O problematice lži pojednává Jiří Skoblík ve svém spise „Přehled křesťanské etiky“ a Karl-Heinz Peschke v díle „Křesťanská etika“. Budeme se věnovat názorům obou autorů v prvních dvou kapitolách této úvahy a ve třetí kapitole si pak všimneme stanoviska Katolického katechismu k dané problematice. V závěru se pak pokusíme zaujmout své stanovisko k oběma autorům. Ve všech kapitolách se budeme opírat o přímé citace pramenů nebo o jejich parafráze.

 

Skoblík ve své etice v kapitole o právu na informace pojednává o přílivu a odlivu informací, které člověku slouží k bližší orientaci ve věci lži a věrného podávání pravdy, všímá si toho, proč lidé vůbec mají mluvit pravdu, nikoli lhát a za jakých podmínek se mají vyhýbat dotazům na vyjevení a prozrazení nějakého tajemství. O samotné lži podává tyto skutečnosti: „Ti, kdo vidí smysl v označování pravdy, definují lež jako mluvení proti mysli, locutio contra mentem, každé nepravdivé mluvení ztotožňují se lží. Jiní nazývají lží mluvení proti právu člověka na pravdu, locutio contra ius ad veritatem. Nepravdivé je mluvení podle nich pouze tehdy, když se staví proti právu na pravdivou informaci. Jiní chápou lež jako mluvení proti mysli, urážející důvěru mezi lidmi, nebo krátce jako mluvení proti dobru pravdy.“

Skoblík znázorňuje obě školy takto: F = falsiloquium (nepravdivý výrok), M = mendacium (lež). Pro jednu školu je „F“ rovno „M“, pro druhou školu „F“ je větší než „M“. Pro jedny každé falsiloquium je lež; neexistuje tedy mravně indiferentní falsiloquium. Pro druhé ne každé falsiloquium je lež; existuje také mravně indiferentní falsiloquium, které je jakýmsi lékem v krajní nouzi, když přispívá k velkému dobru, když je motivováno velkou pokorou, když je řečeno v dobrém úmyslu, když je obranou v nouzi či při střetávání povinností, anebo když ten, kdo se ptá, ztratí právo na pravdu (např. nepřítel nebo nepříčetný).

„Všichni uznávají, že lež je vždy hříchem. Pokud odporuje jenom pravdivosti, není hodnocena jako vážné porušení mravního řádu. Pokud však odporuje spravedlnosti nebo jiným ctnostem a pokud se nejedná o věc malého významu, je závažným proviněním.

Všichni také uznávají, že plnou pravdu nelze vždycky otevřeně říci. Jak ji zatajit, a přitom se nedopustit lži? Škola, která odmítá případnou dovolenost falsioloquia, vidí řešení v tzv. zámlce (restrictio). Latinský jazyk znamená ´utažení, svázání (mysli)´; je to úkon mysli, kterým během mluvy zaměřujeme slova k jinému než obvyklému smyslu. O restrikci čistě v mysli, restrictio pure mentalis (RPM), mluvíme tehdy, když smysl, který jsme slovům dali, nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem mluvícího i naslouchajícího (formulace věty či momentální situace úřední, společenská nebo jiná mluvícího i poslouchajícího) nijak vystihnout. Když je však pozorný posluchač schopen z formulace (jak byla informace vyjádřena) nebo ze situace (mluvčí je úřední osoba) poznat, že při odpovědi dá tázaný slovům pravděpodobně jiný než obvyklý smysl, mluvíme o zámlce v širším smyslu, restrictio late mentalis (RLM.“

„RPM není nikdy dovolená – je to vlastně čistá lež; RLM je z přiměřených příčin přípustná – vždyť odepřít jasnou informaci je v některých případech nejen dovolené, ale i nutné. I tak je však třeba RLM vždy vidět jako nouzové, nikoliv pravidelné opatření. Jinak se vytvoří návyk, který je vysloveně škodlivý. Kdo je v něm obratný, je v pokušení trvale zastírat pravdu – jak se mu to hodí – a vzdaluje se k vlastní škodě onomu prostému ano, ano; ne, ne. Evangelium poskytuje pro RLM příklad v Jan 7,8.

Kasuistika uvádí případy, kdy mluvčí zcela jasně není nucen prozrazovat pravdu. Je to např. řeč týkající se zpovědního tajemství, řeč obžalovaného před soudem, který má právo se neprozrazovat, a také řeč těch, kdo jsou vázáni služebním tajemstvím jako lékaři, právníci a tajemníci. V těchto případech nejde o lež buď pro vhodnou, obratnou formulaci, která je plně pravdivá, ale zavádějící, nebo pro okolnosti, za kterých je obtížná otázka položena (každého musí napadnout, že na určité delikátní otázky lékař asi s pravdou ven nevyjde; podobně jako právník, tajemník a jiní – tím spíše zpovědník). Někdy mohou toho, kdo se ptá, stroze vykázat do patřičných mezí. Někdy to ale nejde. Např. tazatel může stát společensky vysoko nad odpovídajícím. Určitý zmatek v mysli nedovolí na místě zformulovat „virtuózní“ zámlku; i když v takovém případě není zámlka dána obratnou formulací, přece jde ne ze slov, ale z okolností o přípustnou RLM.

Moralisté kritizující RLM žádají, aby se takové případy řešily rozlišením mezi falsiloquiem a mendaciem, moralisté obhajující RLM poukazují na to, že dovolení k RLM dává konec konců láska, která velí zatajit informaci, které by druhý zneužil nebo která by ho zbytečně ranila nebo poškozovala. Kdyby si tázající byl vědom nevhodnosti otázky, nikdy by se takto neptal. Cílem RLM není tedy uvésti tázajícího se do omylu, ale ochranné zatajení pravdy, které velí láska k bližnímu.

Zastánci RLM ovšem uznávají hranice její dovolenosti. Je nepřípustná, když je třeba vyznat víru, když jsme povinni bližního varovat před nebezpečím nebo omyly; když má tázající se plné právo na otevřenou pravdu a také při uzavírání oboustranných smluv (zatajení závady prodávaného předmětu je nepřípustné.)

