Metafyzika: Je známo, že metafyzika udržuje svou vzdálenost od konkrétních věd svou abstrakcí a tím, že nesleduje žádný konkrétní účel, nýbrž je sama tímto cílem a účelem a nehledá nějaký vytčený prospěch. Záleží jí jen na přesném myšlení a rozumovém poznávání věcí. Naproti tomu ekonomie svůj cíl má. Snaží se o dosažení obecného prospěchu a hospodářské efektivity ve státě, o životní úspěch a spokojenost obyvatel země, Musí se uskutečňovat tak, aby byly viditelné její zásluhy o materiální blaho a postavení občanů, o jejich existenční zabezpečení, které je tak potvrzením jejich úplného životního uspokojení. Ekonomie potřebuje pro důkaz své efektivity dostatečný hospodářský výnos ve státě, percentuální růst hospodářství společnosti, pozitivní čísla údaje o státním dluhu a pozitivním výsledku státního rozpočtu. Toto jsou potřeby a požadavky dobré a úspěšné ekonomiky, kladné hodnoty HDP, tak jak je zobrazuje denní hodnocení hospodářských výsledků.

Metafyzika se nestará a nepřihlíží k těmto datům ekonomiky, datům světa smyslového poznání. Pokud v úvodu se uvádí, že politika byla nahrazena ekonomikou, míníme tím politiku v její celkové podobě a působnosti. Existují totiž různé politiky dílčí, specializované, politika státní, zaměstnanecká, rodinná, zdravotní, zemědělská atd. Pokud však se zabývá stát politikou, musí přihlížet ke všem těmto dílčím aspektům, v jejich celistvosti a vyváženosti.

Metafyzika sama pak má co činit jen s takto abstrahovanou politikou a své rozumové zkoumání podrobovat jen takto pojímané politice.

 

Transcendence: Nahlédneme-li do slovníku cizích slov, transcendence, transcendentno znamená transcendentní sféru o sobě, k níž směřuje pohyb transcendování, co přesahuje danosti smyslové skutečnosti, předmětné danosti a co této oblasti teprve dává smysl. V náboženství transcendence je rovna Bohu jako bytosti oddělené od světa, v etice se transcendence pojímá jako oblast, k níž se člověk vztahuje v mravním rozhodování jako k poslednímu kritériu, jako to, v čem jsou zakotveny hodnoty pevné normy, právo, pravda. Opakem je imanence. Pojem transcendentní znamená také přesahující hranice možné zkušenosti a poznání, nadpřirozený, nadskutečný, nadsmyslový, ale i přesah myšlení do oblasti posmrtné.

Z uvedeného tedy plyne, že transcendence přesahuje smyslové skutečnosti a smyslové poznání, že se tedy nacházím v oblasti rozumového poznání. Ocitáme se tedy jak v metafyzice, tak i v transcendenci, se všemi těmi atributy charakterových vlastností, filosofy zvláště označovanými jako „kvidity“. Tyto atributy znázorníme níže na pojmu stůl. Viditelnými složkami stolu jsou jeho tvar, horní deska čtvercová, obdélníková, kruhová a oválná, stůl může být vybaven čtyřmi nohami, třemi nohami a dokonce i jen jednou masivní nohou, aby se nepřevrhl. Toto jsouc formy konstatované smyslovým poznáním. Stůl však má ještě další atributy, kvidity, které jej činí stolem. Musí umožňovat posezení u stolu, jídlo u stolu, psaní na stole, práci na stole, zamyšlení u stolu. A tyto známky stolu se nedají pozorovat smyslově, nýbrž jen rozumovou úvahou, rozumovým poznáním. Bez těchto neviditelných známek, ale podstatných pro stůl, by toto bytové zařízení nebylo schopné lidem sloužit. Stůl slouží lidstvu tedy v tom přeneseném, transcendentním smyslu, svými transcendentními známkami.

