Otázka evoluce a evolucionismu má v lidském myšlení nejednotné postavení, což pro nás bude důvodem se jí blíže zabývat.
V prvé kapitole dáme slovo cizím naučným slovníkům, ve druhé kapitole bude formou citace a parafráze obsahovat stanovisko Jiřího Váchy, autora článku publikovaného v Universu 1/2008: „Proč se přírodovědci posmívají ´inteligentnímu plánu´?“. Ve třetí kapitole si všimneme stanoviska P. Rafaela Pascala z přímé citace komentáře „Magisterium a evoluce“, Monitor č, 20, 22.12.2005.
Citace hesel z naučných slovníků.
Ottův slovník naučný: Evoluce je nenáhlý vznik a vzrůst něčeho, vývoj, rozvoj, odvinutí, rozpletek. Vždy v pochodech takových látka na určitých místech se shlukuje, nabývá souvislosti a nových tvarů, rozlišuje (diferencuje) se v různé částky, které skládají ladný celek – čili vyvinuje se. A tento obyčejný způsob myslí i duch lidský rozšířil dále i na věci méně obyčejné, kde vývoj přímo pozorovati nemohl, i na nebe. Vývoj na zemi i na nebi, v říši nerostů i životů, v říši ducha i hmoty, ve vzdělání jednotlivce i národa, vývoj poměrů společenských i státních, zkrátka vývoj vůbec je signatura doby, jedna z hlavních kategorií nynějšího ducha času. Avšak i dále jakožto pomysl filosofický vývoj více méně zřetelně ukazuje se ve všech soustavách, které stojí proti emanaci, jež věci chce pojímat obrazem výronu z nejvyšší bytosti, kdežto mezi evolucí a kreací (vývojem a stvořením) není toho sporu a oba pojmy sjednány býti mohou.
Evoluční teorie, biologicky, teorie odnášející se k postupnému (odtud též descendenční teorie) vývoji ústrojenců, rostlin a zvířat.
Dodatky Ottova slovníku naučného: Evoluce (vývoj) značí 1) postupné rozvíjení vloh individua. 2) změny, jimiž přechází určitý celek nebo soubor reální, přičemž konečné stadium je rozmanitější, než východisko. V tomto smyslu se mluví o vývoji jedince, tvorstva, lidstva, světa. Evolucionismem rozumí se názor světový, kde základním pojmem není bytí (substance), nýbrž dění, řídící se principem vývoje. Ten lze pojmouti jako obecný zákon vývojový (H. Spencer: vývoj je pochod, jehož průběhem látka přechází z neurčité stejnorodosti nesouvislé v určitou různorodost souvislou a pohyb se přetváří týmž způsobem) nebo jako princip svobodně tvořivý, překonávající překážky hmotné; zákonitost je tak pouze vnějším aspektem dění (Bergson).
Masarykův slovník naučný: Evoluce, vývoj, rozvinutí, přemety, přeměny. Přechod z formace do formace jiné.
Evolucionismus: učení embryologů XVII. a XVIII. století, že v zárodku je již celý jedinec vytvořen, jenže v nepatrných rozměrech a zcela přehledný. Při vývoji se zárodek jen zvětšuje a nevytváří již nic nového.
Evoluční (vývojová) teorie: 1) V XVII. století nauka, že ve světě nepovstává nic nového (leda zázrakem) a že změny záleží jen ve vzrůstu zárodků předem daných. Je to jeden z projevů začínajícího se mechanistického názoru světového. Evolucionisté (např. preformisté) učili, že život záleží na vzrůstu neviditelných zárodků. 2) V XIX. století nauka, že hlavní vlastnost věcí je jejich vývoj, jímž jest třeba vše vykládati.
Universum: Evolucionismus je filosofické učení 2. poloviny 19. století o vývojovém procesu jako vyrovnávání antagonistických sil, jimž vše podléhá. Tento koncept vývojového pohybu, který může mít podobu vědeckého zákona, se uplatnil v biologiích (darwinismu), ale i v sociologii, psychologii, historiografii apod. Nejvýznamnějším představitelem je H. Spencer.
