Smýšlení lidí i národů se liší
   
Proč se Afgánci netěší ze západních „osvoboditelů“, kteří jim chtějí přinést plni obětavosti dobro, ale jsou přijímáni jako okupanti a bojuje se s nimi? Proč vyhrabávají Řekové staré odsudky a předsudky proti arogantním Němcům, místo aby byli vděční za finanční transakce, které sice konec konců přicházejí ve prospěch našich vlastních bank, které však vyvolávají přinejmenším Athéňanům finanční bankrot? Proč jsou jiné národy a kultury nerozumné – a nechtějí žít tak jako my? Proč nesdílejí četné společnosti Afriky a Asie náš individualistický postoj na svobodu a lidská práva?
    Náš západní názor na to, co je logické, správné a rozumné, naráží často na tvrdé meze. Výkyvy časové historie jsou právě tak bohaté na absurdity jako na jednoznačnost. Mohli bychom pochybovat o bezmezném pluralismu názorů, o bezmocnosti humanismu a o četných vnitřních rozporech nejtvrději postižených společností násilím a potlačením. Žurnalista Dirk Kurbjuweit popsal tento bezradný a zároveň pobouřený časový pocit bezmocnosti. Může ještě vydržet někdo, že tisíce by museli zaplatit svým životem svá přání po lidské důstojnosti, lidských právech, demokracii, právním státu a svobodě, ideály, které povstaly v západním světě a mají platit univerzálně?  Může ještě někdo vydržet, že velká část Syřanů chce pokračovat v našem vlastním projektu a krvácí přitom?
    Mír skrze válku? Kurbjuweitův morální výkřik zvýrazňuje cítění mnoha lidí, kteří mají dojem, že západ s příliš malou vehemencí a snad také s příliš malou bojovností se zasazuje o to pomoci humánnímu projektu západu a nového světa také někde jinde k průniku. Lidský obraz, který byl ražen křesťanstvím, humanismem, reformací a osvícenstvím, podle něhož každý jednotlivý člověk je svatý, hrozí být zrazen. „Sakralizace individua“, která je zaručena v lidských právech, probíhá zatím příliš v opaku. „Všichni jsou unaveni, jsou bezradní, žádný není připraven přinášet oběti. Tím roste nebezpečí, že jiný lidský obraz jednou ovládne svět.“ Již s pohledem na státy Arabelionu Kurbjuweit se obává: Pravděpodobně tam „nebude sakrální individuum, nýbrž nadále rodina, společenství víry nebo národ“. Když uvážíme, že podíl nezápadního obyvatelstva světa stále roste, „potom je již důvod pro to, že atlantický projekt nemusí mít bezpodmínečně velkou budoucnost“.
    Co však má zachránit tento projekt? Dirk Kurbjuweit přiznává, že západ ne všude, kde lidé jsou krutě potlačeni, může nasadit vojáky a zbraně. Ale západní nevypočitatelnost, jako v případě Lybii možně přece násilím zbraní napadnout, může tyranům světa ukázat, že se nesmějí cítit příliš jistě. V Syrii jsou to právě křesťané, kteří se obávají při převzetí moci jedné islámské fanatické opozice rebelů toho nejhoršího, a proto dávají přednost zlu Asada před přece větším zlem islamizace. Máme před očima Irak jako katastrofu, co se stane, když jedna západní aliance v naivním ohodnocení srazí tyrana, potom však ochranu křesťanů nemůže zaručit. Jak svobodně uskutečňuje údajné osvobození ve jménu západního osvícenství a demokracie?
Především si mnozí kladou otázku, jak mnoho bojovnosti snese humanismus, aby nezradil sám sebe. Vojenské intervence západních aliancí na Středním východě nebyly a nejsou zářným kouskem demokraticko-státoprávní suverenity. A ještě horší je ztráta důvěry, když uvážíme, že titíž lidé, kteří se dnes vychloubají jako osvoboditelé, příliš dlouho podporovali diktátorské režimy, aby zabezpečili své zájmy. Demokratická vzorová země USA ještě před několika desítkami let strachu před komunismem přivedla do moci nejhorší politické zločince v Karibiku a v Latinské Americe a v moci je udržovala. Tak rychle ani prostí a nevzdělaní lidé Arabie nezapomínají na rozpory historie a na mnohé sliby.
