1. Kritika praktického rozumu: Mravnost a náboženství: Jestliže se Kant v oblasti svého studia čistého spekulativního rozumu zabýval Kritikou čistého rozumu, jeho témata mravnost, náboženství a kritika soudnosti spadá do jeho Kritiky praktického rozumu. Člověk jakožto bytost poznávající používá svůj rozum teoreticky. Poněvadž však je také bytostí jednající, opouští ve svých úvahách oblast čistého rozum a věnuje se rozumu praktickému. Podle Kanta však tato praktická zaměřenost má jiné východiska než oblast teoretická, jichž je třeba dbát.

a): Některé základní pojmy: Autonomie a heteronomie: Uvažujeme-li o tom, jak máme jednat a čím je určována naše vůle, stojíme před dvěma možnostmi. Buď je naše vůle určována zákony, které jsou v nás samých, v našem rozumu. V tom případě je náš rozum autonomní a bude si sám sobě dávat zákony. Nebo je naše vůle určována něčím, co je mimo nás, mimo náš rozum. A pak je naše vůle určována cizím zákonem a jde o heteronomii. Podle Kanta je chybou, když všechny dosavadní filosofické pokusy vypracovat etiku jako nauku o správném jednání kladou určující důvod pro naši vůli mimo nás samé. Všichni postulují nějaké „nejvyšší dobro“, ať je to „blaženost“ nebo „dokonalost“ a snaží se ukázat cestu, jak lze k tomuto dobru dospět, totiž cestu heteronomie. Podle Kanta nelze takovýto cíl považovat za správný. Jak lze nejlépe dospět k dobru o něž usilujeme, je to záležitostí zkušenosti. Skutečně všeobecně platný princip by však mohl být nalezen jen v rozumu.

Maximou nazývá Kant zásadu, která má platit jen pro jednání jednotlivého člověka. Jestliže se rozhodnu, že již nebudu kouřit, týká se to jenom mne; zda ostatní kouří, přitom nehraje žádno roli. Praktickým zákonem nazývá Kant v protikladu k maximě zásadu, která má určovat vůli každého člověka.

Hypotetický a kategorický imperativ: Zákony teoretického rozumu mají charakter nutnosti. Říkají: Tak to jest. Zákony praktického rozumu mají charakter požadavku: Říkají: Tak máš jednat. Žádají, ale nenutí nás, abychom tak jednali. I příkaz lze vykonat nebo ho neuposlechnout (pak je ovšem nutno přijmout důsledky). Kant nazývá praktické zákony imperativy. Takový imperativ může být podmíněný nebo nepodmíněný. Takovým příkazem je věta: „Chceš-li dosáhnout vysokého věku, musíš pečovat o své zdraví“. Platí pro každého člověka. Škodí-li svému zdraví, onemocní a zemře. Ten příkaz pro mne ovšem platí jen pod podmínkou, že mi vůbec záleží na tom, abych dosáhl vysokého věku. Takové věty se nazývají hypotetické imperativy. Platí všeobecně, ale jenom podmíněně. Naproti tomu věty, které mají platit rovněž všeobecně, ale nepodmíněně, se nazývají nepodmíněné neboli kategorické imperativy. Je zřejmé, že etika, která má platit všeobecně a nepodmíněně, může být založena jenom na kategorickém imperativu.

 

Kategorický imperativ: Lze najít nějaký kategorický imperativ? Žádná zásada, v níž je určujícím důvodem vůle objekt, nemůže vyslovovat všeobecně platný praktický zákon. Mají-li pro rozumovou bytost existovat všeobecné praktické zákony, pak to mohou být jen takové principy, které obsahují určující důvod vůle nikoliv v objektu, v materii, nýbrž pouze ve formě. Když však od zákona, který zní: Máš činit to a to, usilovat o to a to, odejmu objekt, předmět – zůstane z něho vůbec ještě něco? Nám zbude pouhá forma všeobecného zákona! Tak jsme nalezli zásadu, která jediná – protože je čistě formální a nezávislá na vší empirii – může být principem všeobecně platné etiky. Dej své vůli formu všeobecného zákonodárství! Tím Kant dospívá k zásadě praktického rozumu, která zní: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství.“

Tento zákon lze uplatnit právě díky jeho pouze formálnímu charakteru na každý libovolný obsah. Když váhám, zda mám žádaný předmět odejmout někomu jinému, stačí, když se zeptám: Mohu chtít, aby všichni lidé kradli? To by znemožnilo jakékoli vlastnictví, o něž i já usiluji. Je-li mi v určité situaci zatěžko říci pravdu, stačí se otázat: Mohu chtít, aby všichni lidé učinili svým principem lhaní?

