Nejprve se budeme zabývat vymezení práva v definici, další kapitola bude věnována historii a kladům přirozeného práva, ve třetí kapitole přikročíme k analýze pozitivního práva a ve čtvrté kapitole se pokusíme kriticky zhodnotit celou naši problematiku. Názory jednotlivých právních teoretiků, uvedených v seznamu použité literatury, budou přímo citovány nebo podány v parafrázi.
                                
Co je právo a jaká by byla jeho definice?

     Mnozí právníci v otázce teorie práva jsou žádáni, aby podali definici práva a podali vysvětlení toho, co se má rozumět pod pojmem práva. V této souvislosti je třeba podotknout, že právníci, třebaže se zabývají právní teorií, nemohou takovouto definici práva a podstaty jeho pojmu podat. Právo je totiž fenoménem tak složitým a motivovaným tolika aspekty, že jeho definice není možná. Toto bylo známo již Immanuelu Kantovi, který vyslovil tvrzení, že pojem práva definovat a podat o něm krátké vysvětlení není vůbec možné. Ale i slavný znalec oboru právní teorie, Herbert Lionel Adolphus Hart, profesor Oxfordské university a nejvýznačnější postava právní filosofie minulého století, napsal, že otázku „Co je právo“ je třeba odsunout stranou, poněvadž „na tuto otázku jakousi odpověď najít nemůžeme“ a nemůžeme ani splnit požadavek definice práva ani zodpovědět otázku, „jaká je pravda (či podstata) práva“. Smiřme se proto s tímto stavem a nebuďme překvapeni a v rozpacích, je-li nám tato otázka položena.

Historie a relevance přirozeného práva

     Německý filosof a právník Welzel nás seznamuje s počátky přirozeného práva v antické filosofii a s tím, že např. Heraklitova zásada, že „všechny lidské zákony se přibližují z božské jednoty, jíž jest logos,“ že kdo jedná podle přirozenosti, jedná podle logos, světového zákona a že tento zákon se blíží lidským zákonům, že všechny lidské státy polis jsou božského původu a doplňují se jako božský a lidský zákon, že idea přirozeného práva má základem vlastnost lidské přirozenosti a z této také se dá vyložit.“ Jde o základní antitezi mezi „tím ideálním“ a „tím existenciálním“, kdy ideální přirozené právo je určováno bytím člověka v rozumu, logosu, zatím co pro existenciální právo není člověk primárně bytostí racionální, nýbrž určenou od volních a citových aktů nebo skrze pudové impulsy, skrze rozhodnutí diktovaných situací nebo z aktů tvrzení vitální existence. Rozdíly toho „ideálního“ a toho „existenciálního“ přirozeného práva nás provázejí po celý starověk i středověk a u jednotlivých právních filosofů se střídají. Platon (427-347 před Kr.) přispěl k obsahu tvorby přirozeného práva svým učením o „aprioristických“ a „ideálních“ idejích, „praobrazech bytí, předmětech dokonalého a nechybujícího mínění, předmětech poznání s absolutní jistotou a v setrvání u obecně řeckého intelektualismu, podstaty duše určované v rozumu“. Aristoteles (384-322 před Kr.) přebudoval Platonovu nauku na teleologickou metafyziku, v níž idea se spojuje s pojmem přirozenosti, kdy „idea (podstata), forma, účinná příčina, účel a přirozenost v aristotelském systému tvoří jednotu.
     Podle Welzla však přirozené právo bylo vymezeno teprve stoickou filosofií (škola Stoa), založenou kolem roku 300 před Kr. filosofem Zenonem a známý je názor stoika Cicerona (106-43 před Kr.): „Pravý zákon je správný rozum souhlasící s přirozeností, na němž se všichni podílejí, který je trvalý a věčný, který přikazuje povinnost a odstrašuje od zla. Tomuto zákonu se nesmí ani brát platnost, nesmí být omezena nebo zrušena jeho platnost; ani senát ani lid nemohou zprostit povinnosti vůči němu, není ani v Římě ani v Athénách, ani později jinde, nýbrž zahrnuje ve všech dobách jediný a nezměnitelný zákon. Kdo jej neposlouchá, utíká sám před sebou a zakusí sám jako zrádce lidské přirozenosti těžké tresty, i když mohl utéci ostatním tak zvaným trestům. Proto je lex humana zákonem, jen když souhlasí s přirozeným zákonem.“ Tento názor je v podstatě přejat celým křesťanským středověkem (viz sv. Pavel ve svém listě k Římanům, 2, 14-15: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“.)  

