Za druhé intelektuálové, především ti na levici, často opovrhují způsobem, jímž obyčejní lidé dávají najevo loajalitu. Používám tu jeden latinský novotvar - oikofobie jako opak xenofobie. Oikofobie je nenávist k domovu, nenávist k instinktu, který obyčejné lidi má k tomu, aby se usadili a mohli vést spořádanou existenci. Oikofobií v posledních desetiletích trpí skutečně mnoho intelektuálů. Přitom vy jste v české kultuře devatenáctého století měli celou třídu oikofilů. Krásné plody těchto snah tu máme dodnes - Smetanu a Dvořáka, ale také Vrchlického a Němcovou. Vaše národní obrození bylo pokusem svrhnout tehdejší nadnárodní uspořádání a znovu zpracovat téma domova, byla to skvělá chvíle českých dějin a myslím, že například v Čapkovi trvala až do druhé světové války. Pak ovšem přišli komunisti a říkali: musíme svět pojímat internacionalisticky. Povězte mi, posmívá se dnes u vás někdo osvícencům? Jestli ano, tak vidíte oikofoby v akci. Tohle vysmívání osvědčeným hodnotám bohužel není nic, na čem by se dalo stavět.
    A konečně za třetí: intelektuálům se zpravidla líbí, když se rozhoduje bez přijímání odpovědnosti. Brusel je dnes centrum moci, kde nikdo není zodpovědný za to, co dělá. Brusel je cesta, jak se demokratické odpovědnosti vyhnout. Intelektuálové tíhnou k představě mezinárodního řádu, v němž by oni byli u kormidla. Nikdy sice u kormidla nebudou, vždycky ale o tom budou snít.“   
    Na dotaz, ve věci vysvětlení pro motivaci intelektuálů přenášet pravomoci do Bruselu a zbavovat se tak odpovědnosti Scruton odpovídá: „Podléhají totálnímu klamu, jsou to blázni. Pak je tu ještě jeden důvod: pokud by se dosavadní postup blížil k výbuchu, přebírat za takových okolností odpovědnost v demokracii národního státu by byla tvrdá práce“. A na otázku tlaku EU vstupu Čechů do integrace Scruton odpovídá: „Jsou tlačeni do jednoty, kterou nebudou akceptovat, takže není dlouhodobě udržitelná. Krize eura sem ovšem nepochybně patří. Obnažuje se v ní základní problém celé evropské integrace. Euro byl projekt elit přijatý velmi rychle, aniž by si ty elity daly námahu promyslet dlouhodobé důsledky a aniž by ztrácely čas vymýšlením plánu B.“
    Na otázku, že totéž říkají i příznivci hlubší integrace, Scruton odpovídá: „To jsou ti, kdo vlastní chyby zneužívají k dělání dalších chyb. Oni ale euro zavedli proto, aby potom mohli lidem vnutit Spojené státy evropské, aniž by o tom s nimi předtím veřejně diskutovali. Ovšemže každý ví, že lidé v Evropě žádné Spojené státy evropské nechtějí. Je to projekt bez demokratické legitimace, stále se ale sune kupředu a lidi v Evropě táhne za sebou do propasti“.
    „Všichni víme, že komunismus ve východní Evropě zlikvidoval právní řád. Když zkolaboval, nastalo právní vakuum. A Evropská unie vám to právo a procedury nabídla. Což bylo strašně atraktivní, najednou se zdálo, že přechod od komunismu k tržnímu hospodářství lze překonat jedním velkým skokem, že půjde skočit přímo doprostřed Evropy. Lidé ale nechápali, že tím skokem po hlavě ztrácejí soudržnost a vzájemnou loajalitu, jak ji v sobě cítili pod komunistickým tlakem.“
    Na otázku, zda česká politika se ukázala v těchto svých dvaceti letech geneticky náchylná ke korupci, takže externí dohled je pokrok, Scruton odpovídá:  „Předem bych rád varoval před iluzí, že Brusel je čistý. Brusel je plný korupce, proč asi ještě nikdy nebyli schopni udělat si účetní uzávěrku v unijním rozpočtu? Nikdy to účetní dvůr EU nepodepsal.“
    Na otázku, že Česká republika si nemůže dovolit hospodářsky izolaci s Německem a musí stát po boku Německa a Francie a co tedy má dělat, Scruton odpovídá: „Stáli jste jim bok po boku v letech 1939 až 1945 a žádné štěstí vám to nepřineslo. Jestli se vám podaří stát Němcům po boku a udržet nezávislou Českou republiku, tak fajn.“ A na adresu Němců a na jejich budoucnost uvádí: „Kdo ví, co všechno může přijít. Pokud nebudete trvat na samostatnosti, můžete o ni někdy v budoucnu náhle přijít a pak bude pozdě litovat. Vždycky, když velká země vykonává nátlak na menší zemi, je úkolem její politické třídy říci: ne, takové věci můžeme dělat jen po dohodě, nikdy ne pod tlakem.“
    A na otázku, zda Británie odejde nebo bude vykopnuta z Evropské unie
Scruton odpovídá: „Nepovažuji za pravděpodobné, že nás vykopnou. Pravděpodobnější je, že odejdeme sami, protože je pravděpodobné, že Evropská unie se rozpadne.“ Tolik Scruton.

