V prvé kapitole se budeme zabývat základními pojmy autora, druhá kapitola bude obsahovat transcendentální estetiku, třetí kapitola bude věnována transcendentální analytice, čtvrtá kapitola transcendentální dialektice a pátá kapitola bude krátkým shrnutím díla.

 

 

         Toto dílo se skládá ze dvou hlavních částí: transcendentální nauky o elementech a transcendentální metodologie. Nauka o elementech pozůstává z transcendentální estetiky, logikou se zabývá transcendentální analytika pojednávající o schopnosti rozvažování a transcendentální dialektikou, pojednávající o rozumu.

         Všechno poznání začíná zkušeností. Tuto větu empiristů staví Kant na začátek. Časově zkušenost předchází každé poznání. Kritická analýza odděluje od sebe to, co nám přichází z venku a co do poznání vkládáme sami. Musí se zkoumat, zda existuje něco, co máme před vší zkušeností předem, a priori. Empirické poznáni je vždy získáno a posteriori, potom, právě ze zkušenosti. Čistým se nazývá ten poznatek a priori, kterému není přimíšeno nic empirického. Čisté poznání odlišíme od empirického podle neklamných znaků nutnosti a přísné všeobecnosti. Zkušenost vždy učí (jak ukázal Hume), že něco je takové nebo onaké, nikoli že takové musí být. Zkušenost nemůže ani svým větám propůjčit přísnou všeobecnost, výjimky neexistují.Vystoupí-li tedy nějaká věta s nepodmíněnou nutností a nejpřísnější všeobecností, musí mít apriorní původ. Hume ukázal, že ta věta jako nutná a všeobecná nemůže vycházet z vnímání, musí mít apriorní původ. To platí např. pro větu: Každá změna musí mít nějakou příčinu. Hume ukázal, že ta věta jako nutná a všeobecná, nemůže vycházet z vnímání. Z toho vyvodil: Tato věta není nutná a všeobecná, nýbrž je výsledkem zvyku. Kant usuzuje: Tato věta je nutná a všeobecná, ale právě proto nemůže pocházet ze zkušenosti!

Pro celý další postup je důležité rozlišení mezi soudy analytickými a syntetickými. Soud je logické spojení subjektu s predikátem. Analytický znamená „rozkládající“, „rozčleňující“. Když říkám: všechna tělesa jsou rozlehlá, nebo: Koule je kulatá, vyslovuji v predikátu jen to, co je již obsaženo v pojmu subjektu, neboť pojem „těleso“ obsahuje znak „rozlehlý“, pojem „koule“ znak „kulatý“. To jsou analytické soudy. - Syntetický znamená „skládající“. Když říkám: Tato koule je zlatá, připojuji k pojmu koule něco, co v něm vůbec není ještě obsaženo – neboť koule naprosto nemusí být zlatá. To co zde připojuji – znak zlaté barvy – pochází ze zkušenosti. Když jsem se nepřesvědčil vnímáním, že koule je zlatá, nemohu soud vyslovit.

         To by znamenalo, že bych mohl syntetické soudy vytvářet jen a posteriori, ze zkušenosti. Takto vytvořený soud pak přirozeně vůbec není všeobecný a nutný. Existují tedy přece syntetické věty a priori? Takové syntetické soudy a priori se hojně vyskytují jak ve zdravém lidském rozumu, tak ve vědách. Syntetické jsou především vědy matematické, přírodovědecké a metafyzické. Tak stojíme před hlavní otázkou Kritiky čistého rozumu: Jak jsou možné syntetické soudy a priori, čistá matematika, čistá přírodověda, metafyzika, pokud se chce nazývat vědou?

