Ve středověké scholastice objevil se nominalismus jako nový filosofický pojem, který zaměstnával hodně filosofů a filosofického myšlení, Objevil se i v novověku a nedá se vyloučit, že se možná někdy vrátí jako pojem zařazený do souvislosti filosofického positivismu. Nebude na škodu se s ním seznámit, V prvé kapitole budeme se zabývat samotným pojmem a v druhé kapitole přičiníme několik poznámek k jeho interpretaci. Výklad budeme opírat v citacích a parafrázích o dílo Hanse Joachima Stoeriga: „Malé dějiny filosofie“.
Scholastický pojem nominalismu.
Realismus a nominalismus jsou dva pojmy k označení dvou středověkých obecných tendencí pro jednu ze základních polarit lidského myšlení, která se týká vztahu mezi tím obecným a zvláštním, tím společným a jednotlivým a tím universálním a individuálním a tato otázka hrála význačnou roli ve středověké filosofii a politickém životě středověkého státu a církve.
Krajní realismus soudí, že skutečné „jsou“ obecniny či universalie (např. člověk, strom, atd.), neboť jen ty jsou trvalé a neměnné, lze je pojmenovat a poznávat, kdežto ty jednotlivé (např. Petr a Pavel, jabloň atd.) jsou vždy nahodilé, pomíjející a proměnné jako aktuální konkrétnost.
Krajní nominalismus naopak soudí, že „existuje“ a „jest“ jen to jednotlivé, neboť jen s tím jednotlivým lze udělat přímou zkušenost, ukázat na ně a přesně je popsat či změřit, kdežto domnělé obecniny vznikají až dodatečně (po věcech, „post res“) a jsou to jen slova či jména (nomina, odtud nominalismus), jimž žádná skutečnost a samostatnost neodpovídá.
Kompromisní stanovisko, někdy nazývané konceptualismem, uznává nezbytnost pojmů (konceptů) pro třídy předmětů.
Krajní pozice vedou k absurditám a politicky dokonce k nebezpečným důsledkům, krajní realismus lze využít k obhajobě autoritativního státu a totality, krajní nominalismus může vést k anomii, rozkladu sociálního, kulturního a morálního řádu, k názorové desorientaci jednotlivých občanů ve složité moderní společnosti (Émile Durkheim). Realismus je spojen s racionalismem (Platón, Descartes, Leibniz a další), nominalismus s empirismem (zkušenost získaná smyslovým poznáním) a skepsí (George Berkeley, David Hume, existencialismus). (Existencialismus uvádí člověka a lidskou existenci ve své jedinečnosti a faktičnosti za své ústřední téma, zdůrazňuje lidskou aktivitu a subjektivně chápanou svobodu, v níž člověk vytváří sám sebe a kterou si uvědomuje ve svých existenciálních prožitcích (citován slovník cizích slov). Platónova filosofie se velmi blíží ke krajnímu realismu svou naukou o ideách. Pravé bytí jsoucna chápe právě v jeho idei, podstatou věci je její idea, věci kolem nás jsou jen napodobeninami a kopiemi ideí. Proto pravé poznání spočívá v idei věci a nikoli v existenci věcí v našem okolí. Z toho pochází jeho realismus, a proto také mu byla tak blízká geometrie a matematika.
Za předchůdce nominalismu se někdy pokládá Harakleitovo prohlášení, že
„nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Vlastní formalismus však vznikl až ve středověké scholastice. Nominalistou v určité míře je Buddha, krajním nominalistou Wiliam Ockham, mírným konceptualistou Pierre Abelard. V novověké filosofii nominalismus se zabývá otázkou smyslová zkušenost a rozum. Angličtí sensualisté se opírali o scholastickou zásadu, že co nebylo přijato zkušeností lidských smyslů, nedostane se ani do lidského vědomí a do rozumu. Apriorní rozumové poznání nacházíme u Descarta, Leibnize, Spinozy a Kanta. Podle Kanta dokonce smyslové poznání závisí na apriorních formách prostoru a čau, které nemohly vzniknout ze smyslové zkušenosti člověka, nepocházejí z oblasti okolního světa, nýbrž naopak jsou podmínkou každé smyslové zkušenosti a představují vnesení poznání prostoru a času z vlastního bytí člověka. Člověk tedy nepoznává pojem prostoru a času z poznání životního prostředí a z okolního jsoucna, nýbrž sám přirozeností svého bytí vnáší tyto své formy nazírání do poznání věcí.
