Dilema křesťanských demokratů z katolického hlediska. Církev a demokracie.
Sama demokracie odpovídá pouze na otázku, kdo má vládnout, a její odpověď zní: je lhostejné, kdo vládne, občanům musí být zachováno co nejvíce svobody, která se snese s obecným blahem. („Tolik svobody, kolik je možné, tolik nátlaku, kolik je nutné“). Zatímco demokratické požadavky se tedy zakládají na rovnosti a na většinové vládě, trvá liberalismus pouze na svobodě. Po důkladné úvaze se tyto principy projeví jako protikladné, což lidé v roce 1789 nepochopili. Ale brzy se o tom museli bolestně přesvědčit. S demokracií historicky poprvé v antické době hrál tragickou roli Sokratés. Byl po politickém procesu odsouzen jako antidemokrat a popraven. Tady mělo svůj původ antidemokratické smýšlení jeho žáka Platóna a Platónova žáka Aristotela, který se u Tomáše Akvínského objevuje jako filosof. U Aristotela a u scholastiků nacházíme demokracii jako tu nejsnesitelnější ze tří špatných státních forem. Osvícenství se objevilo v 18. století jako výraz lidského titanismu; ve Francouzské revoluci potom bylo vidět, že „kult člověka musí být oslaven lidskými oběťmi“ Odpor křesťanů k demokracii se nyní stává jejím odmítnutím. Co se však odehrálo potom hlavně po roce 1848? Parlamentní demokracie splynula s liberalismem, a to mátlo lidského ducha obecně – až do dnešních dnů. Po roce 1848 se prohloubilo paradoxní spojení parlamentní demokracie s liberalismem, ale téměř všichni monarchové přežili tuto proměnu až do let 1917/18. Starý vertikální řád ještě nebyl mrtvý, ale již umíral. Ještě byl Bůh Otec v nebi, Svatý Otec v Římě, král otcem národa a otec králem v rodině. Následoval horizontalismus, který měl základ ve volbách, to znamená v číslech a počtech. (Odtud poznámka Jorga Luise Borgese: „Nevěřím v demokracii, protože je kuriózním zneužitím statistiky.“) Demokracie sice ráda tvrdí, že je formou „samovlády“, ale ve skutečnosti je vládou většiny nad menšinou. Není tedy překvapivé, že většina křesťanských myslitelů - nejen z katolické církve -se k tomuto vývoji stavěla odmítavě. Ideály Francouzské revoluce odhalily však teprve ve 20. století své strašné terciální formy v nacionálním a internacionálním socialismu. Katolická církev vždy inklinovala k racionalitě, ke kvalitě a hierarchickému řádu, které se špatně snášely s demokratickým fideismem a antiintelektualismem. Neustále se zapomíná, že kněží musejí nejprve absolvovat studia filosofie, než se věnují teologii. Dominikán I. Bocheňski nám připomněl také to, že moderní racionalismus je vnukem scholastiky. Řím se staví nanejvýš skepticky ke všemu „mimoracionálnímu“, k samotným zázrakům i k enthusiasmu, což se někdy nepříjemně dotýká svatých. Protože však demokracie kvůli svému iracionálnímu, nevědeckému charakteru, může přežívat jen fideisticky jako „víra“, musí nutně přijmout církevní charakter. Může vyžadovat nejvyšší osobní oběti a prostupuje všechny domény lidského myšlení a působení. V Americe se hovoří o religion of democracy (náboženství demokracie). Spíše se lze smířit s liberalismem (především aristokratickým, velmi katolickým raným liberalismem od Tocquevilla přes Montalemberta k Actonovi). V Novém zákoně je ostatně zmíněna svoboda, nikoli rovnost. Dominikán Bruckberger označuje Nový zákon dokonce jako poselství lidské nerovnosti. Často je sice řeč o „rovnosti před Bohem“, ale pokud by si byli Jidáš Iškariotský