Je třeba vyhnout se zde jednomu nedorozumění: Kant nechce „vynalézt“ nebo „stanovit“ nějaký mravní princip. Není to Kant, kdo vnáší na člověka požadavek kategorického imperativu. Kant pouze zkoumá způsob, jak postupuje náš praktický rozum, a zjišťuje při tom, že jeho obecným principem je tento kategorický imperativ. A tak jako Kant mohou všichni lidé v každé době zjistit totéž, budou-li dbát hlasu svědomí, které v nich mluví, a budou-li se snažit poznat jeho čistý princip.

Svoboda: Všeobecný mravní zákon (kategorický imperativ) je něčím, čím se řídit nemusíme, ale máme. Avšak můžeme se jím vůbec řídit? Existence takového imperativu v nás má smysl jen tehdy, když také máme možnost učinit mu zadost, tj. když jsme svobodní a můžeme se jím řídit. To je smysl věty: Můžeš, nebo máš? Potud nás tedy praktický rozum nutí, abychom uznali existenci svobody vůle (kterou teoretický rozum nikdy nemůže dokázat.) Pouhá forma zákona není předmětem smyslů. Nepatří tudíž mezi jevy (které spolu souvisí kauzálně.) Jestliže vůle může být určována touto pouhou formou, pak musí být taková vůle nezávislá na zákonech jevů, nezávislá na kauzalitě. Vůle, kterou lze určit takovým zákonem, musí být svobodná.

To všechno může znít jako odvození svobody vůle zcela důsledně, ale přece jen to vede k jednomu důsledku, který se musí na první pohled jevit paradoxní. Vezměme si nějaký praktický případ. Někdo se dopustil krádeže. Vnější jednání krádeže patří do říše jevů. Ale do této říše patří rovněž motivy, city, volní pohnutky, které zloděje vedly. Jeví se nám ve formě času. V oblasti jevů všechno spadá pod kauzální zákon, je nutným důsledkem něčeho jiného, co mu časově předchází. Protože nad časem, který již pominul, nemáme žádnou moc, nemáme ani žádnou moc nad příčinami, které vedly k určitému jednání.

Fakticky lze i jednání „vysvětlit“ z předchozích vnitřních a vnějších – psychologických – podmínek (kauzálně). Muselo se stát – Mravní zákon však říkal, že k němu nemělo dojít. To je nesmyslné jen tehdy, když jsme ho mohli nevykonat, když jednající byl svobodný a mohl krást nebo nekrást. Jak lze vyřešit tento zdánlivý rozpor mezi přírodním mechanismem a svobodou v témže jednání? Je nutno si vzpomenout, že podle Kritiky čistého rozumu kauzalita platí jen pro to, co podléhá časovému určení, totiž pro věci jako jevy. To platí i pro jednající subjekt. Pro věci o sobě zákon kauzality neplatí. To platí také pro jednající subjekt. Pokud je si člověk vědom sebe sama jako věci o sobě, chápe svou existenci jako nepodléhající časovým určením, jako nepodřízenou zákonu kauzality. To znamená, že ve svém mravním jednání jsme pozdviženi nad sféru věcí jako jevů do nadsmyslného světa. V tomto světě jsme svobodni, a požadavek mravního zákona platí tedy oprávněně.

Že tomu tak je, potvrzuje přesvědčivě způsob, jakým v nás funguje ona podivuhodná schopnost, kterou nazýváme svědomím. Byť pachatel třeba desetkrát prohlásil svůj čin na základě určitých příčin za nutný, žalobce v něm to neumlčí. Říká jednajícímu, že přece jen měl a mohl jednat jinak. Lítost nad dávno minulým činem se také neptá na čas, který mezitím uplynul, nýbrž jen na to, zda ta událost ke mně patří jako čin – právě pro nadčasový charakter mravní osobnosti.