Z vnější strany velmocenských fantazií: Může tedy být zdravé odmytologizovat nauky spásy včetně velmocenských fantazií. Jiní nechtějí být bezpodmínečně obšťastněni tím, co my pociťujeme jako štěstí. Kapitalisticko-konzumní životní styl, morálně často velmi volné způsoby života západu, byl dávno udržován pro vstup mnohých zemí, do elitářských vrstev islámského kulturního okruhu. Ale to není nutně to, po čem touží celý národ. Jiní jsou jiní a zůstávají často jiní přes všechnu globalizaci a sjednocování ekonomického jakož i mediálního světového trhu. Jak můžeme zacházet s bolestí, že jiným ne vždy je toužebné a svaté to, co se zdá svaté a toužebné nám. I nejlepší vůle, největší úsilí chtít přesvědčit jiné o tom, co mně samému vyhlíží jako rozumné a nutné, naráží nezřídka na neporozumění a odmítnutí. Každý však má právo na vlastní cestu, dokonce na to, na pochybení z omylu hledat a nalézat to, co přesvědčuje a pomáhá. To platí pro individua, jakož i pro kolektivy, společnosti a kultury. Bojovnost nevytváří nikde pravou přesvědčovací sílu.
To také na zcela jiném poli než na poli politiky – na poli náboženství-odjakživa prožívala křesťanská společnost a v poslední době ji to otřásalo zvláště.
Proč nemilujeme (více) to, na co jsme my a tak mnoho generací věřících v Krista před námi nasadily svůj život a důvěru: na náboženství, touhu po Bohu, modlitbu, službu Bohu, vyznání? Co bylo kdysi svatým projektem celé společnosti, zdá se z valné míry ztracené. Kurbjuweit lituje na politické rovině, že „západ nevystupuje konsekventně ve svém lidském obraze.“ V náboženské perspektivě bychom mohli podobně litovat, že křesťanství nevystupuje konsekventně ve svém božím obraze, který skrze léčebné, hříchů zbavující a život potvrzující poselství lásky Ježíše Krista přišlo do světa, změnilo duševní a duchovní představy a orientovalo na vykoupení, dokonce záchranu před věčnou smrtí. Církevně jsme ovšem museli nahlížet na náboženskou bojovnost nikterak tak, že by inspirovala náboženskou sílu přesvědčení, naopak tuto ruší. Klerikalistické nebo někdejší spirituální velmocenské fantazie vyhnaly mnoha lidem chuť na Boha. Moc duchovnosti, která kdysi stavěla nutně na trestech pekelných a hříšných místo na argumentech, se zlomila. V běhu osvícenství vymizely mytologické a magické představy. Peklo nezachrání Boha. A kde zmizel Bůh, nemůže už také peklo hrozit.
Duchovní úřad se jeví dnes v tomto prolínání mnohdy podobně bez orientace jako politický úřad: Víme, že nemůžeme spásu vnutit jiným. Vidíme také ovšem, jak mnoho lidí spěje do omylu, aniž bychom je mohli účinně dohonit a přesvědčit. Bůh jako „ten“ Pravý, Dobrý a Krásný se stal, jak se zdá, sám bezmocný, takže sotva ještě někdo se „ho“ bojí nebo se před „ním“ třese. Slabost nechává však podle Pavla viditelnou teprve vlastni sílu. K původní zkušenosti křesťanství náleží, že obrat a víra se nedá nikdy nařídit. Bezmocnost původního Božího služebníka, který kdysi byl s Kristem ukřižovaným identifikován,. odhaluje bojovnost hrdinů, údajných přínosců spásy. Z bolesti a utrpení Božího syna lidského syna se vyvinula se vedle mnohých falešných forem velmi jemně pociťovaná zbožnost z vnitřku, zespodu – vzdálená pasivnímu masochismu jako fundamentalistická bojovnost. Tato s mocnými fantaziemi ukřižování a realitami ukřižování zkazila ovšem ducha křesťanství tak, že víra pod tím trpí až do dnešního dne. Politický projekt humanistického osvobození by se měl naučit z náboženského projektu argumentační opatrnosti, prozíravosti a angažované skromnosti.
