Tato skutečnost bude předmětem našeho citování a parafrázování televize v prvé kapitole. Ve druhé kapitole se zamyslíme nad americkou finanční a bankovní krizi, jak o ní podává zprávu Tomáš Ježek v článku: „Finanční krize. – Co se vlastně stalo.“ Perspektivy č. 18. Text článku bude podán v přímých citacích a parafrázích. Ve třetí kapitole se dotkneme toho, že vedle přímých pachatelů těchto krizí, bank a vlád států, nesou vinu na krizích i příslušní občané uvedených států.

 

 

         Zajímalo vás někdy, proč je Kanada v dluhu? Proč kanadská vláda nutí občany platit tak vysoké daně? Ptali jste se někdy, proč bankéři z největších soukromých bank jsou stále bohatší, zatímco ostatní ne? Ptali jste se někdy, proč je státní dluh Kanady přes 800 miliard dolarů? Nebo proč splácíme 160 miliónů dolarů denně za úrok státního dluhu? To je 60 miliard dolarů ročně! Ptali jste se, kdo těch 60 miliard dolarů získá? Já jsem zjistila, že jsou tu banky a vláda, které se domluvily a finančně zotročily kanadský lid. Podělím se s vámi o tři důležité body, které doufám ve vás podnítí zájem o znepokojení, abyste mohli pokračovat s pátráním na vlastní pěst a mohli pak požádat vládu, aby zastavila tento zločinný postup proti kanadskému lidu.

         Málo známou postavou v kanadské historii je Gerald McGeer. Založil kanadskou národní banku. Až do sedmdesátých let minulého století díky kanadské národní bance byl kanadský dluh udržován na stálé, snadno ovladatelné úrovni.

         Pak se ale vláda rozhodla zavést, co dnes známe jako moderní bankovní systém, který okrádá obyvatele Kanady. A jak nás okrádá? Dovolte mi vysvětlit, jak soukromé banky a vláda dnes fungují.

         Kanadská vláda si nejdříve půjčí peníze od soukromých bank. Tyto dluhové peníze pak půjčí Kanadě se složitým úrokem. Vláda pak každým rokem zvedá Kanaďanům daně, aby mohla zaplatit úrok z exponenciálně rostoucího národního dluhu. Výsledkem je inflace, méně skutečných peněz, které mohou Kanaďané utratit v ekonomice a banky, kterým se plní kapsy jako skutečnými penězi. Vláda také dává bankám možnost půjčovat peníze, které neexistují, a to formou půjček. Když vám banka dá hypotéky, což doslova znamená smrtící závazek – anglické „mortage“ z latinského „mort gage“ – nedají vám skutečné peníze. Jen stisknou klávesu na počítači a vytvoří falešné peníze z ničeho. Banky tyto dluhové peníze ve svých trezorech nemají. V současnosti mají banky pouze čtyři miliardy dolarů v rezervách¸ rozpůjčovaly ale více než jeden a půl biliónů dolarů.

         První guvernér Kanadské banky Graham Towers řekl: „Pokaždé, když banka poskytne půjčku, vytvoří se nový bankovní úvěr, nový vklad, zcela nové peníze. Dá se říci, že všechny nové peníze přicházejí z bank ve formě půjček. A jelikož půjčka je dluh, jsou v současném ekonomickém systému všechny peníze dluhové.

         Zaujalo mě, že dokonce i Ježíš v Matoušovi 21 vyhnal z chrámu směnárníky, protože manipulovali s měnou, aby zcizili lidem peníze. Soukromé banky jsou jako ti směnárníci v Matoušovi 21. Podvádějí a okrádají kanadský lid o jejich peníze, čímž Kanaďanům berou svobodu a proto je nutno banky zastavit

         Jak by měl bankovní systém fungovat?

         V nechvalně známém rozhovoru se pan McGeer zeptal pana Towerse: „Můžete mi říci, proč vláda, která má moc tvořit peníze, by měla tuto moc odevzdat soukromé monopolní společnosti a pak si na úrok půjčovat to, co si parlament může sám vytvořit, až do okamžiku státního bankrotu?“

         Pan Towers odpověděl: „Pokud bude chtít parlament změnit podobu fungování bankovního systému, může tak zcela jistě učinit, je to v jeho silách“.

         Jinými slovy, pokud bude kanadská vláda potřebovat peníze, může si je přímo půjčit od kanadské národní banky. Lidé by pak platili spravedlivé daně, aby splatili kanadské národní bance dluh. Takto zdaněné peníze by se pak mohly obratem vnést do naší ekonomické infrastruktury a dluh by byl smazán. Kanaďané by znovu prosperovali se skutečnými penězi jako základem našeho ekonomického systému, a ne dluhovými penězi. Dluhové peníze, které jsou dluženy soukromým bankám, jako třeba Royal bank, bychom nechali jednoduše vytisknout kanadskou národní bankou, peníze bychom dali soukromým bankám a s pomocí kanadské národní banky tak dluh vyčistili.

         A ano, máme moc i zákonné právo to tak udělat.

