Pluralismus a pluralita vymezená naučnými slovníky

Filosofické hledisko: Ottův naučný slovník považuje pluralismus za termín filosofický, „kterým se označuje, že mnohost bytostí jest podkladem světa.“ Příkladem je atomismus. Dodatky Ottova naučného slovníku upřesňují filosofické pojetí ontologickými směry, „které předpokládají buď mnohost podstaty, tedy substanciální rozrůzněnost skutečnosti (na rozdíl od směrů monistických, které uznávají podstatu jedinou, buď hmotnou nebo duchovní, resp. na rozdíl od dualismu, který uznává obě tyto podstaty; nebo které předpokládají neuzavřenost, tedy nejednotnost skutečnosti, směřující k jednotě jako svému (vývojovému) cíli.“ Pro Masarykův slovník naučný pluralismus je ve filosofii „nauka, která uznává několik základních principů (na rozdíl od monismu a dualismu). Tedy věří, že je např. mnoho světů, nebo že se skutečnost skládá z mnoha individualit nebo že skutečnost tvoří nové a nové věci, takže jednota není na počátku, nýbrž na konci dějství“. Podle Schweizer Lexikon „pluralismus je 1) filosofické učení, že rozličnost věcí se nedá převésti na jeden praprincip, nýbrž na mnohé, 2) ve státovědě teorie, která považuje stát za jednu z institucí, která se podstatně odlišuje od ostatních sociálních výtvorů (např. církví, odborových organizací). Z toho plynou spojené státní suverenity a postoj, který se blíží anarchismu.“ Der Grosse Herder definuje, že „pluralismus na rozdíl od monismu a dualismu spočívá na názoru na skutečnost z mnoha základních elementů, na tom, že je strukturován z více vzájemně neodvoditelných vrstev bytí a plyne z více na sebe nepřevoditelných důvodů bytí.“  The Oxford English Reference Dictionary vymezuje pluralismus jako „1) držení více než jednoho úřadu, zvl. církevního nebo benefičního, v jednu dobu; 2a) politická teorie odvolávající se na autonomii a podržení identity pro jednotlivá tělesa spíše než rozvoj ústředního státu; 2b) forma společnosti, v níž členové menšiny zachovávají své nezávislé kulturní tradice; 3a) systém, který uznává více než jeden konečný princip nebo druh bytí (opak monismus); 3b) v morální filosofii teorie, že existuje více než jedna hodnota a že nemohou být redukovány jedna na druhou.“
Hledisko právní: Encyclopaedia Britannica uvádí: „Pluralita ve volebním zákoně USA znamená, že kandidát obdržel více hlasů než nějaký jiný kandidát veřejného úřadu, o který se ucházejí tři nebo více kandidátů. Úspěšná kandidátská pluralita je počet hlasů, které kandidát obdržel navíc nad hlasy nejbližšího z populárních kandidátů. Pluralita hlasů ve výsledku je dostatečná pro volbu mnoha úřadů, pro mnoho jiných je třeba absolutní majority. V posledním případě, když žádný kandidát nedostane absolutní požadovanou většinu hlasů ve volbě, činí se často opatření druhého kola voleb, obvykle mezi dvěma kandidáty, kteří obdrželi počet nejvyšší a druhý nejvyšší. Termín se užívá také tak, že znamená držení více než jednoho veřejného úřadu současně jednou a touže osobou. V obecném právu přijetí druhého úřadu s funkcí neslučitelnou s funkcí prvou. Ústavními opatřeními nebo statutem amerických států se zakazuje pluralitní držení úřadů různých druhů, například dva placené úřady, dva okresní úřady, jisté úřady dohromady s jiným.“ Staats Lexikon ve stati Pluralismus a pluralistická demokracie uvádí, že „pluralismus je ražen ve vyspělých průmyslových státech duchovně a politicky hlavně osvícenstvím a občanskou revolucí. V těchto společnostech jsou četné sociální, ekonomické, politické, kulturní a světonázorové zájmy a pro ně nastupující legitimní účinné skupiny, organizace a instituce, které bojují mezi sebou o vliv a uplatnění.