Uvádí, že při úvaze o celku lidských činností, jsme vedeni jednak k posouzení samotného celku, jednak můžeme předmět svého rozboru uvědoměle měnit. První způsob posouzení spočívá v tom, že shledáváme předmět své analýzy jako za prokazatelně chybný, spočívající na fikci, třebaže má stále velký vliv ve svém výkladu a i v současnosti se z něho převážně vychází, že nám poskytuje pocit neomezené jistoty naší kompetence, že námi vytvořené instituce budou sloužit našim lidským účelům, pokud budou vytvářeny uvědoměle se záměrem, aby tyto instituce se staly zcela racionální pro potřebu našeho života. Vychází se z názoru, že jen takto člověkem samým vytvořené instituce mohou zdárně sloužit našim lidským potřebám, takže
jde o vyloženě antropomorfickou koncepci lidských zřízení. Druhý způsob posouzení se oproti uvedenému diametrálně liší. Vychází z toho, že koncepce tvorby našeho života nezávisí na naší snaze prosazování lidského účelového myšlení a řešení, nýbrž naše instituce se vytvářejí zcela spontánně vlivem životních daností na naše myšlení, nejde o apriorní antropomorfický postoj, o sledování účelu, poplatnost uvědomělosti, konkrétnosti a nevědomosti. Z důvodu přesnosti problematiky „kartesiánského racionalismu“ dejme přednost přímé citaci Hayeka:
    „Tím velkým myslitelem, který nejúplněji vyjádřil základní ideje toho, co budeme nazývat konstruktivistickým racionalismem, byl René Descartes. Avšak zatímco on se zdržel toho, aby z nich odvozoval závěry pro společenské a morální argumenty, tyto argumenty byly vypracovány hlavně jeho o něco starším (avšak mnohem déle žijícím) Thomasem Hobbesem. Ačkoli Descartovým bezprostředním zájmem bylo stanovit kritéria pravdivosti vět, byla tato kritéria následovníky nevyhnutelně aplikována také na posuzované vhodnosti a odůvodněnosti jednání. ´Radikální pochybnost´, která ho přiměla k odmítnutí přijmout jako pravdivé cokoli, co nemohlo být logicky odvozeno
z explicitních premis, které by nebyly ´jasné a zřetelné´ a tudíž mimo možnou
pochybnost, zbavila platnosti všechna ta pravidla chování, která nemohla být odůvodněna tímto způsobem. Ačkoli Descartes sám z těchto důsledků mohl uniknout tím, že takováto pravidla chování připsal vědomému výtvoru vševědoucího božství, pro ty z jeho následovníků, kterým se to už nezdálo patřičným vysvětlením, se přijímání čehokoli, co spočívalo pouze na tradici a nemohlo být plně odůvodněno racionálními základy, jevilo jako nějaká iracionální pověra. Zamítání jako ´pouhého mínění´ všeho toho, co nemohlo být prokázáno jako pravdivé pomocí jeho kritérií, se stalo dominantní charakteristikou hnutí, které on započal.        
