Otázka svobody podle Listiny základních práv svobod: „Listina základních práv a svobod“, dále jen Listina, která je vedena ve Sbírce zákonů pod č. 23/1991 Sb. pro Českou republiku a je součástí ústavního zákona, vyjmenovává základní lidské svobody, které stát za normálního stavu je povinen dodržovat a každému přiznávat. Podle čl. 2 „Každý může činit, co není zákonem zakázáno“. Naproti tomu státní úřad a orgán může činit jen to, co je mu výslovně dovoleno.
     Podle čl.1 Listiny „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. Podle čl. 3 „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Hlava druhá Listiny probírá jednotlivé články, v nichž jsou uvedena lidská práva a základní svobody, které stát zaručuje všem občanům. Citujme některé z nich, neboť nám poslouží jejich obsah k další úvaze. Tak podle čl. 9 „nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám“, avšak tentýž článek uvádí: „Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje … na službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty“. Podle čl. 10 „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno“. Podle čl. 11 „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a obranu. Dědění se zaručuje“. Ale tentýž článek stanoví, který majetek je nezbytný k zabezpečování potřeb v celé společnosti a i k jiným účelům státu a veřejného zájmu a kdy tedy stát není vázán obsahem prvého odstavce článku. Podle čl. 14 „svoboda pohybu a pobytu je zaručena“. Avšak tentýž článek uvádí, za kterých okolností státem může být tato svoboda omezena. Pokud se týče politických práv podle čl. 17 „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny,“ ale tentýž článek umožňuje státu tuto svobodu a právo omezit zákonem z důvodu nezbytných práv a svobod druhých, z důvodu bezpečnosti státu a mravnosti. Články 18, 19 a 20 zaručují občanům právo petiční, právo shromažďování a sdružování, avšak tytéž články z různých důvodů veřejného zájmu, bezpečnosti a zdraví občanů státu omezení státem těchto práv a svobod umožňují. Stejné řešení zaručené svobody a její omezení nacházíme také u práv národnostních a etnických menšin a u práv hospodářských, sociálních a kulturních.
     Vzhledem k tomu, že Listina obsahuje články týkající se lidské přirozenosti a tedy i přirozeného práva, můžeme vycházet ze stanoviska, že uvedené články jsou v souladu s morálním kodexem, který by měl k uvážení pro toleranci širší charakter jen pokud se týče víry v existenci Boha, posmrtného života a posledního soudu.
     Zamýšlíme-li se nad tímto stavem, zjišťujeme toto: V uvedených článcích
Listiny nejde o obyčejné svobody a práva, nýbrž o svobody a práva základní, kde stát výkon těchto práv a svobod zaručuje. Má tedy vrcholný zájem na tom, aby občané těchto práv a svobod nerušeně užívali. A přesto se u nich nevylučuje možnost, že tato zaručenost státu se stane podmíněnou, kdy si stát ponechává eventualitu omezit tuto zaručenost v tak závažných okolnostech, které jsou v uvedených článcích vyjmenovány. Stát tedy zaručuje svobodu a právo specifikované v těchto ustanoveních podmíněné, pod nějakou podmínkou a výhradou, když se v praxi státní správy a vedení státu objeví takové okolnosti, které vylučují absolutnost uvedených práv a svobod, když tyto okolnosti převažují nad tak závažnou věcí, jako je svoboda a právo v těch nejzákladnějších věcech. Stát v Listině vyjmenovává důvody takovéhoto postupu a hodnocení, a přestože tyto důvody a podmínky jsou v praxi velmi různorodé, můžeme je všechny redukovat do základní skupiny, jako důvody vedoucí k obecnému blahu a dobru státu a lidské společnosti. Jedině takovéto vrcholné a omezující důvody mohou vésti k omezení v tak závažných svobodách a právech. Všimněme si, že takto omezená práva a svobody se vyskytují ve všech článcích shora uvedených kromě otázky práva, aby byla zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno dobré jméno, jakož i svoboda myšlení a svědomí. V těchto případech je státem dopuštěna naprostá svoboda jednak proto, že se jedná o mimořádnou okolnost a také není dobře možné, aby občan a člověk mohl být omezován ve svém myšlení a svědomí, kteréžto oblasti jsou skutečně integrálními a nedotknutelnými sférami lidské bytosti, do nichž zásah je dokonce neproveditelný. Můžeme tedy uzavřít tuto část úvahy s tím, že i v takové oblasti, jako jsou základní lidská práva a svobody, nemůže stát svou garanci a záruku tak absolutizovat, aby jeho ochrana a záruka byla bezpodmínečná.