“ Jde přitom o politické strany, odborové organizace, svazy práce, charitativní organizace, církve atd. To je přivádí do konfliktů, týkajících se norem a základní orientace společnosti. Má-li se společnost vyhnout chaosu a anarchii, musí zachovávat nějaký řád, autonomii a oprávnění pluralitních sil k právnímu zajištění a omezení. Pluralitní společnost je vyloženě otevřená a dynamická. Slovník dále konstatuje, že k pluralitním společnostem patří „integrálně jako nutná a přiměřená řádová forma svobodně právní demokracie, (nazvaná také pluralitní demokracií). Demokratický právní stát se chová vůči pluralitě světonázorových a sociálních sil a motivací jednání otevřeně a pořádá prostor svého působení…Stát má proto odpovědnost dbát o zachování tolerance a míru mezi pluralitními silami. Z toho důvodu vykonává panství, ale to může jen podle své úlohy, když výkon panství je demokraticky legitimován, strukturován a kontrolován.“ Nositelé panství musí projíti svobodnými, rovnými, všeobecnými a tajnými volbami, aby došlo k oddělení mocí zákonodárné, výkonné a soudní, vzájemně se omezujících, kontrolujících a vytvářejících příslušné kompetence pro jednotlivé složky státu. Aby byl pluralismus funkční a existence schopný, předpokladem je základní konsens v těchto strukturálních principech a vzájemná tolerance. Proto pluralismus jako řádový princip podle slovníku není pojmem absolutním, nýbrž relativním a relacionálním.
     Pokud se týče plurality politických stran, slovník požaduje jako integrální součást pluralismu systém více stran, které by zahrnovaly spektrum různých politických zájmových směrů, přičemž nadměrný růst počtu politických stran lze usměrnit např. 5%ní klausulí pro připuštění do parlamentu.
     Oxfordský slovník světové politiky se zabývá termínem pluralismu z hlediska dějinného a uvádí: „Termín pluralismus byl vytvořen právními studiemi a politickou vědou 20. století pro označení teorií, které důrazně akcentovaly význam jiných lidských společností než „stát“. Historické perspektivy nabízejí tři prozatímní fáze rozvoje pluralismu. První fáze, k níž se pluralismus výlučně vztahoval, je spojena s prvními dvěma desetiletími 20. století v opozici k převládajícím doktrínám o výlučné suverenitě státu. Tato forma může být nazvána zákonný pluralismus. Zastánci zákonného pluralismu trvali na tom, že koncepce státu jako jediné a naprosto suverénní asociace byla jednoduše chybná jako skutečnost. Navíc by žádný stát, který by se pokusil dosáhnout absolutní vnitřní suverenity, nebyl morálně ospravedlnitelný. Ve 20. letech si zákonný pluralismus získal velké množství zastánců. V průběhu následujícího desetiletí však zájem o zákonný pluralismus velkou měrou opadl a ve Velké Británii a v USA téměř vymizel. Kritikové tvrdili, že zastánci zákonného pluralismu svoje tvrzení přehnali, když nesprávně vylíčili převažující doktríny týkající se suverenity, a přehnali relativní sílu a důležitost asociací ve srovnání se státem (silné střední orgány prý jsou nezbytné pro všeobecné blaho). Od poloviny padesátých let do poloviny šedesátých let se pluralismus projevil znovu v souvislosti s tím, že základní složkou moderních demokratických řádů je existence asociací, které jsou relativně navzájem a na státu nezávislé. Tuto perspektivu lze nazvat demokratický pluralismus (Rousseau, Alexis de Tocqueville).  Antipluralističtí kritici naopak zdůrazňovali, že při úvahách o pluralismus byly opomenuty nedostatky demokratického pluralismu v praxi. V 80. letech se touha po pluralismu stala voláním po oponentech teorie a praxe autoritářské vlády v komunistických zemích ve Východní a Střední Evropě a v SSSR.