Positivismus v podání H. J. Störige
Podle Störiga do podstaty Comtova „positivismu“ náleží odmítnutí metafyziky. Základním principem positivismu je vycházet z daností, z faktů, z toho „positivního“ a odmítat jakékoliv úvahy, které by se týkaly oblasti myšlení překračující tuto positivitu. Positivismus konstatuje fakta daná formou jevu a v tomto ohledu se ztotožňuje s postojem Immanuela Kanta a jeho negativního postoje ohledně „věci o sobě“. Comte chce se pokusit uspořádat tyto jevy podle určitých zákonů a z poznaných zákonitostí předvídat budoucí jevy a řídit se podle nich. Pro tento postup je známé stanovisko „Savoir pour prévoir“, tedy poznávat a vědět, abychom mohli předvídat budoucnost. To je také podle Comta smyslem každé vědy. Tento comtovský positivismus tedy považuje za zcela bezúčelné obírat se nějakou „podstatou“ faktu nebo jeho „skutečnou“ příčinou, na čemž si tak zakládala filosofie Aristotelova a myšlení tomistické. Comte chce daná fakta pouze přijímat a zkoumat jejich vztahy k faktům jiným, právě tak daným, a spojovat je podle principu podobnosti a posloupnosti. Comte např. při výkladu tíže svůj postoj uvádí takto: „Kdykoli chtěli myslitelé definovat, čím je přitažlivost (v universu) a tíže (těles na zemi) o sobě, nezbývalo jim, a to ani těm nejvýznamnějším z nich, než vyložit oba principy ze sebe navzájem; buď tvrdili, že přitažlivost je všeobecná tíže, anebo že tíže je zemská přitažlivost. Více než takové úvahy není v dosahu našich schopností a nikdo si nepřeje jít za ně“.
Comte označuje za positivní to, co je smysluplné, užitečné, na rozdíl od nesmyslného a neužitečného. Jenom tím positivním v tomto smyslu je třeba se zabývat jako něčím společensky užitečným. Proto také je nutno se vyvarovat zbytečných sporů dřívější metafyziky a držet se výhradně toho, co se dá přesně definovat.
Comte je autorem zákona tří stadií a praví: „Každá oblast poznání prochází postupně třemi různými etapami (stadii): stadiem teologickým čili fiktivním, metafyzickým čili abstraktním a stadiem vědeckým čili positivním“. 1. V teologickém stadiu probíhá zkoumání „vnitřní povahy věcí“, „prvních příčin“ a posledních cílů. V tomto stadiu vládne přesvědčení, že lze dospět absolutního poznání, toto poznání se hledá a o výsledcích zkoumání a jejich nezvratnosti se nepochybuje. Comte dále dělil toto první stadium na období animismu, v němž lidé považovali jednotlivé objekty za oživené a oduševnělé. Druhé období představuje polyteismus, kde každá oblast jevů má svého boha; existuje bůh moře, větru, ohně, slunce, sklizně apod. Nejvyšší období teologického stadia dospívá k víře v jedinou nejvyšší božskou bytost, monoteismus. 2. Metafyzické stadium je jakási obměna stadia teologického. Nadpřirozené síly a božstva jsou vystřídány abstraktními pojmy a entitami, kde hraje nejvyšší roli jedna obecná entita, „příroda“, považovaná za pramen všech jednotlivých jevů. 3. V pozitivním stadiu poznání člověk a lidstvo dospívají k přesvědčení, že nelze dospět k absolutnímu, teologickému či metafyzickému poznání, zříkají se pátrání po původu a konečném cíli všeho bytí, po pravé „podstatě“ věcí, skrytých za jevy. Místo vysvětlení nějaké věci toto positivní stadium hledá pouze vztahy mezi jednotlivými fakty a faktem všeobecným. Tento jediný fakt, např. gravitace, je považován za ideál. Zákon tří stadií má obecnou svou platnost, ale v prvé řadě platí pro duchovní vývoj lidstva jako celku. Je však aplikován i na jednotlivé vědy i na věková údobí dětství, mládí a dospělosti.