Dobro a zlo: - Jak se má jednat, neplyne z toho, co je „dobré“. Nýbrž z mravního zákona, který říká, jak se má jednat, teprve plyne, co je dobré. Dobrá je mravní vůle. „Ve světě, ba ani mimo něj není myslitelné vůbec nic, co by bylo možno bez omezení považovat za dobré, kromě dobré vůle. Záleží na vnitřním postoji! Kdo pomáhá druhému, protože ho má rád nebo protože si myslí, že to společnost od něho očekává, ten sice (navenek) koná to, co žádá i mravní zákon. Jeho jednání má legalitu. Nevykonává to však z povinnosti, nýbrž z jiných motivů. Takovému jednání chybí mravnost.

Povinnost a náklonnost: Vznešenost mravního zákona se projevuje tím, že nás mravní zákon nutí jednat bez vší náklonnosti anebo proti ní, čistě kvůli mravnímu příkazu.

Závěr: Kant uzavírá druhou kritiku: Člověk je občanem dvou světů! V oblasti jevů je všechno, čím člověk je a co činí, nepatrným článkem v řetězu nutné souvislosti: ale člověk náleží rovněž nadsmyslové říši svobody, povznesené nad prostor a čas. „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi přemýšlení obírá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně… Prvý pohled na nesčetné množství světů ničí takřka moji důležitost jako animálního tvora, který

hmotu, z které povstal, musí své planetě (pouhému bodu ve vesmíru) opět vrátit, byv krátkou dobu (nevíme jak) opatřen silou k životu. Druhý pohled naproti tomu pozvedá mou hodnotu jako inteligence, pozvedá ji nekonečně mou osobností, v níž mi mravní zákon zjevuje život nezávislý na animálnosti i na celém smyslovém světě“.

 

2. Náboženství v mezích praktického rozumu: Dogmatismus, který by svou víru v Boha dokázal věděním, je po těchto Kritikách ovšem nemožným. Vědění je navždy omezeno na věci prostoru a čase. Jakkoli však Kant prokazuje nemožnost náboženství na základě vědění, tím více je zakládá na jednání. Svoboda, nesmrtelnost, Bůh – teoretický rozum o nich nemůže nic vypovídat, připouští je nanejvýš jako regulativní ideje a jinak ponechává otevřenou možnost v ně věřit. Praktický rozum vede mnohem dále: nutí nás, abychom v ně věřili. Jak z faktu kategorického imperativu v nás vyplývá jistota svobody, bylo již ukázáno.

Ale stejně jistě cítíme, - přestože to nemůžeme dokázat – že existuje nesmrtelnost. Mravní zákon od nás žádá, abychom si nejvyšší ctností zasloužili nejvyšší blaženost. Kdo nezaujatě pozoruje běh světa, vidí celkem jasně, že stavu nejvyšší ctnosti, v němž bychom byli hodni dokonalého štěstí, bude lidmi na zemi sotva kdy dosaženo. K tomu bychom museli být čistými rozumovými bytostmi a nikoli připoutáni k smyslnosti. Dále vidí, že míra blaženosti, která se dostává jednotlivci, sotva odpovídá té míře blaženosti, které je hoden, tedy jeho ctnosti. Jestliže se přesto ozývá hlas mravního zákona v nás a žádá, abychom neusilovali jenom o pozemské štěstí, - to by byla záležitost spíše obratnosti nežctnosti – nýbrž abychom konali dobro s mravní bezpodmínečností – usilovali tedy o to, abychom byli štěstí hodni – pak musí existovat pro mravní osobu spravedlivé vyrovnáni v posmrtném životě.

Právě tak nám praktický rozum dává jistotu o existenci Boha, kterou rozum teoretický poskytnout nemohl. Konsekventní mravní jednání není možné bez víry ve svobodu, nesmrtelnost a v Boha. Kdo jedná mravně, svým jednáním projevuje, že v ně věří – i když je snad teoreticky popírá. Mravní jednání je praktické uznání Boha.

Co se týče vztahu morálky a náboženství, vidíme nyní jasně, že u Kanta je morálka tím původním, a náboženství tím, co k ní přistupuje. Co vlastně náboženství ještě připojuje k morálce? Náboženství je poznání našich povinností jako Božích příkazů. Povinnosti jsou stanoveny už mravním zákonem. Náboženství ukazuje, že tyto povinnosti jsou vloženy do našeho rozumu Bohem. Odívá je do majestátu Boží vůle.