a Jan Křtitel před Bohem rovni, muselo by se křesťanství zříci samo sebe. Jen s relativistickými antiliberály, které papež odsoudil, to tehdy nešlo, na rozdíl od nových liberálů (od roku 1845). A demokracie? Syllabus odsuzuje větu: „Autorita není nic než soubor sil a čísel“. Pokusy francouzských demokratických katolíků o odvození politické autority „zdola“ narazily na energický odpor Pia X. (viz Sillonský dopis z roku 1910). Teprve mnohem později, ve druhém křížovém tažení „to make the world safe for demokracy“, zabezpečil ve světě demokracii, pomyslel Řím na to zaujmout oficiální stanovisko k demokracii (a tím k parlamentnímu systému). Vánoční alokace Pia XII. z roku 1944 byla v Americe oslavována jako důkaz, že Vatikán konečně pochopil „znamení doby“. Ale jen povrchní studium tohoto dokumentu dokazuje, že papežem stanovené podmínky pro jak výkonnou, tak eticky akceptovatelnou demokracii jsou dnes prakticky nesplněné. V americkém překladu se švindlovalo, papež požadoval parlamenty elitních charakterů, americký text hovořil pouze o select men (vybraných mužích). Také v encyklice Centesimus Annus Jana Pavla II. se objevily podmínky, jejichž splnění lze dnes stěží očekávat. Pius XII. opakovaně poukazoval jak na nesmyslnost demokratického dogmatu: jeden muž – jeden hlas, tak na iracionalitu hry s čísly. Většina papežů našeho století si uvědomovala Pavlovo varování v dopise Římanům 12.2: „Nepropadnete aionu (tedy duchu světa a doby). (Přitom je třeba mít na zřeteli., že katolická církev, na rozdíl od církve východní, není „konzervativní“, nýbrž „aditivní“.) Zastávali reformátoři analogické stanovisko? Nepochybně to lze emfaticky říct o Lutherovi a Kalvínoví. To, co dnes povrchně nazýváme „protestantské“, je často jen protikladem toho, co si mysleli a psali konzervativní reformátoři, bojující proti duchu humanismu a renesance. Jejich církevní společenství ale bylo proti duchu prvního i druhého osvícenství mnohem bezbrannější než „autoritářský“ Řím, který je dnes se svým magisteriem uprostřed boje proti neomodernismu.
Selhání křesťanských demokratů.
Náš úvod je nutný, abychom správně pochopili dilema mezi katolickou církví a liberálně demokratickým liberalismem. Čtenáři připomínám, že Lev XIII. ve své encyklice Graves de Communi přísně zakázal politické užívání výrazu „křesťanská demokracie“, (což zřejmě pochopila CSU, dědička bavorské lidové strany). Ale také Alexandre Vinet, reformovaný Švýcar, varoval před sto padesáti lety, že v „křesťanské demokracii“ podstatné jméno brzy pohltí přídavné jméno.
S parlamentarismem 19. století (většinou stále ještě v rámci monarchie) byla katolická církev (ale i evangelické náboženské společnosti) postavena před problém, jak efektivně bránit materiální, etické a spirituální požadavky víry a církve ve stále méně náboženské, i když ne zcela antireligiózní státnosti, kultuře a civilizaci. Významný sektor „inteligence“ byl nejen antiklerikální, nýbrž i antináboženský. Kromě toho tu byly země, v nichž katolické obyvatelstvo tvořilo menšinu. Taková situace byla v Prusku a v Německé říši, v Nizozemí a ve Švýcarsku. Jak zde mohli katoličtí křesťané uhájit své postavení, svá práva a své principy? Odpovědí bylo vytvoření katolických a později (v ekumeničtější atmosféře) křesťanských stran. Stály ideologicky víceméně ve středu a byly původně ochotné vytvářet koalice spíše s umírněnou pravicí než levicí.