“  Naučný slovník The World Book Encyclopedia uvádí: „Většina národů má jak veřejné, tak soukromé vlády na tvorbu a vynucení pravidel chování. Tyto země se nazývají pluralistické, poněvadž veřejné nebo soukromé skupiny mají legitimaci a mohou působit na chod země. Skupiny reprezentují obchod, zemědělství, práci, etnické nebo rasové segmenty společenské práce, spolupracují s veřejnou vládou na rozvoji veřejné politiky. Každá skupina vykonává tlak na druhé a na veřejnou vládu. Dohromady provádějí vyrovnávání tlaků, zadržují jednotlivé skupiny, aby převzaly samy moc. V pluralistických společnostech interakce mezi zájmovými skupinami je způsob pro tvorbu veřejného mínění. Svoboda jednotlivce je nejdůležitější hodnotou pluralistického systému.“

Vztah církve k pluralismu

     Otázka plurality představovala a přestavuje stále pro církev velký problém, uvážíme-li, že existují nejen četná mimokřesťanská náboženství, ale že od katolické církve se v běhu dějin odloučily další křesťanské církve a náboženské směry. Církev se s nimi vypořádávala a vypořádala cestou svých encyklik devatenáctého a dvacátého století a především 2. vatikánským koncilem.
     Tak pastorální konstituce „Gaudium et Spes“ praví: „Je velmi důležité, a to zvláště v pluralistické společnosti, aby byl správný názor na vztahy mezi státem a církví, aby se jasně rozlišovalo, co jednotliví nebo sdružení křesťané, vedení křesťanským svědomím, dělají svým jménem jako občané, a co spolu se svými duchovními pastýři dělají jménem církve. Církev, která se vzhledem k svému úkolu i pravomoci nemůže nijak směšovat se státem a neváže se k žádnému politickému systému, je zároveň znamením a záštitou přesažnosti lidské osoby. Stát a církev jsou ve své vlastní oblasti jeden na druhém nezávislí a autonomní. Obě společenství však slouží, i když z různého odůvodnění, osobnímu i společenskému povolání člověka. Tuto službu pro dobro všech budou moci vykonávat tím účinněji, čím lépe budou obě pěstovat mezi sebou zdravou spolupráci, s přihlédnutím i k místním a dobovým okolnostem. Církvi vždycky a všude budiž dovoleno s opravdovou svobodou hlásat víru, učit své sociální nauce, bez překážek plnit svůj úkol mezi lidmi a posuzovat z hlediska mravního i ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší; přitom bude používat pouze všech těch prostředků, které jsou v různých dobách a v různých poměrech přiměřené evangeliu a dobru všech lidí.“
     V prohlášení o náboženské svobodě „Dignitatis humanae“ se uvádí: „Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musejí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. Toto právo lidské osoby na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem. Příkazy Božího zákona vnímá a poznává člověk prostřednictvím svého svědomí. Jím se má věrně řídit při všem svém počínání, aby dospěl k Bohu, svému cíli. Nesmí se mu však ani zabraňovat, aby jednal podle svého svědomí, především ve věcech náboženských. Svoboda neboli volnost od nátlaku v náboženské oblasti, která přísluší jednotlivým osobám, má jim být přiznána i tehdy, když jednají společně. Existenci náboženských společenství totiž vyžaduje společenská povaha jak člověka, tak náboženství samého. Proto těmto společenstvím právem náleží svoboda – pokud se neporušují spravedlivé požadavky veřejného pořádku – řídit se vlastními pravidly, veřejně uctívat svrchované Božství, pomáhat svým členům při prožívání náboženského života, vzděláváním je podporovat a zřizovat instituce, v nichž členové spolupracují na utváření svého života podle svých náboženských zásad. Obecné blaho společnosti – totiž souhrn životních podmínek společenského života, jejichž prostřednictvím mohou lidé plněji a snáze dosáhnout své dokonalosti – záleží především v zachovávání práv a povinností lidské osoby. Proto mají chránit právo na náboženskou svobodu jak občané a společenské skupiny, jak státní moc, tak také církev a jiná náboženská společenství, a to každý způsobem přiměřeným jeho odpovědnosti za obecné blaho.“
