1.
Ottova encyklopedie řadí osvícenství do dvou pojmů, do „osvěty“ a do „osvícenství“. Zatímco osvětu v jejím počátku klade do století XV. a XVI., tj. do období, kdy renesance a reformace v Evropě nastoupila po době ústupu dřívější filosofie a středověkého křesťanství, osvícenství je řazeno do XVIII. století jako navázání na filosofii anglickou a francouzskou. Ottova encyklopedie vymezuje „osvětu“ jako „volné užívání rozumu proti dogmatům výzpyt zamezujícím.“ Prvotní význam zde má proto rozum jako jediný nástroj lidského poznávání a kritika je vedena v jeho smyslu proti „všemu tmářství a naduté vypínavosti, jež se chce krýti autoritou poznatků jinak než zkoumáním nabytých. Osvěta jest kult rozumu, pěstění i uctívání jeho zároveň“. Pokud pak výsledky noetického bádání zužují užívání rozumu na oblast zkušenosti, nikterak to nejde ve prospěch teoretického dogmatismu, neboť rozum i takto omezený je převládajícím a vysoce účinným nástrojem. Rozum proto je „conditio sine qua non“ i pro etickou kulturu a pro praktické vymoženosti denního života.
Masarykův slovník naučný řadí osvícenství do období 2. polovice XVIII. století a jako hlavní osvícenské myslitele ve Francii uvádí Voltaira, Montesquieua, Condillaca, Diderota a Roussaua, v Německu pak Lessinga. Osvícenství vychází rovněž z anglické zkušenostní filosofie Johna Locka. Osvícenství podle Masaryka „účtuje s dosavadním řádem v církvi a ve státě. Jeho noetika je dogmatický racionalismus.“ Jestliže s počátku v psychologii je „osvícenství materialisticko monistické, později pilně se zabývá psychologií citu (Rousseau a Lessing), ba dochází až k sentimentálnosti“. Osvícenství je deistické (Bůh je dobrý, ale ne všemohoucí), v pedagogice věří v „přirozenou výchovu“, i náboženství je „přirozené“, v Německu se projevuje pietismem; jeho vládní forma se mění podle charakteru a kulturního stupně národů, je aristokratické a v metodách absolutistické (Josef II.).
Komenského slovník naučný řadí osvícenství jako filosofii do druhé poloviny 18. století a charakterizuje je jako „empirii, dogmatický racionalismus, snahu po přirozené výchově a náboženství, po suverenitě národa“.
The Encyclopedia Americana definuje osvícenství jako filosofii „jména populárně daného mnohému filosofickému myšlení 18. století, které se stranilo pověry a zavádělo rozum jako základ všeho myšlení a všech pravidel chování. Zahrnovalo empirismus a deismus anglické školy, sensualismus francouzský, jakož i německý ultra-nacionalismus. Je v něm zastoupen silně individualismus.
Schweizer Lexikon pro osvícení volí „označení pro velké evropské duševní hnutí, které začalo poměřovat vše mírou rozumu probuzeného k samostatnosti, osamostatňovalo všechny kulturní oblasti v radostnou pozemskost.“ Lexikon řadí osvícenství do 17. století jako navázání na renesanci, v 18. století se stalo vládnoucí mocí ve všech evropských národech. Mezi osvícenské myslitele se zařazují v Anglii John Locke, deisté, David Hume, ve Francii Voltaire, Descartes, encyklopedisté, v Německu Leibniz a Lessing, v Holandsku Spinoza, ve Švýcarsku Rousseau; osvícenští vládci byli především Friedrich II. Pruský a Josef II. rakouský. Osvícenství podle tohoto lexikonu se stalo středem myšlení, obíralo se morálkou a podřízeností všeho rozumu ve prospěch svobody, blaha a humanity, pojímalo život optimisticky, zaměřovalo se racionalisticky, bylo ovlivněno mechanistickou matematickou přírodní vědou, stavělo věčné pravdy rozumu nad náhodné dějinné pravdy, svobodu proti tradici, mělo vliv na náboženský postoj a myšlení, potíralo racionalismem a empirismem tajemství dřívějšího světového názoru, vedlo kritiku bible a pojmu Boha v její podobě, odmítalo víru ve zjevení a uznávalo jen přirozené náboženství, Kristus byl nositelem přirozeného náboženství, odsunulo do pozadí nebo přímo odmítalo biblické a dogmatické učení, dospívalo k atheismu, uznávalo rozumově podloženou přirozenou mravnost, vedlo k toleranci, podporovalo výchovu, vzdělávání a humanitu, ovlivnilo Francouzskou revoluci.