Rozhodnutí vstoupit do arény nebylo pro církev nijak snadné. (U ideologicky mnohem méně profilovaných Anglosasů toho zůstala ušetřena). Obzvláště je složitý vztah mezi katolickými stranami a církví, který zůstává zatížen mnoha problémy. Největší nebezpečí, (jemuž nikdy nelze zcela zabránit), spočívalo v identifikaci církve a strany u širokých mas, neboť chybná rozhodnutí a zločiny křesťanských mas byly automaticky přisuzovány církvi. Strany přicházejí a odcházejí, ale církev zůstává a je jí přičítána zodpovědnost. Chybné rozhodnutí stavět (katolické) kleriky jako kandidáty do parlamentních voleb bylo odstraněno teprve po druhé světové válce. Vysoce postavený prelát Seipel, který několik let figuroval v Rakousku jako spolkový kancléř, značně uškodil církvi svými výroky i svou politikou. U „sociálně osekaných“ národů hrál klérus často roli prvního a druhého stavu, a proto se přímo účastnil politického života, což částečně vysvětluje „klerikalismus“ těchto národů (Slovinsko, Slovensko, Jižní Afrika). Byla tu slovenská lidová strana pod Andrejem Hlinkou, po němž následoval tragický prelát Tiso, nebo prelát Korošek ve Slovinsku. Ale i v neklerikálních zemích existovali duchovní, kteří hráli politickou roli v parlamentním rámci, jako již zmíněný prelát Seipel, prelát Kaas ve Výmarské republice, Don Luigi Sturzo, zakladatel Popolari v Itálii nebo abé Emile Watterlé v Alsasku.
Stále znovu se však vynořuje otázka, nakolik byli a jsou vůdci katolických stran „podřízeni“ církvi, která vzbuzuje většinou neodůvodněné „občanské“ podezření. (Německé centrum se několikrát statečně ohradilo proti vměšování Říma do své politiky.) Ovšem podezření tu bylo vždy a nadále zůstává jako politický problém, ne však vážný. Takovým je ovšem existence křesťanských stran v parlamentním soukolí s jeho početnými morálními nebezpečími. „Politická píseň, fuj, ohavná píseň“, pohoršoval se již Goethe, a protože v parlamentní demokracii je hlavním zájmem stran získávání hlasů, tedy snaha zalíbit se co největšímu počtu voličů, ale ne snaha sloužit co nejlépe veřejnému blahu a přitom přísně zachovávat zákony morálky, otevírají se tu dveře korupci u voličů i volených. Obvyklá výmluva zní, že bez možnosti být zvolen, bez možnosti vykonávat „moc“, nelze činit dobro! A ponecháme-li stranou dobro nebo jen oprávněnost, stává se ospravedlněním výmluva, že alternativa je „politicky neúnosná“. Z toho potom plyne opovrhování politiky. Moisei Ostrogorski řekl: „K nejhanebnějším individuím, které zplodilo lidstvo od Kaina k Tartuffovi, přidala demokracie novou odrůdu, politiku.“ Většina občanů o stavu věcí nemá pochybnosti a neplatí to jen pro Spojené státy, nýbrž i pro dnešní Spolkovou republiku Německo, kde téměř dvě třetiny obyvatel věří, že jejich politikové jsou úplatní.
To samozřejmě nevylučuje, že jednotliví muži a ženy právě z náboženského idealismu nastupovali nebo nastupují kvůli církvi a vlasti
politickou dráhu v křesťanských stranách; dostávají se tak ovšem do systému, který nepřeje hodnotám, jež chtějí zastávat. Tím samozřejmě nelze popírat existenci vážených křesťanských politiků v minulosti. Vzpomeňme jen u nás na Windhorsta, Mallinckrodta, Dollfusse, Brunninga nebo Adenauera, který nyní dosáhl posmrtné vítězství. Možná je dokonce korumpování voličstva stranami mnohem zhoubnější než opačný proces. Proto se dnes hovoří o „úslužné demokracii“ se zakalkulovanými „volebními bonbony“. Hlasy se až příliš často „kupují“, dnes obzvláště prostřednictvím sociálního státu (vlastně zaopatřovacího státu), čímž jsou zatěžovány celé generace. Když němečtí biskupové jednou poukázali na tuto velkou nepoctivost, začala levice vykřikovat o politickém „znásilňování svědomí, „úřední církvi“, stejně jako později, po debatě ve spolkovém sněmu, o povolení vražd nenarozených. Protest z katolické strany byl spíše nesmělý.
