Individualismus.
Ottův naučný slovník definuje individualismus jako „výraz pro snahu udržet individuum či jedince jako takového proti hromadě, obecnosti a zpovšechnění“. V etice oponuje individualismus altruismu a determinismu, neboť individualismus na prvém místě počítá jen s jedincem, se sebou samým, zatímco altruismus žádá sebezapření a determinismus podřazuje určení sebe nějakým vnějším danostem, zatímco individualismus postupuje ve prospěch určitých motivů. Podle Ottova slovníku individualismus je „příkrý, bezohledný, nekompromisní“ a třebaže je jednostranný, liší se od egoismu, ačkoliv má s tímto mnoho společného. V sociologii je protipólem individualismu kolektivismus, zvláště všemohoucnost státu. Individualismus vytýká státu, ale i církvi a jiným institucím, veškeru záměrnost, ovlivňování jednotlivce, jeho individuální svobody, neboť tato je základem podstaty individua, přirozeného řádu a přirozenosti člověka. Z toho plyne, že individualismus oponuje podřízenosti jedince všem rozličným společenským celkům, jako státu, národa, církve atd., které mají prioritu nad zájmy, prospěchem a důležitostmi jednotlivců. Stejně individualismus potírá v ekonomice řízené hospodářství a socialistický systém, které představují pro jednotlivce určitou formu útlaku a diktátu. Ottův slovník také považuje jak individualismus, tak i kolektivismus, oba tyto principy, za pouhá axiomata, nepochopitelná východiska myšlení, která nelze nijak prokazovat a naopak nutno přijímat jako neprokazatelné a nevyvratitelné danosti.
Dodatky Ottova naučného slovníku definují individualismus jako „název snah, uplatňujících práva jednotlivcova, individuality, osobnosti proti právům celku, kolektiva. Projevuje se v mnoha oblastech: filosofii, etice, politice, nár. hospodářství aj. Filosoficky se individualismus jeví jako světový názor, který odmítá pojem individuality vykládat z jiných pojmů, proti monismu, jemuž jednotliviny jsou jen nahodilým projevem vesmírné podstaty.“ Slovník dále uvádí, že moderní přírodní vědy, zvláště orientované mechanisticky, velmi posílily monistické chápání vesmíru, individuální skutečnosti podle tohoto pojetí jsou „jen výslednicí universálních sil.“ Organismus není „individualitou“, ale pouze „souborem fyzikálně – chemických sil, jejichž podstata je věčná, ´duše´ (individualita ve smyslu psychologickém) je z tohoto hlediska jen schematickým jménem bez konkrétního obsahu, poněvadž duševní život je výslednicí mnoha různorodých složek, které se stále ještě mění a kde není místa pro nějakou duševní substanci“, v sociologii vládne výklad, „že tvůrčí individualita je více nebo méně jen ozvěnou sociálního prostředí, že dějiny jsou výslednicí neosobních faktorů apod. Obě tendence, individualismus a monismus, se v dějinách myšlení střídají a obě jsou patrně ve svých extrémních formách stejně nepřijatelné: individualismus přechází tak v atomism, vykládající jsoucno jako pouhý součet ´atomů´, kdežto monismus redukuje jednotliviny na pouhé zdání“. V etice a sociálním životě individualismus uplatňuje vlastní osobnost bez ohledu na společenské konvence, někdy bez ohledu na zájmy jiných. „Individualismus může se výbojně projeviti anarchismem, aktivním popřením společenských závazků a pasivněji aristokratickým ignorováním společnosti a útěkem do samoty…“
Všeobecná encyklopedie vymezuje individualismus jako „způsob uvažování, který za výchozí bod myšlení, jednání, hodnocení (etického, společenského) klade proti celku individuum, jedince s jeho schopnostmi, zájmy a právy a s důrazem na jeho samostatnost. Politicky se projevuje uplatňováním práv jednotlivce proti mocenské nadvládě státu. Teoreticky i politicky je spjat zejména s liberalismem 19. století (kořeny již v renesanci a osvícenství).“ Individualismus je opakem kolektivismu a jako takový rozvíjí relativní autonomie jedince ve společnosti, společnost je pro něj sdružení svobodných lidí, „všechny další společenské jevy odvozuje a hodnotí z hlediska jejich svobody, jejich potřeb a zájmů“.