Schweizer Lexikon: Evolucionismus v sociologii hovořil o evolučním principu, že vývoj lidské kultury v obecnosti probíhá zdola od nižšího k vyššímu, od nedokonalého k dokonalejšímu. Kritika 20. století mluvila o možnosti degenerace.
Der Grosse Herder: Evolucionismus: Uprostřed 19. století vznikl směr jak v duchovních vědách, tak v přírodních vědách. Vývoj jako nejvyšší zákon veškeré skutečnosti, v němž se manifestuje absolutno. Hlavní stoupenec H. Spencer, který přenesl přírodovědecký evolucionismus Darwina do psychologie, etiky a sociologie. Lov – pastevectví – obdělávání půdy. Animismus – polyteismus – monoteismus.
Der Grosse Brockhaus: Evoluce v běhu dějin mírový náhodný vývoj v opaku k násilnému zlomu revoluce.
Encyclopaedia Britannica: Teorie evoluce mohou být klasifikovány podle rolí určených náhodné variaci a vlivu okolí. Obě jsou popřeny v Aristotelově pojetí evoluce jako analogické individuálnímu vývoji realizací vrozené potencionalitě okolí. Podle jiné skupiny teorií, v nichž náhoda nehraje žádnou úlohu, evoluce je pokračování individuální fyziologie skrze dědictví charakterů získaných buď přetvářejícím vlivem okolí, nebo aktivní adaptací na okolí. Podle teorie mutace naopak jednotlivá náhodná mutace je hlavní událostí původu druhů.
Meyers Neues Lexikon: Evoluce, vlastně rozvinutí z již existujícího, s vývojem občanské filosofie v 19. století jakož i přírodních věd a společenských věd, stává se synonymem vývoje. Je to dialektický proces změny věcí a jevů materiálního světa, jednota kvantitativního a kvalitativního pohybu a změna tak jako jednota procesů kontinuárních a diskontinuárních. Vede-li evoluce nějakého jevu ke zrušení základní kvality a ke vzniku nové, pak hovoříme o revolučním vývoji.
Evolucionismus je metafyzická vývojová snaha, která zabsolutňuje kvantitativní změny a popírá kvalitativní, skokovou formu vývoje. Ve 2. polovině 19. století. Podle současné obecné syntetické teorie evoluce uskutečňuje se evoluce v podstatě skrze vzájemné působení mutace, genetické nové kombinace, izolace a selekce.
La Grande Encyclopédie: V opaku k revoluci, tj. náhlé změně uskutečněné v přírodě nebo v historii nepředvídanými a výjimečnými příčinami nebo násilnými vůlemi, evoluce bude způsob buď existovat, buď jednat, kde převládá idea změny trvalé a postupné přeměny postupu podle zákona přirozeného vývoje. Uvažujeme zde o evoluci jako principu výkladu věcí buď částečných nebo generálních, tj. v různých vědách nebo ve filosofii. Idea evoluce se liší od ideje stvoření.
Lexicon Universal Encyclopedia: Evoluce je proces, kterým všechna bytí se vyvinula z primitivních organismů změnami trvajícími miliony let.
The World Book Encyclopedia: Příčiny evoluční změny. Nejvíce evoluční změna je vyvolána interakcí dvou procesů: 1) mutace, 2) přirozená selekce. Mutace vyvolává nepravidelnou (namátkovou) změnu v genetickém vybavení druhů nebo obyvatel. Přirozená selekce rozdělí tyto náhodné změny podle jejich hodnoty podporou individuální reprodukce a přežití. Evoluce a náboženství: Mnozí lidé – včetně některých křesťanů, muslimů a ortodoxních židů – nepřijímají teorii evoluce, poněvadž tato je v konfliktu s jejich náboženskou vírou. Například biblická zpráva o stvoření prohlašuje, že Bůh stvořil všechny živoucí bytosti, včetně lidí, během krátkého časového úseku. To je v rozporu s ideou vyvinutou miliony let. Bible také uvádí, že lidské bytosti byly stvořeny k obrazu Božímu a tak byly nadřazeny všem ostatním formám života.
