Přestože se domníváme, že fenomén anarchismu náleží již dávné minulosti, přesto zjišťujeme, že i dnes se vyskytují v lidské společnosti stoupenci tohoto myšlení a že anarchisté definitivně lidskou společnost neopustili. Je proto vhodné se tímto fenoménem zaobírat. V prvé kapitole si všimneme, co citace mnohých světových naučných slovníků tomuto pojmu říká, ve druhé kapitole se budeme věnovat citacím a parafrázím díla Bohuše Tomsy: „Kapitoly z dějin filosofie práva a státu“ a závěr bude naším zhodnocením anarchismu.
Citace pojmu anarchismu ze slovníků.
Ottův Slovník Naučný: Anarchismus je nejkrajnější učení revolučního nihilismu, jehož zvláštní formou je opět ruský nihilismus čili amorfism. Cílem anarchismu je úplné stržení (pendebrake) všech ústavů společenského státního řádu a zavedení společnosti úplně beztvárné pomocí všeobecné revoluce, aby „z řádu platného, založeného na vlastnictví, na vykořisťování, na zásadě autority buď náboženské nebo nadsmyslné, občansko-doktrinářské nebo jakobínsko revoluční, nezůstal kámen na kameni nejprve v celé Evropě, pak v ostatních částech celého světa“, aby zničeny byly všechny zárodky, z nichž by znovu mohly vzniknout nerovnosti společenské. Účelu toho má býti dosaženo všemi násilnickými prostředky revolučními. Co má potom nastati, o tom se anarchismus nezmiňuje. Za otce anarchismu je považován Rus Bakunin.
Ottův Slovník Naučný – Dodatky: Anarchismus je politická teorie propracovaná v 19. a 20. století. Obecně je to souhrn všech společenských teorií, které odmítají donucovací moc státu jako překážku volného rozvoje jednotlivcova, a které ze stejného důvodu popírají právní řády. Je mylný názor, že anarchismus chce svého cíle dosáhnout násilnými prostředky a náboženský anarchismus L. N. Tolstoje je přímo proti násilné změně trvajících institucí právních, třebaže jich neuznává a popírá je. Anarchismus také není totožný se socialismem. Naopak je individualistický. Kolektivistický anarchismus vyrostl z učení Bakuninova.
Masarykův Slovník Naučný: Anarchismus je učení, které upírá státu oprávněnost existence a které směřuje proti každému právnímu řádu. Vychází ze zásady, že jednotlivci má se co nejvíce poskytnout svobody a nesprávně předpokládá, že člověk jest schopen za naprosté svobody konat jen věci dobré, spravedlivé, harmonické. Je to výstřelek po liberalismu. Anarchismus sluší lišit od anarchie a vzniká jako odpor proti určité vládě absolutistických centralistů, zpátečníků; proti principu autority a konzervatizmu hlásá s krajní radikálností princip svobody a pokroku individuálního. Odsuzuje každou vládu a hlásá bezvládí. Požaduje obecnou vzdělanost a vyspělost všech jedinců, rovnost všech.
Universum – Všeobecná encyklopedie: Anarchismus, různě nejednotná politická hnutí, jejichž společným cílem je odstranění státu a jeho institucí, směřuje k utopické společnosti vzniklé spontánně na základě svobodného rozhodnutí jednotlivce. Sahá i k atentátům.
The Encyclopedia Americana: Anarchismus, asi 1 milion stoupenců, představuje extrém individualismu. Odmítá zákon a vládu, původce všeho zla ve společnosti. Anarchisté nekoncipují společnost bez řádu, nýbrž řád vzešlý ze zákona asociací, sobě vládnoucích skupin.
Schweizer Lexikon: Anarchismus požaduje zrušení všeho právního donucení a jeho náhradu svobodnou tvorbou skupin. Požaduje soukromé vlastnictví bez peněz a úroků. Někteří anarchisté požadují společenské vlastnictví, ale jen v rámci malých decentralizovaných obcí. Jejich politickou taktikou není násilí, nýbrž důsledek opozičního postavení proti stávajícímu zřízení. Věří v dobrou přirozenost člověka a ve vrozená základní lidská práva.