     Sv. Tomáš Akvínský (1225-1272) se klonil k intelektualismu a k rozumové složce přirozeného práva, i když původ podle Welzla spatřoval také ve vitální a pudové složce lidské bytosti, zatímco stoupenci platónské filosofie inklinovali k existenciálnímu pojetí přirozeného práva, k pavlovskému voluntarismu.
     Naproti tomu Johannes Duns Scotus (1270-1308) a Wilhelm Ockham (Occam, 1295-1350) podle Welzla vnesli do základu pojetí přirozeného práva křesťanskou lásku, z níž se může toto pochopit a jejich pojetí bylo proto existenciální v dříve uvedeném smyslu antiky, voluntaristické pojetí Pavlovo a Augustinovo. Scotus pojmově odlišuje všemohoucnost Boží jako potentia absoluta, tato jeho absolutní moc však nikterak nepřekračuje u Boha jeho potentia ordinata, tj. mohutnost jednat správně, což přejal i Ockham a někteří další filosofové. U Scota nacházíme již pojetí konceptualismu, které se projevilo později u Hobbese jako vyslovený nominalismus, který ovládl celý pozdní středověk a stal se vážným sporem středověkých filosofů mezi realismem a nominalismem. (Viz odpůrci Husovi v Kostnici, nominalisté kardinál Petr d´Ailly (1350-1420) a Johannes Gerson, (1363-1429), profesor na universitě, třebaže Hus byl rovněž nominalista).          
     Novodobé přirozené právo je neseno Thomasem Hobbesem (1588-1679), jehož antinomie mezi ideou a existencí, rozumem a vůlí, podle Welzla, je ideální případ existenciálního přirozeného práva, nominalismu, sklonu k právnímu positivismu, co se již objevuje v jeho díle Leviathan (Auctoritas, non veritas facit legem, tj. zákon tvoří autorita, nikoli pravda). 
     Hugo Grotius (1583-1645) se vrací, podle Welzla, k ideálnímu charakteru přirozeného práva, k antinomii (protiklad, rozpor) mezi vůlí a rozumem, ve smyslu křesťanského a antického pojetí přirozeného práva. Naproti tomu Samuel Pufendorf (1632-1694) se kloní k pojetí existenciálního přirozeného práva, zatímco Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) navazuje na Grotiovu „idealistickou“ linii přirozeného práva a na nominalismus. Jean Jacques Rousseau (1712-1778) se pokusil spojit positivitu a idealitu práva a jeho postoj k přirozenému právu je spíše existenciální.
     Podle Welzla největší ránu zasadil přirozenoprávní teorii Immannuel Kant (1742-1804), který vyvracel původ přirozeného práva v lidské přirozenosti, poněvadž zastával názor, že lidská přirozenost se hledá jen v oblasti zkušenosti, v empirii a že nelze převésti soudy deskriptivní (popisné) na soudy preskriptivní (hodnotové, předepisující), zakládající povinnost (nelze převésti to, „co je“ na to, „co má býti“, jak to konečně plyne z jeho kategorického imperativu, který je založen na čistém rozumu, na apriorní zákonitosti, na principu svobodné vůle. Kant vedle toho zastával názor, že přirozené právo, stejně jako morálka, nejsou něčím absolutním, trvalým, nýbrž závislým na čase a místě své platnosti, změnitelným, nikoli věčným. I když Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831) podle Welzla podroboval Kanta kritice, ujal se opět záležitosti přirozeného práva a je tak „lépe práv než Kant dřívější nauce přirozeného práva“, „je Hegelova filosofie nejdokonalejší podobou materiální nauky přirozeného práva“. Ale i on vyvracel absolutnost a trvalost přirozeného práva a trval na jeho závislosti na čase a místě. Potud ve zkratce názory Johannesa Welzla.
     Viděli jsme, že pojem přirozeného práva prodělal od svého založení mnoho změn, že se v něm měnil přirozený základ v člověku, ať už založený na existenci Boží nebo na rozumu, pudech a vůli, že absolutnost přirozeného práva je nemožná, přirozenost člověka ne dosti prokazatelná, že přirozené právo nikdy nevytvořilo žádný kodex práva a že spočívalo do značné míry jen v zásadách a apriorních principech, pojímaných axiomaticky, přesto toto právo od svého začátku ve formě stoické filosofie až do konce 18. století bylo nadřazeno veškerému jinému právu, positivnímu, zvykovému, zvyklostem aj. I když však přirozené právo nemohlo zabránit právnímu dualismu, tj. současné existenci přirozeného a positivního práva, existovalo jako právní korektiv pro případ kolise obou těchto práv, neboť žádná positivněprávní norma nemohla existovat, která by byla v rozporu s přirozeným právem a s etikou a morálkou a soudce v případech nedostatku positivního práva vždy mohl rekurovat do oblasti přirozeného práva nebo do oblasti etiky a rozhodovat ve smyslu zásadních principů přirozeného práva. Mohl tedy vždy rozhodovat ve smyslu spravedlnosti dát každému to jeho. Na přirozené právo bylo spolehnutí, že bude vždy hledat spravedlnost a pravdu a že nebude identita toho správného a platného, jak je tomu u positivního práva. V obtížných případech, kdy chyběla positivně právní norma a soudce byl tísněn nemohoucností vynésti rozsudek, vždy mohl, stejně jako za starého římského práva, přistoupit k institutu „nalézání práva“ v oblasti práva přirozeného či v etice. Ideálem nebyla výlučná existence přirozeného práva bez současné existence positivního práva, nýbrž byla zde nutnost, aby existovalo positivní právo s možností korekce právem přirozeným.
    
