Pro dosažení tohoto cíle považoval za nutné a prospěšné všechny prostředky, bez ohledu na jejich morální kvalitu a hodnotu, které nacházel ve své době uskutečněny v blízkých zemích. Tomuto sledovanému cíli jsou přípustny i činy nemorální, klam, lest, zrada, křivá přísaha, úplatek, porušení smlouvy a daného slova a násilí. Lidem je nutno jak lichotit, tak je i zničit, zvláště kdyby se mohli pomstít. Považoval všechny lidi nejen za špatné, ale i za příliš hloupé, aby byli schopni chápat podstatu věci. Byl zcela přesvědčen o své pravdě a svém logickém a psychologickém úsudku. Jeho záměry byly považovány za vysoce nemorální, třebaže je odůvodňoval denní běžnou zkušeností tehdejší doby. Nebude proto na škodu zamyslit se trochu o tomto politikovi, psychologovi a vědci, jehož inteligence byla v dané době nesporná, psychologicky a logicky podložená. Ve svém zamyšlení se budeme obírat citacemi a parafrázemi o jeho dílo „Vladař“ a připojíme i úsudek našeho filosofa Jana Patočky.

Názory Machiavelliho

    Machiavelli se zabývá probíráním dědičných i nových smíšených vladařstvích Neapole, Milánska a Benátek své doby, ale i tehdejší Francie, Říma a Řecka a byl i přesvědčen o tom, že Dareiova Říše, dobytá Alexandrem, zanikla proto, že po Alexandrově smrti se lid nevzbouřil proti jeho nástupcům. Klade si otázku, jak spravovat obce a země, které před obsazením žily podle vlastních zákonů. Podává tři možnosti tvorby realizace vlády: Za prvé doporučuje zničit tyto národy, za druhé osobně se v nich usadit a za třetí nechat je žít podle jejich zákonů, vybírat daně a dosadit tam vládu několika málo mužů, kteří se starají, aby ta země mu byla nakloněna. Příklady vidí ve Sparťanech, kteří dobyli Athény a Théby a Římanech, kteří vvrátili Karthágo. Vyskytují se i případy, kdy porobené země se smíří s novým vládcem, když tento dobyl zemi vlastními zbraněmi a je osobně zdatný. Tuto osobní zdatnost spatřuje Machiavelli např. u Mojžíše, Kýra a Romula. Záleží především na tom, zda nový vládce vystupuje samostatně a není odkázán na jiné, zda má úspěch, překoná své vládní potíže a navíc mu přeje štěstěna, jako to bylo u Francesca Sforzy a zvláště
u schopného a dokonce všeho schopného Cesare Borgia, jemuž k vládě dopomáhal jeho otec, papež Alexander VI. „Vévoda Cesare měl v sobě nezkrotnou dravost a sílu, věděl nyní dobře, že lidi je nutno buď získat na svou stranu nebo je zničit… Jen to mu lze vytknout, že nezmařil zvolení Julia II., v čem měl nešťastnou ruku. Nemohl sice prosadit svého uchazeče, ale mohl zabránit volbě toho, kdo mu nebyl milý. Nikdy neměl dopustit, aby byl zvolen některý z kardinálů, kterým ukřivdil nebo kteří měli důvod, aby se ho po zvolení obávali“     
    Machiavelli věnuje pozornost i takovým případům, kdy nový vládce nabyl vladařské moci zločinem. V tom případě doporučuje, aby nový vladař „už ve chvíli, kdy obsadí zemi, uvážil všechny křivdy, k nimž musí sáhnout a uskutečnit je všechny současně, aby v nich pak nemusil den co den pokračovat, aby i bez nich udržel obyvatelstvo v poslušnosti a získával si je různými dobrými skutky. Kdo nejedná podle toho, ať již z bázně nebo pro neprozřetelnost, musí ustavičně svírat v rukou dýku. Nikdy se nemůže spolehnout na poddané a nemůže si jimi být jist pro stále nové a opětovné bezpráví. Násilné činy nutno všechny provést rázem, protože když netrvají příliš dlouho, dříve přebolí. Kdežto dobrodiní musí prokazovat kapku po kapce, aby ji lidé lépe vychutnali. S poddanými musí vladař zacházet tak, aby nebyl nucen ani v dobrých, ani ve zlých činech své chování měnit. Octne-li se nepřízní osudu v tísni, není na ukrutnosti čas, a blahovůle tě již nespasí rovněž, protože ji lidé považují za vynucenou a není ti nic platná.
