V prvé kapitole podáme výklad komunitarismu a v závěru se pokusíme problém posoudit z hlediska křesťanské filosofie.

 

Komunitarismus.
 

Původ a charakteristika komunitarismu: Vznik po roce 1980, zejména jako odpověď na Rawlsovu knihu „Teorie spravedlnosti“. Komunitaristé vyšli ze studia starověkých antických republik a ze starověké politické filosofie, kde obec a společenství hrály daleko významnější úlohu než v současných demokraciích. Komunitaristé kritizují úpadek občanské účasti na veřejných záležitostech a pokles zájmu o společenský život. Někteří se zasazují o tak zvaná pozitivní práva, jako je bezplatné vzdělávání a zdravotnictví přes sociální zajištění.

Komunitaristé se odvolávají na starší myslitele: M. Buben, N. Machiavelli. J. J. Rousseau nebo A. Tocqueville.

 

Kritika liberální představy spravedlnosti: Tato kritika se odvíjí od Rawlsovy teorie spravedlnosti, vycházející z nešťastného (jak říká Sandel) předpokladu, že subjekty jsou nezávislé na svých morálních přesvědčeních a cílech – jsou

dány jakoby před svými sociálními cíli a morální identitou, což je podle Sandela neudržitelná abstrakce, odtržení od sociální povahy člověka. Bez zakotvení ve světě našeho života nemůže existovat vůbec žádné já, a tedy ani žádný racionální subjekt.

         Subjekty jsou tak silně formované svým morálním předsvědčením a životními cíli, že není možné, aby zaujaly distancující objektivní postoj vůči svým přesvědčením. Proto ani uznání obecných principů spravedlnosti nelze vyložit jako racionální volbu subjektů, ale spíše jako představu o morálním dobru, normách a hodnotách společně sdílených všemi subjekty partikulární pospolitosti.

Jak argumentuje Sandel, již v řecké polis byly normy jednání a principy spravedlnosti uznány za legitimní, protože vyjadřovaly společné představy dobra. V moderních společnostech ale lidé v zásadě zastávají konfliktní představy o dobru, a proto musí být spravedlnost nebo idea rovných práv chápána jako ústřední ctnost, jelikož svoboda k uskutečnění vlastních životních cílů se stává nejvyšším dobrem.

Tímto tedy dochází k vzájemnému propojení komunitaristické teorie obecného blaha a liberální hodnotové skepsi morálního rozkladu.

         Člověk by se měl opřít o nezpochybnitelná pravidla svého vlastního myšlení a jednání. S těmito představami o ctnostech „dobrého“ člověka jsou pak úzce svázány všeobecné představy o spravedlnosti, která už není přímo prezentována jako neutrální hodnota, ale spíše jako subjektivní princip. (Záruka vztahu této subjektivní představy k právním předpisům závazným pro všechny občany však neexistuje.)

 

Občanská společnost: Podle Walzera občanská společnost vychází z chyby současných filosofů, tj. z jednodimenzionality, kteří na otázku, co je nejvhodnější pro dobrý život, se totiž pokoušejí dát pouze jedinou odpověď. Tou může být politická pospolitost, kde se člověk stává ctnostným občanem kooperativní ekonomie – výrobcem, spotřebitelem. Proto Walzer proti této jednodimenzionalitě staví občanskou společnost. Ta se v zájmu svobody svých občanů vyznačuje politickým, hospodářským a kulturním pluralismem. Obhajuje pak stát a občanskou společnost jako nezbytné a vzájemně se doplňující prvky každé demokratické společnosti. Rozhodně tak odpuzuje tendenci chápat představu společnosti jako demokratickou. Občanská společnost jedině může zachovat demokratický stát. Občanská společnost tedy není stát, ale očekává účinnou ochranu před vládou prostřednictvím principů vlády zákona a právně garantovaných individuálních práv a svobod. Občanská společnost (církve, odbory, spolky, sdružení, iniciativy) se odlišuje od státu, ale tyto složky jsou závislé na jeho pomoc. Je-li občanská společnost takovou spletí institucí, vyžaduje vliv a pomoc státu, ale může sloužit jako korigující prvek státu a někdy dokonce jako jeho protiváha.

Komunitarista a liberál mají nedůvěru ke zbytečně silnému státu a občanská společnost tvoří bariéru proti rozpínavosti státu.

 

Spor mezi liberalismem a komunitarismem: Spor se narodil v polovině 80. let. 20. stol. v americké morální a politické filosofii, přičemž se zpočátku jevil jako záležitost odlišných interpretací jistých vnitřních poměrů. Teorie spravedlnosti Johna Rawlse ovšem postupně v diskusi přerostla ve spor o základní morálně politické otázky liberálně demokratické společnosti a stala se jedním ze základních impulsů pro anglosaskou praktickou filosofii konce 20. století. Její počátek je možno vysledovat v tzv. Kantovském obratu v liberální filosofii a v jeho následné komunitaristické kritice. Zatímco post-kantovští liberálové opírají politickou morálku o principy individuální svobody a rovnosti, komunitaristé chtějí se opřít o účely sledované lidmi ve společném životě. Proti deontologické morálce individuálních práv tak stojí teleologická etika společného dobra.

