V článku se uvádí: „Náš dnešní právní řád vykazuje významnou heterogenitu. Nemůže se už vyloučit pro budoucnost, že se ztrácí právu koherentní představa o člověku. Avšak vybledne-li právní obraz člověka sám o sobě,
ztrácí i právo na orientační síle pro konkrétní vedení života“. V těchto třech větách spočívá tresť celého článku a autorova názoru. Co mínil těmito slovy?

1.
Je známou věcí, že právo v každém státě upravuje společný život občanů státu, že stát svou aktivitou ve sféře pozitivního práva stanoví subjektivní práva a nároky svých občanů, vydává trestněprávní, občanskoprávní a procesní zákony a normativní pravidla a dává základ institucím, které v legislativě, exekutivě a soudnictví realizují obsah uvedených pravidel. V této aktivitě a funkci státu se odráží přímo nebo nepřímo představa o člověku, jaký má být vztah občana a státu, co je občanu dovoleno a co zakázáno atd. Právo a právní řád se však zároveň stávají obsahem občanské zkušenosti, působí na občana a vytvářejí jeho obraz jako takového.
      V křesťanském středověku do myšlenkového obsahu lidí náleželo přesvědčení o existenci Boží, o Bohu jako Tvůrci a konečném soudci, o člověku jakožto obrazu Božím, antropologický pohled na člověka jako jedince a zároveň člena společenství, o Božím a lidském řádu, který je pro všechno lidstvo obligátní, o konečném účtování člověka při Posledním soudu aj. Toto bylo vše myšlenkovým obrazem mysli lidí, vedle norem přirozeného a pozitivního práva a další obecné zkušenosti, a stalo se pro člověka životní směrnicí, založenou náboženstvím a zkušeností a představující oporu a orientaci člověka v jeho denním životě a v jeho myšlení a konání.
      Přibližně s ukončením středověku došlo k pronikavé změně této myšlenkové podstaty člověka. Právo není již nalézáno prvořadě v předem daných a myšlených tradicích, zvycích a obyčejích, v přirozenosti člověka a v přirozeném právu, nýbrž všechny tyto dříve uvedené faktory se postupně ruší, podstata člověka se přenáší na něho samého, na jeho individuální autonomii. Člověk se stává samostatným určovatelem vlastního života, vlastním zákonodárcem, vykonavatelem a soudcem a začíná vytvářet nový, svůj vlastní obraz o sobě, který se promítá do pozitivního práva. Člověk sám a lidská společnost sama opouštějí dřívější oporu v tom zděděném a přijatém, co tvořilo jejich osobní a společné vlastnictví, tím však také zároveň ztrácejí dosavadní oporu a orientaci svého denního života. Usilují nikoli o to zděděné a přijaté ve svém nitru, nýbrž snaží se vytvořit něco speciálně lidského, vlastního, očekávaně lepšího. Moderní právo chce postavit nového člověka na jeho vlastní podstavec a podstatu, na jeho morální autonomii, na jeho vlastní rozhodovací vůli a moc. Dřívější opora a orientace pro denní jednání zmizela a člověk je nucen hledat novou oporu buď v sobě samém nebo v nové lidské společnosti. Má se vypořádat s novými postoji náboženskými, reformačními, filosofickými, právními a jinými, aniž by měl dostatečnou záruku, že všechno to nové je správné a nutné. Právní pozitivismus je v jeho jednání nápomocen tím, že prohlásí to pozitivně právní za jedině možné, za správné a spravedlivé, dokonce pozitivní právo je považováno za jediné právo, v mnohém případě svým obsahem i za pravdu samu.
      Boeckenfoerde dále uvádí, že po reformaci jednak zemskému pánu se dostávalo právo náboženské výsosti pro rozhodování o náboženském vyznání jeho občanů v jeho zemi, známé „cuius regio, eius religio“, jednak zemský pán v náboženských otázkách uděloval obyvatelům beneficium emigrationis podle Augsburského náboženského míru a „privátní“ svobodu víry a svědomí podle Vestfálského míru, takž obyvatelé jeho země byli v případě svého odchodu ze země vyvázáni právně z povinnosti služby nebo vasalství vůči svému pánu.
      Podle Boeckenfoerda ústavní zákon německý prohlašuje důstojnost člověka za nedotknutelnou a státem chráněnou, což znamená, že se člověku dostává prvenství v jeho nyní změněném lidském obraze, takže se zdá, že se tím nalezla „synthesa mezi aristotelsky raženém lidském obraze v právu Staré Evropy a individualistickém obraze člověka, jak to převládalo v právu v důsledku Francouzské revoluce.
