Žijeme v údobí jakéhosi stěhování národů. Nikoli v té míře, jak se to v historii lidstva vícekrát objevilo např. v římské říši, přece však i v naší době existují případy, kdy členové jednotlivých národů a národnostních skupin opouštějí svou rodnou zemi, aby v některé civilizovanější zemi zapustili své kořeny a vytvořili si novou možnost života a svého uplatnění, svou novou vlast.
Domníváme se, že svůj odchod ze svého rodiště si musí řádně promyslit a upamatovat se, že tato jejich životní změna přinese některé důsledky v jejich vlastním životě, že však bude znamenat i nové důsledky pro stav jejich nové vlasti, takže dojde takovouto změnou k určitým zásahům do práv a povinností jak těch příchozích, tak i jejich nových spoluobčanů v nové hostitelské zemi. Jde o tak podstatnou změnu života obou skupin lidí, že se nám vyplatí zastavit se trochu u této otázky a v první kapitole si všimnout problematiky „migrace“, ve druhé kapitole se zamyslit nad problémem „integrace“. V závěrečné kapitole se dotkneme etické stránky tohoto procesu.
„Migrace“ a její konotace.
Emigrace neboli vystěhování představuje dobrovolné nebo i nějakým způsobem vynucené vystěhování nějakého občanského jedince nebo i jeho rodiny či jiné občanské skupiny z jejich vlasti do cizí země, takže tento subjekt opuštěním své vlasti představuje emigranta, který nastěhováním do cizí země se stává jejím novým obyvatelem, imigrantem. Důvody, proč opouští svou rodnou zem, mohou být různé, může jít o zcela dobrovolné vystěhování, které však může být determinováno různými nátlakovými důvody. Jde-li o případ, kdy vystěhovaleckým důvodem je vyloženě nátlakový důvod opřený o normativní rozhodnutí soudu či jiného právního donucovacího orgánu, mluvíme o vyhnanství a o exulantovi. Emigrant, imigrant a exulant může se stát obyvatelem nové země,za určitých podmínek se může stát jejím občanem, čímž se smísí s novým občanským prostředím.
Existuje tu však ještě jiná možnost, jak se takovýto občan stane obyvatelem cizího společenství, a to v důsledku vítězné války jeho vlastního státu nad státem poraženým, obsazeným, v důsledku okupace, případně přičlenění dobyté země k zemi státu vítězného. Také v tomto případě může dojít ke smíšení jedinců či skupin vítězného státu s obyvateli původní, poražené země, ať už tito noví osadníci dobyté země se stávají dosazenými politickými a veřejnými činiteli nově vzniklé součásti vítězného státu, jeho kolonie, dominie či jiné právní formy. Ať už jde o jakoukoli formu vítězného státu, nový přistěhovalec či nastěhovalec není považován za přistěhovalce, nýbrž za občana vítězného státu, případně člena uzurpátora.
S válkou a uzurpací může souviset i útočné „stěhování národů“, kdy také dochází ke smíšení jednotlivých občanů, jejich skupin, dokonce celých národů a jiných společenství. Největší taková válečná tažení a uzurpace představují tažení Alexandra Velikého ve 4. století před Kristem, tažení římských vojsk za Caesara a dalších imperátorů, stěhování národů do říše římské, turecká tažení, Džingizchán a Tamerlán, muslimské pronikání do Evropy, války o kolonie, Třicetiletá válka, Napoleonské války, 1. a 2. Světová válka. Naproti tomu masový charakter tvorby otroků a smíšení bělochů a černochů a vyhlazování indiánů v Americe jakož i pronikání protestantů do Ameriky představovaly menší míru těchto smíšení obyvatelstva různých zemí. Veliké imigrace proběhly návratem Alžířanů do Francie z titulu jejich francouzské příslušnosti. Vraťme se však nyní zpět k emigraci a imigraci, kteréžto procesy spolu souvisí, neboť emigrant vyvolává imigraci a imigrant je důsledek emigrace, a zabývejme se problematikou, co vede k těmto jevům. K imigraci a emigraci docházelo od nepaměti, není však třeba vracet se do dávné minulosti, stačí, když se zamyslíme nad dobou 19. a 20. století.