Tím, že se horší zdravotní stav člověka, musí si upravovat ty smyslové atributy pomocí brýlí, lupy, dalekohledu, drobnohledu, naslouchadla apod. A možná, že i neužíváním rozumového poznání zmenší se i stav této racionální aktivity. Vzpomínám si, že když profesorka Růžena Vacková byla stižena mozkovou poruchou, že její spolubydlící, která o ni pečovala, potvrzovala, že i za tohoto stavu mohly spolu s Růženkou komunikovat, ovšem v omezenější míře, ale Růžence myšlení fungovalo až do její smrti, rozumové poznání sloužilo. Smrtí samozřejmě končí rozumová aktivita.

Uvedené skutečnosti dokazují, že jejich působením se sníží uplatňování rozumového poznávání. Chtěl bych se však ještě vrátit k Aristotelovi, který má tak úzkou spojitost s metafyzikou a s transcendencí. Aristoteles vychází ze jsoucna, jakéhokoli, třeba „stůl“. Vybaví si tento pojem ve své mysli, ve svém, rozumu. Dospěl rozumově a transcendentně k poznatku, že každé jsoucno a jeho pojem se skládá ze dvou složek, z formy (tvaru) a z látky, ze které je věc vytvořena. U dřevěného stolu tou látkou je dřevo, „dřevovina“. Nejpodstatnější složkou na jsoucnu je tvar, forma, která tento pojem tvoří. Tvar je totiž tím, co je podstatou pojmu, bez čehož se ten pojem nemůže vůbec uskutečnit. Bez tvaru věc neexistuje. Na tvar jsou napojeny atributy, případky, charakteristické znaky (např. u stolu horní plocha, nohy, barva atd. zjistitelné smyslovým poznáním) a shora uvedené „kvidity“ (zjistitelné jen rozumem a transcendentně, jaksi rozumovým pohledem „nad věcí“, „přes věc“). Toto rozumové poznání tedy náleží výlučně do oblasti rozumu, nikoli smyslů.

Transcendentní poznání je také uplatněno při přechodu jsoucna z pozemského života do posmrtného stavu. Tehdy nám nezbývá než komunikace jen rozumovým poznáním.

To mně připomíná některé zmínky o tom, že lidé kdysi před drahnými tisíci či statisíci lety byli schopni nočního vidění jako někteří živočichové, telepatie a široké míry intuice. Snad neužíváním těchto forem dorozumívání tyto jejich schopnosti vymizely. Zda je to pravda, nevím.

Eschatologie: Podle naučného slovníku eschatologie je částí věrouky pojednávající o posledních věcech člověka, tj. o Bohu, Posledním soudu, životě a smrti, věčné spáse a věčném zavržení; pak eschatologie je lidmi odsouvána na velmi vzdálené místo, neboť lidem není příjemné myslit a hovořit o smrti. Domnívají se, že na tyto otázky mají ještě dost času. A to je náš lidský omyl a snaha odkládat nepříjemné věci do nekonečné doby, „na řecké idy“ (Na vysvětlení těchto id: ve starořímském kalendáři „id“ označoval 15. den měsíce března, května, července a října. Starořecký kalendář tato označení „id“ neměl. Slíbil-li tedy řecký dlužník svému věřiteli, že mu splátku dluhu zaplatí např. „o březnových idech“, jeho řecký věřitel hned věděl, že splátku nikdy nedostane, poněvadž „idy“, tento časový údaj, existuje jen v Římě a nikoli v Řecku. To je má vzpomínka na hodiny řečtiny na gymnasiu).

Eschatologie náleží do oblasti metafyziky a transcendence a věnujme jí pozornost.

Přemýšlíme-li o životě a smrti, napadají nás různé souvislosti. Je život darem Božím, který jsme obdrželi, aniž bychom měli o to nějakou zásluhu? Je-li to však dar, jak to, že se nestáváme jeho vlastníkem, když je nám smrtí odebrán? Je snad nějakou formou právnické výprosy, půjčky, kterou však musíme opět vrátit, když jsme o to smrtí vyzváni?