Odpůrci restrikce namítají, že RLM není snadnou věcí – že vyžaduje pohotovost, kterou někteří lidé nedisponují; i pohotoví lidé nemohou někdy zamezit tomu, aby nedávali v obličeji najevo určité napětí, které je přirozeně může prozradit. Pak je ovšem RLM zbytečná. Někdy existují takové osobnosti, které nedovolují člověku pravdomluvnost ze strachu, že neodpoví podle očekávání. Takoví lidé – naplnění nezřídka úzkostí – prožijí svůj život převážně v polopravdách, zámlkách nebo vytáčkách; pokud je jejich okolí prohlédne, zařadí je mezi prolhané lidi, kterým, zpravidla, nelze věřit. Těžiště jejich problému však není v morální, nýbrž psychologické oblasti, protože jim totiž chybí potřebná sebejistota prosadit se proti (leckdy mylně odhadnutému) názoru druhých. Sociální situace, do kterých se v každodenním životě dostávají, znamenají pro ně nezvládnutelnou zátěž. V celospolečenském rozměru to připomíná situaci lidí, nenalézajících sílu přihlásit se ke svému skutečnému přesvědčení v totalitním režimu – zejména, hrozí-li za to největší postih (např. náboženský život před nedávnou dobou v Albánii). Statečnost až k mučednictví, pokud se ukáže neoddiskutovatelná mravní povinnost, je objektivně legitimní etický požadavek – o tom nikdy v církvi nebylo pochyb. Prohlubující se poznáni diktátu vnitřních zábran, o kterých dřívější doby neměly (pro menší chápání člověka) dostatečnou představu (což platí i o dnešním člověku, pokud nic netuší o těžkých a nakonec prohrávaných vnitřních bojích bližního, i kdyby se domníval, že ho má jako příbuzného nebo kolegu dobře „přečteného“), nutí k pozornosti vůči subjektivní stránce věci. I zde je možno narazit na hranici mravních možností člověka – srov. „u lidí je to nemožné“ (Mt 129,26) a „Bůh ví všechno dokonaleji a lépe“ (1 Jan 3,20).

Některé aktuality: Do jemných fines dovedený mechanismus soudní praxe dokáže dospět do křiklavých nespravedlností, ze kterých není úniku, protože jsou-li vyčerpány všechny opravné prostředky, které právní řád nevinně nařčenému nabízí, stává se člověk nevyhnutelně obětí lidské „spravedlnosti“. Tato situace (vzdor mizejícímu se trestu smrti) je moderním protějškem původního cíle osmého přikázání. Je velice naléhavou etickou úlohou znemožňovat mravním apelem i právní úpravou úplatkářství soudců nebo ryzí pragmatičnost advokátů, kdy vůbec nerozhoduje „pravda“, nýbrž jenom vítězství ve sportu pomocí všech dostupných prostředků. Důvody obětování člověka „spravedlnosti“ je však třeba vidět také v nepřekonatelné omezenosti lidského poznání vůbec. Osmé přikázání nebrání jenom mravnímu selhání lidí, kteří mají v rukou osud druhého člověka, nýbrž nepřímo upozorňuje na hranice lidských možností při této činnosti (srov. přísahu jako ultimum refugium při justičním omylu). Potud Skoblík.

 

 Peschke považuje lež za výpověď odporující vnitřnímu přesvědčení a vědění člověka. Katolická morální teologie lež obvykle definuje jako řeč jsoucí v rozporu s tím, co si hovořící myslí (locutio contra mentem). Řada protestantských a také někteří novější katoličtí teologové do definice zahrnují také porušení práva na pravdu. Tím lež pochopitelně v jednom důležitém ohledu omezují. Lež (mendacium) se v tomto případě definuje jako nepravdivá řeč, která porušuje právo osloveného na pravdu. Nepravdivá výpověď, která právo na pravdu neporušuje, by podle toho lží nebyla. Nazývá se falsiloquium a tito autoři ji nepovažují za prohřešek proti pravdivosti. Následující výklad se opírá o tradiční definici lži. Lež je výpověď odporující tomu, co si vypovídající myslí.

 Peschke poctivě podrobuje zkoumání řadu citátů Starého a Nového zákona a udává místa ve sv.Písmu, která pojednávají o lži.

V Dějinném přehledu Peschke uvádí: „Pohanská etika povinnost naprosté pravdivosti nezná. Lež je dovolená, a někdy dokonce žádoucí kvůli vyššímu dobru (Sökrates, Platón, stoikové). Jako výjimka je často uváděn Aristotelés. Chválí člověka, který je pravdomluvný i tehdy, když mu to nijak neprospívá, jako u smluv a záležitostí spravedlnosti, a který odmítá nepravdu pro ni samu jako něco špatného. Vykladači však nejsou zajedno v tom, zda tím, chtěl vyloučit jakoukoli lež, tedy i takovou, kdy je v sázce zájem národa. Velmi zásadní odsouzení se objevuje u Cicerona. Rozhodně ji zavrhuje jak v soukromých, tak i veřejných záležitostech. Není však třeba zachovávat přísahu a věrnost darebákům, jejichž metody a úmysly jsou zločinné.

 V křesťanské antice řada církevních otců odsuzuje všechny druhy lži a nechce uznat žádné výjimky. Nepanuje v tom však u nich jednomyslnost. Jiní otcové připouštějí výjimky v nouzových situacích, aby se zabránilo většímu zlu. Autory obvykle uváděnými na podporu tohoto názoru jsou Klement Alexandrijský, Órigenés, Jan Zlatoústý, Hilarius z Poitiers, Jeroným, (který své stanovisko později změnil) a Kasián. Rozhodující vliv měl na nauku o lži Augustin. Lež definuje jako nepravdivou výpověď s úmyslem klamat a považuje ji za vnitřně špatnou. Lhaní je zakázáno za všech okolností. Nepřipouštějí se žádné výjimky. Na podporu svého názoru Augustin cituje Cypriána. Posledním důvodem pro něj však je Písmo svaté.

 Ve středověku většina teologů s nemnoha výjimkami sdílela stanovisko Augustinovo. Jelikož se k němu připojil i Tomáš Akvínský, získalo velmi velkou váhu, zvláště v katolické tradici. Tomáš se domnívá, že lež odporuje přirozenosti jazyka, a je proto špatná sama o sobě. Ke středověkým autorům, kteří se od tohoto stanoviska vzdálili a při dostatečném důvodu považovali nepravdivou výpověď za dovolenou, patří Vilém z Auxerre, Alexandr Haleský a Bonaventura.

 Novověk přinesl rozdělení církve v reformaci a s ním také rozdělení s ohledem na nauku o morálnosti lži. Protestantští teologové obvykle považují „oficiózní lež“ na pomoc druhému a lež z nouze na obranu vlastních oprávněných zájmů za dovolenou. Výjimkou je Kalvín. Zvláštní význam získalo rozlišení mezi lží a nepravdivou výpovědí, které zavedl H. Grotius (+ 1645). Lež je nepravda porušující právo druhých na pravdu, zatímco u nepravdivé výpovědi tomu tak není. Mravně špatná je pouze lež.