         Zkoumání těchto otázek je úlohou zvláštní vědy, kterou Kant nazývá „Kritika čistého rozumu.“ Čistý rozum je právě rozum, který v sobě obsahuje principy poznání a priori. Kritika se Kantova kniha jmenuje proto, že nemá podat úplný systém čistého rozumu, nýbrž jen kritické posouzení čistého rozumu, jeho zdrojů a hranic. Transcendentálním nazývá Kant „každé poznání, které se nezabývá předměty, nýbrž způsobem našeho poznání, pokud má být možné a priori.“ Transcendentální filosofie je tedy systém všech principů čistého rozumu. Rozdělení na estetiku a logiku spočívá na tom, že existují dva kmeny lidského poznání: smyslovost a rozvažování. Oba je třeba zkoumat, pokud v sobě obsahují apriorní elementy, a sice nejprve smyslovost, kterou nám jsou předměty dány, a potom rozvažování, kterým jsou myšleny. Část týkající se smyslovosti, nazývá Kant estetikou, jelikož vychází z původního významu tohoto slova, které dříve neznamenalo „nauku o krásnu“, nýbrž „nauku o smyslových pocitech“.

 

 

         Tento název tedy znamená: transcendentální zkoumání mohutnosti (schopnosti) smyslového poznání, smyslovost je naše schopnost přijímat to, co na nás působí zvnějšku, co se nás dotýká. Smysly a jen smysly nám poskytují názory, tj. bezprostřední představy jednotlivých předmětů. Smysly nám poskytují pouze počitky, které jako takové dávají v jistém smyslu jen materiál, látku pro představu např. „růže“. Je v nás ještě něco, co počitky nejprve uspořádá, a sice zcela určitým způsobem: v prostorovou a časovou jednotu.

a)     Prostor: Od všeho empirického, např. „růže“, „barvy“atd., mohu, když chci, odhlédnout, abstrahovat. Od růže si mohu postupně odmyslet její vůni atd. Od jednoho však odhlédnout nemohu, aniž zničím samu představu: od rozlehlosti v prostoru. Představa prostoru je a priori. Prostor tedy není nic jiného než forma, ve které jsou nám dány všechny jevy vnějších smyslů. Prostor nepatří k předmětům samým. Jsme to my, kteří k „věcem“ připojujeme představu prostoru. Smyslový aparát člověka je organizován tak, že všechno, co vůbec vnímáme, se nám musí zjevit ve formě „vedle sebe“ v prostoru. Zjevit! Jestliže smysly poskytují počitky, pak tu musí být ovšem něco, co na mne zvnějšku působí. Více se ale o tomto vnějším něco nedá říci. Mez, která je mi uložena tím, že se mi toto vnější něco „jeví“ vždy ve formě zprostředkované mými smysly, nemohu nikdy přeskočit. O tom, co je za jevy, o věci o sobě (Kant jí říká též noumenon), nemohu nic vědět. S tímto omezením ovšem – tj. věci chápeme jako jevy pro nás, a jinak nám nejsou nikdy přístupny – je představa prostoru v přísném smyslu všeobecná a nutná Všichni lidé mají tutéž strukturu smyslovosti; ať se lidem (jak je to u jiných živých bytostí, nevíme) jeví cokoliv, může se jim to jevit jen ve formě prostoru. V tomto smyslu může Kant říci: „Prostor má empirickou realitu,“ tj. má objektivní platnost pro všechno, co se nám kdy může ukázat jako vnější předmět. Zda věci o sobě jsou v prostoru, nemůžeme v žádném případě vědět. Kant pokračuje - aniž je to v rozporu s předchozím – „Prostor má transcendentální idealitu“, tj. prostor se stává ničím, jakmile odhlédneme od podmínky možnosti vší zkušenosti a předpokládáme, že je základem věcí o sobě. Prostor je tedy čistá apriorní forma názoru našeho vnějšího smyslu.

b)    Čas: Jako prostor je nám i čas dán a priori. Čas je čistá forma našeho vnitřního smyslu, čistá forma nazírání nás samých a našich v nitřních stavů. Pozorujeme v sobě rozličné stavy mysli - city, volní hnutí, představy. Jakkoliv se navzájem liší, jedno mají společné: probíhají v čase. Čas nepřichází z některého z těchto stavů, nýbrž je podmínkou, bez níž o nich nemůžeme mít vůbec žádnou zkušenost. Čas je obecný a nutný, a je to a priori daná forma našeho vnitřního názoru. Avšak i všechno vnější je nám dáno jen ve formě představ v nás. A protože čas je nutná forma našeho představování, je nejen formou našeho vnitřního názoru (tak jako prostor je formou vnějšího názoru), nýbrž našich názorů vůbec. „Všechny jevy vůbec – jsou v čase a nalézají se v časových vztazích. I čas má empirickou realitu, tj. absolutní platnost pro věci jako jevy (vnější a vnitřní), a transcendentální idealitu, tj. nepatří věcem o sobě.“