    Jelikož pro Descarta byl rozum definován jak logické vyvozování z explicitních premis, začalo být také za racionální jednání považováno jen takové jednání, které je plně definováno známou a prokazatelnou pravdou. Od toho je téměř nevyhnutelný krok k závěru, že jediné to, co je pravdivé v tom smyslu, může vést k úspěšnému jednání a že tudíž všechno, čemu člověk vděčí za své úspěchy, je produktem jeho takto pojatého uvažování. Instituce a postupy, které nebyly takto vědomě vytvořeny, mohou být prospěšné jen náhodou. To se stalo charakteristickým postupem kartesiánského konstruktivismu s jeho pohrdáním tradicí, zvykem a dějinami vůbec. Jedině lidský rozum by měl člověku umožnit zkonstruovat společnost nanovo. Tento ´racionalistický´ přístup však ve skutečnosti znamenal opětné upadnutí do dřívějších antropomorfních způsobů myšlení. Způsobil obnovení sklonu připisovat původ všech institucí kultury ideji nebo vědomému výtvoru. O morálce, náboženství a právu, jazyku a písmu, penězích a trhu se přemýšlelo tak, jako by byly někým uvědoměle vytvořeny nebo alespoň jakoby za jakýkoli stupeň své dokonalosti vděčily takovému vědomému výtvoru.“ Tomuto filosofickému rozlišování vděčíme za to, když pokládáme něco za utvořené „vědomě“, „uvědoměle“, „racionálně či neracionálně“. A Hayek pokračuje: „Přece však je základní předpoklad, na kterém spočívá přesvědčení, že člověk se dopracoval k ovládnutí svého okolí hlavně svou schopností logické dedukce z explicitních premis, fakticky chybný, a jakýkoli pokus omezit jednání člověka na to, co může být takto zdůvodněno, by ho zbavovalo mnoha z nejefektivnějších prostředků k dosažení úspěchu, které má. Jednoduše není pravda, že naše jednání vděčí za svou účinnost pouze nebo hlavně znalosti, kterou můžeme vyjádřit slovy a která tudíž může tvořit explicitní premisy nějakého sylogismu. Mnohé instituce společnosti, které jsou nepostradatelnou podmínkou úspěšného sledování našich vědomých záměrů, jsou ve skutečnosti výsledkem zvyků, obyčejů nebo postupů, které nebyly ani vymyšleny, ani se jich nikdo nedrží záměrně. Žijeme ve společnosti, ve které se můžeme úspěšně orientovat a ve které má naše jednání dobrou naději, že dosáhne svého, nejenom proto, že jsou naši bližní vedeni známými záměry nebo známými vztahy mezi prostředky a cíli, nýbrž proto, že jsou také omezeni pravidly, jejichž účel nebo původ často neznáme a jejichž samotné existence si často nejsme vědomi“. Uvážíme-li, jaká důležitost a důvěra se v době Descarta kladla na logiku a sylogismy, které byly užívány, dovedeme si představit, jak byl ve svém myšlení ovládán tehdejšími společenskými pravidly a procesem selekce, které byly produktem generací. Navíc si musíme být vědomi toho, že Descartes kladl nesmírný důraz na matematiku, že byl sám autorem analytické geometrie, že se stavěl ke všem věcem svého života pod vlivem a způsobou „geometrického modu“.
    Hayek přičítá konstruktivistickému přístupu a výsledným chybným závěrům to, že v tomto způsobu myšlení civilizace se přizpůsobuje jak k jednotlivým faktům, které zná, tak i velkému počtu jiných faktů, které nezná a nemůže znát. Člověk většinu těchto pravidel nezná a nemůže je ani formulovat a artikulovat, chápe však vztahy mezi příčinou a následkem, s čím ho seznamuje běžný život a tato nedefinovaná pravidla přesto determinují lidský život a slouží k prospěchu člověka a lidstva, k jeho žití a existenci. Úplná racionalita jednání v kartesiánském smyslu vyžaduje úplnou uznalost všech relevantních faktů, znalost mnohem většího počtu faktů, než jaký je schopen člověk zvládat a znát. Podle Hayeka většina pravidel chování, která řídí naše jednání, a většina institucí, které z této pravidelnosti vznikají, jsou adaptacemi na nemožnost kohokoli, aby vědomě bral v úvahu všechna jednotlivá fakta, která vstupují do řádu společnosti. Na tomto nutném omezení naší znalosti faktů spočívá možnost spravedlnosti, a proto proniknutí k povaze spravedlnosti je odepřeno těm konstruktivistům, kteří obvykle argumentují předpokladem vševědoucnosti. Z toho také plyne podle Hayeka, že jen v malých skupinách primitivní společnosti může spolupráce mezi členy z velké části pocházet jen z toho, že budou znát v každém okamžiku více méně tytéž jednotlivé okolnosti. Proto ve velké nebo otevřené společnosti, kde jsou v interakci miliony lidí a kde se vyvinula civilizace, jak ji známe, je situace zcela odlišná. „Ekonomie dlouho zdůrazňovala ´dělbu práce´, kterou takováto situace znamená. Kladla však mnohem méně důrazu na zlomkovitost znalosti, na fakt, že každý člen společnosti může mít pouze malý zlomek znalosti, které mají všichni, a že každý je tudíž neznalý většiny faktů, na nichž budování společnosti spočívá… Charakteristickým omylem konstruktivistických racionalistů v tomto ohledu je, že mají tendenci zakládat svou argumentaci na tom, co bylo nazváno synoptickým klamem, tj. na fikci, že všechna relevantní fakta jsou známa nějaké jediné mysli, a že je z této znalosti jednotlivostí možné konstruovat žádoucí společenský řád. Někdy vyjadřují tento klam s dojemnou naivitou nadšenci uvědomělého plánování společnosti, z nichž například jeden sní o rozvoji ´umění simultánního myšlení.´ Vzniká bezvýhradná důvěra v moc vědy a civilizace spočívá na faktu, že my všichni máme prospěch ze znalostí,  které nevlastníme“.
