Otázka spravedlnosti v lidském životě hraje velmi významnou roli a stala se předmětem šetření a úvahy již od nejstarších dob. Ucelenější základ k ní položil již v antické filosofii filosof Aristotélés, od nějž jeho koncepci přejala křesťanská filosofie v čele s Tomášem Akvínským a dalšími, bylo uvažováno o spravedlnosti jak v oblasti právní, tak i morální a etické. Doba determinovaná učením Augusta Comta v 18. století naproti tomu vycházela ze stanoviska, že vlastně ani nevíme, co to je spravedlnost, stejně jako jsou nám neznámy důvody k uznávání metafyziky a oblasti hodnot vůbec. O spravedlnosti pojednával i F.A.Hayek ve spise: „Právo, zákonodárství a svoboda.“, Akademia Praha 1997. V nejnovější době se otázkou spravedlnosti zabýval především filosof John Rawls ve svém spise „A liberal Theory of Justice.“, v podobě, jak ji nacházíme rozebíranou ve spise Louis P. Pojmana „Ethical Theory Dva principy spravedlnosti,“ Wadsworth Publishing Company 1998. Vzhledem k závažnosti otázky spravedlnosti je třeba se zabývat tímto základním pilířem práva a morálky. Pokud se týče pojetí Rawlsova, pro jeho originalitu a modernost se pokusíme je podat v přímých citacích a parafrázích.
Spravedlnost: O pojmu spravedlnosti bylo diskutováno od nejstarších dob lidstva. Zabývala se jím již starověká antika v čele s Aristotelém, staré římské právo se obíralo otázkou, co to je spravedlnost a obsah tohoto pojmu vymezovalo slovy „suum alicui tribuere“, dávati každému to, co je jeho, aniž by blíže rozvádělo, co znamenají tato slova. Tyto jejich úvahy v podstatě převzal Tomáš Akvínský, který v duchu dědictví z antiky upřesňoval různé typy spravedlnosti. V této podobě úvahy o spravedlnosti setrvaly ve vědomí lidstva až do 19. století, kdy filosof August Comte dospěl k názoru, že ani sami nevíme, co to ta spravedlnost vlastně je, odvrhl tento pojem a vyřadil spravedlnost spolu s řadou hodnot a metafyzickou filosofií z teorie a praxe vědy vůbec. Přesto současná etika a právo ve světě s životností spravedlnosti počítá a považuje ji za ústřední fenomén teorie a praxe svých věd. Jenom zpozdilí stoupenci empirika a positivisty Comteho se s tímto postojem neztotožňují a trvají na svém odmítání tohoto ústředního pojmu z dědictví antické a křesťanské podstaty vědy a poznání.
Ukládá-li nám spravedlnost povinnost dávati každému to, co mu náleží, plyne z toho nutně, že úkonu spravedlnosti musí předcházet úkon, jímž něco někomu patří. Patří k němu postulát debitum, určité právo, z něhož spravedlnost vyplývá jako důsledek. Předpokladem spravedlnosti je existence lidstva s jeho vzájemnými vztahy a s existencí lidského partnerství s jinými, z existence mravního a právního dluhu a z povinnosti tento dluh uhradit. Nespravedlivým jsem např. tím, že když přestupuji mravní a právní zákony, neplatím daně, nejdu k volbám, když jsem neukázněným a líným. Podle Tomáše Akvínského ve státě vládne spravedlnost, když jsou dobře uspořádány a ve správném řádu tři základní složky společenství: vztahy jednotlivců navzájem, vztahy sociálního celku k jednotlivcům a vztahy jednotlivců k sociálnímu celku. Existují tedy tři základní formy spravedlnosti: „spravedlnost vyrovnávající“ neboli „směnná“ (iustitia comutativa), která pořádá poměr jednoho jednotlivce k druhému, „spravedlnost přidělující“ neboli „rozdělující“ (iustitia distributiva), která pořádá vztah společenství jako společenství k jednotlivcům, kteří jsou jeho údy a konečně „spravedlnost zákonná, všeobecná“, která uvádí řád do vztahů údů k sociálnímu celku.