 V křesťanské morální teologii je pro novověk příznačná nauka o mentální restrikci. Neboli výhradě v mysli (restrictio mentalis). Aby zatajila celou pravdu, volí mentální restrikce taková slova, která mají dvojí smysl: jedním je smysl obvyklý, který mají slova v běžné řeči; druhým je méně obvyklý, ale přesto možný smysl, který poslouchající už tak snadno nepochopí. Mnoho teologů šlo v minulosti až tak daleko, že připustili restrikci pouze v mysli (restrictio pure mentalis). Patří k nim G. De Valencia (+ 1603), T. Sánches (+ 1610), L. Lessius (+ 1623) a F. Suaréz (+ 1619). Ten pokládá výhradu pouze v mysli za pravděpodobně dovolenou. Při ní nelze ze slov a průvodních vnějších okolností nijak odvodit skutečný smysl výpovědi; např. když zloděj řekne: „Nekradl jsem“, a v duchu dodá „dnes“. Proti zneužívání této nauky se postavil Innocenc XI., který v roce 1679 odsoudil jako skandální tezi, že výhradu pouze v mysli lze dokonce potvrdit přísahou. Výhrada pouze v mysli se skutečně neliší od lži.

 Po zásahu Svatého stolce proti zmíněné krajnosti už teorie pouze v mysli ztratila zastánce. Nikdy však neutichly hlasy chtějící uznat ze zákazu lhaní, např. C. Cattaneo (+ 1705), C. Lacroix (+ 1714), B. Stattler (+ 1797), G. Bolgeni (+ 1811) a další.

 Počet teologů, kteří připouštějí dovolenost nepravdivých výroků v určitých tísňových situacích, ve 20. století značně vzrostl. Gregor Müller uvádí, že v první polovině století se k tomuto názoru hlásilo přes třicet známějších teologů, mezi nimi R. Brouillard, A. Dorszynski, E. Genicot, G. Kelly, M. Laros, M. Ledrus, J. Lindworski, L.Ruland, A. Tanquerey, G. Ubach, A. Vermeersch. Novější autoři jsou A. di Marino, M. Huftier, M. Bedruncec, F. Connelli, W. Molinski, C. Curran, J. Metzinger, L. Jansens, B. Häring a W. Korff. Tento výčet svědčí o tom, že vnitřní hříšnost lži není nespornou naukou katolické morální teologie. Velký počet geologů zastávajících dovolení výjimek opravňuje k závěru, že stejně pravděpodobné je opačné stanovisko.

 

Důvody pro hříšnost lži: Peschke uvádí důvody pro zavržení nevhodnost a hříšnost lži:

a)       Lež je zavrženíhodná, protože uvádí druhé lidi do omylu a podrývá vzájemnou důvěru. Upírá bližnímu pravdu a poskytuje mu nepravdivé informace, které musí vésti k nesprávným závěrům. Omyl velmi snadno přivádí podvedené lidi k činům, které jim škodí. Proto každý člověk pociťuje bezpráví, když se řídí nesprávnými a nespravedlivými informacemi a nemá úspěch ve svém konání. A to platí i tehdy, když mu nevzejde žádná bezprostřední škoda. V každém případě ztrácí důvěru v toho, kdo jej mylně informoval a orientoval.

b)      „Lež je dále porušením slibu, obsaženého v každé výpovědi a sdělení. Kdykoli někdo činí výpovědi o skutečnostech nebo sdělení o svém myšlení a přesvědčení, implicitně ujišťuje, že jeho výroky se shodují s fakty a pravdivě reprodukují jeho myšlenky. Na základě tohoto implicitního slibu mu druzí věří. A právě na základě tohoto implicitního ujištění také lze druhé obelhávat. Jelikož porušení slibu znamená pohrdavé jednání s bližními, byla lež označena za prohřešek proti lidské důstojnosti.“
c)      „Třetí argument se vyvozuje z podstaty jazyka. Přirozeným smyslem jazyka, kvůli kterému byl lidem dán, je vyslovení jejich myšlenek a soudů. Slova jsou znaky od přírody zaměřené k tomu, aby navenek vyjadřovaly obsahy myšlení. Nepravdivá výpověď odporuje smyslu, vlastním slovům i jazyku. Prohřešuje se proti řádu požadovanému přirozeností věcí. Pro Tomáše Akvínského a mnoho dalších katolických teologů je tento argument rozhodujícím důkazem vnitřní hříšnosti lhaní. Z tohoto argumentu lze vyvodit i ten, který hříšnost zdůvodňuje nepořádkem, jejž lhaní vnáší do člověka a do užívání jeho schopností. Lež však svou podstatou není těžký hřích. Taková je obecně rozšířená teologická nauka. Škoda, kterou lež způsobuje, obvykle není tak velká, aby tvořila závažnou látku, a stejně tak se za vážný nepovažuje ani nepořádek vnesený do lidských schopností zneužíváním jazyka. Lež je těžkým hříchem jen tehdy, jestliže bližního těžce poškozuje nebo znamená velké zneuctění Boha. Lež z žertu se obvykle nepokládá za hřích. Jejím účelem není vážná informace, nýbrž jen veselá zábava. Uzná-li se hříšnost lži, vzniká obtížný problém, jak lze chránit pravdu před nepovolanými tazateli a násilníky bez svědomí, kteří by ji chtěli zneužít. Všichni teologové jsou zajedno v tom, že v takových případech pravda nesmí být jednoduše vyzrazena, nýbrž že je třeba ji v rámci možnosti tajit. Ochrana tajemství je často také povinností spravedlnosti a lásky. Nepovolanému tazateli lze odepříti odpověď, odbýt ho protiotázkou nebo ho jednoduše odmítnut. Nezřídka však může být tajemství prozrazeno už mlčením nebo odmítnutím, které je mělo chránit. Následkem toho často nezbývá jiné východisko, než odpovědět způsobem, který pravdu nevyjevuje. Většina katolických teologů viděla, hlavně v minulosti, východisko z této situace jen už ve zmíněné mentální restrikci. Je přípustné jí klamat toho, kdo se táže, zaprvé, pokud k tomu je dostatečný důvod, a za druhé, pokud tázající se nemá právo na informaci, o kterou usiluje. Zámlka v mysli proto není dovolena tomu, kdo je podle práva dotazován před soudem nebo svým představeným, kdo uzavírá úplatnou smlouvu nebo koho láska k bližním nebo spravedlnost zavazuje k tomu, aby někoho poučil o určité chybě. Příklady běžných zámlk v mysli jsou tyto: Na neoprávněné otázky týkající se profesního tajemství lze odpovědět: „O tom nevím nic“, s mentální restrikcí „co by mi bylo dovoleno sdělit“. To platí zvláště pro zpovědní tajemství. Na neoprávněnou otázku před soudem lze odpovědět: „Nevím nic“. Zámlka „na co bych mohl být právem dotázán“ je zjistitelná vzhledem k situaci nezákonnosti. Řada filosofů a protestantských teologů, ale také, jak bylo ukázáno, značný počet katolických autorů naopak dovoluje jako poslední prostředek nepravdivou výpověď. Jejich argumenty vyžadují bližší výklad a prokoumání.“