c)     Možnost matematiky: Na faktu, že prostor a čas jsou v nás samých jako apriorní formy, spočívá možnost matematiky. Neboť matematika má co činit jen s prostorovými a časovými určeními. Geometrie se zabývá vztahy prostorovými. Určí např., že přímka je nejkratší spojnice mezi dvěma body. To je syntetická věta, neboť analýza pojmu přímka ukazuje jen kvalitu přímosti a nic o velikosti. Musíme vzít na pomoc názor. Ale nemusíme čekat na zkušenost. Neboť mám předem – a priori – představu prostoru v sobě. Ta mi umožňuje, abych vytvořil tento syntetický soud a priori. A tak jako já, má i každý druhý člověk v sobě stejnou formu prostorového názoru. Na tom spočívá i všeobecnost a nutnost, kterou mají věty geometrie. Aritmetika provádí výpočty. Každý výpočet je ale v podstatě přijímání jednotek, tj. spočívá na posloupnosti v čase. Protože máme tak jako všichni lidé čas jako formu smyslnosti v sobě, může i aritmetika vyslovovat věty obecně a nutně platné bez pomoci zkušenosti, čistě na základě vnitřního názoru času. Tím je dána odpověď na první otázku Kritiky: jak je možná matematika?

 

 

a) Problém: Jak vzniká poznání? Tento výklad tvoří nejobtížnější část Kantovy studie. Smysly nám prostředkují názory, pojmy jsou produktem rozvažování (Verstand). Smyslové počitky jsou přeformovány apriorními formami smyslovosti, prostorem a časem, pouhý smyslový názor je bez pojmu „nesrozumitelný“, „slepý“. Smyslovost a rozvažování tedy spolupůsobí na tvorbu pojmů a na myšlení. Spojující činnost rozvažování je předmětem logiky., jejímž zakladatelem byl Aristoteles a jeho pokračovatelem Kant, který vypracoval transcendentální logiku. Z pojmů vznikají úsudky, soudy.

 

b) Kategorie: Jedna cesta našeho postupu by byla spojena s východiskem od pojmů. Ale tato cesta by nám nezaručila, že nás povede k úplnému a systematickému přehledu o původních spojovacích aktivitách rozvažování, „čistých rozvažujících pojmech“. Nevěděli bychom, zda nalezené pojmy jsou skutečně původní, od ničeho neodvozené, ani bychom si nebyli jisti, zda jsme snad pod vlivem nevhodného výběru objektů zkoumání nepřehlédli některé podstatné. Výhodnější cesta pro rozvažování, spojující pojmy, je logika Aristotelova. Každé tvoření pojmů je souzení. Neboť soudit nakonec znamená spojovat obsahy nebo znaky, a to činíme i tehdy, když tvoříme pojmy. Formy tvoření by tedy měly, pokud v našem myšlení vládne jednota, odpovídat formám tvoření soudů.

         Tabulka forem soudů obsahuje čtyři možná hlediska, podle nichž mohou být pojmy uvedeny ve vztah, a každé hledisko obsahuje tři formy soudu:

1.     Kvantita soudů (rozsah platnosti soudů): všeobecné, zvláštní, jedinečné.

2.     Kvalita (platnost nebo neplatnost vztahu): kladné, záporné, nekonečné.

3.     Relace (druh vztahu): kategorické (nepodmíněné), hypotetické (podmíněné), disjunktivní (vylučující).

4.     Modalita (druh platnosti vztahu): problematické (domnívající se), asertorické (tvrdící), apodiktické (nutné).

Pro každou ze dvanácti forem uveďme jeden příklad: Všeobecný soud: Všichni lidé jsou smrtelní. – Zvláštní soud: Některé hvězdy jsou planety. – Jedinečný soud: Kant je filosof. – Kladný soud: Tato růže je červená. – Záporný soud: Tato růže není červená. – Nekonečný soud: Tato růže je ne-vonící.(Jaká jinak je, pro to zůstává nekonečně mnoho otevřených nutností, proto nekonečný soud). – Nepodmíněný soud: Tento trojúhelník má pravý úhel. – Podmíněný soud: Jestliže trojúhelník má jeden úhel pravý, jsou oba další ostré. – Vylučující soud: Trojúhelník je buďto pravoúhlý, nebo ostroúhlý, nebo tupoúhlý. – Domnívající se soud: Růže dnes možná rozkvete. – Tvrdící soud: Růže dnes rozkvete. – Nutný soud: Růže dnes musí rozkvést.