         Na závěr bych ráda řekla, že je bolestivě zřejmé, i pro mne, dvanáctiletou Kanaďanku, že jsme podváděni a okrádáni bankovním systémem spolu s ochotně spolupracující vládou. Co uděláme, abychom tento zločin zastavili? Co uděláme, abychom zajistili příštím generacím svobodný život v ekonomice zbavené dluhů, kde lidé nebudou musit otročit bankéřům? Doufám, že si zapamatujete, co jednou řekla Margaret Mead: Nikdy nepochybujte, že malá skupina lidí může změnit svět. Ve skutečnosti ho vždy změní. Děkuji.

 

 

         Ježek začíná svou úvahu o americké krizi a slovy, že úvěr nemá sloužit tomu, aby člověk dlouhodobě žil nad poměry, co je nezdravé a neudržitelné. Tato krize vzešla z porušování základních hodnot svobodné společnosti, ze ztráty odpovědnosti. Za své činy a za nedodržování pravidla správného chování selhala spořivost a střídmost. Politika státu takovým lidem umožňovala přehazovat své vlastní chyby na jiného. Riziko bankovního podnikání spočívá v morálním hazardu: spoléhat se na pomoc státu, který nenechá padnout příliš velké banky. V USA Clintonova vláda vedla banky k sociální pomoci chudým, kteří touží po vlastním domu. Docházelo k úvěrům „subprime“, nedostatečně podložným a rizikovým, které byly dodatečně „sekuritizovány“ promícháním s úvěry bezvadnými a schopnými dalších obchodních akcí. Tyto dlužní úpisy, deriváty, byly prodávány do celého světa. Banky poskytují úvěry jednak ze svých vlastních peněz, jednak z peněz svých akcionářů a z peněz vypůjčených.

         Obchodní úvěrová agenda bank spočívá v tom, že v souladu s právními a finančními pravidly půjčují vlastní i cizí peníze s podmínkou, že si ponechají úvěrové hodnoty ve své bance uložené pro případ, že by došlo k nějakým potížím ve splátkovém úvěru a k jeho závadě. V neřídkých případech se stává, že toto bankovní krytí vadným úvěrům nestačí a s tím banka musí počítat a své krytí zvýšit. Banky mají zákonnou možnost podle právních a ekonomických státních pravidel požadovat u „subprime“ úvěrů vyšší úrokové míry splátek.

         Poněvadž akciová banka, která je ve vlastnictví akcionářů, kteří pak pobírají z výnosu dividendy, je těmito akcionáři tlačena k tomu, aby prosperovala a vyplácela vysoké dividendy, toho může dosáhnout jen obtížně tak, že nedodržuje pečlivě podmínky zákonného krytí a přehání svou soutěživost. Tak nadprůměrný zisk a nedodržování potřebné míry předpisů vede k bankovním poruchám, k „run“ akcionářů na banky a vybírání vkladů akcionářů banky, banka se stává insolventní, nemůže z nedostatku volných peněz pokračovat ve své činnosti a k nedobytnosti pohledávek.

         Ježek uvádí tři obranné mechanismy bank: zaprvé sebekontrola bankéřů, jejich morální zábrany a pocit odpovědnosti za svěřený majetek, zadruhé seberegulace komunity bankéřů (v této souvislosti Ježek seznamuje s původem slova „bankrot“: v Itálii bankéři měli na tržišti své dřevěné lavice, které byly jakýmsi reprezentantem charakteru a kvality bankéře. Pokud se bankéř dopustil něčeho, co odporovalo jeho kvalifikaci v bankovních obchodech, ostatní bankéři takto na veřejnosti vyloučili tohoto bankéře rozbitím lavice – „banco rotto“ – ze svého společenství.), za třetí regulace České státní banky spočívající v zakotvení regulace – formulace s legislativní. Zákon, dozor nad dodržováním pravidel a vynucováním podmínky k uskutečnění úvěru, udělení bankovní licence, vybavení banky vlastním kapitálem a povinnost doplňovat povinnou peněžní rezervu podle rizikovosti úvěru. Základním předpokladem pro poskytování úvěrů je morální profil bankéře. Potud Ježek.

 

 

         Obě předchozí kapitoly zcela jasně vypovídají, jaká vina na krizích spočívá na bankovních, peněžních ústavech a vládách obou států, což je dostatečně prokázané. Aniž bychom chtěli tuto jejich vinu z nich smést nebo nějak oslabit, chceme si všimnout, že i vlastní občané těchto států nejsou bez části viny.

         V prvé kapitole autorka článku jednoznačně vytýká bankovním orgánům a vládám státu a nepozastavuje se nad skutečností, že ohromný státní dluh vznikl také tím, že kanadští občané sami žádali o poskytnutí všech půjček a umožnili tak bankovním činitelům se souhlasem vlády nadměrné půjčky poskytovat. Stejně tomu bylo i v případě americké krize, kde občané toužili po vlastnění rodinných domků a využívali i vadných „subprime“ půjček k uskutečnění svých přání.

