V prvé kapitole budeme expressis verbis nebo v parafrázích citovat autora, v druhé kapitole navážeme vlastními slovy na toto téma.
 

 

V první rovině činnosti, totiž v rovině duchovna v nejtypičtějším smyslu slova, jednáme jako údové mystického těla Kristova. Ať je to v řádu života liturgického a svátostného, působení ctností nebo rozjímání, apoštolátu nebo skutků milosrdenství, naše činnost jakožto k určujícímu předmětu života věčného míří k Bohu a k věcem Božím, k vykupitelskému dílu Kristovu, jemuž máme sloužit v sobě i v druhých. Toť přímo rovina Církve.

V druhé rovině činnosti, v rovině časné, jednáme jako údové obce pozemské, jsouce zasazeni a uvázáni ve věci pozemského života lidstva. Naše činnost, ať je řádu intelektuálního nebo mravního, vědeckého a uměleckého nebo sociálního a politického, ač se sice, je-li přímá a správná, odráží k Bohu jako poslednímu cíli, sama od sebe míří jako k určujícímu předmětu k dobrům, jež nejsou životem věčným, nýbrž všeobecně se týkají věcí času, díla civilizačního nebo kulturního. Toť rovina světa. Tyto roviny nejsou od sebe odděleny, nýbrž odlišeny. Rovina časná je podřaděna duchovní.

Nezbytné rozlišení spočívá v tom, že obrátím-li se k lidem, abych s nimi mluvil a jednal uprostřed nich, pak to řekneme tak, že v té první rovině činnosti, v rovině duchovní, se před nimi jevím jakožto křesťan, a potud uvádím do hry Církev Kristovu, a v té druhé rovině činnosti, v rovině časné, nejednám sice jakožto křesťan, musím však jednat po křesťansku, vnášeje do hry jen sám sebe, nikoli Církev, avšak vnášeje sebe celého, ne okleštěného nebo odduševněného – sebe celého, jenž jsem křesťan, jenž jsem ve světě a pracuji ve světě, ale nejsem synem světa, a svou vírou, svým křtem a biřmováním, jakkoli jsem malý, jsem povolán vnášet do světa, tam, kde právě jsem, křesťanskou mízu.

Třetí rovina činnosti: Tato analysa však není u konce. Existuje pro křesťana ještě třetí rovina činnosti, která se jeví jako prostřednice mezi oněmi dvěma. Náleží vlastně do téhož řádu jako ona první a znamená jen jednu zvláštní stránku nebo funkci tohoto řádu. I je tudíž od té první roviny odlišena jen „případkově“, ne co do podstaty vyvíjené činnosti, nýbrž co do jejích styčných bodů. Tato zprostředkující rovina je vlastně rovinou duchovna nakloněnou jakoby směrem k časnu a dotýkající se ho, je to rovina duchovna nazíraného v jeho souvislosti s časnem.

A právě tím, že řád duchovní je nadřaděn řádu časnému a zároveň s ním životně spojen, jsou v časnu jaksi dvě pásma:

V této třetí rovině právě jako v oné první jedná křesťan a jeví se lidem jakožto křesťan a v té míře vnáší do hry Církev. Proto právě Církev tak lpí na tom, že si naše jednání musí zachovat nezávislost vůči časným činnostem, které se rozvíjejí v oné rovině druhé a jichž se musíme zúčastnit (ne už jakožto křesťané, ale křesťansky).

A právě v této třetí rovině tak jako v první jsou laikové Katolickou akcí svoláváni ke spolupráci na apoštolátu Církve učící. A právě v této třetí rovině vyvíjí křesťan svou občanskou činnost katolickou (v přísném smyslu toho slova), když zasahuje do věcí politických, aby v nich hájil náboženské zájmy, a to přísně v té míře, jaké tato obhajoba vyžaduje, což naprosto není totéž jako pracovat na díle ve vlastním smyslu politickém, řízeném určitou koncepcí časného obecného dobra, k němuž se má spět. Aby se náležitě „pracovalo politicky“, nutno umět rozeznávat politické skutečnosti, mít jistou konkrétní představu o prostředcích k zajištění obecného dobra pozemské obce. K hájení zájmů náboženských, tkvějících v časnu, stačí umět rozeznávat jen tyto náboženské zájmy. Potud Maritain .