Jak již bylo řečeno, Wiliam Ockham byl krajním nominalistou a položil základ oddělení filosofie a teologie, které se také projevilo v krácení majetku církve. Ockham uznával Boha jako jediné nutné jsoucno, zatímco všechna ostatní jsoucna pro něho byla jen nahodilá. V nominalismu vycházel z jednotlivin, pokud pro něho představovala jasnost a evidentnost. Pro zajímavost uveďme, že nominalistou byl také jeho žák a filosof Jean Buridan, podle jehož názoru člověk má vůli podřízenou rozumu, ale v této podřízenosti setrvává tak dlouho, dokud se mu zdají argumenty jeho rozumu přesvědčivé. Z tohoto názoru vyplývá, že člověk je někdy po delší dobu v nejistotě a podobá se v tom oslu, který stojí nerozhodně před dvěma hromádkami sena a uvažuje neustále, která pro něho bude vhodnější, až po této dlouhodobé nejistotě a nerozhodnosti uhyne. Je to známý příběh nerozhodnosti tzv. Buridanova osla.
Doba aktuálního krajního nominalismu nám však také připomíná zasedání Kostnického sněmu, odsouzení a upálení Jana Husa, učení anglického filosofa Wicleffa, kdy nominalismus byl v plném rozkvětu, ovládal suverénně celé společenské prostředí věřících i nevěřících a spory realistů a nominalistů prolínaly myšlení středověkého lidstva. Je zajímavé, že vyloženým nominalistou byl tehdejší anglický filosof Wicliff, který tak silně ovlivňoval myšlení Jana Husa, při čemž Hus sám byl stoupencem realistů. Proti Husovi na koncilu vehementně vystupoval francouzský filosof a profesor university Gerson, a kardinál Petr d´Ailly, oba rovněž věhlasní nominalisté. Soudcem Husovým tak byl nominalista, stejně jako i ovlivňovatelem Husovým byl také nominalista, a při tom Hus sám náležel ke stoupencům realistů. Do jaké míry tedy působilo vnitřní přesvědčení těchto tří osob k tak pronikavému rozdílu v myšlení a dokonce k odsouzení Husa na hranici?
Thomas Hobbes byl nominalista a zároveň u něho můžeme spatřit sklon k pozitivismu, jak o tom svědčí citát s Leviathana: Auctoritas non veritas facit legem.
Pozdější logický pozitivismus a filosofie 20. století vycházejí z nominalistické tradice a poukazují na to, že problém obou směrů je spíš jazykový: zdánlivé „obecniny“ jsou ve skutečnosti souhrnné pojmy pro třídy předmětů a samy žádná jsoucna nepředstavují? Avšak tento spor a boj obou myšlenkových systémů měl své společenské důsledky pro chápání společnosti a politiky. Tak realisté trvají například na tom, že společnost potřebuje autoritu a obecné zákony a člověku patří jistá pravda prostě jen proto, že je člověk. Naopak nominalisté zdůrazňují spíš volnou hru jednotlivých zájmů, jejichž konflikty se řeší jednáním, smlouvami nebo na trhu. Realisté kladou důraz na obecné zájmy, bezpečí, spravedlnost a práva, kdežto pro krajní nominalisty existují jen dílčí, partikulární zájmy svobodných jednotlivců a skupin. Přitom ovšem realisté zapomínají, že člověk žije především svůj vlastní život a má tedy své individuální zájmy, které se nedají shrnout do obecného dobra. Nominalisté obvykle přehlížejí, že smlouva je možná jen tam, kde se lze spolehnout na vymahatelnost práva a trh jen tam, kde společnost zaručuje bezpečí osob a majetku.
