Na rozdíl od historických pokusů o prosazení národní hegemonie byl Hitlerův pokus založen na souhrnu různých myšlének devatenáctého století, které,- podobně jako jinak neškodné prvky střelného prachu – spojeny dohromady, vytvořily výbušnou a hroznou směs. Hlavní přísady byly následující: ideologie národního státu, jež se nezadržitelně šířila již od Francouzské revoluce. Podle ní má v principu národní stát (chápaný jako etnická skupina se společným jazykem a tradicí) právo na vlastní národní stát. Jakmile bude jednou takto uspořádán celý svět (vnímaný ovšem z evropské perspektivy), budou národy a státy žít v míru a souladu. Byla to myšlénka risorgimenta, italské obrození 19. století.
Pojem sebeurčení je jedním z ústředních pojmů Istvána Bibóa v oblasti národnostní problematiky, teorie státu a mezinárodního práva. Bibóovo stanovisko můžeme shrnout do dvou základních tezí, k nimž se připojuje několik doplňujících poznatků. Dvě základní teze:
1) V dnešní době může jakákoli legitimita moci spočívat „jedině na principu suverenity národů a principu sebeurčení“. Neplatí to odjakživa, ale od roku 1918 je tomu v Evropě jednoznačně tak. Sebeurčení a suverenita národů jsou platnými principy moderní legitimity, pokud za „platné“ označíme to, co má oporu v širokém obecném konsensu.
2) Obsah sebeurčení je ze své podstaty „demokratický a svobodu předpokládající princip“, srovnatelný se suverenitou národů. Jenže zatímco suverenita národů se vztahuje na již daný státní útvar, na jeho fungování, sebeurčení nastoluje v nějakém smyslu otázku státního útvaru včetně jeho územních aspektů. V principu sebeurčení, konstatuje Bibó, nachází svůj výraz právo národů na vlastní území.
Zmiňme se o třech doplňujících poznatcích k těmto dvěma základním principům:
a) Při dnešním stavu společenského vědomí je sebeurčení zaměřeno především na vytváření národních států.
b) Princip sebeurčení a suverenity národů nemůže být anulován ani nebezpečím agresivního nacionalismu, ani požadavkem mezinárodní integrace na vyšším stupni, ani historicky odvoditelným státním právem, ani umnou manipulací s etnickým principem a vůbec žádnou ryze účelovou – strategickou, ekonomickou či jinou – úvahou.
c) Požadavek územní stability sice omezuje možnost uplatnění principu sebeurčení; anulovat je však nemůže. Relativní neměnnost územního statutu je jednou z praktických podmínek fungování mezinárodního společenství států.
1) Jaká společenství mohou uplatňovat právo na sebeurčení? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď, stejně jako neexistuje odpověď na otázku, co je vlastně společenství, jež nazýváme národem. O svébytném národě můžeme zjevně mluvit pouze u skupiny lidí, která dospěla na úroveň politického sebeuvědomování a organizovanosti a tudíž – nejen v předtuše nějakého proroka, nýbrž v kolektivním vědomí daného společenství – k vědomí své svébytnosti, k vědomí národní nebo územní jedinečnosti svého společenství. Tato skupinová specifičnost – a to bude druhý náš opěrný bod – je však národotvorná pouze tehdy, má-li z hlediska příslušnosti jedince rozhodující význam. Ne každý odlišující znak k tomu poskytuje základ. Když však výše zmíněné vědomí svébytnosti převáží nad všemi ostatními rozdíly, pak – ale jen v tomto případě – je národotvorné. V praxi má však společenství s nárokem na sebeurčení ještě jedno dvojí kritérium: vůli a sílu. V dějinách a politice nikdy nesmíme tento faktor opomíjet. Početní slabost může vyvážit také například přítomnost velké osobnosti, jejíž průrazná aktivita, vliv na okolní svět, se vyrovná síle jedné pomyslné armády.
2) Co je obsahem sebeurčení? Zásadně je to „právo národů disponovat vlastním územím.
3) Územní aspekty sebeurčení. Zkoumáme-li tuto problematiku blíže, musíme především rozlišit tři základní modely: zda národní skupina, která v oblasti žije a mluví jejím jménem, obývá ji výlučně, většinově nebo smíšeně. Nárok na sebeurčení si může činit i nepatrná obec, pokud její obyvatelé mají takové zvláštní politické vědomí, které je odlišuje od obyvatel sousedních území.