     Apoštolský list Pavla VI. „Octogesima adveniens“  ve stati Pluralismus náhledů uvádí: „V konkrétních situacích a se zřetelem na vztahy, v jakých kdo žije, musíme uznávat zákonitou rozmanitost možných přístupů. Tatáž křesťanská víra může vést k rozdílnému angažování. Církev vybízí všechny křesťany k dvojí povinnosti: pronikat svět křesťanským duchem a nově ho utvářet, aby se zdokonalily struktury a přizpůsobily se opravdovým potřebám doby. Jestliže se křesťané rozhodnou pro různé cesty a na první pohled se tak budou jevit jako protivníci, pak od nich církev žádá, aby se v dobré vůli navzájem snažili pochopit stanoviska a argumenty toho druhého. Poctivé zkoumání, jak se kdo chová a je-li to počestné, vnukne každému postoj hlubší lásky, která přes všechny rozdíly, které jako takové uznává, důvěřuje, že úmysly se uvedou v soulad a dosáhne se jednoty. ´Neboť co věřící spojuje, je silnější, než co je rozděluje´. Je známo, že pro mnohé z těch, kdo jsou zapojeni do moderních struktur a vztahů společenského života, jsou hnacím motorem postoje a závazky vládnoucích v těchto strukturách, ne-li dokonce sobectví; že jiní zase pociťují stavovské a transkulturální solidarity tak hluboce, že přejímají všechny názory a volby způsobů jednání od svého okolí. Proto by se každý měl starat, aby zkoumal sám sebe a aby se rodila pravá svoboda v Kristu, která umožňuje, aby se lidé, kteří utvářejí i podmínky zcela individuální, otvírali k přijetí obecných hodnot. Stejně tak na sebe berou křesťanské organizace různých forem povinnost společného působení. Nemají nahrazovat veřejnoprávní instituce, ale mají překonávat svá specifika a vyjadřovat způsobem sobě vlastním jednoznačné požadavky křesťanské víry na náležité a nezbytné změny v lidské společnosti. Dnes více než kdy jindy bude moci být Boží slovo hlásáno a slyšeno jenom tenkrát, je-li doprovázeno svědectvím moci Ducha svatého. Neboť on působí při službě křesťanů jejich bratřím, ve chvílích, kdy jim jde o život a budoucnost.“
     Jan XXIII. v encyklice „Pacem in terris“,  o míru mezi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě, praví: „V encyklice Matka a učitelka jsme naléhavě připomněli, že je naprosto nutné zakládat dostatečné množství sdružení nebo korporací schopných dosáhnouti cílů, které jednotlivec nemůže účinně sledovat. Taková sdružení nebo korporace je třeba pokládat za nezbytný a nenahraditelný nástroj k zajištění osobní důstojnosti a vlastní svobodné a nedotknutelné odpovědnosti…Světová politická moc musí vzniknout na základě společné dohody, nesmí být vnucena… Tato všeobecná autorita, jejíž moc se zdá vztahovat na celý svět a která má vhodnými prostředky vést k dosažení celosvětového blaha, musí být ustavena se souhlasem všech národů, nikoli vnucena násilím. Důvod spočívá v tom, že má-li taková autorita být schopna efektivně pracovat, pak je třeba, aby byla nestranná vůči všem, aby jí byly zcela cizí partikulární zájmy a aby usilovala o obecné blaho všech národů. Kdyby totiž tuto světovou autoritu silnější státy vnutily státům slabším, byla by odůvodněná obava, že se nakonec stane nástrojem dílčích zájmů nebo bude závislá na jednom národě; proto by její akceschopnost a působivost byly nejisté.“
     Podobné a doplňující zmínky nacházíme i v encyklice Jana XXIII. Mater et Magistra“ a v Katechismu katolické církve“.

