Pokračujeme v uveřejňování článků, které se týkají uvedeného tématu.
Bohumil Doležal: Česká identita mezi národem a Evropou. České dějiny.
Od druhé poloviny sedmnáctého století zachvátil evropskou a severoamerickou společnost proces hluboké proměny, změna stavovské společnosti ve společnost občanů. Podstatné přitom je, že národ jako společenství politicky relevantních subjektů, které společně vytvářejí stát, se rozšířil na veškeré obyvatelstvo toho kterého státu. Proměny byly neseny myšlenkou zrovnoprávnění, rovných lidských a občanských práv. Na tento proces pak postupně od konce osmnáctého století navazují dvě velká emancipační hnutí: socialistické hnutí, které usiluje o faktické sociální a politické zrovnoprávnění „čtvrtého stavu“, nejchudších vrstev obyvatelstva, - a na východ od Rýna národní hnutí, které pak v této oblasti vedlo ke vzniku národních států – německého, italského, později mj. i maďarského, polského a českého. Na konci osmnáctého století český národ jako sociální a politický útvar neexistoval – existovalo jen české etnikum, sedláci a drobní řemeslníci, obývající převážně venkovské oblasti českého a moravského vnitrozemí.
Nacionalismus a internacionalismus.
Je důležité rozlišovat mezi kosmopolitismem a internacionalismem. Kosmopolita je člověk, který je všude doma, váží si lidského života v jeho každé mírumilovné podobě a emocionálně vnímá zvyky, jazyk a kulturu mnoha různých lidí. Evropské umění a kultura jsou - a vždy byly – kosmopolitní. Totéž platí o umění, architektuře a náboženství. Kosmopolita má národní vědomí – nepochybuje o svém vlastním národě. Nepochybuje však také o tom, že všechny ostatní národy, které obsadily kdejaký kout země, mají plné právo prohlašovat ho za svůj. Má vlastenecké vědomí vztahující se k jedné zemi a národní vědomí, které se váže k mnoha zemím. Internacionalista je potom člověk, který chce skoncovat s rozdíly mezi lidmi; necítí se doma v žádném městě, protože ve všech je cizincem. Svět vidí jako jeden obrovský organismus, kde každý člověk je stejnou mírou zákazníkem, spotřebitelem, stvořením plným plánů a potřeb. Internacionalista rád přesazuje lidi z místa na místo, ničí místní vazby, přemisťuje hranice a zvyky v závislosti na neúprosné vlně ekonomického pokroku. Dvěma nejvýraznějšími typy internacionalistů naší doby jsou nadnárodní podnikatel a hvězda v populární hudbě. Oba jsou produkty a zároveň produkovateli globálních sil. Oba horlivě pracují na ničení loajality, která brání mezinárodnímu obchodu s jejich produkty. Dopustíme-li, aby bylo po jejich, změní se celá tvář naší planety. Nezůstane nic vlastního určitému místu. Po celé zeměkouli se rozšíří jeden jazyk, jedna hudba, jedna architektura, jeden supermarket. Lidé se dostanou do horečného pohybu, budou se neustále stěhovat z místa na místo jen proto, aby zjistili, že všechna místa jsou si podobná, a v tomto procesu ztratí místní vazby, které činí jejich život hodnotným. Budou žít jako cizinci – na globální farmě pro odchov cizinců.