         Tyto dvě normativní vize vycházejí z rozličných antropologických pozic, jejichž rozdílnosti mohou být přiblíženy odpověďmi na tři základní otázky neboli trojím sporem o prvotnost (viz Pavel Barša: „Politická teorie multikulturatismu“).

         První otázka je, zda je důležité právo nebo dobro. S tím souvisí otázka druhá, zda etické účely normují jáství, či naopak jáství rozhoduje svobodně o účelech, jež sleduje. A konečně je zde otázka prvotnosti vztahu jednotlivce a společenství.

         Opačné odpovědi na tyto otázky tedy rozdělují scénu politické filosofie na dva „tábory“, jež mají rozdílná historicky-filosofická východiska - Charles Tylor je nazývá „atomisté“ a „holisté“. „Atomistická“ koncepce vytváří pojetí „otevřené společnosti“, ale rozpracovává je (systémověji) do kompletnější podoby. Jejím „otcem“ je John Rawls, jehož „Teorie spravedlnosti“ si klade za cíl zevšeobecnit a dostat na vyšší úroveň abstrakce teorii společenské smlouvy rozvíjené již Lockem, Rousseauem či Kantem. Je prezentována jako součást racionální volby a spravedlnosti základní struktury (rámce) – jde tedy o procedurální spravedlnost.

         Existuje však i jiný pohled na polemiku liberalismu a komunitarismu. Komunitarismus se v polemice s liberalismem o tom hodnotově neutrálním vyznačuje důrazem na společensky předem zažití mravní a duchovní názorové orientace, jež vytváří vědomí jednoho společného celku jako určité koncepce všem společného dobra. Jedině odtud se podle nich mohou vyvinout pojetí práv individuálních a vůbec fenomén individuality jako takové. Mravnost a dobro jsou protonadřazeny právu jako podmínky jejich vzniku a perspektivní trvalosti.

Vývoj koncepce spravedlnosti: Platon, Aristotelés, Locke, Hobbes, Rousseau, Smith, Popper („Otevřená společnost“), Hayek. Svoboda v pojetí liberální otevřené společnosti znamená odmítnutí závaznosti jakékoli náboženské, filosofické nebo morální orientace (Miroslav Bednář: „Spravedlnost, demokracie a česká filosofie politiky“). Svobodná společnost v takovém významu znamená odmítnout závaznost jakékoli náboženské, filosofické nebo morální orientace. Takováto svobodná společnost se nazývá otevřenou společností a spočívá v neexistenci předběžného vymezení existenční náplně, činnosti a názorového zaměření občanů. Jakákoliv společná filosofická, duchovní a mravní základna občanů je v takto chápané „otevřené společnosti“ předem vyloučena a celkově se zakládá na striktně neutrálním stanovisku vůči metafyzice a etice, jejichž hegemonii považují zastánci tohoto konceptu za podstatu totalitní hrozby demokracie, aniž by rozlišovali mezi filosofií a ideologií. Komunitarismus vytváří ilusi, že jeho cílem je soudržnost národa, ale tvoří pluralitu komun, roztříštěnost společenství, rivalitu konkurence. Nejen v etnických a náboženských skupinách, ale také ve skupinách sociálních, teritoriálních, založených na pohlaví vytvářejí vyostřený nacionalismus.

         Obecně možno říci, že zatímco klasický liberalismus v prvé řadě lpí především na spjatosti prioritních principů individuální lidské zodpovědnosti, tak komunitarismus hledá především etické zakotvení lidského společenství a principy budování sdíleného chápání společného dobra.

         Jednotnou koncepci komunitaristické formy oproti individualistickému liberalistickému pojetí se pokoušela formulovat skupina známých i současných amerických filosofů, např. Rawls, MacIntyre, Nozick, Tylor,Walzer, Sandel aj., kteří si kladli a kladou otázku, jaká je tedy vhodná koncepce pro pojetí státu, demokracie a spravedlnosti v rozvinutých společenstvích 21. století?

Zdá se, že společná cesta je těžko k nalezení v podobě východiska „společné dobro“. Při sledování společné identity jednotlivých národů se naráží na překážky v podobě dosud existující snahy zachovávání priority národního státu a na tlak globálního universalismu, při čem spravedlnost a solidarita nejsou jednoznačně interpretovatelné.

 

Křesťanský výklad komunitarismu.