4) Je právo na sebeurčení absolutní, nebo má své meze? Existují tři omezení: práva, kulturní očekávání a životní zájmy jiných národních skupin žijících v dané oblasti – zájmy národních pospolitostí žijících na sousedních územích – práva a nároky, jež může uplatňovat stát, v němž se daná oblast dosud nachází.
5) Způsob realizace.
6) Specifická problematika smíšených území. Kromě vůle většiny by se mělo přihlížet i k přání ostatních místních skupin.
Národní státy, které dříve představovaly poměrně široké a otevřené prostory, se staly provinciemi, vnitrozemím. Panevropan Franz Josef Strauss napsal v roce 1968: „Národní státy jsou v dnešní Evropě již pro svou velikost a počet obyvatel anachronismem a nemohou plnit funkci životaschopných a konkurenceschopných celků. Vůle k prosazení určitého národa spočívá dnes v jeho schopnosti a ochotě opustit již uzavřenou kapitolu chápání světa a orientovat se na měřítka nastupující druhé technické revoluce. Nebylo by jenom nepotřebným, nýbrž pro blaho a další existenci evropských národů velmi nebezpečným plýtváním času, zabývat se přehnanými problémy organizace a reorganizace národních států ve střední Evropě, namísto toho, aby politická rozhodnutí byla činěna pod zorným úhlem harmonizace zájmů všech národů tohoto kontinentu. Národní stát představuje přežitek. Je třeba, aby evropské národy s vědomím svých dobrých tradic a svých schopností vzešlých ze vzájemné součinnosti srostly v jedno kontinentální společenství. Naší představou je Evropa národů, která překonala státní roztříštěnost a stala se velkou vlastí všech Evropanů. Evropská unie je přesvědčivým důkazem toho, že existenciální otázky politiky dávno překročily hranice a možnosti národních států a že vyžadují vytvoření větších státních, hospodářských a společenských celků. Zbavme se tedy jednou pro vždycky představy, že stát a národ jsou něco pevně daného, co je zakořeněno v minulosti.
Národní identity a politické občanství. – Občanství se vždycky vymezuje ve vztahu k národně-státní příslušnosti. Nějaké nenárodní občanství si lze jen těžko představit. Události v Evropě ukazují na dvě věci: Jednak to, že princip národnosti může pro občanství znamenat hrozbu. A za druhé, že je třeba občanství oprostit od veškerého nacionalismu. Vyvolala-li Francouzská revoluce zlom vznikem nacionalismu, dochází dnes k novému zlomu „nového občanství“. Národní myšlénka vede ke své vlastní kritice a ke svému překonání ve formě „konstitučního patriotismu“ založeného na nenárodním občanství. Zatímco myšlenka národa (natio) pochází z 12. století, termín nationalité (francouzský výraz „nationalité“ označuje jak státní příslušnost, tak národnost) se ve francouzštině objevuje teprve na začátku 19. století ve dvou významech: označuje jednak skupinu jedinců, kteří mají společný původ, dějiny a tradice (národnost), ale označuje rovněž pouto, které spojuje fyzické osoby se státem (státní příslušnost). V prvním významu se tedy termín nationalité-národnost vztahuje na společenství, jehož identifikace je narativní, protože je dána určitou minulostí, původem a dějinami. V druhém případě se naopak nationalité-státní příslušnost nevztahuje na nějaké dané společenství, nýbrž na princip možného společenství, ne na vrozené společenství, nýbrž na společenství založené na volbě a úmluvě. Přesněji řečeno nevztahuje se ani tak na společenství jako na pouto čistě politické, jímž se ze společenství může stát polis, a jímž se společenství transponuje do politického veřejného prostoru, což právě Řekové označovali pojmem politéia. Oba tyto významy tak shrnují dvojznačnost fenoménu národního, který mezi tím, co je faktické a co je právní, mezi tím, co je přirozené a co je konvencionální, mezi tím, co je vrozené a tím, co vyplývá z volby, zkrátka mezi počátkem a horizontem nebo jinak řečeno mezi dvěma rovinami časovosti, kdy jeden vztahuje přítomnost k minulosti, neboť si kvůli identifikaci přivlastňuje počátek, zatímco druhý se otevírá budoucnosti na základě volitelného předpokladu přítomnosti. Splývání kulturního společenství s politickou institucí není pouhé potvrzení národní