         Bylo vždy a je i dnes stálou bolestí ve světě, že v rámci plurality se setkávají lidé bohatí i chudí, dokonce velmi bohatí a velmi chudí, z nichž někteří se s tím vnitřně vyrovnávají, zatímco druzí se s tím nemíní smířit. Z tohoto rozdílného postavení lodí bohatých a chudých pak vycházejí dvě lidské touhy: kladná touha chudých mít stejné bohatství jako zen bohatý a negativní postoj chudého, závist, aby ten bohatý byl zbaven svého bohatství. Vyskytuje se přesvědčení, že má-li někdo krávu a já tuto hodnotu postrádám, českému přání odpovídá touha, aby tomu majetnému kráva pošla. Každopádně přáním těch chudých je, aby majetkové postavení bylo více vyrovnané. Ti dobří a rozumní pak řeší věc snahami o úsporu a k šetrnosti a rovněž k jisté trpělivosti a skromnosti. Ti méně rozumní k naplnění svých přání využívají možnosti půjček. Tato možnost je usnadněna formou finančního hospodářství existující v různých zemích. A toto k investicím nakloněné hospodářství může být rovněž rozumné a zdravé nebo nikoli.

         Vraťme se nyní zpět k našemu tématu. Občané USA a Kanady jsou zvyklí utíkat se k formě půjček, chtějí-li si opatřit možnost koupě statků, aniž by měli dostatek vlastních peněz ke koupi. Dají přednost tomu, koupit hned na dluh a s povinností splátek za půjčku a s případným rizikem, že nebudou schopni půjčku splácet. Tato nejistota rizika u nich hraje menší roli než jistota nutnosti trpělivosti a skromnosti. Přistoupí na postup „vabank“. Jdou však dále.

         Když sjednávají smluvní úrokové a splátkové podmínky půjčky, požadují na vyhotoviteli potvrzení cetkových majetkových poměrů, aby jejich postavení pro žadatele o potvrzení co nejvíce nadnesl. A žádají tedy o podvodné vysoké potvrzení majetkových poměrů. Vyhotovitel podvodného potvrzení majetkových poměrů žadatele o půjčku souhlasí, poněvadž o to bude vyšší jeho odměna za vyhotovení potvrzení. Na tomto podvodném postupu se tedy podílejí žadatel o půjčku a vyhotovitel potvrzení. K nim se připojí i poskytovatel půjčky, kterému je jasné, že se jedná o málo kvalitně doloženou půjčku, případně o tzv. „sub-prime půjčku“ a na základě povolení státních úřadů zvýší patřičně úrok splátek za poskytnutou půjčku. Toto se děje ze strany banky „lege artis“ a žadatel o půjčku svým podpisem dlužního úpisu s tím plně souhlasí.

         A nyní mohou nastoupit ony rizikové okolnosti, jež žadatel o úvěr nechtěl brát v úvahu při žádosti o úvěr. Ztratí zaměstnání, jeho manželka rovněž nebo onemocní či zemře, výše příjmů obou poklesla. Stanou se nesolventní, žádné úspory nemají a přestanou platit vysoké úroky z půjčky. Nastoupí nutné ekonomické důsledky propadlé půjčky. Pokud žadatel o půjčku neplatil úroky a neměl jiné vydání z koupě domku či jiného movitého předmětu, vychází z tohoto procesu dobře, neboť tratí jen ekvivalent dlužné půjčky, nikoli svůj majetek, nejvýše snad cenu vynaloženou na opatření znaleckého posudku o své majetkové solvenci. Navíc snad dojde k přesvědčení, že nesmí podléhat lákadlu inzerce a touze žít na dluh. Naproti tomu ten podnikatel, který drží naposled v rukou bezcenný dlužní úpis, neprodejnou hodnotu plynoucí z půjčky, kterému se nepodařilo v čas plné hodnoty dlužního úpisu žadatele o úvěr prodat tento úpis, utrpí škodu. A jestliže bezcenné dlužní úpisy jako cenné papíry se dostanou ve větším počtu do finančního a měnového oběhu z důvodu, že jsou „sekuritizovány“ a dojde dokonce k „run“ na banky, dostává se celé hospodářství do krize, jak jsme viděli u uvedených států.

         Jestliže tedy uvedená dívka Kanady Viktorie a oponenti bank a peněžních ústavů tak horlí proti vládám a bankám, a to zcela oprávněně, nesmíme zapomenout, že i celá nevládní a nebankovní společnost nese určitou vinu na vzniku krize.

         Z uvedeného proto vyplývá rada pro občana jako konsumenta, který hodlá zakoupit nějaké statky movité i nemovité, aby především žil skromně a byl šetrný, netoužil po statcích, které si nemůže za své vlastní peněžní prostředky zakoupit, nezáviděl jiným bohatším, nenechal se ovlivnit lákavými nabídkami peněžních ústavů a jejich reklamami a odolával svodům stávající spotřebitelské a konzumní společnosti. Musí žít bez rizika případného zhoršení svých osobních poměrů rodinných, zaměstnaneckých, zdravotních, existenčních a jiných. Musí si být vědom toho, co si může dovolit a čeho se musí vzdát. Varovným příkladem pro něho jsou lidé, kteří např. před vánocemi si nakoupí řadu dárků, které pak hned po novém roce jdou prodat do obchodu použitým průmyslovým zbožím.