Encyclopedia of Sociology: Lamarkův evoluční proces zahrnuje dědictví získaných charakteristik (např. žirafy za svého života natahují krk, aby dosáhly potravy). Alternativní přístup vyvinul Darwin, který nepřijímá, že získaná charakteristika byla zděděná. Spíše se domnívá, že evoluce je náhodná variace nebo náhodě podobná a vychází z přirozené selekce, zahrnující tendenci pro určité varianty, přežít a reprodukovat se více než jiní. Darwinova idea byla v opozici s tradiční křesťanskou vírou navrhující 1) že lidé pocházejí z primitivních tvorů a nakonec z elementárních životních forem, 2) že naše evoluce je neplánovaný výsledek různých tlaků okolí spíše než něco předem naplánované, 3) je země dosti stará pro uskutečnění evolučních procesů a pro životní složitosti.
Hartmut Esser: Sociologie. Základem evoluční teorie Darwina je princip přizpůsobení podle míry přirozené selekce na základě mutace a selekce. Vývoj světa je zcela bezcílový proces slepého „Pokusu a omylu“.
Jiří Vácha: Proč se přírodovědci posmívají „inteligentnímu plánu“?
Universum 1/2008.
Dnes si už věda s naprostou samozřejmostí osobuje monopol na racionální myšlení, a za jeho výsledek vydává naturalistický obraz světa (naturalistický – přírodní, kdy je všemi příroda chápána čistě materiálně). Při vysoké prestiži, kterou věda dnes má, se v tomto ovzduší nemůže myšlence inteligentního plánu (Intelligent Design, ID) příliš dařit. Profesionální badatelé se k metafyzickým otázkám nevyjadřují často, zvláště ne v oblasti biomedicíny, a nechávají to spíš na popularizátorech. A právě popularizátoři vždy to jsou, kdo šíří myšlenku neplánovaného, náhodě (či nutnosti) podrobeného vesmíru. Je pozoruhodné, že v první frontě zde stojí popularizátoři biologie a biologicky orientované antropologie, méně často astronomové a fyzikální kosmologové. To souvisí s pozoruhodnou ideou tzv. jemného vyladění kosmických konstant. Vesmír je podle této koncepce vysoce strukturovaný systém s přesně definovanými parametry, jako je jeho věk, hmotnost, entropie, zakřivení, teplota, hustota, jeho rozpínání. Kdyby se některé z těchto parametrů i mírně odchýlily od empiricky nalezených hodnot, nebyl by vesmír schopen nést život. Je-li skutečně možné rozšířit teleologický názor na celou přírodu, tj. je-li uspořádání vesmíru takové, že to umožňuje život a vědomí, pak je účel neorganického vesmíru jemu vnější, a to vyžaduje inteligentního designéra. Fyzikální kosmologii zde však necháme stranou.
Současná diskuse o ID: Přírodovědci jako osoby zaujímají v otázce ID různá stanoviska, ale vědecká obec jako celek při různých příležitostech dává najevo v lepším případě nezájem, v horším případě se netají posměchem. Naopak odpor proti naturalistickému pojetí vyjadřují především vědci, kteří jsou křesťany, věřícími muslimy nebo židy. Přitom proti samotnému faktu biologické evoluce protestují dnes už jenom někteří náboženští fundamentalisté, kteří trvají na doslovném výkladu biblické zprávy o stvoření světa v sedmi dnech, popř. fundamentalističtí muslimové; v USA si křesťané tohoto zaměření vysloužili titul „kreacionisté“ (od creatio = stvoření). Samozřejmě mnozí z těch, kteří jsou přesvědčeni o tvůrčím vlivu Světové Inteligence či Boha na vznik a vývoj života, vůbec nemusejí Bibli přijímat nebo aspoň její první kapitoly o stvoření nevykládají doslovně. Poněvadž evoluce života o sobě je nepochybně dokázaným faktem přírodních věd, představují kreacionisté snadný terč kritiky přírodovědců. Ti ovšem do své kritiky neobhajitelného rádi zahrnují i to, co je zcela dobře obhajitelné, totiž mínění, že evoluce sleduje inteligentní plán. V zájmu racionálnosti diskuse je tedy potřeba přísně odlišovat „kreacionizmus“ v uvedeném užším („biblickém“) smyslu od samotné představy ID. V současných diskusích se zástupci ID rozumí hlavně skupina teoretiků, soustředěných okolo Discovery Institute v Seattlu v USA (avšak i evropských), a my se zde tohoto užšího významu ID přidržíme také. Tito badatelé se snaží vědeckým postupem dojít až na sám práh ID, a tím – řekněme to předem – víc než kdo jiný dráždí materialistické biology. Mnohdy velmi emotivní diskuse ukazuje, že naše současné euroamerické intelektuální ovzduší trpí jakýmsi rozštěpem mysli. Na jedné straně značná část vzdělaných lidí stále ještě věří v Boha, „Světovou inteligenci“ či aspoň „něco nahoře nad námi“, na druhé straně má v obecném povědomí obrovskou autoritu zcela materialisticky se tvářící věda (v dalším budeme „vědou“ rozumět hlavně přírodovědu). Zarputilost a případně až arogance mnoha obránců naturalistického vědeckého pravověří je překvapující a zřejmě právem si vysloužila už i označení jakéhosi náboženství naruby.