Pocházel-li někdo z vícečlenné zemědělské rodiny, což bylo celkem běžné, zůstal na rodinném statku pouze nejstarší syn, který převzal rolnickou profesi a statek po svém otci, zatímco ostatní sourozenci se věnovali nějakému učebnímu oboru. Po absolvování učebního oboru takový jedinec jakožto tovaryš odešel na „vandr“, do světa. Důvodem mu bylo, že měl zájem o poznání cizích krajin a získání cenných zkušeností z cestování a poznávání ciziny, případně byl ochoten v cizí zemi si najíti nějaké místo své profese. V naší zemi takovou cizinou byla např. Vídeň, Rakousko. Důkazem je skutečnost, že dosud se vyskytují v Rakousku četná česká jména u jejich občanů, takže bylo zřejmé, že náš tovaryš si ve Vídni nalezl své zaměstnání, usadil se tam natrvalo, zapustil v této blízké zemi, co do vzdálenosti od rodného místa a blízké také svým obecným smýšlením, své kořeny, oženil se tam a založil si tam jak svou rodinu, tak i své místo zaměstnání. Naplnil tedy svůj cíl „vandru“, poznání cizí země, nabytí zkušenosti i obstarání si vhodného místa zaměstnání. Případně jeho základním úmyslem bylo najíti zaměstnání, pokud nemohl nalézti uplatnění ve své zemi. Není také vyloučeno, že jeho úmyslem bylo opatřiti si místo vyšší úrovně, než měl ve své rodné zemi, místo vyšší kultury a civilizace, místo většího svého uspokojení a uplatnění.
Podobné důvody emigrace a imigrace vedly a stále vedou obyvatele neevropských světadílů k imigraci do Evropy, která pro ně znamená touženou a očekávanou vyšší kulturu a civilizaci, vyšší osobní a rodinný blahobyt a uspokojení. Tato touha po blahobytu je vede k tomu, že se snaží přenésti se přes dosavadní zabydlenost a tradici, vzdání se zaběhaných a prožitých společenských styků, přátelských a částečně rodinných svazků, což samozřejmě je spojeno i s vyšší osobní odvahou riskovat něco ve svém životě, odejít do neznáma a začít tam nový život, pod novými podmínkami. Je přece třeba dosti odvahy k tomu u afrických černochů, kteří podstupují vysoké riziko cesty na malé loďce přes Středozemní moře, na kteroužto cestu často těžce doplatí svými životy, přičemž nemají ani zaručeno, že dosáhnou svého cíle a že budou policií evropských národů vráceni do africké země. V každém případě tyto osoby toužící po imigraci musíme vysoce hodnotit ve srovnání s jejich soukmenovci, kteří tuto odvahu nemají a neprokazují. Když jsou ve své snaze úspěšní, možno počítat také s tím, že tito odvážlivci se i po své imigraci v cizí zemi dobře uplatní. Vidíme to např. na životě u nás se usadivších členů dálného Východu, kteří svou přičinlivostí a pracovitostí značně předčí mnohé naše vlastní občany, kteří tuto efektivitu života a uplatnění nevykazují a nechávají se vydržovat péčí našeho státu. Tito pracovníci z Dálného Východu se ani nezaleknou ztráty svého majetku, který je jim našimi úřady zabaven a jsou schopni s nezmenšenými silami a s holýma rukama začínat vždy znovu budovat svou kariéru. Je u nich také obdivuhodné, že jsou ochotni pracovat v manuálních zaměstnáních, za mnohem nižší mzdu i v těch povoláních, kde naši lidé odmítají takovou práci vůbec přijímat. Náš stát, který je ochoten takovýmto pracovníkům povolovat imigraci, nečiní tak z nějaké lásky k bližnímu, nýbrž jen a jen proto, že stát to