Maritain uvádí: Mohli bychom se domnívat, že metafyzika v obdobích spekulativní nemohoucnosti září přinejmenším skromností. Ale v téže době kdo neví o velikosti, neví ani o bídě. Její velikost: je moudrost, její bída: je lidská věda. Ať jsou to novokantovci, novopozitivisté, idealisté, bergsonisté, logisté, pragmatici, novospinozovci, novomystici, hluboká neřest zpracovává filosofy té doby, - starý omyl nominalistů.

         Jak spekulovat o geometrii v prostoru, nevidíme-li v prostoru tvary? Jak pojednávat o metafyzice, když nevidíme kvidity (podstatné vlastnosti) v tom poznatelném? Nepochybně nesnadný tělesný rozvoj potřebuje básník a rovněž metafyzik. Přece však v prvém i druhém případě se nedá pokoušet se o něco bez prvého daru. Jeden jesuita z mých přátel tvrdí, že člověk se stal od Adamova hříchu neschopným rozumového poznání, že je třeba pohlížet na rozumovou percepci bytí jako na mystický a nadpřirozený dar poskytnutý některým privilegovaným. Zbožné přehánění. Nicméně zbývá, že tento záměr je pro nás probuzením ze snů, krokem rázně uskutečněným z animálního spánku a jeho hvězdnatých toků. Neboť pro člověka je více druhů spánku. Neboť vstává každého rána z animálního spánku; ze spánku člověka, když se odpoutává ze spánku pohanského boha k lásce k Bohu. Při zrození metafyzika jako zrození básníka je to jako milost přirozeného řádu. Jeden, který vrhne své srdce do věcí jako kopí nebo střelu, vidí božským zjevením – dokonce ve smyslovém je nemožné se oddělit – záblesk duchovního světla, kde boží pohled pro něho září. Druhý odvraceje se od toho smyslového vidí skrze vědu, v rozumovém poznání a jako oddělené od věcí zničitelných, toto duchovní světlo samo zajaté do nějaké ideje. Abstrakce, která je smrtí pro jednoho, druhý v ní dýchá; představivost, to diskontinující, nevyhnutelné, kde jeden hyne, oživuje druhého. Oba dva dýchajíce paprsky sestoupenými ze stvořitelské Noci, tento se živí z rozumového poznání spojeného a také mnohotvárného jako odrazy Boha na svět, onen z oproštěného rozumového poznání a také determinovaného jako vlastní bytí věcí. Podvádějí objevujíce se postupně na nebi. Diváci se vysmívají triku, oni sedí na zemi.

         Vy jste, bylo mně řečeno, jako luštitel černé magie, který by nám rozkazoval létat svými pažemi. – Ne, žádám vás letět vašimi křídly. – Ale máme jen paže. – Paže? Zakrnělá křídla, to je něco jiného. Vzchopily by se, kdybyste měli trochu odvahy, kdybyste pochopili, že se neopíráme jen o zemi a že vzduch není jen prázdnotou.

         Odvolávat se proti nějakému filosofovi na prostou nemohoucnost faktu, na jistý historický stav rozumového poznání, říci mu: to, co nám nabízíte na našem trhu, může být pravdivé, ale naše mentální struktura se stala takovou, že už nemůžeme věřit na vaši pravdu, poněvadž náš duch se změnil jako naše těla“, je to argument zcela nulový. Ale je to přece to nejlepší, čím bychom mohli oponovat současné obrodě metafyziky. Je příliš pravdou, že věčná metafyzika nehraje už s moderním rozumovým poznáním, nebo přesněji, že toto poznání nehraje s ní. Tři století empirio-matematické ji podrobily, aby se již zajímala jen o vynálezy strojů k zaujetí jevů, - pojmové sítě, které opatřují duchu jistou praktickou dominaci a klamné rozumové chápání přirozenosti, poněvadž myšlenka se rozhoduje nikoli na bytí, nýbrž na smyslu samém. Postupujíc takto nikoli připojením se k novým pravdám se získanými pravdami, ale substitucí nových strojů za zastaralé; nakládajíc věcmi, aniž bychom jim rozuměli; získávajíc na realitě nepatrně, trpělivě, dobytky stále částečné a provizorní, přijímajíc tajnou zálibu v materii, s níž používá lsti, moderní rozumové poznání se vyvinulo v sobě, v tom nižším řádu vědecké demiurgie, druhu dotýkat se mnoha podivně specializovaných a podivných instinktů schránky na ostatky.  Ale současně se nová metafyzika žalostně oslabila a odzbrojila vzhledem k vlastním objektům rozumového poznání, kterých se zříká s nízkostí, a stala se neschopnou ocenit svět iracionálních zřejmostí jinak než jako systém strojů dobře naolejovaných. Od té doby musí se postavit proti veškeré metafyzice, - pozitivismu starého chodu,  - nebo pro pseudometafyziku, - pozitivismus nového chodu, - pro jeden z těch padělků metafyziky, kde vidíme experimentální proces ve své nejhrubější formě jako u pragmatistů a pluralistů, nebo nejsubtilněji jako bergsonistické, nebo jako nejnáboženštější jako s integrální akcí blondelů a jejich úsilí pro to trpět mysticky všechny věci, vtrhnout do oblastí čistého rozumového poznání.