    Hayek dále uvádí: „Omyly konstruktivistického racionalismu úzce souvisí s kartesiánským dualismem, tj. s pojetím nezávisle existující substance mysli, která stojí mimo kosmos přírody a která dala člověku, od začátku takovou myslí vybavenému, schopnost uvědoměle vytvářet instituce a kultury, v nichž žije. Ve skutečnosti je tomu samozřejmě tak, že tato mysl je adaptací na přírodní a
společenské okolí, ve kterém člověk žije, a že se vyvíjela v neustálé interakci s institucemi, které společenskou kulturu determinují. Mysl je právě tolik produktem společenského okolí, ve kterém vyrostla a které nevytvořila, jako něčím, co zase zpětně na tyto instituce působilo a měnilo je. Pravidla chování se nevyvinula jako poznané podmínky dosažení známých účelů, nýbrž vyvinula se díky tomu, že skupiny, které podle nich postupovaly, byly úspěšnější a dostávaly se na místo jiných.“
    HJayek rozlišuje chybnou dichotomii, třídění do dvou skupin, mezi „přirozeným“ a „umělým“, a uvádí antické dělení jevů na physei („od přírody“) a v protikladu buď  nomó („úmluvou“) nebo thesei („vědomým rozhodnutím“) a konstatuje, že „zamýšlené rozlišení může být buď mezi objekty, které existovaly nezávisle na lidském jednání, a objekty, které byly jeho výsledkem, nebo mezi objekty, které povstaly nezávisle na lidském vědomém vyjádření a objekty, které povstaly jako jeho výsledek.“
    Hayek se zabývá otázkou, proč extrémní formy konstruktivistického racionalismu pravidelně vedou k revoltě proti rozumu a uvádí: „Iluze, která vede konstruktivistické racionalisty pravidelně k dosazování vůle na trůn, spočívá ve víře, že rozum může přesáhnout doménu abstrakce a že je sám ze sebe schopen určit žádoucnost jednotlivých jednání. Tak konstruktivistický racionalismus se svou snahou udělat všechno předmětem racionálního řízení, se svou preferencí konkrétního a se svým odmítáním podřídit se disciplíně abstraktních pravidel dospívá k tomu, že si podává ruku s racionalismem. Konstrukce je možná jen ve službě jednotlivým dílům, které musí být vposledu neracionální a žádný iracionální argument nedokáže souhlas s nimi vytvořit, není-li přítomen již od počátku“.           
    Hayek se zabývá otázkou řádu a rozlišuje mezi řádem „vytvořeným“ a řádem „vyrostlým“. Řád pak definuje takto: „Řádem budeme nadále označovat ten stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů má k sobě navzájem tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží jako správná“.  