Je třeba si uvědomit, že celý parlamentní systém má hluboce „nekřesťanský“ ráz. Zdá se, že hlavní úlohou stran není to, aby byly Bonum Commune, nýbrž vzájemný souboj za pomoci intrik, lži, argumentů ad hominem, očerňování, ostouzení, předstírání, podezírání, výsměchu, obviňování, vyhrožování, vydírání atd. Nanejvýše nekřesťanské na liberálně demokratickém parlamentarismu je – jak již poznamenal Berďajev – lhostejnost k pravdě. One man is good as any other man (jakýkoliv člověk je stejně tak dobrý jako kterýkoliv jiný) souvisí s pragmatickým řádem rovnocennosti všech názorů. Všechny světové názory, přesvědčení a ideologie, jsou si rovny, všechny mají zaručené právo získat při dostatečném počtu hlasů moc, tvořit zákony a pěstovat specifickou politiku. Tajným receptem demokracie je přiznat v tajných volbách stejnou „sílu hlasu“ devatenáctileté prostitutce a šedesátiletému tajnému radovi s životní drahou právníka. Marxista menševického nebo bolševického směru, „pravý liberál“, „křesťanský demokrat“, konzervativec, zelený, všichni mají tentýž legální nárok. (Že byl tento nárok v Německu upřen „neonacistům“, nemá logiku. Proč pustit k urnám střelce do týla, ale ne pány nad plynovými komorami?) V křesťanském učení neexistuje rovnoprávnost mezi pravdou, omylem a lží. Pouze nihilista položí v zoufalství Pilátovu otázku: „Co je pravda?“
Pro křesťansko demokratické strany s pozadím katolické církve a jiných křesťanských společností je obtížné harmonicky se sžít s tímto systémem – spolupracovat a přece si udržet odstup. To prostě nikdy nevyjde. Církev má jistě právo vyzvat věřící, aby nevolily určité strany s antikřesťanskými principy. Měla by se ale zříct doporučování křesťanských stran. Nemůže samozřejmě zabránit „kontaktům“, ale s politikou by raději neměla mít nic společného – což je bohužel neproveditelné. (Ačkoliv je katolická církev z určitého analogismu nakloněna monarchii, měla s monarchy minulých dob také potíže, v neposlední řadě s římskými císaři.
Z politického hlediska je bilance křesťanskodemokratických stran bilancí selhání. Rakouská křesťanskosociální strana se v letech 1918-1919 zachovala charakterově mizerně, její nástupkyně, rakouská lidová strana, hlasovala po druhé světové válce pro všechny socialistické zákony, ovšem ne za odstranění nacionálně socialistické manželské legislatury (a dalších hnědých zákonů); Democrazia Christiana se společně s KPI zasadila za obnovení republiky, belgičtí křesťanští demokraté se nepostavili proti fetální vraždě (jen proto, aby si udrželi ještě několik hlasů), německé Centrum v roce1933 hlasovalo v říšském sněmu pro zmocňovací zákon, česká „lidová strana“ (pod Msgr. Šrámkem) neprotestovala proti vyhnání německých Čechů a Moravanů, slovenská lidová strana kolaborovala s Třetí říší, Eduardo Frei pomohl Allendemu do sedla, španělská CEDA naprosto selhala, francouzská MPR žalostně zanikla.
První italskou katolickou stranu Popolari založil Don Luigi Sturzo – a nakonec si ji přisvojil Mussolini. Samozřejmě si neříkala „demokratická“, stejně jako rakouská lidová strana nebo CSU. (Všechny se ale hlásí k demokracii a jsou spojeny se zastřešující organizací, Evropskou demokratickou unií.) Již označení „lidová strana“ naznačuje snahu oslovit okrajové skupiny, které neberou křesťanský program tak vážně, a protože právě ty dnes představují největší potenciál voličů, stále vznikají pochybné kompromisy, které by je měly přitáhnout. Kompromis je vůbec alfou a omegou parlamentarismu, ale ne křesťanství. Dios o Nada! Svatá Terezie z Avily nezaznívá v síních demokracie, především ne v multistranických systémech, které většinou podmiňují koaliční vládu: na jedné straně nátlak klubu, na druhé straně bezpáteřnost.