Comte je však i autorem soustavy věd a klasifikace věd. Úkolem positivní filosofie je začleňovat každý nový objev speciálních oborů do všeobecné teorie, řadit, spojovat a pořádat získaná fakta podle principu „podobnosti“ a „posloupnosti“. Positivní filosofie také slouží k objasňování logických zákonů našeho myšlení, ke skoncování s duchovní anarchií různých názorů a k rozumnému a bezrevolučnímu přetvoření celé společnosti. Comte připouští existenci jen šesti věd, matematiky, astronomie, fyziky, chemie, biologie a sociologie. Toto seřazení věd odpovídá také době jejich etablování, vývoji a stoupající dokonalosti. Comte sám je autorem posledního stupně vyspělosti dosaženého v sociologii i autorem sociologie samé. Je zajímavé, že v této soustavě věd, kterou považuje za definitivní, opomíjí existenci „psychologie“. Všechny tyto vědy mají charakter abstraktní, kromě astronomie.
Comtova společenská nauka je současně filosofií dějin, zahrnuje nejen státní, právní a společenský vývoj, ale i vývoj umění, náboženství, vědy a filosofie. Ovšem tento společenský vývoj, Comtem podaný, musíme chápat přísně z hlediska jeho positivistického myšlení a jeho koncepce positivní filosofie, jak uvidíme ještě dále.
Positivismus v podání J. L. Fischera
Podle Fischera Comte se ve IV. kapitole své positivní filosofie pokoušel o formulování programu a jeho pokus vyústil v dichotomii podání jednak systematického, jednak genetického a Comtovo dělení na tři stadia bylo
současně jeho metodickým východiskem. Jeho positivní filosofie totiž omezila všechno vědní i filosofické bádání na pouhou registraci vztahů mezi skutečnostními útvary a vylučovala každé hledání prvých či posledních příčin jevů. Zároveň byly všechny absolutní pojmy nahrazeny relativními a převážily nad obrazotvorností. Zkušenostní ráz positivní filosofie vedl nikoli k pouhému empirickému kupení dat bez jakékoliv souvislosti, nýbrž k jejich systematickému utřídění. Positivní filosofie se tak stala nejen málo empirická, ale spíše „mystická“, nekontrolovatelná. Poznatky byly považovány za pravdivé proto, že umožňovaly předvídání a praktickou aplikaci. Comte trval na tom, aby pořadí věd bylo systematické, vznikalo aplikací jednotného logického kriteria, a historické, neboť jen vyjadřovalo dějinný sled vzniku jednotlivých věd od prvého teologického stadia do stadia positivního, vědeckého.
Podle názoru Fischera Comteho jednotlivé vědy budou vykazovat metodické znaky tak, že „vždy věda nejblíže vyšší vedle svých specifických znaků bude obsahovat všechny metodické znaky věd jí ve stupnici předcházejících. Prvý stupeň, matematický, prohlašuje Comte za zdroj vší positivnosti, poněvadž se v něm nejdokonaleji a nejúplněji projevují deduktivní i induktivní formy našeho myšlení. Matematika je Comtovi vlastně logikou. Důsledně bude považovati jakoukoli metodologii za chimérický pokus a osvojení si principů vědecké práce za možné jen studiem a prováděním jednotlivých věd.“ Comte tudíž opustil myšlení staré filosofie, kde nauka o poznání, noetika, gnoseologie, se stala váženou samostatnou vědeckou disciplínou. Vědní stupeň fyzikální rozšíří vědění o možnost experimentu, biologie obohatí vědění metodou srovnávací, sociologie přispěje metodou historickou. Fischer praví: „Jednotlivé z těchto metodických principů jsou vlastní příslušným stupňům, tj. mohly být formulovány teprve s nimi, ale mohou nyní zpětně být aplikovány i v různých případech na vědy ve stupnici níže položené.“ Ale Comte si neuvědomoval, že experiment v tom smyslu, jak jej užívají fyzika, chemie a biologie, není v sociologii možný. Přitom byl Comte přesvědčen, že jeho positivní filosofie i vědní soustava a její řazení jsou úzce spojeny s moudrostí „zdravého rozumu“, že jsou vlastně „zdravým rozumem“ samým. Fischer dále uvádí: „Positivní filosofie Comtova je systémem etickým, přesněji positivní filosofie chce býti systémem humanitním… Positivní filosofie je positivní nejen proto, že je vědecká, nýbrž i proto, že je humanitní.“