Der Grosse Herder: Anarchismus je vůle zaměřená na vlastní uzpůsobení společenského života podle svobodného uvážení jednotlivce, proti právnímu donucování a státnímu řádu. V náboženském individualismu středověku můžeme spatřovat rysy anarchismu, který se však stane politickou ideou teprve v sekularizované víře a v rozmnožení svobody osvícenstvím. Překračuje požadavek liberalismu a osvobození od státního donucování snahou o úplné odstranění státu.
Meyers Neues Lexikon: Anarchismus je maloburžoazní a politicko - ideologické hnutí, které odmítá každou státní organizaci; také proletarizovanou státní moc a centrálně vedenou socialistickou velkoprodukci, jakož i organizované vedení třídního boje.
Encyclopaedia Britannica: Anarchismus je víra, že je uskutečnitelné a žádoucí zrušit veškerou organizovanou vládu, zákony a právní donucení. Anarchisté usilují o společnost bez státu, v níž harmonie je zachovávána dobrovolnou dohodou jednotlivců a skupin. Zamýšlí sociální řád bez vězení, armády, policie a jiných organizovaných sil k udržení vlastnických práv, vybírání daní a dodržování smluv. Anarchisté se domnívají, že vláda je třeba jen k ochraně spravedlnosti a že bez státní podpory sociální nespravedlnost zmizí a bude nahrazena férovými a schůdnými dohodami svobodně přijatými a zachovávanými. Podle anarchismu člověk je dobrý a nepotřebuje vládu a obejde se bez ní. Anarchisté věří v přirozenou sociální spravedlnost.
I když někteří anarchisté se stávají teroristy a násilníky, většina nemá k tomu sklon. Anarchisté odmítají politické strany a stavění kandidátů voleb. Ale často anarchisté uskutečňují manifestace, demonstrace, propagandu, stávky a vedoucí odborové organizace. Jméno „anarchista“ bylo užito jako výtka během Francouzské revoluce umírněnými „girondisty“ proti radikálům.
Staats Lexikon: Pod anarchismem chápeme společenství doktrín, které požadují bezvládní společenský řád jako bezprostředně zavazující politický ideál. Anarchistické teorie pocházejí z pozdního osvícenství, z Francouzské revoluce. V Rusku Michail A. Bakunin a Pjotr A. Kropotkin. Anarchie jako ideální společenský řád. Anarchista je proti státu, centralizované společnosti, proti církvi a náboženství, je pro individuální svobodu, rovnost, sebeurčení.
Lexicon Universal Encyclopedia: Anarchismus je ideologie, která se týká zrušení vlády jako nezbytné podmínky pro svobodnou a spravedlivou společnost. Odmítá všechny formy hierarchické autority, sociální, ekonomické a politické. Stát je institucí zcela umělou, ilegitimní, baštou privilegia a exploatace. Anarchismus pronikal v 19. a 20. století jako zničení státu a svrchované autority. Společnost zbavená politického tlaku si opatří potřebné produkty a dobra. Víra v přirozenou solidaritu lidí. Nutnost zrušit současný řád a vládu.
The World Book Encyclopedia: Anarchismus je přesvědčení, že každá forma regulování a vlády je nemorální a že omezování jednoho člověka druhým je zlem, které je třeba odstranit. Pozdější anarchismus stavěl na společenském vlastnictví a svobodné dohodě. Teroristický anarchismus začal v Rusku Bakuninem, který věřil ve zničení vlády násilím a terorem.
Oxford Dictionary of Sociology: Anarchismus je řada filosofických a politických stanovisek, že lidská společnost funguje nejlépe bez vlády nebo autority a které navrhují, že přirozený stav lidu je žití společné, harmonické a svobodné bez zasahování. Anarchie prý nevede k chaosu, nýbrž ke „spontánnímu řádu“. V moderní době Jean-Jacques Rousseau tvrdí, že člověk se rodí svoboden, ale všude se nachází v poutech, což je prvé vymezení anarchismu. Prvky anarchismu.
Anarchismus podle Bohuše Tomsy.