      Subjektivní svoboda ve smyslu svobody volby. Určením člověka vysloveným v základních právech je jeho svoboda, ale svoboda nikoli metafyzická, také nikoli transcendentální nebo objektivní, nýbrž subjektivní svoboda ve smyslu svobody volební a svobodného sebeurčení.“ Jestliže tedy podle středověkého stavu myšlení člověk byl stvořen jako bytost svobodná, podobající se svou svobodou a svým obrazem obrazu Božímu, v nynějším lidském obraze se nachází pouze konkrétní svoboda, subjektivní svoboda podoby svobody volební a svobody sebeurčení.
      Chybí zřetel vlastní identity. Avšak Boeckenfoerde vidí v tomto novém obraze člověka nedostatek zřetele vlastní identity člověka a uvádí: „V tom, co uskutečňuje vyšší určení člověka, jsou lidé vědomě ponecháni bez orientace, ale vystaveni hledání vlastní orientace a chráněni v této svobodě, kterou zakoušejí jako základní právo… Lidé mají, bráno nábožensko-světonázorově, duchovně-eticky a kulturně ve svobodě, sic mnohé a dalekosáhlé možnosti volby. Ale chybí jim to trvalé, zakotvující zřetel vlastní identity, z něhož mohou být teprve smysluplně posouzeny rozdílné možnosti a potom zvoleny.“
      Jestliže tedy vymizela právní možnost opírat se o věrný obraz člověka, jak tomu bylo kdysi, čelí dnes člověk určitému počtu nabídek, mezi nimiž musí volit. Mezi těmito nabídkami se nachází také křesťanská víra a její nárok na pravdu. Avšak tato nabídka nyní zde stojí bez závaznosti, jak obstojí v soutěži s jinými nabídkami. Změněný obraz člověka činí potíže zvláště v oblasti výchovy, především školní výchovy. Výchova totiž není vůbec možná bez závazné orientace, která dnes při změněném obraze člověka neexistuje.
      Panství funkčních podmínek. Boeckenfoerde spatřuje důsledky nového obrazu člověka zvláště v oblasti hospodářského života. Jestliže z jedné strany člověk uvolněním tržních sil získal základ pro svou svobodnou hospodářskou činnost, z druhé strany tím dochází u něho k čistě funkčně orientovanému ekonomickému a společenskému procesu a systému jednání, a toto jednání se lidem stává plně pochopitelným. Jestliže dříve člověk byl subjektem hospodářského života, nyní se podřizuje životním funkčním hospodářským podmínkám. Princip hospodárnosti a uvolnění či odstranění hranic pro kapitál usilující o rentabilitu se mu stává vodítkem pro jeho uvažování. Člověk resignuje na své původní postavení jako subjekt hospodářského života a „jeví se, místo toho jako subjekt svobody, pouze jako nositel funkce, změnitelný nástroj podle potřeby a požadavku…Subjektem, příslušným určujícím faktorem, je sám systém, zaměřený na kapitál a zisk, na stále globálnější hospodářský průběh, který zaměřuje dění na svou logiku nesenou ekonomickou racionalitou.“ Toto však ve svých důsledcích vede ke změně původních priorit, sledovaných člověkem a opuštěných pro novou orientaci. Zbavuje to však i člověka jeho vlastní odpovědnosti a povinnosti jednat. Člověk se sice stává zajištěným proti životním rizikům – nemoci, stáří, chudobě a invaliditě, nechá o sebe pečovat, avšak jeho odpovědnost a povinnost starat se o sebe mizí. Požadovaná solidarita se uskutečňuje přes media peněz, přes finanční příspěvky – a člověk sám nejedná. Přibývá obyvatel v omezených, pomocných a doplňujících rolích, kteří nepodnikají a nevytvářejí nové hodnoty, obyvatel hledajících zaměstnání, pracujících v dopravě a v bytové oblasti či jinde na podružnějších místech, zatímco ubývá lidí s vlastní odpovědností a s povinností jednat. Změna se projevuje však i v manželství, které jako instituce se stává vyprázdněným v oblasti platnosti manželského a rodinného práva. Připuštění soukromě autonomního utváření manželského vztahu vede k deregulaci manželství, k manželské instituci vyprázdněné, k opuštění dřívější povinnosti rozvedených manželů k povinnosti pomanželského zaopatření a obživy.