“ Všechny tři základní formy mají rozdílný způsob toho, co se dluží a co je někdo povinen dát. Tak např. vyrovnání účtu za nákup – suum alicui tribuere – u iustitia comutativa, mzdu odpovídající zásluhám, většímu množství a lepší kvalitě u iustitia distributiva a placení daní státu u spravedlnosti zákonné, všeobecné. V každém z těchto tří základních způsobů je to jiný subjekt, na který se obracíme. Není to tedy spravedlnost, která něco pořádá, nýbrž člověk, subjekt (buď člověk jako jednotlivec u spravedlnosti směnné, buď člověk jako jednotlivec jako zástupce sociálního celku u spravedlnosti rozdělující a buď člověk jako jednotlivec ve vztahu k sociálnímu celku u spravedlnosti zákonné. V přehledu vypadá tedy plnění stran při spravedlnosti takto: U směnné spravedlnosti dochází k rovnosti tím, že od poskytovatele jeho plnění převodem věcí a služeb přechází na stranu kupce jako příjemce, zatímco od kupce přechází na dodavatele věci a služeb úhrada za dodávku. U spravedlnosti distributivní přechází plnění od státu či sociálního plnitele a dlužníka na jednotlivce či skupinu příjemců jakožto věřitelů tohoto plnění. U spravedlnosti zákonné přechází jednostranně od občana či dlužníka jakožto povinnostního subjektu ze zákonného předpisu plnění na stát, který je v tomto převodu věřitelem.
Můžeme se zde zmínit, ještě než přikročíme k jednotlivým typům spravedlnosti, k přínosu, kterým přispěli filosof, právník a ekonom F.A.Hayek a filosof John Rawls k teorii a praxi spravedlnosti, o nichž pojednáme později a k negativnímu přínosu A. Comteho, který spravedlnost zcela odmítl.
Spravedlnost vyrovnávající neboli směnná: Tento typ spravedlnosti je běžným typem, v němž v nezávislých stycích stojí proti sobě dva jedinci, jednotlivci či skupiny jednotlivců, jejichž rovnost a rovnoprávnost partnerů je uskutečněna neomezeně. Předpokladem tohoto typu spravedlnosti je, že jsou úplně na stejném stupni. Oba jsou povinni odevzdat jeden druhému ve smyslu spravedlnosti to „debitum“, to „suum alicui tribuere“, k čemu se zavázali např. prodejem a koupí nějakého statku. Spravedlivým je ten, kdo v rámci tohoto vztahu dá druhému to, co mu patří, nikoli méně, ale také nikoli více. Darování je sice také dávání někomu něco, ale není úkonem spravedlnosti, neboť zde není ta povinnost něco poskytovat. Darování není povinné, není debitum. Dávání z lásky nelze považovat za akt směnné spravedlnosti. Ale směnná spravedlnost představuje nejen hájení vlastního zájmu, nýbrž povinnost dát druhému to, co mu náleží, jen to, na co má nárok. Proto někteří tento typ spravedlnosti považují za minimalizaci. K typu tohoto druhu spravedlnosti náleží také restituce, navrácení něčeho, neboť i restituce náleží do oblasti debita, vždyť podle Tomáše Akvínského restitucí se znovu a znovu obnovuje rovnováha, je to návrat k rovnováze. Protože práva a nároky směnné spravedlnosti se opírají především o smlouvy, nazývá se také smluvní spravedlností. Uplatňuje se především v obchodní směně, ve spravedlivých úpravách cen, ve spravedlivých odměnách za práci i v pojišťovacích smlouvách. Naše známé finanční „tunelování“ samozřejmě je markantním příkladem nespravedlnosti.