Princip osobní svobody a způsob, jak byl rozveden v politice a právní soustavě liberalismu, setkal se s dvojí námitkou. Jedna byla ta, že liberalismus zmíněný princip přecenil a na úkor obecného zájmu popřál mu tak široké pole působnosti, že otevřel dveře osobní libovůli a ohrozil tak základ lidské společnosti. To je společná myšlenka všem ideologiím, které vznikly reakcí na liberalismus a francouzskou revoluci. Romantik, tradicionalismus a socialismus, dokonce kritika Hegerova, Saint Simonova a Comteova jsou otevřenou kritikou a zjevným protestem proti liberalistické svobodě a s ohledem na zájmy celku se ji snaží omezit, zmírnit, popřípadě úplně potlačit tak, že režim svobody nahrazují režimem polosvobody nebo nesvobody.
Proti této tendenci nepříznivé myšlence svobody uplatňuje se však v XIX. století ještě jiná, docela opačná. Vychází z přesvědčení, že dosavadní svobodomyslné snahy nedovedly princip svobody pochopit v plném jeho dosahu, vyvodit z něho všechny důsledky a učinit ho nejvyšším zdrojem lidského soužití. Tato výtka postihuje také liberalismus, který nebyl ve své svobodě důsledný. Nedovedl se odpoutat od práva a státu, dvou autorit, institucí, které se opírají o donucení a jsou v rozporu s myšlenkou svobody. Stát a právo jsou úhlavními nepřáteli svobody. Svoboda bude plná, když stát i právo zmizí. Toto je hlavní myšlenka moderního anarchismu, který staví veškeré lidské vztahy na osobní svobodě, zároveň však popírá i jiné autority, které omezují myšlení člověka a jeho svobodu, Boha, církev, tradici, vědecká a mravní dogmata Tím anarchismus bere na sebe povahu nekompromisního stoupence liberalismu, absolutizujícího liberála, individualistu, intelektuála, stoupence důsledné svobody a rovnosti. Ale zatímco liberalismus je umírněný, zachovává tradice, anarchismus nezná žádných mezí. Vše dobré, co novověk přinesl lidstvu, anarchista vystupňoval do nemožnosti a stal se tak karikaturou civilizace.
Anarchismus představuje systém bezvládí v politice. Jeho politika je čistě negativní, bořivá, je to toliko systém bezvládí. Úpadek XVIII. a XIX století nese silné stopy anarchismu. Myšlenka, že se lidé mohou obejít bez práva a bez státu, není nikde tak mocná, jako ve vládě anarchismu. Ztráta autority tak přechází do myšlení lidského společenství.
Centrem anarchistické ideologie je princip osobní svobody. Jestli novověk prohlašoval svobodu za přirozené právo, s nímž se člověk už rodí a které je s jeho osobností nerozlučně spojeno, je pro anarchistu svoboda spíše kulturním postulátem, diktovaným zkušeností a vědeckým pozorováním. To svědčí o tom, že režim nesvobody – a tím je každý režim práva a státu – že lidi kazí a oslabuje jejich vlohy a činí je nešťastnými, kdežto všude, kde se mohou samostatně bez zásahu cizí moci uplatňovat a vyvíjet, jsou dobří, iniciativní a žijí šťastněji a užitečněji. Je pouhý předsudek, že člověk, aby jednal správně, potřebuje řízení a autority. Anarchista nepopírá, že v dřívějších dobách stát a právo měly velkou civilizační funkci, že se jim podařilo člověka zdisciplinovat, zjemnit jeho drsné mravy a naučit ho žít společensky. Dnes je člověk však již disciplinovaný. Anarchista je naplněn vírou v člověka a v jeho schopnosti, je to víra spojená s osvícenstvím a socialismem. Člověk dospěl humanity a je pánem sám sobě.
Anarchista je přesvědčený individualista. Lidé jen jako jednotlivci zasahují do běhu světa. Je orientován protikolektivisticky, individualisticky a atomisticky. Rozhoduje se, jedná a postupuje samostatně, nezávisle na jiných. Poněvadž však dnešní svět je plný nesvobody, útlaku a donucení, anarchista věří v budoucí život plný svobody a solidarity. Trvá na tom, že všechny mravní normy musí být odstraněny, neboť jsou jen omezováním svobody a brání volnému vývinu člověka. Anarchistické autonomní normy mravní musí nahradit dřívější heteronomní normy působící v neprospěch svobody jednotlivce.