Universum - všeobecná encyklopedie vymezuje: individualismus je „politickoetická koncepce, která pokládá individuum za samoúčel a nadřazuje je nad zájmy sociálního celku“.
Naučný slovník The Americana uvádí, že „individualismus je ohled na jednotlivce a zdůraznění jednotlivce“, který v oblasti etiky a otázky blahobytu vychází z tvrzení diktátu individuálního cítění, kde považuje za zaručené, že jednotlivec, který usiluje o své osobní blaho, angažuje se také tím v sociálním blahu, které z toho vyplyne.
Schweizer Lexikon spatřuje obsah individualismu „ve svobodném rozvoji jednotlivce a zabezpečení jeho důstojnosti nejvznešenější cíl mravního úsilí a přiznává jednotlivé osobě podstatný význam a působení při utváření lidských pojmů.“ Individualismus je částečně dědictvím řecké antiky, částečně myšlenek křesťanství s jeho láskou k bližnímu a osobní důstojností a autonomií lidské bytosti. Od liberalismu přejímá jeho výzvu k mravní odpovědnosti, k výzkumu svědomí a zhodnocení, k vyznání soukromé iniciativy. Tento slovník zdůrazňuje pozitivní stránku individualismu ovlivněného křesťanstvím.
Také Der Grosse Herder vidí základ individualismu v křesťanství, v tom, že v opaku ke kolektivismu a k doktrinárnímu socialismu „brání nezastupitelnost, odpovědnost a dějinnost, zakládající se v lidské svobodě, které právě předpokládají objektivní vazby a společenské formy překračující jednotlivce. Individualismus v tomto smyslu odmítá, politicky viděno, každou velkou moc státu (absolutismus, diktaturu) a je potřebným principem pro církev, stát a společnost.“ Herderův slovník však i uvádí negativní stránky individualismu, zabsolutnění jednotlivcovy individuality, která popírá jeho vazbu na společenství, směřování k náboženskému subjektivismu, filosoficky k nominalismu a k utilitarismu, eticky k eudaimonismu a unitarismu, sociologicky a na základě atomistického pojetí člověka ke zrušení společnosti vůbec v anarchismu, k liberalistickému kapitalismu s jeho negativy a k poklesu funkce státu.
Meyers Neues Lexikon vidí v individualismu „teoretické pojetí a praktický způsob chování, které staví lidské individuum proti sociálním skupinám (společenstvím, třídám) jakož i společnosti jako celku, vůči těmto ho prohlašuje za autonomního a hodnotí jako prvořadého.“ S individualismem spojuje hlavně jeho oblast ekonomickou s negativními prvky buržoazního kapitalismu, vzájemného odcizení, lhostejnosti a egoismu. Ale i socialismus představuje negativní stránku, nesrovnává se s individualismem a odstraňuje rozhodující sociální ekonomické příčiny pro existenci individualismu. Slovník zdůrazňuje u individualismu jeho pozitivní vztah k osobním vlastnostem a schopnostem jednotlivce, o jeho vlohách a nadání, které představují i tvůrčí síly pro společnost.