    O občanském vladařství mluví Machiavelli tehdy, kdy se prostý občan stane vládcem ve své vlasti nikoli cestou zločinu nebo násilím, nýbrž z přízně spoluobčanů, a to občanů prostých či bohatých. Pro občanské vladařství není třeba výjimečných vlastností ani mimořádného štěstí. Bohatí lidé si zvolí občanského vladaře, když nejsou schopni vyjít s chudými, chudí naopak volí občanského vladaře, vadí-li jim boháči. Občanský vladař může mít obavu z toho, že ho opustí chudí občané a odmítnou mu poslušnost, ze strany bohatých může očekávat případný odboj. Občanský vladař musí usilovat o to, aby si zachoval přátele mezi chudými a má mít obavu při přechodu od vlády demokratické na absolutní. Každý vladař musí uvážit, zda svou vládu uskuteční sám svou mocí či zda musí počítat s mocí cizí. Musí budit v poddaných hned naději na dobrou vládu, hned na brzké překonání potíží, ukrutností a nebezpečí vnějších nepřátel .
    Zvláštní pozornost věnuje Machiavelli i církevním vladařstvím. U nich se nesnáze projevují před tím, nežli je někdo získá, což se může stát osobní zdatností nebo štěstím, a lze je pak udržet bez té či oné věci. Opírají se o řád odedávna zakořeněný v náboženství, který je tak pevný a toho druhu, že si v nich vladaři podrží moc, ať již jednají nebo žijí jakkoliv. Drží stát a nehájí ho, mají poddané a nevládnou jim. A stát, třebaže je bez ochran y, jim nikdo neodejme. Poddaní, i když jim nikdo nevládne, nedbají o to a netouží a ani se nemohou odtrhnout od svého panovníka.
    Machiavelli dále rozebírá otázku druhů vojska a námezdných armád. Vladař musí stavět na pevných základech, jinak ho určitě čeká pohroma. Těmito základy jsou pevné zákony a dobré vojsko. Kde není dobré vojsko, nemohou být dobré zákony a kde j dobré vojsko, jsou tam i nutné dobré zákony. Vladař hájí svůj stát buď vlastním vojskem, nebo vojskem námezdným, pomocným a smíšeným. Námezdná a pomocná vojska nemají cenu a jsou nebezpečná, žoldnéřské vojsko nebude vždy dosti pevné a bezpečné. Je náročné, neukázněné a proradné, jeho velitel se jen chvástá, je před nepřítelem zbabělý, není věrný a oddaluje útok. Spoléhá jen na svůj žold, nepouští se do války a snaží se uprchnout. O pomocném vojsku lze mluvit, když povoláme někoho mocného, aby nám přišel s vojskem na pomoc a hájil nás. Takové armády, známé z antických dějin, když zvítězí, jsi jejich zajatcem, když podlehnou, jsi ztracen. Césare Borgia jako velmi schopný vládce se dovedl zbavit pomocného vojska a spoléhal jen na vojsko vlastní. Byl si vědom svých povinností vladařských, věnoval veškerou svou sílu a moc vycvičení svého vojska v době míru, o jeho duševní přípravu.
    Machiavelli zdůrazňoval nutnost dobrého nakládání s těmi, kdo slouží vladaři, a jeho štědrosti a šetrnosti přiměřené době a okolnostem. Je správné, když je vládce štědrý, ale okázalá štědrost může být na škodu. Vládce se nesmí jevit lidu jako „držgrešle“. Když vypisuje příliš mnoho daní, lidé ho budou pomlouvat, ale to mu nemusí být vždy na škodu. Prokazuje svou štědrost všem těm, které neolupuje o majetek, což by mu nejvíce škodilo, neboť lidé jsou na to velmi citliví. Cesare věděl vždy, kdy má být šetrný a kdy naopak skoupý. Vojsko žije ze své válečné kořisti, což mu vládce musí povolit. Vladař se musí chránit toho být v opovržení u svých občanů.