Dosavadní lidská společnost se držela pohromadě násilím a tlakem lidí zvenčí, což nebylo v souladu s přesvědčením jednotlivců, což vedlo k disharmonii lidstva, tlakům a násilí, k chaosu a rozporům. Anarchická orientace tento nesoulad napraví. Poněvadž organizačním principem anarchismu je dohoda, nejvyšší povahu má federalizace, společenské soustavy sdružených jednotlivců, kantony, provincie, národní a nadnárodní celky. Tyto entity se však mohou kdykoli dobrovolně rozložit Autonomie jednotlivců v nich je vždy respektována, takže nic nebrání opětnému rozpadu. Anarchie je proti centralizaci, respektuje autonomii jednotlivců a případný rozpad sdružení není pro ni problémem.
Poněvadž anarchista je proti vládě a státu pro jejich přikazovací a donucovací moc, parlamenty, vlády, úřady, soudy policie, armáda, prostě celý právotvorný, výkonný, donucovací a ochranný aparát stane se anarchistické společnosti zbytečný a beze smyslu
Anarchista je rozhodný a nekompromisní antimilitarista, žádá úplné potlačení stálého vojska, poněvadž v něm vidí nástroj útisku a imperialismu, nikoli nástroj národní obrany. V případě potřeby nedostatek vojska mu nahradí spontánní pozdvižení lidu proti útočníkovi. Příčiny válek se konečně odstraní vzrůstem světového anarchismu.
Právo na potrestání zločince podle anarchisty neexistuje. V jeho popírání jde anarchista do důsledků a nepřiznává ho ani jednotlivci ani společnosti. Vzrůstem anarchismu odpadnou také důvody k páchání zločinů.
Anarchismus je učení v jádře politické a neřeší příliš otázky ekonomické, Přesto v převážné míře se orientuje na socialismus, zvláště na komunismus. Výchova povede k tomu, že se zmenší rozdíl mezi duševní a fyzickou prací,
že každý bude zároveň intelektuálem a dělníkem, inženýrem i vědcem, orgánem řídícím a podřízeným.
Za vlastního zakladatele anarchismu bývá někdy pokládán P.J. Proudhon
(1809-1868), známý svým výrokem, že vlastnictví je krádež. Nebyl přívržencem hospodářského kolektivismu, naopak trval na principu soukromého vlastnictví a podnikání. S rozhodností potíral kolektivistický a komunistický socialismus, pokládaje ho za nesrovnatelný s myšlenkou svobody. Na pozdější vývoj anarchismu měl vliv zvláště svým kontraktualismem a federalismem – učením, že celá společenská organizace musí se zakládat rozhodně na svobodné smlouvě mezi jednotlivci a společenskými skupinami, takže budou tvořit organickou federální soustavu. Ježto veškeré poměry budou v ní spontánně upravovány smlouvami, stane se zbytečným právo a politická autorita. V Rusku působili
anarchisté Michal Bakunin (1814-1875) a Petr A Kropotkin (1842-1921).
Závěr.
Procházíme-li jednotlivé citáty z mezinárodních naučných slovníků, můžeme konstatovat, že uvedené slovníky ve svém celku přesně a věrně vymezují podstatné znaky anarchismu jakožto přední ideologie 18. a 19. Století. Totéž je možno uvést i k obsahu Tomsova výstižného podání, které přesně se dotýkají negativní stránky probírané ideologie.
Tomsa má plnou pravdu v tom, že anarchismus jednak hluboce přecenil podstatu fenoménu svobody a zároveň svobodu nesmírně absolutizoval. A tato výtka má také plné opodstatnění pro liberalismus 18. a 19. století.
Přeceňování role státu a vlády na úkor svobody vyvolalo plnou odezvu v anarchismu, který usiloval o úplné odstranění prvků nesvobody na straně státu a vlády jejich úplným vyloučením ve všech jejich složkách, které se na nesvobodě lidu podílejí: Legislativa, exekutiva, soudnictví, státní zastupitelství, policejní orgány a politické strany.
