To budiž v prvé kapitole tohoto pojednání. Ve druhé kapitole si pak všimneme, s přihlédnutím ke starému Římu a k Frankovu Španělsku za druhé světové války, naší vnitropolitické podoby po listopadu 1989.

Autoritativní režimy

     Pojem „autoritativní“ podle slovníku cizích slov znamená: stav příliš založený na autoritě, mající nebo vyžadující autoritu; nesnášející odpor, býti rozhodný až diktátorský.  „Diktaturou“ je pak 1. Neomezená vláda, moc jednotlivce nebo skupiny (např. vojenská diktatura); 2. Forma uskutečňování státní moci jednou politickou silou (napři v marxistickém pojetí diktatury proletariátu); 3. Diktátorský stát; 4. Neomezená moc, ovládaná diktátem. Diktátorem je pak neomezený samovládce (třeba za římské republiky) mimořádně jmenovaný (za zvláště těžké vnitropolitické nebo zahraniční situace) úředník se svrchovanou mocí na omezenou dobu; v přeneseném smyslu pak panovačný člověk.
     Oxfordský Slovník Světové Politiky uvádí: „Zatímco autorita se vztahuje k legitimní moci, autoritářství je, přinejmenším podle liberálních a demokratických hodnot, spojováno se svévolnou nelegitimní autoritou.“ Chápeme-li pak pod pojmem „legitimní“ právně uznávaný, uznaný, zákonný a zákonitý, pak „nelegitimní autorita“ představuje autoritu, která není plně uznávaná, uznaná, je jaksi svévolná, nátlakem si přivlastňující, uznávaná s jakýmsi nesouhlasem a dokonce s odporem, s nelibostí. Oxfordský Slovník zastává názor, že v autoritativním režimu ani ti, kdo vládnou na základě svého vlastního dosazení, dokonce byli-li k vládě zvoleni, „nemohou být nahrazeni na základě svobodného výběru voličů z několika konkurentů a neexistuje svoboda k vytvoření širokého spektra skupin, organizací a politických stran, které by mohly soutěžit o moc nebo zpochybňovat rozhodnutí vlády.“
     Oxfordský Slovník srovnává autoritativní režimy s demokratickými a totalitními a konstatuje, že zatímco konkurenční demokratické režimy se opírají o široké vrstvy lidu a tedy i o neomezenou pluralitu, značnou četnost osob a názorů a totalitní režimy se vůbec neopírají o pluralitu lidí a názorů, nýbrž pouze se týkají aktivních stoupenců totality a širokých vrstev mas a potlačených lidí, autoritativní režimy jsme dříve definovali jako „politické systémy s omezeným ne specifickým pluralismem, bez propracované a řídící ideologie, ale s vyhraněnou mentalitou, a až na některé body svého vývoje bez rozsáhlé a intenzivní politické mobilizace, v nichž vůdce nebo příležitostně malá skupina vykonávají moc v rámci formálně špatně definovaných, ale ve skutečnosti dosti předvídatelných hranic“. Ve smyslu tohoto stanoviska tedy autoritativní režimy se neopírají o širokou paletu a pluralitu osob a názorů, nýbrž shromaždují jen část osob a názorů z tohoto celku, která přímo zastává a podporuje autoritativní režim a pro niž jsou cíle režimu dobře pochopitelné a předvídatelné.
Z toho zároveň nezbytně plyne, že autoritativní režimy mají jiné zdroje legitimity než demokracie a shromážděné, mobilizované kapacity totalitních systémů. Oxfordský Slovník uvádí:  „Autoritativní režimy na okraji ideologických center cítí tlak imitovat, začleňovat a manipulovat dominantní ideologické styly. Všeobecné hodnoty, jako patriotismus, nacionalismus, hospodářský rozvoj, sociální spravedlnost a řád a prognostické začleňování ideologických prvků, odvozených od dominantních ideologických center, umožňuje vládám neutralizovat odpůrce, získat řadu stoupenců a pragmaticky rozhodovat o opatřeních, aniž potřebují mobilizovat masovou podporu“. Jinými slovy to znamená, že autoritativní režimy se nemusí snažit mobilizovat masy, shromažďovat lidi nakloněné smýšlení režimu, nýbrž jim stačí, když se odvolávají na tradiční přesvědčení o obecných hodnotách nacionalismu, patriotismu, sociální spravedlnosti a pokroku – tradovaných ideologickými centry – a touto cestou neutralizují své odpůrce a získávají je pro své názory.