Comte doplňuje svou positivní filosofii pojmem sociální statiky, která by zkoumala existenční podmínky společnosti, a pojmem sociální dynamiky, která by zkoumala zákony jejího pohybu. Prvá by měla co společné s teorií řádu či pořádku, druhá s teorií pokroku. Žádný sociální jev nelze podle Comta řešit osamoceně a ojediněle, nýbrž teprve po jeho zařazení do sociálního kontextu. Sociologie nehodnotí, nýbrž vykládá sociální dění tím, že ukazuje jeho naprostou podmíněnost. Fischer dále s poukazem na Comteho uvádí: „V metodickém podání filosofické politiky se musí nejprve analyzovat individuální popudy, které jsou vlastními prvky progresivní síly lidského rodu. Bylo by možno převésti je na základní instinkt, krajně složitý to výsledek součinnosti našich všech přirozených tendencí, který pudí člověka neustále k tomu, aby zlepšoval po všech stránkách své životní podmínky, aby rozvíjel svůj život ve fyzickém, mravním i intelektuálním ohledu.“
Právní positivismus podle F. A. Hayeka
Positivní filosofie a positivismus pronikl v 19. století celou oblast práva a právní vědy, silně tuto oblast ovlivnil, a to především negativně, a proto je třeba, abychom se tímto fenoménem zabývali. Pro svou oporu se obrátíme na právníka a národohospodáře, případně i filosofa F. A. Hayeka a na jeho dílo: „Právo, zákonodárství a svoboda“, který se k právnímu positivismu postavil přísně negativně.
Hayek ve svém citovaném díle se zabývá pojmem „řád“, který definuje jako „ten stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů má k sobě navzájem tak, že znalost nějaké prostorové nebo časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží jako správná.“ V této souvislosti si všímá především dělby řádu na „vytvořený řád“ a na „vyrostlý řád“ podle toho, zda řád byl někým vytvořen ke splnění nějakého účelu, cíle, zatímco vyrostlý řád nemá žádného určitého autora, nýbrž vznikl na základě myšlení a jednání tisíců a tisíců jedinců, kteří během staletí či tisíciletí jednali na základě své úvahy a ty výsledky, které se jim osvědčily, sdělili svým následovníkům, takže z této tvorby neznámých autorů v důsledku duševního a duchovního dědictví se lidstvu vytvořil řád „správného chování“, řád psaný i nepsaný, řád konkrétní i abstraktní, řád upravující lidské vzájemné chování ve společnosti, který byl shledán správným, dobrým a spravedlivým, tedy lidským. Hayek takovýto řád nazval „spontánním řádem“. Lidé vědomě i nevědomě se ve svém chování a jednání tomuto řádu podvolují a přispívají tak k harmonickému soužití a společenství. Některé části a články tohoto spontánního řádu byly převzaty a jsou i nadále pojímány do státních zákonů a norem nižší právní síly a stávají se součástí „positivního práva“, tj. práva „zapsaného“ a vtěleného do závazného státního právního řádu, jiné zůstávají bez zpracování státní legislativy obsaženy jen v obecném vědomí lidí a stávají se součástí toho, co nazýváme „přirozeným právem“.
A nyní v průběhu 19. století přichází filosofický positivismus, vycházející jen z „faktů“ a konkrétních věcí, zamítající vše absolutní, metafyzické, mystické, náboženské, duchovní a duševní, jež považuje za nereálné, nesmyslné a zbytečné. A toto pronikne do celého práva.
A tak právní positivismus uznává realitu a platnost jen u právních norem, které byly vytvořeny státní legislativou a veřejně vyhlášeny a tyto normy jedině se mu stávají právem, a nejen právem, nýbrž i spravedlností a pravdou.
