V prvé kapitole budeme věnovat svou pozornost politickému a hospodářskému dění předcházejícímu vznik této smlouvy, zatímco ve druhé kapitole si všimneme existence této smlouvy samé, třetí kapitola bude obsahovat negativní stránky smlouvy a čtvrtá kapitola pojedná o prorůstání negativních stránek smlouvy do celého zločinného organizovaného zločinu a korupce v naší zemi. Oporu ve své úvaze budeme hledat v relacích hromadných sdělovacích prostředků a v příslušné politické a hospodářské literatuře, ve formě citací a parafrází.

Období před vznikem opoziční smlouvy

    Po listopadu 1989 začalo probíhat v tehdejším Československu a od 1. ledna 1993 v České republice důležité období hospodářské transformace a privatizace, neboť bylo třeba přeorientovat naši zemi z charakteru komunistického režimu na moderní pluralitní demokratický stát se sociálně tržním hospodářstvím a s plnou občanskou svobodou. Šlo o velkou změnu, neboť kolektivistický socialistický hospodářský systém se měnil na systém soukromohospodářský a převážně veřejné právo přecházelo na orientaci soukromého práva. Představitel a tvůrce ODS, Václav Klaus, tehdejší ministr financí a hlavní činitel v prováděné transformaci a privatizaci, zvláště v kupónové privatizaci, sebejistě mylně informoval občany v listopadu 1993 na televizních obrazovkách, že „ekonomická reforma v podstatě skončila a trvá ještě jen její dolaďování“, čímž populisticky vyvracel své dřívější tvrzení, že reforma si vyžádá utahování opasků občanstva. Když se na obrazovkách televizorů objevily konečné výsledky hospodaření, občanští demokraté byli překvapeni a zklamáni, když zjistili, že ODS má jen o tři procenta vyšší preferenci než ČSSD, takže obě strany jsou na tom u voličů stejně a ve vládě se bude muset počítat s patovou situací. Kroky vlád nevedly k žádnému viditelnému zlepšení v českém hospodářství a negativní stránka komunistického režimu se nezlepšila. Občanská spokojenost byla neveliká. 
    Přeskočme nyní několik počátečních let hospodářského politického stavu v ČR a zastavme se u 23. října 1997, kdy zahraniční ministr vlády Josef Zielenec sděloval na tiskové konferenci, že oficiálně oznámil Václavu Klausovi, předsedovi ODS a premiérovi, že se vzdává funkce místopředsedy ODS a vedení ministerstva zahraničí z důvodů, že za daného stavu, kdy není slyšen a respektován jeho hlas ve vládě a kdy je opomíjena jeho funkce ve straně, nemůže nésti odpovědnost za svou činnost, a proto abdikuje. Členové strany a vlády Ivan Pilip a Jan Ruml vyzvali Klause, aby resignoval na svou funkci Premiéra. Následující den poté podali ministři KDU-ČSL a ODA demisi. Vláda se rozpadla a Klaus abdikoval.
    Následoval rudolfínský projev presidenta Václava Havla, kde se vyjádřil o současném stavu v ČR a vyzval Josefa Luxe z KDU-ČSL, aby projednal s guvernérem České národní banky, Josefem Tošovským, návrh na vytvoření nové vlády ČR. Klaus, který v tu dobu byl úředně v Sarajevu, nazval tuto politickou změnu „sarajevským atentátem“. President Havel tím, že Klause nepověřil vytvořením nové vlády, mu tím pomohl, neboť Klaus by nebyl schopen novou vládu vytvořit, přesto však zůstal vedoucím funkcionářem ODS.
    Miloš Zeman, předseda ČSSD a v té době premiér, vyrazil se svým stranickým zástupcem Karlem Machovcem do německého Bamberku, kde jednal o nabídce českošvýcarského podnikatele Jana Vízka, že dá straně několik set milionů korun a kompromitační materiály na ODS a ODA, pokud za to mu budou poskytnuta nějaká ministerská křesla a vliv na chod země. Zeman uváděl, že si matně nějak jednání vybavuje, ale že s Vízkem, kterého označil za „psychopata“, vyrazil po pěti minutách dveře. To ale nebylo uklidňující vysvětlení; už fakt, že předseda jedné z nejsilnějších stran objíždí po světě psychopaty a chce od nich za úplatu materiály na konkurenta, byl podivný. Po čase se také ukázalo, že těch setkání bylo více než jen pět. Machovec navíc redaktorům ČT tvrdil, že na uvedené schůzce se skutečně jednalo o spolupráci. Machovec po těchto slovech zmizel z veřejnosti, nebyl k nalezení a když se opět objevil, již na dřívějších prohlášeních netrval. Zeman se snažil celou záležitost popřít a stále opakoval: „Vše se dozvíte za měsíc. Předal jsem materiály řediteli BIS a nechci, aby se někdo pokusil věc umlčet.“ Samotná strana nebyla ochotna cokoli řešit, sociální demokraté se jen podivovali, že Zeman před třemi lety o Vízkovi a o jednání s ním nic neřekl a členové ČSSD interpretovali vše jako spiknutí tajemných sil proti ČSSD. Strana se semkla a Stanislav Gross, dobrý přítel Machovce, dokonce požádal středočeskou ČSSD, aby Machovce vyškrtla z kandidátky, protož je napojen na jakési zpravodajské kruhy. Při vyjednávání o vládě Zeman sice nabídl KDU-ČSL a US velkorysou nabídku, ale Ruml odmítal vstoupit do koalice s ČSSD, třebaže jej k tomu nabádali lidovci i kardinál Vlk. Ruml později toto své odmítnutí koalice s ČSSD považoval za svůj největší omyl-