Der Grosse Herder definuje osvícenství jako epochu, „která nastupuje v kulturách, když zvlažní náboženská tradice a má získat nový princip kulturní jednoty z reflexe rozumu.“ Osvícenství usiluje o osvobození od autority a předsudků, jeho racionalismus zakládá vše na rozumu, rozum zaručuje a identifikuje u každé pravdy její charakter jistoty, vychází se z individualismu, empirismu, naturalismu, přičemž racionalismus vede k positivismu a materialismu, ale i deismu a determinismu, empirismus v sensualismus a skepticismus. Bůh sám je v deismu jen zákonem rozumového světa, do něhož nemůže nijak zasahovat. Pokud osvícenství zůstalo vnitřně ještě církevním, odmítá papežství (Febronius, Josefinismus) a celibát kněží. Protestantský pietismus má charakter osvícenský. Osvícenství má vliv na pedagogiku, politicky se projevilo v absolutismu a v suverenitě lidu.
Meyers Neues Lexikon definuje osvícenství jako „zvláštní etapu občanského myšlení, duševní hnutí navazující na renesanční humanismus a na reformaci, hnutí spojené s rozporným výtvorem kapitalistického způsobu výroby v lůně feudalismu, jako zájmový výraz ideologické, sociální a politické emancipace občanství“. Formuluje se zde celý „Třetí stav“, zřizuje se nová společnost založená na rozumu, popírající feudální absolutismus spočívající na pověře, privilegiích a despotické libovůli. Nastoluje se celková optimistická ideologie osvícenců, orientovaná na ovládání přírody a na vědecký pokrok, ovlivňující především vývoj přírodních věd, matematiky a mechaniky, podpory objevů a vynálezů. Počátek osvícenství se tu datuje v rozporu ke středověké scholastice k filosoficko-vědeckému myšlení – skrze F. Bacona a Descarta na přelomu 16. a 17. století – do století osmnáctého, uvádí se jeho vliv na T. Hobbese a na jeho úsilí o odpoutání od scholastiky, na příklon k racionalismu, materialismu, k Newtonovu metafyzickému materialismu, k Lockově filosofii koncipující lidský obraz jako jednotu přirozeného, rozumového a poznatkově a teoreticky odůvodněného. Francie se stala podle lexikonu „klasickou“ zemí osvícenství, „poněvadž se zde vyhrotily boje mezi feudální absolutistickou monarchií a Třetím stavem nejradikálněji a vedly k Francouzské revoluci politicky upřednostňující vládu buržoazie. Osvícenství nabývá stále více a více charakteru antiklerikálního, atheistického a materialistického. Lexikon přihlíží ve srovnání s jinými zvláště ke vztahu osvícenství k ekonomické a sociální stránce doby, k buržoazii a Třetímu stavu.