jednoty; je třeba, aby se národní identita kulturního společenství přesně překrývala s politickým občanstvím společenství institucionálního. Protože toto pojetí národně-státní příslušnosti přejímá přirozenost, jíž propůjčuje důstojnost politického principu, dochází k paradoxu, že stát má svrchovanou moc stanovit pravidla národně-státní příslušnosti, jež se zakládá na „naturalitě“. Ve francouzských politických dějinách splývala národnost nejprve s občanstvím. Vidíme tedy, že sám národ byl implicitně chápán jako čistě politické těleso, a ne pouze jako společenství původu, jazyka a kultury. Národnost nabývá na významu teprve při sepisování Občanského zákoníku a postupně zatlačuje občanství do pozadí. Od myšlenky, že postavení příslušníka národa je výrazem určitého způsobu politického bytí, občanství tak přechází k myšlence, že výkon občanských a politických práv náleží pouze tomu, koho národní identita jinak označuje za plnoprávného člena společenství. Francouzské právní dějiny od dob revoluce však poskytují i mnoho příkladů oddělení pojmů občanství s národností. Nadřazovat národnostní princip občanství znamená klást větší důraz na potvrzení identity společenství než na výkon demokratické politické činnosti v rámci veřejného prostoru spoluobčanství, právně-politického prostoru, který je sám o sobě neutrální k příslušnosti k určitému národu, kultuře, vyznání atd. Po pravdě řečeno je možná třeba vzít problém z druhého konce a ptát se, proč oddělení občanství a národně-státní příslušnosti vzbuzuje takový odpor. To pak uvidíme, že hlavní překážkou potvrzení skutečně demokratického a emancipačního občanství je právě značná pregnance politické podoby národního státu a jeho ideologie, nacionalismu. V národním státu se zdá, že imperativ národa musí mít vždy nad demokratickými požadavky převahu. Zavedení evropského politického společenství by tedy mohlo představovat vpravdě revoluční událost, neboť vyžaduje naprosto novou formulaci politických kategorií, na nichž spočívá národní stát.
Tři podoby národa.
1) Prvním pojetí je etnické nebo naturalistické, které můžeme také nazvat kulturalistickým a tradicionalistickým a které vždycky, bez ohledu na to, co se říká, vede k rasové „politice“. Podle tohoto názoru má národ striktně přirozený základ v rase nebo etnické skupině a tedy v jazyce. Jako národ se tedy označuje přirozené uspořádání společenství daného původem, vrozeného, jehož genezi lze vysledovat od počátku rodu, kmene nebo klanu až k dynastickému principu velkých feudálních říší. Na základě vrozenosti tato představa národa upřednostňuje jus sanguinis, (právo krve, původu), oproti všem ostatním kritériím příslušnosti a zdůvodňuje se tradicionalisticky a kulturalisticky. Renan principu národnosti vytýká logiku války, která je v něm implicitně obsažena. Jus sanguinis nakonec se opírá o ještě starší jus soli (právo půdy, teritoria).
2) Proti tomuto pojetí staví Renan jiné, kde národ se podle této koncepce nezakládá ani tak na společném původu jako na přání žít pospolu, ani tak na vrozeném společenství jako spíše na společných pocitech a podnikání, na spřízněnosti, jejíž princip je čistě duchovní. Podle Renana „národ je duše, duchovní princip“, tvořený dvěma rozměry. „Jedním je společné vlastnictví bohatého dědictví vzpomínek; druhým je nynější souhlas, přání žít spolu, odhodlání nadále zhodnocovat dědictví, které nám bylo nedílně odkázáno“. Národ oproštěný od jakékoli mystiky původu, rasy, etnické skupiny, krve nebo jazyka je solidárním společenstvím tvořeným sdílením zkušenosti i utrpení, jehož soudržnost se však udržuje stále obnovovaným souhlasem, volním gestem a určitým závazkem. Habitus příslušnosti umožňuje zapomínat na minulost, což zároveň přítomnost zbavuje aktivní odpovědnosti za budoucnost. Toto pojetí národa samo o sobě není politickou podobou společenství ani po ní nevolá: je to prostor připojení se, který je zřejmě místem určitého uznání než místem veřejného výkonu rozhodování a posuzování, a prostor spolčení, který se sám od sebe nerozvíjí ve veřejný prostor občanství. Pouto národa se obnovuje „každodenním plebiscitem“.