Pozitivní právo

     Přistupme nyní blíže k otázce positivního práva. Nemůžeme se zde zevrubně zabývat filosofickými názory Augusta Comte (1798-1857), teoretika positivismu a z toho též plynoucímu právnímu positivismu a positivnímu právu a reprodukovat zde to, čeho se dopustila Comteova ideologie positivismu na myšlení a právní teorii 19. století. Základem pozitivismu je jen vycházet z daností, z faktů, z toho „pozitivního“, a odmítat jako zbytečné vše, co tuto pozitivitu překračuje. Lidstvu je dán jedině jev, a proto pozitivismus omezuje vědu a poznání po všem, co překračuje tento jev, tuto pozitivní skutečnost. Lidská bytost je schopná konstatovat fakta daná formou jevu, pokusit se je upřesnit a uspořádat podle určitých zákonů a z takto poznaných zákonitostí předvídat budoucí jevy a podle nich se řídit. Platí zde :  „Savoir pour prévoir“, což je smyslem každé vědy pro každého pozitivistu. Je tedy zbytečné a bezúčelné tázat se na nějakou podstatu nebo jeho „skutečnou příčinu, co bylo směrodatné pro Aristotela, Tomáše Akvínského a všechny realisty. Pozitivismus absolutně odmítá jakoukoliv metafyziku jakožto čistou spekulaci, fikci, nemající nic společného s jevem faktu. Tím však také odpadají z předmětu lidské úvahy veškeré hodnoty, ctnosti, spravedlnost je nepoznatelná a neskutečná, tedy i víra, náboženství atd.
     Můžeme jen konstatovat, že v důsledku positivismu a Historicko právní školy, nehledíme-li na již dříve uvedené myšlení Kanta, ztratilo přirozené právo svůj primát nad právem positivním a že positivní právo získalo toto prvenství v teorii práva, a to ke škodě správného právního myšlení a posouzení. Uvažujeme-li o pojmu práva positivního a přirozeného, vidíme, že v podstatě se tato práva od sebe liší původem, charakterem a vztahem k morálce a spravedlnosti. Věnujme proto nyní těmto základním rozdílům svou pozornost a zamysleme se nad důsledky těchto tří základních postojů.
     Jestliže přirozené právo, jak jsme již viděli, vychází z apriority původu tohoto právního pojetí, ať už autorem a tvůrcem práva byl Bůh nebo pohanské božstvo či toto právo vyvěralo z přirozenosti člověka, z lidského rozumu, lidské vůle, z lidského pudu, citu a podobně, pak ve smyslu těchto rozdílných charakterů a postojů odkazy na to nacházíme v dříve již citované alternativě antického dělení přirozeného práva na právo „ideální“ a „existenciální“, to znamená na právo vyplývající z lidského rozumu na jedné straně a z lidské vůle, citu a instinktů na druhé straně. Naproti tomu původ positivního práva předpokládá, že zákonodárcem je panovník, vládce, státní legislativa apod., bez jejichž aktu pravé právo nemůže vůbec vzniknout. Platí-li v positivním právu právní zásady  „nullum crimen sine lege“ a „nulla poena sine lege“, představující zákaz retroaktivity právní normy, pak to znamená ve smyslu positivního práva, že bez této přímé ingerence zákonodárce nemůže vůbec vzniknout nějaké právo. Tento akt vzniku práva pak vyvěrá z určitých okolností, nezbytně nutných, z přijetí normy zákona a jeho vyhlášení, promulgace.