Jedno tedy nemůže být přesně bez druhého a společnost se řídí Aristotelovým „ničeho příliš“. Obě krajnosti vedou ke špatným koncům a společnost si musí hledat zlatý střed, který je ovšem věcí neustálého vyhledávání a opravování. Zastánci krajního realismu (Anselm z Canterbury, Tomáš Akvinský, Albert Veliký) tvrdí, že existuje pouze realismus, tedy vnímání světa z přehledu obecna a jsoucna. Domnívají se, že existuje jen jeden jediný pohled na svět, tento pohled je prezentován značně obecně a vychází z tradiční řecké filosofie. Bohužel byl často zneužit pro absolutistickou nebo přísně autoritářskou vládou.
Tento náhled na realismus má tezi, že univerzálie jsou reality a existují před jinými konkretizovanými věcmi a že jejich existence je nezávislá na našem rozumu. Náš pozemský svět se realistům jeví jako obraz dokonalého, věčného a neměnného světa božských ideí. Pierre Abelard se dostal do sporu s církví a vystupoval proti církevní tezi, že filosofie má být pokorná vůči teologii.
Je možno oddělovat víru a vědění, ale některé pravdy se dostávají nad rozum, nikoli však proti rozumu. Tomáš Akvínský vidí pět cest k Bohu: pohyb (Bůh jako první hybatel), příčina a následek (Bůh jako první příčina), nutnost (některé věci musí nutně být, jiné nikoli), stupně dokonalosti (musí existovat nějaký standard, Bůh řídí náhodu), rozumný plán (Bůh jako Tvůrce).
Tomismus, založený Augustinem, je směr, který se snaží racionálně sloučit myšlenky aristotelismu a novoplatonismu s naukou Augustina z Hippony (354-430). Potud internet.
Než přikročíme k závěru této úvahy o nominalismu, nebude na škodu zastavit se ještě u prvních protagonistů nominalismu, jimiž byli Jan Roscellinus z Compiegne, (asi 1050-1120), Petrus Abaelardus, Francouz Pierre Abélard (1079-1142) a Vilém Occam, (1290-1349). Bude citováno z díla Hane Joachima Stoeriga „Malé dějiny filosofie“, o němž jsme se již zmínili.
Roscellinus: Skutečnost sestává (pouze) ze samých jednotlivin. Obecné pojmy jsou člověkem vymyšlená jména, označení, jimiž shrnujeme podobné jednotliviny podle společných znaků. Neexistuje „bělost“ jako obecnina, to je zcela nesmyslné, existují jenom konkrétní bílé předměty. Není „člověčenskost, nýbrž jen lidé. Sama o sobě se tato nauka nemusela ihned ocitnout v nesmiřitelném sporu s církví. Je jistě mnoho těch, kteří jsou „nominalisty“, a přece věřícími křesťany. Tehdy se to zdálo nemožné., a že rozpor vyvstal tak brzy, bylo způsobeno tím, že Roscellinus na základě tehdejší těsné vazby mezi filosofií a teologií použil své nominalistické zásady také na Boží Trojici. Prohlásil totiž, že ve formulaci, platné od 4. století: jedna božská substance ve třech osobách – je ona jedna substance pouze shrnutí tří jednotlivě existujících božských osob provedené v lidské mysli (tak jako u ostatních obecných pojmů) a ustálené v jazyce církve. Podle toho by už neexistoval jeden – trojjediný Bůh, nýbrž tři osoby, tři bohové. Tento důsledek byl pro církev nepřijatelný. Roscellinus byl obviněn z kacířství a přinucen odvolat. Tato Roscellinova porážka na dlouhou dobu znemožnila, aby byl veřejně zastáván důsledný nominalismus.