Spravedlnost rozdělující, přidělující: Hovoříme-li o rozdělující, distributivní spravedlnosti, mluvím ve skutečnosti o spravedlnosti ve výkonu moci a jde o správný poměr u těch, kdo mají moc, vůči těm, kteří jsou této moci svěřeni nebo vydáni. Proto také rozdělující spravedlnost a jednání o ní je středem nauky o spravedlnosti. Jednotlivec zde stojí nikoli proti jednotlivci, ani proti mnoha jednotlivcům, nýbrž proti sociálnímu celku. Obě strany si nejsou rovny, a to nejen proto, že mnohost, sociální celek, představuje více než jeden, nýbrž proto, že společné dobro a obecné blaho náleží do vyššího řádu, než je dobro jednotlivce. Přesto však jednotlivec zde představuje stranu, která má právo o něco žádat, které něco náleží. Z druhé strany sociální strana je celek, který je k něčemu zavázán – je vyššího řádu a přece je něčím povinen. Tuto myšlenku samozřejmě nemůže provádět důsledný individualismus ani kolektivismus. Tímto sociálním celkem je však i sám panovník, zákonodárce, vojenský vůdce, učitel, dokonce i otec a matka vůči dítěti. Při uskutečňování rovnováhy spravedlnosti tato rovnováha by byla stejně porušena straněním, jako schématickým stejným nakládáním se všemi. Je obtížně spravedlivé spojení rozdílné schopnosti a vhodnosti lidí, máme-li dát za pravdu skutečnosti základní rovnosti všech lidí. Při spravedlnosti rozdělující musíme vždy počítat s tím, že při rozdělování může dojít k určitým nerovnostem u některých jednotlivců, že nebude vždy možné trvat na rovnosti všech a že tedy dojde k porušení spravedlnosti ze strany rozdělující moci. Musíme vždy vycházet ze skutečnosti, že svět se nedá udržet v řádu pouhou spravedlností. Nelze dosáhnout a udržet rovnováhu prokazováním a vykonáváním toho, čím jsme si povinni. Pro skutečný stav světa je nutné, aby nedošlo ke vzniku povinnosti a k závazku ji plnit.
Jednotlivci, který stojí proti sociálnímu celku jako majetník práv, náleží něco zcela jiným způsobem, než jednotlivci ve spravedlnosti směnné, např. za svůj výkon nebo za napravení utrpěné škody, kde se jednotlivci má dát to, co mu patří. Co však patří jednotlivci při spravedlnosti rozdělující? Nikoliv to, co mu patří jako jednotlivci, ale podíl na tom, co patří celé společnosti a je všem společné. Jednotlivec zde není postaven jako nezávislý, oddělený, rovnoprávný partner směnné nebo smluvní spravedlnosti, nýbrž zde stojí proti partneru, který je vyššího řádu a jehož on sám je jeho částí. V rozdělující spravedlnosti se dává něco soukromé osobě, pokud to, co jí patří, patří i celému celku. Ve směnné spravedlnosti dochází ke vzájemnému dávání a pobírání, v rozdělující spravedlnosti její mocí vládce a správce dává každému podle jeho důstojnosti. Směnná i rozdělující spravedlnost mají velmi konkrétní důsledky. Při směnné spravedlnosti může si její účastník vypočítat a stanovit, co mu patří, jak ten, kdo má právo, tak i ten, kdo je k tomu povinen nebo i třetí osoba. Naproti tomu u rozdělující spravedlnosti jde o příslušný, povinný podíl na společném dobru; tento podíl může být to, nač má někdo právo, co je určeno jen podle stanoviska toho, kdo je za určení podílu za to společné dobro odpovědný. V prvém případě se jedná o zaplacení, ve druhém o přidělování. Při směnné spravedlnosti máme na očích jen příslušnou platbu nebo škodu, při spravedlnosti rozdělující musí ten, kdo rozděluje, přihlížet k tomu, co je spravedlivé z hlediska sociálního celku a to, co je spravedlivé, se určuje podle poměru věci k osobám. Správce rozdělování musí hledět na to, co je spravedlivé z hlediska obecného dobra a sociálního celku i na to, co je odpovídající podle poměru věci k osobám. Při spravedlivosti směnné jde o vyrovnání číselné a kvantitativní, při rozdělující spravedlnosti o vyrovnání úměrné. Rozdělující spravedlnost se zdá mít do jisté míry charakter totalitární, neboť je tu autorita, která něco rozděluje, co náleží někomu, ale tato spravedlnost uznává nejen autoritu, ale i nepromlčitelné právo jednotlivce.