Oposiční smlouva a další dohody

    Dne 9. července 1998 byla v Poslanecké sněmovně podepsána „opoziční smlouva“ mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem a dostala označení
„Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v české republice“, nazývána byla také „smlouvou o pozicích ODS a ČSSD ve státě“, obecně je známa jako „opoziční smlouva“. Opoziční strana získává právo zastávat místa vedoucích kontrolních orgánů Poslanecké sněmovny (Komise pro kontrolu BIS, Komise pro kontrolu Vojenského obranného zpravodajství), předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny a presidenta NKÚ. Ve skutečnosti si však ODS a ČSSD (ta přece jen obsadila drtivou většinu) rozdělily místa ve všech orgánech, kam mohl stát někoho jmenovat. Dále tato smlouva uváděla: „Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním“. Opozice se tak vzdala své nejmocnější zbraně. Přitom každá demokracie je postavena na ostrém střetu mezi vládou a opozicí. Po podpisu smlouvy přišel Zeman s důležitým poselstvím, že tato smlouva bude platit i po volbách v roce 2002.  Tato smlouva se nelíbila ani presidentu, ani KDU-ČSL a US, komunisté byli spokojeni. Dne 19. srpna 1098 kabinet Zemana získal v parlamentě důvěru a Klaus byl přesvědčen, že Zemanova vláda bude vládnout špatně.