Současný stav katolického pojetí pluralismu

     Když začátkem 20. století se v Evropě objevily jako nový fenomén společenského života pluralismus a pluralita, musela se s tím církev jako Mater et Magistra v duchu svého principu Ecclesia semper reformanda est nějak
vyrovnat. Pluralismus se svým vznikem a vzrůstem nových entit duchovních i fyzických, nových organizací, korporací a institucí, nových církví a náboženských společností přinášel s sebou nejen kladné stránky, nýbrž také nebezpečná úskalí. Zůstává dřívější pravda pravdou nebo je více pravd s nárokem na platnost, je spása člověka závislá na členství v jediné pravé církvi, je křest podmínkou spasení, dá se věřit všemu, co nám podává Zjevení se všemi těmi tajemstvími a zázraky, je geocentrismus, ale i antropocentrismus nezvratnou realitou? Tyto a další otázky tak stály před dosavadním učením církve a žádaly nestrannou odpověď. A církev se svého úkolu zhostila svým sociálním učením, svými novými encyklikami a především svým 2. vatikánským koncilem.
     Jestliže celému středověku postačila adekvační teorie pravdy, Veritas est adaequatio rei et intellectus, zastávaná Tomášem Aquinským, současnost, jak plyne z článku Karla Šprunka „Současné teorie pravdy“, zná evidenční teorii pravdy, koherenční teorii pravdy, pragmatickou teorii pravdy, konsensovou teorii pravdy, redundační teorii pravdy, korespondeční teorii pravdy, i když hledání pravdy zůstává stále v popředí filosofických snah. Je známo, jak filosofu Karlu Popperovi nestačilo ověření pravdy, verifikace, a razil nový princip v řešení pravdy falsifikaci, čímž „pravda“ zůstala pravdou a nesplynula s relativismem, a skryla se za hypothetické soudy, které dosud nepodlehly falsifikaci. Toto se týká ovšem jen filosofického pojmu pravdy. Otevřenou zůstává dále otázka pravdy jakožto historického faktu a přírodovědeckého faktu, kde postupující věda kriticky vyvrátila dřívější omyly církve a kdy církev se musela vzdát svého dřívějšího výkladu ve smyslu Zjevení.
     Proto církev se vzdala svého jakéhokoli zasahování do záležitostí vědy, přestala být rádcem v otázkách fyzického světa, faktické stránky volby politických a státně vymezitelných řešení, přenechala tuto sféru jak vědě, tak výlučné oblasti laiků a ponechala si pouze věroučnou a morální problematiku této oblasti. Jestliže v době po 1. světové válce v naší zemi existoval v právním řádu tzv. „kazatelnicový paragraf“, který nepovoloval církvi a náboženským společnostem zasahování do politického dění tím, že by ve svých duchovních úkonech, v kázáních, bohoslužbách, poutních obřadech a promluvách doporučovaly věřícím nějakého kandidáta na poslance či politickou stranu pro volbu nebo naopak odrazovala věřící od volby určitého kandidáta za poslance či jiného veřejného politického činitele nebo odrazovala od přiznání volební přízně nějaké politické straně, 2. vatikánský koncil šel v tomto ohledu ještě dále a distancoval aktivní účast církve od politické angažovanosti vůbec a ponechával tuto veřejnou politickou kompetenci a činnost výlučně katolickým laikům, jimž takovouto účast na veřejném dění naopak vřele doporučoval a od nich požadoval.