Encyclopaedia Britannica: Tento anglický naučný slovník zabývá se obšírně pojmem a obsahem pojmu individualismus. Srovnává individualismus a liberalismus a konstatuje, že oba fenomény jsou si dosti podobny. Zatímco liberalismus se vyskytuje především v souvislosti s vládní kontrolou a mění často svůj pojmový obsah, individualismus vychází z jednotlivého člověka, z jeho přirozenosti, z jeho „ego“, které řídí sebe sama. „Alexis de Tocqueville, který razil slovo, popisoval je v termínech umírněného jáství, vedoucí lidi k tomu, aby se starali jen o svůj vlastní okruh rodiny a přátel…Jako filosofie individualismus zahrnuje hodnotový systém, teorii lidské přirozenosti, obecný postoj nebo povahu a víru v jisté politické, ekonomické, sociální a náboženské uspořádání. Hodnotový systém může být popsán v termínech tří propozic: všechny hodnoty jsou člověka-středné, tj. jsou vyzkoušeny (ale ne nutně vytvořeny) lidskými bytostmi; jednotlivec je cíl v sobě a je nejvyšší hodnotou, společnou, jsoucí jen prostředkem k individuálním cílům (někteří ji pokládají za posvěcenou Bohem); a všichni jednotlivci jsou v jistém směru morálně rovni, tato rovnost je nejlépe vyjádřena v propozici, že s nikým by nemělo být nakládáno nikdy jako s prostředkem blaha jiné osoby…“ Individualismus zastává, že když se jednotlivci ponechá maximální svoboda a odpovědnost volit si své objekty a prostředky na jejich dosažení, slouží se mu tím nejlépe. Každá osoba posoudí nejlépe své zájmy a její volba prospívá nejen jí samé, ale i celé společnosti. „Tyto víry o lidské přirozenosti byly zaměřeny historicky, že jsou založeny na mechanistické a atomistické teorii psychologie, tj. myšlence, že chování je záležitostí mechanických odpovědí na počitky, zaměřené na maximální potěšení a minimální bolest. Společnost z tohoto hlediska je nazírána jen jako souhrn jednotlivců, z nichž každý je entitou drženou v sobě samé a ideálně téměř soběstačné.“ Individualismus zahrnuje vysoké hodnocení spoléhání se na sebe sama, na soukromí a na respektování druhých, negativní jeho stránkou je opozice k tradici, k autoritě, k jakékoli kontrole státem a jinými institucemi nad jednotlivci. Dává přednost různosti před uniformitou a změně před nehybností, spatřuje vysokou hodnotu v pokroku a v právu jednotlivce lišit se od ostatních a soutěžit s nimi. V ekonomice a právní úpravě společnosti individualismus stejně jako liberalismus zdůrazňuje demokratickou formu vlády a svobodomyslné „laissez-faire“ jako schválenou politiku. Sice jen nejextrémnější individualisté jsou stoupenci anarchie, ale všichni zastávají názor, že stát by měl zasahovat minimálně do myšlení a konání jednotlivců, že „ta vláda, která vládne nejméně, vládne nejlépe“ a že každý jednotlivec by měl mít možnost a právo rovnou volbou rozhodnout o formě vlády a její aktivity a svobodným vyjádřením a sdružením ovlivnit věření a chování jiných. K tomu má sloužit svoboda sdružování a projevu, která platí i pro oblast náboženství. „Pro některé lidi individualismus obsahuje víru, že jednotlivci nepotřebují kněze nebo církev, aby tyto prostředkovaly mezi nimi a Bohem a že církevní organizace by neměla být autoritářská“. Jestliže křesťanství se přiblížilo judaismu v jeho idejích a vneslo do převládající filosofie důraz na nejvyšší hodnoty jednotlivce, což chybělo řecké filosofii, Ježíšovo učení představovalo pro křesťany přímý vztah mezi nimi a Bohem, což bylo individualistickým elementem pro myšlení a konání. Tento individualistický element byl mírněn přesvědčením křesťana o existenci posmrtného života a o poslání člověka oddat se cele Bohu.
Slovník dále uvádí, že individualismus byl vysoce kvalifikován již ve dnech římského císařství, aby ve středověku tato priorita v myšlení poněkud ustoupila a došla svého většího uplatnění v novověku, v důsledku reformace, kdy po ústupu vlivu autority katolické církve se „nová doktrína ´kněžství všech věřících´ brzy přenesla přes široké části křesťanstva. Postupně doktrína, že vláda musí být založena na lidovém souhlasu, implicitně a explicitně vyjádřená nějakou formou smlouvy, převládala“. Plného vyjádření individualismu se dostalo v Anglii po oslabení svazků s Římem, kdy „větší bezpečnost následující tudorovskou éru dovolila více uvolněnou ostrovní společnost a stát, v němž bylo snadnější pro jednotlivce zajistit úspěšně své požadavky“.