Podstata tolerance: Nahlédneme-li do slovníku cizích slov, zjišťujeme, že tento definuje toleranci jako respektování a snášení cizího přesvědčení a cizích názorů, přičemž tolerovat znamená přijímat nějakou osobu a nějaký názor, řešení, politický, hospodářský či jiný postup s tolerancí, se snášenlivostí, s trpěním, že tento názor a postup připouštíme s určitými výhradami, že se s ním smiřujeme, že jej však plně neschvalujeme, že není naším názorem a postupem.
     Dotážeme-li se na obsah pojmu tolerance a jeho vymezení, u jiných cizojazyčných naučných slovníků, zjišťujeme, že se příliš neliší od pojetí našeho cizojazyčného slovníku. Především tolerance se vyskytovala od nepaměti v oblasti náboženské víry a náboženství, kde měla své oprávnění. Teprve od 19. století tento nábožensky chápaný a ražený pojem se rozšířil do všech ostatních oblastí lidského života, především do politiky. Umožňoval nám veřejně se přiznat s výhradami k určitému přesvědčení sdílenému jinými občany lidské společnosti, aniž bychom podstupovali riziko zdání, že s nimi zcela souhlasíme a že nemáme jiný názor na nějakou věc nebo osobu než oni. V novověku je tolerování jedním z požadavků demokratického uspořádání společnosti. Řadí se spolu s kompromisem do sféry politického prosazování názorů na osoby, věci a postupy v úsilí dopracovat se nějak jednoty myšlení. Po stránce psychologické znamená tolerance akceptování názorů a hodnot jiných lidí a je předpokladem lidské komunikace a vzájemného obohacování, tedy šíření civilizace. Herderův slovník hodnotí kladně toleranci, protože nebýt tolerance, vznikalo by mnohem více mezilidských rozbrojů a rozmíšek. Díky toleranci posiluje se trpěné náboženské a světonázorové přesvědčení a tvrzení druhé osoby. Meyerův slovník považuje za výhodu tolerance, že tato ponechává v platnosti cizí myšlení, mínění a zvyky, takže tyto přínosy nezmizí z existence a jsou uchovány pro případné uplatnění. Schweizer Lexikon spatřuje výhodu tolerance v tom, že tato zabraňuje vzniku netolerance, která by vytvářela jednostrannou absolutizaci jednoho hlediska a stanoviska, což by bylo na škodu společnému životu lidstva.
     S tolerancí váže se však určitá potíž. Kam až má postoupit tolerance ve své funkci, aby se podržely její positivní stránky a přitom nedošlo k narušení hodnoty mínění tolerujícího jedince, ke ztrátě jeho sebevědomí a sebedůvěry, případně ke ztrátě kvality jeho přínosu do lidské komunikace; mohla by se dostavit oboustranná ztráta důvěry ve společné hodnoty, mohlo by dojít ke stavu indiference, lhostejnosti, nezájmu. Nesmíme zapomenout, že tolerance má také svou hladinu morality, kterou nesmíme podceňovat, že při jejím použití musíme přihlížet nejen k hlediskům praktického řešení ústupku, ale i k negativním etickým či neetickým konsekvencím. Potíž spočívá v tom, že otázka tolerance není rozpracována tak, abychom měli jistotu, kde má naše snášenlivost končit, kam až můžeme a máme jít ve svém ústupku. Jestliže Listina lidských práv nám udává, jaké jsou meze státní garance svobody a práva, tuto jistotu tolerující osoba nemá a nemá ani bližší radu, jaké mají být hranice naší tolerance. Naše úvaha o stanovení této hranice nás přivádí k závěru, že hledáme-li jistotu a budujeme-li nějaké pravidlo v tomto směru, pohybujeme se a tvoříme toto pravidlo na neznámé zelené louce. A přesto musíme hledat nějakou jistotu o existenci této hranice.

