nebo o vraždu či sebevraždu, přičemž patholog vítězoslavně prohlašuje, že provedl tisíc pitev a nikde v těle mrtvých nenašel lidskou duši či její stopu. Všichni tito lékaři ve skutečnosti postupují čistě technicky, mechanicky, nikoli zdravotně lékařsky. Rovněž stomatolog je vlastně ve své praxi technikem a „inženýrem“ pracujícím na zubech a dásních pacienta.
     Zamysleme se nad povoláním archeologa či paleontologa, který provádí výkopy země a v předklonu či vsedě na „bobku“ pečlivě opracovává a očišťuje vykopanou lidskou či zvířecí kůstku nebo hliněný střep a pronáší pak hluboké řeči o minulých lidských kulturách a jejich zánicích. Také toto jsou převážně technici ve své profesi.
     V případě novináře nebo pracovníka hromadných sdělovacích prostředků předpokládáme, že máme před sebou člověka, který se pohybuje v denním společenském životě a že nám podá informace o tom,  jak dnešní člověk žije, v jakém je stavu, jaká je jeho životní náplň a kam spěje ve svém úsilí. Ve skutečnosti tento novinář vychází z toho, že dobře ví, co si posluchač přeje slyšet a vidět, čemu dává přednost a podle toho „proseje“a zhodnotí své poznatky a dá přednost ve svých informacích tomu, co je nejpřijatelnější lidské zvědavosti a lidské zálibě v originalitě, co se projeví na prospěchu denního zpravodajství, co přinese větší výdělky podniku zpravodajského prostředku
a jeho majiteli, případně jak se to projeví ve mzdě zpravodajce či ve formě úplatku od nějakého zájemce. Ať už posluchač nebo příjemce informací je či není uspokojen obdrženou informací, informace je zkreslena tímto vedlejším zájmem, postrádá svou objektivitu a má pro společnost vážné důsledky.
     Vrcholem „inženýrského myšlení“ se nakonec projeví v profesi politické, která je jakýmsi souhrnem veškerého dění v lidské společnosti, neboť se dotýká všech nejdůležitějších skutečností pro člověka a jeho život. Politik usiluje o náklonnost voliče v době voleb a snaží se jejich hlasy získat a opatřit si tak potřebnou preferenci, po volbách až do příštího volebního období se mu však přízeň voliče stává něčím podružným, on již nezávisí na voličově hlasu, jedná jen a jen ve svém vlastním zájmu a další přízeň občanů si opatřuje bohatostí svých příslibů a svého populismu, o nichž ví, že je nikdy nesplní, třebaže ani splnit nemůže. K tomu u politika, stejně jako u novináře, hrají velkou roli vedlejší výhody, které jsou spojeny s těmito profesemi, stejně jako s profesemi četných podnikatelů, kteří za pomoci určitého úplatku si opatří na státu lukrativní zadání a objednávku, které podnikateli nejen vynahradí vydání za korupci, ale přinesou mu větší výhodu. Ve všech těchto profesích opomíjení integrální presence etiky vede k deformaci myšlení a jednání, k čistě technickému a „inženýrskému“ ochuzení myšlení. 