Pravděpodobnost jako zbraň a filosofická arogance: Vědci si obvykle filosofie neváží, proto se v ní ani neorientují a její argumenty podceňují. S tím souvisí, že spor „víra versus věda“ vidí obvykle jen v této rovině, aniž by si uvědomovali, že mezi oběma jmenovanými, které jsou vlastně mimoběžné, leží široké pole filosofie. Ta má svůj vlastní způsob argumentace, kterému je třeba rozumět a vzít ho v úvahu (to nevidí bohužel ani mnoho věřících). Zcela zvláštní nevraživost, která stíhá ID, však zřejmě tkví v tom, že se zde zpochybňuje sám metodologický naturalismus – i když většinou nikoliv sám o sobě, nýbrž jeho neomezená aplikovatelnost. Tím je napadeno i samo sebepochopení novověké vědy. Podobně jako ID sice v této věci mluví filosofové také, ale nikoliv především na základě smyslové zkušenosti, jako to dělají zastánci ID, takže se vědcům zdá, že argumenty tohoto druhu mohou ignorovat (pokud o nich ovšem vůbec vědí). Naturalistická přírodověda prostě nechce připustit meze svého výzkumného paradigmatu, který považuje zvláště v oblasti relativně jednoduchých životních forem nebo tělesných funkcí vědomých organizmů za nediskutovatelný a za jedině racionální a priori. V pozadí tohoto uvažování je ovšem skrytá filosofie (metafyzika) materialismu, mnohdy snad i neuvědomělá. A také přesvědčení, že věda je jediným racionálním přístupem k realitě; co není „vědecké“, je tím samým falešné. Obhájci naturalismu rádi poměřují filosofické závěry měřítkem vědy a shledávají je samozřejmě „empiricky neverifikovatelnými“; že tím objevují Ameriku, je vůbec nenapadne. Bohorovnost kritiků ID je přímo úměrná jejich filosofické naivitě. J. Rennie, hlavní redaktor vlivného popularizujícího časopisu „Scientific American“, uveřejnil např. článek „15 odpovědí na kreacionistický nesmysl“, v němž však ani jednou nepadne slovo vědomí, prožitek, subjektivita, svoboda. Stejně jednostranně a vůči náboženské víře blahosklonně se vyjádřil i předseda Akademie věd ČR V. Pačes v článku „Proč většina přírodovědců nechce ztrácet čas diskusemi s kreacionisty“.