     Uvedené právní zásady pozitivního práva nás přivádějí k právnímu fenoménu, kterým se zabýval Hayek a nazval jej projevem „konstruktivistického chápání práva“, fenoménem „kartesiánského racionalismu“. Co je nám známo o tomto pojmu? Pro jeho vysvětlení se musím vrátit v historii filosofie až k Descartovi:
    René Descartes, (1596-1650), slavný francouzský filosof, je považován ve svém myšlení za jakýsi mezník v historii práva. Jako výtečný matematik, vynálezce oboru analytické geometrie, kladl ve svém myšlení velký zřetel na matematiku, kterou pro filosofii považoval za nezbytnou. Chtěl, aby jeho základy myšlení spočívaly vždy na pevném základě, spoléhal se na logický úsudek sylogismu a dospěl k závěru, že zárukou pravdivého a spolehlivého soudního rozhodnutí musí být opora v autentickém trestném či civilním ustanovení, že se jedná o trestný či civilní čin a že tato okolnost je známa i pachateli trestného činu. Tuto záruku pravdy spatřoval v zákoně vyhlášením příslušným legislativcem po zralém uvážení a také publikováním trestního činu. Bez tohoto jasného vyhlášení trestnosti žádný trestný čin neexistuje a údajný pachatel se ničím neprovinil. Na tento kogentní postup pak navazují ony latinské předpisy: „Žádný zločin bez zákona“, Žádný trest bez zákona“. Pro posouzení trestnosti údajného pachatele je také důležité datum vyhlášení příslušného zákona. Obviněný je trestný jen v případě, když se dopustil něčeho nezákonného po vyhlášení onoho zákona, odsuzovat nevinného za čin uskutečněný před datem platnosti vyhlášení zákona je protiprávní a nezákonné z důvodu zákazu retroaktivity právní normy. Celá tato právní dogmatika je samozřejmě fiktivní. Poněvadž je běžně vyhlašováno nesčetné množství zákonů a jejich novel, které neznají ani právníci pracující v právu, je nejvýš pravděpodobné, že i údajný pachatel o publikaci zákona nic nevěděl. Z druhé strany se však dá uvažovat o tom, že údajný delikvent si byl vědom trestnosti svého činu na základě přirozeného práva, zvykového práva, obyčejového práva a právního povědomí své doby a vyšel od soudu zproštěn viny díky právní nedostatečnosti. Za důsledky mylného a nedokonalého pozitivního práva, jeho nahrazení soudního rozhodnutí ve smyslu spravedlnosti pouhým verdiktem právnosti a legality, nevypořádání se se zločinným komunistickým režimem, ztráty hodnot a ctností v lidském životě děkujeme uvedené konstruktivitě práva a oné anomální a zrůdné „kartesiánské racionalitě“. 

