V návaznosti na předchozí studii, kterou jsme věnovali otázce hodnotových soudů, kráčejme dále cestou v hledání pravdy v lidských deskriptivních soudech a všimněme si oblasti poznání tak zvaných axiomatických soudů, kterými se zabýval Dr. Jaroslav Beneš ve svém díle: „Duch a hmota v teorii poznání“, nakladatelství Rupp, Praha 1946.
Toto bude předmětem naší prvé kapitoly. Druhou kapitolu pak věnujeme studii PhDr. Karla Šprunka „Současné teorie pravdy“, které nás poučí o tom, že otázka pravdy je v lidském poznání značně vážná a složitá a že ji nelze zodpovědět jednoznačně jednoduchým způsobem. Ve třetí kapitole pak si všimneme novodobých názorů Popperových o ověřování pravosti a pravdy u deskriptivních soudů.
Dr. Jaroslav Beneš: „Duch a hmota v teorii poznání“
René Descartes považoval poznání pravdy za tak přirozené, že pokládal ideu pravdy za vrozenou naší mysli. A tomu odpovídající axiomatický soud je tak samozřejmý, že není třeba jej nějak zvláště odůvodňovat. Vzpomeňme jen na Descartovu snahu vycházet jen z takových poznatků, které jsou nám tak jisté, jako je třeba spolehlivost matematických poznatků, že součet vnitřních úhlů trojúhelníka tvoří 180 stupňů, což se dá geometricky velmi snadno dokázat. Víme přitom, že tato evidence geometrie a matematiky pro něho byla tak samozřejmá, že sám byl dokonce autorem analytické geometrie a matematika se stala pro něho naprostou spolehlivostí pravdivého poznání.
Řeč nazýváme pravdivou ve smyslu adekvační teorie pravdy, shoduje-li se s myšlením toho, kdo mluví. Poznání nazýváme pravdivým, shoduje-li se se skutečností.
Představa vyjadřuje něco konkrétního, individuálního, pojem vyjadřuje něco abstraktního a všeobecného. Již Aristoteles dospěl k závěru, že celek je vždy větší než jeho část.
Vůlí rozumíme onu mohutnost, která žádá dobro, jež bylo poznáno a jí předloženo rozumem, nikoli smysly. Činnost rozumová a volní je nehmotná. Vůlí můžeme chtít vždycky jen to, co poznáváme jako dobro rozumem.
Absolutní determinismus odlišujeme od indeterminismu umírněného.
Aby člověk byl schopen něco chtít, musí to poznati jako dobro. Předmětem vůle jest dobro, a jen potud může vůle něco chtíti, pokud je jí to předloženo rozumem jako dobro. Ale předmětem vůle může býti i zlo. Důkaz, že naše vůle je svobodná, o tom nám podává svědectví především naše sebevědomí. Člověk
je tělo a duše a tyto jsou vzájemně závislé na sobě a tvoří jeden celek.
Pravda poznání má svůj základ v bytí.
Všeobecné pojmy si tvoříme abstrakcí z konkrétních představ, získaných smyslovou zkušeností.
První zásady jsou soudy všeobecně známé, jichž pravdivost, přijímaná axiomaticky, je všem tak zřejmá, že o nich nikdo nemůže pochybovat. Získáváme je rozumem bezprostředně ze smyslové zkušenosti.
Zásada sporu čili protikladu (Principium contradictionis): „Nic nemůže v témže smyslu zároveň býti i nebýti“ („Ens non est non-ens“).
Zásada dostatečného důvodu (Principium rationis sufficientis): „Nic není bez dostatečného důvodu“ („Vše co jest, má svůj postačující důvod“).
Zásada výluky (Principium exclusi tertii, Zásada vyloučení třetího): „Cokoliv buď jest, nebo není“.
Zásada totožnosti (Principium identitae): „Ens est ens“.
První zásady není třeba dokazovat, jsou samy sebou zřejmé, evidentní. Lze je dokázat oklikou pomocí zásady sporu či protikladu. Z toho plyne, že zásada sporu či protikladu má prvenství mezi ostatními zásadami. Ale ani tato zásada není člověku vrozena, nýbrž ji získává ze smyslové zkušenosti.
První a nejobecnější pojmy jsou ty, jež si tvoříme bezprostředně, tj. bez jakéhokoliv usuzování prostou abstrakcí ze smyslové zkušenosti. Jsou to např.: jsoucno, podstata, příčina a účinek, celek a část atd. Tvoříme z nich první zásady jako nikoliv pouhé zákony myšlení, nýbrž jako samy zákony bytí.