Spravedlnost zákonná: Tento typ spravedlnosti se vyskytuje nejčastěji u zákonné povinnosti občanů a organizací jako poplatníků daní. Daň totiž slouží státu jako úhrada za náklady na vedení státu, na zřízení všech státních orgánů, organizací a veřejných služeb, a proto je nejen mravní, ale i právní povinností občanů a soukromých organizací na placení daní. Politické společenství státu je společenstvím nejpřednějším, neboť stát je v plném slova smyslu nositelem, uskutečňovatelem a správcem obecného dobra (ovšem vedle rodiny, obce, církve atd.). Občan jako jednotlivec má sice vůči státu neoddiskutovatelné právo na jeho četnou službu a pomoc, avšak občanovo právo je omezené a stát může naopak například požadovat na občanovi, aby obětoval svůj život ve prospěch státu a lidu, případně aby se vzdal svého majetku a mnohých svých práv. Bylo by iluzí domnívat se, že lze za pomoci kontrolních orgánů dosáhnout naprosté spravedlnosti státu a učinit tak zbytečnou spravedlnost státu jako ctnost a právní povinnost. Vládce by se neměl cítit jako totalitní určovatel života státního společenství, nýbrž jako udržovatel, správce a subjekt této služby občanům. Občané ze své strany by měli považovat své povinnosti a jejich výkon vůči státu za věc zcela samozřejmou a plně odpovídající zákonné spravedlnosti.
Tuto zákonnou spravedlnost můžeme také považovat a nazývat „všeobecnou neboli legální spravedlností“, neboť zavazuje občany nejen k tomu, aby plnili vůči státu a lidské společnosti všechny legální a uzákoněné povinnosti, ale aby i plnili v rámci společenského žití všechny povinnosti vyplývající ze spolužití občanstva, z jeho vzájemného styku a nelze je podřadit do směnné či rozdělující spravedlnosti.
Sociální spravedlnost: Tato spravedlnost je poměrně nového data a byla do katolické morálky zařazena a přijata v době pontifikátu Pia XI a při příležitosti vydání encykliky „Quadragesimo Anno“. Pro její závažnost nemůžeme vyloučit ani její zařazení mezi ostatní typy spravedlnosti, neboť má jakýsi speciální charakter, odchylující ji od ostatních typů. Jako taková se týká hospodářského blaha společenských skupin, vyžaduje poměrný podíl sociálních partnerů na plodech jejich hospodářské spolupráce, považuje přehnaný zisk na straně zaměstnavatelů i přehnané mzdy na straně zaměstnanců za určité zlo, budící pohoršení, ohrožující oprávněné investice podniku, ohrožující produktivitu a vedoucí k sociálním třenicím. Sociální spravedlnost vyžaduje úměrné a spravedlivé rozdělení bohatství národa mezi jeho různé skupiny a oblasti země. Považuje za prohřešek nakupení a navršení majetku v jedné společenské třídě a koncentraci bohatství a pozemkového vlastnictví za současného nedostatku chudých a nejslabších sektorů společenského spektra, oponuje příkrým rozporům mezi třídou průmyslu a zemědělství. Sociální spravedlnost také ukládá určité povinnosti bohatým státům a pomoc státům chudým a prosazuje spravedlivé rozdělení bohatství mezi všemi zeměmi ve světě. Pojem spravedlnosti má proto své místo a uplatnění nejen v úzkém rámci jedné či jednotlivých zemí, nýbrž svou obecnou celosvětovou platnost.