Anarchisté ve svém úsilí odstranit všechny komponenty vyvolávající nátlak a nesvobodu jdou dále a snaží se eliminovat jakékoliv vlivy a veškeré působení náboženských přesvědčení, církví, morálních řádů atd. Prostě je třeba odstranit jakýkoliv právní, mravní a společenský nátlak vyvolaný existencí právního a mravního řádu ve státě.
Anarchismus představuje chaos, zmatek, bezvládí a tyto defekty se silně projeví v politice státu a vlády a ve svých důsledcích i v ekonomii. Občané takovéhoto státu nabývají přesvědčení, že politiku vůbec nepotřebují, zejména stát a vládu a že se obejdou bez nich. Je nutná ztráta autority a reálné politiky státu. Tomsa dobře vystihl, že přirozené právo je pro anarchistu spíše kulturním postulátem, diktovaným zkušenostním a vědeckým poznáváním, anarchista je proti svému oponentovi přesvědčeným individualistou ve věci podstaty a smyslu křesťanské antropologie. Autonomní anarchistické mravní normy musí podle Tomsy nahradit dřívější heteronomní normy Boží a přirozenoprávní provenience v zemi, působící v neprospěch jednotlivců. Poněvadž organizačním principem anarchismu je dohoda, duch federalizace a dohody povede společnou soustavu sdružených jednotlivců v kantonech, provinciích, národních a nadnárodních obcích.
Anarchista je nejen proti státu a vládě pro jejich tlaky na svobodu, ale vnáší i změnu do oblasti vojenské a policejní. Je zásadním antimilitaristou a je přesvědčen, že případy mezistátních divergencí bude řešit i duch anarchie a její využití celého smýšlení společnosti, ale i odpad potřeby policie proti zločincům, neboť sama anarchie odstraní ducha zločinnosti. V tom samozřejmě se mýlí. Tak musíme dát za pravdu Tomsovi v jeho náhledu na anarchismus. Ale naše ohodnocení anarchismu by nebylo úplné, kdybychom jej neposuzovali z hlediska nových poznatků „ideologie“ a „gnosticismu“. O ideologii zevrubně pojednala historička a filosofka Hannah Arendtová ve svém díle: „Původ totalitarismu“, gnosticismem se zabýval filosof a právník Eric Voegelin v díle: „Nová věda o politice“.
Znalosti o ideologii pokročily především v minulém století v důsledku zvěrstev spáchaných německým nacismem a komunistickými režimy v Rusku a ve světě, kdy se světová věda začala blíže seznamovat s obsahem pojmu idologie na základě neblahé zkušenosti s těmito typy ideologií. Dospělo se k poznání, že určití myslitelé mohou ze všech ideí, spojených s pojmem rasismus a komunismus, zvolit si jenom jedinou ideu z nich, opustit ze svého myšlení všechny ostatní ideje s rasismem a komunismem spojené a z nich vyplývající, vytvořit si z této jediné ideje úsudek, presumpci, k té se cele přimknout, opustit realitu myšlení a zvolit si realitu novou, neskutečnou, fiktivní a dokonce zvrhlou. Neboť tento ideologický úsudek vyvrací a rozvrací celé dosavadní myšlení, s jeho logikou a právním i mravním opodstatněním, vytvořit si novou morálku, kde možná dřívější zločin a hřích se stane hodnotově neutrálním, dovoleným a dokonce chvályhodným a bohulibým. Důsledkem ideologie je pak zvrácený svět, lež, podvod, koncentrační tábory, smrt a holocaust, ať v Osvětimi či Gulagu.
K tomuto světovému zlu došlo jedině tím, že nacistický ideolog si zvolil z obsahu všech idejí rasismu jedinou ideu „čistá rasa“, kterou přisoudil a přiřkl Němcům a z této ideje se stala premisa jako podklad veškerého dalšího myšlenkového postupu. Pro komunistického ideologa to byla idea „třídní boj“ a z ni vyplývající vůdčí premisa tvorby ideologie. Tak bychom mohli stejným postupem vybudovat ideologie ze všech těch filosofických pojmů liberalismus, idealismus, atd. Nacionalismus se stal vedle původního pojmu ideologií v 19. století, kdy ustoupil vliv křesťanství a nacionalismus se stal jakýmsi pseudonáboženstvím.