Lexicon Universal Encyclopedia definuje osvícenství jako „jméno dané intelektuálnímu hnutí, které převládalo v západním světě během 18. století“. Je spojeno se vzestupem moderní vědy, se sekulárním aspektem společnosti a silným důrazem na rozumové poznání. Nejextrémnější a nejradikálnější myslitelé osvícenství, Denis Diderot, markýz Condorcet, zastávali filosofický racionalismus odvozující své metody z vědy a z přírodní filosofie, „které by nahradily náboženství jakožto prostředek poznávání přírody a určení lidstva. Mírnější stoupenci osvícenství, jako Voltaire, Hume, byli materialisty, pantheisty a atheisty. Všichni osvícenci se považovali za pokračovatele filosofů a přírodovědců 17. století, Francise Bacona, Galilea, Descarta, Leibnize, Isaaca Newtona a Johna Locka, „rozvinuli plodné metody racionálního a empirického zkoumání a prokazovali možnost světa vytvořenou aplikací poznání lidského prospěchu. Filosofové věřili, že věda by mohla odhalit přírodu, jak tato opravdu je, a tak ukázat, že by mohla být kontrolována a s ní manipulováno. Tato víra poskytla snahu rozšířit vědecké metody do všech polí zkoumání, budujíc tak základ pro rozvoj moderních sociálních věd.“ Osvícenské chápáni bylo pro naplnění práva svobodně myslit a vyjadřovat své názory bez cenzury nebo strachu z potlačení“. Bylo proti netoleranci zavedených křesťanských církví své doby, proti autoritativnosti světských vlád v Evropě, usilovalo primárně o účinnost a administrativní řád, podporovaný „osvíceným despotismem takových vládců, jak byl císař Josef II. Rakouský, Friedrich II. Pruský a ruská Kateřina. Osvícenství stavělo na teoriích racionalistických, republikánských a přirozenoprávních, rozšiřovalo je. Podle lexikonu osvícenství končilo v západní Evropě po revolučních změnách Francouzské revoluce a napoleonského režimu, „když tyto odhalily náklady politického programu“, když „nacionalismus odstranil své kosmopolitické hodnoty a přesvědčení o lidské přirozenosti a romantikové napadli jeho víru, že čisté inteligentní odpovědi by mohly být nalezeny na každou otázku, která byla hledána pro svobodu a štěstí. Skepticismus zmizel v náboženském oživení let 1790 a raných 1800.“
Potud stanoviska slovníků.
2.
Věnujme nyní svou pozornost jinému pohledu na podstatu a obsah pojmu „osvícenství“, jak je toto předmětem díla „Die Kirche im Zeitalter des Absolutismus und der Aufklärung.“ Uvedené dílo vychází z toho, že „duchovně dějinná epocha, která byla nazvána jako ´Krize evropského svědomí´, vyznačuje ve svém jménu ´Lumieres´ (francouzsky), ´enlightement´ (anglicky), ´illuminismo´ (italsky) méně takovou krizovitost než její dalekosahající původ z fyziky světla odkázané od Augustina vznikajícím Západem. Výraz ´Aufklärung´ používaný od poloviny 18. století odpovídá staršímu francouzskému ´éclaircissement´ . Ale augustiniánské ´illuminatio´ Boží v člověku je nyní více chápáno jako sebeosvícení ve světle autonomního rozumu, kteréžto zmocnění lidského ducha má svou předhistorii v síle tvrzené tomismem, ve vědění o stvoření k analogickému vědění vzešlému z Boha, jenže ovšem nyní jemu předpokládaná racionalita, mající spojovat podle scholastické filosofie, má hledat svůj důvod v sobě samé.“ Autor dále uvádí, že racionalismus osvícenství ve svém původním chápání dějinně není myslitelný bez filosofie scholastiky, tak také nový pojem antiinstitucionalismu osvícenství obsahuje v sobě tento filosofický základ, třebaže jeho podklad je navíc proticírkevní, stavějící na racionalistickém přirozeném právu a nakonec ústící do revoluce, přičemž toto nové pojetí je spojeno s niterností pietismu. I když osvícenský racionalismus a antiinstitucionalismus se nyní emancipuje z vlastní tradice a vytváří předpoklad pro universální pojetí osvícenství od jedné humanity, přesto neztrácí svůj dřívější charakter historicko chápané podstaty křesťanské spásy. Nové osvícenství může být považováno „za výsledek staleté ´diastázy´ (mezery) středověkých dějin, diastázy mezi duchovním a politickým obsahem, mezi niterností a institucí, mezi svobodou a autoritou, mezi světem a Bohem, tak je osvícenství právě tak výsledkem této diastázy a zároveň krizí evropského ducha, která je charakterizována institucionálně tím, že nyní již církev ´ztratila vedení´ a s křesťanstvím, z něhož osvícenství pochází, je učiněn veřejný proces rozdílný ovšem podle různých osob a zemí v míře ostrosti.