Křesťanské strany (jejichž voliči vždy nevěří v demokracii, ale jdou k volbám jako pis-aller, (východisko), stojící v močálu, beroucí ohled na nenáboženské koaliční partnery, to mají mnohem těžší než světonázorově ještě nevyprofilované strany. Případ italských Democristiani, zvaných dnes opět Popolari, kde šlo o spojenís organizovaným zločinem, je tragickou historií. Tak pěkně to začalo roku 1945 po rozchodu s komunisty. (Levicové pokušení křesťanství!). Jak povznášející bylo potkávat koncem čtyřicátých let v Římě mladé lidi, kteří zpívali Bianfiore a pochodovali ulicemi s křižáckým štítem, na němž se skvěl nápis Libertas. Ale právě se zánikem komunismu ztratila C.D. přitažlivost a teď na ni padla hanba, mnohem větší než na socialisty, vedené korupčníky, protože se označovala za křesťanskou. Křesťanská strana by měla mít nad ostatními morální převahu – nebo zmizet. V tom částečně spočívá dilema křesťanských stran: jsou „nezbytné“, ale také „nemožné“. Kdyby byly skutečně křesťanské, zanikly by.
Křesťanskodemokratické strany sotva zabrání konci demokracie, nezmírní omrzelost demokracií, která se v nedaleké budoucnosti bude šířit – na to nemá nástroje. Salvador de Madariaga jednou řekl, že naše „západní“ civilizace spočívá na smrti dvou mužů – filosofa a Božího syna, Sokrata a Ježíše Krista, kteří byli oba „demokraticky“ odsouzeni. Ale vedle stále rostoucího znechucení politiky a politikou lze u nás bez historie kupodivu nalézt pocit, že současný pořádek bude trvat navždy. Tuto naivitu potvrzuje kniha Francise Fukuyamy, vysokého úředníka v U.S. Departement of State, s názvem Konec dějin. Fatálním způsobem to všechno připomíná středověkou zbožnost, která šla ruku v ruce s téměř absolutním opovrhováním neukázněným a ignorantským klérem. Tato dichotomie se udržela několik století, až nakonec páter Martin Luther O.S.A. bouchnul do stolu a polovina církve se zhroutila. Náhlé zhroucení našeho současného politického systému by nás ale zastihlo naprosto nepřipravené a Dolce vita liberálně demokratického parlamentarismu, které si (včetně křesťanských demokratů) – ruku na srdce! – skutečně užíváme, by důsledkem nedostatku konstruktivních vizí do budoucna dlouho nepřineslo žádné řešení.
Vývoj nelze řídit policejními opatřeními, ani reformami volebního řádu, jak se nyní pokoušejí v Itálii. Nahrazení voleb podle seznamů volbami osobností demokracii nezachrání. Byly by voleny jen mediálně zdatné a výřečné osobnosti, ale ne charakterní muži a ženy s pevnými principy, vědomostmi, zkušenostmi a moudrostí. Nezískali by tím ani křesťanští demokraté a hra intrik uvnitř stran by se také nezmenšila, vždyť jde o nezanedbatelná koryta..
Velký švýcarský myslitel Gonzague de Reynold výstižně charakterizoval: „Podle jakých známek lze poznat, že se režim blíží svému konci? Podle toho, že se považuje za nezměnitelný, nechybující, za ukončení lidské evoluce, že si pro sebe vyhražuje určitý druh božského práva, mystiky, a proto ani nepřipouští možnost jiného režimu. V tom okamžiku se dostává do rozporu s realitou, se samotným životem.“ Budou mít křesťanští demokraté lidi, kteří by dokázali vytvořit přechod k něčemu novému? Bude i církev tak moudrá, aby ukončila svůj současný modus vivendi s parlamentarismem? Nicotás Gómez Dávila nám prozradil, že křesťanství může s moderním světem uzavřít legalizovaný konkubinát, ale ne legitimní manželství. To vše bude jednoho dne velmi zřejmé.
Potud Erik von Kuehnelt-Leddihn.
Závěr.
Skutečnosti uvedené citovaným autorem jsou tak závažné, že je třeba se o nich podrobněji zamyslit. Týkají se vztahu církve a demokracie nejen v době dávno minulé, ale směřují jak do současnosti, tak i do daleké budoucnosti.