Všechny důkazy jsoucnosti Boží jsou založeny na prvních zásadách, odvozených bezprostředně ze zkušenosti smyslové. Příčina účinná. Zásada příčinnosti: „Všechno, co povstává, má příčinu“ („Všechno, co se děje, má příčinu“, „Z ničeho nemůže samo od sebe nic povstat“). Existuje první příčina, tj. příčina, která své bytí nedostala od žádné jiné příčiny druhé.
Bůh jest nekonečně dokonalý a jenom jeden jediný, není totožný s hmotným světem, zachovává všechno v bytí. Bůh je nejvyšším zdrojem veškeré pravdy, nejvyšším důvodem nutnosti, nezměnitelných pravd, nejvyšší a první pravdou.
Kritérium pravdy: Známkou pravdy není nic jiného než zřejmost věci, kterou poznáváme; je objektivní evidencí. Objektivní evidence záleží v tom, že se věci činí zjevnými našemu rozumu, působíce na nás jakožto příčina a měřítko našeho poznání. My pak jsme si vědomi tohoto působení věcí, neboť rozumovou reflexí, jež je skryta v každém soudu, znamenáme bezpečně, že svůj soud tvoříme podle věcí samých. Objektivní evidence jest nejvyšším kritériem každé pravdy a na tomto kritériu závisí každá jiná známka pravdy. Stejně může býti naše poznání zváno „evidentním: a jako takové považováno za známku pravdy jen potud, pokud jsme si vědomi, že toto poznání je účinkem působení předmětu.
PhDr Karel Šprunk: Současné teorie pravdy.
Filosofické diskuse o problému pravdy vyústily ve 20. století do celé řady teorií. Můžeme je klasifikovati podle toho, jak definují pravdu. Podle některých teorií závisí pravdivost podstatně na tom, zda poznávající subjekt něco pokládá za pravdivé. Takové teorie se nazývají epistemické. Patří k nim teorie evidenční, koherenční a konsensová. Neepistemické (neboli realistické) teorie nepokládají stanovisko subjektu za určující prvek pravdivosti. Je užitečné rozlišovat neepistemické teorie relační a nerelační. Relační (neepistemické) teorie chápou pravdu jako vztah (zhruba řečeno) mezi slovy a skutečností. Přesněji řečeno: ve výkladu pravdy užívají dvoumístného predikátu, který vyjadřuje vztah mezi tím, co je pravdivé, a něčím jiným mimo ně. Nerelační teorie takového dvoumístného predikátu neužívají. K nerelačním teoriím patří různé verze redundační teorie, k relačním všechny korespondenční teorie.
A.Epistemické teorie pravdy.
Evidenční teorie pravdy: (Brentano 1838-1917). Podle něho věda (a vědecká filosofie) usilují o co největší jistotu. Ve velmi mnoha případech lze získat spolehlivé poznatky jen jejich správným odůvodněním. Takový poznatek (soud) je zprostředkovaně evidentní. Ale všechny poznatky nemohou být zprostředkovaně evidentní, tj. odůvodněné jinými poznatky. Musí existovat také bezprostřední poznatky, tj. bezprostředně evidentní soudy, které nepotřebují žádné odůvodnění. Podle Brentana existují dvě třídy bezprostředně evidentních soudů: axiomy a introspektivní soudy (soudy vnitřního vnímání). Axiomatické soudy jsou např. „Nic není na tomtéž místě zároveň červené a zelené“. Rozumíme-li jim, eo ipso víme, že tomu tak je. Tyto soudy platí nezávisle na empirické kontrole. O introspektivním soudu platí: Jestliže mu někdo rozumí a tvrdí ho, pak buď je tomu tak, jak tvrdí, anebo lže. V introspektivním soudu (vnitřní vnímání) člověk konstatuje s evidencí určitý fakt, totiž že je teď určitým způsobem psychicky činný. Konstatuji např., že právě pociťuji radost nebo že myslím na červené jablko. Moritz Schlick, jeden ze zakladatelů Vídeňského kroužku (1882-1936), nazýval takové výroky „konstatování“. Jsou to podle něho jediné empirické výroky, které nejsou hypotézy.