    Hayek rozlišuje řád vytvořený, který jsme nazvali exogenním řádem, nebo uspořádáním, může být dále označen jako konstrukce, jako umělý řád nebo – zejména tam, kde máme co dělat s řízeným společenským řádem – organizace. Na druhé straně je vyrostlý řád, který jsme nazvali sebeutvářejícím nebo endogenním řádem, v angličtině nejpříhodněji ozn    ačovaný jako řád spontánní. V klasické řečtině taxis znamená řád vytvořený, kosmos řád vyrostlý. „Jedním důsledkem obvyklého ztotožňování řádu s vytvořeným řádem neboli
s taxis je skutku naše tendence připisovat všem řádům jisté vlastnosti, které vědomě vytvořená uspořádání pravidelně vykazují, přičemž některá z nich vykazují nutně. Takovéto řády jsou nutně jednoduché nebo alespoň nutně
omezené na takové nízké stupně složitosti, o kterých tvůrce ještě může mít přehled: jsou zpravidla konkrétní v právě zmíněném smyslu, totiž že jejich existence může být intuitivně vnímána ohledáním; a konečně tím, že byly vytvořeny uvědoměle, slouží pravidelně (nebo svého času sloužily) účelu jejich tvůrce. Žádná z těchto charakteristik nepatří spontánnímu řádu neboli kosmu. Jeho stupeň složitosti není omezen tím, co může lidská mysl zvládnout. Jeho existence se nemusí našim smyslům sama projevovat, může spočívat v čistě abstraktních vztazích, které může pouze rekonstruovat. A protože nebyl vytvořen, nelze rozumě říci, že má určitý účel, ačkoli naše vědomí jeho existence může být mimořádně důležité pro úspěšné sledování velké rozmanitosti rozličných účelů. Spontánní řády nemusejí být abstraktními, jak jsme to nazvali, avšak často budou sestávat ze systému abstraktních vztahů
mezi prvky, které jsou také definovány pouze abstraktními vlastnostmi, a z toho
důvodu budou intuitivně vnímatelné a rozpoznatelné. Zvláštní význam abstraktního charakteru takovýchto řádů spočívá ve faktu, že mohou přetrvávat, i když se všechny jednotlivé prvky, které obsahují, a dokonce i počet takovýchto prvků, mění. Nejdůležitější věcí je vztah spontánního řádu k pojetí účelu. Jelikož takovýto řád nebyl vytvořen nějakým vnějším činitelem, nemůže mít řád jako takový rovněž žádný účel, ačkoli jeho existence může být velmi užitečná jednotlivcům, kteří se uvnitř takového řádu pohybují. Naše znalost bude omezena na obecný charakter řádu, který se bude sám utvářet, nad detaily takovéhoto řádu budeme mít méně moci, než bychom měli nad detaily řádu, který produkujeme uvědomělým uspořádáním. V případě spontánních řádů můžeme určovat jejich abstraktní rysy tím, že budeme určovat některé z faktorů, jež je utvářejí, avšak jednotlivosti budeme muset přenechat okolnostem, které neznáme.
    Hayek dále uvádí: Spontánní řády vyplývají z toho, že se jejich prvky podřizují jistým pravidlům chování. Pojem pravidel, jak ho používáme v tomto kontextu, neimplikuje, že takováto pravidla existují v artikulované („verbalizované“) formě, nýbrž jen to, že je možné objevit pravidla, která jednání jednotlivců skutečně sledují. Ačkoli člověk nikdy neexistoval bez zákonů, které by „znal“ v tom smyslu, že by byl s to je artikulovat. Společnost může existovat jen tehdy, jestliže se procesem selekce vyvinula pravidla, která vedou jednotlivce k tomu, aby se choval způsobem umožňujícím společenský život. Spontánní řád společnosti je utvořen z jednotlivců a organizací. To, že tyto dva druhy řádu budou pravidelně existovat vedle sebe v každé společnosti o jakémkoli stupni složitosti, však neznamená, že je můžeme podle libosti kombinovat. Ve všech svobodných společnostech skutečně shledáme, že ačkoli se budou skupiny lidí spojovat k dosažení některých konkrétních cílů do organizací, koordinaci jak těchto oddělených organizací, tak oddělených jednotlivců, budou uskutečňovat síly utvářející spontánní řád. Rodina, farma, továrna, firma, korporace a různé asociace a veškeré veřejné instance včetně vlády jsou organizace, které všechny jsou integrovány do obsažnějšího spontánního řádu.