Komentář ke Scrutonovu stanovisku

    Tvrdí-li Scruton, že jediným důležitým motivem pro intelektuály, kteří jsou nepřátelští nejen k nacionalismu a dokonce i k národu, je okolnost, že tyto pojmy spojují omylem s německým nacismem a s Hitlerem, dopouští se sám vážného omylu, když směšuje ideologii nacionalismu s pojmem národ, jako by to byly pojmy identické. Slovník cizích slov vymezuje nacionalismus jako myšlenkový a politický směr, který pokládá vlastní národ za nadřazený, často s prvky nevraživosti k národům jiným a k jejich podceňování. Pojem nacionalismus se datuje z XIX. století a jako ideologie měl vždy charakter silně negativní. Co do svého slovního původu sice navazuje na pojem národ, ale má vlastní bytostní podstatu a nemá co činit s pozitivním pojmem národ.
    Scruton zastává názor, že mnozí intelektuálové často opovrhují způsobem, jímž obyčejní lidé dávají najevo loajalitu. Vytvořil pro to novotvar „oikofobii“, která znamená nenávist k domovu, k usedlému životu, nenávist k instinktu, který vede k zaběhané životní existenci. Tak jak někteří lidé trpí xenofobií, nenávistí či strachem před cizotou, tak jiní se straní navyklého života usazením se v domově, co je v příkrém rozporu s komunistickým internacionalismem, ale i s životním postojem takového Smetany, Dvořáka či Vrchlického. Scruton to vystihuje slov:  „Povězte mi, posmívá se dnes někdo u vás osvícencům? Jestli ano, tak vidíte oikofoby v akci. Tohle vysmívání osvědčeným hodnotám bohužel není nic, na čem, by se dalo stavět“. Scruton zřejmě plně vyznává osvícenství v tom původním smyslu, považuje je za něco absolutně platného a nesporného a zapomíná, že je třeba brát i osvícenství s určitou rezervou, neboť i ono v mnohém chybovalo, např. víra se mu jeví jako pověra.
    Scruton má samozřejmě pravdu, když konstatuje, že dnešní člověk intelektuálního charakteru činí rozhodnutí všeho druhu, aniž by byl ochoten přijmout nějakou odpovědnost, která s tím, souvisí. Když však jeho text se vyslovuje především na nedostatky Bruselu, zdá se toto omezení neuspokojivé proto, že z citace vyplývá, že autor textu je zaměřen proti Evropské unii, ať oprávněně či nikoli. Otázka odpovědnosti má však mnohem širší dosah,
který se neomezuje jen na Brusel. V další kapitole se tím budeme zabývat.
    V další otázce se jedná opět o krizi eurozóny a Scruton odpovídá: „(Lidé Evropy) jsou tlačeni do jednoty, kterou nebudou akceptovat, takže není dlouhodobě udržitelná. Krize eura sem ovšem nepochybně patří. Obnažuje se v ní základní problém celé evropské integrace. Euro byl projekt elit přijatý velmi rychle, aniž by si ty elity daly námahu promyslet dlouhodobé důsledky a aniž by ztrácely čas vymýšlením plánu B.“ I další odpověď se týká bližších příznivců eurozóny a Scruton praví: „To jsou ti, kdo vlastní chyby zneužívají k dělání
 dalších chyb. Oni ale euro zavedli proto, aby potom mohli lidem vnutit Spojené státy evropské, aniž by o tom s nimi předtím veřejně diskutovali. Ovšemže každý ví, že lidé v Evropě žádné Spojené státy evropské nechtějí. Je to projekt bez demokratické legitimace, stále se ale sune kupředu a lidi v Evropě táhne s sebou do propasti.“ Z uvedeného je patrné, že Scruton jako Angličan je zaměřen ostře proti Evropské unii. Toto je omyl Scrutonův. Neboť Češi mají své uvážené důvody být členem NATO a EU.