Krátký rekurs k vysvětlení obsahu „opoziční smlouvy“: Jak vyplývá z nástinu této první opoziční smlouvy, jejím posláním bylo řešit dva aspekty podmínek řízení a zaměření orientace mocenského postoje ve státě. Členové opoziční strany měli v prvé řadě snahu získat do své moci vrcholné orgány státního řízení a zaměření, na jejichž důvěru a loyalitu by se mohli zcela spolehnout ve svých hospodářských a politických postupech. Tajný charakter obou uvedených tajných služeb, Komise pro kontrolu BIS (Bezpečnostní informační služba) a Komise pro kontrolu Vojenského ochranného zpravodajství, byl pro činitele „opoziční smluv“ zárukou, že vždy budou se moci spolehnout na dostatek nejtajnějších státních záležitostí, která budou známa jen oběma komisím a že pomocí jejich znalostí bude možno řídit a určovat hlavní předpoklady státního bytí. Získání státních činitelů nejtajnějších záměrů a orientací ve státě přispěje členům opoziční smlouvy k jejich suverénní moci a potřebného poznání. Přitom půjde o pomoc na úrovni státního tajemství. Funkce předsedy rozpočtového výboru pak bude zárukou, že členové opoziční smlouvy budou mít ve své moci celkový přehled o veškerém státním postupu zadávání objednávek a jich umísťování do rukou podnikatelů a podniků pro vedení státu nejpříznivějších. Praxe přesvědčila politické činitele, že kontrolní funkce presidenta NKÚ neni tak nezbytná pro jejich potřebu, neboť tento president svou kontrolou nemá takovou moc, aby odstranění nedostatků prosadil.
    Opoziční smlouva však úplně vyřadila z působnosti kontrolní a kritický princip opozice. Jestliže se opoziční smlouvou uzákonilo, že vedoucí politické strany ve státě se vzdávají svého oprávnění kontrolovat orientaci státního postupu tím, že nepřipustí, aby v zájmu svobody a volnosti byla zachována právní funkce hlasování o nedůvěře vládě, což je nezbytnou podmínkou pro vypsání voleb v případě celkové kontroly ve státě a obrana proti diktatuře vlády státu a politických stran nad občany. Tímto právním ustanovením o vzdání se svobody prosadit ve státě možnost ztrátou důvěry vlády a státního vedení odstranila opoziční smlouva jakoukoli funkci opozice a funkce opoziční kontroly. Takovýto postup samozřejmě je v příkrém rozporu s demokracií vůbec. A tohoto přímo politického zločinu se dopustila opoziční smlouva, jak ještě v dalším uvidíme.

Tajné usnesení č. 513: Jak již bylo řečeno, Zeman získal ve sněmovně důvěru 19. srpna 1998. ale již tajné usnesení z 5. srpna 1998 nasvědčovalo tomu, že Česká republika vykazuje známky rodícího se policejního státu. Podle tohoto tajného usnesení č. 513 Zemanova vláda se chystala projednat návrhy na nové personální obsazení všech funkcí ve statutárních a kontrolních orgánech, organizacích a obchodních společnostech se státní účastí. Zeman přiznal novinářům, že budou kontrolováni úplně všichni zástupci státu v podnicích, aby se tím podařilo vypátrat podvodníky a zavést řádnou správu země. Tuto snahu Zemanovy vlády lze považovat za malý „puč“. Dne 2. září 1998 vláda přijala dodatek tajného usnesení, v němž uložila vedení BIS, aby prověřilo všechny representanty státu v podnicích. Vláda však nečekala na provedení toho, zda a v jaké míře se úkol od BIS se uskuteční, nýbrž začala urychleně nahrazovat
 dosavadní reprezentanty státu vlastními lidmi. Tento postup, možno říci policejní, byl realizován během dvou týdnů v těchto podnicích a agenturách: Ostravsko-karvinské doly, Česká pojišťovna, Česká konsolidační agentura, Český Telekom, ČEZ, Fond národního majetku, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Rada České televize, Rada Českého rozhlasu, Dozorčí rada Českých drah, firmy Savak, Unipetrolu, Sokolovské uhelné, Pozemkového fondu, Státní zemědělský intervenční fond, Podpůrný garanční fond, Nejvyšší kontrolní úřad, Čepro, Všeobecná a zdravotní pojišťovna, řady nemocnic, tajných služeb, okresních úřadů, Komerční banka, České aerolinie, České pošty aj. Všechny tyto násilné postupy, na které doplatily tisíce státních reprezentantů a úředníků, vyplynuly z uzavřené „opoziční smlouvy“ jako její důsledek