Sama demokracie odpovídá na otázku, kdo má vládnout. Je jí lhostejné, kdo má vládnout, občanům však musí zůstat zachováno co nejvíce svobody, která odpovídá obecnému blahu. („Tolik svobody, kolik je možné, tolik nátlaku, kolik je nutné“). Zatímco demokratické požadavky se zakládají na rovnosti a většinové vládě, liberalismus setrvává pouze na svobodě. U Aristotela a u scholastiků demokracie se nachází jako ta nejsnesitelnější ze tří špatných státních forem. Osvícenství se objevilo v 18. století jako výraz lidského titanismu. Naučný slovník považuje za „titána“, kdo mimořádně vyniká duševními vlastnostmi, kdo se bouří proti běžnému řádu. Francouzská revoluce prokazovala, že sama likviduje své vlastní členy a utváří z nich oběti (Marat, Dante, Robespiere). Křesťané vyslovovali proti demokracii odpor a odmítali ji.
Po roce 1848 parlamentní demokracie splynula s liberalismem. Demokracie sice tvrdí, že je formou „samovlády“, ale ve skutečnosti je vládou většiny nad menšinou. Proto křesťanští myslitelé ji nepovažovali za hodnotnou vládní formu. Ideály Francouzské revoluce odhalily později ve 20. století negativní stránky v nacionálním a internacionálním socialismu. Katolická církev se vždy přikláněla k racionalitě, nesnášela se s demokratickým fideismem a antiintelektualismem.
Česká Lidová strana byla původně stranou katolickou, asi od roku 1945 se stala stranou křesťanskou. V Americe se hovoří o „religion of democracy“ (náboženství demokracie). Autor článku uvádí, že „spíše se lze církevně smířit s liberalismem (především aristokratickým, velmi katolickým raným liberalismem od Tocquevilla přes Montalemberta, k Antonovi). V Novém zákoně je ostatně zmíněna svoboda, ale ne rovnost. Dominikán Bruckberger označuje Nový zákon dokonce jako poselství lidské nerovnosti.“ Syllabus Pia IX. přehnal své odsudky různých ideologií a bylo od něho upuštěno. „Vánoční alokace Pia XII. z roku 1944 byla v Americe oslavována jako důkaz, že Vatikán konečně pochopil „znamení doby“ Ale jen povrchní studium tohoto dokumentu dokazuje, že papežem stanovené podmínky pro jak výkonnou, tak eticky akceptovatelnou demokracií jsou dnes prakticky nesplněné. V americkém překladu se švindlovalo; papež požadoval parlamenty elitních charakterů, americký text hovořil pouze o select men (vybraných mužích). Také v encyklice Centesimus Annus Jana Pavla II. se objevily podmínky, jejichž splnění lze dnes stěží očekávat. Pius XII. opakovaně poukazoval jak na nesmyslnost demokratického dogmatu jeden muž – jeden hlas, tak na iracionalitu hry s čísly. Většina papežů našeho století si uvědomovala Pavlovo varování v dopise Římanům 12.2: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“.
Podle autora článku došlo k selhání křesťanských demokratů. Papež Lev XIII. přísně zakázal politické užívání výrazu „křesťanské demokracie“. S parlamentarismem 19. století objevil se církvi problém, jak efektivně bránit materiální, etické a spirituální požadavky víry a církve ve stále méně náboženské i když ne zcela antireligiózní státnosti, kultuře a civilizaci, zvláště v Prusku, v Německé říši, v Nizozemí a ve Švýcarsku. Pro autora článku obzvláště je složitý vztah mezi katolickými stranami a církví, strany přicházejí a odcházejí, ale církev zůstává a je jí přičítána odpovědnost. To vysvětluje „klerikalismus“ na Slovensku, ve Slovinsku, v Jižní Africe a Itálii.