    Další otázka se objevuje i se Scrutonovou touto odpovědí: „Když komunismus ve východní Evropě zlikvidoval právní řád a zkrachoval, nastalo právní vakuum. A Evropská unie vám to právo a procedury nabídla. Což bylo strašně atraktivní, najednou se zdálo, že přechod od komunismu k tržnímu hospodářství lze překonat jednám velkým skokem, že půjde skočit přímo doprostřed Evropy. Lidé ale nehápali, že tím skokem po hlavě ztrácejí soudržnost a vzájemnou loajalitu, jak ji k sobě cítili pod komunistickým tlakem.
    Úmyslně jsme zde znovu ocitovali slova Scrutona, s nimiž nemůžeme souhlasit. Tvrdí-li Scruton, že Češi nechtějí vstoupit do EU, je to jeho omyl, který nesmí přičítat Čechům. Tvrdí-li, že i v Bruselu vládne korupce, dá se tomu věřit, to však ještě neopravňuje odmítat vrcholný orgán EU. Překvapující je také, když Scruton konstatuje, že v letech 1934 ač 1945 Československá republika stála po boku Anglie a Francie a žádné štěstí jí to nepřineslo. O obou zemích, které opustily v rozporu s uzavřenými přátelskými smlouvami ČSR v době nejtěžší, hovoří Scruton o obou spřátelených zemích jako o někom cizím a zapomíná přitom, že i on by měl jako Angličan být odpověden za jejich postup. Tolik k uvedenému interview.

Co nám chybí v uvedeném rozhovoru Scrutona?

    Scruton je jistě prvořadý filosof a publicista, zabývající se věcmi veřejnými a vážíme si jej i pro jeho jiné projevy, přece nám něco v jeho
rozhovoru chybí, nač by podle našeho názoru měl vyjevit svůj postoj. Jsou to obecné nedostatky odpovědnosti, které se nacházejí na straně Bruselu jen v podobě jako „pars pro toto“. 
    V denním životě se setkáváme s častými případy, kdy jednající lidé neplní svou povinnost a neberou vážně svou odpovědnost, která přináleží jejich stavu. Jsme-li přítomni uzavíranému sňatku a slyšíme slavnostní slib věrnosti do konce života, kterým se snoubeni vzájemně zavazují, v mysli nám proběhne, jaké je plnění tohoto závazku, když podle statistických dat každé druhé manželství je rozloučeno.    
    Pokud se týče rodin, jaká je odpovědnost členů rodiny, mužů, žen a dětí? Jaká je odpovědnost členů církví a náboženských společností vzhledem k náboženským vyznáním a náboženským povinnostem? Když věřící z nedostatku odpovědnosti vystupují z církví, a to i členové dříve nábožensky spolehliví, když dokonce z obavy, aby nebyli za něco odpovědni, neuvádějí ani svá jména do statistických dat jako věřící lidé?
    A co říci o občanech státu, kteří sice nadávají denně na politické činitele,
vládu, poslance a politické strany, státní zastupitele, soudy, policejní orgány a politiky, aniž by si byli vědomi toho, že je povinností každého občana podílet se nějakým způsobem na veřejném dění, třebas i jen svou kritikou?  
    Bylo by možno pokračovat v tomto vypovídání o přečetných případech zanedbávání odpovědnosti lidí různých profesí, kdy „pacta sunt servanda“ a kdy náprava závisí zcela na nás lidech samých? Uvádět další příklady nedostatku odpovědnosti v lidu by bylo „nošení sov do Athén“.