     Podle Oxfordského Slovníku však autoritativní režimy, které jsou nelegitimní, jsou si vědomy toho, že nedostatek ideologie může omezit možnost mobilizovat lid, tj. získávat své stoupence, neboť jen tato znalost ideologie přivede masy lidí k tomu, že se psychologicky a emočně identifikují s názory autoritativního režimu. U vědomí této skutečnosti některé autoritativní režimy přikračují k tomu, že odvádějí masy lidí od účasti na politice a politickém smýšlení, zatímco jiné režimy naopak mají v úmyslu zvýšeným tlakem na politizaci mas opatřit si tak její mobilizaci. Oxfordský Slovník dále uvádí: „Zápas o národní nezávislost na koloniální mocnosti, touha začlenit do politického procesu společenské vrstvy, které nebyly podchyceny předchozím politickým vedením, nebo porážka vysoce mobilizovaných protivníků ve společnostech, u nichž demokracie umožnila nebo podporovala takovouto mobilizaci, vedly k nástupu autoritativních režimů nacionalistického, populistického nebo fašistického typu. Udržování rovnovážného stavu mezi omezenými pluralismy omezuje účinnost mobilizace a vede k apatii.“ Jinými slovy to znamená, že autoritativní režimy v těch případech, kdy existoval někde zápas o národní nezávislost, kde se projevovala touha těch dřívějšími režimy nezačleněných vrstev do politického procesu, které chtěly být začleněny, nebo kde dřívější demokracie takovouto mobilizaci a začlenění mas neumožnila nebo nepodporovala nebo se tyto masy cítily být poraženy, tam autoritativní režimy nastoupily svými populistickými nebo fašistickými snahami toto začlenění mas realizovat.
     Oxfordský Slovník shrnuje existující autoritativní režimy takto: „1. Byrokraticko-vojenské režimy. 2. Strukturálně centralistické režimy. 3. Mobilizační režimy včetně postdemokratických a postkoloniálních. 4. Režimy osobní moci. 5. „Posttotalitní režimy.“  Toto pojmové rozlišení jednotlivých typů autoritativních režimů slovník vykládá a rozebírá takto: 
Byrokraticko-vojenské režimy: Oxfordský Slovník považuje tento podtyp za poměrně nejčastější, kdy „koalice převážně, ale nikoli výlučně kontrolovaná armádními důstojníky, byrokraty a technokraty, představuje kontrolu vlády a vylučuje nebo zahrnuje jiné skupiny bez závazku ke specifické ideologii a jedná v rámci limitů své byrokratické povahy a nevytváří jedinou masovou stranu a ani žádné takové straně neumožňuje hrát dominantní úlohu.“ Tento podtyp režimu tedy existuje v hranicích své byrokratické, vojenské či technokratické povahy, neopírá se o nějakou specifickou ideologii, dokonce netvoří ani žádnou masovou stranu a nesvěřuje jí nějakou vedoucí, dominantní úlohu ve státě. Přitom takovýto režim někdy vládne bez jakýchkoliv politických stran, někdy se opírá o jedinou stranu, kterou podporuje, méně často může existovat i s oporou více stran, avšak nikdy nedopustí, aby volby ve státě umožňovaly svobodnou soutěž obyvatel jakožto voličů a získávaly tak lidovou oporu. Tento podtyp tedy vylučuje existenci demokracie ve státě, stejně jako ji vylučoval stát Hitlera a Husejna. 
Podtyp strukturálního centralismu: Tento podtyp předpokládá ústavní vymezení způsobu zastoupení zájmu a cíle, upravuje, jakým způsobem budou jednotlivé složky státu participovat na vládě a moci a upravuje i způsob, jakým budou mobilizovány a získávány masy a stoupenci ve státě. Podle Oxfordského Slovníku teoretikové tohoto podtypu režimu získávají svou orientaci a inspiraci pozorováním přirozeného vývoje „obchodních a profesních organizací, odborových svazů, univerzit, církví, organizací na pracovištích, lokálních skupin atd. s umělým vytvářením politických stran a jiných institucí zájmového zastoupení a s organizací politického života v konkurenčních demokraciích. Oxfordský Slovník tvrdí o tomto modelu, že jej „prostupuje soubor nepravdivých předpokladů, počínaje očekáváním, že přirozené primární asociace nebudou postiženy vnitřními ideologickými nebo zájmovými konflikty. V historii navíc žádný politický systém nepoužíval výlučně statutární instituční formát. Ideologie odvozené od strukturálního centralismu a korporativismu přesto významně ovlivnily autoritativní režimy 20. století.“ Oxfordský Slovník spatřuje v Mussolinim autora takovéhoto autoritativního režimu. Mussolini byl původně orientován k příklonu k syndikalismu a k syndikalistické tradici, byl posílen „intelektuálním dědictvím pravicových nacionalistů,“ chtěl usilovat o souhlas katolické církve a katolíků a na základě těchto předpokladů „vybudoval statutární nadstavbu. Ta sloužila konzervativním zájmům tím, že odepřela volební právo vysoce mobilizované dělnické třídě a poskytovala ventil pro komplexní zájmovou strukturu relativní rozvinuté společnosti.“ Jinými slovy to znamená, že Mussolini ve svém podtypu autoritativního režimu se klonil ke konzervatizmu, na jedné straně potlačoval dělnickou třídu, která byla značně početná a získaná „pro tzv. levicové zájmy“, na druhé straně si ponechal ve své statutární nadstavbě určitý „ventil“, který mu zabezpečoval, že splní komplexní zájmy rozvinuté společnosti a neztratí její důvěru. 