Pavlo Robert Magocsi: Utváření národní identity:
Ačkoli se o nacionalismu psalo hodně, jeho jednoznačná definice neexistuje. Jsou definice, jež doplňují jedny druhé, a jsou i vzájemně si odporující; jeden autor dokonce uvedl, že nacionalismus může označovat všechno to, co daný národ do tohoto termínu na základě své historické zkušenosti vkládá“. Jednoty ani není v tom, kdy se zrodil: v pozdním středověku, v 17. nebo na začátku 19. století. Postulátem, z něhož tato studie vychází, je názor, že se člověk s národností nerodí. Jedinec se může narodit v jisté etnické skupině, ale vývoj jeho národního vědomí, stejně jako jeho připojení k té či oné národnosti, je proces, odehrávající se následkem osvojení určitých ideologických a sociálních hledisek. Je totiž zcela možné, že člověk narozený v pohraničí, které obývá, či s kterým sousedí několik etnických skupin, se může v průběhu života připojit k jedné nebo i více než jedné národnosti. Tento předpoklad je rozhodující pro správné pochopení etnických skupin, které vstupují na cestu národní emancipace. Období, kdy se inteligence staví do čela „národního probuzení“, je možné nazvat zárodečnou etapou národního vývoje. Toto rozhodující stadium se většinou odehrává jako vnitřní boj, kdy se vůdcové snaží stanovit hlavní směry rozvoje lingvistiky, osvěty, literatury a náboženského života, přijatelné pro všechny, aby na začátku politického boje bylo již národní hnutí sjednocené.
Rudolf Kučera: Komentář S.E. č. 24, 1992.
Češi dnes staví do popředí občanský princip a Slováci národní, přičemž je zřejmé, že oba principy se nedají v rámci myšlenkových schémat minulého století sloučit. Jediné řešení spočívá podle mého názoru v použití nějakého vyššího principu, který by oba principy zahrnoval a dokázal je integrovat do vyššího celku. Tímto principem je federalismus, který dnes v celé Evropě spolu s regionalismem prožívá renesanci a jedině jemu patří budoucnost. Česká koncepce dnes trpí jednostranným racionalismem: člověk se mění v „právní“ jednotku, občana, který nemá jiné vazby než ke státu a jeho zákonům. Člověk je však bytostí, která se tímto nedá postihnout – ponechávají se zde stranou především dvě sféry jeho života, které jsou velmi podstatné, a sice jeho vztah k národu a náboženství. Moderní stát se od počátku snažil od těchto vazeb emancipovat, být nad nimi, protože především zkušenosti z náboženských válek pro tento postup jednoznačně svědčily. Stejně tak se od 19. století snažil stát emancipovat od národnostních konfliktů, avšak marně. Na jejich neúspěšném řešení ztroskotala jak dunajská monarchie, tak Československá republika. Ukázalo se, že národnostní problémy nelze řešit utvářením národních států, jejichž vznik po první světové válce ve střední a východní Evropě se stal počátkem daleko větších a strašlivějších konfliktů, než bylo možné si vůbec předtím představit. Snaha o národní státy vedla a vždy povede k válkám. Budoucnost patří pouze Evropě regionů, Evropě federalistické. Pod evropskou střechou musí být místo pro mnohost, pluralitu národních kultur a historicky vzniklých regionálních a etnických identit. Evropa není a nebude Evropou národních států, nýbrž Evropou federalizovanou. Tato Evropa tedy neznamená, že Evropané musí vnímat společně vytvářenou novou Evropu jako něco, co nenarušuje a nepoškozuje jejich národní, kulturní a jiné identity, naopak že tato nová Evropa jim umožňuje je nerušeně rozvíjet. Pojem federalismu je dnes používán v několika významech, jako federalismus vztažený ke státu a na federalismus nadstátní. Státoprávní pojem federalismu se vztahuje primárně k spolkovému státu a musí být striktně odlišován od pouhých forem decentralizace a regionalizace, nadstátní federalismus se vztahuje na mezinárodní státní vztahy, přičemž se pokouší integrovat v sobě různá nacionalistická hnutí, spolupráci, která překračuje hranice a všechny strukturní aspekty evropského sjednocování. Hlavní konflikt tedy dnes probíhá mezi národními státy a federalismem, spolkovým státem. Zdá se proto, že nezbývá nic jiného, než abychom vytvořili sami, bez Slováků, nový stát. Ten by měl ve své státoprávní podobě navázat na ty stránky české státní ideje, které vyjadřovaly skutečnost, že české země byly kdysi vlastí několika národů, především Čechů, Němců a Židů, to znamená, že byly mnohonárodnostní, a za druhé, že české země byly vždy, tj. do vzniku Československé republiky v roce 1918, součástí nějakého širšího nadnárodního společenství, ať to byla říše římská, sacrum imperium, nebo rakouské císařství.