    Projekt Kristus: „Pohleďte, jak se mezi sebou mají rádi!“ To byla překvapivě úspěšná reklama původních křesťanů pro jejich nábožensko-humanistický projekt. Toto je přes mnoho erosivních jevů stále ještě globálně účinné, silněji přítomné než politický projekt demokratického obšťastnění lidstva. Pohleďte, jak milují křesťanskou víru a jak plni lásky žijí: to především budí zvědavost, daleko více než hlásat víru, napomínat k morálce a učit katechismus. Nezakrývat křesťanskou poctivost, slabosti, chyby a hříchy, nýbrž jich litovat, vyznávat, obracet se a odpouštět povzbudilo mnohem spíše sympatie pro Kristův projekt.
    Nadevším však pohání záhadnost počátku a konce, času a věčnosti, prostoru a bezprostorovosti, bytí a ničeho, ducha a materie přemýšlivé lidi také nábožensky. To opravdu náboženské vyrůstá z nitra, ovšem nikoli bez provázející atmosféry z vnějšku. Nejde to bez vysoké míry venkovnější atraktivity a souhlasu – od kultury kultu až k osobnostnímu chování každého jednotlivého křesťanského člověka jakožto nositele úřadu. Podstatnou je ovšem vnitřní atraktivita a souhlas toho, co milujeme, v co věříme a doufáme. Existenciální, intelektuální jakož i emociální skok do kritického přemýšlení a zvědavosti může ovšem podniknou každý sám. Jako při světském učení se, jako při každém jiném rozšíření horizontu, rozvíjí se u křesťanova bytí chuť na poznání a prohloubení, radost z oslavy posledního důvodu a zastavení našeho žití z hloubky vždy individuální existence, plné pochybnosti, plné naděje.
Víra potřebuje výchovný podnět k odkrytí pobožnosti. V tom rozhodujícím je však věřit slovesem, nikoli substantivem – a proto nikoli  ovladatelné. Kdysi se mluvilo o milosti Boží. Moci věřit je dar Ducha, nikoli bez práce. Nápad, případ víry nastupuje nejčastěji, když to nečekáme. A prosazuje se silně jako proces, který nikdy nevychází v tomto nebo onom jednotlivém aktu.
    Kurbjuweit míní s ohledem na politický humánní projekt, že západ bude přitom stále a stále obviňován z inkonsekvence, bude obviňován z pasivity, ale
to musí vydržet, také když je to někdy velmi, velmi těžké.“ Bolest nemoci někoho donutit a poučit, co se nám zdá jako to nejhodnotnější a nejvyšší, musí také věřící vydržet, aniž by však tím upadl do lethargie. V dobách náboženské skromnosti a opatrnosti jsou sebekritičtí křesťané již asi o něco dále než bojovnost světového zlepšení Kurbjuweitových představ obratu: křesťané důvěřují v to, že uvážlivost má šanci, kde roste pozornost a uspívá. Náboženství plné záhad v tom záhadném světovém. Zaměřit na to existenciální zvědavost, je hodno vší námahy všech církví jako reforma víry. Jako křesťané jsme světoobčané. Křesťanský projekt stojí vždycky na začátku, nábožensky jak politicky, v každém jednotlivci nový. Potud Roeser v přímé citaci.

Hrdost nás Evropanů na naši vyspělou civilizaci a kulturu

    Je nám známo, že naše evropská vzdělanost spočívá na základech vzdělanosti řecké, židovské a křesťanské. Toto duševní a duchovní dědictví jsme dále prohlubovali a rozšiřovali, obohatili jsme jím i Ameriku, takže se cítíme právem hrdi na svou stávající vyspělost a domníváme se, že je naší povinností  své výdobytky vnášet do celého světa, který se za námi opozdil a je stále ještě   nedospělý. Vezměme třebas jen otázku demokracie, která sice existovala již za starého Řecka a Říma, kterou jsme však byli schopni náležitě ocenit po předchozích systémech autokratických, totalitaristických, diktátorských a nesvobodných. Opustili jsme před dávnými lety ingerenci nejen mytologie, ale i náboženství do státních zřízení, zavrhli jsme pod vlivem osvícenství,  omezeného a přehnaného racionalismu, víru ztotožňovanou s pověrou, zaostalostí a nedospělostí a dospěli jsme do vytouženého stavu pokroku.