Důsledky technického myšlení na lidské společnosti

     Abychom mohli v praxi dosvědčit důsledky technického myšlení na lidskou společnost, zabývejme se analýzou dvou blízkých příkladů v minulosti, „tunelováním“ v souvislosti v polistopadové sametové revoluci v roce 1989 a končící americkou krizí začátkem tohoto století.
     Začátkem devadesátých let roku 1989 České země uskutečňovaly velkou hospodářskou transformaci a privatizaci na změnu socialistického státu na stát se soukromým sociálním hospodářstvím a při této přeměně bylo postupováno v duchu technického myšlení, s nedostatkem právního uvážení a se snahou co nejvíce celou tu akci urychlit. Za tento postup plně odpovídalo vedení tehdejšího státu v čele s ministrem financí Klausem. Při přeměně právního systému veřejnoprávního na soukromoprávní totiž praxe veřejnoprávní byla neuváženě předčasně přeměněna na praxi a platnost norem soukromého práva, čehož využili podvodníci a způsobili mnohamilionové, spíše mnohamiliardové škody novým soukromým vlastníkům bývalého státního majetku. Na jedné straně, a to zaviněním veřejných politických činitelů, bylo použito ekonomického a technického myšlení, z druhé strany prošly krádeže a podvody jednotlivců „lege artis“ a beztrestně. Vedle toho docházelo velmi často k případům, kdy podvodníci si vypůjčovali u bank vysoké finanční částky na investice, které nehodlali vůbec splatit a způsobili tak státu a občanům vysoké finanční ztráty.
     Druhým případem je americká krize způsobená jednostranným a nekrytým poskytováním úvěrů zvaných sub-prime. Žadatelé o úvěr byli drobní chudí občané, kteří si chtěli za vypůjčené peníze postavit svůj vlastní dům. Dálo se to v takovém rozsahu, že velká část dlužníků nebyla schopna splácet svůj dluh na vysoký úrok a nakonec i pokud se jim podařilo svůj dům postavit či rozestavět, jejich věřitelé pro silný pokles hodnoty nemovitostí utrpěli značné ztráty. Mnoho bankéřů a finančních odborníků zkrachovalo, pokud těm největším stát sám nepomohl, ovšem ke škodě daňových poplatníků. Nakonec došlo k „runu“ na banky ze strany vlastníků postižených bank, kteří přišli o své dividendy a chtěli si ve své bance vyzvednout své vklady. Bankéři a jiní finanční odborníci postupovali v duchu zažitých a prověřených ekonomických zákonů a pravidel, dlužní úpisy byly sekuritizovány, promíchány s běžnými cennými papíry a prodávány na burze, nic se nevymykalo běžnému procesu v poskytování finančních úvěrů. Dlužník sám mnohdy nebyl příliš postižen za případný podvod v ocenění svého majetku jako podkladu pro bankéře na poskytnutí investiční půjčky, pokud neproplatil některé splátky za úvěr, neboť podnikal a stavěl dům za cizí peníze, což pro něho nepředstavovalo finanční ztrátu. Mnoho neutrpěl také výdejce a plátce půjčky, pokud dlužní úpis ihned prodal na finančním trhu pravděpodobně za plnou cenu. Konečnou ztrátu v největší výši utrpěli poslední držitelé sub-prime úpisů, kteří své cenné papíry nemohli již prodat a dostali náhradu pouze v neprodejném postaveném domě nebo v nedostavěném objektu. Ovšem poněvadž v důsledku ztráty důvěry v banky došlo k „runu“ na banky, které nemohly obchodovat, došlo k jejich ztrátám v celém světě. Poskytování sub-prime úvěrů na straně bankéřů a přijímání úvěrů civilními nesolventními občany je ovšem důkaz technického a neekonomického myšlení a jednání, neboť žadatelé o půjčku, nemající žádné vlastní úspory, měli uvážit, co bude, když nebudou schopni splácet úvěr.
     Jestliže Američané a v současné době i Řekové s takovou nedbalou odpovědností praktikují pořizovat si půjčky na své investice a na svou denní spotřebu, realizují své postupy v duchu technického a úzce ekonomického myšlení, mají si uvědomit, že v životě je třeba žít šetrně a nespoléhat se na štěstí, dobrou příležitost den ze dne. Ve stejném smyslu jednají a smýšlejí i finančníci praktikující obchodování v cenných papírech a podstupující často velké riziko, že jejich obchod bude negativní a že zkrachují. Ale tito peněžní hazardéři jsou příliš navyklí na tyto obchody a snadné a rychlé vysoké zisky plynoucí z čistě technického a „inženýrského“ myšlení a zastávají obsah starého francouzského sloganu „qui ne risque rien, n´a rien“. Z hlediska etiky je takovýto způsob obchodováni povážlivý.
    
     Než skončíme tuto úvahu o „inženýrském myšlení,“ položme si otázky, co je to tento druh myšlení a proč k němu dochází?  Tím se však dostáváme do oblasti hypothetické, kde se musíme uchýlit ke spekulaci. Je toto myšlení vlastní jen osobám technického a ekonomického zaměření a souvisí přímo s jejich předmětem studia a s jejich profesí? Determinuje je jejich sklon k technologii k tomu, že jdou studovat na techniku spíše než na vysokou školu humanistického zaměření? Anebo je to jejich technické a ekonomické studium a povolání, které je ovlivňují a odvádějí od myšlení celostního opačného charakteru? Dejme tomu, že budeme chápat „inženýrské myšlení“ jako podstatu a substanci, která na sebe váže jako atributy technické vzdělání, technickou profesi, sklon k pragmatismu, ke konsumní společnosti, k materialismu, k prospěchářství, ke švejkování, odmítání metafyzické a transcendentní filosofie. Vycházejme hypotheticky ze skutečnosti a zkušenosti, že pokud je tu nějaká osoba, která v sobě a ve své mysli shrnuje uvedené atributy, splňuje „eo ipso“ „inženýrské myšlení“. Poněvadž pak myšlení ve smyslu Hayekova scientinismu a scientistických předsudků a zvláště sklon k „technickému vzdělání“ a k „technické profesi“ jsou atributy, které se podstatným způsobem vztahují na „inženýrské myšlení“, budeme přítomnost těchto atributů u tohoto způsobu myšlení předpokládat, takže jestliže je nalezneme u nějakého jedince, budeme právem očekávat i jeho výsledný způsob myšlení, neboť tento jedinec již svým přirozeným založením směřoval k tomuto cíli.
     Co se však stane, když tento jedinec za existence komunistického režimu nemá možnost studovat a najít si profesi netechnickou, humanitární, odolá vlivu svého studia a povolání směřujícímu k „inženýrskému myšlení“ nebo se u něho vliv donucení ke studiu a k povolání projeví i jeho „inženýrským smýšlením“, přestože jinak celá jeho přirozenost tíhne k humanismu? Čistě hypotheticky můžeme soudit, že jeho ostatní složky netechnického charakteru jsou dosti silné a fakt nesvobody a donucení k volbě studia a povolání ho mohou uchránit před důsledky těchto dvou atributů a že stoupenec myšlení humanistického zůstane „imunní“ vůči tomuto technickému tlaku. A co když tento tlak bude trvat dlouho a případně bude působit i na ostatní řečené atributy? Pak musím říci, že nevíme, zda odolá a nedostaví se i u něho „inženýrské myšlení“. Ale, jak již bylo řečeno, nacházíme se v oblasti hypoteze a spekulace.

Josef Plocek