Pojem spravedlnosti ražený a koncipovaný F.A.Hayekem: Filosof, právník a ekonom Hayek zabývá se otázkou spravedlnosti ve svém díle „Právo, zákonodárství a svoboda“ „Pravidlo a řád“. Je autorem rozlišení mezi „řádem vyrostlým“ a „vytvořeným“, podle původu těchto řádů. Vytvořený řád v jeho pojetí, nazývaný také „spontánním řádem“, je řádem vzniklým bez jakéhokoli prvenství jeho autora, přirozenou cestou hromaděním „pravidel slušného chování“ minulých staletí a tisíciletí, kdy lidstvo si ponechalo taková pravidla chování, která se osvědčila, doplnilo je pravidly novými, přičemž vyřadilo z tohoto spontánního řádu pravidla obsoletní, která se neosvědčila nebo se již neosvědčila pro svou zaostalost s dosud tradičními pravidly a byla překonána a nahradila je pravidly aktuálními a pro společenský život vhodnými. Tento spontánní řád nemá žádný nosný účel a cíl a má užitkový charakter. Naproti tomu „vytvořeným řádem“ Hayek chápe řád složený z pravidel slušného chování či jiných pravidel, který byl koncipován a vytvořen určitým subjektem za určitým cílem. Takovým řádem je např. řád dopravní pro vlaky a pro automobilovou silniční dopravu. Spontánní řád tedy nemá účel a tvůrce.
Hayek koncipuje a definuje pojem řádu takto: „Řádem budeme nadále označovat ten stav věcí, v němž se velký počet prvků různých druhů má k sobě navzájem tak, že znalost nějaké prostorové a časové části celku nám umožňuje vytvářet správná očekávání týkající se zbytku, nebo aspoň očekávání, která mají dobrou pravděpodobnost, že se ukáží jako správná“. Pro spontánní řád pravidel správného chování to znamená, že chybí-li v tomto řádu nějaké pravidlo, víme jak jej dotvořit a mezeru v řádu vyplnit nebo jiné vadící pravidlo z řádu odstranit. Hayek v této souvislosti uvádí: „Spolehnutí se na spontánní řád ve společnosti zároveň rozšiřuje i omezuje moc řídit: Jelikož spontánní řád vzniká z individuálních prvků adaptujících se na okolnosti, které mají přímý vliv jen na některé z nich a které ve svém celku nemusejí být nikomu známy, může zahrnovat okolnosti tak složité, že je žádná mysl nemůže všechny obsáhnout. Naše znalost bude omezena na obecný charakter, který se sám bude utvářet. Budeme schopni tím ovlivňovat jen obecný charakter a nikoli podrobnosti výsledného řádu. Jednotlivosti budeme muset přenechat okolnostem, které neznáme.“ Hayek také podotýká, že člověk nikdy neexistoval bez zákonů, jimiž by se podřizoval, vždy se řídil zákony, i když je neuměl artikulovat. Spravedlivým může být jen lidské chování. „Použijeme-li tyto termíny na stav věcí, mají smysl jen potud, pokud činíme někoho odpovědným za to, že jej přivodil nebo že dovolil, aby nastal. Holý fakt neboli stav, který nemůže nikdo změnit, může být dobrý nebo špatný, ne však spravedlivý nebo nespravedlivý. To, že termín ´spravedlivý´ se vztahuje ve skutečnosti k jednáním a ne k výsledkům, začne být jasné, když uvážíme, že může platit pouze na takové důsledky jednání nějaké osoby, které měla v moci určit. To předpokládá nejen to, že ti, za jejichž povinnost se pokládá přivodit tento stav, to skutečně mohou udělat, jsou rovněž spravedliví a morální.“
Hayek upozorňuje na to, že nejen jednání jednotlivců, ale i jejich skupin a organizací mohou být spravedlivá nebo nespravedlivá. Vláda je takovou organizací, která může jednat spravedlivě, společnost však nikoli. Proto jen ty aspekty lidského jednání, které mohou být určovány pravidly správného chování, mohou být spravedlivé nebo nespravedlivé. Proto také předpokladem spravedlnosti či nespravedlnosti v sobě obsahuje, že nějaká osoba či osoby měly nebo neměly podniknout nějaké jednání a že druh jednání byl zakázaný nebo požadovaný. Hayek konstatuje, že pravidla správného chování jsou obecně zákazy nesprávného chování, přičemž pravidlo musí platit na neznámý počet budoucích případů a pravidla chování jsou negativní a normálně nepředpisují nikomu vykonat nějakou positivní povinnost (Z toho existují jen nepočetné výjimky, např. v anglickém právu příkaz kapitánům lodí na moři přispět ku pomoci potápějícím se lodím, v českém právu je positivní povinnost cizího řidiče pomoci lidem nějakého jiného havarovaného vozidla). Proto spravedlnost se nedotýká těch nezamýšlených důsledků spontánního řádu, které nebyly nikým uvědoměle způsobeny.