Bloomsbury Guide to Human Thought uvádí, že „individualismus v politických vědách je opakem kolektivismu a obecně je považován za doktrínu, která prohlašuje, že cílem politického řádu by bylo nakonec uspokojit individuální potřeby, požaduje a směřuje spíše k dobré vůli nebo veřejnému zájmu než k obecnému dobru. Z tohoto důvodu kritici mají tendenci obžalovat individualisty, že jsou egoisty nebo se uchylují do atomismu. Nejvlivnějším analyzátorem individualismu v 19. století byl Alexis de Tocqueville.“
La Grande Encyclopédie vymezuje individualismus jako „opak kolektivismu. Psychologicky individualismus je tendence jednotlivce považovat se za cíl, podřídit dobro jiných svému vlastnímu. Politicky je to systém nebo způsob sociální organizace, který považuje za teoretický základ nebo realizuje více méně v praxi nezávislost jednotlivce vzhledem ke společnosti, svobodné rozvinutí osobní energie. Zdá se sotva pochybným, že politický pokrok v minulosti se konal ve smyslu individualismu, jestliže spočíval podstatně v postupném osvobození osob, které se staly stále více milenkami sebe samých a svých statků, stále méně zaručených jejich právy.“ Slovník dále uvádí, že individualismus se projevoval v politických formách, které vyzdvihovaly pokrok, svobodu a autonomii občanů v obci. Nezdá se, že historie v tomto ohledu šla nesprávnou cestou. A dále pokračuje: „A přece individualismus jako takový by byl nakonec destruktivní v celé společnosti a radikálně nenormální. Dnes to však vidíme, dokonce i ti, kteří to tak napřed nespatřovali; odtud spravedlivá nedůvěra k doktrínám a posléze institucím, které by souhlasily pouze ve smyslu individuálního egoismu, aniž by jej opravily cítěním toho, co vlast dluží celku, občan obci. Analogie přirozených společností s organismy, osvícená moderní sociologií, dala objevit se solidaritě jednotlivce jako tak nutné k dobru organismu. Duch solidarity, který, není-li opakem individualismu, je aspoň jeho korektivem, jeví se od té doby jako zcela nezbytný duchu svobody, který z nedostatku být takto umírněn, vede v morálce k egoismu bez skrupulí, v politice k anarchii, v řádu ekonomickém ke všem účinkům nesmiřitelné konkurence, v sociálním řádu ke všem ohavnostem boje bez milosti k zájmům. Rovněž pro organismy nadbytek některých buněk ke škodě jiných je jistou příčinou destrukce, stejné je to pro společnost, hrozný nadbytek jistých jednotlivců ke škodě jiných, nebo, co není lepší, zuřivá exaltace všech individualit na úkor obecného dobra… Jestliže tedy individualismus si podrží svá práva v sociologii (neboť jak by společnost, která konečně je jen jednotlivcem, dosáhla svých cílů zevně dobra svých členů), je to vždy jen z téhož titulu a v téže míře jako sama svoboda, která je respektovatelná jen pod podmínkou, že respektuje jiné, je morálně posvěcená jen jako subjekt povinnosti, a byla by sociálně smrtelná, kdyby nebyla pouze podržována spravedlností, ale byla přetvořena láskou. Svoboda opilá svým vlastním vínem je jen rozpustidlem; individualismus bez brzd je hrozný. Není vůbec společnost, která odpírá toto rozptýlení, není-li duch jednoty silnější, tj. duch solidarity, bratrství, který působí, že jednotlivec se zapomíná pro druhé, nalézá své největší dobro v potřebě obětavosti.“
Potud to, co nám o individualismu říkají naučné slovníky.