     Vraťme se však opět k Listině svobod a práv a uvažujme, k čemu by dospěl stát, kdyby dodržoval striktně shora probírané svobody a práva bez jejich omezení s přihlédnutím k obecnému blahu státu. Jak uvidíme, k těmto důsledkům svých lpění na plné svobodě již dospěl.
     Stát nikoho nenutí k nuceným pracím nebo službám, nebereme-li v úvahu pracovní povinnost za stavu komunistického režimu a shledáváme, že stát nepřihlíží k méně placeným pracovním výkonům nekvalifikovaných sil a výsledkem je nedostatečný počet pracovníků v manuálních profesích. Stát umožňuje připustit, aby Romové, kteří jako nekvalifikovaní pracovníci dávají přednost být bez pracovního poměru, byli odkázáni na státní podporu a příležitostné „melouchy“, někdy i nekalou „veksláckou aktivitu“. Nevěnuje-li stát svou pozornost důsledkům neúměrného podporování občanů chránících svou čest a důstojnost, výsledkem je nadměrný počet občanů podávajících si žaloby na ochranu cti, čímž se značně zatěžuje soudní kapacita soudů a orgánů poskytujících tuto nadměrnou ochranu. Ochraňuje-li stát tak přepečlivě svobodu pohybu a pobytu, výsledkem jsou početné trestné činy nepracujících a nezaměstnaných podvodníků a zlodějů, kteří podle své libovůle a příliš volného času se uspokojují krádežemi a podvody na řádných občanech. Mezi nimi jsou také Romové, bezdomovci a cizinci. Postupuje-li stát tak benevolentně v uznávání plurality náboženských společností a sekt s pochybnými záměry a cíli, které často hraničí se zločinem, chybuje. Je-li stát v zájmu svobody projevu a práva na informaci a v zájmu o velkou svobodu petičního charakteru tak blahosklonný, výsledkem jsou nadměrné projevy a důsledky zatěžující práci příslušných státních orgánů a přispívá tím k tvorbě anarchistických hnutí popírajících nutnost veřejného a policejního usměrnění a klidu a vedou zároveň k narušení veřejného pořádku. Neusměrňuje-li stát dostatečně volné zneužívání práva pokojného shromažďování a sdružování, zvláště ze strany politických stran a jejich zneužívání moci a trestných činů, odrazí se to ve veřejném dění ve státě. Je-li stát příliš benevolentní v oblasti práva národnostních menšin a v hospodářských, sociálních a kulturních právech, má to za následek prorůstání zločinu do těchto oblastí a dochází ke zločinnému propojení státních orgánů a úřadů, soudů, moci zákonodárné a výkonné, policie a všech možných orgánů veřejných zřízení a organizací, jak se s tím denně setkáváme v našem státě a jeho denní praxi.
     Z předcházejícího nám proto vzejdou tato ponaučení pro stát: Stát si musí uvědomit, že nejen neblahé důsledky vzniknou z přílišného lpění na ideologiích a z vyvozování z nich pokynů pro správu veřejného dění, ale že stejnou opatrnost a pozornost musí věnovat i posouzení míry poskytnutého obsahu práv a svobod u jednotlivých základních svobod stanovených Listinou základních práv a svobod občanů státu a přihlédnout k tomu, že tyto svobody a práva nemůže poskytovat v absolutní a maximální míře, nýbrž že musí vážit, kudy prohází hranice mezi jejich zaručováním a jejich omezováním, neboť i tato nadměrná štědrost a blahovolnost spojená s poskytováním těchto práv a svobod by byla v rozporu s blahem a dobrem státu a mohla by případně vést i k jejich zneužití a ohrožení existence státu.