 

Zatajování pravdy nepravdivou výpovědí: V situacích, kde je nutné pravdu zatajit, poskytuje teorie mentální restrikce určitou pomoc. Má však své meze. Často není spolehlivým prostředkem k zatajení pravdy, zvláště když tazatel je inteligentní. Málo výmluvní lidé mnohdy nenacházejí vhodnou zámlku nebo ji nedovedou použít. Rovněž se zdá, že rozdíl mezi zámlkou v mysli a nepravdivou výpovědí není při jejich konkrétním použití ve svém důsledku tak velký, a toto rozlišení může snadno vzbudit dojem malichernosti.

Mnozí katoličtí teologové se proto domnívali, že povolení nepravdivých výpovědí je řešením, které se spravedlivěji vypořádá s nouzovými situacemi, kdy je třeba zatajit pravdu a zabránit jejímu zneužití. Následují důvody uváděné na jejich podporu.

a)     Pravdomluvnost je velké dobro, ale není dobrem největším. Jiná dobra mají ještě vyšší hodnotu. Každý má proto právo a za jistých okolností i povinnost obětovat dobro pravdivé výpovědi za nějaké dobro větší. Vyšší dobra tohoto druhu jsou v podstatě stejná jako ta, která ospravedlňují nutnou tělesnou obranu, tedy hájení nevinného života, tělesná integrita, pohlavní integrita při pokusech o znásilnění, časná dobra velké hodnoty, národní bezpečnost, a k nim se přidává ochrana důležitých tajemství. Bráněné hodnoty musí být v každém případě vyšší a nezbytnější než ty, proti kterým se nepravdivá výpověď prohřešuje. Každý správně myslící člověk, který se v takové situaci stane obětí lži, by měl s tímto jednáním souhlasit. Tak nedojde k onomu špatnému následku lži, který vzniká v jiných případech, totiž k narušení vzájemné důvěry. V mnoha případech také klamané osobě za těchto okolností vznikají z jejího omylu jen nepatrné škody, pokud vůbec nějaká škoda vznikne. Způsobí-li však lež značnou škodu, musí být dobro, kvůli kterému k oklamání došlo, tak vysoké, že oklamaný i přes vlastní škodu proti tomuto jednání nemůže rozumně nic namítat. Je také třeba požadovat, aby alespoň jedna takto bez vlastní viny oklamaná osoba byla poučena o skutečném stavu věcí, jakmile nebezpečí přejde, a byla jí nahrazena škoda, pokud jedno i druhé je možné.

b)    Druhý argument se opírá o úvahu, že člověk nemá absolutní právo na pravdu. Právo na pravdu je omezeno právem jednotlivců i společenství na ochranu před zásahy, které protiprávně ohrožují, nebo se dokonce snaží zničit osobní nebo sociální hodnoty. Právo a nezřídka povinnost odepřít bližnímu některé pravdy však v mnoha případech nelze uhájit bez práva na odmítnutí neoprávněného tazatele nepravdivou výpovědí nebo lží. Absolutní zákaz jakýchkoli nepravdivých výpovědí ponechává člověka bez dostatečných prostředků k tomu, aby si uhájil své právo na ochranu určitých pravd před neoprávněným vměšováním a aby mohl chránit vyšší hodnoty před nespravedlivými útoky. Protože právo na pravdu představuje významné lidské privilegium, dokud se s dostatečnou jistotou nezjistí opak. A i tam, kde je o tazatelově právu na pravdu nutné pochybovat, má nepravdivá výpověď své oprávnění jen tehdy, když se nelze uchýlit k jiným, méně rázným krokům, např. k mlčení, vyhýbavým nebo víceznačným odpovědím. Může se také stát, že někdo se svého práva na pravdu dobrovolně zřekne nebo že takové zřeknutí lze předpokládat. Příkladem toho jsou lži z žertu nebo nemocný člověk, kterému by se mohlo vážně ublížit, kdyby mu byla sdělena pravda v době, kdy se nachází v kritickém stavu.

c)     Oba předchozí argumenty se mnohým zřejmě zdají přesvědčivé. Až donedávna je však většina katolických teologů nepokládala za průkazné. Důvodem je, že tyto argumenty jen dokazují, že lež v situaci nutné obrany nemusí nutně podrývat vzájemnou důvěru. Tím ale nebyla vyvrácena tvrzení, že každá lež je porušením slibu a především prohřeškem proti podstatě jazyka. Lež na obranu dobra hodnoceného výše než dobro pravdy je tedy přese všechno užitím špatného prostředku k dobrému cíli. A to není dovoleno. Při řešení této obtíže je nutno ještě jednou se zamyslet nad podstatou jazyka. Užitečná přitom může být jazykověda. Podle ní není účelem jazyka jen sdělení myšlenek a informací o faktech. Jazyk má různé funkce. Sdělení a informace jsou jen dvě z nich. Existují ještě další a mezi nimi má pro naši souvislost zvláštní význam funkce ovlivňování. Vliv mohou mít prosby, otázky, nabádání, hrozby, rozkazy atd. Tato funkce nemá prvotně ani nezbytně za účel informovat. Jejím prvním účelem je ovlivnění k určitému způsobu jednání. Tak např. účelem řečnické otázky není sdělení (mluvčí nechce někomu sdělit svůj nedostatek vědění); poslouchající má však být pohnut k zamyšlení. Uplatní-li se význam této funkce a problém nepravdivých výpovědí, lze učinit následující závěr. I když lež neplní funkce sdělení a informace, přece jen plní funkci ovlivňování. Účelem lži je přimět poslouchajícího k opomenutí určitého skutku nebo ho pohnouti k činu, který by jinak nevykonal. V souladu s tím není lež užitím jazyka k účelu, který je mu zcela cizí. Tím padá argument, že se lež zásadně a naprosto protiví podstatě jazyka.