činí vyloženě ve prospěch naší země. Jednak tím získává pracovní síly na takové práce, které by se mu vůbec nepodařilo pro blaho země opatřit, neboť naši občané tyto práce nechtějí vykonávat, cizí pracovníci nikterak nekonkurují našim obyvatelům a navíc jsou odměňováni tak nízkými mzdami, že naše země z toho má prospěch, třebaže tito cizozemci i tyto mzdy považují za výhodné. Každopádně toto naše odměňování těchto pracovníků se příčí morálce. K podobným případům hromadné imigrace, ovšem v daleko vyšší míře, došlo po druhé světové válce v Německu, ve Francii, Anglii, Španělsku a Nizozemsku. Německo ztratilo v důsledku války značné procento své mužské populace a úbytku na zaměstnanectvu, takže toto doplnění v milionovém rozsahu pro ně znamenalo otázku bytí a nebytí vůbec. Francie také ztratila válkou značný počet svých obyvatel a navíc po likvidaci svého koloniálního panství v severní Africe musela převzíti miliony svých domorodých soukmenovců, kteří de facto byli jejími vlastními občany. V tomto případě ani k právní formě imigrace nedošlo, nýbrž šlo ve skutečnosti o přestěhování vlastních občanů do jejich nové domoviny. Podobným způsobem řešila přistěhovaleckou otázku Anglie, která rovněž ztratila válkou část svého obyvatelstva, avšak zároveň musela řešit přestěhování svých vlastních občanů, kteří po zrušení anglických koloniálních držav se přestěhovali do Anglie. Podobně tomu bylo i u Nizozemí, Itálie a Španělska, zatímco Španělsko bylo co do výše obyvatelstva navíc oslabeno ztrátami obyvatel v právě ukončených domácích válkách občanských. Právě uvedené evropské země tímto přestěhováním nových osadníků vytvořily ve svých mateřských zemích vysoké percentuální menšiny, občany s jinou mentalitou, s jinými tradicemi a způsoby života, jimž nyní musí čelit s velkými potížemi.
Zamýšlíme-li se nad problematikou emigrace, imigrace a statutem exulanta v souvislosti s naší vlastní zemí v minulém století, dospívám k tomuto zjištění: Po konci první světové války můžeme konstatovat, že úroveň naší země plně odpovídala vyspělé úrovni ostatní části Evropy po stránce hospodářské, vědomostní, politické a obecně kulturní. Naše zemědělství, průmysl, obchod, obecná vzdělanost a umění nás řadilo mezi nejvyspělejší evropské země a tím i k odpovídajícímu zařazení do žebříčku světové civilizace a kultury. V době našeho odloučení od říše Rakousko-Uherské stav našeho náboženského vyznání dosahoval více než 97% katolíků, ovšem v roce 1919 ubylo více než 1 milion katolíků ve prospěch nové církve československé v důsledku hesla „pryč od Říma“. Naše země v minulosti postihly všechny ty v Evropě myšlenkové a ideové tlaky, které prodělávala celá Evropa a vlastně i celý Evropou ovlivněný svět. Demokratický politický systém u nás pronikal svými kořeny do ducha národa s tou výhodou a urychlením, že země byla zakotvena v křesťanství a demokracie sama byla plodem křesťanského myšlení. Předpokladem této hospodářské a politické vyspělosti našich zemí byla ta okolnost, že jsme v běhu staletí prodělali všechny ty vlivy ducha doby existující Evropy a že jsme se nacházeli na úrovni občanské a lidské dospělosti. A tento stav také byl tím, co přitahovalo cizí lidi, především z Afriky, aby usilovali o svou imigraci do naší země.