Kritické zhodnocení individualismu
Procházíme-li záznamy jednotlivých slovníků s heslem individualismus, zjišťujeme, že ani v jednom se nevyskytuje konstatování, že individualismus je „ideologií“. Je tomu tak proto, že uvedené slovníky jsou staršího data a o skutečnosti, že individualismus, stejně jako další desítky pojmů končících na výrazech „-ismus“ ((nacionalismus“, „liberalismus“ atd.) jsou známy jako „ideologie“ teprve ve 20. století z díla Hannah Arendtové „Původ totalitarismu“. Tyto pojmy mohou za určitých okolností ztratit svůj původní význam a stanou se ideologiemi, vytvářejícími svůj nový svět, „snový“ a neskutečný svět, svět fikce, při čemž napáchají ve světě lidské společnosti mnoho zla (např. nacismus, komunismus, gnosticismus atd). V některém z příštích článků se tím budeme více zabývat. Zde pouze krátce konstatujeme zcela negativní stanovisko k těmto ideologiím, na něž musíme být krajně opatrní.
Zamýšlíme-li se nad individualismem a snažíme-li se zaujmout o něm nějaké kritické stanovisko, musíme dojít k přesvědčení, že individualismus ve své praxi na různých místech a v různých dobách projevoval se tak rozličným způsobem, bral na sebe různé formy, jeho realizace dospívala jak k pozitivním, tak i negativním realitám, že není snadné zhostit se našeho úkolu jednolitým a jednoznačným závěrem. Existovaly dějinné a místní formy individualismu jak pozitivně tak i negativně hodnotitelné, formy vyloženě pozitivní nebo negativní, ale i formy zaujímající v hodnotovém měřítku místo irelevantní a indiferentní. Pak si musíme také položit otázku, co považovat za hodnoty kladné a co za záporné, co považovat za ideální, co za optimální, přijatelné, nepřijatelné či zavrženíhodné.
Jaké paradigma zvolit, na němž a s hlediska kterého by bylo možno jednotlivé projevy individualismu posuzovat? Má toto hledisko odpovídat lidské přirozenosti, tak jak ji běžně chápeme, má být určeno v nějaké normě, nejspíše etické, má toto hledisko odpovídat nějaké účelové motivaci hodnotícího, jeho utilitě a prospěchu? Žijeme v Evropě, kde lidské myšlení vycházelo z filosofické řecké antiky, z vlivu judaismu a křesťanství, a proto nebude na škodu vycházet při svém hodnocení ze staletého vlivu křesťanského učení a jeho morálky jako platformy nám blízké a přijatelné.
Křesťanský světový názor z jedné strany vychází ze stanoviska a přesvědčení, že každý jedinec lidského pokolení je osobou, má být osobností, je samostatný a za sebe a své jednání plně odpovědný, je bytostí od ostatního světa materiálního, organického a živoucího zcela odlišnou, a to zvláště svou rozumovou, duševní a duchovní přirozeností. Každý člověk je originální bytostí, mající většinu přirozených složek totožnou s jinými jedinci, přesto však individuálně jiný než ostatní lidé. Po stránce etické člověk sice je nadán určitou autonomií rozhodovat se o tom, jak správně a mravně jednat a smýšlet. Jeho jednání je však podřízeno jeho svědomí a toto opětně podléhá konformitě s přirozeným řádem a zákonem, který je a má být vtištěn do lidské podstaty, ať tento řád a zákon považujeme za zrozený od Boha a daný Bohem, anebo vycházíme z přesvědčení, že se v člověku vytvořil díky dědictví z minulých dob a čerpáním z obecné lidské tradice. Není tedy člověk absolutním pánem ve svém rozhodování a suverénním pánem, středem všehomíra. Po té stránce podílí se křesťanské myšlení do určité míry na obsahu individualismu, nikoli však absolutně a v rámci naprosté libovůle.