    Strukturální centralismus jakožto typ autoritativního režimu tedy není demokratický systém, ze svého centralismu vyloučil větší či menší podíl pluralismu, v Mussoliniho modelu dokonce volební právo dělnické třídy, třebaže vysoce početné a mobilizované. 
Podtyp mobilizační režimy: Oxfordský Slovník uvádí jakožto mobilizační autoritativní režimy postdemokratické a postkoloniální společnosti. Po ukončení první světové války se v Evropě objevily leninismus a fašismus jako nedemokratické a neliberální mobilizační režimy, které podle Oxfordského Slovníku byly založeny na „elitním zastoupení většiny a poháněny historickými cíli o osvobození proletariátu nebo potvrzení národní velikosti. Mobilizační autoritativní státy se často vyskytly mezi postkoloniálními státy, v nichž byl boj o nezávislost většinou spojen s jediným vůdcem. Ve spojení s často z vnějšku prosazenými státními hranicemi, zuřivou etnickou rivalitou, náboženskými a jazykovými rozdíly, slabou institucionální a politickou reprezentací a administrativou se dilemata slabého rozvoje a budování státu setkávala s autoritativní reakcí. Systém jedné strany a personifikované charismatické vedení se objevilo jako autoritativní systémy charakterizované masovou mobilizací.“
     Pokusme se nyní zaujmout stanovisko k tomu, co Oxfordský Slovník uvádí o podtypu mobilizační režimy: Pojem „režim“ má více významů a podle slovníku cizích slov v naší souvislosti tento pojem znamená „způsob vládnutí, vládní nebo společenské zřízení“. V tomto smyslu můžeme jak leninismus, tak i fašismus považovat i za způsob vládnutí v Sovětském svazu a Německu i za obecné leninské a fašistické společenské zřízení. V obou systémech se vychází z toho, že většina lidu je zastoupena určitou elitou a nikoli obyčejnými a prostými občany a obyvateli. V leninském zřízení jsou to komunističtí a bolševičtí předáci, reprezentující vrcholné funkce v orgánech třídního boje a třídní moci, ve fašismu jsou to němečtí pohlaváři, kteří představují vedoucí činitele čisté rasy v německých státních orgánech. Pokud ovšem tato priorita vedoucích osobností se objeví i v jiných státech, které se přiklonily k leninské a fašistické ideologii, pak jsou i tyto jejich státy analogií Sovětského svazu a fašistického Německa. V obou případech jde o režimy nedemokratické a neliberální, neboť jsou daleky toho respektovat demokracii a svobodu ve svém postupu. Jsou oba také vzdáleny toho uznávat pluralitu názorů. Tyto nelegitimní režimy musí vycházet ze skutečnosti, že si musí mezi občany případně masami lidu opatřit své stoupence, bez jejichž souhlasu, spontánního nebo vynuceného, by vůbec nemohly ovládat zemi a společnost. Jsou proto také nutně mobilizačními režimy. Můžeme souhlasit i s Oxfordským Slovníkem, že i u obou těchto režimů jde o postdemokratické a postkoloniální státy, neboť Německo jednak státem koloniálním bylo a mělo vždycky snahu podmanit si cizí země svým „Drang nach Osten“ a za druhé světové války dokonce obsadilo řadu evropských zemí a vnutilo jim svůj režim, carské Rusko pak si podmanilo rozsáhlá území od Evropy až na Dálný východ, čímž se tyto oblasti staly jejich koloniemi. Musíme si uvědomit, že i Rusko po druhé světové válce obsadilo a svou mocí ovládalo řadu států a ani dnes neopouští své myšlenky na světovládu. Nesmíme však zapomínat, že i Španělsko jako bývalá koloniální říše byla za vlády generála Franka vládou autoritativní, což platí i o portugalské vládě Salazara.  