 

Uvažujme o tom uvedeném, kde jednající křesťan jedná buď jako křesťan nebo po křesťansku. Jak to však bude vypadat, když nepůjde o jednajícího křesťana, nýbrž o člověka bez vyznání. Pro něho tedy nebude vůbec existovat první rovina případně rovina třetí, v neexistenci Boha. Pro jednajícího bezvěrce prostě tyto roviny neexistují a není mu také jasné, proč by měl jednat po křesťansku ve druhé rovině, když ani neví, co to má znamenat. Z této úvahy ovšem plyne, že život a jednání je pro křesťana náročnější, vyžadující od něho určité povinnosti a tím i určitou odpovědnost. Má však také k dispozici jisté prostředky, jak svou náročnější práci zmáhat. Dá se asi pochopit odpad mnohých křesťanů od víry u nás i v západní Evropě z důvodu menších povinností a nižší míře odpovědnosti.

Maritain sice sepsal své dílo v roce 1936, můžeme však u něho spatřovat určité myšlenky, které koncipoval pozdější 2. Vatikánský koncil.

 

 

Jestliže kdysi existovaly doby, kdy za církev byla považována pouze církev institucionální, později lidé pokřtění, obecně křesťané, 2. Vatikánský koncil ve své věroučné konstituci o církvi, „Lumen gentium“, přiznal nárok na spásu všem lidem, všemu Božímu lidu, který věčné spásy může dosáhnout, i který bez vlastní viny nezná Kristovo evangelium a jeho církev, když však upřímně Boha hledá a snaží se s pomocí milosti plnit jeho vůli tak, jak ji poznává z hlasu svého svědomí.

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, „Gaudium et spes“, uvádí pomoc, kterou se církev snaží poskytnout lidské společnosti prostřednictvím křesťanů, uvádí: „Světské povinnosti a činnosti jsou vlastně, i když ne výlučně, věcí laiků. Když tedy oni jednají, ať jednotlivě nebo sdruženi, jako občané světa, budou nejenom zachovávat zákony vlastní každému oboru, ale budou se snažit, aby získali na těchto polích skutečnou odbornost. Ochotně budou spolupracovat s lidmi, kteří jdou za stejnými cíli. Uznávajíce požadavky víry a obdařeni její silou, ať pohotově podávají, kde je toho zapotřebí, nové podnětné návrhy a provádějí je. Je to věc jejich svědomí vhodně již formovaného, aby se Boží zákon vepsal do života pozemské obce. Od kněží mají laici světlo a duchovní posilu. Ať se však nedomnívají, že jejich pastýři jsou vždycky takoví odborníci, že když vznikne nějaký nový problém, i obtížný, mají hned pohotově konkrétní řešení, anebo že to je jejich poslání; spíše oni sami, osvíceni křesťanskou moudrostí a s uctivým zřetelem k rozhodnutím učitelského úřadu církve, ať na sebe vezmou svou odpovědnost… Laici, kteří se činně podílejí na celém životě církve, nejenže jsou povinni prodchnout svět křesťanským duchem, ale jsou též povoláni k tomu, aby ve všem, i uprostřed lidské společnosti, byli Kristovými svědky… Je tedy zřejmé, že politické společenství a veřejná moc mají svůj základ v lidské přirozenosti, a proto patří k Bohem stanovenému řádu, i když bližší určení způsobu vlády a volba vládních činitelů je ponechána svobodné volbě občanů. Z toho také plyne, že výkon politické moci ve společenství jako takovém i ve státních institucích se musí vždycky provádět v mezích mravního řádu, k dosažení obecného blaha dynamicky chápaného a podle právního řádu, který je nebo bude řádně ustanoven. Tehdy jsou občané vázáni ve svědomí k poslušnosti. Z toho je též patrno, jakou odpovědnost, důstojnost a důležitost mají ti, kdo jsou na představenských místech. Je to v úplné shodě s lidskou přirozeností, že existují právně politické struktury, které dávají všem občanům bez rozdílu stále lepší účinnou možnost svobodně a činně se podílet na stanovení ústavních základů politického společenství, na vedení veřejných záležitostí, na vymezení pole působnosti a cílů různých institucí a na volbě vládních činitelů. Ať tedy všichni občané jsou pamětliví toho, že mají právo a zároveň i povinnost užít svého volebního hlasu k podporování obecného blaha. Církev provází chválou a uznáním dílo těch, kteří se ve službě lidem věnují dobru veřejné věcí a berou na sebe tíhu odpovědnosti z toho plynoucí… Všichni křesťané si mají uvědomit svoje zvláštní povolání v politickém společenství; oni musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost a službu obecnému blahu. Mají tak dokázat i skutky, jak se dá spojit autorita se svobodou, osobní podnětnost se soudržností celého společenského útvaru, vhodná jednota s plodnou rozmanitostí. Stran řízení časných záležitostí mají uznávat oprávněnou různost názorů a mají být ohleduplní k občanům i jejich sdružením, která tyto názory čestně zastávají. Politické strany musí usilovat o to, co podle jejich mínění je potřebné k obecnému blahu; nikdy však není dovoleno dávat přednost vlastním zájmům před obecným blahem…Je velmi důležité, a to zvláště v pluralistické společnosti, aby byl správný názor na vztahy mezi státem a církví, aby se jasně rozlišovalo, co jednotliví nebo sdružení křesťané, vedení křesťanským svědomím, dělají svým jménem jako občané a co spolu se svými duchovními pastýři dělají jménem církve. Církev, která se vzhledem k svému úkolu i pravomoci nemůže nijak směšovat se se státem a neváže se k žádnému politickému systému, je zároveň znamením a záštitou přesažnosti lidské osoby.