Úvaha na okraj poslanecké povinnosti pravdivého projevu

    Jsme svědky toho, že politické strany nutí své poslance při hlasování v parlamentě vždy hlasovat souhlasně s pokynem vedení strany a někdy si stranická vedení zjednávají i příslušné sankce, když tento jejich požadavek není plněn. Nebude na škodu trochu se nad touto otázkou zamyslit. Navazuje to totiž také na problematiku odpovědnosti, odpovědnosti za pravdivý výrok. Podle čl. 26 Ústavy české republiky totiž „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem“ a ve svém slibu podle čl. 23 se zavazují: „Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu zachovávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Jestliže tedy vedení politické strany činí na svého poslance či senátora nějaký nátlak, třeba i tou mírnou formou jako přání, aby se její mocenské či finanční postavení zlepšilo, jedná v rozporu s ústavou a mravní normou. A naopak jestliže poslanec nebo senátor takto vyhovuje účelovým zájmům své politické strany a případně proti zájmům obecného blaha občanů, dopouští se porušení svého slibu, mravního zákona a ústavního předpisu.
    Toto je ovšem ideální stav, kdy představitelé státu i občané volí podle svého svědomí, neboť jedině tak se dosáhne toho, že se zjistí většina hlasů, která je výsledkem ve sledování cíle obecného dobra. Součet všech jednotlivých hlasů podléhá určité soutěživosti, která nám prozradí, jaký je obecný zájem. Zde však dochází k mnoha machinacím a obcházením sledování obecného dobra. Určité skupiny jednotlivců totiž sledují jednak své vlastní cíle a osobní prospěch, jednak usilují o dosažení vedoucího postavení a moci určité politické strany ve státě, určitých zvolených jedinců, kteří mají posílit moc a finanční prospěch některých podnikatelů. Velkou roli zde hraje politika. Někteří hospodářští činitelé jako sponzoři podplácejí politiky, aby jim zprostředkovali státní lukrativní zakázky, na nichž by mohli krýt své korupční dary politikům, politici v zájmu své moci a postavení své politickém strany přemění tyto sponzorské dary v propagační prostředky. Jak sponzoři, tak i politici jsou spokojeni, prvním se zvýšily výdělky, druhým moc, na tuto machinaci doplatí občané ve funkci daňových poplatníků -  a  obecného dobra se nedosáhlo.
    Machinace se objeví i ve výsledcích voleb, dosažených podvodným způsobem (ovlivněním občanů vylhanými preferencemi) nebo přímými podvody ve volbách (neexistující voliči, přemísťování voličů, falešnými volebními lístky). Doplatí na to obecné blaho občanů, třebaže vše se děje „lege artis“.       
    Mnoho politických činitelů prohlašuje, že pojem obecné blaho je pouhou fikcí a že materiální úroveň občanů je garantována. Je-li však ve státě odhad politické preference vlády a politiků jen 15%, je to důkazem toho, že obecného blaha nebylo dosaženo, neboť i politické uspokojení občanů a jejich právní jistota a spokojenost s vládou a parlamentem patří do oblasti obecného dobra. Společnost žijící ve lži, podvodu a korupce postrádá značnou část obecného dobra.

Plocek Josef