Člověk však není z hlediska křesťanského učení takovou individualitou, aby neměl žádný vztah ke kolektivu. Člověk se rodí do rodiny, do společenství různého druhu, je členem tohoto společenství, je svou podstatou součástí tohoto společenství, je na něm závislý, třebaže i společenství je závislé na něm, je se společenstvím svázán svou přirozeností. Člověk není jen individuem ani jen kolektivem, nýbrž je současně jak individuem, tak kolektivem. Ať se nám líbí nebo nelíbí tato absolutní vyhraněnost individua a kolektivu, musíme se již smířit s tím, že svou lidskou podstatou náležíme do obého a že ve svém myšlení, chování a jednání musíme být konformní s touto skutečností. Jakékoliv odbočení k jednomu či druhému extrému by bylo na úkor lidské přirozenosti a na škodu jak jedinci, tak i lidské společnosti. Toto je succus podstaty lidské přirozenosti, toto jsou životní „mantinely“ lidstva. Toto stanovisko je částí celého křesťanského učení, které je pro naše lidské bytí závazné.
Není pochyb o tom, že pokoušíme-li se promýšlet, uplatňovat a požadovat i ve svém životě individualismus do důsledků, chceme-li jej zabsolutňovat, setkáváme se nutně s negativními důsledky takovéhoto přehnaného individualismu. Tuto negativní stránku individualismu nejlépe objevíme a zjistíme, zamýšlíme-li se nad individualismem v jeho opacích, v jeho opačných pólech, které existují, které o sobě nemusí být konečně negativní, ale jejichž důsledné uplatňování na úkor individualistického ducha negativní bezesporu je. Poněvadž na individualismus můžeme nahlížet z různých jeho aspektů, pokusme se nyní zamyslit nad individualismem z jeho opaků.
Individualismus má svou důležitost v oblasti etiky, kde stojí proti altruismu. Budeme-li trvat důsledně na myšlení individualistickém, můžeme překročit zdravou mez a dostat se do egoismu, který sice není rovnocen individualismu, který je však s ním někdy spojen. Pak zvláště tento egoismus se dostává do rozporu s altruismem, který sám o sobě je ctností dobrou, ve svém přehnaném působení by však byl v rozporu s individualismem. Kde však nalézti onu zdravou mez, která odděluje optimum individualismu od optima altruismu? Není lehké zjistit ono zdravé místo, kde jak individualismus, tak i altruismus dosahují svého optima, aniž by se vzájemně poškozovaly. Křesťanské učení spatřuje radu v tom případě chýlit se o pomoc ctnosti moudrosti, která jako dobré svědomí nám ukáže správnou cestu našeho myšlení a jednání.
Opakem individualismu v oblasti filosofie je determinismus. Zatímco individualismus nám radí, abychom postupovali ve všech věcech života v pevné víře, že vše závisí od nás samých, od našeho suverénního postoje, nezávislého na jakémkoli vlivu a podnětu jakéhokoli okolí, determinismus nám naopak tvrdí, že jsme plně závislí na vlivech okolí, které nás omezují v našem suverénním postoji a které předem určují naši cestu životem. Důsledný determinismus prohlašuje, že naše závislost na vnějších vlivech je takového druhu, že sami ze sebe nemůžeme dělat proti tomu nic. V důsledku toho však, při takovémto pojímání determinismu zmizela zcela autonomie člověka, člověk by se stal objektem cizí vůle nebo cizího omezení fyzického či psychického, zmizela by úplně lidská schopnost rozhodování, ale i lidská odpovědnost za činy. Poněvadž však nemůžeme plně vyloučit takovéto vnější omezování vůle člověka, které nesporně také existuje, křesťanské učení vychází ze stanoviska omezeného determinismu, aby tak zachovalo autonomii člověka a jeho přirozenost.
V sociologii stavíme proti individualismu kolektivismus, přičemž absolutizovaný individualismus i kolektivismus jsou nesporně bludné cesty lidského myšlení a je třeba poukázat na dříve již uvedený postoj křesťanského učení. Ve filosofii můžeme stavět proti sobě individualismus a monismus. Zatímco první vychází z plurality projevů lidského života, z jeho různorodé motivačnosti, staví monismus na jediném východisku, ať již jde o monismus materie v materialismu nebo spirituální základnu v idealismu či jiné myšlenkové základně. Po této stránce křesťanské učení se více vzdaluje monistickému východisku.