     Musíme i souhlasit s tvrzením Oxfordského Slovníku, že jak u leninismu a fašismu, tak i ve Frankově Španělsku, Salazarově Portugalsku, Titově Jugoslávii i v jiných státech nacházíme jediného a svrchovaného vůdce, jednu vedoucí politickou stranu, že v Maďarsku byly státní hranice určeny zvenčí Trianonskou smlouvou, v  Německu smlouvou versaillskou, v Jugoslávii smlouvou versaillskou, že Německo, Jugoslávie a další mobilizační režimy byly zmítány etnickými rivalitami, náboženskými a jazykovými rozdíly, že leninismus, fašismus a obecně mobilizační režimy se vyznačovaly slabou institucionální a politickou reprezentací a administrativou a že jejich personální vedení mělo silný akcent charismatický. Vzpomeňme na silný sklon leninismu a fašismu získat si a mobilizovat značné vrstvy lidu a mas, např. bojovým a mobilizačním heslem „Proletáři všech zemí, spojte se“. Není proto nejmenších pochyb o tom, že u všech uvedených příkladů se jednalo o režimy, které nebyly demokratické a postrádaly základní charakter pluralismu.
Režim osobní moci: „Nezávisle na europomorfní přetvářce (konstituční formy, jedna strana, byrokratická organizace) a symbolických pokusech navázat na tradici může být řada postkoloniálních afrických států nejlépe charakterizována jako režimy osobní moci. Osobní vláda je systém vztahů, který nespojuje vládce s veřejností nebo s těmi, jimž je vládnuto (při nejmenším ne přímo), ale s příznivci, spojenci, chráněnci a rivaly, kteří představují „systém“. Tento systém není strukturován institucemi, ale samotnými politiky a jeho zranitelnost spočívá v závislosti na osobách. Zatímco je obecně tolerantní k nepolitickým právům (vyjma tyranských režimů), je silně restriktivní ve svém vztahu k politickým svobodám. Vládci mají téměř neomezenou právní pravomoc. Používají: 1. kooptaci a konsultaci, 2. přízeň, 3. dohodu a shodu a 4. různé směsice zastrašování a násilí.  Od osudu vůdce se odvíjí osud politické třídy, která jej podporuje, a často i zdar politického uspořádání. Pokud sečteme tlaky a nejistoty představované zahraničními politickými a ekonomickými faktory a skutečnost, že se jedná o chudé země závislé na exportu několika surovin, s výkyvy úrody způsobenými počasím, můžeme pochopit nestabilitu vlády osobní moci. Druhým faktorem je zahraniční hospodářská a vojenská pomoc včetně té, která je poskytována sousedními zeměmi vládci nebo exulantům a povstalcům. Osobní moc proto představuje paradox relativně autonomní moci, která je však poznamenaná násilím a neschopností realizovat opatření vzhledem k nedostatku zdrojů a školených úředníků.“
     Oxfordský Slovník předkládá model režimu osobní moci poukazem na postkoloniální režimy, které se snaží některými svými institucemi napodobit evropské země a zároveň se pokouší navázat na tradici, ovšem jen symbolicky, neboť takovéto země mají tradici velmi chudou. Režim osobní moci se nemůže opírat o své instituce a o veřejnost, neboť jde o zemi velmi zaostalou, která takovéto instituce postrádá, a proto režim se může opírat jen o osobu svého panovníka a o ty, které tomuto panovníkovi slouží osobně a přímo. Jsou to jeho příznivci, spojenci, chráněnci a rivalové, nezřídka též osoby ze sousedních zemí, ale i nápomocní povstalci a exulanti. Nejen politické uspořádání těchto chudých a málo vyspělých států je často primitivní, ale i jejich hospodářský stav se opírá jen o zemědělskou výrobu, případně jen o nějakou jednotlivou surovinu, která zemi umožňuje dobývání a obchod. Takováto africká země je někdy sice relativně autonomní mocí, ale odkázána na cizí pomoc a často se nachází ve stavu stálých bojů s místními rivaly. Pokud se jí dostane materiální pomoc z ciziny, tato převážně slouží k obohacení panovníka, jeho stoupenců a příznivců a především je odčerpána cíli válečnými, povstaleckými a krutým násilím. Země v žádném případě není demokratická a postrádá charakter pluralitní v tom smyslu, jak chápeme vyspělé evropské státy a americké státy. Nelze také u ní předpokládat nějakou snahu o mobilizaci mas, o masové získávání soukmenovců a stoupenců.