      Ztráta smyslové komponenty. Boeckenfoerde končí svůj článek slovy: „Náš dnešní právní řád ukazuje, tak se mně zdá, význačnou heterogenitu. Zdá se více než pochybné, že by byla držena a ražena ještě (obecným) lidským obrazem… Převažující lidský obraz by byl každopádně obrazem individualisticko-autonomním, který vystoupil po Francouzské revoluci a potom se dále šířil. Ale nemůže být ovšem vyloučeno, s pohledem na budoucnost, že platnému právu se ztrácí vůbec koherentní představa o člověku. Opěrným bodem pro to je právě vzplanulá diskuse o genové technologii a bioetice. Bledne-li však stále více právní obraz lidí sám od sebe, pak právo ztrácí na orientační síle pro konkrétní, dokonce správné životní vedení. Tím se ztrácí jedna z jeho komponent.“
      Pokusíme-li se tedy rekapitulovat názory Boeckenfoerda uvedené v jeho článku, středověký člověk ve svém obraze zahrnoval širokou oblast faktorů, zděděných i přijatých, transcendentních i čistě pozemských a poněvadž tehdejší státní právo spočívalo na této koherentní představě o člověku a zpětně působilo i na myšlení člověka samého, vlastnilo svou orientační sílu, která odpovídala skutečnosti a potřebám lidí. Novodobý člověk po Francouzské revoluci a v dalším průběhu se stal člověkem, který postrádá předešlou náplň svého života a svého myšlení, který se stal takto defektním člověkem s vlastní autonomií, vlastním rozhodováním bez dostatečných a plných předpokladů, na jejichž základě je jedině možno činit pravdivé a správné závěry, stal se tak nevědoucím v základních životních oblastech, nevědomýma, nevidomým, postrádajícím dostatečnou orientaci a stejným defektem bylo postiženo i současné právo, které čerpá z tohoto neúplného lidského obrazu a ztrácí tím svou orientační sílu pro konkrétní, správné životní vedení. Tím však také se ztrácí určitá část lidského života. Má-li tedy dojít opětně k původní koherentní představě o člověku a v důsledku toho má-li i platné právo nabýt své původní orientační síly, musí se do obrazu člověka a tedy i do samého člověka vrátit to, oč jej běh života připravil. Člověk se musí stát plně křesťanským v tom původním slova smyslu, člověkem celým a plným. Toto chce říci uvedený článek a platí to nejen pro Německo, pro něž je článek koncipován, ale ve stejné míře a stejném smyslu a důsledcích i pro naši zemi. Jednoduše řečeno, představme si vše, co bylo shora uvedeno o obraze středověkého člověka, co tvořilo myšlenkový obsah člověka a co také v této podobě přešlo do právní sféry, aby zpětně působilo na lidské myšlení a uvažme, že vše to původní zmizelo z obrazu člověka, v čem člověk měl a spatřoval oporu pro své rozhodování a jednání a že místo toho v důsledku pozitivismu a právního pozitivismu vše to původní se ztratilo, aniž by se člověku za tuto ztrátu dostalo nějaké náhrady v jeho obraze, že proto také člověk ztratil původní oporu pro myšlení a jednání a že ani právo, které bazírovalo a bazíruje na tomto ochuzeném obrazu člověka není schopno člověku zaručit jeho původní stav. Člověk se stal proto bezradný ve svých životních rozhodnutích, nemohl a nemůže se dostatečně orientovat ve svém životě a potřebnou orientaci mu nepřináší ani právo samo. Lidská mysl i právo se staly defektními.
      Kdybychom shora uvedené chtěli vyjádřit jinými slovy, mohli bychom říci, že středověký člověk svůj život a vše kolem života posuzoval „sub specie aeternitatis“, z hlediska věčnosti, posmrtnosti, z hlediska věčného života, přičemž jeho myšlení transcendovalo, vycházelo z existence Boží a z učení křesťanství. Toto učení se člověku také stalo nejen ohniskem pro všechny jeho myšlenkové závěry a podklady jeho jednání, však také stalo se mu oporou veškeré životní orientace. Poznamenejme v této souvislosti, že pohled na svět a člověka „sub specie aeternitatis“ se stal také heslem a zásadou T.G.Masaryka.