Stát a církev jsou ve své vlastní oblasti jeden na druhém nezávislí a autonomní. Obě společenství však slouží, i když z různého odůvodnění, osobnímu i společenskému povolání člověka. Tuto službu pro dobro všech budou moci vykonávat tím účinněji, čím lépe budou obě pěstovat mezi sebou zdravou spolupráci, s přihlédnutím k místním a dobovým okolnostem. Člověk není omezen jen na časný řád, ale - přestože žije v lidských dějinách – podržuje své povolání k věčnosti nedotčeno. A církev, mající svůj základ ve Vykupitelově lásce, přispívá k tomu, aby se uvnitř národa a mezi národy stále více rozmáhala spravedlnost a láska. Tím, že hlásá pravdu evangelia a osvěcuje svým učením a svědectvím věrných křesťanů všechny oblasti lidské činnosti, má v úctě a podporuje i politickou svobodu a odpovědnost občanů. Potud Gaudium et spes.

 

 

Can. 204: Věřící jsou ti, kdo skrze křest se přičlenili ke Kristu, učinili se Božím lidem a tím svým způsobem se stali účastni na kněžském, prorockém a královském úřadu Krista; jsou povoláni podle svého vždy vlastního postavení k uskutečnění poslání, které Bůh církvi svěřil plnit ve světě.

Can. 205: Plně stoji ve společenství katolické církve v tomto světě ti pokřtění, kdo ve svém viditelném spolku s Kristem jsou spojení, a sice skrze svazek vyznání víry, svátostí a církevního vedení.

Can. 207: Ze síly Božského odkazu existují v církvi mezi věřícími duchovní nositelé úřadů, kteří také po právu se nazývají kleriky, ti ostatní naproti tomu se nazývají také laiky.

Can. 209: Věřící jsou povinni také ve svém vlastním chování vždy zachovávat společenství s církví.

Can. 225, § 2: Laici mají také zvláštní povinnost, a sice každý podle svého vlastního postavení starat se o řád časných věcí v duchu evangelia a dokončit ty věci a při výkonu světských úkolů vydávat svědectví Kristovo.

Can. 298. §1: Klerici mají zachování míru a svornosti, které spočívají na spravedlnosti, mezi lidmi pokud je to možné, vždy podporovat. § 2: V politických stranách a na vedení odborových svazů nesmějí se aktivně podílet, leda po soudu příslušných církevních autorit potřebných k hájení práv církve nebo k podpoře obecného blaha.