Posttotalitní režimy: „K velmi diskutovaným problémům patří otázka, jak konceptualizovat změny po destalinizaci v Sovětském svazu a v některých východoevropských zemích (s výjimkou Polska). Některé současné práce byly do značné míry popisné, vyhýbající se debatám o totalitarismu, přestože explicitně nebo implicitně odmítaly aplikovatelnost ideálního typu. Tyto systémy se přibližovaly autoritativnímu modelu, ale s určitými významnými odlišnostmi, které označujeme termínem posttotalitní. Skutečnost, že se tyto režimy objevily po transformaci totalitní společnosti, že instituce a organizace, které jej udržovaly, zvláště jediná strana, nebyly rozpuštěny (s výjimkou rozsáhlé mašinérie strachu a gulagů), používání jazyka „zamrzlé ideologie“ a vzpomínky na nedávnou minulost je odlišují od autoritativních systémů. O totalitarismu lze říci, že selhal ve své nejpozitivnější ambici změnit lidi, poskytnout jim pocit smyslu, účelu a významu. Uspěl však ve změně společnosti a v rozsáhlém poškození společensko-kulturního pluralismu občanské společnosti, autonomie a uplatnění církví, výjimečného étosu profesí a jejich odborových skupin a (v socialistických společnostech) nezávislosti ekonomických aktérů.
     Výsledkem bylo, že neexistoval společenský pluralismus, který by mohl pozvednout latentní a snad politicky relevantní pluralismus. Relativní uzavřenost těchto společností a kontrola hromadných sdělovacích prostředků navíc znemožnily širší populaci přemýšlet o alternativních politických modelech (tak jako ve většině autoritativních režimů). V rozsahu netolerovatelném za totalitarismu zde byl prostor pro privatizaci a nesouhlas, ale ne pro široké spektrum nelegální opozice, podobně jako ve většině autoritářských režimů, protože neexistovala občanská povinnost, která by je mohla chránit a podporovat. Výjimkou je Polsko. Ještě před nástupem Solidarity jako nelegálního, ale mocného politického aktéra, bylo Polsko vzhledem k výjimečnému postavení katolické církve autoritativním režimem.
     Pohybu k posttotalitarismu napomáhaly následující změny: Neúčinnost mechanicky opakované ideologie, nárůst programových a racionálních kritérií v provádění politiky, které nebyly odvozeny od ideologických schémat, a dokonce s nimi nebyly kompatibilní, ritualizace indoktrinace, nedostatek podpory od intelektuálů a tolerance v umělecké oblasti. Pouze opakování a šíření nebezpečných myšlenek byly stále omezovány. Ideologie se stala ´mentalitou´ aparátníků, ale nezaujímala jako dříve ústřední pozici. Jediná strana a její vrcholné vedení zůstávaly nadále ústřední rozhodovací strukturou, ale změny v aktivitách stranických organizací, v náboru a postupu nomenklaturou, a ve složení vrcholného vedení nemohly být ignorovány. Stranu charakterizovaly byrokratizace a gerontokratické tendence. Tyto změny byly výsledkem kalkulu elity, zvažování hodnoty a ceny totalitního modelu, zvláště s ohledem na nejistotu (např. v podobě čistek a kulturní revoluce) a efektivnost v konkurenčním světovém systému ekonomik, technologií a vojenské připravenosti. Destalinizace, likvidace hromadného a nerozlišeného teroru a zavedení socialistické legality (přestože pro disidenty legality represivní) bezpochyby přispěly k transformaci totalitních systémů.“
    Pokusme se nyní v parafrázích a ve výkladu přiblížit více obsah uvedených slov, které mají nesporně velký význam pro pochopení toho, že posttotalitní režimy neshodují se zcela s ostatními autoritativními režimy. Oxfordský slovník připomíná, že došlo sice k destalinizaci v Sovětském svazu a v dalších východoevropských zemích, ale nepodařilo se dosáhnout pojmové vymezenosti a ujasněnosti. Jak ukazují některé současné práce v tomto směru, jde jen o popis a nikoli o nutnou debatu a analýzu, neboť jak výslovně, tak i nepřímo z povahy věci se dá k tomuto cíli dospět. Máme tu posttotalitní systém, který se blíží svou podobou k ostatním autoritativním režimům, ale v něčem se jim nepodobá. Tyto autoritativní režimy i náš posttotalitní režim se objevily po dokonané transformaci totalitní společnosti, ale z původní totality nám přece něco zůstává. Zůstává nám tu nadále z těch institucí, které byly obsahem a oporou bývalé totality, stále ještě jediná strana, neboť byly odstraněny jen rozsáhlé mašinérie strachu a koncentrační tábory, které zviditelňovaly zlo totality. Ale zůstává nám z minulosti ještě více – používáme i nadále jazyk totality, vzpomínáme na totalitu, toto přetrvává. A tímto se odlišuje posttotalitní systém od ostatních autoritativních režimů. Víme, že totalitarismus selhal v tom nejdůležitějším úkolu, který si vytkl za cíl – změnit člověka a naplnit jej smyslem pro život, účel a význam. Totalita však měla úspěch ve věcech negativních. Změnila celou společnost, poškodila společensko-kulturní pluralismus občanské společnosti, naproti tomu kladně přispěla k autonomii, k uplatnění církví, posílení výjimečného étosu profesí a jejich odborových skupin a k nezávislosti ekonomických aktérů.