Vznik tolerančního patentu: Poněvadž ODS, ale i ČSSD měla v úmyslu provést nějaké úpravy „opoziční smlouvy“, začalo v této věci jednání obou velkých stran. Sociální demokraté měli snahu omezit působnost malých politických stran a jejich faktické vyloučení ze spektra stran. ODS zase musela přijmout některé požadavky ČSSD. Toleranční patent byl podepsán 26.ledna 2000 a měl tento obsah: Dohoda o státním rozpočtu na rok 2000 a o rozpočtovém výhledu, Dohoda o základních parametrech změny volebního systému, Dohoda o přípravě České republiky na vstup do EU, Dohoda o významném vymezení věcných podmínek tolerance menšinové vlády, Dohoda o komunikaci parlamentních klubů. Zeman publikoval v Lidových novinách toto varování na adresu ODS: „Naši voliči mají plné právo očekávat, že nejpozději do konce volebního období dojde k tomu, že tuneláři skutečně skončí za mřížemi. A nebude-li tomu tak, nemohu vyloučit určité nové turbulence, které by vznikly tehdy, kdyby se prokázalo, že tito tuneláři byli spojeni s některými politickými strukturami.“ Kuloáry zneklidněly, protože mnoho politiků si uvědomilo, že Zeman vyřkl varování, že pokud ODS nebude po vůli, dostane za vyučenou. A to byl také důvod, že ODS snášela, když ČSSD financovaly některé „socialistické experimenty“, které ODS považovala za „zločiny“. Od roku 1998 do roku 2002
se zvýšil státní dluh o více než dvojnásobek, na téměř 360 miliard korun. Veřejnost se však nedočkala nějakých systémových změn. Také toleranční patent navazuje přímo na „opoziční smlouvu“. 

Skutečnosti následující po podepsání smlouvy

Investiční a poštovní banka: V politických kuloárech vládlo přesvědčení, že opoziční smlouva existovala již dávno před rokem 1998, a to ve chvíli, kdy došlo k provázání ODS a ČSSD s Investiční a poštovní bankou. Obě strany si vypůjčily od ISB kolem padesáti miliónů korun. Poněvadž česká ekonomika postrádala finanční kapitál a Klaus a Zeman nechtěli pustit cizí kapitál peněžních ústavů do země, musely státní výdaje sanovat domácí banky. Protože však regulační kontroly státu neexistovaly, IPB byla určena k tomu, aby půjčovala libovolně domácím podnikatelům, aniž by dohlížela na to, zda dlužníci řádně platí úroky za vypůjčené peníze. Řada bank včetně IPB zkrachovala a Klaus a Zeman se odvděčovali těmto finančním obětem IPB tak, že za její ochotu vypomáhat státu penězi dostávala od státu vysoce lukrativní zakázky. Touto „českou cestou“ byli bezplatně podporování např. takoví komunističtí podnikatelé, jako byli Václav Junek z Chemapolu (dlužil IPB dvacet miliard korun) a Lubomír Soudek, vedle již známého „kmotra“ Mrázka z akce „krakatice“. IPB však bezplatně a bezúročně stále vyplácela půjčky kapitánů průmyslu, televize, politických stran i podnikateli Železnému, dobrému příteli a podpůrci Klause.

Volební zákon a poslušnost centrální banky: Klaus i Zeman se snažili změnit volební zákon tak, aby postihoval malé politické strany nebo je úplně eliminoval změnou volebního zákona na systém většinový místo poměrného a také se oběma politikům nezamlouvala samostatnost centrální banky a měli snahu její moc omezit. Ale to se nepodařilo zásahem presidenta Havla u Ústavního soudu.

Šloufovo panování v politice a jeho delikty: Bývalý komunista a komunistický funkcionář Miroslav Šlouf jako poradce Zemana se stal jakousi „šedou eminencí“ české politiky, do níž vytrvale a mocně zasahoval.  Měl vliv na existenci a jmenování politiků, napomáhal „kmotrovi Mrázkovi“, Janu Kavanovi, odstraňoval připomínky k Zemanovu Bamberku, angažoval se v akci „Olovo“ (diskreditace Petry Buzkové), byl aktivní ve volbě presidenta Klause, fungoval jako „lobbista“.