     A jaký tyto uvážené skutečnosti a zkušenosti mohou mít dosah pro výši požadované, projevené a přiznané tolerance v občanském životě? Pro hranici a výši tolerance neexistuje žádný zkušeností ověřený předpis a každý člověk, který je postaven před otázku, zda a kolik tolerance může připustit oponentovi při střetu požadovaných práv a svobod, musí se vážně zamyslit před svým, rozhodnutím. Pokud by uvažoval o toleranci v uvedených případech Listiny, může se přiklonit k tomu, že v těch případech, kdy stát připouští míru své svobody a míru poskytnutého práva přes varovný hlas obecného blaha, že přizná analogicky ke státu plnou toleranci svému oponentu. Poněvadž uvedená partie Listiny se týká jen části případných potřeb rozhodnutí o toleranci, bude vhodné, aby i určovatel míry tolerance postupoval ve smyslu postupu státu a rekuroval také k závěru, že směrodatným pro něho je hledisko obecného blaha státu, nikoli jeho vlastní uspokojení. Potřebuje totiž nějaké kritérium, které má obecnější a objektivnější charakter a nezávisí jen výlučně na jeho subjektivním blahu a názoru. Kdyby setrval úzce na svém stanovisku, mohlo by dojít i k tomu, že za předmět svého zájmu a blaha si určí svou vlastní prestiž. S takovýmto postojem se totiž často setkáváme při jednání politických činitelů, kteří z výlučného důvodu vlastní i stranické prestiže s chloubou setrvávají na „nulové toleranci“, jak se sami vyslovují k rozhodnutí pro vyloženou netoleranci a politickou nesnášenlivost. A poněvadž důležitou stránkou je rozhodnutí o výši tolerance, katoličtí křesťané mají ku pomoci k úvaze a rozhodnutí přední ctnost „moudrost“ ze čtveřice hlavních ctností, která jim je ku prospěchu v každé úvaze o konkrétním morálním jednání, které se vymyká běžné citaci „zpovědních zrcadel“. Prakticky to znamená, že každý člověk, je-li postaven před stav, zda má být či nebýt tolerantní k názoru svého druha, musí své rozhodnutí s velkou vážností uvážit. Z jedné strany se má vyhnout tomu, aby bezdůvodně a tvrdě trval na své prestiži a osobní libovůli, z druhé strany by měl se zamyslit nad tím, jaký dosah by případně měla jeho tolerantnost pro blaho státu a společenstva. Toto by asi tak bylo to nejpodstatnější v souvislosti s otázkou tolerance.

Negativní důsledky nedostatku či nadbytku tolerance v politice našeho státu: Zamyslíme-li se nad politickou, sociální, morální, ekonomickou a vůbec objektivní stránkou našeho společenského života, shledáváme, že tento stav je silně neutěšený. Stačí jen pročítat náš denní tisk a sledovat zprávy jiných sdělovacích prostředků, abychom byli široce rozhořčeni, hlavně zaměříme-li se na nedostatky politického a morálního vedení našeho státu. Dostačuje jen pročítat denní zprávy redaktorů, rozhlasových a televizních operátorů a hlasatelů, především žurnalistů tzv. „investigativní žurnalistiky“, a to nikoli zpráv bulvárního zaměření, nýbrž objektivních informací takových seriózních pracovníků na úrovni „Perspektiv“. Kdybychom uvedli jen to, co se denně dostává do našeho zorného a sluchového pole, byla by toho celá kniha. Omezíme se proto jen na to obecné, co je obsahem a podkladem tak přísného a kritického ohodnocení našeho současného stavu.