         Toto všechno je pravda. Svah rozumového moderního poznání je proti nám. Nuže, svahy jsou vybudovány, abychom je slezli. Rozumové poznání nezměnilo přirozenost, přijalo zvyky (habitude). Zvyky se opravují. Druhá přirozenost? Ale ta první je stále zde; a sylogismus bude trvat tak dlouho jako člověk.

         Je to menší potíž pro filosofa než pro umělce, aby se shodoval s rozumovým rytmem své doby. Věci ostatně probíhají jinak v případě jednoho a druhého. Jeden se projevuje v díle ducha tvořivého, druhý odměřuje na tom reálném poznávajícího ducha. To znamená, že důvěřuje především rozumovému poznávání své doby a posunuje je do konce, soustřeďuje se především na svou velkorysost jako všechny své feux (?), které umělec bude mít šanci vztyčit celou masu. Ale pro filosofa se jedná zavěsit se především na objektu, držet se ho strašně, s takovou houževnatostí, že v mase, která mu působí proti prasknutí, se filosof konečně prosadí a určuje přeskupení sil a novou orientaci.

         Je zcela pravdivé také, že metafyzika nemá žádný užitek pro výnos experimentální vědy. Objevy a nálezy v zemích fenoménů? Žádná země nemůže se chlubit, její heuristická hodnota, jak se říká, je zde zcela nulová. Z tohoto hlediska se nedá nic očekávat od ní. V nebi se nelopotíme.

         A její velikost, velikost metafyziky, je zde, víme to po tisíci letech. Je zbytečná, řekl starý Aristoteles, neslouží k ničemu, poněvadž je nad vší služebností; poněvadž je super-užitečná, dobrá jen o sobě a pro sebe. Chápejte tedy, že má-li být pro službu fenoménů vědy, pro pomoc svého výnosu, byla by marnou z definice, kdyby chtěla jít až za tuto vědu a nebyla lepší než ona. Špatná z principu, ať by byla od Descarta, od Spinozy nebo od Kanta, každá metafyzika, ať se měří nikoli na tajemství toho, co je, ale na pozitivní vědě v tom nebo onom okamžiku. Pravá metafyzika, ve svém způsobu a zachovaných proporcí, může také říci: mé království není z tohoto světa. Svých axiomat se zmocní přes tento svět, který se snaží jí je zamaskovat: co to říkají fenomény, prolhaný příliv hrubého empirika, jestliže nikoliv to, co není a že už není více v účinku než v příčině? Metafyzika, pokud se týče jejích závěrů, pozoruje je postupujíc od viditelného k neviditelnému, zavěšuje je na režim rozumných kauzalit, který se nachází zahrnutý do tohoto světa a který jej transcenduje nicméně, který se nestaví v ničem proti systému smyslových následků studovaných experimentální vědou, ale co jí, metafyzice, zůstává přísně cizí: pohyb mého pera na tomto papíře, - ruka, - představivost a vnitřní smysly,  - vůle , - rozumové poznání - a první Agent, bez jehož pokynu by se nic stvořeného neuskutečnilo: taková série si v ničem neoponuje a nenapomáhá v ničem k determinaci vasomotorických modifikací nebo asociacích obrazů ve hře, pokud píši. Metafyzika vyžaduje jistou očistu chtění, a abychom měli sílu věnovat se tomu, co neslouží k ničemu, ke zbytečné Pravdě.