Nebo je nám život poskytnut jako kapitál do správcovství, který máme zúročit a vrátit smrtí poskytovateli života? Pak však nejsme vlastníky tohoto života, musíme o něj pečovat jako o podnikatelský kapitál, nakládat s ním v zájmu poskytovatele a podle jeho směrnic a pokynů a nakonec uskutečnit řádné vyúčtování této půjčky kapitálu? Pak však jsme vázáni správou tohoto života různými podmínkami a nemůžeme s životem nakládat vlastnickým právem. Musím si položit otázku „cui bono“, majiteli a zapůjčiteli života či obecnému blahu lidské společnosti?

Uvažujeme-li nyní o smrti, překvapuje nás její absolutnost z hlediska celé lidské společnosti a jejím přísným charakterem absolutní rovnosti. Umírají lidé bohatí i chudí, lidé moudři i nemoudří, lidé zdraví i nemocní. Prostě všichni bez rozdílu. Je jen otázkou, kdo a na jak dlouhý život bude odkázán. A zde také nemáme nejmenších znalostí, jak dlouhý život je nám poskytnut a kdy nám bude odebrán. To však má opět další důsledky k přemýšlení. Mohou mít naše plány a zájmy časovou neomezenou platnost nebo musíme být realisty a usměrnit své plány, aby byly ve shodě s neznámým rizikem a nemožností plány uskutečnit? Musíme mít na paměti „memento mori“ a konečné vyúčtování správcovství životního kapitálu. Vzpomeňme jen na slova Písma, kde sedlák uvažuje o velkých plánech na zvelebení svého podnikání a dostává se mu upozornění, že postupuje příliš sebevědomě a nerozumně ve svých plánech.

Pokud se týče Posledního soudu, naše rozumové poznání by nám potvrzovalo, že tento soud bude svou objektivitou přesahovat, transcendovat navyklé pozemské soudnictví a jeho praxi, spojenou se „zatloukáním a lží souzené osoby, zatímco při Posledním soudu bude postupováno s věděním Božího soudu a s lidským svědomím, které nebude schopno postupovat způsobem světské justice a jejích praktik. Souzená strana si bude asi vědoma prokazatelné pravdy a bude svou obranu uskutečňovat s ohledem na daný stav. Soud proto bude zcela objektivní

Pokud bychom chtěli rozumově uvažovat o „věčné spáse“ a o věčném zavržení“, pro tato data nemáme žádné názory a naše rozumová úvaha by byla pouhou spekulací. Jak je možno se věčně radovat, když neprobíhá žádná změna, neobjevuje se něco jiného, nového a jaká může být forma věčného zavržení, když se odpoutáme od představy pekla a věčného ohně s jeho bolestivými účinky? Nemůžeme také přijmout podobu spásy islámských sebevrahů, kteří spatřují ve spáse samotnou smyslovou a smyslnou skutečnost. Proto můžeme končit tuto část úvahy s vědomím, že lidstvo se odpoutalo od eschatologie jako myšlení metafyzického a transcendentního, pohybujícího se výlučně v oblasti rozumového poznání, a to ke svému neprospěchu a především ke snížení možnosti věčné spásy.

 

Duše: Lidské myšlení a lidské úvahy do značné míry opustily tento pojem a obsah rozumového poznání a opustily staré představy, které jim byly vlastní v tomto názoru. Již se neobjevuje ten zvyk, že při právě probíhající smrti nějakého člověka jeho rodina otevírá okno, aby duše zemřelého mohla klidně a pohodlně odpoutat se od současného světa a vydat se na cestu k nebeskému království. Analytická věda přesně odhalila, kolik se nachází vody a různých minerálů v lidském, těle, vytvořila z takto odváženého množství hmoty přesnou dávku pro člověka a z tohoto materiálu uhnětla podobu člověka - a život nikde. Vědci hledají po tisíciletí podstatu člověka a živého člověka se nepodařilo vytvořit. Domnívali jsme se, že klonováním ovcí se nám podaří tento objev uskutečnit, šli jsme na to cestou živé ovce a její kopie pošla po několika dnech či týdnech, třebaže šlo o klonování z živé hmoty. Stojíme před úkolem, který se nám nikdy nezdaří. Existuje duše u právě narozeného dítěte vlivem Božím, to nám však nepřipustí moderní věda a dítě přesto žije. Však nám to věda jednou objasní, říkají si moderní ateističtí vědci, třebaže bez ingerence Boží, která neexistuje. Pýcha vědy dosud nebyla překonána pokorou vědy. A o dosažení podstaty duše, onoho existujícího životního a oživujícího principu, se mlčí.