Brentanovo pojetí pravdy tedy můžeme charakterizovat takto: Soud je pravdivý tehdy a jen tehdy, nemůže-li mu protiřečit žádný evidentní soud. Že evidentnímu soudu nemůže protiřečit žádný evidentní soud, je podle Brentana axiom. Brentano tedy odmítá korespondenční teorii pravdy. Měřítkem pravdivosti a nepravdivosti není shoda se skutečností danou mimo naše vědomí, nýbrž soud, který se bezprostředně ukazuje jako správný.
Ale introspektivní soudy nemohou býti základem pro všechny empirické pravdy. Ptáme se např., zda mám před sebou skutečně list papíru, zda to není jen moje zdání. Na tuto otázku nemůže nikdo odpovědět s bezprostřední evidencí, protože bezprostřední evidence je vlastností jen vnitřního, ne vnějšího vnímání (podle Brentana). Mohl bych nanejvýše říci: Připadá mi, že vidím před sebou list papíru. Ale není můj zážitek pouze halucinace (bez objektivního předmětu)? Řeknu-li, že to není halucinace, je mé tvrzení pouze hypotéza. Nemám o tom bezprostřední evidenci. Nejde tedy o pravdivost tvrzení, nýbrž o pravdivost hypotézy.
Koherenční teorie pravdy: Francis Herbert Bradley (1846-1924), Brand Blanchard (1892-1987), Otto Neurath (1882-1945). Jádro koherenční teorie vyjádřil O.Neurath: „Věda jakožto systém výroků je předmětem diskuse. Výroky se srovnávají s jinými výroky, nikoliv se „zážitky“, nikoliv se „světem“ nebo s něčím podobným. Všechna tato smysluprázdná zdvojení… je nutno odmítnout. Každý nový výrok se konfrontuje se souhrnem výroků, které už máme k dispozici a které už jsou vzájemně sladěny. Výrok je správný tehdy, může-li být začleněn. Co nelze začlenit, to se odmítá jako nesprávné. Ale místo, abychom nový výrok odmítli, můžeme také – k tomu se obvykle těžko rozhodujeme – změnit celý dosavadní systém výroků, až bude možno nový výrok začlenit“.
Koherenční teorie tedy výslovně odmítá korespondenční pojetí pravdy. Nezkoumá vztah našich výroků ke skutečnosti, ale vychází z jiné úvahy: Naše výpovědi o skutečnosti nestojí vedle sebe izolovaně, nýbrž tvoří větší souvislosti, jimž říkáme teorie. Můžeme dokonce říci, že jednotlivé výroky jsou srozumitelné teprve tehdy, když je chápeme jako příspěvek k celkovému obrazu, tj. jako součásti příslušné teorie. Pravdivost či nepravdivost určité věty tedy souvisí nutně s tím, zda je koherentní s ostatními větami teorie. Koherentnost uvnitř teorie tak podává kritérium k posouzení pravdivosti či nepravdivosti jednotlivých výroků. Nutnou podmínkou pro to, aby bylo možno nějaký výrok začlenit do výrokového systému, je, aby výsledek byl logicky bezesporný, konzistentní. Koherentnost určitého systému tedy záleží v jeho konzistentnosti. Nestačí, aby nějaká teorie byla bezesporná, má také výstižně popisovat skutečnost. Kromě toho koherenční teorie neobsahuje kritérium, s jehož pomocí bychom mohli prokázat pravdivost axiomů. V Neurathově charakteristice koherenční teorie je důležité také to, že mluví o „výrocích, které už máme k dispozici“. Má zřejmě na mysli věty, které už jsou pokládány za pravdivé. Existují ještě další námitky proti této teorii pravdy.
Pragmatická teorie pravdy: Charles Sanders Peirce (1839-1914), William James (1842-1910), John Dewey (1859-1952). Pragmatická teorie pravdy měla být alternativou ke korespondenční a koherenční teorii. Pragmatismus vytýká korespondenční teorii, že chápe skutečnost velmi vágně, a koherenční teorii, že má nedostatečný vztah ke zkušenosti a skutečnosti. Pravda je v pragmatické teorii definována pomocí cíle poznání. Je třeba pochopit vztah poznání k našim praktickým zájmům. Varianta pragmatické teorie, kterou vypracoval W. James, vidí cíl poznání v jeho užitečnosti, zdůrazňuje praktické zřetele. Pravda není vnitřní vlastností idejí či výroků. Ty se stávají pravdivými, když je takovými činí okolnosti. Pravdivé je to, co je prostředkem k životnímu uspokojení, z čehož plynou užitečné důsledky pro život. Vlastními slovy W. Jamese: „Je pravda, že p“ znamená totéž jako „mít za to, že ,p´ je dlouhodobě výhodné“. Jiná teorie: „Pravdu můžeme definovat takto: X je pravdivé mínění tehdy a jen tehdy, jestliže platí: při neomezeném bádání by toto X akceptovali všichni badatelé.“ Ale konsensus a pravda podle této teorie nejsou totéž. Proto Pierce zavedl termín fallibilismus, který chápe poznání jako neustálé překonávání omylů. Na základě Piercovy definice nemůžeme nikdy vědět, co je pravda, alespoň o většině důležitých pravd našeho života. Neexistuje o nich obecný souhlas a my nemůžeme vědět předem, zda naše současné přesvědčení se neukáže jako mylné.