         Nic však není nezbytnější člověku než tato neužitečnost. Co potřebujeme, to nejsou ty pravdy, které nám slouží, to je jediná pravda, které bychom sloužili. Neboť to je pokrm ducha a my jsme duchem ze své nejlepší stránky. Neužitečná metafyzika ukládá řád, - nikoli nějaké policejní uspořádání, ale řád vyšlehnutý z věčnosti – do spekulativního a praktického rozumového poznání. Poskytuje člověku jeho rovnováhu a jeho pohyb, který je, jak víme, obletovat hlavoun uprostřed hvězd a být zavěšený na zemi svými dvěma nohami. Metafyzika mu odkrývá v celé velikosti bytí autentické hodnoty a jejich hierarchii. Soustřeďuje jeho etiku. Udržuje ve spravedlnosti lidstvo v jeho poznání zajišťujíc přirozené meze, harmonii a subordinaci různých věd: a toto přináší více lidskému bytí než přebujelé rozmnožení matematiky fenoménů, neboť nač je dobré získat svět a ztratit přesnost rozumu; jsme ostatně tak churaví, že prospívá, když čirý mír rozdávaný zdravou metafyzikou je méně příznivý experimentálnímu objevu než smyšlenky nebo pronikavost ducha vnořeného do toho smyslového; je možno, že přírodní vědy rády loví ve vířivé vodě; ale možná také máme právo domnívat se, že jsme dostatečně uspokojeni dobrými činy rozptýlení.

         Metafyzika nás instaluje do věčného a absolutního, nechá nás přejít z divadla věcí do poznání rozumu, - pevnějšího v sobě a ujištěnějšího než jistoty matematické, třebaže méně v našem dosahu, - do vědy neviditelného světa božských dokonalosti dešifrovaných v jejich vytvořených odrazech.

         Metafyzika není prostředek, je cílem, plodem počestným a báječným, věděním svobodného člověka, věděním nejsvobodnějším a přirozeně královským, vstupem do zábav velké spekulativní aktivity, kde rozumové poznání samo dýchá, umístěné na vrcholku příčin.

         A přece to není ještě nastínění, dokonce nejvzdálenější od radosti z vlasti. Tato moudrost je zisk způsobem vědy: a nuže velká váha námahy a zármutku ducha. Neboť antická kletba, maledicta terra in opere tuo, zatěžuje tragičtěji náš rozumu než naše ruce. Jen to nechte být, kromě privilegia této dobré Fortuny, o níž pohané byli zvyklí meditovat, prozkoumání nejvyšší rozumovostí nám slibuje především zbytečnou námahu a hrozný zármutek nad promrhanými pravdami.

         Bohové nám závidí metafyzickou moudrost, - doktrinální dědictví, které nám samým dovoluje toho dosáhnout, aniž bychom se zamíchali do omylu, je samo stále neznámé, - člověk ji neudrží nikdy leč z titulu výprosy, a jak by to bylo jinak? Jaký krásnější paradox než věda božských věcí dobytá lidskými prostředky, rozkoš svobody, vlastní duchům, sebraná přirozeností „slouží tolika stránkám?“ (ohledům) Metafyzická moudrost je v nejčistším stupni abstrakcí, poněvadž je nejvíce vzdálena od smyslů; proráží nad nemateriálním, nad světem realit, které existují nebo mohou existovat odděleně od materie. Ale náš prostředek vzestupu vykazuje také naše omezení. Z nutnosti přirozenosti, abstrakce, podmínka vší lidské vědy, pohání s multiplicitou částečných a komplementárních pohledů tvrdý zákon logického pohybu, pomalé vypracování pojmů, komplikaci a nesmírné strojní vybavení těžší než vzduch, z okřídleného aparátu rozmluvy. Metafyzika by chtěla čistě rozjímat, přejít uvažování, aby vstoupila do čistého rozumového poznání, aspiruje na jednotu prostého pohledu. Blíží se k tomu jako k asymptotě, ale nedostane se tam.

         Metafyzika netrpí jen z obecné nesnáze abstrakce a debaty. Trpí nemocí, která jí je vlastní. Je přirozenou teologií, jejím objektem je hlavně Příčina příčin. Příčinou všeho, co je Ten, kterého chce poznat. Jak by nechtěla z dokonalé a plné vědy, jediné plně syté, jej poznat v něm samém, v jeho esenci, v tom, co jej vlastně konstituuje? Přání vidět první Příčinu, je-li to přirozené člověku,- to všechno „podmíněné“ a „neúčinné“, protože přesně nevychází v nás z proporce toho přirozeného ke svému objektu – je přirozené ke speciálnímu titulu metafyzika, který nemůže, zasluhuje-li své jméno, nepocítit z toho svou pobídku (pohnutku).  Nuže metafyzika nám dá poznat Boha jen z analogie, z toho, že nemá ve svém vlastnictví takové transcendentální dokonalosti, které se zároveň nacházejí – pod způsobami zcela jinými – v něm a ve věcech. Pravé poznání, jisté, absolutní, nejvyšší rozkoš rozumu, a které stojí za námahu být člověkem. Ale které zůstává nekonečně vzdáleno vizi a které dává pocítit tajemství s nejvyšší obtíží.