Hayek také kategoricky vyvrací učení positivistického chápání práva slovy: „Nejenom pravidla chování, nýbrž také test jejich spravedlnosti je negativní: Tímto testem mohou projít jenom ta pravidla, která jsou na cílech nezávislá a vztahují se k faktům, která mohou ti, co se jim mají podřizovat, znát nebo snadno zjistit. Pravidla správného chování nejsou tak určena „vůlí“ nebo „zájmem“ nebo jakýmkoli podobným záměrem dosáhnout konkrétních výsledků, nýbrž vyvíjejí se vytrvalým úsilím uvést systém pravidel zděděných každou generací do vzájemného souladu. Ačkoli má naivní konstruktivistická interpretace původu společenských institucí tendenci předpokládat, že právní pravidla musejí být produktem něčí vůle, je to ve skutečnosti v rozporu se skutečným vývojem a je to stejný mýtus jako je teorie o původu společnosti ve společenské smlouvě.“ Poněvadž Hayek klade takový důraz na pravidla slušného chování sebraná za tisícileté existence lidstva a shrnutá ve spontánním řádu, považuje za spravedlivé jednání toho, kdo vědomě a dobrovolně přizpůsobuje jednání svého života tomuto spontánnímu řádu; ve spontánním řádu spatřuje jakési přirozené právo.
Hayek omyl positivismu odůvodňuje významem negativního charakteru testu nespravedlnosti: „Právnímu positivismu se podařilo předvést, že neexistují positivní kritéria spravedlnosti, a z toho vyvodil falešný závěr, že nemohou existovat vůbec žádná kritéria spravedlnosti a že všechny otázky spravedlnosti jsou výlučně věcí vůle nebo zájmů nebo emocí. Právní positivismus se stal jednou z hlavních sil, které zničily klasický liberalismus, protože tento liberalismus předpokládá pojetí spravedlnosti, která je nezávislá na účelnosti prostředku pro dosažení konkrétních výsledků“. Těmito slovy Hayek se vypořádává nejen s pojetím positivního práva a právního positivismu Comteho, ale i s Kelsenovou a Weyrovou teorií brněnské právní školy normativního práva. Potud Hayek.
Spravedlnost podle Johna Rawlse: Rawls ve své moderní koncepci teorie spravedlnosti vychází ze dvou principiálních ustanovení: „Za prvé: Každá osoba má mít rovné právo na nejextenzivnější základní svobodu odpovídající podobné svobodě pro druhé. Za druhé: Sociální a ekonomické nerovnosti mají být upraveny tak, aby od obou se dalo očekávat a) že budou rozumným předpokladem pro výhodu všech, b) budou přizpůsobeny postavení a úřadům otevřeným pro všechny.