Konsensová teorie pravdy: C.S .Pierce (1839-1914), Jürgen Habermas (1929). Konsensová teorie vychází z toho, že výraz „p je pravdivé“ znamená v každém případě především nárok na platnost (Geltungsanspruch). Tím se odlišuje od jiných výrazů, způsobů chování či stavů, např. subjektivního mínění, výrazu citů atd. Není to libovolný nárok na platnost, nýbrž nárok obhajitelný. Zatímco jiní filosofové pokládají nárok na platnost pouze za jeden z momentů či prvků pravdy, Habermas považuje toto určení pravdy za jediné a tvrdí, že každý jiný pojem pravdy je příliš široký, nespecifický a vede k zmatení. Tedy podle Habermase „pravda je nárok na platnost, který spojujeme s výroky tím, že je tvrdíme… Tím, že něco tvrdím, vznáším nárok, že výrok, který tvrdím, je pravdivý.“ Pravdivost tedy není vlastností výroků o sobě, ale jen výroků, které vystupují jako tvrzení. Nárok na pravdivost není realizován, jestliže o něm nejsou přesvědčeni ti, vůči nimž jej vznášíme. Přesvědčíme je jen tak, že s každým libovolným zpochybňovatelem vstoupíme do diskursu. Musí tedy dojít ke konsensu o tvrzeném výroku. Ke konsensu dochází za určitých podmínek, jejichž soubor označujeme jako diskurs. Diskurs je rozmluva, v níž pro všechny účastníky platí určitá pravidla. K základním pravidlům patří, že účastníci jsou pravdomluvní a že všechny argumenty se zvažují bez zřetele k osobám. V rámci konsensové teorie tedy můžeme definovat takto: X je pravdivé tehdy a jen tehdy, dojde-li o tomto X k souhlasu v diskursu. Obtíže spojené s konsensovou teorií pravdy se týkají především ztotožnění pravdy a platnosti. Je pravda, že konsensus, kterého bylo dosaženo v diskursu, prokazuje nárok nějakého výroku na platnost. Ale nelze říci, že tento nárok je totožný s nárokem na pravdivost. Na jedné straně může konsensem dosáhnouti platnosti i výrok, který se ukáže jako mylný (a ne pouze jako už neplatný). Na druhé straně se někdy odpírá souhlas i pravdivým výrokům – viz příklad Galileiho, jehož výroky se nestaly pravdivými teprve tehdy, když dosáhly obecného uznání.
Habermasovu pojetí pravdy lze lépe porozumět na základě jeho širší filosofické pozice. Podle ní filosofii nesmí jít jen o pravdu, ale také o legitimaci zájmů a norem jednotlivce i společnosti, a to na základě univerzálního, argumentačně kauzálního rozumu. Protože neexistuje podle Habermase žádné objektivní poznání, organizuje se věda i životní proces konsensuálně, tj. nenásilným vzájemným uznáním autonomních subjektů v nepřetržité (jazykové) komunikaci.
B. Neepistemické teorie nerelační:
Redundační teorie: Gottlob Friedrich Ludwig Frege (1848), Frank Ramsey. Redundance je pojem z teorie informace a označuje to, co je při přenosu informace nadbytečné, např.: Bylo 26. prosince, druhý vánoční svátek. Redundační teorie pravdy říká, že ve výroku „je pravda, že Caesar byl zavražděn“, je operátor „je pravda, že“ zbytečný. Věta „Je pravda, že Caesar byl zavražděn“ neznamená nic jiného než věta „Caesar byl zavražděn“. Neexistuje tedy žádný samostatný problém pravdy, nýbrž jen jazykový zmatek. Výraz „je pravda, že“ nepřidává k významu věty nic navíc. Ramsey však vidí, že v některých větách slova „pravdivý“ nebo „nepravdivý“ nelze vypustit, např. „Všechno, co Jan řekl, je pravda“. Kdybychom uvedená slova z takových vět vypustili, zbytek by nebyla vůbec věta. Proto výraz „je pravda, že“ není vždycky redundantní.