Náboženství se tedy kryje s morálkou. Avšak jest pouze jediná morálka – jak je tedy možné, že existují různá náboženství? Rozličná dějinná náboženství vznikla tím, že lidé říši jediného náboženství vyplnili mnoha články víry, které všechny (neprávem) vydávali za Boží příkazy. Má-li být z dějinných náboženství vyloupnuto čisté – mravní! - jádro, musí být přezkoumána prubířským kamenem mravního rozumu, aby se oddělilo pravé od nepravého.

V mezích především nesmí být překročena mez, která byla vytyčena v Kritice čitého rozumu. To, co může být jen předmětem víry, nesmí být prohlašováno za dokazatelné vědění. Kant ostatně dochází k závěru, že křesťanství je jediné mravně dokonalé náboženství. Kant považoval tak své zkoumání za dovolené, bylo pro něj přímo povinností, „aby v Písmu hledal ten smysl, který je v souladu s tím nejsvětějším, čemu učí rozum“.

Kritika praktického rozumu zkoumá možnost konsekventního mravního jednání a chce určit podíl rozumu (toho, co je apriorní) na jeho principech. Zjišťuje, že jsou nám opět dány dva stupně vůle (žádací schopnosti): pouhá smyslová žádost jako schopnost nižší, praktický rozum jako schopnost vyšší. Jako apriorní podíl na určujících důvodech vůle zajišťuje: 1. Kategorický imperativ, čistou formu všeobecného zákona, jako všeobecný a nutný princip mravního jednání. 2. Praktickou jistotu, že existuje svoboda vůle, nesmrtelnost a božské, mravní uspořádání světa, na jehož uskutečnění spolupůsobit je nekonečnou úlohou mravního rozumu. Potud Kant v podání Stoeriga.

 

 

Kant rozlišuje jednání autonomní a heteronomní, a to podle toho, zda své jednání motivujeme výlučně naším vlastním rozumem, který je v nás či zda své jednání opíráme o nějaký motiv, normu, zásadu, příkaz, které přicházejí do našeho nitra zvenčí, od nějakého rozhodčího, nějaké osobní nebo písemné autority a dochází k názoru, že relevantní motiv pro naše jednání je autonomní. Jednáme podle své zkušenosti a podle svého vlastního rozumu a uvážení. S tím v této podobě nemusíme souhlasit, protože naše zkušenost se může opírat i o rozumové momenty.

Do naší zkušenosti náleží i ty obsahy pohádek, které nám vypravovala naše babička za našeho dětství, i slova dalších osob, rodičů a učitelů, která jsme přijímali jako své životní ponaučení. Všechna tato ponaučení vytvářela náš životní názor a doplňovala naše rozumové poznání. Mravní pokyny zakotvily v našem rozumu a staly se těmi heteronomními motivy, které determinují naše morální myšlení. Je sice pravdou, že před nějakým rozhodnutím proběhnou všechny tyto poznatky v našem rozumu, který rozhoduje o konečném závěru volního rozhodování, ale přesto tyto obsahy jsou podkladem celého rozumového uvažování, takže závěrečné rozhodnutí je jak autonomní, tak i heteronomní.

 

Kant věnoval značnou část svého studia otázce čistého rozumu, vnímání, smyslovým počitkům, byl si však vědom toho, že lidé si kladou otázky širšího rázu, které se nedají zodpovědět cestou kritiky čistého rozumu, a proto přikročil k vytvoření Kritiky praktického rozumu, která měla podat stejně fundované odpovědi jako v případě čistého rozumu, ovšem s novými předpoklady a východisky. Vybudování kritiky praktického rozumu však bylo pro něho spojeno s potíží, že se nemohl opírat jen na čistý rozum, o apriorní

poznatky, o transcendentální estetiku a analytiku a musel přihlížet k normálnímu lidskému životu a hledat příslušné odpovědi. To však naráželo na potíže, že při sledování těchto druhých úkolů nemá k dispozici takové rozumové podklady nutné pro řešení. Není proto divu, že se ve svých výrocích někdy utíkal ke slovům „jakoby“, které jaksi naznačovaly jeho nejistotu v závěrech.