 

         Komunitarismus oponuje liberalismu v tom, že se značně odchýlil od smýšlení původních antických státečků, které vycházely z většího důrazu na kolektiv, na obecnější chápání společnosti. Je nepochybné, že omezené a absolutistické pojímání svobody může vést k porušení společenské harmonie. Neboť k porušení společenského myšlení může vést jakékoli maximalizování a absolutizování různých principů a zásad, které samy o sobě jsou dobré. Tohoto překračování správného postupu se liberalismus nesporně dopouštěl a dopouští. Horší je však ta okolnost, že liberalismus v tomto svém postupu navázal na ideologii individualismu, jednostranného prosazování jednotlivců a jejich úzce osobních zájmů, což se neblaze odrazilo v raném kapitalismu. Filosof Tylor toto úzké spojení jednotlivce, části celku a společnosti, vystihuje pojmem „atomisté“ na rozdíl od „holistů“, preferujících větší celky a skupiny. A vliv individualismu v liberalismu vede komunitaristy v jejich opozici s liberalisty k preferování lidské společnosti jako celku oproti jednotlivcům. S tímto postojem komunitaristů musíme souhlasit, když si uvědomíme antropologický postoj křesťanství posilující postavení společnosti proti jednotlivcům ve smyslu poměru celku k části.

         Jestliže „svoboda v pojetí liberální otevřené společnosti znamená odmítnutí závaznosti jakékoli náboženské, filosofické nebo morální orientace“, což je předmětem základního přesvědčení liberalismu, není divu, že proti tomuto postoji se zrodila myšlenka komunitarismu, který naopak vychází z úzkého sepětí morální stránky s potřebami lidské společnosti. Pro komunitarismus je nemyslitelé, že by mohla existovat koncepce státu a společnosti, která by předem stavěla svůj základ striktně na neutrálním stanovisku vůči metafyzice a etice, nebo je dokonce odmítala, nedbala na náboženskou, filosofickou nebo mravní orientaci. Komunitarismus právě spočívá na takovémto duchovním a duševním postoji a je naprosto jeho kladem, že tak oponuje liberalismu.

         Jestliže pro liberalisty a pro modernisty náboženství a etika jsou záležitostí čistě jejich soukromého života a nespatřují v nich podstatnou složku jak osobní, tak i společenskou, je takovéto stanovisko v příkrém rozporu s komunitarismem.

         Komunitaristický filosof Walzer přišel s myšlenkou, že obvyklá odpověď má charakter jedné dimenze, jednodimenzionalitu. Filosofové v té souvislosti např. doporučují, že je nutná potřeba politické pospolitosti a jako příklad uvedou pospolitost pracovníků v ekonomii. Ti však tvoří jen kooperativu ekonomie, výrobce, spotřebitele atd. Nebo pospolitost právnických osob v parlamentu, u soudu, v politických stranách, v advokacii, právníků v úřadech atd. Jde samozřejmě o pospolitost jedné dimenze. Lidská společnost však má mnoho dimenzí, pluralitu dimenzí (církve, odbory, spolky, sdružení, iniciativy atd).

         Walzer navrhuje proto, že takovouto pluralitní formou je „občanská společnost“. Ta není demokracií, tvoří doplňující prvky demokracie, udržuje a zachovává stát, není státem, ale pomoc státu potřebuje, může být korigujícím prvkem státu, může se stát dokonce protiváhou státu, bariérou proti státní rozpínavosti., což vítá jak liberál, tak komunitarista.

         Komunitaristé kritizují úpadek občanské účasti na veřejných záležitostech a pokles zájmu o společenský život a svými výzvami se obracejí na občanské společnosti se žádostmi o pomoc.

         Komunitarismus si uvědomuje, že již stará antika považovala normy jednání a principy spravedlnosti za legitimní, protože vyjadřovaly společné představy dobra. Proto komunitarismus se chce opřít o účely sledované lidmi ve společném životě, což je proti morálce liberalistických individuálních práv, morálce chápané jako povinnost, a chce teleologickou, účelovou etikou dospět společného dobra. Přechází tedy oproti liberalismu od práva do úvahy účelovosti. Tím nadřazuje dobro právu. Tím také liberalistické etické účely nenormují „jáství“, vědomí osobního prvenství, nýbrž komunitaristické jáství, opřené o moralitu a předem dané, rozhoduje svobodně o účelech, které sleduje. Přitom rovněž nezapomíná oproti individualistickému liberalismu na důraz na společenství

         Zdůrazněme ještě jedno, že komunitaristická „předem“ zažitá mravní a názorová orientace vytváří společnou koncepci obecného dobra a vkládá ji jako jeden společný celek do vědomi všech. A jedině odtud se podle komunitarismu mohou vyvinout pojetí práv individuálních a vůbec fenomén individuality jako takové. Proto tako mravnost a dobro jsou nadřazeny právu jako podmínky jeho vzniku a perspektivní trvalosti.

         Proto jako křesťané dáme přednost z výše uvedených důvodů komunitarismu před liberalismem, i když si uvědomujeme, že vývoj komunitarismu ještě není ukončen.