C. Neepistemické teorie relační: Klasickou relační teorií pravdy je tzv. adekvační teorie, do níž vyústilo filosofické myšlení o problému pravdy u Tomáše Akvínského a u Bonaventury. Veritas est adaequatio rei et intellectus. Místo adaequatio se často vyskytují výrazy correspondentia, conformitas, convenientia aj. Adekvační teorie byla později různě kritizována. Namítá se proti ní, že prvky adekvačního vztahu, tj. res, intellectus a sám adekvační vztah, jsou vágní, že je nelze přesně uchopit. A patrně nejčastěji se uvádí, že v rámci adekvační teorie je nemožno poznat, zda je nějaký výrok pravdivý, protože takové poznání už (podle kritiků) předpokládá, že věc známe. Adekvační teorie byla proto buď zcela odmítána, nebo různým způsobem upřesňována a prohlubována. Tak vzniklo několik verzí tzv. korespondenční teorie, k nimž někteří přiřazují také Tarského sémantickou teorii.
Korespondenční teorie: George Adward Moore (1873-1958). Podle Moora každé pravdivé mínění (belief) je ve zvláštním vztahu k jednomu určitému faktu. Např. mínění, že jsem odjel, je-li pravdivé, je ve vztahu k faktu, že jsem odjel. Nositelem pravdy je jakkoli složená věta. Určitému vlastnímu faktu odpovídá např. i věta: „Buď půjde nakupovat Jan a Anna zůstane doma, nebo Anna půjde nakupovat a Jan zůstane doma“. Mezi větou a odpovídajícím faktem je vztah, který je zcela specifický, nemá své zvláštní jméno. Moore pro něj navrhuje označení korespondence. Píše: „Říci, že určité mínění je pravdivé, znamená říci, že ve vesmíru existuje jeden fakt, který tomuto mínění odpovídá, a říci, že je nepravdivé, znamená říci, že ve vesmíru neexistuje žádný fakt, kterému odpovídá.“ Na Moorově teorii je patrné, jak obtížné je určit, v čem záleží vztah mezi tím, co se poznává (faktem), a poznáním. Moore se vlastně o určení tohoto vztahu ani nepokouší, spokojuje se poukazem na jeho specifičnost. Jiná verze korespondenční teorie řeší problém vztahu mezi poznáním a skutečností pomocí teorie izomorfismu faktů a vět (výroků). Jejím autorem je Bertrand Russell (1872-1970). Označil svou filosofickou koncepci jako logický atomismus a přednášel o něm v roce 1918 v Londýně. Logický atomismus se zakládá na analýze složených entit na jejich složky – atomy. Materiálem této analýzy je jazyk. Její princip vyjadřuje Russell takto: Kdekoli to je možné, je třeba nahradit usuzování na neznámé entity konstrukcemi ze známých entit. To znamená, že prvky jazyka a světa jsou redukovány na první základní (atomické) entity a z nich jsou pomocí logických operací získávány všechny složené entity. Základem této struktury světa je fakt. Fakty jsou vyjadřovány větami. Russell říká: „Mluvím-li o faktu, mám na mysli něco, co činí větu pravdivou nebo nepravdivou.“ Analýza výroku pak vede k závěru, že je třeba rozlišit na jedné straně partikulární entity a na druhé straně atributy a relace. V jazyce jim odpovídají vlastní jména a predikáty různého druhu. Svět je vytvořen z posledních jednoduchých entit, jimž přísluší realita, jež nepřísluší ničemu jinému. Jak Russell chápe korespondence? Podle něho mají pravdivé elementární věty a fakty konstatované těmito větami „tutéž strukturu“. Věty a fakta jsou izomorfní, a proto je možná shoda.
Myšlenku, že korespondence mezi pravdivými větami a fakty lze chápat jako izomorfismus, kritizoval mj. John Austin. Je to vůbec jeden z nejvíce diskutovaných rysů logického atomismu. Ale i kdyby bylo možno izomorfismus obhájit, zůstává pro každou korespondenční teorii otázka: co je vlastně fakt? O tomto problému diskutovali Peter E. Strawson a J.L.Austin. Elementární věty mají být ve shodě s něčím v prostoročasovém světě. Ale co je toto něco v prostoročasovém světě? Strawson obhajuje tezi, že je kategoriální rozdíl mezi fakty a událostmi. Fakt na rozdíl od událostí nelze ani datovat, ani lokalizovat. Je-li tomu tak, pak se elementární věty nemohou shodovat s fakty. Austin naopak tvrdí, že i události jsou fakty. A to, o čem nemůžeme říci, že je to fakt, nemůže být něco ve světě.