d)    Co se týče námitky, že každá lež je porušením slibu, při nepravdivých výpovědích se skutečně působí na druhé řečmi, které mají podobu sdělení nebo informace. A je charakteristickou vlastností těchto jazykových forem, že je provází implicitní slib, podle kterého se vnější výrok shoduje s vnitřním myšlením a věděním mluvčího. Tento slib však nepravdivé výpovědi nedodržují. Ačkoli je tedy ve lži jazyk použit k účelu, který mu není zcela cizí, lež přesto není neutrálním prostředkem k ovlivňování druhých. Používá metodu, která je za normálních okolností zavržení hodná. Čestný člověk musí stát za svými sliby a nemůže je svévolně porušovat. Platí však, že sliby nezavazují bezpodmínečně. Připouštějí výjimky, jak také tvrdí všeobecná teologická nauka. Z důvodů, osvobozujících od plnění slibu, mají v této souvislosti význam následující. Člověk se může cítit zproštěn slibu pravdomluvnosti, pokud by jeho plnění bylo velmi škodlivé nebo by vedlo k nemravným následkům; pokud se osoba, které je řeč určena, dobrovolně zřekla svého práva na pravdu nebo pokud to lze předpokládat. I zde však platí, že škoda lží způsobená musí být menší než škoda, které lež zabránila. Nastane-li však tento případ, pak je nepravdivá výpověď dovolená. Předchozí zkoumání opět ukázala, že pravdivost v zásadě znamená věrnost slibu. To se shoduje se stanovisky Písma svatého, pro které je pravdivost velmi blízká věrnosti a jedním z jejích projevů. Pravdivost lze proto nejlépe pochopit ve světle ctnosti věrnosti. Potud Peschke.

 

2467: Člověk od přirozenosti touží po pravdě. Má povinnost ji ctít a dosvědčovat: „Všichni lidé, protož jsou osoby -.. jsou v souladu se svou důstojností vlastní přirozeností pobádáni a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též vázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život“.

2468: Pravda jako správnost jednání a lidské řeči se nazývá pravdivost, upřímnost a přímost. Pravda neboli pravdivost je ctnost, která spočívá v tom, že se projevujeme pravdivě ve svých skutcích, říkáme pravdu svými slovy a varujeme se přitom dvojakosti, přetvářky a pokrytectví.

2469: „Nebylo by možné lidské soužití, kdyby si lidé navzájem nedůvěřovali, totiž kdyby si navzájem neříkali pravdu“. Ctnost pravdivosti dává spravedlivě druhému, co mu patří. Pravdivost respektuje správnou rovnováhu mezi tím, co má být sděleno, a tajemstvím, jež má být zachováno; vyžaduje čestnost a diskrétnost. Kvůli spravedlnosti „má člověk druhému sdělit pravdu“.

2482: „Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat“.

2483: Lež je nejostřejší urážka pravdy. Lhát znamená mluvit nebo jednat proti pravdě, aby byl uveden do omylu ten, kdo má právo ji znát. Lež tím, že narušuje základní vztah člověka k pravdě a k bližnímu, znehodnocuje zároveň konstitutivní vztah člověka a jeho slova k Bohu.

2484: Závažnost lži se měří podle povahy pravdy, kterou zkresluje, podle okolností, úmyslů lháře, podle škod způsobených těm, kteří jsou jejími oběťmi. Lež sama o sobě je pouze lehkým hříchem, stává se však smrtelným, když těžce poškozuje ctnost spravedlnosti a lásky.

2485: Lež je třeba odsoudit pro její povahu. Je znevážením slova, jehož funkcí je sdělovat jiným poznanou pravdu. Vědomý úmysl uvésti bližního do omylu tvrzením odporujícím pravdě je prohřešek proti spravedlnosti a lásce. Provinění je větší, když úmysl oklamat je spojen s nebezpečím, že bude mít pro ty, kteří jsou odvráceni od pravdy, zhoubné následky.

2486: Lež (protože je porušením ctnosti pravdomluvnosti) je skutečným násilím spáchaným na bližním. Zasahuje ho v jeho schopnosti poznávat, což je podmínkou každého úsudku a každého rozhodnutí. Má v sobě zárodek duchovní rozpolcenosti a všeho zla, které z ní pochází. Lež je škodlivá pro každou společnost; podrývá důvěru mezi lidmi a zpřetrhává tkáň společných vztahů.

2488: Právo na sdělení pravdy není bezpodmínečné. Každý má přizpůsobit svůj život evangelijnímu přikázání bratrské lásky. To vyžaduje, aby se v konkrétních situacích zvážilo, zda je vhodné či ne odhalit pravdu tomu, kdo se na ni táže.

2489: Láska a úcta k pravdě mají poradit odpověď na každou žádost o informaci nebo sdělení. Dobro a bezpečnost druhého, respektování soukromého života, obecné blaho jsou dostatečné důvody, aby se zamlčelo to, co nemá být známo, anebo aby se použilo šetrného způsobu vyjevit pravdu. Nikdo není povinen vyjevit pravdu tomu, kdo nemá právo ji znát.

2491: Služební tajemství – kterým jsou vázáni například politikové, vojáci, lékaři, právníci – nebo důvěrná sdělení, učiněná pod pečetí tajemství, mají být uchovávána, kromě výjimečných případů, v nichž by dodržování tajemství mělo tomu, kdo je svěřuje, komu bylo svěřeno, nebo třetím osobám způsobit velmi těžké škody, kterým se lze zabránit pouze rozšířením pravdy. Soukromé informace, škodlivé druhým, nemají být rozšiřovány bez závažného a přiměřeného důvodu, i když nebyly svěřeny pod pečetí tajemství.

2492: Každý má dodržovat spravedlivou zdrženlivost ohledně soukromého života jiných osob. Odpovědní vedoucí hromadných sdělovacích prostředků mají dodržovat správnou rovnováhu mezi požadavky obecného blaha a respektováním práv jednotlivců. Zveřejňování informací ze soukromého života osob angažovaných v politické nebo veřejné činnosti je nutno odsoudit potud, pokud porušuje soukromí a svobodu těchto osob.

2494: Informace hromadných sdělovacích prostředků slouží obecnému blahu. Společnost má právo na informaci zakládající se na pravdě, na svobodě, spravedlnosti a solidaritě. „Správné uplatnění tohoto práva však vyžaduje, aby sdělování mělo vždy pravdivý obsah a aby při zachování spravedlnosti a lásky bylo úplné. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná, to znamená, že při šíření zpráv musí dbát norem a i důstojnosti člobvěka“.