         V těchto formách jsou patrny základní formy našeho myšlení. Musí být i v základě tvoření pojmů. Stačí pouze za každou z dvanácti forem soudů vyhledat odpovídající pojem a máme před sebou základní formy všeho tvoření pojmů. Ty Kant nazývá kategoriemi. Např. všeobecný soud můžeme vytvořit jen proto, že máme ve svém rozvažování základní pojem „neskutečnost“; záporný soud na základě pojmu: neskutečnost“ atd. Aplikujeme-li to na všech dvanáct forem soudu, dostaneme následující tabulku kategorií (čistých rozvažovacích pojmů):

1.     Kvantita: jedinost, mnohost, veškerost.

2.     Kvalita: realita (skutečnost), negace (neskutečnost), limitace (omezení).

3.     Relace: substance a akcident, příčina a účinek, vespolnost (vzájemné působení).

4.     Modalita: možnost – nemožnost, existence – nebytí, nutnost – nahodilost.

         Jak tedy vzniká pojem předmětu? Z počitku vzniká nejprve na základě apriorních forem smyslovosti názor v prostoru a čase. Rozvažování spojuje názory podle hledisek dvanácti kategorií. Tak vznikají empirické pojmy (vytvořené ze smyslového materiálu). Čisté pojmy získáme, když spolu spojíme pouhé formy smyslnosti a rozvažování, tedy prostor, čas a kategorie. Do systematického vyhledávání a uspořádání těchto možných pojmů se Kant nepouští; nezabývá se ani definicí kategorie, „ačkoliv by ji rád měl“.

 

c)Dedukce čistých rozvažovacích pojmů: Jak je možné, že kategorie, které jsou přece a priori, tzn., jsou v rozvažování před vší zkušeností, se mohou vztahovat na předměty zkušenosti – takže právě pomocí těchto apriorních forem mohou poznávat předměty? Odpověď Kant dává v transcendentální dedukci (odvození) čistých rozvažovacích pojmů. Empirista Locke říká: Když vnímáme příčinné spojení dvou procesů, poznáváme zde sílu, která působí mezi „skutečnými“ věcmi (substancemi). Skeptik Hume říká: Kauzální spojení vůbec nemůžeme vnímat. Vnímáme vždy jenom posloupnost. Princip kauzality tudíž nemá žádnou objektivní platnost. Je to pouze jakési prakticky ospravedlněné zvykové právo. Kant říká: Hume má zcela pravdu v tom, že princip kauzalit y se nedá odvodit z vnímání. Pochází totiž z rozvažování (Verstand). A přece platí všeobecně a nutně pro každou zkušenost! Jak je to možné? Nemůže to vůbec jinak být, protože všechna zkušenost vzniká tak, že rozvažování vtiskuje do látky poskytované smyslovostí své formy myšlení (mezi nimi i kauzalitou), je zcela jasné, že tyto formy musíme opět nalézat ve veškeré zkušenosti! Pro věci o sobě platí ovšem kategorie právě tak málo jako apriorní formy smyslovosti, prostor a čas. Pro věci, jak se jeví nám, však kategorie platí všeobecně a nutně. Nikdy se mám nemůže naskytnout zkušenost, která by nebyla v souladu se zákonem kauzality – protože všechna zkušenost vzniká teprve formující činností rozvažování prostřednictvím kategorií.