    Vládci podle Machiavelliho musí být jasno, kdy má být krutý a kdy soucitný, zda je lépe být lidem milován nebo obáván a nenáviděn. Toto velmi dobře posoudil Cesare a lid ho poslouchal a byl mu nakloněn. Protože o lidech lze tvrdit všeobecně, že jsou nevděční a nestálí, buď něco předstírají či zatajují, vyhýbají se nebezpečí a dychtí po zisku, dokud jim prokazuješ dobro, jsou všichni na tvé straně tělem i duší, nabízejí ti svou krev, jmění, ženy i děti, ale jsou schopni se rychle obrátit v opak. Láska se udržuje poutem vděčnosti, ale lidé jsou špatní a sledují jen svůj prospěch. Kdežto bázeň se vždy udržuje obavou z trestu a ta tě nikdy neopustí. Vladař musí být opatrný na to brát lidem jejich majetek a ženy, na což jsou velmi citliví. Hannibal byl velký vládce a vojevůdce a přes svou krutost byl svým vojskem milován.
    Podle Machiavelliho mají vladaři držet své slovo a být vychytralí, být
zároveň liškou a lvem, chce-li prohlédnout nástrahy a chránit lid proti vlkům. I když zásadně mají držet své slovo, mají si vždy najít důvody pro porušení slova. Papež Alexander byl vždy schopen obalamutit lidi, ale vždy našel toho, kdo mu naletěl. Vladař musí vždy předstírat, že má všechny dobré vlastnosti, vlídnost, věrnost, lidskost, upřímnost a zbožnost, i když je bude postrádat. Zvláště se musí vystříhat lidskému pohrdání a nenávisti, což představuje jeho největší nebezpečí v očích lidu.
    Aby vladař správně vystihl charakter svého ministra, musí ho pozorovat, zda jeho ministr nemyslí příliš na svůj prospěch a zda ministr zachovává velkou míru poslušnosti vůči vladaři. Musí existovat důvěra mezi vladařem a jeho ministrem, což se projeví v ministrově odměně. Vladař se musí varovat před pochlebníky. Proto si vladař zvolí jen několik spolupracovníků, kteří mají dovoleno mu sdělovat plnou pravdu. Má se jich dotazovat na jejich názory o své vládě, ale zařizovat se podle svého mínění.  Italští vládci ztratili vládu svou vinou a vlastní neschopností. A Machiavelli končí svého vladaře slovy, že mnozí lidé věřili a věří, že záležitosti tohoto světa tvoří osud a Bůh a že si nemají příliš lámat hlavu ve své vládě. Ale přece v nás nepohasla dosud svoboda vůle a proto je snad pravda, že osud rozhoduje o jedné polovině našich skutků, ale dopřává nám rozhodovat o druhé polovině nebo o něco menší části. Každý může svými silami rozhodovat o řadě věcí a dosáhnout svého cíle.

Doslov Zdeňka Kalisty

    Svatý Augustin, církevní otec, převzal z životopisu Karla IV. citát: „Regnare est servire Deo“ (objevuje se v jeho „De civitate Dei“, „O státu Božím“), definici Ciceronovu státu jako „consensus multitudinis consensu iuris societae „společenství lidí, kteří souhlasně považují totéž za právo“, a vyostřil ji ještě v známé „remota iustitia quid sunt regna nisi magna patrocinia“, „není-li v nich spravedlnosti, co jsou státy než velká lotrovství“. Ale proti „consensus multitudinis“, „souhlasu o tom, co jest právo“, postavil námitku, že tento „konsensus“ se může časem měnit, zatím co právo musí zůstávat vždy totéž,  a pokusil se vnitřní konflikt, skrytý v definici Ciceronově, vyřešit tím, že původ všeho práva položil v Absolutno: Bůh je to, který určuje - především – svým pozitivním Zjevením – co jest právo, z něho vychází i každý základ státní moci, pokud tato má zabezpečovat první požadavek státního života, výkon jednotné spravedlnosti.