Velké korupce: Šéf NKU Lubomír Voleník upozorňoval na rostoucí míru korupcí v naší zemi, na protěžování některých firem ke škodě státu, zadávání veřejných zakázek, zneužívání zahraničních rekreačních cest politických činitelů, korupce lékařů při objednávání zahraničních léků, nejdražší dálnice v Evropě, Gripeny, Pandury, vadné padáky, letadla CASA, navyšování cen veřejných zakázek, podvody v lesním hospodářství, korupce v pozemcích a při přidělování funkcí atd.

Vydírání v kauze Štiřín:  Na ministerstvu zahraničím došlo k tomuto „faux pas“. Zeman prohlásil Janu Rumlovi  že údajně na ministerstvu zahraničí bývalý ministr zahraničí Josef Zielenec uzavřel  s mediálními agenturami a jednotlivými novináři šedesát smluv, které mu měly sloužit k osobnímu prospěchu, ale pravda to nebyla. Zeman se otázal Kavana, zda je to pravda a ten to sice nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Zeman s touto historkou vyšel na veřejnost jako s hotovou pravdou a vzniklo z toho obecné pohoršení. Kavan prohlásil, že se to musí nějak prokázat a pracovník ministerstva zahraničí Karel Srba přislíbil Kavanovi, že to zařídí u svého známého pracovníka zahraničí, Václava Hrubého, který jako ředitel zámku ministerstva zahraničí Štěřín by mohl v tom smyslu padělat nějaký doklad toho druhu. Srba se poté obrátil na Hrubého a přednesl mu tento úkol, který byl nepochybně vydíráním, ale Hrubý zaregistroval tento Srbův hovor na diktafon a poskytl jej veřejnosti. Také nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová prohlásila, že se jedná o vydírání. Výsledkem bylo, že nakonec soud, u něhož to skončilo, rozhodl pravomocně ale nespravedlivě, že Hrubý musí se omluvit Srbovi, že jej nazval vyděračem a vyplatit mu 50 tisíc korun. Rozhodnutí nabylo právní moci, Hrubý se omluvil a věc byla smetena pod koberec. Tak na to doplatil Hrubý, který za nic nemohl a byl v právu – přesto byl odsouzen.

Český dům v Moskvě: Ministerstvao zahraničí vlastnilo v Moskvě v jedné luxusní čtvrti Český dům a Karel Srba jej pronajal velmi levně, jen za dvacet osm miliónů korun ročně. S tímto pronájmem sice nesouhlasil tehdejší český velvyslanec v Moskvě Jaroslav Bašta, ale Kavan to obešel a smlouvu podepsal. Podezření z korupce bylo tak velké, policie to odhadovala na sto miliónů korun, takže Kavana to mohlo stát jeho politickou kariéru, ale Karel Srba to vzal na sebe. Tím to však nekončilo. Na začátku července 2002 ve Vimperku došlo k trestnímu řízení proto Karlu Srbovi, který byl nařčen z toho, že připravoval vraždu redaktorky v MF Dnes Sabiny Slonkové. Bylo zde dosti důkazů, že usiloval o tuto vraždu a plnil jen úkoly Miroslava Šloufa. Karel Srba byl odsouzen k osmi letům vězení za naplánovanou vraždu novinářky, Kavan odmítl přiznat jakoukoli odpovědnost. Nebyli vyšetřováni Zemanovi poradci, Šlouf a Zeman. Takto šel Zeman mnohem dál ve své zločinné a neodpovědné politice
než Klaus.
    