 

d) Transcendentální soudnost: V kategoriích jsme poznali apriorní formy, kterých rozvažování používá při pořádání materiálu názoru. Odkud ale rozvažování ví, kterou z dvanácti kategorií má v daném případě použít na uspořádaný materiál? Má schopnost, která mu umožňuje zvolit ty správné. Tuto schopnost nazývá Kant soudnost. Spojující člen mezi kategoriemi a látkou, kterou mají formovat, záleží v tom, že všechna rozmanitost názorů podléhá jedné všeobecné formě, času, Každé kategorii proto odpovídá časové schéma. Tím je ovšem funkce soudnosti jednou naznačena; jednotlivé Kantovy rozbory „schematismu čistých rozvažovacích pojmů“ ponechává stranou.

 

e) Možnost přírodní vědy: V transcendentální analytice se nachází odpověď na druhou základní otázku Kritiky: Jak je možná čistá přírodověda? Je možná z obdobných důvodů jako matematika.

 

 

         Jak je možná metafyzika jako věda o nadsmyslnu? Co je duše? Co je svět? Co je Bůh? Toto jsou otázky na pojmy, na něž rozum nestačí dát uspokojivou odpověď. Rozhodující je, že ideje jsou pouze předpisy toho, co se má. V našem nitru jakoby ukazují k cíli, který leží v nekonečnu. Idea duše mi říká: Máš všechny psychické jevy spojovat tak, jako by jejich základem byla jednota, duše. Idea světa mi říká: Máš nekonečnou řadu podmíněných jevů spojovat tak, jako by jejich základem byla nepodmíněná jednota, svět. Idea Boha mi říká: Máš myslet tak, jako by vše, co existuje, měla jednu první nutnou příčinu, božského Stvořitele. Těmito třemi způsoby se máš snažit, abys do celku svého poznání zavedl systematickou jednotu. Více nemůže Kritika čistého rozumu v této oblasti vykonat. Ukazuje se, že jmenované ideje je možno myslet, že tedy v sobě neobsahují žádný vnitřní rozpor, ba že při použití rozumu vznikají nutně. Ale v žádném případě zde nesmíme zaměňovat myšlení a poznání a předpokládat, že jim také může odpovídat nějaká možná zkušenost. Kant ukázal, kde jsou hranice našeho (teoretického) rozumu. Co leží mimo tuto oblast, o tom rozum nemůže nic stanovit. To ale znamená dvojí: Rozum nemůže dokázat obecně metafyzické ideje, jako jsou Bůh, svoboda a nesmrtelnost - a to je pro Kanta jediný cíl jeho zkoumání, všechno ostatní jsou pouhé prostředky. Nemůže je ale ani vyvrátit Potud je vytvořen prostor pro víru v tyto ideje.

         Na adresu Kanta řekněme, že byl hluboce věřícím člověkem protestantského vyznání, který nejprve započal studovat teologii, než přešel na filosofii, jíž se věnoval s úžasnou pílí, přísností, přesností a vytrvalostí.

 

 

         „Kritika čistého rozumu“, vrcholné dílo Kantovo, nemá podat úplný systém čistého rozumu, nýbrž jen kritické posouzení čistého rozumu, jeho zdrojů a hranic. Kant v tomto díle vyvrací omyly empiriků, zvláště Huma, nazývá čistým ten poznatek, kterému není přimíšeno nic empirického a od empirického je odlišen znaky nutnosti a všeobecnosti. Čistý rozum je právě rozum, který v sobě obsahuje princip poznání a priori.

         Kant má zásluhu, že nás seznámil s rozdílem soudů „analytických“ a „syntetických“. Jak víme z logiky, každý soud se skládá ze dvou členů, ze „subjektu“ a z „predikátu“; např. u soudu „bouřka je provázena blesky“ subjektem je „bouřka“ a predikátem „blesky“. Analytické soudy jsou takové, v nichž predikát je již obsažen v subjektu (např. soud „Koule je kulatá“, kde charakter, tvar „kulatosti“. je již zahrnut do pojmu „koule“), naproti tomu soudy syntetické, kde predikát nemá vůbec nic společného s pojmem subjektu (např. v soudu „Koule je červená“ červená barva nemá nic společného s koulí, která může být jakékoli barvy a červeň je jí přidána jako něco navíc). Rozdílnost mezi soudy analytickými a syntetickými je prakticky využita jako syntetická rozdílnost a priori především ve zdravém lidském rozumu ve vědách, především matematických, přírodovědeckých a metafyzických. Tyto vědy, pokud chtějí být vědami nazývány, využívají syntetických soudů a priori.