     Výsledkem totalitarismu bylo, že úplně zmizel společenský pluralismus, že relativní uzavřenost společností a kontrola hromadných sdělovacích prostředků zamezila tomu, aby širší populace přemýšlela o alternativních politických modelech, jak tomu bylo u autoritativních režimů. Z uvedeného proto plyne, že v těch státech, které prodělaly období totalitarismu, nastoupil „posttotalitní režim“, který se značně odlišuje od ostatních autoritativních států, které obdobím totalitarismu neprošly, že tedy v posttotalitním režimu nacházíme určitá residua totalitarismu. Nedošlo tam ke vzniku nelegální opozice a ke vzniku občanské společnosti. Tento rozdíl od ostatních autoritativních režimů přivádí tedy k vážnému zamyšlení nad českým stavem. Československo a české země přece prodělaly hluboký zásah totality, větší než v ostatních východoevropských zemích, takže není něco pravdy na tom, že určitá residua totality v jeho „posttotalitním režimu“ ještě setrvávají? Potud Oxfordský Slovník Světové Politiky.

Věnujme nyní svou pozornost některým otázkám, které přímo či nepřímo souvisí s problematikou této úvahy.  
Aristotelovo pojetí státu: Hans Joachim Störig ve svém díle “Malé dějiny filozofie” uvádí:
“I Ariostotelés podává jak kritiku stávajících a možných ústav, tak i popis ideálního státu. Ústavy rozlišuje tradičním způsobem podle počtu vládnoucích: Monarchie je vláda jednotlivce, aristokracie vláda několika, “politeiá” vláda mnoha Jejich zvrhlými protějšky jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Z těchto tří forem nedává žádné nepodmíněnou přednost, nýbrž konstatuje, že ústava se musí řídit podle konkrétních potřeb příslušného národa v příslušné době. To se ponejvíce děje zdravým míšením forem, přičemž jako nejvýhodnější se doporučuje mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby střední stav tvořil těžiště státu. Tím má být nejlépe zajištěna stabilita a ochrana proti extrémům.”
Dnes pojmy běžně používané: Vláda jednotlivce: monarchie, monokracie, autokracie, tyranie, diktatura. Vláda více osob: oligarchie, polykracie, aristokracie. Vláda mnoha: demokracie, lůzovláda.
Podle slovníku cizích slov “kabinet” znamená v některých státech označení vlády nebo části vlády řídící nejdůležitější resorty, “kabinetní” znamená vztahující se ke kabinetu, panovnický, vládní (zvláště v absolutní monarchii).

Česko-slovensko a Česká republika

    Zamýšlíme-li se nad prvou kapitolou této úvahy a předpokládáme-li, že Oxfordský Slovník Světové Politiky se nemýlí ve svém závěru o charakteru “posttotalitního režimu”, což se zdá potvrzovat naše politická historie po listopadu 1989, kladou se před nás dvě závažné otázky: Co je pravdy na tom, že v naší zemi existoval tento podtyp autoritativního režimu Oxfordským Slovníkem Světové Politiky nazvaný “posttotalitní” ? a V čem jsme chybovali po listopadu 1989 při transformaci komunistického režimu na demokratický? Je zapotřebí vážně se zabývat těmito otázkami a hledat na ně odpověď.