Abélard: Vstoupil do dějin snad ještě více než jako církevní učitel a filosof svou láskou k Héloise, krásné dceři jednoho pařížského kanovníka, kterou unesl z domova do Bretaně, byl od ní nesmírně tragickým způsobem odloučen (byl vykastrován) svými nepřáteli a strávil zbytek života v klášteřích a poustevnách. Některé jeho spisy byly církví zatraceny jako bludné nauky hlavně z popudu jeho neúprosného nepřítele, velkého francouzského mystika Bernarda z Clairvaux. Zemřel r. 1142 na cestě do Říma, kde se chtěl odvolat k papeži. Jeho tělesné pozůstatky byly o sedm set let později spolu s Héloisínými pochovány na pařížském hřbitově Pere-Lachaise. K jejich hrobu přicházejí zamilovaní mladí lidé, stejně jako ke Karlu Hynku Máchovi na Petřín v Praze.
Rozum má ve vztahu k víře také u Abélarda velmi rozhodující postavení. Význam tohoto největšího francouzského scholastika však spočívá především v jeho řešení problému univerzálií. Abélard jako student poslouchal jak nominalistu Roscellina, tak realistu Viléma z Champeaux. Tak poznal oba odporující si názory u pramene. Ve svém vlastním stanovisku se snaží vyhnout se jednostrannostem obou názorů.
Formule realistů zněla „universalia ante res“ – univerzálie jsou před
(jednotlivými) věcmi. Formule nominalistů zněla: „universalia post res“ - univerzálie jsou po jednotlivinách, následují po nich. Formule Abélardova zní: „universalia in rebus“ – univerzálie jsou ve věcech. To znamená: je absurdní tvrdit (jak to učinil Vilém), že skutečná je „člověčenskost“ a nikoli lidé, „koňovitost“ a nikoli koně. Nelze nedbat ztělesnění obecného v jednotlivých věcech a individuálních rozdílů jako něčeho nepodstatného. Ale právě tak nesprávné je říci (jak to učinil Roscellinus), že jenom jednotlivé je skutečné a podstatné a že obecné pojmy jsou pouhá jména. Neboť obecnému pojmu odpovídá v jednotlivých věcech, které jsou pod ním zahrnuty, také reálná stejnost podstaty, bytnosti (esence); lidé se jmenují lidé nejen na základě určitých společných znaků, nýbrž pojmu člověka odpovídá stejná skutečnost obecně lidského, která existuje ve všech lidech. Ovšem toto obecné se vyskytuje jen v jednotlivých lidech, nikoli mimo ně. Proto universalia in rebus.
Že je Abélardovo pojetí něčím více než pouhým kompromisem mezi dvěma neslučitelnými názory, totiž syntézou, ve které jsou protiklady přehlédnuty z vyšší roviny, ukazuje způsob, jak do své nauky zahrnuje i oba předchozí náhledy. Ve skutečnosti, která nás obklopuje, jsou univerzálie jen ve věcech. Po Boha však jsou před věcmi, totiž jako praobrazy stvořeného v jeho božském duchu. A pro člověka jsou vskutku po věcech, totiž jako pojmové obrazy, které musíme teprve získat ze shodnosti věcí.
Vilém Occam: Bezprostředním podnětem pro odmítnutí raného nominalismu církví byl Roscellinův nápad zaměřit své nominalistické argumenty na dogma Trojice. Že ho však církev potlačila tak radikálně, to se stalo z vědomého nebo podvědomého poznání, že důsledný nominalismus nutně v základech otřásá ne sice křesťanskou vírou, ale jejím zvláštním spojením s antickou filosofií, tj. otřásá scholastikou. Neboť scholastická metoda se zřekla bezprostředního pozorování přírody a vyvozovala všechno, co stálo za vědění, z uznaných autorit; v podstatě předpokládala, že ve všeobecných článcích víry a tezích je již řečeno a obsaženo všechno jednotlivé a musí to být pouze odtud vyvozeno. Neboť tato metoda je smysluplná jen tehdy, když obecné, jak to předpokládal scholastický realismus, je původnější a „reálnější“ a obsahuje v sobě v plném rozsahu všechno jednotlivé.