Zamyšlení nad kartesiánským racionalismem a řádem
          
Kartesiánský racionalismus: Jak vyplývá z předcházejícího, existují na našem právním stupni vyspělosti dvě právní formy způsobu ke vzniku zákona, jednak forma spontánního řádu, jednak forma cestou státní legislativy. Hayekův poukaz a výklad kartesiánského racionalismu, jehož autorem byl René Descartes, ukazuje, že v důsledku státního práva cesta spontánního práva zanikla a existuje jen forma kogentní teorby zákona legislativou státu. Descartes totiž byl ve svém filosofickém nazírání veden k tomu hledat a stanovit kritéria pravdivosti vět a dospěl vlivem svého příklonu k matematice, dedukci a vyvozování z explicitních premis přísné logiky a sylogismů jakož i s oporou nejprve metodického a akademického skepticismu, poději obecného a přísného skepticismu, k tomu, že stoupenci konstruktivistického racionalismu nadobro opustili myšlenku na to, že by zákony a právní normy mohly vznikat spontánní cestou a hledali vždy toho vnějšího tvůrce zákonů, ať jím byl tehdejší panovník sám, případně nějaký usurpátor nebo ať tuto tvůrčí funkci plnila nějaká instituce, např. legislativní složka parlamentu státu. Každopádně pod vlivem Descarta i Hobbese musel to být vždy sám nějaký vnější subjekt, kdo se mohl stát autorem platné a kogentní právní normy. Bez přímé účasti tohoto subjektu, bez jeho koncipování, schválení a promulgování normy, třeba z podnětu lidu, zvyku a obyčeje to pro ně bylo nemyslitelné. Tuto skutečnost a potvrzení autorství normy osobou Descarta,  Hobbese, ale i vlivu Kanta, Compta, Nietzscheho, právního pozitivismu 19. století a německé historicko-právní školy nám podává Hayek a není třeba toto jeho stanovisko rozvádět, stačí bedlivě si přečíst stranu 3 tohoto zamyšlení (pro obtížné pochopení raději přečíst vícekrát). Pochopíme-li stanovisko Hayeka, pochopíme nejen konstruktivistický kartesiánský racionalismus, ale i jeho neblahý dosah na právní myšlení a pojmy „synoptický klam“ a „kartesiánský dualismus“, ale i důsledky v řízeném a plánovaném socialistickém hospodářství, v pozitivním právu odpoutaném od morálky a křesťanské tradice, nám budou jasné. Hayek má plnou pravdu ve svém stanovisku a je jen třeba si to uvědomit a vyvodit z toho důsledky, a to nejen v našem státě, ale i jinde ve světě, kde přesvědčení o pozitivním právu a socialistickém plánování dosud převládá.