     Jestliže celý středověk se svými náboženskými boji, soupeřeními a dokonce inkvizicemi bazíroval na otázce pravdy potřebné ke spáse, 2. vatikánský koncil se stal důležitým mezníkem a předělem v této problematice ve prospěch plné svobody člověka, jeho svědomí a lásky k bližnímu. Citace z encyklik a výsledků 2. vatikánského koncilu jsou toho jasným dokladem. Církev se tak distancovala od jakýchkoli náboženských bojů, válek, násilného přivádění k víře a porušování lidské integrity, lidské důstojnosti. Nezmenšila se snaha a péče církve o spásu každého člověka, vyloučilo se však jakékoli donucování, tlak a znásilňování lidské bytosti. Násilné úsilí o dosažení jednoty víry jak u jednotlivců, tak i u náboženských skupin, vystřídaly dialog, rozumová a láskyplná argumentace a modlitba za jednotu víry. Církev si uvědomila, že mnohdy různí lidé mají různý přístup k náboženství a k víře, že se tím také liší jejich přístup k církvím, že mají často svou vlastní pravdu o věci, že svůj názor opírají o své svědomí, který z důvodu lidské svobody a důstojnosti nelze nějak znásilňovat.
     Církev poznala, že výklad přírodních skutečností a jevů s výlučnou oporou na zjevení a slova tradice vůbec neodpovídá v mnoha ohledech výsledkům a výdobytkům vědy a vědeckého poznání a ve věcech zcela přirozených se zřekla jakéhokoli soudu o vysvětlení těchto skutečností a vysvětlení mnohých slov Písma odkazovala na „literární druh“ a na metafory.     
Přitom si musíme být vědomi toho, že i v budoucnosti bude církev čelit nově vznikajícím a rostoucím důležitým fenoménům lidského života a soužití, takže církev bude muset čelit nově a nově nastouplým skutečnostem a hledat ve světle víry úpravu těchto nových vztahů. V souvislosti s naším tématem plurality vychází církev ze skutečnosti, že v moderní době došlo ke značnému nárůstu různých organizací, korporací a institucí, že vznikly četné nevládní organizace, které nejen doplnily různou aktivitu státu, ale v mnoha případech ji dokonce odstranily a vyřadily, aby tak státu byly ponechány jen ty úkoly, na jejichž řešení nestačí ani jednotlivci ani společenská seskupení. Církev zde postupuje zcela v souhlasu se zásadou subsidiarity jakožto vedoucího principu. Moderní doba znamená také vzrůst občanské společnosti, předpokládající existenci demokratického státu, kdy občanská společnost se ujímá také mnohé aktivity, která dříve náležela do sféry státu a kde stát mnohdy se snažil usurpovat ji pro sebe v zájmu své moci. Je třeba přiznat, že existence občanských společností ve státech plně odpovídá modernímu pojetí pluralistické demokracie, která je tím nejvhodnějším řešením veřejného života, kterým za daného stavu vývoje lidstva v dnešní době disponujeme. V této souvislosti si uvědomujeme, že filosof Karl Popper jako nejvyšší hodnotu demokratického státu považoval jeho otevřenost.

     Jak je patrné z uvedeného, církev je si vědoma potřeby principu pluralismu a plurality v moderním životě a na našem stupni vývoje a i když tím nepopírá své přesvědčení o pravosti a jedinečnosti postavení katolické církve ve světě, přijímá zcela tento princip.

Literatura:
Pastorální konstituce „Gaudium et Spes“, o církvi v dnešním světě.   Křesťanská Akademie. Řím. 1983.
„Dignitatis humanae“, prohlášení o náboženské svobodě. Křesťanská  akademie. Řím. 1983.
„Octogesima adveniens,“ apoštolský list Pavla VI., Zvon. Praha. 1996.            „Pacem in Terris“, o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti,   lásce a svobodě. Encyklika Jana XXIII. Zvon. Praha. 1996.
„Mater et Magistra“, encyklika Jana XXIII. Zvon. Praha. 1996.
Katechismus Katolické církve. Zvon. Praha. 1995.

Naučné slovníky:
Ottův slovník naučný, Ottův slovník naučný,Dodatk
Masarykův slovník naučný, Schweizer Lexikon, Der Grosse Herder,
Encyclopaedia Britannica, Staats Lexikon, Oxfordský slovník světové
Lexikcon Universal Encyclopedia, The Oxford English Reference
The World Book Encyclopedia.

Josef Plocek