2498: „Veřejná moc má … zvláštní povinnost se zřetelem k obecnému blahu … úkol bránit a zabezpečovat v rámci své kompetence pravdivost a spravedlivou svobodu informací.“ „Vydáváním zákonů a jejich bedlivým prováděním“ se má veřejná moc postarat, „aby ze zneužívání těchto prostředků nevznikaly vážné škody pro veřejnou mravnost a společenský pokrok“. Veřejná moc má potrestat porušení práv každého člověka na dobrou pověst a na tajemství soukromého života. Včas a poctivě má podávat informace týkající se obecných záležitostí nebo dávající odpověď na oprávněné zneklidnění obyvatelstva. Ničím nelze ospravedlnit, když hromadné sdělovací prostředky šíří falešné informace za účelem manipulace veřejného mínění. Takovými zásahy se nesmí napadat svoboda jednotlivců a skupin.

2508: Lež spočívá v tom, že člověk říká nepravdu s úmyslem oklamat bližního, který má právo na pravdu.

 

 

Porovnáme-li ve věci lži stanovisko Skoblíkovo a Peschkovo, můžeme konstatovat,že Pseschke je v mnohém ohledu důkladnější a přesnější a jde víc do hloubky problematiky než Skoblík, přestože v mnohém se shodují. Shodují se v tom, že někteří moralisté definují lež jako mluvení proti mysli, proti mysli člověka pronášejícího a sdělujícího obsah své vlastní mysli, zatímco jiní moralisté vedle takto chápané lži berou v úvahu, že existuje také mluvení proti právu člověka na pravdu, pronášení sdělení, která porušují právo některých lidí na zjištění plné pravdy. V prvním případě jde o skutečnou lež, o „mendatium“, tj. locutio contra mentem, zatímco ve druhém případě o „falsiloquium“, o locutio contra ius audientis ad veritatem, o nepravdivý výrok. Rozdíl těchto dvou pojmů, těchto dvou škol moralistů, spočívá v tom, že pro stoupence prvé školy „mendatium“ se ve věci hříšnosti plně ztotožňuje s „falsiloquium“, je s ním identické a tedy i hříšné, a neexistuje proto nějaké mravně indiferentní falsiloquium, pro stoupence druhé školy „falsiloquium“ je větší, širší než „mendatium“, takže mohou existovat taková „falsiloquia“, která nejsou lží v pravém slova smyslu, porušují jen právo na sdělení plné pravdy u naslouchajícího výroku, jde o indiferentní mravně nezávadné „falsiloquium, které není hříšné, což má své důsledky jak pro osobu a svědomí klamné sdělení pronášejícího, tak i toto sdělení přijímajícího. Určitý nedostatek přesnosti spatřuji v tom, že ani Skoblík ani Peschke nevymezují jasnými slovy, kdo má právo na pravdu, na sdělení plné pravdy. Skoblík považuje falsiloquium za jakýsi lék v krajní nouzi, když přispívá k velkému dobru, když je motivováno velkou pokorou, když je řečeno v dobrém úmyslu, když je obranou v nouzi či při střetávání povinností, anebo když ten, kdo se ptá, ztratí právo na pravdu, jak např. nepřítel nebo nepříčetný. Jinak se od něho nedozvíme, kdo má či nemá právo na pravdu, naproti tomu Peschke otázku osoby mající právo na pravdu neřeší, třebaže z existence takové osoby vychází. U obou autorů postrádáme, že v definici lži či falsiloquia opomíjejí základní předpoklad hříchu, vědomost o hříchu a jeho dobrovolném páchání, neboť základní pojmový znak a předpoklad je tak nezbytný pro posouzení otázky hříšnosti.

Pokud se týče osoby, která má právo na pravdu, budiž nám dovoleno zmínit se o jednom stanovisku bývalého provinciála jesuitů Františka Šilhana, který při řeči o lži podotkl, že záleží také na vztahu mezi osobou sdělení poskytující a osobou sdělení přijímající, na blízkosti či vzdálenosti tohoto vztahu. Tak, aspoň podle Šilhana, charakter lži mezi manžely, mezi dětmi a rodiči, mezi žákem a jeho učitelem a samozřejmě i mezi zpovědníkem a jeho penitentem byl vážnější než mezi sobě neznámými osobami. Šilhan sice tato svá slova více nerozváděl, ale můžeme-li toto stanovisko generalizovat, pak by nám tento blízký vztah mohl osvětlit otázku osoby přijímající nějaké sdělení, jejíž vymezení u obou autorů otázky o lži postrádáme. Tyto blízké osoby by jistě měly větší právo na pravdu, na pravdivost sdělení a osoby vzdálenější by toto právo postrádaly. Tento závěr by ovšem měl své důsledky pro posouzení hříšnosti lži či falsiloquia.

Skoblík vychází z toho, že všichni uznávají hříšnost lži a pokud by odporovala jen pravdivosti, není hodnocena jako vážné porušení mravního řádu. Vážným problémem se stává, když odporuje spravedlnosti, jiným ctnostem a jedná se o věc významnou. Jestliže všichni uznávají, že plnou pravdu nelze vždy otevřeně říci, jak ji lze zatajit a přitom se nedopustit lži? Podle Skoblíka škola, která odmítá případnou dovolenost falsiloquia, vidí řešení v tzv. „restrictio“, v zámlce. O restrikci čistě v mysli, restrictio pure mentalis (RPM) se hovoří tehdy, když smysl, který jsme dali slovům, „nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem mluvícího i naslouchajícího (formulace věty či momentální

situace úřední, společenská nebo jiná mluvícího i poslouchajícího) nijak vystihnout. Když je však pozorný posluchač schopen z formulace (jak byla informace vyjádřena) nebo ze situace (mluvčí je úřední osoba)poznat, že při odpovědi dá tázaný slovům pravděpodobně jiný než obvyklý smysl, mluvíme o zámlce v širším smyslu, restrictio late mentalis (RLM).

Skoblík uvádí: „RPM není nikdy dovolená – je to vlastně čistá lež; RLM je z přiměřených příčin přípustná – vždyť odepřít jasnou informaci je v některých případech nejen dovolené, ale i nutné. I tak je však třeba RLM vždy vidět jako nouzové, nikoliv pravidelné opatření. Jinak se vytvoří návyk, který je vysloveně škodlivý. Kdo je v něm obratný, je v pokušení trvale zastírat pravdu – jak se mu to hodí – a vzdaluje se k vlastní škodě onomu prostému ano, ano; ne, ne. Evangelium poskytuje pro RLM příklad v Jan 7,8.“