V roce 1940 předložil Bertrand Russell opět jinou verzi korespondenční teorie. Druhý člen korespondenčního vztahu zde označujeme jako „událost“: „Pokud jde o fakty, nesmíte je myslet jako něco, že tráva je zelená, nýbrž jako událost (occurences). – Je-li empirické mínění pravdivé, pak je pravdivé na základě události, kterou nazývám verifikátor (verifier). Soudím, že Caesar byl zavražděn; verifikátorem tohoto mínění je skutečná událost (event), k níž došlo před dlouhou dobou. – Definuji pravdu s odvoláním na události.“
Tato verze korespondenční teorie je dnes téměř zapomenuta. Je však zajímavá pro své pojetí vztahu korespondence : - Verifikátorem určitého mínění je skutečná událost. Událost verifikuje alespoň v některých případech v tom smyslu, že má k danému mínění kauzální vztah. Když si někdo připisuje nějakou událost, např. „Mám bolesti“, pak je verifikující událost (bolesti mluvčího) příčinou, že si sobě něco danou větou připisuji. Alespoň v těchto případech „existuje kauzální vztah, který konstituuje korespondenci, na jejímž základě je věta pravdivá“. – K tomu je třeba říci, že mnohé události sice vyvolávají bezprostředně vyjádření, ale to nedokazuje, že podstatou korespondence je kauzální vztah.
Sémantická teorie pravdy: Velký vliv měla teorie pravdy, kterou formuloval polský matematik a logik Alfred Tarski (1902-1983), žijící od r. 1939 v USA. Diskutuje se o tom, zda je to korespondenční teorie pravdy. Tarski sám, Popper a Davidson odpovídají na tuto otázku kladně. Jiní o tom pochybují.
Co znamená v této teorii termín „sémantický“? V základním smyslu označujeme nějaký predikát jako sémantický, když je dvoumístný a vyjadřuje vztah mezi jazykovým znakem a něčím jiným. Tak slovo „označuje“ je sémantický predikát, který vyjadřuje vztah mezi slovem „Platón“ a Platónem. V odvozeném smyslu je něco sémantický predikát, když je definováno pomocí predikátu, který je sémantický v základním smyslu. Podle Tarského je slovo „pravdivé“ sémantický predikát v odvozeném smyslu.
Jestliže je definice "pravdivého" formálně správná, jestliže je "pravdivé" pro určitý jazyk definováno, Tarski chce podat definici pravdy, která by byla formálně správná a obsahově adekvátní. Definice v jiném jiném jazyce, jazyk L., pro který je "pravdivé" definováno, je objektový jazyk, jazyk, v n ěmž je "pravdivé" definováno, je metajazyk.
Definice je obsahově adekvátní, když formuluje podmínky, za nichž je výrok pravdivý. Tarski se snaží vystihnout intence klasického (aristotelského) pojetí pravdy. Klasické pojetí můžeme vyjádřit známou formulací: Pravda věty záleží v její shodě se skutečností; nebo také: Věta je pravdivá, jestliže označuje existující stav věci (Sachverhalt).