Rudolf Kučera: Komentář. S.E. č. 26, 12992.
Evropské sjednocení a Maastricht jako mezník na této cestě odstraňují postupně ze scény dějin národní státy. Maastricht je především útokem na suverenitu států, čili na něco, co je s jejich existencí od samého počátku neodlučně spjato. Jejich dlouhé dějiny začínají v 16. a 17. století a od té doby určují tyto státy politickou mapu Evropy až do dnešních dnů. Národní stát je zejména nerozlučně spjat s pojmem suverenity, který se právě v 16. století objevil v novém zásadním významu. Západoevropské státy se postupně vzdávají části své suverenity podle principu subsidiarity, což znamená, že na vyšší, tj. evropskou úroveň, předávají ty kompetence, které nemohou být na nižší (národní, regionální nebo lokální) uspokojivě řešeny. Maastricht je tedy třeba chápat jako významný mezník na cestě k vytvoření evropského spolkového státu.
Rudolf Kučera: Odvaha být malým jen geograficky.S .E. č. 102.
Vlastenectví a nacionalismus.
Malé státy stále musejí zápasit o udržení svých suverenit, svých pozic a o udržení respektu před sebou samými v očích mezinárodních společenství. K jejich snahám nepochybně patří i úsilí o stabilní identitu jak na státní, tak národní úrovni. Taková identita je potom základem vlastenectví občanů dotyčných zemí. Vlastenectví je vztah orientovaný na hodnoty, duchovními a kulturními počínaje, až po hodnoty vyjadřující význam a sílu dané země. Vlastenectví je pozitivní vztah občanů k jejich zemi, jejím tradicím, osvědčeným hodnotám, k tomu, co vytvořily minulé generace a jsou schopny v konkurenci a poctivě vytvořit generace současné a zároveň je také vyvážený a respektující vztah k sousedním státům a národům. Vlastenectví je pozitivní program pro svobodné občany, nacionalismus je snadný, je to papír, který chytne od každé sirky, zvláště poté, co má sebou politiky a občany s paranoidní mentalitou.
Michael Lind: Národ je pozitivní hodnota. S.E. č. 104-105.
V knize Erika Hobsbawma, Národy a nacionalismus od roku 1780, se tento McNeillův přístup odrazil. Podle Hobsbawma nacionalismus „již nadále není globálně použitelným politickým programem, o čemž je možné říci, že tomu tak bylo v 19. a 20. století… Budeme svědky toho, že národní státy a národy budou na ústupu před novou organizací nadnárodně uspořádaného světa. Národy a nacionalismus sice v průběhu dějin zůstanou i nadále přítomny, ale v podřízených a spíše vedlejších rolích.“ V rozporu s tvrzením těch, kdo předpovídali, že národnímu státu hrozí jeho okamžitý ústup ze slávy, nacionalismus i nadále přežívá a daří se mu dobře. Ve skutečnosti jde o v současné době nejmocnější politickou sílu na světě. Spojené státy jsou, stejně jako Brazílie nebo Mexiko, národním státem, v němž žije více lidských ras, a nikoli národnostním státem typu Kanady nebo Švýcarska. Přistěhovalectví není hrozbou pro jednotu národa ani v Evropě nebo v Asii. Zánik nehrozí státu národnímu, nýbrž státu národnostnímu. Nejpodstatnějším trendem světových dějin v posledních dvou stech letech bylo, že na místo několika velkých mnoho-národních říší se dostává neustále rostoucí počet většinou malých etnicky homogenních států. Národní stát byl vymyšlen v 18. a 19. století. Kritici nacionalismu často mají za to, že národní cítění se z nějakého důvodu neslučuje s demokracií. Ve skutečnosti je to s jejich vztahem spíše naopak. Téměř všechny stabilní demokracie jsou národní státy, zatímco národnostní státy mají sklon stávat se diktátorskými režimy. V této souvislosti je užitečné činit rozdíl mezi internacionálním a nadnárodním pojetím. Internacionální pojetí předpokládá existenci od sebe se lišících národů, které vzájemně ovlivňují svá jednání na základě toho, jak se dobrovolně rozhodnou. Nadnárodní pojetí chce, aby národní státy zanikly a aby je nahradilo něco jiného - kmeny, které působí na nižší než národní úrovni, popřípadě nadnárodní uskupení. Zatímco údajné směřování k nadnárodnímu pojetí je pouhá chiméra, vliv internacionálního pojetí skutečně narůstá. 19. a 20. století byla stoletími nacionalismu a rovněž století 21. bude nacionalistické.