Existoval v naší zemi po listopadu 1989 “posttotalitní režim?  Je nepochybné, že za doby komunistického režimu v naší zemi, tj. při nejmenším od února 1948, jsme žili v komunistickém režimu, který představoval všechny charakteristické znaky “totalitarismu”, které nám podává slavná a známá historička Hannah Arendtová ve svém díle “Totalitarismus”. Těmito charakteristickými znaky byl zejména stav nesvobody, odklon od demokracie, nelegitimní režim, omezení pluralismu, násilí, persekuce, koncentrační tábory, pronásledování ideových oponentů, krácení lidských práv, pronásledování církví a náboženství, jednostranná vzdělanost, transformace volného hospodářství na řízené a plánované atd. Tento totalitní stav v naší zemi se dokonce odlišoval i od ostatních zemí a států východní Evropy svou intenzitou a hloubkou zotročení, jejichž totalitní charakter byl mnohem mírnější než náš. Kdybychom šli cestou Polska, které bylo od hloubky totality uchráněno silným náboženským cítěním a vlivem polské katolické církve, později i vznikem Solidárnosti a orientací na ni, kvalifikoval by Oxfordský Slovník i náš stav jako autoritativní a nikoli jako posttotalitní. Byl tedy náš režim po listopadu 1989 nutně posttotalitní.
     Česko-slovenská republika a Česká republika nedovedla se po skončení komunistického režimu vypořádat s předcházejícím totalitárním stavem, státní orgány byly ve své většině stále obsazeny příslušníky předcházejícího režimu, někdy i čelnými funkcionáři KSČ a StB. Tito nejvýznamnější stoupenci dřívějšího režimu stále drželi své funkce ve státě, parlamentu, ve vládě a jejich resortech, v soudnictví, v prokuraturách a později ve státních zastupitelstvích a bezpečnostních složkách. Pokud např. někteří tito komunisté resignovali na své funkce a odešli z justičních služeb, stalo se to za tu cenu, že sice k soudům se dostali noví soudci nezatížení dřívějším režimem, poněvadž však tito náhradníci neměli dosti zkušeností v justiční službě, dostali se jen do soudů nejnižšího stupně, do okresních soudů,  a soudy vyššího stupně byly obsazeny komunisty z okresnícn soudů, takže ta důležitá místa odvolacích soudů byla těmito komunisty posílena. To nám připomíná komunistickou praxi nevhodného pracovníka “vykopnout do vyšší funkce”. K tomu je třeba dodat, že komunistický režim z důvodu svého zájmu v době své vlády omezoval počet právníků v zemi a silně omezil svobodu právnického studia, takže jím vyškolení právníci neměli ani příslušnou kvalifikaci k právnickým funkcím. Skutečností je, že v některých důležitých ministerstvech, především v ministerstvu vnitra a financí, zůstali i nadále komunističtí “odborníci, kterých nebylo možno se zbavit jejich propuštěním”, že mnoho bývalých komunistických činitelů po svém odchodu z dřívějšího zaměstnání začalo se zabývat podnikáním, při čemž se jim dostalo dlo rukou velké množství finančních prostředků, že v rámci tohoto podnikání se tzv.”tunelovámím” dopouštěli miliardovýách podvodů a krádeží, za něž nikdy nebyli trestně stíháni a odsuzováni, že tak “zmizelo” mnoho majetku do neznáma, že ruští občané se ve velké míře “zakupují” v Karlových Varech a v Praze, třebaže tito cizozemci k tomu nemají oprávnění. Toto jsou jen zrnka pravdy a skutečnosti, neboť údajně “je třeba zachovat svobodu lidské osobnosti a dobré pověsti a tajemství finančních transakcí”, na což i tito lidé mají přece z titulu listny lidských a občanských svobod právo.
     Skutečností je, že ve smyslu obsahu citovaného Oxfordského slovníku o “posttotalitních režimech” stále existuje stará komunistická strana v podobě KSČM se starými, původními členy, že jsou stále slyšet slova vzpomínek “na staré dobré časy”, že “čeští občané chtějí pracovat jako za socialismu a hospodářsky se mít dobře jako občané západních zemí”, že vůči bývalým komunistům se zachovává důsledně “presumpce neviny” a že je zachovávána zásada hesla “Nejsme jako oni!”. Když k tomu navíc dodáme, že v naší zemi stále panuje vztah mnoha lidí i politických předáků k Rusku jako k jeho podobě Stalinského SSSR a že v mnohém se nezměnilo ani naše mínění a slovní vyjadřování od toho, které jsme prožili za komunistického zřízení, že stále ve svém politickém smýšlení inklinujeme v duchu neblahé “opoziční smlouvy” ke stranické “velké koalici”, pak musíme na svou první otázku nutně odpovědět, že naše země nikterak neodpovídá zemi demokratické a že musíme připustit, že jsme stále ještě režimem posttotalitním. 