Základní občanské svobody jsou: Politická svoboda (právo volební a být volen pro veřejný úřad, spolu se svobodou řeči a shromáždění); svoboda svědomí a myšlení; svoboda osoby spolu s právem držby (osobního) majetku; a svoboda od arbitrárního zatčení a uchopení jak je definována v souhlase s běžným právem. Od těchto svobod se požaduje, aby byly rovné podle prvého principu, neboť občané spravedlivé společnosti mají mít totéž základní právo. Druhý princip se odvolává v prvé aproximaci na rozdělení důchodu a bohatství a na typ organizací, které užívají různé autority a odpovědnosti nebo přikazovací řetězce. Zatímco rozdělení bohatství a důchodu nepotřebuje být rovné, musí být výhodné pro každého, a zároveň postavení autority a výkonu úřadů musí být přístupné všem. Druhý princip se použije tak, aby se drželo postavení rovné a potom subjekt tohoto donucení zařídí sociální a ekonomickou rovnost ku prospěchu všech. Tyto principy mají být použity v postupném pořadí, aby první princip předcházel ten druhý. Toto uspořádání znamená, že nový směr prvních institucí rovné svobody požadované prvním principem nemůže být oprávněný většími sociálními a ekonomickými výhodami nebo pro tyto výhody. Distribuce bohatství a důchodu a hierarchie autority musí být konsistentní s oběma svobodami rovného občanství a rovnosti příležitosti. Je jasné, že tyto principy jsou specifické ve svém obsahu a jejich přijetí spočívá na jistých předpokladech, že se musíme případně pokusit o vysvětlení a oprávnění. Teorie spravedlnosti závisí na vytvořené společnosti, na způsobech, které budou zřejmé, jak dále vyplyne. Nejprve by mělo být dbáno, aby tyto dva principy (a to se musí dodržovat pro všechny formulace) byly speciálním případem dané morální koncepce spravedlnosti, která může být vyjádřena takto: Všechny sociální hodnoty – svoboda a příležitost, důchod a bohatství, a základy seberespektu - mají být rozdělovány rovně, ledaže by nerovné rozdělení některé nebo všech z těchto hodnot bylo výhodné pro každého. Nespravedlnost je potom prostě nerovnostmi, které nejsou ku prospěchu všech.“
Rawls pak pokračuje v bližší interpretaci své koncepce upozorněním, že vzdá-li se některý účastník spravedlnosti svých základních svobod, může být dostatečně kompensován výslednými sociálními a ekonomickými zisky. Generální koncepce takovéhoto pojetí spravedlnosti nijak nevymezuje, který druh nerovnosti je dovolený, pouze požaduje, aby postavení každé strany se zlepšilo. Jestliže základní struktura společnosti rozděluje jisté první zboží, rozděluje tím to, co má ve své dispozici a co je k obecnému užitku pro příjemce, tedy např. sociální dobra, práva, svobody, moci, příležitosti, důchody a bohatství. Jiná prvotní dobra jako zdraví, síla, inteligence, a imaginace jsou sice přirozenými dobry, jejich držba je ovlivněna základní strukturou, nejsou však pod přímou kontrolou základní struktury společnosti. Za předpokladu, že dobra jsou dána členům jednotlivých stran rovným způsobem, máme záruku, že spravedlnost byla plně dodržena.
Vyvíjí-li základní struktura společnosti spravedlnost jako fairness, ponechává se většinou generální koncepce spravedlnosti stranou a postupuje se k přezkoumávání tohoto speciálního případu podle obou principů v seriálním pořádku. Je nutno dohlížet na podmínky, jak rozdělovat dobra, aby se uznávala absolutní váha svobody s ohledem na sociální a ekonomické výhody, definované slovním pořadím obou principů a aby splnění této podmínky bylo rozumné. Toto řešení se zdá být příliš extrémním a speciálním, avšak Rawls za ním tvrdě stojí a trvá na něm, neboť se dodržuje rozdíl mezi základními právy a svobodami a sociálními a ekonomickými dobry, což činí toto řešení výhodným. Takovéto řešení ovšem vede jen k aproximaci, přesto využití platnosti obou principů poslouží spravedlnosti.
Rawls když hovoří o osobách, které by měly získávat z nerovnováhy, míní tím reprezentanty zastávající různá sociální postavení nebo úřady. Užití druhého principu jim jejich postavení a vyhlídky zaručuje, i když se řeší spravedlnost nerovností, neboť strany mají prospěch i za existence této nerovnosti. Potud koncepce Rawlsovy spravedlnosti.