    V tomto smyslu jsou pak konstruovány všechny modely vzorných panovníků, s nimiž se setkáváme ve středověkých literaturách – „Specula principum“ „Zrcadla knížecí“, jež mají zachovati potomstvu příklady toho, jak se má vládnout. Takovým Zrcadlem knížecím je i Machiavelliho Vladař. Ale rovina tohoto Zrcadla nemá charakter ideálního metafyzického světa Boží vůle a přikázání Božích, nýbrž vychází z konkrétního tehdejšího denního života. Neopírá se o Poslední soud a Zjevení, nýbrž popisuje logicky, psychologicky a historicky podává tehdejší nemorální vladařské postupy knížat, sledujících své osobní zištné zájmy. Otázka hříchu a nemorálnosti nehraje zde žádnou roli, jde
o věrný obraz zištného vladaře a jeho osobního zájmu, jde o osobní svědomí a prospěcháře, o žádnou spojitost s veřejným zájmem. Vladař může být lstivý,  krutý a hříšný jako Cesare Borgia, syn stejně neřestného papeže Alexandra VI. Podle Machiavelliho morálka vladaře nemůže se řídit obecnou morálkou prostých věřících a nábožných lidí ve smyslu Desatera a Evangelia, nýbrž je poplatná vlastnímu charakteru vladaře a diktována tehdejším morálním stavem politického světa. Koncepce dvojí morálky soukromé a morálek moci nás vede k hodnocení Machiavelliho jako amorálního cynika, který byl odsunut ze slušné
společnosti pro svou amoralitu. Pročítáme-li však jeho vladaře, shledáváme, že jeho amoralita není tak hluboká a mnohé jeho morální závěry odpovídají  běžným morálním zásadám. Machiavelli se v mnohém podobá svému
soukmenovci Galileimu.  Zatímco Galilei hledal a uznával přírodní zákony, kterými se řídila jeho společnost, považoval Machiavelli morální zákony za něco podřadné, vedlejší a vévodila mu pro lidský život jeho „virtus“ jako hlavní předpoklad schopného a skutečného vladaře, vyžadující jistý heroismus pro správu veřejných záležitostí. Zabezpečení prospěchu společnosti je pro něho vlastním měřítkem jeho činů. Jeho životní osudy se ho vysoce dotýkaly. Jako sekretář nejvyšší florentská instance pro věci zahraniční a vojenské a politický odpůrce papeže Alexandra VI. končí v nepřízni státu a ve vyhnanství, pád z vrcholné výše společnosti do nejhlubšího ponížení se nutně projevuje v jeho životě, znásobené konfiskací majetku. To musíme nutně brát u něho v úvahu stejně jako vysoké pohrdání politikou a osobním životem papeže, jednoho ze tří největších negativních postav vysokých papežských představitelů církve.
    Autor Vladaře vychází ze své tehdejší politické zkušenosti, při svém hodnocení církevní politiky vystupuje nejen čistě historicky, ale i hluboce přírodopisně, psychologicky na základě vlastní zkušenosti a vlastní koncepce života. Zapomíná proto, že politika není „jen psychologie“, nýbrž musí hledět i na to, co je mimo člověka.                  
    V souvislosti s touto úvahou nás napadá dvojí význam pojmu „diletant“, jednak člověk hodnotící na základě své záliby, jednak ten, kdo soudí a hodnotí bez odborné přípravy. Machiavelli jakožto autor Vladaře se projevil jako vědec spatřující ve své studii zálibu, totiž na základě historie, přírodovědy a psychologie činit vrcholné závěry, dokonce poučení pro politického panovníka a vyhledávat výstižné příklady v běhu historie, aniž by svému dílu poskytl potřebné podklady filosofické, politické a morální. Můžeme pokládat Vladaře za dílo vědecké, důkladné, přesto však postrádající základní předpoklady morality, politického úsudku a zvolené jen na základě vybraných partií historie, politiky a psychologie. Jsme daleci toho odsuzovat toto dílo a jeho autora a řadit Vladaře do kategorie „libri prohibiti“, jako jsme to kdysi chtěli udělat z vysoce uměleckého díla Karla Schulze „Kámen a bolest“. Jsme si vědomi morálních nedostatků středověké doby, třebas vysoce křesťanské, nemohoucích zabránit tomu, aby do povrchu našich úkonů nepronikala naše „člověčina“ či „člověčenština“.  Machiavelliho velikost, dějinný význam, originalita i určitá odvaha projevu je nepopiratelná a má své místo i ve světové literatuře. Machiavelli je autor vycházející z čistě lidského prospěchářského ducha a jeho ponaučení se může stát pro nás přijatelným i přes svá nemorální východiska. 

Plocek Josef