Citujme dále Skoblíka: „Kasuistika uvádí případy, kdy mluvčí zcela jasně není nucen prozrazovat pravdu. Je to např. řeč týkající se zpovědního tajemství, řeč obžalovaného před soudem, který má právo se neprozrazovat, a také řeč těch, kdo jsou vázáni služebním tajemstvím jako lékaři, právníci a tajemníci. V těchto případech nejde o lež buď pro vhodnou, obratnou formulaci, která je plně pravdivá, ale zavádějící, nebo pro okolnosti, za kterých je otázka položena (každého musí napadnout, že na určité delikátní otázky lékař asi s pravdou ven nevyjde; podobně jako právník, tajemník a jiní – tím spíše zpovědník.). Někdy nemohou toho, kdo se ptá, stroze vykázat do patřičných mezí. Např. tazatel může stát společensky vysoko nad odpovídajícím. Určitý zmatek v mysli nedovolí na místě zformulovat „virtuózní“ zámlku; i když v takovém případě není zámlka obratnou formulací, přece jde ne ze slov, ale z okolností o přípustnou RLM.“

Klademe si otázku, proč Skoblík v předcházejícím odstavci řadí v něm uvedené skutečnosti do souvislosti s kasuistikou, kterou morální filosofové a etici, jak se zdá, poněkud méně hodnotí, možná i podceňují. Je to proto, že naučný slovník pod heslem „kazuistika“ nám podává církevní definici: užitá (praktická) mravouka řešící jednotlivé praktické případy na základě předcházejícího studia příslušných teoretických výkladů, přičemž právní význam kazuistiky je „výklad práva uváděním jednotlivých případů (nikoli obecně)“ a v přeneseném knižním významu kazuistika znamená „formalistické překrucování, chytrácké odůvodňování“. Jsou tedy v odstavci uvedené skutečnosti morálně validní a platné jen v rámci kasuistiky, anebo mají svou závaznost a dovolenost jako zámlky v širším smyslu, jako falsiloquium, restrictio late mentalis (RLM). Skoblík uvádí, že „moralisté kritizující RLM žádají, aby se takové případy řešily rozlišením mezi falsiloquiem a mendaciem, moralisté obhajující RLM poukazují na to, že dovolení k RLM dává konec konců láska, která velí zatajit informaci, které by druhý zneužil nebo která by ho zbytečně ranila nebo poškozovala. Kdyby si tázající byl vědom nevhodnosti otázky, nikdy by se takto neptal. Cílem RLM není uvést tázajícího se do omylu, ale ochranné zatajení pravdy, které velí láska k bližnímu. Zastánci RLM ovšem uznávají hranice její dovolenosti. Je nepřípustná, když je třeba vyznat víru, když jsme povinni bližního varovat před nebezpečím nebo omyly; když má tázající se plné právo na otevřenou pravdu a také při uzavírání oboustranných smluv (zatajení závady závad prodávaného předmětu je nepřípustné).“ Odpůrci restrikce naproti tomu tvrdí, že zámlka je obtížná v provedení a že osoba, která ji provádí, se snadno prozradí, takže pak je zámlka zcela zbytečná.

Podle Peschkeho katolická morální teologie lež obvykle definuje jako řeč jsoucí v rozporu s tím, co si hovořící myslí (locutio contra mentem). Avšak řada protestantských teologů a také někteří katoličtí teologové do definice zahrnují i porušení práva na pravdu a takto v jednom důležitém ohledu lež omezují. Lež (mendacium) se v tomto případě definuje jako nepravdivá řeč, která porušuje právo na pravdu. Nepravdivá výpověď, která právo na pravdu neporušuje, by podle toho lží nebyla. Nazývá se falsiloquium a takovíto autoři ji nepovažují za prohřešek proti pravdivosti. Peschke však se opírá o tradiční definici lži a lež je pro něho výpověď odporující tomu, co si vypovídající myslí.

Lež podle Písma svatého: Peschke začíná svůj rozbor lži podle Starého a Nového zákona u 8. přikázání Božího: „Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví“ (Ex 20,16). Toto přikázání však nezakazuje lživé výpovědi, nýbrž vypovídat před soudem ke škodě někoho jiného. Když tedy my jsme přesvědčeni, že toto přikázání zakazuje „lhaní“, pak nejde o doslovný překlad a vycházím z určitého omylu.

Peschke probírá jednotlivé výroky proroků, kteří vyžadují pravdivost a odsuzují jakoukoli lež, pomluvu a faleš a shledává, že tyto výroky proroků se dotýkají nejen lži, nýbrž „stejně i pomluvy, obojetnosti a pokrytectví. Pojem lži někdy získává širší smysl a pak znamená bezbožnost, nevěru a modloslužebnictví v protikladu ke spravedlnosti a pravé nábožnosti… Teologové nedosáhli shody ohledně toho, zda bibličtí autoři tyto lži schvalují nebo zda o nich jen podávají zprávu jako o historických faktech. Lež, kterou židovské porodní báby oklamaly faraóna, aby tak obešly jeho bezbožnost přikázání, podle něhož měly zabíjet všechna mužská novorozeňata Izraelitů, je nyní nepochybně pokládána za oprávněnou. Porodní báby tak jednaly z bázně Boží, a proto jim Bůh požehnal (Ex 1,15-21).“

Peschke dále pokračuje: „V Novém zákoně Ježíš opakuje zákaz falešného svědectví jako jedno z přikázání Desatera (Mk 10,19par: „Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“). Od svých učedníků navíc vyžaduje naprostou pravdivost. Jejich ´ano´ a ´ne´ musí být tak jisté, že už nepotřebuje další stvrzení, třeba přísahou (Mt 5,37). Podle novozákonních listů náleží lež a faleš ke starému, hříšnému člověku, kterého je třeba svléci. ´Neobelhávejte jeden druhého´ (Kol 3,9). ´Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoli pomlouvání.´ (1 Petr 2,12).“ „Je-li podle Janových spisů pravdou věrnost Božím přikázáním, pak i její protiklad, lež, získává širší smysl. Znamená neposlušnost vůči Bohu, nenávist k němu, a jeho bludařské popírání Boha.“ Tolik zmínky z Písma svatého.

Obsah Peschkova Dějinného přehledu byl již podrobně ocitován. Všimněme si proto jen heslovitě některých jeho částí: Pohanská antika povinnost naprosté pravdivosti nezná, lež je dovolená a někdy i žádoucí kvůli vyššímu dobru; u Aristotela nejsou vykladači zajedno v tom, zda chtěl vyloučit jakoukoli lež, tedy i takovou, kdy byl v sázce zájem národa; Cicero sice odsuzuje lež, ale není třeba zachovávat přísahu a věrnost darebákům, jejichž metody a úmysly jsou zločinné; v křesťanské antice sice církevní otcové odsuzují lež, ale není v tom u nich jednotnost, někteří otcové připouštějí lež v nouzových situacích, aby se zamezilo většímu zlu; třebaže Tomáš Akvínský odsuzuje lež, poněvadž tato odporuje přirozenosti jazyka, mnozí středověcí autoři považují nepravdivou výpověď za dovolenou, je-li k tomu dostatečný důvod; protestantští teologové, až na Kalvína, považují za dovolenou „oficiózní lež“ na pomoc druhému a lež z nouze na obranu vlastních oprávněných zájmů; v křesťanské morální teologii novověku připouštěli restrictio pure mentalis.