Tyto formulace však nejsou podle Tarského dostatečně přesné a jasné. Je třeba hledat pro naše intuice přesnější výraz. Začneme konkrétním příkladem, větou „Sníh je bílý“. Ptáme se za jakých podmínek je tato věta pravdivá nebo nepravdivá. Zdá se jasné toto: když se postavíme na stanovisko klasického pojetí pravdy, řekneme, že tato věta je pravdivá, je-li sníh bílý, a že je nepravdivá, není-li sníh bílý. Definice tedy musí obsahovat ekvivalenci: Věta „Sníh je bílý“ je pravdivá tehdy a jen tehdy, jestliže sníh je bílý. V této formulaci věta „Sníh je bílý“ (na levé straně) označuje větu samotnou (ne věc označenou větou), věta „Sníh je bílý“ na pravé straně označuje věcný stav. Příkladu odpovídá obecně schéma: x je pravdivé tehdy a jen tehdy, jestliže p. Za x je třeba dosadit označení věty, za symbol p se dosazuje překlad této věty do metajazyka. Na první pohled se zdá, že Tarského definice pravdy se podstatně neliší od adekvační (či korespondenční) definice. Ale jsou tu značné rozdíly. Tarski předně předpokládá, že to, co se nazývá pravdivým, je věta jako zvukový nebo grafický útvar. Není to tedy smysl věty, soud. Tím se Tarski odchyluje od klasické teorie, podle níž je nositelem, se predikát „pravdivé“ přenáší ze soudu na větu, vzniká otázka, kdy je věta pravdivá. Tarski ve své definici neužívá slov jako „shoda“ nebo „korespondence“. Říká pouze, co je nutnou podmínkou pravdivosti věty objektového jazyka. Touto podmínkou je pravdivost výroku, který je překladem věty objektového jazyka do metajazyka (a je označen symbolem p). Uveďme příklad: Německá věta, která se skládá ze tří slov – Gras, ist, grün, v uvedeném pořadí – je pravdivá tehdy a jen tehdy, je-li tráva zelená. První část je popisem německé věty (v češtině, jež slouží jako metajazyk) a druhá část obsahuje překlad věty do metajazyka (tj. do češtiny). Jak máme chápat onu druhou část „je-li tráva zelená“ („jestliže p“ v obecném schématu)? Věta objektového jazyka neodkazuje přímo ke skutečnosti, ale k určitému soudu (vyjádřenému překladem). Tedy věta je pravdivá tehdy, vyjadřuje-li pravdivý soud, neboť jen tehdy označuje skutečný, existující věcný stav. Ale tím stojíme před problémem pravdivosti soudu, na který věta objektového jazyka odkazuje. Můžeme tedy říci, ze Tarského definice pravdy stanoví podmínku pravdy, ale pravdu jako takovou nedefinuje.
Teorie pravdy, které jsme zde předložili, ukazují, že problém pravdy je neustále živou otázkou filosofického myšlení. Potvrzují také přesvědčení, že snaha o poznání je smysluplná jedině tehdy, 1. existuje-li skutečnost nezávislá na našem poznání a 2. je-li poznání, chápané jako shoda s touto skutečností, zásadně dosažitelné. Přitom není na závadu, že nejsme s to odpovědět na všechny otázky, které se v této souvislosti kladou.
Popperův pojem „falsifikace“
Vraťme se nyní k Popperovi, který se zabýval otázkou o pravém a nepravém racionalismu a otázkou, zda dějiny mají nějaký smysl. Popper poukazuje na to, že některé druhy racionalismu jsou nekritické v tom, zda dějiny mají nějaký smysl a že je překonán rozpor 19. století mezi vědou a náboženstvím. Protože „nekritický“ racionalismus je rozporný, problém nespočívá mezi věděním a vírou, nýbrž pouze mezi dvěma druhy víry. A nastupuje nový problém, která víra je správná a která falešná? Zabýváme-li se problematikou společnosti, politiky a morálky, přesvědčujeme se, že jde o soubory, které jsou závislé na zájmech sběratelů, na jejich hlediscích. Ve vědách je toto hledisko obvykle určeno vědeckou teorií. To znamená, že vybíráme z nekonečné řady faktů a jejich aspektů ta fakta a ty aspekty, které se opírají o příslušnou teorii, kterou potvrzují a opakují. Jsou však důležitá i taková fakta a jejich aspekty, která jsou v rozporu s danou teorií, neboť cesta pokroku vede přes poznání omylu.
K posouzení pravdivosti nějakého soudu či nějaké věty nám slouží metoda testování tohoto soudu a kdysi jsme se spokojili s tím, že jsme příslušný soud verifikovali, prověřovali, tj hledali jsme analogické soudy a věty, které by nám testovaný soud potvrdily. Např, soud „všechny labutě jsou bílé“ jsme si ověřovali skutečností, že v přírodě nacházíme pouze bílé labutě. Tím jsme si ověřili daný soud, považovali jsme jej za jistý a za vyjádření pravdy. Potom jsme se však přesvědčili o nepravdivosti tohoto soudu, když se v přírodě objevily labutě černé. Poněvadž jsme však v přírodě nespatřili nějakou různobarevnou a vícebarevnou labuť, ukončili jsme svůj testovací proces a považovali za pravdivou a jistou větu: „všechny labutě jsou buď bílé nebo černé“.