„Ideální“ přístup k záhadným jsoucnům: Jak si tedy představit ideální přístup k těm záhadným jsoucnům, zvaným „živé bytosti“? Zkoumání mechanické kauzality jejich hmotné (rozsažné) stránky se nemohou klást žádné překážky; zároveň se však nesmí popírat mentální (subjektivní atd.) aspekt života, bez ohledu na to, jak daleko kauzální bádání dospělo. Vysvětlit subjektivno z materiálních struktur se zatím nepodařilo a zřejmě ani nepodaří, poněvadž fenomenálně jde o kvalitativně různé, navzájem nesouměřitelné oblasti, kdy je každá „na jiném listě“ (Patočka). Proti epifenomenalismu (který považuje subjektivitu za kauzálně neúčinný vedlejší produkt hmotných struktur) či dokonce brutální teorii identity mysli a těla lze najít ve filosofické literatuře velmi pádné důvody, do kterých však zde nelze zacházet. U jednoduchých organismů bude postulát jejich „subjektivity limitně jdoucí k nule“ spíš filosofické povahy; i kdyby se zastáncům ID podařilo ukázat, že pravděpodobnost vzniku nezjednodušitelně složitých systémů atd. je absurdně malá, je těžké dokazovat, že se pro to nenajde fyzikálně-mechanické vysvětlení nikdy. Sám myšlenkový přechod od nepravděpodobnosti samovolného vzniku složitých struktur k nadpřírodní inteligenci je už samozřejmě filosofické povahy, čemuž se chtěla koncepce ID od počátku vyhnout. Na druhé straně, je-li filosofický „vitalistický“ výklad života přijatelný, vrhá to na snahu ID mnohem příznivější světlo. Proč by se i na primitivní úrovni života nemohla projevit jeho mentální, psychická „soupodstata tím, že spoluvytváří vysoce nepravděpodobné a pozoruhodné struktury jako např. bakteriální bičík (typický maskot ID)? Výsměch snahám ID rozhodně není na místě, spíš pečlivá drobná práce na sporných bodech a na námětech, které se z dílny zastánců ID nabízejí; jsou to totiž často náměty k smyslově-empirickému zkoumání, tedy náměty pro vědu. Je k politování, že k zásadnímu distancování se od ID se připojili i někteří teologové, svedení „duchem doby“; tato „imunizační strategie“ teologie však snadno vede k tomu, že nemá co zajímavého říci.
Monitor č. 20, 22.12.2005:
Komentáře: P.Rafael Pascual: Magisterium o stvoření a evoluci.
Říkáte ANO evoluci a NE evolucionismu? Zdá se, že ohledně evoluce panuje docela dobrý souhlas, je-li chápáno jako vědecká teorie založená na empirických údajích, i když není tak úplně pravda, že už k ní není co dodat nebo jak ji doplnit, především pokud jde o mechanismy, které ji řídí. Naproti si nemyslím, že je přijatelný evolucionismus ve smyslu ideologie, jež tvrdí, že vše závisí na náhodě a na nutnosti, jak říká Jacques Monod ve své knize Chance and Necessity (Náhoda a nutnost, 1970) a předkládá tak ateistický materialismus. Tento evolucionismus nelze obhájit ani jako vědeckou pravdu ani jako důsledek vědecké teorie evoluce, jak někteří tvrdí.
Říkáte ANO stvoření a NE kreacionismu? Stvoření je pravda pochopitelná pro rozum a zvlášť pro filosofii, ale je to také pravda zjevená. Na druhé straně tak zvaný kreacionismus je také, stejně jako evolucionismus, ideologie založená v mnoha případech na chybné teologii, totiž na doslovném výkladu biblických pasáží, jež by o původu druhů podle jeho stoupenců říkaly, že každý druh byl bezprostředně stvořen Bohem a že je neměnný v průběhu času.
Je evoluce slučitelná se stvořením? Evoluce a stvoření mohou být samy o sobě slučitelné; můžeme mluvit – aniž se dopustíme kontradikce v terminech – o „evolučním stvoření“ nebo „stvořením evolucí“, zatímco evolucionismus a kreacionismus jsou nevyhnutelně neslučitelné. Na druhé straně nepochybně existoval inteligentní plán, ale podle mého mínění to není otázka vědecké teorie alternativní k teorii evoluce. Zároveň je třeba zdůraznit, že evolucionismus chápaný jako materialistická a ateistická ideologie není vědecký.