Prorůstání organizovaného zločinu a korupce do státu

    Uvedli jsme citace a parafráze ze dvou čísel časopisu Respekt, které jsou dosti podrobné, abychom mohli podat dostatečné vysvětlení k otázce prorůstání korupce a „praní špinavých peněz“ spolu se zločiny finančního charakteru do našeho právního a společenského systému, především do sféry policejního vyšetřování a propojení policie a vedoucích politických činitelů, zvláště ministrů vnitra. Naším úkolem v této kapitole bude shrnout nejvážnější případy korupcí, praní špinavých peněz a finančních zločinů vyšetřovaných v protikorupčních jednotkách, především v Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality
(ÚOKFK) a Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Poněvadž pro posouzení časového sledu tohoto prorůstání organizovaného zločinu a jednotlivých autorů, kteří se na této machinaci podíleli, nám dostatečně poslouží údaje uvedené v prvé kapitole, na něž odkazujeme, chceme v této druhé kapitole se věnovat jakémusi shrnutí těch nejpodstatnějších skutečností, které k uvedeným zločinům přispěly.
    Předem se musím zastavit u právní úpravy, která nese hlavní vinu na vzniku korupcí a vyšetřovaných zločinů, která umožnila toto úzké propojení policie a vyšetřovatelů s politickými činiteli, zvláště s ministry vnitra. K tomu přispěl v prvé řadě ministr vnitra Stanislav Gross, pozdější premiér, případně další političtí činitelé. A vznik tohoto mechanismu se dotýká za doby vyšetřování „kmotra“ podsvětí Františka Mrázka vydání Policejního předpisu č. 130 Tento předpis svěřuje vyšetřování mocí spojených s korupcí pouze do rukou útvarů speciální protikorupční jednotky, tedy ÚOOZ a ÚOKFK. Poněvadž podle kuloárních informací z policie její šéfové chodí ministrovi vnitra podávat o živých případech zprávy a pak řeší, jak ve vyšetřování dále pokračovat, je to pro úspěšné objasnění kauz zásadním rizikem. To je totiž okamžik, kdy dochází k propojení ministerstva vnitra jakožto všemocného pána nad veškerým vyšetřováním a nad vyšetřující jednotkou, tedy k propojení politiky a jejích zájmů a cílů a poslání policie. Při tomto styku má vyšetřující činitel povinnost jen obecně povrchně informovat ministra vnitra, neseznamovat jej nikterak s podrobnostmi vyšetřování, zvláště se jmény vyšetřovaných osob. Toho jsou si oba funkcionáři dobře vědomi a z toho důvodu také velice důrazně prohlašují, že při jejich styku nešlo v žádném případě o podrobné informování o postupu vyšetřování na straně policie, nýbrž jen o obecné hlášení podřízeného a nadřízeného. Skutečnost je však taková, že ministr vnitra má eminentní zájem se dozvědět, proti komu z politiků je vyšetřování zaměřeno, zda se případně netýká ministra samého nebo někoho z jeho politické strany, policejní činitel svému ministru ochotně vyhoví a podá mu veškeré informace o stavu a obsahu vyšetřování, neboť je závislý svou funkcí na dobré vůli a přízni ministra vnitra. Kontrola však o obsahu sdílené informace neexistuje, neboť se jednalo jen mezi čtyřma očima a nepořizuje se žádný zápis.
     