    Když na této výši vyspělosti spatřujeme počínání arabských národů, opírajících se o náboženství, právní normu „šaria“ a tvrdě napadajících stoupence jiných vyznání a přesvědčení, říkáme si: tak naivní a nedospělí jsme také byli před dávnými lety, z toho jsme již vyrostli a tito muslimští náboženští fanatici vykazují jen svou malou inteligenci, nedostatek vzdělání. Přinášíme-li jim vyspělou právní formu demokracie a oni ji odmítají, je to jen jejich vlastní zpozdilost a je jim třeba tyto výdobytky naší vyspělosti dodat, ať už to chtějí či  nikoli. Zapomínáme, že tyto arabské národy Středního Orientu mají mnohem starší vzdělanost a kulturu než my sami a že např. Aristotelova díla znali dávno před námi a že jsme to byli my sami, kdo od nich tato díla převzali. Jakým právem proto podceňujeme arabské muslimy, dědice tisícileté vzdělanosti a kultury, jejichž sochařské a stavební památky tak hodnotíme a obdivujeme a jejichž předkům děkujeme za své vlastní filosofické poznání? Nekřivdíme jim snad? Proč tedy nechtějí uznat velkolepost a vysokou hodnotu naší demokracie, kterou jim chceme vnést do jejich duševního a duchovního vlastnictví?
    Hlavní rozdíl, který liší politiku a politické dění v dnešním evropském, ale i americkém světě od světa arabského spočívá v tom, že evropské smýšlení se odpoutalo ve své převážné většině od ingerence a vlivu náboženství a morálky  na veřejný život, myšlení upustilo od zásahu transcendentního ovlivňování do veřejného mínění, zatratilo dříve sakrální postoje a hodnoty náboženské a křesťanské, odklonilo se od důrazu na důležitosti a významu rodiny v lidském životě, odmítlo dále setrvávat na tom postoji, který byl nosný v křesťanské Evropě, přistoupilo na odluku církve a státu, zatímco státoprávní a veřejné postavení společnosti v arabském světě zůstává naopak trvale na pilířích víry v Boha, náboženství, postoji lidské společnosti ve víře v posmrtný život člověka a věčný soud. 
    Důsledky těchto postojů jsou očividné. Evropan jen zcela výjimečně dá svůj život za demokracii, za své přesvědčení, za víru v Boha, za pevné rodiny a trvalá manželství, příslušník arabského světa, věrný stoupenec Mohameda a muslimského vyznání Boha z tohoto svého stavu vytvoří něco sakrálního, co ho dovede i k přehnání náboženského cítění a k fundamentalismu. Vytýká-li Evropan muslimovi přemrštěnost víry v terorismu, muslim naopak vytýká křesťanovi, že zradil pravou víru v Boha, že ztratil svou důvěryhodnost a příklon k uznání a poznání pravdy. Muslim prostě křesťanu nevěří, pochybuje o jeho dobrých úmyslech v hlásání kladů demokracie, o jeho hlásané pravdě.
    Muslim však jde ještě dále a na důkaz křesťanské zvrhlosti poukazuje na historické případy a doklady, kdy křesťané ve svém vlastním zájmu prosazovali podporu zla proti morální podpoře a potřebám dobra, což se ověřilo v praxi, viz Afganistan, Irak a Irán, Dálný Východ. Muslim poukazuje na naši křesťanskou nevypočitatelnost, zradu Boha a křesťanství, na naše bojovné prosazování demokracie, kapitalistického konsumního života a velmocenských fantazií, odsuzuje, že jsme opustili klady svého transcendentního přesvědčení a poznání, svou věrnost Bohu a náboženskému přesvědčení a vyznání, že zapomínáme, že víra a obrácení se nedá nadiktovat a přikázat, že učíme místo praktické lásky k bližnímu jen strohé demokracii promítnuté do katechismu a morálky. My křesťané sami jsme si vědomi, že mezi námi vymizela pravá láska, to, co na nás imponovalo starému židovstvu a pohanstvu Říma, že zmizela naše lidská zvědavost týkající se základních skutečností – původ světa, člověka, Bůh a náboženství, konec světa a život po smrti, že jiní lidé mají jiné myšlení, jiné poznání a hodnocení a chtějí jít vlastní cestou za svým cílem.

Plocek Josef