Hayek v souvislosti s řádem správného chován a se spontánním řádem uvádí, že pravidla správného chování jsou obecně zákazy nesprávného chování, a to zákazy abstraktního charakteru. Jsou negativní v tom smyslu, že normálně neukládají nikomu positivní povinnosti, ledaže si sám přivodil svým vlastním jednáním takovéto povinnosti. Spravedlnosti se nedotýkají ty nezamýšlené důsledky spontánního řádu, které nebyly nikým uvědoměle způsobeny. Nejen pravidla správného chování jsou negativní, ale i test těchto pravidel je negativní. Hayek uvádí: „Tímto testem mohou projíti jenom ta pravidla, která jsou na cílech nezávislá a vztahují se pouze k faktům, která mohou ti, co se jim mají podřizovat, znát nebo snadno zjistit. Pravidla správného chování nejsou tak určena „vůlí“ nebo „zájmem“ nebo jakýmkoli podobným záměrem dosáhnout konkrétních výsledků, nýbrž vyvíjejí se vytrvalým úsilím uvésti systém pravidel zděděných každou generací do vzájemného souladu. Ačkoli má naivní konstruktivistická interpretace původu společenských institucí, tzv. „kartesiánský racionalismus“ (podle autora Descarta), tendenci předpokládat, že právní pravidla musejí být produktem něčí vůle, je to ve skutečnosti v rozporu se skutečným vývojem a je to stejný mýtus jako teorie o původu společnosti ve společenské smlouvě. Vůdčím principem vždy bude, že spravedlnost, tj. obecně aplikované pravidlo, musí převládat nad konkrétním (i když snad také obecně pociťovaným) přáním. Význam má i negativní charakter testu nespravedlnosti: Skutečnost, že i když nemáme žádná positivní kritéria spravedlnosti, máme kritéria negativní, která ukazují, co je nespravedlivé, je velmi důležitá v mnoha ohledech.“ Právní positivismus z toho, že máme jen negativní kritéria spravedlnosti, vyvodil falešný závěr, že nemohou existovat vůbec žádná objektivní pravidla spravedlnosti a že uvědoměle vytvořené právo je skutečné právo a že jen spravedlnost definovaná, postulovaná a interpretovaná legislativou státu je skutečnou spravedlností. Toto se stalo nejcharakterističtějším dogmatem právního positivismu a právní positivismus se stal ideologií socialismu a ideologií všemohoucnosti zákonodárné moci. Positivní právo podle toho má být jediným komplexem pravidel, která jsou legitimní a legální dané společnosti, neboť to bude sama společnost, která si určí, co je správné a pravdivé, spravedlivé, legální, reálné, závazné, právní a relevantní v lidské společnosti. Právní positivismus se tak stal hlavní ideologickou oporou neomezené moci demokracie, výlučným právem. Na jeho základě vytvořil Hans Kelsen a František Weyr „čistou teorii práva“. Potud to nejzávažnější z Hayekovy kritiky právního positivismu.
Podotkněme k tomu ještě, že „čistá teorie práva“ byla přednášena svého času na slavné brněnské právnické fakultě, kde byl Weir profesorem, Kelsen po mnoha letech přiznal v Americe, že tato teorie práva byla omylem.
Závěr
a) Positivismus jako filosofické hnutí a positivní filosofie, jejímž autorem je August Comte, zásadně nevychází z věcí jako takových, nýbrž konstatuje fakta daná formou jevu. Přitom bere za relevantní předmět svého poznání jen fakta a data, to „positivní“, co je dáno bezprostředně zkušeností, empirií, to empirické, schopné založit naši zkušenost, to zkušenostně zjištěné, určité, exaktní, smysluplné, užitečné, „positum“ (tj. smyslové vjemy a představy), klade důraz na poznání rozumové, zejména přírodovědecké a technické, chce se pokusit uspořádat tato fakta, doplnit je, spojovat podle principu podobnosti a posloupnosti, zkoumat jejich vztahy k faktům jiným, zkoumání a poznávání provádět podle stanoviska „Savoir pour prévoir“, tj. poznávat a vědět, abychom mohli předvídat budoucnost.