Podle autora článku se objevuje otázka, nakolik byli a jsou vůdci katolických stran „podřízeni“ církvi, která vzbuzuje neodůvodněně „občanské“ podezření. Protože v parlamentní demokracii je hlavním zájmem stran získávání hlasů, tedy snaha zalíbit se co největšímu počtu voličů, ale ne sloužit co nejlépe veřejnému blahu a přitom přísně zachovávat zákony morálky, otevírají se tu dveře korupci u voličů i volených. Obvyklá výmluva zní, že bez možnosti být zvolen, bez možnosti vykonávat „moc“, nelze činit dobro. Občané věří, že jejich politici jsou úplatní. Možná je dokonce korumpování voličstva stranami mnohem zhoubnější než opačný proces. Hlasy se až příliš často kupují hlavně prostřednictvím sociálního státu, vlastně zaopatřovacího státu.
Uskutečňuje se vzájemný souboj mezi politickými stranami pomocí intrik, lží, argumentů ad hominem, očerňováním, ostouzením, předstíráním, podezíráním, obviňováním, vyhrožováním, vydíráním atd. Nanejvýše nekřesťanské na liberálně demokratickém parlamentarismu je – jak již poznamenal Berďajev – lhostejnost k pravdě. One man is as good as any other man (jakýkoliv člověk je stejně dobrý jako kterýkoliv jiný) souvisí s pragmatickým řádem rovnocennosti všech politických názorů. Všechny světové názory, přesvědčení a ideologie jsou si rovny, všechny mají zaručené právo získat při dostatečném počtu hlasů moc, tvořit zákony a pěstovat specifickou politiku. Tajným receptem demokracie je přiznat v tajných volbách stejnou „sílu hlasu“ devatenáctileté prostitutce a šedesátiletému tajnému radovi s životni drahou právníka.
Církev má jistě právo vyzvat věřící, aby nevolily určité strany s antikřesťanskými principy. Měla by se ale zříci doporučování křesťanských stran. Nemůže samozřejmě zabránit „kontaktům“, ale s politikou by raději neměla mít nic společného, což je bohužel neproveditelné.
Z politického hlediska je bilance křesťanskodemokratických bilancí selhání. Rakouská křesťanskosociální strana se v letech 1918-1919 zachovala charakterově mizerně, její nástupkyně, rakouská lidová stana hlasovala po druhé světové válce pro všechny socialistické zákony, ovšem ne za odstranění nacionálně socialistické manželské legislatury (a dalších hnědých zákonů). Democrazia Christiana se společně s KPI zasadila za obnovení republiky, belgičtí křesťanští demokraté se nepostavili proti fetální vraždě (potraty, jen proto, aby si udrželi ještě několik hlasů), německé Centrum v roce 1933 hlasovalo v říšském sněmu pro zmocňovací zákon, česká „lidová strana“ (pod Msgr Šrámkem) neprotestovala proti vyhnání německých Čechů a Moravanů, slovenská lidová strana kolaborovala s Třetí říší, Eduardo Frei pomohl Allendemu do sedla, španělská CEDA naprosto selhala, francouzská MRP žalostně zanikla. Již označení „lidová strana“ naznačuje snahu oslovit okrajové skupiny, které neberou křesťanský program tak vážně, a protože právě ty dnes představují největší potenciál voličů, stále vznikají pochybné kompromisy, které by je měly přitáhnout. Ale právě se zánikem komunismu ztratila C.D. přitažlivost a teď na ni padla hanba, mnohem větší než na socialisty, vedené korupčníky, protože se označovala za křesťanskou. Křesťanská strana by měla mít nad ostatními morální převahu – nebo zmizet. V tom částečně spočívá dilema křesťanských stran; jsou „nezbytné“, ale také „nemožné“. Kdyby byly skutečně křesťanské, zmizely by. Vývoj nelze řídit policejními opatřeními ani volbami osobností.
Autor uvedeného článku zastává názor, že vládní systém demokratický by měl být opuštěn, protože prokázal své hluboké nedostatky a neosvědčil se, neboť nedovede zabránit vyloženým zlořádům, je založen na rozhodování většiny, prokázal již svou neživotnost a svůj zánik. Neříká však, čím by se měl tento systém nahradit. Jsme totiž přesvědčeni, že demokracie je tím nejméně špatným, co lidstvo kdy mělo k dispozici, že je uznávaným v mnoha státech ve světě, někde dokonce preferován a nastolován a nedá se počítat s tím, že by byl v nějaké dohledné době nahražen. Jeho předností je, že disponuje možností výměny politických činitelů ve státě a umožňuje účast všech na vládě.