Nacionalismus jako heslo naučných slovníků.
Ottův slovník – dodatky: Nacionalismus je názorový a politický směr, který pod nejrůznější formou a v různých oborech veřejného života vystupuje s heslem národní myšlenky. Hlásí se k pojetí národa jako vrcholného společenského celku, jenž určuje organizaci společnosti a jemuž vše se má podřizovati. Ideovým základem nacionalismu je mystické a romantické učení o nadřazenosti určitých ras nad jinými. Silný prvek citový, který se při tom uplatňuje, tvoří jednu z nesilnějších složek nacionalismu a spolu s všeobecností jeho cílů i důležitý předpoklad jeho působivosti. Neuznává dělení společnosti na třídy.
Masarykův slovník naučný: Nacionalismus stupňuje národní vědomí v základní sílu, která podmiňuje veškeré lidské snažení a z národnosti činí živel, ke kterému všechno toto snažení směřuje. Národ je mu integrální jednotou a jednotkou, individuálním celkem i společenskou individualitou. Šovinismus, tradicionalismus, vlastenectví. Má smysl pro národní náboženství a usiluje o znárodnění církve. Může se stát imperialismem.
Encyclopaedia Britannica: Nacionalismus je stav mysli, v němž je povinna nejvyšší loyalita jednotlivce národnímu státu. Projevil se na konci 18. století ve Francouzské revoluci. Století 19. je „věkem nacionalismu.“ Obsahuje identifikaci státu nebo národa s lidem nebo aspoň nutnost vymezit rozsah státu podle etnografických principů. Každá národnost by měla tvořit stát, svůj stát a stát by měl zahrnovat celou národnost. V prvních 15 stoletích křesťanské éry ideálem byl universální světový stát, nikoli loyalita k oddělené politické entitě – res publica christiana. Středověk se díval na civilizaci jako na určenou nábožensky. Od renesance tu byl důraz na řeckou a římskou civilizaci, která se stala universální normou pro všechny lidi. Francouzská revoluce stavěla na platné civilizaci všech vzdělaných lidí všech národností. Teprve koncem 18. století civilizace byla určena národností a člověk měl být vychován ve svém mateřském jazyku, nikoli v jazyku jiných národností.
Staatslexikon: Nacionalismus je autorizovaný mythus takových politických hnutí, které jsou zaměřeny na tvorbu, konsolidaci nebo rozšíření nějakého národního státu, tedy panujícího svazku, v němž je zachována identita státu a národa. Čtyři obsahové typy nacionalismu: 1). Emancipační nacionalismus (kmen, řeč, kultura, regionalismus). 2). Integrační nacionalismus (národní stát). 3). Konfrontační nacionalismus (odloučení od cizích národních sousedů, kteří se stávají dědičnými nepřáteli). 4). Hegemoniální nacionalismus (konfrontační mythus se rozšíří na všechny sousední státy, rasově, kulturně, nábožensky a politicky legitimované).
Der Grosse Brockhaus: Nacionalismus je přemrštěná, netolerantní forma národnostní myšlenky a národnostního vědomí. Nejhorší forma je „šovinismus“. Ovlivňuje a vyvolává další nacionalismy.
Lexicon Universal Encyclopedia: Před nacionalismem 18. století lidé byli loyální svým společenstvím, kmenům, feudálním lordům, princům, náboženským skupinám a jiným univerzálním principům. Počátek nacionalismu ve Francouzské revoluci.