Vyjdeme-li tedy z úvahy o ideji rasismus a postupujeme-li normálním způsobem při odvozování dalších idejí, které jsou s rasismem spojené, vybaví se nám myšlenky toho, že v celém světě nacházíme na všech kontinentech celé řady ras, pluralitu ras, které můžeme podrobit zkoumání, hledat jejich podoby, přednosti a nedostatky apod. Nacházíme se v reálném světě, v realitě ideje rasy a můžeme dokonce vytvořit celý vědní obor o rasách.
Také ideolog vyjde z ideje rasy, ale zvolí si z uvedené reality jen jedinou ideu, povýší ji na premisu, přednostní úsudek, tvrzení a na jho základě opustí všechny možné jiné reálné ideje, přimkne se ke své premisi a dedukcí vytvoří celou novou řadu ideí ideologie „čisté rasy“, která u nacistického ideologa ve svém postupu sledu bude mít asi tuto podobu: židovská rasa není čistou rasou – je třeba ochránit čistotu německé rasy – je nutné izolovat židy – dostanou označení žluté židovské hvězdy – nastane persekuce židů, ničení a rabováni jejich majetku - bude vydán zákaz styku občanů čisté rasy se židy – zákaz sňatků osob čisté a nečisté rasy – selekce židů v koncentračních táborech – konečné řešení židovské otázky v holocaustu – genocida židů. Taro dedukce ideologie má vytčen přísný logický postup, morálně normativní charakter důsledně podepřen nacistickou autonomní morálkou, důsledný postup zaručen nacistickými mocenskými orgány.
Mutatis mutandis lze interpretovat analogický postup komunistické ideologie.
Po tomto krátkém exkursu do ideologie vraťme se k našemu původnímu
zamyšlení o anarchismu, který jsme museli odmítnout pro jeho vady a konstatujme, že toto odmítnutí můžeme opírat také o tu skutečnost, že charakter ideologie přísluší také anarchismu, který musí být také odmítnut na základě této jeho charakteristiky jako ideologie. Také anarchista jako ideolog se ujme jediné negativní existence státu a vlády, že totiž „ze své podstaty hrubě narušují lidskou svobodu“, vytvoří si z této ideje premisu pro další přísně kritické, logické a důsledné odvozování třeba tohoto sledu nových dedukovaných idejí: nesvoboda ve státě a ve vládě – odstraněním státu ve všech jeho podobách a projevech – nahrazení heteronomní morálky autonomním ideologickým morálním řádem – přetvoření podstaty a podoby rodinného života - odstranění tlaků v politice – nová náplň poslání výchovy, kultury i umění – nová podoba celé nadstavby Akademie věd. Je samozřejmé, že z uvedeného důsledku také odmítáme ideologii existence anarchismu.
Jak již bylo řečeno, ideologizovat lze teoreticky a mnohdy i prakticky všechny „ismy“, jako tomu bylo např. u ideje národa a národního státu ideou nacionalismu, kdy se nacionalismus stal jakýmsi civilním náboženstvím. Můžeme se i domnívat, že v 19. století byla idealizována idea „pokroku“, tak známá a běžná ve vývoji techniky a přenesená ideologicky do sféry duchovní, duševní a věroučné. Věřilo se o pokroku, že vzniká a roste zcela samozřejmě v lidském životě.
Připojme ještě jednu poznámku, že fenomén gnosticismus má v mnohém ohledu blízký vztah k ideologii. Představuje jakýsi druh kvasivědy, který úzkým využitím logiky řadí ideje a premisy v myšlenkových pochodech, předstírá, že pečlivým promyšlením dospěje k vysvětlení mnohých základních vědeckých světonázorových problémů, jejichž výsledky se přibližují pravdě. Zabývá se především základními otázkámi lidského bytí, původu světa, otázek náboženských, abstraktních, metafyzických, transcendentních, problémů Boží existence, posmrtného života a posledního soudu. Vytváří-li ideologie neskutečný svět fiktivní a mnohdy dokonce právně a mravně zvrácený, totéž je možno říci o neskutečném, „snovém“, zvráceném, mystickém a mythologickém světě gnostickém. Tuto poznámku vkládáme jen okrajově, řešíme ji jinde.
Plocek Josef