Autor článku má rovněž výhrady proti existenci křesťanských politických stran pro četné nedostatky, které v praxi vykazují. Nelze-li však suspendovat demokracii, nelze se také tak snadno zbavit politické strany, její integrální složky a je třeba hledat řešení, jak odstranit nedostatky ve stranickém zřízení. To je jistě náš nemalý úkol.
Platón s tím počítal a řešil to státní školní výchovou mládeže určené k politickým postům a potřebám. Slyšel jsem kdysi o případu, kdy s lucernou
hledali vhodné adepty na panovníka výlučně mezi těmi osobami, které nechtěly tuto funkci převzít a odmítali ji. Co např. hledat poslanecké uchazeče mezi těmi, kdo odmítají tuto funkci převzít a nevybírat jen horlivé uchazeče. Při volbě uchazeče by bylo třeba dbát na opatrnost před osobou mravně pochybnou, třebas i jen třikrát rozvedenou?
Autor článku, který máme k dispozici, uvádí, že lidé jako představitelé demokracie často ve svém jednání a ve svých rozhodnutích chybují. Ale copak člověk nikdy nechyboval a je bytostí nechybující? Autor článku, který je tak odmítavý vůči demokracii, sice dokazuje, že stoupenci demokracie chybovali, ale to není důkaz o tom, že sám systém demokracie je chybným. Jsou nám známy nedostatky demokratického systému vlády, avšak nemáme nic lepšího než právě tento systém. Tento systém vlády nechceme považovat za ideální, nýbrž za optimální pro běžnou potřebu státního zřízení v dnešní době, za dané ho stavu a času, hic et nunc. Až shledáme v tomto systému takové nedostatky, které z něho vytvoří systém nepoužitelný, pak jej změníme. Změna takového systému si vyžádá nikoli rok, ale celá staletí, aby se našlo něco dokonalejšího. Autor kritiky v tom nepodává žádný návrh na řešení.
Někteří lidé považují demokracii za pouhou vládní formu, která je pouhou formou bezobsažnou, formou bezhodnotovou a nemající žádný vztah k tomu, co má být a co je morální a spravedlivé. Takovýto pohled na demokracii je jistě zcela nedostatečný, neboť je to právě demokracie, která má za úkol řešit ty nejdůležitější otázky státoprávní a bytostné. Do této vládní formy je třeba vnést ducha představujícího hodnoty, pouhá forma ke státnímu právu a spravedlnosti nestačí. Je to právě povinností občanů případně jejich zástupců, aby tohoto ducha do pouhé formy vnesli. Teprve potom docházíme aktivitou kvalifikovaných činitelů k demokracii.
Avšak z demokracie si můžeme vytvořit jakési „pseudonáboženství“, axiomaticky a dogmaticky pojímané a přijímané, jak se to projevilo např. i u našeho T.G. Masaryka v jeho mladších dílech, v nichž tvrdě kritizoval existenci jakékoliv církevní formy, nejen katolické a kdy jeho duchovní postoj k náboženství a víře v Boha se ukázal teprve v díle jeho životopisce Karla Čapka a v jeho životním principu: žít uvědoměle v přesvědčení „sub specie aeternitatis“. Jest jen litovat, že ti, kdo se tak ohánějí tímto svým idolem, tak málo znají skutečnost.
Pseudonáboženské pojetí demokracie je totiž čirá „ideologie“, kterou si vytvořilo 19. století spolu s ideologií „nacionalismus“, „pokrok“, „evoluční civilizace“ atd. Podle Goethova Fausta dábel je vždy negující duch, „Ich bin der Geist, der stets verneint!“. Filosof Kant tvrdí, že demokracie je tak dobrá, že by vyhovovala i ďáblům v jejich aktivitě negování. Byla by to skutečná demokracie nebo její ideologická náhražka, to je snadné k pochopení.
V další úvaze bychom se měli k tomuto tématu vrátit hlavně s přihlédnutím k našim vlastním politickým poměrům. Zde na tomto místě nelze tak závažnou úvahu realizovat.
Josef Plocek