Bohuš Tomsa: Kapitoly z dějin filosofie práva a státu. Karolinum Praha.
Univerzalistický středověk zapojil jednotlivce, společenské třídy, státy a národy do jediného světového organismu, prohlásil je za jeho nesamostatné, na něm závislé části, a tím je omezil osobitě se rozvíjet a uplatňovat. Renesance, která univerzalistickému a organickému světovému názoru vypověděla boj, postavila proti němu princip individua, osobnosti, jejich svobodného rozvoje a sebeurčení. Tento princip přijala pak příští století za svůj program, který důsledně v teorii i v praxi rozvinovala, uplatňovala tak, že jedním ze znaků, jež pro novověk jsou nejpříznačnější, je jeho tendence osamostatňovací, osvobozovací, emancipační. Princip osobnosti a osobní svobody, který renesance reklamovala pro člověka, rozšířen byl nejdříve na stát, a tak vzniklo učení o státní suverenitě a suverenitě státu. Téměř současně byl aplikován na státní lid a vyústil v myšlenku suverenity lidu a demokracie. Pokračováním demokratické myšlenky byly snahy o emancipaci třetího stavu – měšťanstva, již uskutečnila francouzská revoluce. A když v devatenáctém století volal socialismus po emancipaci proletariátu žádaje pro něj vedoucí místo v novém společenském řádu, byl to jen další článek v pokračování renesanční tradice, rozšíření jejího principu na další společenskou třídu. Ale ještě před tím, než socialismus učinil tento krok, uplatnil se tentýž princip ještě v jiném směru a v jiné aplikaci bylo ho použito na národ. Idea národa jako svéprávné a suverénní individuality uchvátilo pak 19. a 20. století a stala se novou, mocnou silou, která zasáhla pronikavě do dějin moderní doby a podstatně změnila mapu světa.
Národy jsou staré, ale nacionalismus je zjev celkem nový a ne všude tam, kde je národ, setkáme se také s nacionalismem. To, aby k němu národ dospěl, předpokládá, aby si uvědomil sám sebe, svou individualitu, odlišnost od národů druhých a hlavně svou hodnotu, neboť teprve pak je způsobilý vědomě a záměrně vystupovat a uplatňovat se ve světě jako zvláštní subjekt. Nemá-li jasného vědomí své existence a ceny, nemá ani národních ambicí a ideálů, bez nichž nacionalismus je nemyslitelný. Teprve když koncem středověku počala ochabovat politická a duchovní moc církve, když říše ocitla se v rozkladu, a když následkem toho začala se rozpadávat jednota západního světa, teprve pak vytvořily se příznivější podmínky pro to, aby si národy sebe samy uvědomily a začaly žít samostatným životem.
Počáteční francouzský nacionalismus se omezoval jen na vyšší třídy. V 18. století podlehl vlivu osvícenství a liberalismu a zdemokratizoval se. Účinky tohoto „osvícenského“ nacionalismu projevily se za Velké revoluce. Svou zahraniční politikou projevila však revoluce nedostatek porozumění pro city a svéráz druhých národů. A tak revoluce, která chtěla šířit mezi národy ducha kosmopolitismu, bratrství a smíření, zvrhla se nakonec v imperialismus, který místo svobody přinášel národům nesvobodu a vnucoval jim francouzský režim. Nacionalismus, který se nyní rodí a šíří, má jinou povahu, než měl nacionalismus předrevoluční a revoluční, je to nacionalismus romantický. Je v podstatě dílem romantiky, romantického světového názoru a tvoří jeho část. Osvícenský nacionalismus byl racionalistický a individualistický. Naproti tomu v romantickém nacionalismu převládá cit, tedy živel iracionální. Význam individua je v něm zatlačován důležitostí kolektivu, místo svobody uplatňuje se v něm závislost a přizpůsobení, místo rovnosti nerovnost. V romantickém nacionalismu je národ povýšen na metafyzický princip a na základní notu celého lidského života. Romantikův národ není mechanickým