    Shrneme-li nyní tu část učení Hayka o existenci řádu a původu tohoto řádu, musíme uvážit: Každé lidské společenství, ať je jím stát nebo církev či jiná organizace, eventuálně kterýkoli spolek či sdružení, musí se řídit nějakými pravidly, která určují práva a povinnosti jejich členů a přípustnost či nepřípustnost určitých jednání a chování členstva. Má-li toto sdružení být spořádané, neobejde se bez svého základního normativního řádu, který se bude opírat o řadu prvků v podobě příslušných závazných pravidel chování. Hayek pak tato pravidla chování dělí s ohledem na jejich původ na „vytvořená“ (exogenní uspořádaná a závislá na nějakém vnějším činiteli, např. legislativním orgánu státu, panovníkovi, vládci apod.) a pak hovoříme o „vytvořeném“ řádu nebo o „organizaci“ z jedné strany a o samovolně vzniklá pravidla lidského chování, nezávislá ve svém původu na určitém normativním činiteli a autoru, pravidla vzešlá ze společenského života lidstva, pravidla „spontánní“, „spontánní řád“. Zatímco u „vytvořeného“ řádu jeho autor sledoval obsahem řádu jistý účel a cíl, třeba jemu samému sloužící, prvky řádu jsou jednoduché a konkrétní, např. půjde o vlakový či autobusový dopravní řád, u „spontánního řádu“ a jeho pravidel takovéto autorství původu neexistuje, „vyrostlý řád“ byl dílem lidstva samého, lidí neznámého původu za jejich života, řád vznikl pro potřebu přežití lidstva a společnosti, nesleduje žádný konkrétní cíl a účel, mnohdy je to jen nějaký abstraktní princip. „Spontánní řád“ je tedy celý ten tezaurus pravidel chování, kterým se lidstvo řídí, aniž by znalo autora jednotlivých příkazů, aniž by případně bylo schopno tato pravidla nějak artikulovat a slovně vyjádřit a vymezit, lidstvo se těmito pravidly řídí jaksi „spontánně“ a někdy i neuvědoměle. Lidstvo podle potřeby, chybí-li nějaký nově potřebný předpis chování, si jej opatří samo a doplňuje tak svůj spontánní řád. Přitom lidstvo nutně potřebuje jak „spontánní řád“, tak i „vytvořený řád“.
    A v čem tedy spočívá podstata kartesiánského racionalismu, ono „konstruktivistické“ řešení, k němu lidstvo vlivem Descarta a Hobbese dospělo? Lidstvo nabylo přesvědčení, že každý normativní příkaz, zákon a pravidlo chování musí mít nějakého autora, který by tuto normu svou autoritou podpořil, tuto normu koncipoval, potvrdil určitým způsobem a publikoval, aby vůbec tato norma nabyla právnost, platnost a účinnost. Takováto norma může existovat jen pod podmínkou, že je tu její autor, který zaručí platnost a legalitu normy, neboť jen takováto norma je závazná. Bez takovéto normy neexistuje žádná povinnost, žádné provinění, zločin je možno páchat jen tehdy, když existuje takováto norma, trestat zločince je možno jen na podkladě takovéto normy, jinak jeho jednání nemůže mít charakter trestnosti. Existují právní pravidla: „sine lege non est crimen“, „sine lege non est poena“ („bez zákona není zločin“, bez zákona není trest“). Vedle toho dále platí „Zákaz retroaktivity zákona“, zákaz zpětné platnosti nového zákona a není možno soudit a odsoudit pachatele trestnosti podle zákona, který by byl vydán až po spáchání trestného činu. Soudy ve smyslu těchto právních ustanovení musí bedlivě zkoumat, kdy byl spáchán trestný čin a kdy byl vydán příslušný zákona na potrestání. Když měli být souzeni němečtí nacističtí zločinci po druhé světové válce, Norimberský soud se musel utéci k platnosti přirozeného práva a vycházet z toho, že tito zločinci by jinak nemohli být souzeni podle pozitivního práva a zákona, zákona, který vedení nacistického režimu takovýto zákon do svého právního řádu nezačlenili. Totéž platilo i o souzení komunistických zločinců po listopadu 1989, poněvadž tehdejší naše pozitivní právo v zájmu komunistického režimu takovéto zákony nevyhlásilo a přirozené právo neplatilo.
    Navíc naše stávající právo je rovněž pozitivní, neuznává přirozené právo, pozitivní právo neuznává ingerenci morálních a etických norem do právní judikatury a naše soudy judikují jen ve smyslu platnosti rozhodnutí a nikoli spravedlivého rozsudku. Toto je tedy důsledek svrchu pojednávaného konstruktivistického kartesiánského racionalismu, který nepředstavuje skutečnost, nýbrž pouhou právní fikci.

Josef Plocek