Uvažujeme-li o stavu našich zemí v minulém století, musíme konstatovat, že jsme byli dosti tvrdě postiženi důsledky okupace naší země nacistickým Německem a pozdějším sovětským ujařmením. Válečnické Německo sice potřebovalo pro své vedení války proti Anglii, Francii a USA vydatnou pomoc naší zbrojařské i zemědělské produkce a zachovávalo vůči našim dělníkům dosti znatelný tolerantní postoj, takovýto postoj však nevykazovalo vůči naší vrstvě inteligence, kterou nepotřebovalo a která pro ně znamenala také určité politické nebezpečí. V důsledku toho značný počet našich intelektuálů uprchl před nacismem do ciziny, kde se uchytil jako vrstva exulantů, toužících po návratu do své vlasti po skončení války. Mnozí se však již nevrátili, neboť i v této poměrně krátké době se z nich stali imigranti hostitelských zemí. Další velká část intelektuálů však byla Němci v naší zemi zlikvidována popravami a koncentračními tábory. Avšak podobné dva osudy utrpěla naše vrstva intelektuálů ve dvou vlnách komunistického režimu, a to jednak odchodem našich občanů do ciziny v roce 1948, jednak v roce 1968 za let normalizace. Poněvadž však komunistický režim měl čtyřicetileté trvání, tato vrstva inteligence se již nikdy nevrátila domů a zůstala jako emigrantská vrstva trvale v zemích západní Evropy nebo i v jiných světadílech, kde zapustila své kořeny a vybudovala si tak nový život. O tuto třídu inteligence jsme tak natrvalo přišli. Tento stav pociťuje naše země i v současnosti, kdy chybí u dospělých občanů v politice a ve veřejném životě tato ztracená vrstva inteligentních a morálně vyspělých jedinců. Ztrátu kvalitních občanů jsme si zavinili sami svým nemorálním transferem občanů německé národnosti v letech 1945-1946. A ještě o jedné ztrátě kvalitních občanů musíme hovořit. Jde o ty naše vysokoškolsky vzdělané občany, kteří se dostanou i v současné době na dosažení vyššího stupně uplatnění v povolání na university do cizích zemí, kde mají možnost seznámit se s vyspělou lékařskou a jinou technikou a kteří v cizích zemích již zapustí jako imigranti a noví emigranti své kořeny. Pro naši zemi je to velká ztráta na vrstvě vyspělé a morální inteligence, ztráta občanů, kterým se dostalo od nás vychování a vysokoškolského vzdělání a kteří zdarma přispěli touto svou hřivnou zemi své imigrace. Z tohoto prospěchu žije např. USA.
Imigrančtí cizinci dychtili po tom, aby dosáhli naší úrovně a nepomysleli na to, že nás tato výše úrovně něco stála v běhu staletí a že oni sami nebudou schopni, aby v krátké době, jak si to přáli, se nám vyrovnat. Jejich země byla bohatá na nerosty a měli nejpříznivější podmínky pro zemědělské podnikání, neměli však k tomu potřebné znalosti a finanční kapitál. Dřívější koloniální systém západní Evropy je sice poněkud přiblížil k touženému stavu, avšak trpěli stále ještě svým nedostatkem vyspělosti a zvláště domácími občanskými válkami. Evropské koloniální mocnosti měly sice úmysl exploatovat nerostné bohatství svých kolonií a později, i po zrušení kolonialismu, vytvořit z bývalých kolonií zásobárnu zemědělských produktů a jižního ovoce, tento mezinárodní obchod však nemohl nikterak povznésti nedospělé africké a asijské země. Evropa dodávala těmto cizím zemím přebytek svého válečného materiálu, zbraně a střelivo, čímž však naopak napomáhala ke vzrůstu občanských a kmenových válek, nikoli k jejich potlačení. Je sice pravdou, že evropské země žili v dobré víře svými peněžními půjčkami a dary povznésti úroveň obyvatel těchto cizích zemí, avšak tato peněžní výpomoc ve své většině končila v osobním vlastnictví nenasytných vládců uvedených zemí a byla vyplýtvána v kmenových bojích. Evropské země se nikdy nepokusily povznésti tyto nedospělé země takovými investicemi, které by sloužily k poučení, povznesení a k vyspělosti uvedených obyvatel. Těmto obyvatelům zbýval jen hluboký pocit závisti vůči evropským zemím a snaha dosáhnout imigrací vzrůstu své životní úrovně.
Integrace.