V čem jsme chybovali po listopadu 1989 při transformaci komunistického režimu na demokratický?:

     Dříve než přikročíme k zamyšlení nad takto položenou otázkou, budiž nám dovoleno vrátit se do světové historie a zmínit se o některých historických skutečnostech, které jsou blízké naší problematice.
     Z historie starého Říma víme, že tato říše žila dlouhá léta pod demokratickou vládou, třebaže v některých aspektech odlišnou od našeho pojetí demokracie V dobách poklidných byla spravována dvěma konsuly a římským senátem. Jakmile se však tato říše dostala do nebezpečí, ať vnitřního nebo vnějšího, okamžitě suspendovala svůj umírněný režim a nastolila tvrdý diktátorský režim. A dále Řím byl zavázán Gaiovi Juliovi Caesarovi za jeho přínos pro zemi, za jeho vojenské úspěchy v Gallii a Anglii, ale když z jeho strany hrozilo nebezpečí, že se stane králem, římský senát prostřednictvím Bruta a jeho druhů násilně Caesara odstranil.
     Španělsko po první světové válce se zmítalo v občanské válce, na straně mocné strany levicové a strany pravicové padl nespočet španělských občanů, zvítězil pravicový generál Franko a stal se diktátorem Španělska. Na mezinárodním setkání vysokoškolských studentů pořádaných katolickou “Pax Romana” ve Francii obhajoval španělský student, asistent právnické fakulty, španělskou diktaturu a na její obranu poukázal na to, že předcházející režim levicový připravil o život tři nejbližší členy jeho rodiny. Prohlásil, že cesta řešení domácích poměrů diktátorem Frankem byla nezbytná.
     V Jugoslávii po atentátu na krále Alexandra skončil demokratický režim, třebas ne příliš dokonalý, a byl vystřídán diktaturou maršála Tita. Titovou zásluhou bylo, že neinklinoval k nacismu ani k sovětskému zřízení, že dokonce uchránil svou zemi od stalinského vlivu a jeho diktatuře se zdařilo stmelit, sice násilím, rozbouřenou politickou republikánskou hladinu nesourodých prvků nacionálních, religiózních a vzdělanostních.
    Uvedené tři příklady z historie, které nejsou nijak heuristicky rozpracovány, nám napovídají, že podobných příběhů bychom v historii mohli nalézti více. Přesto nám však postačí v úvaze o naší třetí otázce.  Zdá se, že je sice splnitelná touha, a to dokonce v jediném dni, změnit dopravní pravidlo jízdy vlevo v předpis jízdy vpravo a předjíždění vlevo, jak toho dosáhlo nacistické vedení státu Protektorát Čechy a Morava při tehdejším malém dopravním ruchu a malém počtu vlastněných motorových vozidel. Změna více než čtyřiceti letého života v totalitarismu a hlavně psychologická změna lidské mentality se však nedá uskutečnit během několika let, jak jsme tomu chtěli po listopadu 1989. Na stav letitého života v totalitě sovětského typu nelze navázat tím, že prohlásíme, že už nejsme stoupenci totality, nýbrž demokracie. Toto jsme měli uvážit a podle toho jednat. Měli jsme ponechat v zemi tvrdší režim, nějakou formu autoritativního režimu, sice nikoli diktaturu; měli jsme se snažit urychleně odstranit nejen samotný režim totalitní, ale i jeho residua, která trvala v našem posttotalitním režimu, měli jsme si uvědomit, že změna mentality našich občanů si vyžádá delší řady let, měli jsme být trpěliví a místo snahy dosáhnout ihned úrovně vyspělých zemí Západu měli jsme si utáhnout opasky a žít skromně. Neměli jsme poslouchat hlasu ministra financí, který tvrdil, že už jsme se odpoutali od hospodářského dna a že už jen “dolaďujeme” malé potřeby současného stavu, že máme plnou zaměstnanost, že naše inflace není vysoká a že hromadný domácí produkt, zahraniční obchod a platební bilance jsou výtečné a náš hospodářský stav nadmíru dobrý. Kdybychom se uvarovali těchto populistických řečí a dbali více na právní stránku vedení státu, mohli jsme se také uvarovat těžkých ztrát a krádeží kupónové privatizace a miliardových ztrát a škod vytunelovaných bank.
     Bylo by toho hodně, co bychom mohli uvésti k odpovědi na druhou otázku, ale tento náš závěr plně dostačuje pro tuto krátkou úvahu. Můžeme ji doplnit ještě připomínkou na adresu světové politiky, která se tak snaží prosadit ve světě stav plné demokracie, a to i u zemí a národů, které k této důkladné změně ještě nedorostly.

Josef Plocek