         Obecně řečeno rozumový život u nás nám nestačí. Potřebuje doplnění. Všechny formy, všechna dobra, poznání je přitahuje do své duše, ale vysvléknuté ze své vlastní a zmenšené existence a přeměněné na podmínku objektů myšlení. Přítomné, jakoby naroubované na nás, pod způsobou bytí podstatně neúplného, požadují doplnění, probuzují v nás síly tíže, přání zapojit je na jejich vlastní a reálnou existenci, vlastnit je již nikoli v ideji, nýbrž v realitě. Láska tedy vznikajíc vrhá duši do jednoty reálného řádu, který samo rozumové poznání, kromě v extrémním případě božské vize, nemůže opatřit. Je fatální, takto – aspoň v některých nelidských odpadnutích, - že rozumový život u nás skončí pro nás přiznáním malosti. To je problém Faustův. Jestliže lidská moudrost se neotřese shora v lásce k Bohu, odpadne k Markétě.

         Nuže, toto je bída metafyziky (a ještě přece její velikost). Probudí přání nejvyšší jednoty, nejvyššího spirituálního vlastnictví v řádu dokonce reality a nikoli pouze ideje. Nemůže nám postačit. To je jiná moudrost, kterou hlásáme, skandální pro Židy a pro stařeckou sešlost Řeků. Převyšujíc každé lidské úsilí, dar chybějící milosti a velkých svobod Moudrosti nestvořené, v jednom principu existuje v bláznivé lásce této Moudrosti pro každého z nás, ve svém konci jednota ducha s ní. Potud Maritain v překladu a vlastními slovy.

 

 

         Při výkladu bude vhodné držet se nejprve doslovně textu autora, který pak doplníme pohledem shora, jakýmsi vytčením toho závažného před závorku.

         Maritain nejprve vysvětluje na jednotlivých filosofech vady nominalismu, aniž by je specifikoval. Víme, že nominalisté chybovali v tom, že považovali dedukovaný obecný pojem, universálii, za pouhé slovo, postrádající jakékoli reality, kterou přiznávali jen neobecným jednotlivinám.

         Pak svou pozornost věnuje otázce základu metafyziky. Jak je možno spekulovat o geometrii v prostoru bez obrazců v prostoru? Jak rozprávět o metafyzice, aniž bychom spatřovali „kvidity“ v rozumovém poznání? Toto vyžaduje upřesnění výkladu.

         Jak je známo, Geometrie se zabývá čárami v prostoru. Tak pohlédne-li neznalec do stavebního plánu koupelny, zjistí tam jakýsi obdélníček a nemůže vědět, že autor plánu tímto obrazcem naznačuje existenci koupelnové vany. Nahlédneme-li do francouzského slovníku, nacházíme pojmy „quiddités“, „kvidity“, podstatné vlastnosti věcí. U toho je třeba se zastavit.

         Mějme třeba pojem „stůl“, se kterým jsou spojeny mnohé představy tvaru, zjistitelné lidskými smysly. Existují stoly se čtyřmi nohami, někdy se třemi, někdy dokonce jen s jednou pevnou nohou, aby se stůl nepřevrátil. Stůl má nahoře plochou desku, čtvercovou, obdélníkovou, kruhovou, oválnou. To všechno nám ukáže počitek stolu. Ale stůl má ještě jiné náležitosti. Musí se dát u něho sedět, psát něco na stole, jíst něco u stolu, na stole něco dělat, u stolu sedět a přemýšlet nebo koukat do „blba“. Toto jsou všechno vlastnosti, kterým musí stůl vyhovovat, jinak není stolem. Toto jsou vlastnosti, které nepoznáváme svými smysly, nýbrž chápeme je jaksi „nad stolem“, „přes stůl“. A tyto myšlenkové konstrukce jsou právě těmi „kviditami“, kterých dosahujeme metafyzikou, rozumem, nikoli smyslovým poznáním. O tom věděl něco Aristotelés a Tomáš Akvinský ve svých ontologiích, vědách o jsoucnu. Kvidity byly pro ně vlastnostmi jsoucen tak nezbytnými, že bez nich žádné jsoucno by nebylo tím, čím je. Kvidita je rozumem vydedukovaný ten nejpodstatnější atribut jsoucna, který ke každému jsoucnu patří a vytváří jeho identitu. Škoda, že pro obecný lid stará věda o jsoucnu, ontologie a metafyzika, se staly něčím nepotřebným, neboť pro pravé, metafyzické poznání, jsou „conditio sine qua non“.