Ministr vnitra, policejní president a šéf protikorupční jednotky mají nyní více možností, více legálních cest, jak zamezit vyšetřování těch politiků, kteří jsou jim blízcí a které nechtějí zatahovat do vyšetřování. Je samozřejmé, že veškerá tato machinace je na škodu zájmů státu a přispívá jen jednostranně zájmům a potřebám účastníků tohoto styku hlášení. Jde o to ochránit před legitimní policií některé politické exponenty, případně poškodit jejich pověst a zájmy.
    Příkladem takovéto machinace bylo třeba vyšetřování půlmiliardového tendru na Českém statistickém úřadě. Vedení protikorupční policie rozhodlo, že na jeho objasnění budou pracovat jen tři, později jen jeden detektiv, který sám nemohl stačit na vyšetřování daného případu a věc byla pro nedostatek důkazů odložena ad acta.  
    Poněvadž podle uvedeného předpisu 130 o každém započetí vyšetřování musí příslušní detektivové dostat výslovný souhlas vedoucích vyšetřovací jednotky, mohou tito vedoucí pod vlivem ministra vnitra nebo policejního presidenta odmítnout takový souhlas vydat a tím zamezit započetí vyšetřování. Mohou trvat na tom, že běžní detektivové smějí vyšetřovat např. vraždy jen toho druhu, které nemají žádnou souvislost s vyšetřováním korupcí, které spadají jen do kompetence ÚOOZ nebo ÚOKFK. Mohou také tvrdit, že detektiv nemá dosti důkazů k dokončení vyšetřování nebo nějakým jiným způsobem omezit pomoc vyšetřujícímu orgánu, kterému neposkytnou potřebné věci pro podrobné šetření. Náš protikorupční systém je nastaven tak, že velitel protikorupční jednotky ví o úplně všech případech v celé zemi, které přistanou v policejních šuplících a mohly by se týkat někoho z politické scény.“ Záleží to úplně na něm, zda si případ stáhne k sobě do Prahy nebo zda bude na vyšetřování kauz s regiony „jen“ spolupracovat. Tuto pravomoc pak ještě doplňuje předpis z roku 2007, podle něhož musí všichni detektivové protikorupční jednotky ohlásit svému řediteli, že zahajují úkony v trestním stíhání“. Teprve po jeho souhlasu mohou šetřit konkrétní korupci. Takže velitel je vybaven takovými pravomocemi, aby měl takový přehled, co se v Česku na korupčním poli šustne, čím se jeho lidé zabývají. Houbův předpis má ještě jeden nezanedbatelný dodatek. Ředitelé jednotek musí na poradách informovat nadřízené z policejního prezidia, na čem jejich lidé pracují.     
    Ministr vnitra a policejní prezident mohou nařídit vyšetřovacímu orgánu provádět takové úkony, které vůbec nevedou k dosažení úspěchu vyšetřování, které budou jen představovat ztrátu času pro vyšetřovatele, budou jen jakousi formou zdržování, formou „buzerace“ např. provádění naprosto zbytečných úkonů    , hlášení o počtu aut a jejich kol v užívání protikorupční jednotky. Tím připraví vyšetřovatele o čas nezbytný pro řádné vyšetřování. Poněvadž vedoucí činitelé protikorupčních jednotek jsou svou kariérou a vysokým služným zcela závislí na ministru vnitra a policejním prezidentu, kteří mají ve své kompetenci je odvolat, přeložit na méně lukrativní funkci, dokonce proti nim podat návrh na trestní řízení, jak se také v našem státě ve sledované době stávalo. Samozřejmě, že všechny tyto podvodné machinace ze strany politiků a odpovědných činitelů policie byly vyloženými zločiny. Ministři vnitra a vedoucí političtí funkcionáři někdy dokonce dávali příkazy členům vyšetřovatelských jednotek, aby místo běžné protikorupční agendy se věnovali vyšetřování vymyšlených trestních kauz stoupenců opozičních politických stran, které bylo třeba z politických důvodů zbavit jejich moci. Vzpomeňme jen na kauzu „Olovo“vyvolané za vlády Miloše Zemana a za vydatné pomoci jeho vedoucího poradce Miloslava Šloufa, na Grossovu nechvalně známou vyšetřovací skupinu „Mlýn“, na křivé obvinění výkonného šéfa ÚOOZ, Jana Kubiceho, který byl persekvován a souzen jen proto, že řádně vyšetřoval případ „kmotra“ Mrázka, zveřejnil o tom podrobnou zprávu, která obsahovala i určité indicie o nedovolených zásazích vedoucích politiků do vyšetřování. Nakonec sice byl zproštěn obžaloby, ale podrobné šetření prováděla poslanecká sněmovna pod vedoucím ministrem vnitra, proti kterému svědčily i indicie Kubiceho zprávy.