3) Proto tato ambivalence vede ke třetí představě národa, za niž se známá Renanova formulace přimlouvá, i když o ní vlastně výslovně nemluví. Oproti naturalismu první podoby národa se toto třetí pojetí považuje za „umělostní“; a oproti výlučně pospolitostnímu charakteru druhé podoby se považuje za „konstitucionalistické“, neboť v něm je soužití společenství podřízeno uznání eticko-právních principů, které jí dodávají vpravdě politickou dimenzi a význam. V myšlence národa se tak projevuje idea aktivního smluvního společenství, která je u základů toho, co Dolf Strernberger popsal v souvislosti se Spolkovou republikou Německo jako „konstituční patriotismus“. „Konstituční patriotismus“ předpokládá občanský národ…, který je nositelem vlastní normativní hodnoty, už nijak nebere v úvahu“, jak píše Habermas, „předpolitická data národa chápaného jako dějinné osudové společenství, chápaného jako jazykové a kulturní společenství.“ Můžeme-li první, naturalistické a kulturalistické pojetí národa nazvat pranárodním pojetím v tom smyslu, že nevede k politickému ustavení národa, toto třetí pojetí bychom mohli právem nazvat postnacionální, neboť překračuje národní myšlenku, protože argument konstitučního patriotismu není ani etnokulturní, ani pospolitní, ale čistě právní, morální a politický. (Etienne Tassin, Národní identity a politické občanství.)
Michael Mertes: Patriotismus versus nacionalismus.) S.E. č. 47,1995.
Vlastenectvím nazýváme postoj spojující v sobě lásku k vlasti a lásku ke svobodě a ostatním universálně platným lidským hodnotám. Vlastenectví lze tudíž na jedné straně definovat jako polohu, stojící někde mezi, nebo spíše nad ideologií „krve a půdy“, již bych nazval nacionalismem, a čistě abstraktním humanismem na straně druhé. Nacionalismus příliš nadsazeně zdůrazňuje význam detailů, abstraktní humanismus se vztahuje výlučně k universálním principům. Vlastenectví je de facto konkrétním humanismem. Pojímá do sebe detaily, stejně jako universální koncepci: vlastenec je občanem oddaným své zemi, ale právě tak je i oddaným obyvatelem celé zeměkoule, světoobčanem, kosmopolitou. V roce 1848 předpověděl rakouský konzervativní Franz Grillparzer, že cesta současného lidstva povede „od humanismu přes nacionalismus až k bestialitě“. Národ nikdy nesmí být sám sobě účelem a cílem. Zajisté má svou hodnotu, avšak pouze jako „prostředek k realizaci obecných lidských hodnot“ (Joseph Rovan). Nebere však v úvahu skutečnost, že jsme nejen duch, ale i tělo, a právě z tohoto důvodu není schopen splnit základní lidskou tužbu: citovou potřebu vlastní identity vyrůstající z kulturních tradic, potřebu útočiště a důvěrných vztahů, krátce řečeno potřebu domova. Pokud přijmeme výše uvedenou definici vlastenectví, potom bychom se mohli shodnout i v tom, že vlastenectví a demokracie jsou navzájem dokonce slučitelné. Za prvé, jsem přesvědčen o tom, že žádný demokrat by neměl dopustit, aby se národního cítění a lásky dovolávali pravicoví extrémisté. Nacionalisté nikdy nemohou být dobrými vlastenci. Za druhé, by žádný demokrat neměl dopustit, aby se ideálu humanismu zmocnili levicoví extrémisté. Naopak je třeba zdůraznit, že dobročinnost začíná v dimenzích vlastního domova a nikdo nemůže milovat lidstvo jako celek, pokud nedokáže milovat svého bližního. Internacionalisté tudíž nemohou být nikdy opravdovými kosmopolity. Máme sklon považovat současné národy za téměř přirozeně vzniklé entity, které budou ve své nynější podobě existovat již navždy. Národy jsou umělé útvary a doba jejich trvání ve skutečnosti je poměrně krátká. Karl R. Popper v r. 1945 se vyjádřil takto: „Bylo již řečeno, že rasa je skupina lidí, kterou sjednocují nikoli společný původ, ale společný omyl v pohledu na jejich původ. Obdobně lze prohlásit, že národ je… skupina lidí, které sjednocuje společný omyl v pohledu na jejich dějiny.