Can. 289 §2: Klerici mají dbát osvobození od výkonu úkolů a veřejných úřadů, které jsou duchovnímu stavu cizí, které jim poskytuj světské zákony a ujednání nebo zvykové právo, ledaže by vlastní ordinář v jednotlivém případě rozhodl jinak.

 

 

         Vatikánský koncil tedy potvrzuje, že katoličtí věřící a katoličtí laici laici jsou členy katolické církve. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, „Gaudium et spes“, ustanovila, že pořádání věcí veřejných bude v kompetenci převážně katolických laiků, což také potvrdil Codex Iuris Canonici, a že duchovní osoby se nesmějí účastnit na jednání politických stran a na vedení odborových svazů, že tedy nebudou přímými účastníky veřejnoprávní agendy týkající se církve. Tato okolnost se dotýká otázky reprezentace, o níž pojednává filosof Erik Voegelin ve svém díle „Nová věda o politice“: „Především je třeba objasnit rozdíl mezi činitelem a reprezentantem Jako činitel bude proto označována taková osoba, která je svým představeným zmocněna k tomu, aby na základě jeho pokynů provedla určitou věc. Za reprezentanta budeme na druhé straně pokládat někoho, kdo má moc jednat za společnost na základě svého postavení ve struktuře společenství bez určitých instrukcí týkajících se určitých záležitostí a jejichž akty nemohou být příslušníky společnosti dosti dobře odmítány. Na příklad delegát OSN je činitelem vlády jednajícím na základě jejích pokynů, zatímco vláda, která ho delegovala, je reprezentantem příslušné politické společnosti.“ Činitel jedná podle pokynů, od nichž se nemůže odchylovat. Naproti tomu reprezentant nemá tuto závaznou vymezenost jednání, při provádění nemusí postupovat striktně ve smyslu nějakých předložených instrukcí, má volnost jednání v rámci svého postavení a umístění ve společnosti a zastoupená veřejnost musí přijímat jeho rozhodnutí a postup, aniž by mohla vznášet nějaké námitky proti tomu, že reprezentant se nedrží daných direktiv.

         Pastorální konstituci jsme citovali dosti podrobně a je nepopiratelné, že duchovní osoby neukládaly laikům nějaké podrobné úkoly a pokyny. Kladly jim za povinnost být při veřejném řízení svědky Kristovi, jednat podle svého svědomí, považovat politickou angažovanost, nejen účast na volbách, za svou povinnost, což náleží ovšem mezi obecné povinnosti občana a nikoli za duchovní složku církve kladení nějakých úkolů katolickým laikům. Musíme proto akceptovat, že katoličtí laici se stali rozhodnutím k angažovanosti se ve veřejných otázkách státu za skutečnost, že laici fungují jako reprezentanti církve ve veřejných záležitostech, nikoliv jako činitelé. Církev duchovenská tedy pověřila svou laickou složku církve k této politické účasti na tvorbě veřejného řízení, přičemž si musí být vědoma toho, že jednání reprezentanta váže samotnou hierarchickou církev konání tohoto reprezentanta. Pak však narazíme na určitou potíž chápat smysl slov pastorální konstituce o církvi, která praví: „Je velmi důležité, a to zvláště v pluralistické společnosti, aby byl správný názor na vztahy mezi státem a církví, aby se jasně rozlišovalo, co jednotliví nebo sdružení křesťané, vedeni křesťanským svědomím, dělají svým jménem jako občané, a co spolu se svými duchovními pastýři dělají jménem církve“. Je možno hovořit o spolupráci kleriků a laiků, když příslušné úkoly plní laici, a to jednáním ve třetí Maritainově rovině „jako křesťané“, místo kleriků, ale vnášejíce do jednání i kleriky?

         Skutečnosti uvedené v této příloze se týkají vztahu církve a státu, zapojení katolických laiků do řízení veřejných věcí a záležitostí a na první pohled je zřejmé, že si celá problematika vyžaduje vážnější úvahy. Považujme proto obsah této přílohy za přípravný spis pro další hlubší zamyšlení.