 

Pohled „sub specie aeternitatis“: TG Masaryk, když překonal svá studentská a docentská léta pragmatismu a malé víry v náboženskou a Božskou realitu, zvláště zneuznáváním církevního majestátu, jevil se v knize Karla Čapka „Hovory s Masarykem“ jako plně vyzrálá a duchovní osoba, zdůrazňoval starou zásadu pohlížet na budoucnost vždy „sub specie aeternitatis“. Řídil se tímto principem a chybou je, že moderní doba oslavuje velikost Masaryka hlasitou eulogií a na tuto jeho přednostní zásadu zapomíná a nebere si z ní příklad. Vzpomeňme zde i na dávno zapomenutou událost, když mladý Karel Čapek, nikterak přílišný věřící náboženský člověk, řekl svému otci, lékaři a pragmatikovi: Ale táto, jak asi budeš překvapen, když po smrti se přesvědčíš, „že seš tu furt“. Věru, neznáme již obsah tohoto základního životního principu a nepřemýšlíme o něm.

 

Modlitba: Konečně i toto slovo zmizelo ze slovníku naší denní praxe. Od mládí jsme byli poučováni, že je třeba se modlit každé ráno a večer, před jídlem a po jídle, když se k modlitbě v poledne či večer zvoní, před každou prací a důležitou denní potřebou. A modlitba zmizela, nenacházíme potřebu ji uplatnit. A přece nezmizela nadobro. Když se potápěl parník Titanik, lodní kapela prý hrála duchovní píseň a lidé umírali za jejího zvuku. Nedávno jsem slyšel v televisi o nouzovém přistání hořícího letadla, které nouzově přistávalo s vyprázdněnými obsahy letadlového paliva, osazenstvo bylo v panickém strachu před smrtí a na dotaz novinářů osazenstva, co v té době takového rizika dělali, odpovídali: - samozřejmě jsme se modlili. Jsou tedy okamžiky v lidském životě, kdy se vracíme k Bohu modlitbou o pomoc a v takovýchto okamžicích zazní i ona řídká a opomíjená modlitba.

 

Které skutečnosti nás přivádějí k myšlenkám svrchu podaným: Zamysleme se nyní namátkově nad některými skutečnostmi a výroky, které nás vedou do souvislosti s duchovnem.

Filosofka a historička Hannah Arendtová prohlásila, že pokud lidstvo věřilo v posmrtný život, žilo dokonaleji, více bez hříchů a zločinů. Filosof a oponent církve katolické Voltaire se vyslovil, že šít si šaty dá od věřícího krejčího, který ho aspoň neokrade. V Dostojevského dílech se setkáváme s přesvědčením, že „není-li Boha, je dovoleno všechno“. Pohané, mezi nimiž apoštolsky působili první křesťané, podle Písma pozorovali vliv nového náboženství na lidi a říkali: „Pohleďte, jak se mezi sebou milují“. Mnozí lidé, když viděli působení nového křesťanského náboženství na lidi, si říkali: „Kdyby nebylo Boha, museli bychom si jej vymyslit“. Zamysleme se občas nad těmito myšlenkami, aby se nám po smrti nezdálo podivné, „že jsme tu furt“, jak na to upozornil Karel Čapek svého nevěřícího otce. Vzpomeňme i na to, že papež Benedikt XVI. doporučuje nevěřícím lidem jako radou, aby aspoň předpokládali hypoteticky existenci Boží a podle ní se řídili ve svém životě. Stojí věru za to zamyslit se nad zde uvedenými postřehy.