Kritické zhodnocení přirozeného a pozitivistického práva
   
     Pokud se týče rozdílu v charakteru přirozeného práva a positivního práva, přirozenoprávní norma představuje dosažení pravdy a spravedlnosti, což připomíná staré alicui suum tribuere ze starého římského práva, zatímco positivní právo se musí spokojit pouze s dosažením právní jistoty, legality.
     Zatímco přirozené právo, vědomo si toho, že veškeré právo ve svém původu vycházelo z morálky a etiky, že přirozené právo představuje v podstatě axiomaticky pojímané principy a zásady a že v případech obtížného rozhodování sporů stran může soudce při nalézání práva rekurovat do oblasti morálky, právní positivista přísně odlišuje obsah práva a obsah morálky, nezná se vůbec k morálce (snad až na zcela výjimečný případ činu a jednání contra bonos mores), spokojí se jen s legalitou a právní jistotou, odvolává se na nedostatek příslušných právních norem, případně z nedostatku právní opory ponechá soudní řízení bez rozhodnutí pro chybějící právní normy na straně práva.
     Právní positivismus a tedy i positivní právo vychází jednoznačně z toho, že tvůrcem a autorem právní normy je a může být jenom zákonodárce, ať je jím jediná osoba v podobě vladaře nebo celý právní orgán, ve státech demokratických jeho složka zákonodárná. Tento zákonodárce podle svého uvážení a podle daných právních úprav a předpokladů (schválení nové normy a její vyhlášení) vlastní vůlí projeví a stanoví formální i obsahovou stránku nově vytvořené právní normy. Jde však o podobnou fikci a představu, která např. vládne v názoru o vzniku a existenci společenské smlouvy nebo rozhodnutí hlasů většiny ve volbách.  Přesvědčuje nás o tom známý právní teoretik a filosof F.A.Hayek, který uvádí: Tvrzení, že zákonodárce určuje to, co má být zákonem, může znamenat pouze to, že dává pokyny zmocněncům, kteří prosazují zákon, jak mají postupovat, aby nalezli to, co je právem. Zákonodárce nevytváří obsah zákona. Positivisté však, zdá se, věří, že když dokázali, že zákonodárce ve všech vyspělých právních systémech určuje právní postup, tak také ukázali, že obsah práva je určován vůlí zákonodárce. Z tohoto závěru vyplývají téměř všechna charakteristická dogmata positivismu. Je zřejmé, že pokud jde o právní pravidla správného chování, a zejména o soukromé právo, tvrzení právního positivismu, že obsah těchto pravidel je vždy výrazem vůle zákonodárce, je jednoduše chybné… a že když nikdo nemůže zjistit, co je spravedlivé, musí někdo určit, co je legální. Znamená to, že v mnoha případech, v nichž by si zákonodárce přál přeformulovat právo, nebude s to udělat pravidla taková, jaká by si přál, nýbrž bude vázán požadavky části systému, který je mu dán. Nebo vyjádřeno jinak: bude to celý komplex pravidel, která se v dané společnosti skutečně dodržují, co určí, které konkrétní pravidlo bude rozumné prosazovat nebo které by se mělo prosazovat. A takto uvedený komplex pravidel, který má zákonodárce k dispozici pro tvorbu nového zákona, je Hayekův  tak zvaný spontánní řád.
     Spontánním řádem Hayek chápe soustavu pravidel správného chování, kterou si lidstvo vytvořilo během své existence od nepaměti, aby mohlo vůbec existovat. Tato pravidla správného chování lidem umožňují žít v míru a souladu, životem spořádaným a optimálním. Tento spontánní řád pravidel správného chování je živý, stále doplňovaný v běžném životě, případně jsou z něho vypouštěna pravidla, která se neosvědčují a nedostačují k růstu a měnícím se požadavkům života lidstva. A zákonodárce je odkázán při své tvorbě nových zákonů postupovat v souladu s tímto řádem a koncipovat nově vznikající zákony tak, aby odpovídaly tomuto řádu a nebyly s ním v rozporu. Hayek, který sám není stoupencem přirozeného práva, připouští, že právní positivisté, kteří zastávají primát positivního práva a odmítají existenci přirozeného práva, u vědomí této dichotomie práva, mohou spontánní řád považovat za přirozené právo. Z uvedeného tedy plyne, že právní positivisté se mýlí, považují-li zákonodárce za suverénního tvůrce nových zákonů.