“ Přitom můžeme konstatovat, že ačkoliv existuje zde jakási komplexita mezi dřívějším pojetím osvícenství a pojetím novým, nacházíme tu i jistou vnitřní rozpornost. Nově tu vládne skepse proti dogmatům křesťanského vyznání, proti jistotě kartesiánského vědomí „vrozených idejí“ stojí psychologický empirismus Johna Locka s širokým vlivem na Montesquieua, Voltaira a Rousseaua a s vyústěním do sensualismu. David Hume se chytí deismu jako nového dogmatu a kritizuje „přirozené náboženství“, které mělo překlenovat historická náboženství zjevení „jako prázdnou konstrukci, na jichž místě postaví ve smyslu psychologie náboženskou potřebu pramenící ve strachu a naději, jako jednu ze všech svých potřeb.“ Přesto teologie zůstává tu zachována. Racionalismus osvícenství je radikalizací západní racionality, neuznává tajemství člověku vždy neznámá, naturalismus je jak objevením světa, tak i ztrátou vší dimense „ve zkráceném materialistickém významu“, původní přirozené právo je odteologizováno, tolerance je jak „indiferentismem, tak i po rozpuštění středověkého universalismu nihilistickým skepticismem. „Osvícenství může být chápáno jen v této své ambivalenci, která se ukazuje zvláště zřetelně ve svém zcela zlomeném vztahu k ideji pokroku, která nastoupila na místo zaslíbené v tradované víře ve spásu… Pokud ponecháváme osvícenství v jeho dějinném uložení, není lehké vytvořit jeho počátek. Rozdíl vůči humanismu spočívá v tom, že tento přes své silné pohanské rysy je třeba řadit ze značné části ještě k proticírkevní kritice a reformaci a tam, kde zavádí sekularizaci, zdaleka šetřil teologickou oblast. Nejzřetelněji se to dá poznat ve vývoji vztahu dějin; humanistické psaní dějin má za předmět regionální oblasti, vymezuje je podle středověkého horizontu dějin spásy, obrací historickou kritiku na její předměty, nechává však – oproti Voltairovi - nedotčenu Historia Divina kritikou“. Potud cit. dílo.
3.
Shrňme nyní předchozí body sub specie křesťanského myšlení.
Náš pohled na osvícenství se podstatně liší od toho, zda vycházíme z původního pojetí osvícenství, pojetí svatého Augustina a jeho následovníků, jakožto Bohem osvícení rozumu a přijetí takovéhoto myšlení pro posouzení a posuzování myšlení a jednání celého denního života či zda pro nás bude východiskem dějinně pozdější pojetí osvícenství jakožto racionalismu a antiinstitucionalismu emancipujícího se z vlastní tradice, majícího na sebe navěšeny všechny ty přehnané a na sebe navěšené komponenty, kterými jsou nemírný a dogmatický racionalismus, liberalismus, nacionalismus, nihilismus, materialismus, atheismus, deismus, pantheismus, naturalismus, indiferentismus, positivismus, sensualismus, antitradicionalismus, empirismus, skepticismus, agnosticismus, antiklerikalismus aj. První pojetí osvícenství je ryze a vpravdě křesťanské, zatímco druhé pojetí pro všechny své uvedené -ismy je pro křesťanství nepřijatelné, třebaže ve své podstatě stojí stále ještě na svém původním postoji. Křesťan nemůže souhlasit s antiinstitucionalismem osvícenství, který je zaměřen proti církvi jako instituci, proti učení církevnímu, proti zjevenému náboženství plynoucímu z bible a křesťanské tradice. Jde především o antiinstitucionalismus církve, i když antiinstitucionalismus se může týkat i veškerých institucí, zřízení, svátostí, manželství, práva, etiky a ostatních. A poněvadž moderní sekulární, atheistická a materialistická doba chápe osvícenství v tom druhém smyslu, nelze věřícímu křesťanu s takovýmto pojetím osvícenství souhlasit, i když by byl obviňován ze zaostalosti, nepokrokovosti, nevědeckosti a nehumánnosti. Je nesmyslné stavět do ostré opozice křesťanství a humanitu, když je více než jasné, že humanita v běžném lidském chápání je svou podstatou křesťanská, bereme-li v úvahu lidskou antropologii v tom pravém jejím smyslu, bereme-li člověka jako tvora s jeho transcendencí, podobného svému Stvořiteli a jemu podřízenému, žijícího a živého „sub specie aeternitatis“.
Literatura: „Die Kirche im Zeitalter des Absolutismus und der Aufklärung.“
Herder - Freiburg, Basel - Wien. 1985.
Naučné slovníky: Ottova encyklopedie, Masarykův slovník naučný,
Komenského slovník naučný, The Encyclopedia Americana,
Schweizer Lexikon, Der Grosse Herder, Meyers Neues Lexikon,
Lexikon Universal encyclopedia.
Josef Plocek