součtem jednotlivců, ale skutečná bytost s vlastním životem a vlastní duší. Romantik pevně věří v ducha národa (Volksgeist), v tajemný zdroj národní kultury. Romantický nacionalismus je vysloveně historický, tradicionalistický; staví se rozhodně proti všem náhlým a násilným zvratům, které porušují kontinuitu, a proto je protirevoluční. Jeho historismus zavádí ho do vod konzervativismu a někdy i reakcionářství, neboť se snaží oživit instituce, které patří nenávratně minulosti a pro něž v přítomnosti není více půdy. Ač romantický nacionalismus byl ve svém jádře nepolitický, přece svými důsledky do politiky zasahoval velmi hluboko. V první řadě má národ právo na vlastní stát. Proto romantik hovoře o dokonalém státě, má vždy na mysli stát národní. Ač odmítá liberalistický princip individuální svobody, nerozpakuje se přiznat národnímu kolektivu neomezené a nezničitelné právo na svobodu. Jednotlivec je povinen vždy a všude podřídit se národnímu celku. Národ před jednotlivcem – to je heslo romantického nacionalismu. Stát je politicky organizovaný národ. Celá politika státu musí být národní. Příznačná pro nacionalismus je tendence k mesianismu, k víře, že vlastní národ má zvláštní poslání mezi národy, je jejich učitelem, vychovatelem a spasitelem. Národní stát předpokládá vždy vládnoucí národ, a to je zpravidla národ většiny
Nacionalisty byli: v Itálii Mancini, Mazzini, v Rusku existoval Slavjanofilský nacionalismus, např. Čaadajev, Hercen, Dostojevský. Potud Tomsa.Nacionalismus a národní stát 2005.
Závěr
Není třeba nějak rozvádět Tomsovu studii, neboť tato je zcela srozumitelná a výstižná a vytváří nám rámec pro ostatní články. Není také
třeba věnovat větší pozornost otázce vlastenectví a národu.
Zbývá nám proto posoudit problematiku národních států, multinárodních států a negativní stránku nacionalismu.
Devatenácté století představuje pro Evropu dalekosáhlé státoprávní změny, které navazují na dřívější stav pozdního středověku a novověku. Pokles náboženského myšlení, spolu se sníženou mírou morality vytvořilo v evropských zemích prázdný prostor, který bylo třeba vyplnit, neboť to potřebovalo lidské smýšlení a konání. Touto náhradní náplní náboženství a morálky se stal národ a národnost, jakož i do jisté míry „pokrok“. Z národnosti se stala duševní a dokonce duchovní náhražka náboženství a morálky, pojem pokrok nastoupil na místo automatickému postupu vzdělanosti. Během krátké doby oba pojmy opustily svůj původní obsah a staly se vyloženými ideologiemi, nacionalismem a „pokrokem“.
Vraťme však k národnímu státu. Vešlo v obecné přesvědčení lidí, že každý národ má právo na své sebeurčení, na vlastní suverenitu a na vytvoření vlastního státu, na vlastní identitu. Negativním obsahem suverenit jsme se zabývali jinde, proto od toho zde upustíme. Takto vzniklý právní vztah národního státu byl považován za ideální v celém světě a případná negativa byla přičítána pouze multinárodním státům pro jejich určité potíže.
Letitá právní praxe národních států však vykázala mnohé potíže, zvláště došlo-li ke zrodu nacionalismu nebo dokonce k ještě horšímu šovinismu“ (název podle vlasteneckého napoleonského granátníka N. Chovina). Nespornými negativy nacionalismu je řada velkých světových válek, včetně 1. a 2. světové války v minulém století v Evropě i jinde. Dalším nedostatkem národních států je skutečnost, že národní stát již za dob vyspělé lidské společnosti není již schopen zajistit ty hospodářské, státní a právní potřeby, o nichž hovoří ve svých kratších článcích Rudolf Kučera, na jejichž obsah odkazujeme. Negativní stránku nacionalismu věrně vystihují hesla uvedených naučných slovníků.
Josef Plocek