 

         Doplňme ještě obecné poznámky, že Kant nazývá transcendentálním každé poznání, které se nezabývá předměty, nýbrž způsobem našeho poznání, pokud má být možné a priori. Transcendentální filosofie je tedy systém všech principů čistého rozumu. Rozdělení na estetiku a logiku spočívá na tom, že existují dva kmeny lidského poznání: smyslovost a rozvažování. Oba je třeba zkoumat, pokud v sobě obsahují apriorní elementy, a sice nejprve smyslovost, kterou jsou nám předměty dány, a potom rozvažování, kterým jsou myšleny.

         A v obecných poznámkách nesmíme zapomenout na to, co je obecně známo o filosofii Kantové, že totiž vychází z přesvědčení, že jakoukoliv věc o sobě, jsoucno o sobě, je nemožno poznat vůbec samu o sobě, (Ding an sich), nýbrž jen tak, jak se mám lidem jeví. Nepoznáváme věci samé, nýbrž jen jejich jevy, fenomény. Vzpomínám si na to, jak jednou profesor Patočka při své přednášce se vážně zamyslil a podotkl, že v tom musí být nějaký omyl, ale jaký, na to dosud nikdo nepřišel. A tak to přijímáme jako skutečnost, na které je závislá celá moderní filosofie od konce pozitivismu až po existencialismus.

 

         Přejděme však zpět k transcendentální estetice, do stavu, kdy existuje čistý rozum, nezatížený empirií, empirickou zkušeností, kdy přijímáme zvnějšku počitky, ze kterých vytváříme názor. Kdysi převládlo přesvědčení, že vnější podněty nám dodávají také kategorie prostor a čas, že tedy prostor a čas existuje v poznávaných věcech, jsoucnech. Toto však zcela vyvrátil Kant.

         Zamyslíme-li se nad nějakým jsoucnem, nějakou věcí, můžeme odhlédnout od všeho empirického, aniž zničíme představu o rozlehlosti prostoru. Představa prostoru je a priori. Prostor proto nepatří k předmětům samým, je jen pouhou formou, ve které jsou nám dány všechny jevy vnějšími smysly. Jsme to my sami, kdo věcem připojují představu prostoru. Počitky nám nemohou přinést představu jejího umístění v prostoru. Prostor je tedy čistá apriorní forma našeho vnitřního smyslu.

         Stejně je tomu i s časem, který je naší vlastní formou nazírání a nemá nic společného s počitkem jsoucna, kterého se nám dostává. Také čas jako prostor je nutný a všeobecný a je to pouze daná forma našeho vnitřního názoru.

         Ale toto se týká i možnosti matematiky, kde geometrie jako např. přímka je nejkratší spojnice mezi dvěma prostorovými body a aritmetika, provádějící výpočty, spočívá na posloupnosti v čase při sčítání jednotek.

         Prostor a čas jsou tedy našimi vlastními formami nazírání, jsou nutné a všeobecně platné a nemají nic společného s věcmi a jsoucny a jsou apriorní, tedy před empirickými danostmi. To po Kantovi přijala celá filosofická teorie.

 

         Věnujme nyní svou pozornost transcendentální analytice. Tato partie se zabývá logikou a vlastním rozvažováním při tvorbě pojmů a dalších vyšších složek myšlení, úsudků a soudů.

         K tabulce jednotlivých případů názvů soudů a k uvedeným příkladům dvanácti praktických případů není třeba podávat žádný výklad. Jedná se o běžné logické otázky a jest snad jen doporučit osvojit si latinské názvy druhů soudů, neboť se s těmito pojmy často setkáváme.

         Složitější již to je u druhé tabulky transcendentální analýzy, která se zabývá rozvažováním, tj. vytvářením pojmů, zapojením plně rozumu (přesněji německy Verstand) do procesu poznání a spolehnutím se na rozum. Zde již nejde o otázky
 čistého rozumu, apriorního, nýbrž o další etapu tvorby myšlení, o vlastní rozvažování.