Z druhé strany positivismus a positivní filosofie odmítá každou metafyziku poznatků transcendentních, přesahujících obor zkušenosti, poznatků teologických a náboženských, má odpor k metafyzice a teologii, popírá výdobytky klasické filosofie Aristotelovy a Tomáše Akvinského, prohlašuje za nesmyslné a neužitečné všechny výpovědi, které nelze převésti na data věrohodného faktu, staví se proti apriorním a intuitivním stanoviskům a odsuzuje je jako abstrakce nebo fantazie, vylučuje z filosofie všechno, co není positivní, chce se vyvarovat zbytečných sporů dřívější metafyziky a držet se jen toho, co se dá přesně definovat, co je možno experimentálně prověřit.
Positivismem je zvána především filosofie Comtova, třebaže positivistický směr byl dán v Anglii již Humem a anglický positivismus Millův a Bainův se liší od Comtova tím, že jest rázu noetického, že přijímá psychologii jako vědu a že není tak odmítavý vůči teologické víře. Podle některých názorů positivismus vznikl již za Francouzské revoluce, třebaže většina jeho původ řadí až do 19. století a bude se vždy týkat světového obrazu a přírodovědeckých metod. Třebaže jeho teorie byla určena především přírodními vědami, později se rozšířila na všechny duchovědné disciplíny. Je agnostický a relativistický, odmítá absolutnost, popírá možnost poznání podstaty předmětů a omezuje poznání jen na vnější popis a logický řád bezprostředního pozorování, staví se proti spekulacím, prosazuje vědecké poznání, vědeckou metodu a matematiku, která se mu stává základem. Považuje za nesmyslné zabývat se nějakou „podstatou“ faktu a data nebo jejich příčinami či účely, a to zcela oproti celé dřívější filosofii.
b) Comte jako autor zákona tří stadií poznání koncipoval prvé stadium jako teologické čili fiktivní a mythické, druhé stadium jako metafyzické neboli abstraktní a třetí stadium jako vědecké neboli positivní. V teologickém stadiu probíhá zkoumání „vnitřní povahy věcí“, „prvních příčin“ a „posledních cílů.“ Vládne zde přesvědčení, že lze dospět absolutního poznání, o čem se vůbec nepochybuje. Comte dále toto první stadium dělí na období „animismu“, v němž lidé považují jednotlivé objekty za oživené a oduševnělé. Animismus je vystřídán dalším obdobím polyteismu, kde každá oblast jevů má svého boha, především podloženého přírodními jevy a předměty, mořem, sluncem, větrem, ohněm apod. Ve třetím období teologického stadia se dospěje k „monoteismu“, k víře v jednu nejvyšší božskou bytost. Druhé metafyzické stadium je jakousi obměnou teologického stadia, nadpřirozené síly a božstva jsou vystřídány abstraktními pojmy a entitami, s nejvyšší obecnou entitou „přírodou“, která je považována za pramen všech jednotlivých jevů. Konečně v positivním stadiu poznání lidstvo opouští myšlenku na absolutní, teologické a metafyzické poznání, zříká se pátrání po počátku a konečném cíli všeho bytí, zříká se ve filosofii vší ontologie a esence ve smyslu dřívějšího myšlení a všímá si pouze vztahů mezi jednotlivými fakty a faktem všeobecným, např. gravitací, který považuje za ideál. Zákon tří stadií má obecnou platnost, ale především je aplikován na duchovní vývoj lidstva; nechybí ani jeho aplikace na jednotlivé vědy a na věková údobí dětství, mládí a dospělosti. Toto dělení na tři stadia vychází z aspektu jednak systematického, jednak genetického a stává se Comtovi zároveň jeho metodickým východiskem pro filosofii, která omezuje všechno vědní i filosofické bádání na pouhou registraci, řadění a utřídění skutečnostních útvarů. Absolutní pojmy jsou nahrazovány pojmy relativními. Poznatky jsou považovány za pravdivé s ohledem na to, že a když umožňují předvídání a praktickou aplikaci, když vznikají aplikací jednotného logického a historického kritéria.