     Předem se zdá, že v našem státě příčinou negativního politického a morálního stavu ve vedení veřejného života je zcela nedostatečná kvalita předních pracovníků státu na poli správy veřejných úřadů, orgánů, organizací atd. Tato politická a úřednická elita totiž nikterak neodpovídá požadavkům a potřebám představitelů veřejného života a plurality od nich očekávaných uspokojivých služeb. Vstupuje-li dnešní mladý člověk do poslaneckých služeb, snad zpočátku má nějaké ideály o významu a hodnotě jeho služeb pro stát, ale i pokud s těmito ideály přijímá poslanecký mandát – a i to je pochybné proto, že mladí lidé s takovou vervou činí vše pro to, aby se stali poslanci – brzy při výkonu svého povolání tyto ideály opouští. Neboť naši poslanci nemají ve svém průměru snahu sloužit lidské společnosti působením ve veřejných službách, nýbrž pobírat vysoký plat se všemi nezdanitelnými přídavky a možnostmi vedlejších výdělků ve správních radách, podnikání dokonce trestněprávního charakteru spojené s mimořádným mocenským postavením a minimální odpovědností. Jako poslanec s nesmyslnou doživotní imunitou a beztrestností, kdy se stává členem kolektivu, aniž by ho někdo mohl napadnout jako odpovědného za pracovní a politické chyby, kdy dokonce při hrubém porušení svých povinností spojeném s trestněprávním charakterem nemůže nikdy být spravedlností postižen, je často pro tajnost a speciálnost svého postavení nedotknutelný. Vzpomeňme jen, jak poslanec přes četné výzvy není ochoten se vzdát své doživotní imunity a jak reaguje na požadavek, aby při stavu hospodářské krize státu zatíženého vysokým a stále rostoucím státním dluhem přistoupil na částečné snížení svého nadměrného, zdaněného i nezdaněného, příjmu a uznal za svou mravní povinnost, aby se na státním dluhu také nějak podílel a nepřipustil tak jinak hrozící postižení mandatorních výdajů.
     Dalším negativním znakem našeho denního politického a morálního nedostatku je úzká provázanost všech vedoucích činitelů ve státě, kteří se kryjí tajností svých postupů, nejsou ochotni vzdát se svých privilegií a ani ochotni veřejnou kontrolou prokázat původ svého bohatství a svého mocenského postavení. Přestože právní stav demokracie vyžaduje při skutečnosti, že  jednotlivé státní orgány mají být tak organizovány, aby jeden hlídal a kontroloval nedostatky a přehmaty druhého a nepřipustil přemíru moci některého orgánu ke škodě státu a lidské společnosti, přesto tato úzká a zločinná provázanost těchto mocných usnadňuje vedoucím činitelům klidné a beztrestné uspokojování svých osobních zájmů.
     Zvláštní kapitolou nedostatku je současná existence a praxe politických stran, které přerostly stát a společnost, staly se beztrestnými a neodpovědnými, a to za pomoci široké občanské netečnosti, hraničící jak se lhostejností, resignací a zoufalou depresí občanstva, tak s krajním mocenským postavením politických stran. Ztyto strany jsou ochotny dosáhnout v době voleb širokou arogantní lží neplněnými stranickými programy a vylhanými nekontrolovanými populistickými sliby svého privilegovaného postavení, které po uskutečněných volbách již nikdo nemůže během průběhu vládního období napravit. Na tomto negativním stavu ovšem nese vinu, a to značnou, širší občanská společnost, která nevyužívá výhod demokratického zřízení a nesnaží se zbavit nevhodných politických předáků, o nichž je dosti informována a jsou jí již dávno známy nedostatky mnohých politických činitelů. V tomto směru by byla zcela na místě volba a petice občanů vyslovující naprostou netoleranci, stejně jako je známa naprostá netolerance předáků politických stran, kteří s neochotou přistupují k normálnímu politickému klání s protivníky z oponentních politických stran a svou netolerantnost vysvětlují prestižními důvody vlastní strany. Domníváme se, že dále rozvádět nedostatky politické nedospělosti a mravní zaostalosti našich politických předáků by jen potvrzovalo nezpůsobilost našich politiků a marně bychom přinášeli sovy do Athén.