         Maritain uvádí, že jak filosof, tak i básník, potřebují ke svému žití určitou gymnastiku, určité tělesné cvičení, ale přede vším určitý předem daný dar. Adam a Eva v ráji tento dar vlastnili, ale ztratili jej po vyhnání z ráje. Lidstvo je bez tohoto daru neschopné rozumového poznání, který se dostává jen některým, privilegovaným jedincům. Tato intuice je pro nás probuzení ze spánku. Pro člověka existují různé druhy spaní. Maritain to opisuje barvitě. U někoho se projevuje abstrakce, u jiného imaginace, jeden člověk se živí tím, co druhý nemá a odmítá. Ale oba dýchají společný paprsek Boží, jak říká Maritain z tvořivé „Noci.“, čili od Boha. Jeden spatřuje v tom světlo duchovní, které nad ním září, druhý se odvrací od smyslových věcí, vidí skrze vědu v rozumovém poznání a jako oddělené od věci zničitelných toto duchovní světlo samo zajaté do nějaké ideje. Jeden se živí rozumovým poznáním spojeným a tak mnohotvárným jako odrazy Božské na svět, druhý se živí vysvlečeným rozumovým poznáním jako determinovaným vlastním bytím věcí. Oba hrají si na slepou „bábu“ pohybujíce se střídavě na nebi. Diváci se smějí tomuto triku, oni sedí na zemi. Maritain tedy hodnotí negativně oba uvedené typy užívající nepravou metafyziku. Jeden totiž vidí se ve svém povýšení na boha, dokonce v nemožnosti odpoutat se od toho smyslového Božího pohledu, který září pro něho, druhé se domnívá, že vidí světlo Boží odděleno od věci a zajaté do nějaké ideje.

         Maritainovi se namítá, že nechce létat pomocí paží, které jsou jen zmrzačená křídla, schopná se vzchopit a létat. Je mu vytýkáno, že chce přenést do světa, který se zela změnil na těle i na duchu, starou metafyziku, která se však nehodí do změněného světa, nedá se použít na moderní myšlení závislé na strojích a odpoutané od rozumového poznání sledujícího jen vynálezy zvyšující výnosy, moderní prospěch. Pokrok pro dnešní svět je zapojení starých pravd do nově získaných pravd, ale tím, že nové stroje nahradí ty staré a zastaralé, že budeme ovládat věci, kterým nerozumíme, získávat málo a trpělivě, dobýváním stále realit částečných a stále provizorních.

         Metafyzika nás umísťuje do věčnosti a absolutnosti, dává nám možnost odpoutat svůj výlučný pohled na podoby věcí, na smyslové počitky a věnovat se rozumovému vědění, zajištěnému plněji než jistotou matematickou, stavět své poznání na věcech neviditelnosti světa, na božských dokonalostech dešifrovaných ze stvořených odrazů. Metafyzika není prostředek, nýbrž konec, cíl, plod, dobro počestné a slastné, vědění svobodného člověka, vstup do spekulativních aktivit, kde dýchá jen sama rozumovost, umístěná na vrcholku příčin. Maritain věnuje takové množství výčtů kladů a pozitivních stránek metafyziky, které není třeba opakovat. Tyto chvály metafyziky je třeba si obnovit v prvé části této úvahy.

         Pokusme se nyní přiblížit prakticky k metafyzice v příkladech. Víme, že metafyzika se pohybuje v otázkách duchovních, takže tam se s ní nejčastěji přímo setkáme. Dále je známo, že metafyzika je zásadně proti smyslovému poznání, nýbrž že se týká rozumového poznání. Vezměme proto příklad tohoto druhu. Konečně víme, že metafyzika je navíc vzdálena dnešnímu myšlenkovému postupu, který se zabývá ekonomikou, výnosem, prospěchem apod. Volme proto také takový případ, který bude blíže metafyzice než smyslovému poznávání, tak charakteristickému pro moderní dobu.

         Je proto samozřejmé, že budeme-li uvažovat z hlediska duchovního o posledních věcech člověka, o smyslu lidského života, o Bohu, o Posledním soudu, věčném spasení a zavržení, pak budeme v oblasti vyhrazené metafyzice.