Comte je zároveň autorem soustavy věd a klasifikace věd. Jeho positivní filosofie chce začleňovat nové objevy speciálních oborů do všeobecné teorie, řadit a spojovat je a získaná fakta pořádat podle principu „podobnosti“ a „posloupnosti“. Positivní filosofie rovněž má objasňovat logické zákony našeho myšlení, aby se tím odstranila duchovní anarchie různých názorů a přispělo se tak k přetvoření bezrevoluční společnosti. Comte připouští pouze tyto vědy: matematiku, astronomii, fyziku, chemii, biologii a sociologii. Toto seřazení věd odpovídá době, kdy byly jednotlivě etablovány, vývoji vyspělosti lidstva a stoupající jeho dokonalosti. Comte sám je autorem sociologie jakožto posledního stupně vyspělosti. Je ovšem překvapující, že nevěnoval dostatečnou pozornost psychologii a že tato důležitá věda vůbec nefiguruje v seznamu věd, považovaného za definitivní. Pořadí věd je koncipováno tak, že věda vždy nejblíže vyšší vedle svých specifických znaků obsahuje také všechny znaky věd předchozích. Matematika zaujímá v seznamu prvé místo, neboť podle Comta nejvěrněji a nejúplněji používá induktivních a deduktivních forem našeho myšlení a pro Comta samého představuje vlastně logiku. Comte opustil myšlení staré filosofie, kde nauka o poznání, noetika, gnoseologie, se stala samostatnou vědou. Princip experimentu, který je správně zařazován do fyziky a chemie jako jejich přínos podle Comtova pojetí by měl mít uplatnění i v sociologii, třebaže víme, že experiment v sociologii není možno uplatnit. Comtova filosofie, jak je patrno v jeho koncepci sociologie, je systémem etickým a poplatným historii a Fischer považuje positivní filosofii za positivní ve smyslu Comtově proto, že se snaží být nejen vědeckou, nýbrž i etickou a humanitní.
Comtova společenská nauka je současně filosofií dějin, zahrnuje nejen státní, právní a společenský vývoj, ale i umění, náboženství, vědy a filosofii, ovšem chápané přísně z hlediska jeho positivistického myšlení a jeho koncepce positivní filosofie. Comte pak svou nauku doplňuje pojmem sociální statiky, která by zkoumala existenční podmínky společnosti, a pojmem sociální dynamiky, která by zkoumala zákony jejího pohybu. Prvá by se uplatnila jako společná s teorií řádu a pořádku, druhá s teorií pokroku.
c) Positivismus se projevil neblaze v oblasti práva, právní vědy, spravedlnosti a pravdy svou snahou zabývat se jedině danými fakty, z nichž vyloučil jakoukoli metafyzickou transcendenci, ontologii a essenci ve filosofickém smyslu a oklestil tak skutečnost. Až do 18. století pojem práva obsahoval jak přirozené právo, tak i právo positivní, psané, přijaté legislativou státu, ale i zvykové právo, právní obyčeje, právní tradici. Pro právní positivisty existuje pouze právo positivní, které bylo přijato za předpokladu splnění určitých právních podmínek státem a toto positivní právo také určuje, co je po právu, co je spravedlivé, co je právně relevantní, co je legální a legitimní, co je vůbec pravdou. Pravda a spravedlnost, která není potvrzena výslovně legislativou státu, pro právního positivistu neexistuje. Positivista neuznává negativní kritéria spravedlnosti a zastává názor, že neexistuje-li positivní kritérium spravedlnosti a positivní test spravedlnosti, nemůže se vůbec jednat o spravedlnost. Neuznává ani existenci práva v podobě „přirozeného práva“, uznávaného od nepaměti, „spontánní řád“ Hayeka, právní zvyky, obyčeje a tradice, neexistuje pro něho ani starý institut římského práva „nalézání práva“, podle kterého od nepaměti postupovali a rozhodovali soudci všech věků a všech společností. Jestliže positivismus tak ochudil filosofii a teorii všech věd, škody, které napáchal v právu a v právní vědě jsou nejvážnější pro lidskou společnost a pro lidstvo.