V této kapitole si všimneme stavu, kdy nějaký občan či nějací občané emigrují do cizí země a jak tato jejich imigrace bude působit jednak na ně samé, jednak na zemi jejich nového pobytu. Integrací budeme chápat jejich přizpůsobení se novým poměrům v jejich životě a v životě země jejich imigrace, jejich začlenění se do stávajících podmínek jejich nové vlasti. Tato jejich nová vlast v důsledku své staleté existence, tradice, zvyků a životních materiálních a imateriálních podmínek dosáhla stability, harmonie a poměrné spokojenosti v dosahování prospěchu ve svém životě, určité zaběhanosti, navyklosti a trvalosti. Nyní se objeví otázka, zda nový imigrant se vnitřně přizpůsobí tomuto danému stavu, začlení se do nového prostředí, vzdá se svých původních navyklostí, tradic, smýšlení, případně i svých přesvědčení a náboženských idejí a ideálů, anebo zda nebude ochoten ustoupit od podmínek svého prožitého a zažitého života a bude si nárokovat, aby mohl setrvat i ve svém novém životním začlenění ve své tradici a zvyklosti. Pokud se tedy imigrant nevzdá svých nároků na své dřívější tradice, zvyky, náboženská smýšlení a přesvědčení, může dojíti k porušení životní harmonie v zemi hostitelské, dojde k tlakům ze strany imigranta, který bude prosazovat, někdy i násilnými postupy, svá údajná demokratická práva, vedení hostitelské země bude tvrdě trvat na svých představách a zvycích, takže nebude uspokojen ani nový imigrant ani dosavadní občan hostitelské země, vedení země bude musit policejně nebo i vojensky zasahovat pro dosažení dřívějšího klidu a pokoje. Tak v důsledku nedostatku této integrace imigrantů do navyklého chodu života hostitelské země přivede zemi k oboustranné nespokojenosti a případně i k bojům. Hostitelská země se bude odvolávat na zla terorismu imigrantů, tito naopak budou poukazovat na nedostatek demokratických a občanských svobod vedení hostitelské země. Takovéto příklady můžeme nacházet v nesnázích shora uvedených hostitelských států, které převzaly do své země cizí a neslučitelné prvky.
Markantní příklady takové neshody jsme zaregistrovali před několik lety ve Francii, kde docházelo ze strany muslimů k silným nepokojům, k ničením národního majetku a ke zdemolováním tisíců soukromých aut, k projevům občanské neposlušnosti. Zatímco první vrstva přistěhovalců se chovala umírněně a poslušně vůči vládní vrchnosti, jejich děti, již jako generace nových mladých občanů Francie, tuto občanskou poslušnost odmítala. Rozpory v myšlení se projevily a vyhrotily. Ke stejným koncům došlo i v Německu, Nizozemí, Španělsku, v menší míře i v Anglii a Itálii. Ve všech těchto státech hrála hlavní roli v těchto střetech otázka náboženská, ale i stránka sociální a zaměstnanecká. USA je síla těchto nepořádku ušetřena proto, protože jednak její odloučení od vlivů náboženských a vyznavačských do značné míry chrání ji před těmito důsledky, jednak Američané poskytují volnou imigraci jen pod podmínkou, že imigrant si osvojí dostatečnou znalost angličtiny a tato řeč se jim stane v jejich pobytu v USA druhou mateřštinou. Evropské země, kde tyto muslimské menšiny dosahují vysoké míry několika miliónů, jsou vystaveny těmto vlivům, nyní již od svých vlastních muslimských občanů, nemohou však nalézti dostatečné prostředky pro jejich eliminaci či oslabení vlivů.
V této souvislosti připomeňme si touhu a požadavek Turků usilujících o připuštění a začlenění do Evropské Unie. Turecko samo je teprve v počátečním a příliš nepokročilém stádiu stavu plného demokratického zřízení, je ovládáno jak muslimským právem šária a džihádem, tak způsoby odlišnými od evropského obecného myšlení a právního ducha. Zatímco stoupenci islámu v evropských křesťanských státech jako náboženské menšiny prosazují plnou náboženskou svobodu, svobodu shromažďování a sdružování svých věřících a samozřejmou výstavbu svých modliteben a minaretů včetně dodržování islámských modliteb a svátků, vybavení státních škol muslimskými učiteli, křesťanům v Turecku nepovolují běžnost náboženského vyznání, výstavbu křesťanských kostelů a učilišť pro křesťanské duchovní osoby. Proto není divu, že ani v evropských státech s tak silnými muslimskými menšinami není ochota přistupovat na takovéto požadavky muslimů na přijetí do EU. A tak se v současné době objevuje a řeší otázka, zda Turky za tohoto stavu malé záruky integrace tureckých islamistů do křesťanského evropského společenství EU přijmout či je definitivně odmítnout s poukazem na jejich neschopnost plné integrace do evropského myšlení a na jejich historicky ověřený důkaz o jejich staletou uzurpaci části Evropy a jejich sklon k imperialismu a totalitarismu, k ovládání světa.