      Novodobý člověk se svým antropomorfismem, liberalismem a autonomií pohlíží na sebe a na svět z hlediska lidské smrtelnosti, časnosti, lidského zániku, vlastní odpovědnosti sobě samému, maximální svobody a
nachází či nenachází oporu a orientaci v sobě samém. Zatímco středověký křesťan nalezl a držel se víry v Boha, onoho čepu z Chestertonovy Orthodoxie, kolem něhož se všechno otáčí a tento čep se mu stal absolutním vodítkem a oporou pro celý jeho život, novodobý moderní člověk je zbaven této opory. Změnil se tím obraz člověk o sobě a změnilo se také právo, které vychází ze změněného obrazu člověka a které také již nemůže modernímu člověku posloužit jako opora.

2.
Zamysleme se nyní nad otázkou, která s uvedeným přímo souvisí a která se přímo týká stavu v naší zemi. Kdysi existovali národohospodáři, kteří se od našich stávajících ekonomů lišili v tom, že jejich rozhled zaujímal širší pole než činí rozhled dnešních ekonomů. Národní hospodářství se přednášelo na právnických fakultách, kde bylo v sousedství práva, právní filosofie a filosofie samotné. Ekonom je člověk, který myslí a uvažuje jednostranněji než národohospodář. Ekonomické myšlení vychází striktně z principu ekonomie, hospodárnosti, kde se výsledku má dosahovat při maximu výnosu a minimu nákladu. Neekonomická výroba spočívá v nepřiměřeném vynakládání práce, statků, kapitálu a služeb vzhledem k dosaženému výsledku. Kdyby se ekonom nedržel zásady hospodárnosti, byl by špatným ekonomem. Postupoval by nehospodárně, nešetrně, neproduktivně, neúsporně, působil by nadměrnou škodu. Takovéto myšlení má své opodstatnění a je možné, a to nejen v hospodářství, ale i v řadě jiných činností a oborech a je třeba na něm setrvávat. Přitom však je třeba uvážit, že lidský život nespočívá jen na hospodaření, nýbrž na mnoha jiných oborech činnosti. Je třeba přihlížet k právním hlediskům, k hlediskům morálním a etickým, ekologickým, zdravotním, výchovným, vzdělanostním, obecně kulturním a uměleckým a mnoha jiným. Ekonomika má své výsostné postavení ve společenském životě, tvoří však jen část celku, určitou významnou výseč celého života. Ekonomové proto mají své významné postavení ve společnosti, nikoli však postavení výlučné, prioritní.
      Vezměme nyní postavení politika ve státě. Politik musí všestranně dbát o různorodé soukromé i veřejné zájmy, vycházet z nich, usměrňovat je v jejich pluralitě a naléhavosti, hledat kompromisy, odstraňovat společenské konflikty a vyhýbat se jim, dbát všech hledisek různých oblastí života, shora uvedených a činit život ve společnosti vůbec možným a přijatelným. Oblast politikovy činnosti proto značně překračuje sféru činnosti ekonoma, politik musí přihlížet k pluralitě lidských potřeb a zájmů, což jej nesporně odlišuje od ekonoma. I politik musí vycházet v svém myšlení a konání z principu hospodárnosti, ale tento faktor hospodárnosti se týká mnohem širší oblasti biota než je tomu u ekonoma.
      A nyní stojíme před skutečností, že v našem, státě naházíme mezi politiky značný počet ekonomů, kteří díky svému ekonomickému školení jsou povoláni plně v řešení otázek ekonomických, kteří však nemají dostatečnou kompetenci v široké paletě otázek politických a kde tito ekonomové podceňují hrubě jakékoli otázky, které překračují sféru ekonomie a nepřihlížejí k nim dostatečně. Tak v našem státě jednostranné ekonomické myšlení vedoucích politiků podcenilo a stále ještě podceňuje sféry morální a etické, právní, ekologické a jiné při řešení vyloženě politických otázek. Stát a naše lidská společnost tím pochopitelně doplácí na myšlenkové nekompetence těchto politiků-ekonomů, kteří navíc trvají jednostranně na svých přesvědčeních a nejsou ochotni přihlížet k potřebám státu a společnosti. Plně zde platí to, co bylo v předcházejícím řečeno o článku Boeckenfoerdově a o jeho panství funkčních podmínek ve vývoji hospodářského života, kde ekonomiky jednající člověk, ale i obecně jednající člověk, místo toho, aby působil jako subjekt svobody, se jeví pouze jako nositel funkce, změnitelný nástroj podle potřeby a požadavku.
      Chceme-li být právi svému státu, musíme se vážně zamyslit nad touto skutečností zmenšené kompetence politiků-ekonomů pro vedení státu a státní politiky v našem státě a požadovat u mnohých našich politiků všestrannější pohled na denní život a věcné problémy.

Josef Plocek