d) Můžeme tedy vyslovit závěrem této úvahy, že Comte a jeho positivističtí následovníci způsobili a stále ještě působí lidskému myšlení nesmírné škody, když se odchýlili od pravdy, pravdivého a správného poznání, když toto myšlení nejen značně ochudili, nýbrž i přímo znetvořili, když odbožštili řádný a přirozený stav ve společnosti, když se přiklonili k dokonalosti a trvalosti positivismem dosaženého „konečného“ stavu, když popřeli právo na existenci církvi a náboženským organizacím, když zavedli přísné tabu na jiné učení a přispěli k pronikání autocensury ve prospěch svého učení. Nebude snad na škodu, když se dotkneme některých problémů v současnosti, které však mají bezprostřední vztah k positivismu.
Je známou skutečností, že shoduje-li se mravní norma, případně norma či princip přirozeného práva s normou positivního práva, s běžným zákonem státního práva, nedochází k žádným potížím, neboť lidé jsou spíše poslušní svého vlastního svědomí, čím však zároveň žijí a jednají v souhlasu s pozitivním právem. Horší je to, když mravní norma nebo přirozené právo odsuzuje něco, co positivní zákon konceduje jako beztrestné a vice versa. Pak dochází k potížím, že život v souhlase s positivním právem může být mravně vadným a hříšným nebo naopak člověk může být trestán soudně za něco, co z hlediska morálky je indiferentní. Každopádně však tato divergence vede ke špatné orientaci lidí, a poněvadž trestní právo je svou sankcí prosaditelnější a obávanější, kazí to morálku lidí.
Máme např. potratový zákon, který umožňuje těhotným ženám něco, co je ze strany morálky těžkým proviněním, zatímco trestní zákon to připouští. Stoupenci potratového zákona sice tvrdí, že věřící ženy nemusí býti poslušny tohoto zákona a nejsou nuceny k potratu, avšak lidé se domnívají, že když zákon něco dovoluje, není to nic špatného.
Máme dále otázku návrhu zákona o registrovaném partnerství, které umožňuje homosexuálům uzavírat právní vztah, který imituje přirozený vztah rodinný a kde rovněž nikdo není nucen vstupovat do takovéhoto „kvasimanželství“. Stane-li se však z tohoto partnerství něco běžného ve větší míře, narušuje to přirozený vztah manželství a vede to nejen k formě soužití, která byla vždy zakázána, ale i ke ztrátě hodnoty uzavíraných manželství, k poklesu porodnosti a tím i k vymírání národa, a to vedle dalších ekonomických důsledků.
Konečně v současné době stává se aktuální otázkou uzákonění „euthanasie“, která dříve se vždy protivila mravní normě, neboť člověk může nakládat svým životem a zdravím jen v rámci určitých mravních pravidel. Opět zde máme případ, kdy mravní norma se dostává do rozporu s normou positivního práva a kdy člověk jedná proti svému svědomí, pokud toto má v pořádku, kdy nakládá se svým životem, ať bona nebo mala fide, nedovoleně, hříšně, třebaže nikoli v rozporu s positivně právní normou.
Uvedené příklady, vzaté z aktuálního denního života, jsou příkladem porušení reálného obecného práva, jednáním po aplikaci pouze positivní právní normy, v souhlase s positivním právem, s positivismem a případně i pod vlivem „gnóze“, jakožto motivující formy positivismu. Tyto příklady byly úmyslně zvoleny z běžného denního života, aby se tím demonstrovala neblahá forma positivismu.
Plocek Josef
Literatura:
· Hans Joachim Störig: Malé dějiny filosofie. Zvon – České katolické nakladatelství, Praha 1996.
· J.L.Fischer: Saint Simon a August Comte. Orbis. Praha 1925.
· F.A .Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda. Nový výklad liberálních principů, spravedlnosti a politické ekonomie. Academia Praha 1991