Podobně jako tomu bylo u atomismu, může individualismus ve svém důsledném postoji dospět ke svému nezdravému a mylnému opaku, k anarchismu, který po jedné straně má něco společného s individualismem, ale představuje jeho přehnanou podobu, a to podobu příkře se protivící etické stránce. Projeví-li se individualismus v podobě tohoto extrémního negativního postoje, je jej třeba v každém případě odmítnout, neboť se příčí zdravému lidskému rozumu.
Třebaže individualismus a liberalismus mají mnoho společného, jde ve skutečnosti o dva sporující se samostatné projevy lidského ducha. Liberalismus spatřujeme v praxi nejčastěji ve spojení s oblastí ekonomickou, kde důsledné chápání a prosazování laissez-passer, laissez -faire dalo vzniknout nezdravému manchesterskému kapitalismu, který napáchal mnoho zla sociálního i ekonomického a který nová doba nahrazuje realitou sociálně tržního hospodářství, stojícího nejen v rozporu s raným kapitalismem, zároveň však také se socialismem a s jeho plánovaným a úzce řízeným hospodářstvím. Jestliže křesťanské sociální učení tak rázně vystupovalo proti nezdravému kapitalismu, jeho postoj byl stejně nesmiřitelný s existencí socialismu, který odporuje lidské přirozenosti a potlačuje v člověku zdravé jádro individuality.
Pokud individualismus postupuje proti nadměrné nadvládě státu a jiným útvarům lidské společnosti, je s ním jistě třeba souhlasit. Pokud by však chtěl odstranit jakoukoli ingerenci státu v lidském soužití, museli bychom takovýto individualismus odmítnout, neboť by se tím popírala ona podstatná složka lidské přirozenosti, která patří podstatně do obsahu pojmu člověka a činí člověka lidskou bytostí v kolektivu, jak již bylo řečeno v souvislosti s křesťanským učením. Individualismus se může také nezdravě projevovat, jak jsme zjistili ve slovníkovém pojetí individualismu, aristokratickým ignorováním společnosti, povyšováním se nad společnost a vyřazováním se z tohoto společenství. I takovýto postoj individualismu by byl v rozporu s blahem společnosti a vedl by k diktátu individualistického myšlení. Prosazuje-li individualismus své přesvědčení, že blaho jednotlivce vede eo ipso k blahu celé společnosti, je takovéto myšlení a tvrzení scestné, neboť se tím jednotí blaho jedince a obecné blaho, kterážto blaha nejsou totožná. Individualistické blaho spočívá v naplnění individuálních zájmů a dober, zatímco obecné blaho přihlíží ke spokojenosti a uspokojování zájmů celého kolektivu. Individualismus se svou autonomií osobnosti jistě má pravdu, nesmí však spatřovat v individuu samoúčel neodvislý na účelu společnosti.
Považuje-li se tedy individualismus za dědictví křesťanství a spatřuje-li se jeho základ v křesťanství, dá se souhlasit s takovýmto přesvědčením a názorem. Oponuje-li individualismus uniformitě ve srovnání s originalitou každého člověka a s jeho důstojností, nestaví-li se proti principu solidarity v lidském životě, respektuje-li zdravý hodnotový systém, dobrou vůli a obecné blaho, brání-li nezastupitelnost, odpovědnost a dějinnost, spočívající v lidské svobodě, což ovšem předpokládá uznávání objektivní vazby a společenské formy překračující jednotlivce, nemůžeme mít námitky proti takovémuto pojetí individualismu. Pokud však individualismus, jak praví Herderův naučný slovník, zabsolutňuje jednotlivcovu individualitu, popírá vazbu jednotlivce na společenství, směřuje k náboženskému subjektivismu, filosoficky k nominalismu a k utilitarismu, eticky k eudaimonismu a unitarismu, sociologicky a na základě atomistického pojetí člověka ke zrušení společnosti vůbec a k anarchismu, k liberalistickému kapitalismu s jeho negativy a k poklesu funkce státu, nemůžeme s takovýmto pojetím individualismu souhlasit, neboť vede k destruktivnosti a k nenormálnosti v lidské společnosti.
Josef Plocek