    Hlavním nedostatkem naší policie byla skutečnost, že odvoláním četných policistů a jejich persekucemi trpělo celé vyšetřování, že ve vyšetřování neexistovala potřená kontinuita vyšetřovatelů, že jejich funkce byly rušeny, vyšetřovatelé buď byli odvoláváni nebo sami ze strachu a znechucení podávali resignace, že v uvedené době odešlo z policie kolem stovky detektivů a policistů,  že jen ministr vnitra Ivan Langer zrušil asi dvacetičlennou skupinu odborných vyšetřovatelů finančních a korupčních kauz, která právě kvůli své  kvalifikaci byla vytvořena..
    Hovoříme-li o prorůstání organizovaného zločinu a korupce do celého státu a do jeho jednotlivých politických složek, znamená to, že těchto zločinů se dopouštějí vedle hospodářských činitelů představitelé těchto státních složek, politické strany, policie, případně státní zastupitelství, politici, ministři i soudci atd., takže toto prorůstání představuje velké zlo ve státě a v lidské společnosti, a to na úkor obecného blaha občanů. Obecné dobro totiž není jen skutečností, že lidé jsou na tom hospodářsky a hmotně lidsky dobře, je však porušována jejich svoboda občanská a lidská. Vyskytují-li se někteří filosofové, kteří popírají tuto instituci obecného dobra, připomíná nám to analogický středověký a novověký boj tak zvaného „nominalismu“, totiž neuznávání reality a entity obecných pojmů, universálií, jimiž se budeme zabývat někdy příště.
    Ale v souvislosti s tímto prorůstáním organizovaného zločinu a korupce do státu a společnosti, napadá nás ještě jedno větší zlo, které vylučuje možnost a existenci státu vůbec. Míníme tím toto: Předpokladem života a životnosti každé lidské společnosti, a tedy i státu, je skutečnost, že je plně zachováván jistý právní a morální řád všemi lidmi. To platí jak pro všechny občany obecně, tak také i pro jednotlivé vedoucí složky státního celku. Stát má prostřednictvím těchto svých složek chránit vnější i vnitřní bezpečnost státních občanů, jejich integritu, jejich předpoklady vědění, vzdělání, výchovy, materiálního uspokojení atd. K tomu slouží všechny složky státu, nejen policie a bezpečnostní orgány, nýbrž také parlament, vláda, politické strany, vzdělávací orgány, zdravotnické orgány, ekonomické orgány atd., které všechny žijí v poslušnosti a v duchu nadřazeného státního a morálního řádu, promítnutého do jednotlivých ústav a veškerých složek řádů, dopravních, vzdělávacích a všech ostatních stanov, soudů a ústavních soudů. Pokud ve státě nejsou zachovány tyto předpoklady řádu Božího a lidského, stát i národ tím, nezbytně hyne, zaniká a končí, nemůže bez řádu existovat, neboť tento jeho řád je podstatou státu a lidské společnosti. Prorůstáním zločinů a korupcí do státu jsou občané zbavováni obecného blaha a svobody, neplněním řádu lidské společenství zaniká, hyne a končí
Pro objasnění existence a podstaty řádu budiž dovoleno citovat definici řádu, vymezenou vysoce erudovaným filosofem, ekonomem a právníkem Haykem:  „Řádem budeme nadále označovat ten stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů má k sobě navzájem tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží jako správná“. Potud Hayek.     

Můžeme proto uzavřít tuto kapitolu tak, že veškeré prorůstání organizovaného zločinu a korupce do našeho státu vděčí existenci „opoziční smlouvy“, uzavřené Klausem a Zemanem, kdy tyto zločiny nabyly nebývalé a závratné výše.

Plocek Josef