“ Podle mého názoru jsou dávné mýty – kromě své historické neudržitelnosti - v rozporu s duchem židovskokřesťanských a humanistických tradic, protože vedou k jinému druhu modlářství, známému pod názvem tradicionalismus. Přináležitost jedince k určitému národu je koneckonců věcí svobodné volby. Závisí pouze na přání dotyčného a na ochotě společnosti jej přijmout. Kdyby byl národ výsledkem přirozeného či „přírodního“ a nikoli kulturního vývoje, nemohly by vznikat národy nové, jak tomu bezesporu je v případě Spojených států. Jsme Rusové, Arméni, Gruzíni, Britové, Američané, Rakušané, atd., to však ještě nevytváří naši identitu. Důležitou úlohu hrají i další souvislosti a vztahy: rodina, klubová příslušnost, místní společnost, bydliště, náboženské přesvědčení, atd. Který z těchto vztahů je hlavní a nejdůležitější? Patriotismus, čili vlastenectví, je historicky mnohem starší než nacionalismus: je stejně staré jako sama idea demokracie (Athény) či republika (Řím). Národ a svoboda. Exodus znamená především osvobození. Po osvobození následuje vznik zákonů, pravidel a institucí, které budou řídit život celého národa. Třetím prvkem je společná paměť. Tím se dostáváme k nejvýstižnější a nejpůvabnější definici určujících rysů národa. Vyslovil ji roku 1882 francouzský myslitel Ernest Renan. Je etnická homogenita rozhodujícím kritériem? Očividně a nikoliv. Je jím snad homogenita náboženská? Ani ta ne. Je jím jazyková homogenita? Opět nikoliv. Je jím geografické vymezení? Ani zde nelze souhlasit. Co tedy potom je určujícím faktorem existence národa? Co je onou silou, která stmeluje národ v pevný a nerozdělitelný celek? Renanova odpověď je prostá a srozumitelná. – Za prvé je to společná paměť, uchovávající vzpomínky na společně absolvovaný úsek dějin. Společné výdobytky. – Za druhé: společenské vytěsnění, tj. vymazání všech vzpomínek a historických zkušeností a událostí, tj. vymazání všech vzpomínek a historických zkušeností, které by mohly vést (znovu) k znesváření nebo dokonce rozdělení národa, jako např. vzpomínky na spáchané bezpráví, minulé (vnitřní) konflikty, minulé (občanské) války. Spíše by bylo možné hovořit o ochotě a vůli k odpuštění. – Za třetí, nejdůležitější je nezvratné přání sdílet společnou budoucnost. Společné plány a projekty. Společné sny a představy. Prostě žít společně, normálním, tj. slušným a civilizovaným způsobem. V tomto bodě právě Renan použil svou známou definici: „Život národa je každodenním plebiscitem“. Pět přikázání osvíceného vlastenectví. – Přikázání první: Respektovat budeš vlastenecké cítění ostatních národů stejným způsobem, jakým vyžaduješ respekt k patriotismu vlastnímu. – Přikázání druhé: Budeš věrným oddaným občanem země, k níž náležíš buď původem, nebo z titulu svobodné volby. - Přikázání třetí: Akceptovat a respektovat budeš bližního svého jako spolupatriota, bez ohledu na etnickou, kulturní či náboženskou příslušnost, pokud má snahu být loajálním občanem země, k níž náležíte. – Přikázání čtvrté: Nebudeš nikdy a za žádných okolností oddělovat lásku k vlasti od lásky k svobodě. Proto budeš bránit svou náboženskou svobodu, svobodu smýšlení i svobodu svých bližních a budeš odporovat všem pokusům uvést sebe nebo tvého bližního do situace, která by byla v rozporu s tvými občanskými nebo lidskými povinnostmi. – Přikázání páté: Neučiníš si ze své vlasti modlu, protože existují univerzální hodnoty, přesahující všechny národy, včetně tvého. Potud Mertes a Renan.
Josef Plocek