         Dnešní lidská snaha preferovat oblast ekonomiky z důvodu, že má snahu upravit náš život s ohledem na materiální prospěch, všestranný výnos, zabezpečený stav zaměstnanosti, vybavení vlastní i celé rodiny všemi takovými statky, které odpovídají dnešní spokojené rodině, vlastnící samozřejmě auto, vlastní dům, pěstující zájezdy do zahraničí a do světa, což bude tvořit náš běžný životní požadavek a představu odpovídající běžným denním potřebám, pak tyto naše snahy budou velmi vzdáleny myšlení metafyzickému.

         Položíme-li studentovi práv otázku, proč si vybral právě právo jako své životní povolání a odpoví-li, že uplatnění práva je velice výhodné, neboť může se stát soudcem nebo advokátem, kterážto povolání jsou lukrativní, v případě potřeby je uplatní i ve společnosti sledující cíle ekonomické a konec konců může se stát i velice hodnoceným úředníkem, takže bude mít budoucnost zabezpečenu. Můžeme soudit, že tento student nepostupuje v duchu metafyziky, neboť sleduje cíle výhodné pro výnos, prospěch, nikoli cíle spojené výlučně s právem. Dostane-li se nám od něho odpověď, že v moderní době je na tom pravda a spravedlnost velmi špatně, jak to dosvědčuje denní život, a že proto má v úmyslu se věnovat právě právu pro tyto charakteristiky práva blízko pravdě a spravedlnosti, můžeme soudit, že uvažuje metafyzicky.

         Rozhoduje-li soudce v kauze, kde proti sobě stojí jedna osoba bohatá, které vyšetřování dává spíše za pravdu a druhá osoba chudá, potřebná a potřebující pro svou rodinu nutně zvítězit ve sporu, aby rodinu zabezpečila, stojí soudce před vážným problémem. Rozhodovat po právu a ve prospěch osoby majetkově zajištěné nebo pomoci straně potřebné, v zájmu lidské spravedlnosti a sociálního postavení. Přikloní-li se ve svém rozhodnutí k pomoci straně sociálně potřebné, nebude ve svém rozsudku poplatný spravedlnosti, právu a konkrétní kausy plně v duchu myšlení metafyzického, ač vnitřně ve svém svědomí mu to přijde zatěžko. Z uvedeného vidíme, že metafyzické rozhodnutí bude obtížné, přesto však jedině správné.

         Otázku „Obecného blaha“ můžeme rovněž zařadit do této části textu. Pojem obecného blaha nebo dobra totiž obsahuje ve své podstatě také takové druhy „kviditů“, které slouží k našemu plnému uspokojení. Jak můžeme být uspokojeni s formou a obsahem našeho veřejného života, když v denním tisku a v hromadných sdělovacích prostředcích nacházíme takové obsahy, které nám odebírají radost ze života a přivádějí nás do stavu známé „blbé“ nálady. Není možno spokojit se se všemi těmi projevy podvodů, lží a machinací vládních činitelů, kterými je náš politický život přeplněn. Politici všech politických stran vycházejí ze stanovisek, že jejich aktivity musí sloužit zájmům jejich strany a přinášet jim prospěch většinového počtu. Proto každý politický návrh a projekt opoziční strany je ve své podstatě špatný již z toho jednoduchého důvodu, že je podán členy opozice, ať je jeho obsah jakýkoli. V případě, že opozice podává návrh, který je i pro nás dobrý, je špatný tím, že je navržený opozicí a opačná politická strana již se k němu nehlásí, aby tím nepodporovala poziční stranu. Touha po politickém prospěchu vede nejen k populismu, ale i k vyloženým lžím a popíráním obsahu takovýchto projevů. Nikdo se nikdy z politiků nepřizná ke svému omylu, protože by to bylo ve prospěch oponenta, který by to využil. Lži a trvalé „zatloukání“ jsou na denním programu. Z druhé strany obecné dobro obseje řadu těch „kviditů“, která představují slušné chování, pravidla dobrého politického jednání a styku, která zapadají do oblasti metafyziky.

         Na okraj problematiky se klade otázka: oslabila-li se váha metafyziky ve společnosti, není něco pravdy na tom, že některé dobré vlastnosti a schopnosti také neexistují a že se snad vyskytovaly v dávné minulosti i u lidstva. Jsou to např. noční viděno člověka, které je časté ve světě zvířat a jeho schopnost telepatie, aspoň někteří přírodovědci se k tomu kloní.