     Slavný německý filosof a právní teoretik, Gustav Radbruch, minulého století nehlásil se ani k přirozenému ani k positivnímu právu. Ale existence německého nacistického práva, skutečného bezpráví a zločinnosti s oporou v positivním právu, jím tak mocně otřásla, že si uvědomil nedostatky positivního práva, zvláště zneužije-li je totalitní vládce a vláda a pro ten případ se klonil k nutnosti přijmout přirozenoprávní systém práva, aby se zamezilo existujícímu zlu totalitního systému vlády. Za existence positivního práva totalitní vláda nejen do svého státního právního řádu nepřijme takové právní normy, které by jí brzdily v jejím sledování svých zločinných cílů a účelů, avšak vedle těchto mezer v právu dosahuje svých cílů i přímo vyhlášením nemorálních a zločinných zákonů a porušováním zákazu retroaktivity právních norem. S podobnými nedostatky jsme se setkali i v našem případě komunistického režimu. Avšak zatímco v nacistickém Německu po prohrané válce bylo sáhnuto k takovým přechodným úpravám právního systému, aby došlo k potrestání válečných zločinců, v našem státě k nápravě nedošlo a ani nebylo přistoupeno k vytvoření naléhavé diskontinuity komunistického právního řádu, což způsobilo, že jsme se dosud nevypořádali se zločiny předešlého komunistického režimu. 
     Jestliže jsme uvedli, že charakteristickým znakem positivního práva je dosažení právní jistoty, zatímco přirozené právo chce dosáhnout spravedlnosti, není to jen proto, že filosofický positivismus a z něj plynoucí právní positivismus nechce usilovat o spravedlnost, ale skutečností je, že positivismus v důsledku svého filosofického myšlení ani není schopen uznat existenci a podstatu entity zvané spravedlnost. Hledáme-li ve filosofických podáních a naučných slovnících odpověď na filosofické myšlení této ideologie, shledáme, že positivismus bere za relevantní předmět svého poznání jen fakta a data, to „positivní“, co je dáno bezprostředně zkušeností, to empirické, smyslově poznatelné, schopné založit naši zkušenost, to zkušenostně zjištěné a poznané, to určité, exaktní, smysluplné, užitečné, „positum“ (tj. smyslové vjemy a představy), klade důraz zejména na poznání přírodovědecké a technické, chce se pokusit uspořádat tato fakta, doplnit je, spojovat podle principu podobnosti a posloupnosti, zkoumat jejich vztahy k faktům jiným, zkoumání provádět podle stanoviska „Savoir pour prévoir“, tj. poznávat a vědět, abychom mohli předvídat budoucnost. Z druhé strany positivismus a positivní filosofie odmítá každou metafyziku poznatků transcendentních, přesahujících obor zkušenosti, poznatků teologických a náboženských, má odpor k metafyzice a teologii, popírá výdobytky klasické filosofie Aristotelovy a Tomáše Akvínského, prohlašuje za nesmyslné a neužitečné všechny výpovědi, které nelze převésti na data věrohodného faktu, staví se proti apriorním stanoviskům a odsuzuje je jako abstrakce nebo fantazie, vylučuje z filosofie všechno, co není positivní, chce se vyvarovat zbytečných sporů dřívější metafyziky a držet se jen toho, co se dá přesně definovat, co je možno experimentálně prověřit. Positivismus neuznává spravedlnost, nezná ji jako pojem metafyziky, případně ztotožňuje spravedlnost s platností a jistotou právní normy, s legalitou.
     Právní positivismus přísně odděluje právo a morálku, nepřipouští, aby morálka nějak zasahovala do práva, podle positivisty zákonodárce se má omezit přísně jen na obor práva a nesmí při tvorbě právních norem nechat se ovlivnit morálním řádem v lidstvu. Klapky na oči, které si důsledný positivista opatřil ve svém filosofickém a právním vědomí a myšlení, mu zabraňují vidět reálný svět a skutečnost. V důsledku toho při rozhodování sporných otázek spatřuje jen zákonodárcem stanovenou normu, přijatou a vyhlášenou, opomíjí spravedlnost a spokojí se s právní jistotou svého rozhodnutí, s platností rozhodnutí a s legalitou.


Literatura:

• Gustav Radbruch: „Právní filosofie“UCF Mueler Verlag 1987 Heidelberg.
• Johannes Welzel: „Naturrecht umd materiále Gerechtigkeit“ 1962 Goettingen Wandehoeck and Ruprecht
• F.A.Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda Academia Praha 1991
• Johannes Messner: „Přirozené právo“. Tyrolia Verlag Wien 1960
• Stanislav Sousedík: „Svoboda a lidská práva.“ Vyšehrad 2010

Plocek Josef