Popper tím vak nespatřuje testovací proces verifikací za konečný a definitivní a klade si otázku, co když se někdy objeví v přírodě vícebarevná labuť, pak náš dřívější soud nebude pravdivý, a doplnil testovací proces principem „falsifikace“, definitivním vyvrácením možnosti, že by někdy a někde existovala vícebarevná labuť. Stál tak před otázkou „falsifikatelnosti“, tj. prokazatelnosti falešného soudu, která je nesmírně obtížná a dokonce někdy nemožná a není-li soud falsifikovaný, nemůžeme jej považovat za pravdivý, jistý a nezvratný. A proto takový soud, kterých je většina, Popper považuje za „hypotetický“, bez falsifikace za pracovní hypotézu, za provizorní předpoklad, což se bude vyskytovat zvláště v případech historického popisu a obecných interpretací. „Každý zvláštní popis bude pouze pravdivý nebo nepravdivý, jakkoli těžké může být rozhodnout o jeho pravdivosti nebo nepravdivosti. Potud je situace v historii analogická situaci přírodních věd, např. fyziky. Jestliže však porovnáme roli, jakou hraje „hledisko“ historii s rolí „hlediska“ ve fyzice, pak zjišťujeme velký rozdíl. Ve fyzice je „hledisko“ přírodních věd obvykle dáno fyzikální teorií, která může být test ována při hledání nových faktů. V historii to není zdaleka tak jednoduché. „Popper v této souvislosti srovnává různé role testování ve fyzice a v historii.“
Popper uvádí: „Podat kauzální vysvětlení určité události znamená deduktivně odvodit z tvrzení, jež popisuje tuto událost, přitom se použijí jako premisy této dedukce nějaké obecné zákony s jednotlivými nebospecifickými větami, které můžeme nazvat úvodními podmínkami. Máme tak dva odlišné druhy tvrzení, které dohromady dávají úplné kauzální vysvětlení 1. Univerzální
tvrzení, jež mají charakter 2. přírodních zákonů a za 2. Specifická tvrzení týkající se konkrétního případu, o nějž jde, původní podmínky. Z univerzálních zákonů 1. můžeme pomocí původních podmínek 2. vydedukovat následující specifické tvrzení 3. závěr či prognózu…Pro inženýra stavějícího most jsou univerzální prostředky k dosažení cíle a jsou považovány za samozřejmé.“
Popper uvádí, že vědy, které se zajímají o specifické události a jejich vysvětlení, můžeme na rozdíl od věd zobecňujících nazvat vědami historickými. Ve výkladu událostí historie často slýcháme, že tyto události musí být vysvětlovány tak, jak se skutečně v historii udály. To je omyl. Fakta byla shromážděna v souladu s předem uváženým hlediskem, takzvané historické „prameny“ zaznamenávají pouze takové fakty, které zapadají do předem uvážené teorie. Často jsou tyto fakty strohé, neúplné a nedostatečné a neumožňují testování. Vyplývají z nich jen obecné interpretace ve srovnání s teoriemi vědeckými. Každá generace má své vlastní obtíže, zájmy a svá vlastní hlediska, takže má právo na svůj vlastní výklad historie. Popper to shrnuje: „Nemůže existovat žádná historie „minulosti“ tak, jak se skutečně stala, mohou existovat pouze historické interpretace a žádná z nich není konečná. Dějiny v tom smyslu, jak o nich lidé hovoří, prostě neexistují. Takové dějiny, přednášené ve školách, jsou pouze dějinami politické moci. Dějiny politické moci nejsou ničím jiným než dějinami mezinárodního zločinu a masového vraždění. Skutečné konkrétní dějin lidstva by museli napsat všichni lidé jako jednotlivcia dějiny by se musely zabývat osudy všech lidí jejich činností a profesí, což je nemožné.
Popper dále tvrdí, že dějiny nemají žádný smysl, smysl jim dáváme my lidé a dějiny také nekráčejí směrem k nějakému cíli, takovýto cíl existuje jen pro nás lidi, pokrok je naše záležitost.
Popper v dodatku svého díla se zabývá otázkou pravdy, kritérii pravdy, vědění toho, co znamená pravda či za jakých podmínek je tvrzení označeno za pravdivé, potřeby kritérií a hledisek, konstatuje žádné obecné kritérium pravdy, poukazuje na existenci fallibilismu a růstu poznání (fallibilismus je teze, že veškeré poznání je domněnkou, přičemž fallibilismus nepotvrzuje oprávněnost názoru na relativismus a skepticismus), na existenci přibližování se pravdě v lidském myšlení (aproximace), na dualismus faktů a norem, na zkušenost a intuici jako prameni poznání a na jiné. Potud Popper.
Josef Plocek