      Chceme-li se tedy pokusit o nějaký závěr v otázce tolerance či netolerance, shledáváme, že nějaké striktní a jednoznačné uzavření této otázky není možné. Již u státu a u jeho Listiny jsme zjistili, že stát si je vědom toho, že nelze věc řešit v nějakém smyslu absolutního příklonu k toleranci či netoleranci. Viděli jsme, že také stát musí ve svém rozhodování pečlivě vážit klady a zápory
v hledaných souvislostech, že neexistuje nějaká jednostranná a stereotypní odpověď na otázku, zda věc řešit tolerantností či netolerantností v jednotlivém případě, že bude také rozhodovat volba míry tolerance či intolerance. Také stát bude musit v každém daném konkrétním případě vážit, jakou míru svobody a volnosti poskytne občanům a bude muset vždy rekurovat k základnímu principu obecného blaha svých občanů. Je ovšem otázkou, zda stát v dnešní podobě jako entita odmítající hodnoty morální a etické, které podle něj do státní politiky nepatří a protiví se dnešnímu modernímu pojetí suverénního a pragmatického státu. Stejně však také občané dnešního státu musí pečlivě posuzovat různé postupy státu z hlediska tolerance a intolerance a mít pochopení, když stát není někdy schopen v dané věci jednoznačně rozhodnout.  Občané sami musí postupovat neméně pečlivě ve svých vzájemných stycích a katoličtí občané musí se utíkat v otázce tolerance a intolerance ke svému svědomí, musí se ve svých úvahách spoléhat na hodnotu kardinální křesťanské ctnosti, na ctnost „moudrosti“ a hledat ve svém svědomí optimální cestu a postoj. Stejně jako tak pádné hodnoty, jako je svoboda, rovnost, spravedlnost, nelze nikterak v životě maximalizovat a absolutizovat, tak také tento postup je třeba zachovat u tolerance a intolerance. V každém případě je však třeba odmítat dnes tak vyhlášenou a uplatňovanou „nulovou toleranci“ Tolerance je mravní hodnota.
Mohlo by se zdát, že svým opatrnickým postojem k hodnotě tolerance, která je nesporná, oslabujeme její důležitost. Jsou tu však jiné vyšší hodnoty, které představují dokonce pro náš postup kritérium „conditio sine qua non“, které daleko převyšuje hodnotu tolerance. Tolerancí nepřistupujeme bezpodmínečně na přijetí stanoviska toho tolerovaného, přijímám je jen trpně a podmíněně. Tato stanoviska hodnotu tolerance převyšují a představují hodnoty pravdy, pravdomluvnosti, důvěrnosti a autority proneseného slova a soudu.
     Zaposloucháváme-li se do slov dnešních politiků v jejich tiskových, rozhlasových, televizních a jiných projevech, kde podle nich dnes platí něco jiného než včera, kde lež zdaleka převyšuje připouštěný populismus, reklamu a slibované plnění politických závazků a slibů, kde politici nesplněné sliby zdůvodňují existencí uzavřených koalicí a vlivu opozičních sil, aniž by vůbec připustili, že šlo o nesplnitelné sliby a nejsou proto ani svými voliči urgováni k podání vysvětlení nesplněného volebního závazku a příslibu. Uvědomme si, že lidstvo ve své politické koncepci nemá a nezná nějaké kritérium pravdy, že je ovlivněno soudobým agnosticismem a relativismem, které oslabují hodnotu pravdy v myšlení a jednání, že filosofické myšlení odmítlo možnost verifikace úsudku, že dokonce při nenaplnění principu falzifikace považuje veškeré myšlenkové závěry za „hypotetické pravdy“ a soudy. Vzpomeňme si, jak nám imponovalo stanovisko americké politické praxe kvitovat lhaní politických činitelů jejich zproštěním funkce a jejich resignací na kariérní postavení. Srovnejme s tímto ideálem stav naší politické veřejnosti ve věci pravdy a lži. Musíme připustit, že pravda, pravdomluvnost, autorita a důvěra jsou předpoklady relevantní pro připuštění tolerance a její odpovídající přiměřenost, která také rozhoduje o míře tolerance.
     Dovolte mně, abych ukončil volně tuto úvahu jedním starým vtipem, který stojí za zamyšlení. Na kterémsi nádraží sejdou se dva dobře známí japonští podnikatelé a jeden se táže druhého, kam jede. Do Tokia, zní odpověď. Tazatel otázky se rozohní a zvolá: „Ty lháři prolhaný, tvrdíš mně, že jedeš do Tokia, abych si myslil, že jedeš do Kobe. Ale ty skutečně jedeš do Tokia.“ Tazatel totiž je navyklý transformovat si ve své mysli každou lež a nepravdu do pravdy a nyní se setkává s tak hroznou lží, která je ve skutečnosti pravdou a klame ho v jeho navyklém přijímání volních projevů.

Josef Plocek