„Pro Viléma je tomu přesně naopak. Tím, že „realističtí“ scholastikové (říká) začínali obecným a snažili se z něho odvodit individualitu, zapřahali koně obráceně a všechno začínali opačně. Neboť jednotlivé je skutečné jakožto jednotlivé, jedině jednotlivé je skutečné; obecné je naopak tím, co je třeba vysvětlit. O to se pokouší Vilém ve svých rozsáhlých a nikoli snadno pochopitelných pojednáních. Vyjímáme jen základní myšlenku: Logiku definuje jako vědu o znacích. Pouhými znaky (signa, termini) jsou mu zvláště obecné pojmy neboli univerzálie, jež tak vysoko cenili realisté. Neodpovídá jim nic
skutečného. „Universalia ante res“ nejsou ani v Boží mysli. To Vilém podpírá teologickým argumentem, že by pak nebylo možno udržet dogma o Božím, stvoření z ničeho, protože v takovém případě by přece univerzálie byly již před věcmi. - Nikde neexistuje žádná „kde-ita“ ani „kdy-ita“, nýbrž vždy jen „kde“ a „kdy“; vždy existuje jen určité „jak“ a „kolik“, žádná kvalita a kvantita jako samostatné jsoucno. Ve skutečnosti neexistují žádné „relace“ (vztahy) jako něco samostatného, nýbrž jen věci k sobě vztažené. Vztah je pouze v našich hlavách. Neexistuje žádná „mnohost“ nýbrž jen mnoho věcí. Předpokládat vedle věcí k sobě vztažených ještě vztah, vedle mnoha věcí ještě mnohost, to je neužitečné zdvojování či zmnožování, odporuje to zásadě vší logiky a vědy, totiž nepřijímat více, kde k vysvětlení stačí jedno. – Aristotelovou naukou o kategoriích nejsou rozdělena a uchopena jsoucna, nýbrž jen naše znaky pro ně, slova neboli jména, která jim přikládáme.
Otázka a problematika nominalismu byla vysoce aktuální ve středověké scholastice a od té doby se stala zjevem spíše okrajovým, takže některé její aspekty se nám staly okrajovými a na pochopení obtížnými. Bude proto vhodné pokusit se o aktualizaci a výklad tohoto pojmu. Oporu nalezneme v citacích předních protagonistů nominalismu, v Roscellinovi, Abélardovi a Occamovi.
Interpretace nominalismu.
Východiskem pro nás bude pojem „realismu“ a pojmu „jednotliviny a obecného pojmu. Dotkneme se také pojmů „indukce“ a „dedukce“.
Zabýváme-li se studiem přírodopisu a rostlinopisu, setkáváme se s pojmy smrk, jedle, jabloň atd., se kterými se setkáváme v přírodě jakožto jsoucny, vyhotovujeme jejich seznamy, poznáváme je empiricky, zkušeností, tj. cestou smyslového poznání a uspořádáváme je pomocí indukce jakožto jednotliviny. Nezůstáváme však jen u těchto jednotlivin. Zjistíme, že všechny tyto jednotlivé druhy stromů mají něco společného. Mají své kořeny, kmeny, větve, větvičky, listy, případně plody. Tyto společné znaky těchto jednotlivin shrneme do pojmu obecného, do pojmu strom. Obecný pojem jsoucna strom má však skutečnou realitu, z této reality vycházíme. Z logiky totiž víme, že existuje jako jsoucno část celku a že celek je vytvořen z jeho částí. Část celku je jednotlivina, která má svou skutečnost a realitu jako část celku, neztrácí tuto realitu svou existencí jako část celku, poněvadž však celek se skládá z částí, které mají svou realitu a zahrnuje v sobě všechny znaky jsoucna jak jednotlivin, tak i znaky celku, je i obecný pojem jsoucno skutečné, reálné.