         V transcendentální analýze tedy máme před sebou dvě tabulky, tabulku dvanácti logických forem soudů, která odpovídá tabulce také dvanácti kategorií. Obě tabulky se musí rovnat svým počtem, poněvadž vytváříme dvanáct pojmů vybíraných z dvanácti forem soudů. Tak jak postupujeme prakticky při tvorbě pojmů?

         Dejme tomu, že si vybereme tvorbu kategorického soudu, např. „Bouřka vyvolává blesky.“ Toto je soud syntetický, neboť v subjektu „bouřky“ není obsažen predikát „blesky“. Tento soud je čistým pojmovým spojením smyslovosti (prostor a čas) a rozvažování kategorie kauzálního spojení příčiny a následku. Pojem však můžeme dosáhnout i v podobě empirického naplnění dalších souvislostí ze spojení slov, že v konkrétním případě došlo ke shluku oblak, zatažení oblohy, určitých kauzálních změn v povětří atd. a následkem toho byly vyvolány blesky jako kauzální spojení všech uvedených empirických skutečností, k vyvolání kauzálního nexu.

         Uveďme jiný příklad. Případ založený na kategorii „substance a akcident.“ Ze zkušenosti víme, že tělesné zdraví u člověka je spojeno s různými možnostmi života, se sportem, zábavou, cestováním atd. Na základě této úvahy spojme smyslové poznání a rozvažování do soudu, že „Zdraví může véstí k různým možnostem života“. V tomto syntetickém soudu subjektem je „zdraví“ a „predikátem,“ ty vyjmenované akcidenty, které navazují na subjekt. Na základě čistého rozumu, smyslovosti prostor a čas, kategorie substance a akcident dospějeme k formování uvedeného úsudku. Tak bychom podobným způsobem mohli vykonstruovat řadu úsudků.

 Kant svou transcendentální analytiku doplňuje otázkami dedukce, vyvozování čistých rozvažovacích pojmů, transcendentální soudností a možností přírodních věd, které jsou snadno pochopitelné, a není třeba je vykládat.

 

         V transcendentální dialektice si Kant klade otázky o metafyzice jako vědě, o nadsmyslnu, o duši, světě a o Bohu a konstatuje, že jsou to otázky na pojmy, na něž rozum není schopen dát uspokojivou odpověď. Tyto ideje totiž předpisují, co se má a ukazují k cíli, který leží v nekonečnu. Poznání by mělo z odpovědí na tyto otázky vytvořit systematickou jednotu. Tyto ideje je však možno jen myslit, že v sobě nepředstavují žádný vnitřní rozpor, ba že vznikají pro rozum nutně. Ale v žádném případě nesmíme ztotožňovat myšlení a poznání, nedá se předpokládat v nich žádná možná zkušenost. Ta by byla za hranicemi našeho rozumu. Co leží za těmito hranicemi, o tom rozum nemůže nic stanovit. Tomu se dá jen věřit, nikoli to vědět. Tyto metafyzické ideje nejde dokázat, avšak nejde je ani rozumem vyvrátit. Potud zůstanou v platnosti jen v oblasti víry. V tom má Kant pravdu.

         Kritika čistého rozumu je skutečně vrcholné filosofické dílo, je značně obtížné a Kant sám je vtělil do více než 800 stránek svého původního rukopisu. Čtenář tohoto e-mailu si musí tuto skutečnost uvědomit a případný svůj myšlenkový zmatek přijmout s pokorou a skromností. Byla vůbec otázka, zda takovýto nárok na čtenáře je oprávněný a možný. Ale člověk je tvor zvědavý a díky této zvědavosti dospěl k dalekým cílům. Může být hrdý na to, že se věnuje tak náročnému myšlení, kterého se odváží jen málo lidí. Může pociťovat uspokojení, že se dostává do oblasti tak hlubokého díla. A proto čtenář může velmi hodnotit svou odvahu přemýšlet o Kritice čistého rozumu a při zážitku tohoto vnitřního uspokojení, hrdosti a snad i euforie přikročí k obsahu tohoto e-mailu, že si jej ještě jednou přečte, i kdyby všemu nerozuměl.