Peschke končí svůj dějinný přehled slovy: „Počet teologů, kteří připouštějí dovolenost nepravdivých výroků v určitých tísňových situacích ve 20. století značně vzrostl. Gregor Müller uvádí, že v první polovině století se k tomuto názoru hlásilo přes třicet známějších teologů. Tento výčet svědčí o tom, že vnitřní hříšnost lži není nespornou naukou katolické morální teologie. Velký počet teologů zastávajících dovolení výjimek opravňuje k závěru, že stejně pravděpodobné je i opačné stanovisko.“

Důvody pro hříšnost lži: Tato stať již byla v této úvaze citována. Připomeňme jen, že Peschke uvádí tři body:

a)       „Lež je zavrženíhodná, protože uvádí druhé lidi do omylu a podrývá vzájemnou důvěru…“

b)      „Lež je dále porušením slibu, obsaženého v každé výpovědi nebo sdělení. Kdykoli někdo činí výpovědi o skutečnostech nebo o svém myšlení a přesvědčení, implicitně ujišťuje, že jeho výroky se shodují s fakty a pravdivě reprodukují jeho myšlenky. A právě na základě tohoto implicitního ujištění také lze druhé obelhávat. Jelikož porušení slibu znamená pohrdavé jednání s bližními, byla lež označena také za prohřešek proti lidské důstojnosti.“

c)       „Třetí argument se vyvozuje z podstaty jazyka. Přirozeným smyslem jazyka, kvůli kterému byl lidem dán, je vyslovení jejich myšlenek a soudů… Nepravdivá výpověď odporuje smyslu, který je vlastní slovům i jazyku. Prohřešuje se proti řádu požadovanému přirozeností věci.“

 

Není třeba blíže rozvádět nedostatečnost zdůvodnění zde uvedených bodů, kterými má být doložena oprávněnost hříšnosti lži. Není pravdou, že každý člověk vyslovující odpověď na dotaz se zavazuje nějakým slibem, že jeho odpověď bude pravdivá. Složení slibu je vážnou věcí, která vyžaduje důkladnější úvahy a je nesmyslné, že by vůbec u nějakého člověka probíhal proces takovéto úvahy při každém na něho položeném dotazu. Navíc pak jako důvod je uváděn slib implicitní, což je zdůvodnění nemyslné a připomínající „circulus vitiosus“. Stejně nepřijatelný je důvod bodu c). Nelze tvrdit, že smyslem jazyka a mluvy je hovořit pravdu a jen sdělovat. Je to poněkud odvážné a krajně unáhlené tvrzení, že by tu byl nějaký hodnotový vztah mezi lidskou mluvou a jazykem. V této souvislosti nás napadá, že by v tom případě ani nemohlo existovat absurdní divadlo. Pokud se týče v bodu c) uvedených zámlk, jedná se o mentální restrikci typu restrictio pure mentalis, o které již byla řeč, že je nepřípustná a nedovolená a je rovna čisté lži. V souvislosti se zámlkami jejich zavedení v nás budí dojem, že mají více sloužit uklidnění svědomí lháře než potřebě a prospěchu tazatele. Vytýká-li se osobě pronášející nějaké sdělení, že klame příjemce informace, měla by se při tom řešit i otázka, zda jde o jednání úmyslné, o úmysl poškodit, oklamat druhého.

Považujeme za zbytečné rozebírat Peschkovu partii „Zatajování pravdy nepravdivou výpovědí“, neboť Peschke sám ve svých slovech provádí kritiku řady otázek týkajících se nepravdivých výpovědí, zde by byl rozbor

zbytečný, neboť jej již řeší Peschke ve svém díle.

 

Budiž mně dovolena určitá vlastní reminiscence týkající se uvedené problematiky. Kdysi jsem četl, že kterýsi anglický ministr financí při své návštěvě Paříže byl dotázán, zda Anglie bude devalvovat svou měnu. Ačkoliv anglická banka se na tento finanční zákrok připravovala, což její ministr dobře věděl, kategoricky to ve své odpovědi popřel. Věděl totiž, že pokud by toto tajemství prozradil, vládci světových financí by na to okamžitě reagovali a prováděna devalvace by tím značně utrpěla ke škodě Anglie. Lhal tedy v politické a finanční věci.

Tuto otázku jsem položil při přednášce německého morálního filosofa a moralisty. Jeho odpověď v obecné formě zněla, že v politice se vyskytují případy, kdy se pravda nedá vyslovit a se kterými i morální člověk musí počítat, takže se, jak pravil, „někdy ušpiní“. Jinými slovy tento moralista připustil v odůvodněných případech v politice lživou výpověď.

Když jsem stejný případ vyslovil veřejně při jedné příležitosti, bylo mně jedním posluchačem vytknuto, že se lhaní nesmí v takovém případě použít. Asi nečetl Peschkeho. To je důvod, proč se otázkou zabývám podrobně.

A jiná příhoda, vlastně vtip, vycházející z toho, že v Japonsku je lhaní údajně častým úkazem. (Když jsem se otázal jednoho člověka, který žil čtyřicet let v Japonsku, dostal jsem odpověď, že Japonci nelžou o nic více než příslušníci jiných národů.) Nuže oč šlo: Na nádraží v japonském městě se sejdou dva obchodní přátelé. Jeden z nich se otáže: „Kam jedeš?“ Odpověď druhého: „Do Tokia“. První muž rozhořčeně zvolá. „Ty lháři prolhaný, ty mně říkáš, že jedeš do Tokia, abych já si myslel, že jedeš do Yohokamy a ty jedeš skutečně do Tokia!“ Vtip spočíval v tom, že druhý muž dobře znal svého druha a při jeho sděleních si vždy jeho odpověď přetransformoval a přetransponoval do opaku. V daném konkrétním případě obchodník „zalhal“ natolik, že „svou“ lží dokonce řekl pravdu. Do takových konců snad i stálé používání zámlk nedojde.

Musíme proto uznat oprávněnost stanoviska moralisty Peschkeho pro určité výjimky hříšnosti falsiloquia. Staneme se tak bližšími světu ve smyslu Böckenfördeho být „ civis simul et christianus“ a někdy i ve smyslu Jaroslava Vokouna a Luthera být „simul iustus et peccator“