Vracíme se do 13. a 14. století, kdy středověká filosofická společnost byla rozbouřená sporem o nominalismus a realismus, bojem dvou širokých skupin o to, zda obecné pojmy, universalie, jsou platné a závazné, či zda se jedná jen o nějaká slova a označení nic neznamenající, odvozená z jiných pojmů. V dnešní době tento dávný spor intelektuální a teologický spor dávno utichl a dnešnímu člověku se stal dokonce zcela nepochopitelný. Proč tedy na něj navazujeme? Protože je nejen zajímavý, ale stojí i za uvážení a je poučný. Přitom si nebudeme klást otázku, co vedlo teology k prosazování takovýchto názorů a omezíme se na pouhou filosofii a lidský rozum. Vyjdeme z již uvedených základních citací:
Realismus a nominalismus je středověké označení pro dvě obecné tendence pro jednu ze základních polarit lidského myšlení, jež se týká vztahu mezi obecním a zvláštním, společným a jednotlivým, univerzálním a individuálním… Krajní realismus soudí, že společné „jsou“ obecniny či univerzálie (např. „člověk“), neboť jen ty jsou trvalé a neměnné, lze je pojmenovat a poznávat, kdežto jednotlivé je od nich odvozené vždy nahodilé, pomíjející a proměnné. Krajní nominalismus naopak soudí, že „jest“ jen jednotlivé, neboť jen s jednotlivým lze udělat přímou zkušenost, ukázat na ně a přesně je popsat či změřit, kdežto domnělé obecniny vznikají až dodatečně (po věcech) a jsou to jen slova či jména, jimž žádná samostatnost a skutečnost neodpovídá…Ve vztahu Tomáše Akvinského k univerzáliím existují tři druhy univerzálií, pojmy „před věcmi“ jako předobrazy jednotlivých bytí v Božském rozumu, „ve věcech“ jako substanční formy jednotlivých bytí a pojem „po věcech“ existují v lidském rozumu abstrahováním jednotlivých bytí“. Tolik internet o nominalismu.
Nahlédněme nyní do slovníku cizích slov k výrazům „indukce“ a „dedukce“: Indukce je typ úsudku a metoda zkoumání, kdy se na základě pozorování jednotlivých případů vyvozuje všeobecný závěr: postup od zvláštního k obecnému. Dedukce je způsob logického myšlení postupujícího od obecného pravidla k jednotlivému, úsudek, v němž nová myšlenka logicky vyplývá z jistých tezí, vystupujících v roli obecného pravidla pro všechny jevy dané třídy. Indukcí tedy postupujeme od osob Petra a Pavla k univerzálii „člověk“, od jabloně a lípy k univerzálii „strom“. Dedukcí odvozujeme z universálie „člověk“ jednotliviny Petr, Pavel, Václav, Josef nebo z universálie „strom“ jednotliviny jabloň, lípa atd. Budeme-li však pokračovat ve své úvaze o univerzáliích jako jsoucnech, nutně se budeme pohybovat v oblasti akademické a metodické skepse.
Zamyslíme-li se nad rozdílem mezi jednotlivinou a univerzálií a vyjdeme z Aristotelovy filosofie, zvláště z jeho metafyziky, zjistíme, že Aristotelés uznával jako jsoucna jak jednotliviny („Petr a Pavel“), tak i univerzálii, „člověk“. Aristotelovo jsoucno obsahuje svou substancialitu, svou podstatu vycházející ze složek jsoucna, z „formy“ a „látky“. Podle něho tato substancialita provází každé jsoucno, tím je jak jednotlivina, tak i univerzálie. Pokud jsme pomocí indukce zkoumali jednotliviny a dospěli jsme k univerzálii, nikterak se to nedotklo podstaty jak jednotliviny, tak univerzálie. Obě jsoucna mají zachovánu svou podstatu, substanci, indukce si všimla jen stránky jednotlivosti a obecnosti, nikoli stránky společného bytí. Univerzálie je jsoucno, nikoli jen pouhé slovo a jméno, jak praví nominalismus. Jsou to jsoucna trvalá, neměnná, lze je pojmenovat a poznávat. Princip indukce nemůže zbavit jsoucno jeho bytí, jeho substance, jeho podstaty. Univerzálie není nicota, něco vůbec neexistujícího, jak to z něho dělá nominalismus. Je snad nominalismus myšlenkový systém, který opustil Aristotelovu a Tomášovu ontologii, vědu o jsoucnu, jak to nakonec učinil Kant, Comte, Nietzschke a současný celý existencialismus, který vychází z nepoznatelnosti věci osobě a pouze z existence, jak se skutečnost jeví nám lidem.
Josef Plocek