Závěr.
Pokusme se nyní na základě své úvahy učinit závěr ohledně dvou otázek, které nás zajímají: 1) Má Evropská unie přijmout Turecko za svého člena? 2) Má Česká republika poskytnout jedinci nebo skupině jedinců cizích státních příslušníků české občanství a za jakých podmínek?
Členství Turecka v EU: EU nemá poskytnout Turecku členství z těchto důvodů: Turecko zaujímá své postavení v Evropě pouze svým městem Cařihrad, jinak se však nachází celým svým státem vně Evropy. Navíc toto město dobylo roku 1453 uzurpací a okupací a navíc imperialisticky a totalisticky na dobu několika století svou okupací ovládalo řadu evropských států, než se těmto podařilo zbavit se jejich okupace. Turecko představuje islámský stát, který svým duchem nenáleží do demokratických společenství. Ve svém učení zastává v určité míře princip džihádu, tj. muslimské „svaté války“ proti islámu, války vedené jak na obranu islámu, tak i na jeho rozšíření a právní princip šária, který není slučitelný s tradičním právním pojetím evropských národů. Mentalita turecká se značně liší od mentality EU, což je patrné ve způsobu života v jeho vlastní zemi a ve způsobu života evropských národů, které i přes mnohé rozdíly jednotlivců stále spočívají na své rodné tradici anticko-židovsko-křesťanské. Tento rozdíl mentality je jasně zřetelný v těch evropských státech, kde z různých důvodů během staletí vznikly turecké menšiny, které narušují harmonické soužití těchto dvou myšlenkových směrů a nemůže uspokojit ani část obyvatelstva většinového, ani tureckou menšinu. Není naděje, že by se turecká menšina integrovala do většiny neturecké a zřekla se podstatné části svého myšlení a svých idejí.
Povolení imigrace cizincům do České republiky: Jestliže v předešlém bodě se jednalo o poskytnutí členství Turecka jakožto celého státu do Evropské Unie a uzavírali-li jsme tuto otázku negativním stanoviskem, týkalo se to islámistů sdružených ve státě. Nyní však jde o jednotlivou osobu, takže zde není nebezpečí, že by tato osoba mohla tak značně poškodit náš stát, i kdyby byla islámistou. Můžeme sice i zde opakovat svůj negativní závěr z předešlého případu, ale budou zde přicházet i další možnosti, které bychom měli brát v úvahu. Dejme tomu, že takovýto žadatel se na nás obrací jako žadatel o „azyl“, neboť mu hrozí vážné nebezpečí z důvodů politických a ideologických. Víme, co kdysi znamenalo toto útočiště pro člověka v podobné situaci a jaká byla povinnost křesťana ku pomoci. Pokud skutečnost tomu odpovídá, musíme žádaný azyl poskytnout, neboť tato norma vyplývá z povinnosti uznávané celým kulturním světem všude a vždy. V jiných žádostech o udělení imigrace budeme uvažovat, jaký cíl žádající osoba sleduje a jaké potíže by měla sama k uskutečnění integrace nebo jaké těžkosti by vzešly nám, kdyby se tato osoba plně nezačlenila do našeho prostředí. Uvážíme, zda vyhovění její žádosti bude znamenat nějaký přínos pro nás samé, zvláště jde-li o osobu žádajícího, který vykazuje mimořádné osobní kvality. Pokud tu nebudou nějaké vážné důvody, bude naším základním požadavkem, že se u žádajícího nejedná pouze o jeho osobní hospodářské výhody zlepšující jeho materiální uspokojení, neboť takovéto důvody v zásadě by neměly ovlivňovat naši úvahu o poskytnutí imigrace. Pouhé zlepšení materiálních životních podmínek žádajícího nemůže konkurovat případným našim škodám a nevýhodám, plynoucími z poskytnutí imigrace. Jak je patrno, objevuje se zde více skutečností, které je třeba uvážit. Nejvážnější okolností musí být otázka, do jako míry bude zaručena integrace žadatele do materiálních a spirituálních podmínek existujících v naší vlastní zemi.
Josef Plocek