Co k těmto otázkám říká magisterium Církve? Magisterium Církve není zásadně proti evoluci jako vědecké teorii. Přitom na jedné straně uznává specifickou oblast legitimního vědeckého výzkumu a vyzývá vědce, aby v něm pokračovali; ale s ohledem na ideologie, jež jsou v pozadí některých verzí evolucionismu, poukazuje jasně na některé základní body, jež je nutné respektovat. + Působení Boha jako příčiny není možné a priori vylučovat. Věda je nemůže potvrdit ani popřít. + Lidská bytost byla stvořena k obrazu a podobenství Boha. Z této skutečnosti vyplývá její důstojnost a věčné určení. + Mezi člověkem a ostatními živými bytostmi je diskontinuita daná jeho spirituální duší, jež nemůže vznikat prostou biologickou reprodukcí, nýbrž bezprostředním Božím stvořením.
Které fundamentální pravdy o původu světa a člověka označuje Církev za základní? Je jasné, že se magisterium Církve nezabývá otázkami ve vlastním smyslu vědeckými, jež ponechává výzkumu specialistů. Pokládá však za svou povinnost zasahovat v zájmu vyjasnění důsledků etické a náboženské povahy, jež jsou s těmito otázkami spjaty. Jako první zdůrazňuje princip, že pravda víry nemůže být v rozporu s pravdou; nemůže být skutečný kontrast nebo konflikt mezi nějakou pravdou víry – neboli zjevenou pravdou – a pravdou rozumu, tj. pravdou přirozenou, protože Bůh je původcem obou. Za druhé klade důraz na to, že cíl Bible není přírodovědecký, nýbrž náboženský. Proto by nebylo správné vyvozovat z ní důsledky, jež by mohly spadat do oboru přírodních věd, ať v nauce o počátku vesmíru nebo o biologickém původu člověka. Exegeze, výklad biblických textů, musí být proto korektní, jak jasně ukazuje Papežská biblická komise v dokumentu Výklad Bible v Církvi. Za třetí pro Církev není pravda o stvoření neslučitelná s vědeckou teorií evoluce. Bůh mohl stvořit svět evolucí. To samo o sobě nic neubírá Božímu příčinnému působení. Naopak je takto možné lépe se soustředit na jeho bohatství a účinnou moc. Za čtvrté lze v otázce původu člověka připustit evoluční proces, pokud jde o jeho tělesnou přirozenost, ale jelikož duše je spirituální, je v jejím případě nutno počítat s přímou stvořitelskou činností Boží; to, co je duchové, nemůže mít původ v něčem, co duchové není. Mezi hmotou a duchem je diskontinuita. Duch nemůže vyplývat nebo se vynořovat z hmoty, jak tvrdili někteří myslitelé. Proto je u člověka ve vztahu k jiným živým bytostem diskontinuita, „ontologický skok“. Konečně – a tím přicházíme k ústřednímu bodu: skutečnost, že člověk je stvořen a milován bezprostředně Bohem, je to jediné, co může v poslední instanci ospravedlnit důstojnost lidské bytosti. Vskutku, člověk není výsledkem prosté náhody nebo slepého osudu, nýbrž plodem Božího plánu. Lidská bytost byla stvořena k obrazu a podobenství Boha; ještě více než to: člověk je povolán ke vztahu společenství s Bohem. Jeho určení je věčné, a proto není prostě podroben zákonům tohoto pomíjejícího světa. Lidská bytost je jediný tvor, jejž Bůh chtěl pro ni samu; člověk je cílem sám v sobě a nemůže se s ním nakládat jako s prostředkem k dosažení žádného jiného cíle, ať by se zdál jakkoli ušlechtilý.
Je tedy nutná vhodná antropologie, jež bere toto všechno v úvahu a jež může ukázat lidskou bytost v její úplnosti: Ohledně vztahu se světem vědy, jaký Církev podporuje, řekl Jan Pavel II., že se spolupráce mezi náboženstvím a přírodovědou stává ziskem pro obě strany, aniž je jakkoli dotčena autonomie jedné nebo druhé.
Papež Benedikt XVI. řekl ve své homilii: Nejsme jakýmsi náhodným a bezvýznamným produktem evoluce. Každý z nás je výsledkem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěný, každý z nás je milovaný, každý z nás je nutný.
Josef Plocek