Odmítl-li předem formu heteronomie a snažil se věc lidského jednání řešit jen na podkladě rozumu, vycházel-li ze stanoviska, že žádná zásada, v níž je určujícím důvodem vůle objekt, nemůže vyslovovat všeobecně platný praktický zákon, musel hledat takové řešení, kde by byly relevantní jen takové principy, které obsahují určující důvod vůle nikoli v objektu, v materii, nýbrž pouze ve formě. Když však od zákona např. „Máš činit to a to“ odejmu ten objekt, tu materii, zbývá všeobecná forma zákona, pouze povinnost jej dodržovat. Zákony pak existují jako bezpodmínečné nebo podmínečné, přičemž ty nepodmínečné se nazývají kategorickými imperativy. Kant koncipoval takový vzor kategorického imperativu v podobě: „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství“.

Kantův kategorický imperativ v této své podobě však představuje imperativ hypotetický a nikoli kategorický, neboť jej váže na nutnost, aby byl schopen existovat i jako princip všeobecného zákonodárství, což nesporně je hypotetickou podmínkou. Jinak tento Kategorický imperativ je abstraktním konstruktem, zbaveným veškeré materie a motivace objektu, nechce „vynalézt“ nebo „stanovit“ nějaký mravní princip. Kant pouze zkoumá způsob, jak postupuje náš praktický rozum a zjišťuje při tom, že jeho všeobecným principem je tento kategorický imperativ. Vůle je určována pouhou formou, řídit se takovýmto imperativem nemusíme, ale máme, samozřejmě za předpokladu svobody. Naše svoboda je proto také tak významným činitelem, zda budeme postupovat ve smyslu a duchu zákona či nikoli. Tím však Kant nutně připouští, že naše svědomí je rozhodujícím činitelem pro každé jednání podle či proti zákonu. V tom případě však naše svědomí nás determinuje a nejsme plně svobodni. Zde narážíme na nejistotu v poslušnosti zákona a věc je složitá.

Důležitou je otázka, co je dobré a co zlé. Jak se má jednat, neplyne z toho, co je „dobré“, nýbrž z mravního zákona, který říká, jak se má jednat. Ve světě není nic podle Kanta, co by bylo možno považovat za „dobré“. Pomáháme-li někomu proto, že ho máme rádi, tato naše pomoc neplyne z dobrých mravů, neboť jí chybí mravnost, jednání podle svědomí nebo morální povinnosti. Vznešenost mravního zákona se projevuje tím, že nás mravní zákon nutí jednat bez vší náklonnosti anebo proti ní, čistě kvůli mravnímu příkazu. Člověk je občanem podle Kanta dvou světů! V oblasti jevů je všechno, čím člověk je a co činí, nepatrným článkem v řetězu nutné souvislosti: ale člověk náleží i nadsmyslné říši svobody, povznesené nad čas a prostor. „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji a vytrvaleji se jimi přemýšlení obírá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. První pohled na nesčetné množství světů ničí takřka moji důležitost jako animálního tvora, který hmotu, ze které povstal, musí své planetě opěr vrátit, byv krátkou dobu opatřen silou k životu. Druhý pohled naproti tomu pozvedá mou hodnotu jako inteligence, pozvedá ji nekonečnou osobností, v níž mravní zákon zjevuje život nezávislý na animálnosti i na celém smyslovém světě“.

Kant považuje za nemožný dogmatismus ve víře, který by svou víru se snažil prokázat. Vědění je navždy omezeno na věci o prostoru a čase. Svobodu, nesmrtelnost a Boha nelze prokázat. Pokud lidé žijí bohabojně a spravedlivě, může se jim dostat odměny pouze v posmrtném životě v posledním soudu. Mravní jednání v pozemském životě je praktickým důkazem o existenci Boha a o posmrtném životě. Náboženství se tedy kryje s moralitou, i pokud se týče odměn za dobrý život i co se týče trestu za život nemravný. Poněvadž se jedná o skutečnosti nadsvětné a transcendentní, je možno v její existenci jen věřit, nikoli ji rozumově poznat. Toto je stanovisko jak Kantovo, tak i křesťanského učení a morálky.

Kantovi bylo kdysi vytýkáno, že svým učením odvádí lidi od Boha a od náboženství. Ale Kant si byl vědom, že některé věci jsou rozumově neprokazatelné a že je nutno je přijímat jen cestou víry. To konečně zastává i křesťanství. Tím však Kant zdůrazňoval potřebu lidí přimknout se blíže k Bohu svou vírou. Chyboval však tím, že stavěl náboženství na vedlejší místo a morálka se mu stávala náboženstvím.